č. j. 62 Az 13/2019 – 35   E.č. L011068             ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK   JMÉNEM REPUBLIKY    Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Hluštíkem, Ph.D. ve věci   žalobce:  R. R., narozen dne ... státní příslušnost Uzbekistán toho času P. 2446/4, P. 5   zastoupen advokátem JUDr. Matějem Šedivým sídlem Václavské náměstí 21, 110 00  Praha 1   proti žalovanému:   Ministerstvo vnitra  sídlem Nad Štolou 3, 170 34  Praha 7   v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2019, č. j. OAM-48/LE-BA02-VL13-2019, ve věci mezinárodní ochrany,   takto:     I. Žaloba se zamítá.   II.  Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci   1. Žalobce se podanou žalobou ze dne 29. 5. 2019 domáhal přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2019, č. j. OAM-48/LE-BA02-VL13-2019, kterým bylo rozhodnuto tak, že se žalobci mezinárodní ochrana dle § 12, § 13, § 14, § 14 a § 14b zákona          č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) neuděluje. 2. Žalobce má za to, že žalovaný nepostupoval způsobem vedoucím ke zjištění skutečného stavu věci, pokud vyslovil závěr o zjevné účelovosti žalobcova podání, čímž hned z úvodu odůvodnění rozhodnutí negoval prezentovanou argumentaci s poukazem na podezření, že žalobce si chce cestou podané žádosti toliko legalizovat pobyt, když v té souvislosti uvedl, že žalobce podal žádost až po mnohaletém pobytu v ČR v souvislosti se správním vyhoštěním. Ačkoliv je pravdou, že včasnost podání žádosti o mezinárodní ochranu může být dle judikatury významným ukazatelem pro posouzení její naléhavosti, nelze na prezentovanou argumentaci shazovat automaticky toliko s ohledem na skutečnost, že žádost nebyla podána bezprostředně po vstupu na území ČR, neboť pokud měl žadatel legálně upraven pobytový status, necítil patrně potřebu k podání azylové žádosti. Napadené rozhodnutí pomíjí, že žalobci bylo v minulosti uděleno vízum za účelem strpění pobytu z důvodu neutěšené politické situace v Uzbekistánu. Žalobcova žádost je žalovaným označena za účelovou, neboť žalobce nečelil žádným potížím v době před vycestováním do domovského státu a veškeré obavy žalobce jsou spekulativní. Žalobce k tomu uvádí, že byť těžiště jeho žádosti vyvěrá ze soukromoprávního vztahu, nestačí to samo osobě k zamítnutí žádosti, ale je třeba přihlížet k tomu, zda domovský stát žalobce je způsobilý k tomu, aby žalobce v případě hrozící újmy ochránil před násilím ze strany věřitele. Stran hodnocení bezpečnostní situace vychází žalovaný z podle žalobce nepřípustného podkladu – Informace OAMP – Uzbekistán – Bezpečnostní a politická situace v zemí ze dne 11. 2. 2019, který tímto opírá závěry meritorního rozhodnutí o podkladový materiál, jehož je sám autorem. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, když argumentaci žalobce označuje za zjevně neopodstatněnou, byť tento závěr nepromítá do výroku napadeného rozhodnutí. 3. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout; uvedl, že nesouhlasí s obsahem žalobních námitek, neboť nedokládají namítaná porušení zákonných ustanovení. V průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem odchodu žalobce z vlasti byly dluhy, které v Uzbekistánu měl a kvůli nimž mu bylo ze strany soukromé osoby vyhrožováno smrtí. O mezinárodní ochranu požádal, aby si mohl legalizovat pobyt za účelem výdělku finančních prostředků mimo jiné na splacení dluhů. Jako nedůvodnou považuje žalovaný výtku stran informací o zemi původu. Žalobci byla prostřednictvím jeho zástupce dána možnost se seznámit s podklady rozhodnutí. Žalobce sdělil, že se seznámí pouze s výčtem podkladů rozhodnutí, v Uzbekistánu nebyl 10 let a neví, jaká je tam situace, podklady doplnit nechtěl. Co se týče víza za účelem strpění pobytu, to mu bylo uděleno poté, co žalobce podal odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 23. 