63Az 15/2016-42                       ČESKÁ REPUBLIKA     ROZSUDEK    JMÉNEM REPUBLIKY      Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: H. V. M., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika,  zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem Olomouc, Ostružnická 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.9.2016, č. j. OAM-265/ZA-ZA11-HA10-2016,     takto:      I. Žaloba se  z a m í t á .      II. Žádný z účastníků n e m á  právo na náhradu nákladů řízení.        Odůvodnění:    Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů.    Žalobce namítal, že v důsledku jeho tíživé ekonomické situace, má důvodnou obavu  z  návratu  do vlasti,  jelikož   dluží  věřitelům  ze  svého  rodného   města   velké     množství peněz a při nesplnění svých závazků mohou tito věřitelé ohrozit jeho život. I mezinárodní organizace potvrzují, že způsoby vymáhání dlužných částek mohou být ve Vietnamu velmi nevybíravé až mnohdy agresivní. Navíc ve Vietnamu vládne komunistický režim, je tam korupce a každý státní orgán či bezpečnostní složky každodenně porušují základní lidská práva. Podnikatelé jsou obecně ve Vietnamu nežádoucím jevem a často jsou státem pronásledováni a omezováni na majetku. Běžným jevem také je, že si soukromé subjekty mohou tzv. objednat stíhání jiné osoby prostřednictvím nátlaku a úplatků. Proto argument žalovaného, že hrozba pronásledování žalobce soukromou osobou nenaplňuje požadavky § 12 písm. a) zákona o azylu je nedostatečný.    Žalobce dále uvedl, že splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu, neboť v jeho případě se jedná o situaci hodné zvláštního zřetele. Riziko násilí spáchaného na něm je vysoké a pokračování žalobce v podnikání a tím i řádného splácení dluhu by bylo pro společnost prospěšnější. To, že se žalobce v průběhu řízení výslovně nedomáhal udělení humanitárního azylu, není důvodem pro jeho neudělení. Poznamenal, že jako laik předpokládal, že při vylíčení všech rozhodných skutečností správní orgány posoudí nejvhodnější způsob mezinárodní ochrany. Nemůže mu jít k tíži, že nezná dopodrobna zákon o azylu.    Žalobce zastává názor, že splňuje i podmínky pro doplňkovou ochranu dle § 14a zákona o azylu, jelikož zde existují důvodné obavy, že po návratu do domovského státu by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Vážná újma spočívá v tom, že ze strany věřitelů mu hrozí mučení, nelidské, kruté a ponižující zacházení. Orgány zabezpečující udržování pořádku a potírání kriminality, jež by byly v této věci povinny zakročit, nejsou dost efektivní a ani nedisponují schopnostmi takovému jednání zamezit. Naopak je zde vysoká pravděpodobnost napomáhání takovému jednání věřitelů. Žalobce odkázal na Zprávu o dodržování lidských práv v roce 2015 – Vietnam ze dne 13.4.2016 Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických. V ní se konstatuje, že policie byla obecně úspěšná v udržování veřejného pořádku, ale její další schopnosti, zejména vyšetřování, byly velmi omezené a neúspěšné. Rovněž v žalovaným citované zprávě Human Rights Watch z roku 2016 Vietnam je uvedeno, že navzdory obnovení hospodářského růstu a zlepšení jiných sociálních ukazatelů, je ve Vietnamu stále alarmující situace ohledně ochrany základních lidských práv, která jsou každodenně porušována. Žalobce si nedokáže představit, že by vietnamská policie byla schopna před nebezpečím ze strany věřitelů ochránit.    Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal především na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Konstatoval, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany je legalizace pobytu žalobce na území České republiky, a to po uděleném správním vyhoštění z území ČR. Návrat do země původu žalobce odmítá kvůli vysoké nebankovní půjčce, kterou by ve vlasti nesplatil. Návratu do vlasti se obává v souvislosti s případným jednáním věřitelů. Žalovaný zdůraznil, že vzal v úvahu skutečnosti tvrzené žalobcem a přihlédl k nim, shromáždil k nim adekvátní a aktuální informace o situaci v zemi původu. Vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci, který svým rozsahem odpovídá předpokladům nezbytným pro vydání rozhodnutí. V průběhu správního řízení žalovaný postupoval v souladu s právními normami. Žalovaný zopakoval, že žalobce do ČR přicestoval v rozmezí let 2007 – 2008, a to na základě osobního rozhodnutí, jelikož hodlal v ČR podnikat. Získal povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání na území ČR, avšak vlastní trestnou činností o toto povolení přišel. Ve vlasti nevykonával žádnou politickou aktivitu, a ani žádné skutky ve smyslu azylově