Není-li odvolání přípustné dle § 202 odst. 1 písm. f) o. s. ř. proti usnesení o schválení smíru, tím spíše není přípustné ani proti vedlejšímu výroku o nákladech řízení.

č. j. 15 Co 349/2019 - 41 USNESENÍ Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: Iveta B., narozená dne xxx bytem xxx zastoupená advokátem JUDr. Vojtěchem Mihalíkem sídlem Brněnská 154/32, 692 01 Mikulov proti žalovanému: Ladislav B., narozený dne xxx bytem xxx zastoupený advokátem Mgr. Luďkem Hruškou sídlem K Nemocnici 168/18, 741 01 Nový Jičín o určení vlastnického práva, k odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 9. 2019, č. j. 13 C 331/2018-33, takto: I. Odvolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 239 Kč k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Shora označeným usnesením okresní soud výrokem I. schválil smír uzavřený mezi účastníky a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Usnesení okresního soudu s odkazem na § 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) neobsahuje žádné odůvodnění. 2. Proti tomuto usnesení, a to pouze proti výroku o nákladech řízení, podala žalobkyně odvolání s návrhem, aby odvolací soud tento výrok změnil a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení spočívající v uhrazeném soudním poplatku a nákladech právního zastoupení ve věci. Žalobkyně namítala, že okresní soud o náhradě nákladů řízení rozhodoval nesprávně dle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., namísto správné aplikace § 147 odst. 1 o. s. ř. Akcentovala, že po celou dobu sporu ve věci s žalovaným usilovala o smírné řešení sporu, vyzývala jej k poskytnutí součinnosti a k uzavření smíru, nezapříčinila odročování jednání, k jednání se dostavila, zaplatila soudní poplatek z žaloby. Tím, že žalovaný nesouhlasil se smírem dříve, došlo k navýšení nákladů, a proto rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení není spravedlivé. 3. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně navrhoval, aby odvolací soud napadené rozhodnutí ve výroku o nákladech řízení jako správné potvrdil a přiznal žalovanému plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Namítal, že § 147 odst. 1 o. s. ř. aplikovat nelze, neboť ten lze aplikovat jen tam, kde soud nerozhoduje o náhradě nákladů řízení dle výsledku řízení. Nadto žalovaný se nedopustil žádného jednání, které lze podřadit pod § 147 o. s. ř., tj. žalobkyně ani žádné takové jednání žalovaného konkrétně netvrdí. 4. Odvolací soud se předtím, než přistoupil k věcnému přezkumu napadeného výroku, zabýval tím, zda je odvolání proti předmětnému výroku o nákladech řízení přípustné, zda bylo podáno včas a zda bylo podáno osobou k tomu subjektivně legitimovanou. 5. Odvolací soud považuje odvolání žalobkyně za včasné a podané osobou k tomu subjektivně legitimovanou. 6. Odvolání proti výroku o nákladech řízení však není přípustné. 7. Z obsahu spisu plyne, že řízení bylo zahájeno dne 22. 11. 2018, žalobkyně se vůči žalovanému domáhala určení, že je vlastnicí v žalobě označených nemovitostí. První jednání ve věci konané dne 12. 3. 2019 bylo odročeno bez projednání věci za účelem poskytnutí lhůty k případnému mimosoudnímu jednání účastníků či mediaci, u dalšího jednání dne 3. 9. 2019 účastníci shodně navrhli, aby soud schválil jejich smír. Ve smíru neujednali ničeho o náhradě nákladů řízení. 8. Dle § 202 odst. 1 písm. f) o. s. ř. odvolání není přípustné proti usnesení, jímž byl schválen smír. 9. Dle § 99 odst. 3 věta prvá o. s. ř. schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. 10. Soudem schválený smír je závazný nejen pro účastníky, ale i pro všechny orgány (§ 159 odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.) a zakládá překážku věci rozsouzené (§ 159 odst. 3 o. s. ř.). Usnesení o schválení smíru je rozhodnutím ve věci samé (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5379/2007). Ustanovení § 202 odst. 1 písm. f) o. s. ř. výslovně vylučuje usnesení o schválení smíru z možnosti odvolacího přezkumu. Rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení (výrok II. napadeného usnesení) má povahu vedlejšího výroku ve vztahu k usnesení o schválení smíru (výrok I. napadeného usnesení). 11. Již v usnesení ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 96/06, Ústavní soud zdůraznil, že z ústavněprávního hlediska není občanské soudní řízení povinně dvoustupňové, pročež vyloučení vybraných rozhodnutí (např. usnesení vyjmenovaných v § 202 o. s. ř.) z odvolacího přezkumu z ústavních mezí nevybočuje; to platí i o vyloučení odvolání proti procesním rozhodnutím, vydaným v rámci odvolacího řízení. 12. Ústavní soud dále v nálezu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 498/12, uveřejněném ve Sbírce soudních nálezů a usnesení Ústavního soudu pod pořadovým číslem 77 z roku 2012, dovodil, že není-li odvolání přípustné ve věci samé (například proto, že výrokem o věci samé bylo rozhodováno v tzv. bagatelním sporu), není přípustné ani proti vedlejším výrokům obsaženým v rozsudku soudu prvního stupně, tedy např. proti výroku o lhůtě k plnění, o předběžné vykonatelnosti nebo výroku o náhradě nákladů řízení. 13. Odvolací soud má za to, že použitím argumentu a maiore ad minus lze dospět k závěru, že není-li odvolání přípustné dle § 202 odst. 1 písm. f) o. s. ř. proti usnesení o schválení smíru (tj. proti výroku I. v záhlaví označeného rozhodnutí), není přípustné ani proti vedlejšímu výroku, v posuzovaném případě proti výroku o nákladech řízení. K závěru, že tento přístup odvolacího soudu je ústavně konformní vede odvolací soud rovněž argumentace Ústavního soudu v usnesení ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1925/17. V tomto usnesení Ústavní soud shledal ústavně konformním postup dovolacího soudu, který odmítl dovolání stěžovatelky jako neoprávněné v případě, kdy se jednalo o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o ponechání předběžného opatření v platnosti. Ústavní soud argumentoval, že by nebylo logické, kdyby přezkumu dovolacího soudu ze zákona nemohlo podléhat rozhodnutí odvolacího soudu o nařízení předběžného opatření, ale současně by témuž přezkumu podléhalo rozhodnutí odvolacího soudu o ponechání tohoto předběžného opatření v platnosti. 14. Odvolací soud proto odvolání žalobkyně proti výroku o nákladech řízení jako nepřípustné postupem dle § 218 písm. c) odmítl. Přípustnost dovolání přitom nezakládá ani nesprávné poučení poskytnuté účastníkům okresním soudem v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001 a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněná pod pořadovými čísly 73 z roku 2001 a 51 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 15. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Odvolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému tak dle § 146 odst. 3 o. s. ř. vzniklo právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Žalovanému v odvolacím řízení vznikly náklady řízení v celkové výši 2 239 Kč, tyto sestávají z náhrady za mimosmluvní odměnu ve výši jedné poloviny za úkon právní služby spočívající v sepisu odvolání směřujícího toliko proti výroku o nákladech řízení, tj. odměna ve výši 1 550 Kč dle § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), z jedné náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a z náhrady za 21% DPH ve výši 389 Kč dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. Ostrava 31. října 2019 Mgr. Dagmar Gottwaldová, v.r. předsedkyně senátu