63Az 11/2017-52                                ČESKÁ REPUBLIKA     ROZSUDEK    JMÉNEM REPUBLIKY    Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: I.J., státní příslušnost Tuniská republika, t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, Vyšní Lhoty 234, zastoupeného Mgr. Jiřím Klegou, advokátem se sídlem Rychvald, Bohumínská 1553, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9.6.2017 č. j. OAM-69/LE-LE05-LE24-2017,   takto:    I.  Žaloba se z a m í t á.    II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.           O d ů v o d n ě n í :    Žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu).    Proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalovaného podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu, v níž uvedl, že je důležité zvážit, zdali postupem správních orgánů při aplikaci zákona o azylu nebyla porušena jeho základní práva, zejména, že jeho vycestování z České republiky by bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, konkrétně s článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, kdy takový rozpor představuje vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Žalobce uvedl, že má nezletilého syna, s nímž se stýká. V blízké době očekává narození druhého dítěte, jehož matkou je M. M. Žalobce namítal, že žalovaný nijak nezohlednil blížící se narození druhého dítěte a skutečnost, že již pouhá nutnost vycestovat z České republiky představuje nepřiměřený zásah do rodinné či osobní vazby.  Poukázal  na to,  že  v  průběhu  správního  řízení  žalovaný  s  paní M. pohovor neprovedl. V důsledku vycestování mu nebude umožněno, aby současnou přítelkyni podporoval v těhotenství, aby byl přítomen narození dítěte a navázání rodičovského vztahu. Rozhodnutím žalované je zasahováno nejen do jeho práva na rodinný život, ale také do práva na rodinný život jeho přítelkyně a dítěte, které přijde o možnost neustálého kontaktu s osobou, která mu může přiblížit kulturu a tradice země, z níž pochází. Žalobce rovně namítal, že žalovaný nevzal v potaz skutečnost, že právě Česká republika je jedinou zemí, v níž by žalobce a jeho přítelkyně a dosud nenarozené dítě mohli naplňovat rodinný život. Poukázal na to, že na území České republiky pobývá více než 15 let, má zde vybudované zázemí, práci. V Tunisku nemá žijící blízké rodinné příslušníky. K úvaze o naplnění rodinného života v Tunisku žalobce zdůraznil, že s přítelkyní jsou nesezdaným párem, narozené dítě bude považováno za nemanželské, za což sebou v Tunisku nese společenské stigma. Současně by bylo nutné, aby se jeho přítelkyně přestěhovala z České republiky do Tuniska, a lze předpokládat složitou integraci přítelkyně do tuniské společnosti.    Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Předně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že žádost žalobce o mezinárodní ochranu je již druhou v pořadí. Tvrzeným důvodem opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany je snaha žalobce zůstat v České republice, kde je již dlouho a zvykl si zde, chce se starat o svého nezletilého syna, žít zde společně se svou přítelkyní, která s ním čeká dítě. Žalobce také zmínil, že v Tunisku po smrti matky již nikoho nemá, neboť jeho sourozenci mají své vlastní životy. Žalovaný uvedl, že snahu legalizovat si pobyt v České republice při hrozícím vyhoštění, snahu zůstat zde z důvodu údajné péče o nezletilého syna, který však dlouhodobě v ČR nežije, anebo přání zůstat zde s údajnou partnerkou, českou občankou, která s ním čeká dítě, však k  těmto důvodům podřadit rozhodně nelze. Stejně tak jim nelze podřadit absenci rodinného zázemí v Tunisku po smrti jeho matky nebo skutečnost, že v České republice pobývá již dlouho a zvykl si zde. Jiný důvod žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce neuvedl a jeho tvrzení, že by s partnerkou nemohli v Tunisku žít, je pouze hypotetické. V daných souvislostech žalovaný odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 18/2012-24, č. j. 9 Azs 117/2014-93, z něhož citoval, rovněž tak na usnesení č. j. 9 Azs 208/2015-22. Dle žalovaného případné vycestování žalobce po posouzení informací o zemi původu a skutečnostech jím sdělených nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky ČR, neboť je na zvážení žalobce, jakým způsobem si upraví svůj další pobyt na území České republiky. Žalovaný