1. 2015. Nejednalo se tak o strpění na základě zákona o azylu, ani v důsledku neutěšené situace v Uzbekistánu. Žádost o mezinárodní ochranu podal poté, co byl v lednu 2019 zajištěn za účelem realizace správního vyhoštění. Žalobce mohl ve vztahu k tvrzenému jednání věřitelů využít mechanismů, které mu zajišťuje právní řád jeho vlasti; takové kroky však žalobce nečinil a na pomoc státu rezignoval. Zjištění z obsahu správních spisů 4. Ze správních spisů soud zjistil, že dne 23. 1. 2015 bylo rozhodnuto o uložení správního vyhoštění žalobci se stanovením doby, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU v délce 2 roků. Zároveň bylo stanoveno ve smyslu § 12a zákona o pobytu cizinců, že se na žalobce vztahují podle § 179 zákona o pobytu cizinců důvody znemožňující vycestování dle závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR ze dne 23. 1. 2015. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 8. 2015. Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že žalobce se dostavil dne 22. 1. 2015 na OAMP MV ČR za účelem vydání výjezdního víza, neboť chtěl vycestovat zpět do vlasti. Jelikož bylo zjištěno, že se žalobce nachází na území ČR bez platného víza, byl žalobce zajištěn. Bylo zjištěno, že žalobci bylo rozhodnutím Oblastního ředitelství Policie ČR Brno ze dne 27. 5. 2010 uloženo správní vyhoštění na dobu jednoho roku. Toto nerespektoval a byl následně odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 trestu vyhoštění na dobu dvou let a šesti měsíců. 5. Nato dne 28. 1. 2019 bylo rozhodnuto o zajištění za účelem správního vyhoštění dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Dne 29. 1. 2019 podal žalobce v Zařízení pro zajištění cizinců Balková žádost o udělení mezinárodní ochrany. K této žádosti poskytl informace o své osobě, a to že poslední bydliště v Uzbekistánu měl v oblasti Sirdaryoviloyati. Odjel v roce 2009, letěl z Taškentu do Petrohradu a pak do Prahy. K důvodům žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že dříve měl v Uzbekistánu business se dvěma Tádžiky a jeden z nich mu vyhrožuje, protože se nějak nepodělili o peníze, vyhrožují mu, že jej v případě návratu do Uzbekistánu zabijí. Přijel do ČR na pracovní vízum, pracoval ve Zlíně.  V pohovoru ke své žádosti tyto skutečnosti zopakoval, uvedl, že jeden z Tádžiků mu vyhrožoval někdy v roce 2008 či 2009, na policii se tehdy neobrátil, protože nefunguje, neobrátil se ani na žádnou jinou instituci. Během doby zemřeli rodiče žalobce, nemá již důvod jezdit do Uzbekistánu; z obavy o svůj život nejel ani na jejich pohřeb.  V roce 2009 nepožádal o azyl, neboť nevěděl, že to jde. O tom se dozvěděl až v roce 2018 od advokátky. Každý advokát mu řekl něco jiného. K podpoře svých tvrzení uvedl, že se jedná o soukromý spor, že to dokladovat ničím nelze. 6. Ve správním spise jsou založeny informace o zemi původu, ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Uzbekistánu. Konkrétně se jedná o Informaci OAMP: Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 11. 2. 2019, Zpráva o dodržování lidských práv v roce 2017 Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických ze dne 20. 4. 2018,  Informace MZV ČR ze dne 7. 3. 2019. Zároveň je součástí spisu závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR, OAMP, ze dne 13. 3. 2018, ev. č. ZS40711, vydané k žádosti PČR, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie ze dne 12. 