relevantních důvodů. Neměl žádné potíže se státními orgány. Rovněž se doposud skutečně nestal cílem represe ze strany osob, které mu nebankovní půjčku poskytly. K hypotetickým obavám žalobce z protiprávního jednání věřitelů na území Vietnamu, v jeho případě soukromých osob, žalovaný doplnil, že tato jednání dosud nenastala. Pokud by k němu přeci jen došlo, má žalobce možnost obrátit se s žádostí o pomoc na domovské státní orgány. Obecná tvrzení, že pomoc státních orgánů ve Vietnamu je neúčinná, považuje správní orgán pouze za obecné konstatování, které však není založeno v případě žalobce na žádném osobním a konkrétním tvrzení vůči jeho osobě a nedokládá, že by právě v případě jeho osoby, pokud by měl problémy, státní orgány podporovaly činnost soukromých subjektů či by nebyly schopny poskytnout přiměřenou ochranu. Žalovaný poznamenal, že skutečnost, že v zemi původu žalobce existují problémy v oblasti dodržování zákonů či nižší efektivnost pomoci ze strany policie ve věci případných problémů se soukromými osobami, ještě samo o sobě nedokládá, že by se žalobce nemohl domáhat pomoci, či že by mu státní orgány nemohly poskytnout ochranu. V daných souvislostech žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž citoval.    Žalovaný dále poukázal na to, že žalobce o mezinárodní ochranu formou azylu požádal až v době, kdy mu reálně hrozilo vycestování z území ČR. K námitce neudělení humanitárního azylu je stanovisko žalovaného založeno na právním názoru vysloveném Nejvyšším správním soudem, že o humanitární azyl nelze žádat. Na jeho udělení není právní nárok, ale ani subjektivní právo (viz rozsudek NSS ve věci sp. zn. 3 Azs 12/2003, sp. zn. 5 Azs 47/2003). Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení. Jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů. Skutečnost, že v ČR žalobce žil, podnikal a nadále se snaží v ČR zůstat, nelze považovat za výjimečnou okolnost, kterou by bylo možno podřadit pod humanitární důvod. Rovněž nebankovní půjčka či obavy z věřitelů nejsou důvodem hodným zvláštního zřetele. Žalovaný poukázal na to, že se zabýval zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobce, přihlédl i k jeho věku a zdravotnímu stavu. Žalovaný rovněž vyslovil názor, že se řádně vypořádal se skutečnostmi tvrzenými žalobcem v odůvodnění doplňkové ochrany ve smyslu § 14a a § 14b zákona o azylu a neshledal, že by v jeho případě byly dány důvody pro jeho udělení.    U jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích k věci.    Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění, v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí žalovaným (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.    Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že žalobce dne 15.3.2016 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. 18.3.2016 poskytl údaje k této žádosti s tím, že jejím důvodem je vyhoštění z České republiky. Dále sdělil, že na území České republiky přicestoval v červenci nebo srpnu 2007 nebo 2008, je bez politického přesvědčení, je svobodný, jeho zdravotní stav je dobrý. V rámci pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 18.3.2016 správnímu orgánu sdělil, že v České republice pobýval na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. O legální pobyt přišel z důvodu distribuce drog. Za výrobu a distribuci drog byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 3 roků a 8 měsíců. Trest vykonával od 24.2.2013 do 4.3.2016. Po propuštění nebyl schopen nikoho doma kontaktovat. Následně dostal od bratrance informaci, že podle otce má doma ještě velký dluh a nemůže se teď vrátit. Na doplňující dotaz uvedl, že ve Vietnamu dluží více lidem z jejich obce celkem 700.000 až 800.000 Kč. Byly to náklady na studium a na cestu do České republiky. Dluh splácel. Byl schopen splácet pouze úroky, základ dluhu je stále stejný. Celkem uhradil od roku 2009 do roku 2012 částku 100.000 Kč. Ve vlasti neměl problémy se státními orgány a nikdy nebyl politicky nebo veřejně činný. Pokud zůstane v České republice, bude mít možnost dluh uhradit. V případě návratu do vlasti nebude schopen nic splácet a věřitelé jej mohou ohrozit na životě. V případě návratu do Vietnamu by se vrátil do své rodné obce k rodičům. Případné přestěhování by mu nepomohlo, neboť věřitelé jsou o něm informováni a našli by jej. Pokud by se ve Vietnamu zaměstnal, jeho příjem by mu stačil pouze na pokrytí životních nákladů.    