rovněž citoval z usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 3/2010 ze dne 21.4.2010, v němž je uvedeno, že mezinárodní závazek respektovat rodinný a soukromý život ve smyslu článku 8 Úmluvy však nelze chápat jako neomezený závazek poskytnout cizinci mezinárodní ochranu automaticky, navázal-li v České republice soukromý vztah. Žalovaný zdůraznil, že žalobce svými obecnými tvrzeními neprokázal, že by v zemi původu nemohl vést soukromý či rodinný život, neuvedl žádné konkrétní skutečnosti vztahující se k jeho osobě či osobám v obdobném postavení, svědčící o tom, že by mu k vytvoření soukromého či rodinného života mělo být v zemi původu bráněno tak, aby mohl přistoupit k posuzování extrateritoriálního účinku článku 8 Úmluvy. Tvrzení, že by jeho současná partnerka měla ztíženou integraci do tuniské společnosti, je jen obecné a ve svém důsledku se týká všech osob, které přesídlí do jiného státu a snaží se v tamních podmínkách žít. Tvrzení, že jeho dítě, které se teprve narodí, by mělo v tuniské společnosti společenské stigma jako nemanželské, je opět jen účelové tvrzení a žalobci nic nebrání zařídit si život tak, aby byl veden jako řádný manželský život. Žalovaný dále připomenul, že žalobce se s matkou svého syna z předchozího vztahu rozvedl již v roce 2003, žalobcův syn dlouhodobě žije se svou matkou a jejím novým manželem v Řecku, takže intenzita jeho styku s žalobcem, který se navíc na jeho výživě nijak nepodílí, je evidentně velmi nízká. Žalovaný poukázal také na to, že k právu žadatelů o mezinárodní ochranu na rodinný život a dopad podle článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod se Nejvyšší správní soud vyjádřil v mnoha rozhodnutích např. v rozsudku č. j. 7 Azs 165/2017 z 29.6.2017.    Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí žalovaným (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.). Soud přitom postupoval podle § 51 odst. 1 s.ř.s. a rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce se na výzvu soudu dle citovaného zákonného ustanovení ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.    Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zahájeno žádostí ze dne 14.4.2017, přičemž se jednalo  o opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. V ní žalobce uvedl, že důvodem je rodina a děti. V pohovoru k této žádosti a ve sdělení údajů k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce sdělil, že je arabské národnosti, sunnitského náboženského vyznání, nemá žádné politické přesvědčení, nikdy nebyl členem žádné politické strany ani organizace, není nijak angažovaný a nemá s politikou nic společného. Je rozvedený, má 1 nezletilého syna, který je státním příslušníkem ČR. Dítě se svou matkou žije v Řecku, vídají se asi 4 krát ročně. Na výživě dítěte se nepodílí. Tunisko žalobce opustil v roce 2001, poté tam byl ještě dvakrát v letech 2002 a 2003. Tehdy z Tuniska odjel kvůli rodině. Měl za manželku Češku. V Tunisku neměl nikdy žádné problémy, ani tam nebyl trestně stíhaný. Jeho přítelkyně M. M. s ním očekává narození dítěte. Žalobce nezná datum jejího narození ani přesnou adresu bydliště. Žalobce uvedl, že přítelkyně bydlí v P. 6, na M. a je jí 41 let. V České republice žije již dlouho, nechce, aby jej deportovali. Žalobce potvrdil, že byl 9 krát trestán v České republice pro různé trestné činy. K tomu doplnil, že se jednalo o nějaké konflikty a krádeže.    Ve správním spise je opis z evidence rejstříku trestů fyzických osob ze dne 18.4.2017, z něhož plyne, že žalobce byl v České republiky od roku 2004 již 9 krát pravomocně odsouzen pro páchání úmyslné trestné činnosti zahrnující trestné činy porušování domovní svobody, krádeže, neoprávněné držení platební karty, násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci a pro zvlášť závažný zločin loupeže. Správní spis obsahuje rovněž informace o zemi původu, ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Tunisku, konkrétně Zpráva Bertelsmannovy nadace – Tunisko ze dne 29.2.2016, Zpráva Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v Tunisku ze dne 3.3.2017, Informace Ministerstva zahraničních věcí ČR č. j. 121288/2016-LPTP, Zpráva organizace Freedom House Svoboda ve světě – Tunisko ze dne 14.7.2016, Výroční zpráva organizace Amnesty International 2017 ze dne 22.2.2017, Informace odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR, Bezpečnostní a politická situace v Tunisku ze dne 16.12.2016, Výroční zpráva organizace Human Rights Watch ze dne 27.1.2016.    Dne 24.4.2017 byla žalobci dána možnost seznámit se s podklady rozhodnutí výše uvedenými, vyjádřit se k nim, navrhnout další podklady rozhodnutí či vyjádřit námitky proti zdrojům informací a způsobu jejich využití. Žalobce této možnosti nevyužil, sdělil, že není potřeba se seznamovat s podklady, nechtěl se k nim nijak vyjádřit, nenavrhl žádné další podklady pro rozhodnutí.    Krajský soud především dospěl k závěru, že žalovaný zjistil skutkový stav v potřebném rozsahu, obstaral si dostatek informací potřebných k vydání rozhodnutí. Shromážděné informace ohledně politické a bezpečnostní situace v Tunisku soud považuje za zcela dostatečné a přiměřeně aktuální datu vydání napadeného rozhodnutí.    Podle ust. § 12 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod.   Z obsahu správního spisu plyne, že žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnosti směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Naopak uvedl, že nikdy nebyl členem žádné politické strany, ani jiné organizace, neúčastnil se ve vlasti jakýchkoli aktivit politického charakteru, ve své vlasti neměl žádné problémy se státními orgány nebo bezpečnostními složkami. Za tohoto stavu žalovaný správně dospěl k závěru, že se žalobci azyl dle § 12 písm. a) neuděluje.    Podle ust. § 12 písm. b)  zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.    Krajský soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo zjištěno, že by žalobce mohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených ve shora citovaném § 12 písm. b) zákona o azylu. Ve shodě s žalovaným také krajský soud konstatuje, že výčet důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu je taxativní, tzn., že jiné skutečnosti, než ty uvedené v § 12 písm. b) zákona o azylu, nezakládají důvod pro udělení azylu podle uvedeného zákonného ustanovení. K těmto důvodům tedy nelze podřadit snahu legalizovat si pobyt v České republice při hrozícím vyhoštění, snahu zůstat zde z důvodu žalobcem tvrzené péče o nezletilého syna, který však v České republice dlouhodobě nežije, ani přání zůstat zde s partnerkou, českou občankou, která má s žalobcem očekávat narození dítěte, jak správně uvedl žalovaný. Stejně tak k nim nelze podřadit absenci rodinného zázemí v Tunisku po smrti matky žalobce či skutečnost, že v České republice žalobce pobývá již dlouho a zvykl si zde. Žalovaný správně dospěl k závěru, že neshledal na straně žalobce odůvodněný strach z pronásledování z důvodů ve smyslu ust. § 12 písm. b) zákona o azylu a rozhodl, že azyl podle tohoto zákonného ustanovení se mu neuděluje.    Podle ust. § 13 odst. 1 zákona o azylu, rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12.    Podle ust. § 13 odst. 2 zákona o azylu, rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odst. 1 rozumí a) manžel nebo partner azylanta, b) svobodné dítě azylanta mladší 18 let, c) rodič azylanta mladšího 18 let, d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 1 písm. h), nebo e) svobodný sourozenec azylanta mladší 18 let.    Podle ust. § 13 odst. 3 zákona o azylu, předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta je trvání manželství před udělením azylu azylantovi. Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny partnerovi azylanta, je trvání partnerství před udělením azylu azylantovi.    Krajský soud souhlasí s názorem žalovaného, že přestože žalobce tvrdil, že žádá o mezinárodní ochranu z rodinných důvodů, z jeho výpovědi v průběhu správního řízení, evidence žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v České republice ani ze zjištění správního orgánu (na kterých se v průběhu soudního řízení nic nezměnilo), nevyplývá, že by v České republice byl udělen azyl některému z rodinných příslušníků žalobce ve smyslu citovaných zákonných ustanovení. Závěr žalovaného, že žalobce nesplňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 zákona o azylu za účelem sloučení rodiny a rozhodl, že se mu azyl podle tohoto zákonného ustanovení neuděluje, je správný.    Podle ust. § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.    