Součástí správního spisu jsou dále informace shromážděné žalovaným ohledně politické, bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu. Při posouzení žádosti žalobce žalovaný konkrétně vycházel z Informace Cizineckého informačního systému (CIS), z Informace Ministerstva zahraničních věcí ČR, č. j. 98851/2015-LPTP ze dne 26.5.2015, Výroční zprávy Amnesty International 2015/2016 ze dne 24.2.2016, Zprávy mezinárodní organizace pro migraci (IOM) o Vietnamu z října 2015, Zprávy Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických o dodržování lidských práv ve Vietnamu za rok 2015 ze dne 13.4.2016 a Výroční zprávy Human Rights Watch 2016 – Vietnam ze dne 27.1.2016.    Z protokolu o seznámení s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany plyne, že žalobce byl se všemi podklady seznámen dne 18.3.2016 a následně 12.9.2016. Žalobce se k těmto podkladům nevyjadřoval, doplnění podkladů nenavrhl, ke zdrojům informací a způsobu jejich využití se nevyjádřil a neuvedl žádné další skutečnosti nebo nové informace, které by měl vzít správní orgán v úvahu při posouzení jeho žádosti. Součástí podkladů je také i opis z evidence rejstříku trestů, v něm jsou dva záznamy o odsouzení žalobce, jednak Krajským soudem v Ostravě, pobočkou v Olomouci rozhodnutím z 30.4.2013, které nabylo právní moci 7.10.2013 a Okresním soudem v Olomouci 29.9.2014, rozhodnutí nabylo právní moci 21.11.2014, v obou případech šlo o odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.    U jednání soud na návrh žalobce provedl důkaz usnesením Evropského parlamentu ze dne 9.6.2016 o Vietnamu, které zmiňuje jednak pronásledování a umlčování politických disidentů, obránců lidských práv a osob, které jsou považovány za kritiky vlády, dále tento materiál pojednává o zavedení přísných postihů za šíření „protistátní propagandy“ a „reakčních ideologií“ na sociálních sítích a na internetu. Dále je zde informace o tom, že v zemi je potlačována svoboda vyznání a přesvědčení a že mnohé náboženské menšiny jsou vystaveny tvrdé persekuci. Hovoří se zde o tom, že Evropská unie vyjadřuje Vietnamu uznání za to, že dosahuje pokroku v oblasti sociálně - ekonomických práv, avšak současně upozorňuje na to, že je i nadále znepokojena stavem politických a občanských práv, vyzývá vládu Vietnamu, aby okamžitě přestala šikanovat, zastrašovat a pronásledovat lidsko-právní, sociální aktivisty, je zde informace o tom, že obětí politického zastrašování, šikanování, útoků, svévolného zatýkání, tvrdých trestů odnětí svobody a nespravedlivých procesů bývají političtí aktivisté, novináři, blogeři, disidenti a obránci lidských práv. Je zde také výzva, aby Vietnam posílil svou spolupráci s mechanismy lidských práv, aby státní orgány zastavily pronásledování náboženských skupin, aby Vietnam v zájmu boje proti diskriminaci žen přijal zákony proti obchodování s lidmi, učinil účinné kroky k omezení domácího násilí. Listina obsahuje  výzvu, aby mezivládní komise sdružení ASEAN pro lidská práva, posoudila stav lidských práv ve Vietnamu a zaměřila se přitom zvláště na svobodu projevu a vydala Vietnamu potřebná doporučení.    Krajský soud především dospěl k závěru, že žalovaný zjistil skutkový stav v potřebném rozsahu, obstaral si dostatek informací potřebných k vydání rozhodnutí. Shromážděné informace ohledně politické, bezpečnostní situaci a stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu soud považuje za zcela dostatečné a přiměřeně aktuální datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí.    Žalobce v žalobě uváděl, že nesouhlasí se závěrem žalovaného, že u něho nejsou dány důvody pro udělení azylu dle § 12 písm. a) zákona o azylu. Podle § 12 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. Z obsahu správního spisu plyne, že žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnosti směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Naopak uvedl, že nikdy nebyl členem žádné politické strany ani jiné organizace, neúčastnil se ve vlasti jakýchkoliv aktivit politického charakteru, nijak se veřejně neangažoval, neměl ve vlasti rovněž žádné problémy se státními orgány nebo bezpečnostními složkami. Soud zdůrazňuje, že podmínkou pro udělení azylu dle ust. § 12 písm. a) zákona o azylu musí být obava před pronásledováním za přímé uplatňování politických práv a svobod. Okolnost, že ve Vietnamu dochází k porušování lidských práv, zejména se jedná o pronásledování kritiků režimu, lidsko-právních aktivistů, politických aktivistů, disidentů, obránců lidských práv, nezakládá ve vztahu k žalobci důvod pro udělení azylu dle § 12 písm. a) zákona o azylu, neboť, jak výše uvedeno, žalobce neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Pokud žalovaný dospěl k závěru, že se žalobci azyl dle § 12 písm. a) neuděluje, nelze mu nic vytknout.   