Soud dospěl k závěru, že žalovaný měl dostatek podkladů včetně informací od samotného žalobce pro případné rozhodnutí o důvodnosti postupu ve smyslu § 14 zákona o azylu. S těmito podklady se v rámci svých úvah náležitě vypořádal, když otázku udělení humanitárního azylu hodnotil komplexně s přihlédnutím k rodinné, sociální a ekonomické situaci žalobce a v rámci správního uvážení nevybočil z mezí stanovených zákonem. Jeho rozhodnutí je v souladu i s dosavadní ustálenou judikaturou. Soud uzavírá, že za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje závěry žalovaného o neudělení azylu dle § 14 zákona o azylu. V daných souvislostech soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 8/2004-55, v němž se Nejvyšší správní soud vyjádřil k otázce udělování humanitárního azylu a uvedl, že mezi obvyklé důvody udělování humanitárního azylu lze zařadit např. udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným, nebo osobám přicházejícím z oblasti postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory, konec citace. Pokud jde o otázku přezkoumávání rozhodnutí týkající se humanitárního azylu, Nejvyšší správní soud např. v rozhodnutí 5 Azs 47/2003-48 vyslovil závěr, že azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry, konec citace.    Podle ust. § 14a odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Za vážnou újmu se podle odst. 2 písm. d) zákona o azylu považuje, pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.   Z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 46/2008-71 plyne závěr, že právo na rodinný a soukromý život zakotvené v článku 8 Úmluvy primárně chrání ustanovení zákona o pobytu cizinců, konkrétně § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Soud zastává názor, že žalobci nic nebrání, aby své právo na rodinný život realizoval ve své vlasti, když článek 8 Úmluvy neukládá všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi.   Pokud žalobce hodná svůj rodinný a soukromý život rozvíjet v České republice, pak by se měl snažit upravit svůj pobytový status dle zákona o pobytu cizinců, nikoli dle zákona o azylu (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 46/2008-71). Soud souhlasí s názorem žalovaného, že žalobce svými obecnými tvrzeními neprokázal, že by v zemi původu nemohl vést soukromý či rodinný život, neuvedl žádné konkrétní skutečnosti vztahující se k jeho osobě či k osobám v obdobném postavení, které by svědčily o tom, že by mu k vytvoření soukromého či rodinného života měla být v zemi původu bráněno tak, aby mohl soud přistoupit k posuzování extrateritoriálního účinku článku 8 Úmluvy. Soud rovněž sdílí názor žalovaného, že tvrzení žalobce, že by jeho současná partnerka měla ztíženou integraci do tuniské společnosti, je jen obecné a v zásadě se týká všech osob, které přesídlí do jiného státu. Ve shodě s žalovaným také soud považuje tvrzení žalobce, že jeho dítě, které se teprve narodí, by mělo v tuniské společnosti společenské stigma jako nemanželské, za účelové, neboť žalobci nic nebrání v tom, aby si zařídil život tak, aby se dítě narodilo v manželském svazku. V daných souvislostech soud poukazuje na to, že nezletilý syn žalobce z jeho předchozího manželství, které zaniklo již v roce 2003, dlouhodobě žije se svou matkou a jejím novým manželem v Řecku, intenzita styků žalobce s dítětem je minimální, a ani na jeho výživě se žalobce nijak nepodílí. Krajský soud uzavírá, že právo na soukromý a rodinný život nezaručuje právo na výběr nejvhodnějšího místa k rozvíjení rodinného života. Žalobci nic nebrání v návratu do země původu, kam jej může následovat jeho partnerka. Bude-li chtít realizovat svůj soukromý život v České republice, pak je třeba, aby se podrobil režimu zákona o pobytu cizinců v České republice.    Soud neshledal vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav věci, rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s.    O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce úspěch neměl a žalovanému prokazatelně v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.     P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí  l z e  podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Brno, Moravské náměstí č. 6. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.   Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   V Ostravě dne 29.9.2017                                      Mgr. Jarmila Úředníčková                                                    samosoudkyně