Tvrdil-li žalobce, že se důvodně obává vycestování do své vlasti, neboť dluží vysokou finanční částku tamějším věřitelům a nebude schopen ji platit, pak se nejedná o azylově relevantní důvod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, a ani o azylově relevantní důvod dle § 12 písm. b) zákona o azylu, podle něhož se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Předně žalobce žádné potíže z důvodu jeho rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů neuvedl. Pouze obecně konstatoval, že podnikatelé jsou ve Vietnamu nežádoucím jevem a často jsou státem pronásledováni a omezování na majetku. Ve vztahu ke své osobě ovšem žádné okolnosti neuvedl. Nikdy v průběhu správního řízení a ani v žalobě netvrdil, že by jako podnikatel byl ve Vietnamu pronásledován a omezován na majetku, ostatně ani nikdy nesdělil, že by vůbec ve Vietnamu podnikal. Výslovně na dotaz správního orgánu uvedl, že se státními orgány ve Vietnamu nikdy žádné problémy neměl. Jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu uvedl legalizaci pobytu na území České republiky s tím, že návratu do země se obává kvůli vysoké nebankovní půjčce, kterou by nemohl ve vlasti splácet a kvůli obavám z praktik vymáhání dlužné částky osobami, které mu nebankovní půjčku poskytly. Ekonomické důvody nejsou azylově relevantní pro udělení žádné z forem mezinárodní ochrany, ani doplňkové ochrany či humanitárního azylu. Zmíněné obavy ze soukromých osob ve shodě s žalovaným také soud považuje za hypotetické či spekulativní. Z podkladů pro rozhodnutí plyne, že žalobce má možnost obrátit se s žádostí o pomoc na státní domovské orgány. Shodně jako žalovaný i soud hodnotí tvrzení žalobce o obavě z věřitelů jako účelové s cílem vyvolat domněnku o důvodech azylově relevantních. V těchto souvislostech nelze pominout tu skutečnost, že žalobce o mezinárodní ochranu nepožádal bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté co byl zadržen policií a bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, jak zcela přiléhavě akcentoval také žalovaný. Obavy z věřitelů nejsou důvodem pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Situace žalobce tak, jak ji sám správnímu orgánu rozhodujícímu o udělení azylu vylíčil, neukazuje na odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti či příslušnosti k určité sociální skupině.    Krajský soud podotýká, že azyl je institutem zcela výjimečným, vycházejícím z mezinárodních závazků, umožňující osobám čelící ve své vlasti vážnému ohrožení života, zdraví nebo svobody ze zákonem striktně vymezených důvodů, nalézt ochranu v jiné zemi. V žádném případě nelze tohoto specifického prostředku využít k legalizaci k pobytu v zemi, kterou si žadatel o azyl vybral pro svůj další život.    Soud dále činí závěr, že žalobce neuvedl relevantní tvrzení ve smyslu § 14a zákona o azylu. Soud zastává názor, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, neboť zde nejsou důvody, pro které by mu v případě návratu do vlasti hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Vycestování žalobce není v rozporu s mezinárodními závazky ČR a nevztahují se na něj ani důvody podle § 14b zákona o azylu. Soud se zcela ztotožňuje s právními názory žalovaného, a proto odkazuje na podrobné odůvodnění rozhodnutí žalovaného, které se vztahují k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a zákona o azylu.    Co se týče důvodu pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, pak ty žalovaný hodnotil v mezích svého správního uvážení. Soud má za to, že žalovaný měl dostatek podkladů včetně informací od samotného žalobce pro případné rozhodnutí o důvodnosti postupu ve smyslu § 14 zákona o azylu. S těmito podklady se v rámci svých úvah náležitě vypořádal, když otázku udělení humanitárního azylu hodnotil komplexně s přihlédnutím k rodinné, sociální a ekonomické situaci žalobce. Jeho rozhodnutí je v souladu i s dosavadní ustálenou judikaturou.    Soud uzavírá, že neshledal vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav věci, rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s.    Na nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce úspěch neměl a žalovaný se náhrady nákladů řízení vzdal.     P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí  l z e  podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Brno, Moravské náměstí č. 6. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.   Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   V Ostravě dne 24.1.2017                                                          Mgr. Jarmila Úředníčková                                                                    samosoudkyně