3. 2018, ve věci vycestování žalobce, podle jehož závěrů ve smyslu § 120a zákona o pobytu cizinců je vycestování žalobce do Uzbekistánu možné. Při svém rozhodování vycházel citovaný správní orgán ve stanovisku mj. z informací OAMP MV ČR o bezpečnostní a politické situaci v zemi ze dne 15. 9. 2017; uzavřel, že Uzbekistán je prezidentská republika, výkonná moc v čele s prezidentem dominuje politickému životu a udržuje téměř kompletní kontrolu nad legislativní a soudní složkou moci; díky reformám prezidenta Mirzijojeva byly omilostněny tisíce lidí stíhaných za protistátní činnost, do Taškentu se může vrátit organizace Human Rights Watch 7. Ze správního spisu rovněž vyplývá, že v době od 16. 2. 2015 do 17. 8. 2018 bylo žalobci vydáno vízum za účelem strpění pobytu dle § 33 odst. 3 zákona o pobytu cizinců s ohledem na nemožnost vycestování dle § 120a zákona o pobytu cizinců. 8. Dne 1. 3. 2019 byla žalobci dána možnost seznámit se s podklady rozhodnutí, vyjádřit se k nim, navrhnout další podklady rozhodnutí či vyjádřit námitky proti zdrojům informací a způsobu jejich využití. Žalobce neměl co uvést, doplnění podkladů pro rozhodnutí nenavrhl, žádné další skutečnosti nebo nové informace nepřednesl. 9. Následně dne 15. 3. 2019 rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. Uzavřel v něm, že v průběhu řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti žalobce je snaha legalizovat si pobyt s ohledem na dluhy, které měl v Uzbekistánu, kvůli kterým mu bylo ze strany soukromé osoby vyhrožováno smrtí. O mezinárodní ochranu požádal za účelem výdělku mimo jiné na zaplacení dluhů. Žalovaný neshledal naplnění zákonných důvodů pro udělení azylu, když žalobce neuvedl žádné konkrétní relevantní informace mimo svého tvrzeného důvodu k opuštění vlasti. Tvrzené výhružky smrtí ze strany soukromé osoby kvůli dluhům žalobce nelze vyhodnotit jako pronásledování dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Tvrzeným důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je snaha o výdělek, kterým by mohl řešit svou tíživou finanční situaci. Žalovaný také nepominul, že navzdory údajným problémům se soukromou osobou žalobce ponechal ve vlasti své děti  a ani nezmínil, že by tyto měly ve vlasti kvůli jeho dluhům problémy. Žalovaný také nepominul zjevnou účelovost podání žádosti o mezinárodní ochranu, po uložení správního vyhoštění a zajištění. Odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005 sp. zn. 2 Azs 423/2004 a ze dne 9. 2. 2006 sp. zn. 2 Azs 137/2005. Jakkoli není v zákoně o azylu stanovena konkrétní lhůta, v níž je po překročení hranice potřeba požádat  o azyl, je třeba, aby toto následovalo skutečně neprodleně po vstupu do ČR. Žalovaný neshledal ani důvod k udělení doplňkové ochrany. Posouzení věci krajským soudem 10. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ve věci soud rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce se na výzvu soudu dle citovaného zákonného ustanovení ve stanovené lhůtě nevyjádřil. 11. Krajský soud především dospěl k závěru, že žalovaný zjistil skutkový stav v potřebném rozsahu a obstaral si dostatek informací potřebných k vydání rozhodnutí. Shromážděné informace ohledně politické, bezpečnostní situaci a stavu dodržování lidských práv V Uzbekistánu soud považuje za zcela dostatečné a přiměřeně aktuální k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí. V případě žalobce je pak pro rozhodnutí podstatné také závazné stanovisko vydané OAMP MV ČR dne 13. 3. 2018 jako podklad pro vycestování žalobce. Krajský soud nesdílí námitku žalobce, že jako podklad pro rozhodnutí je nepřípustná listina Informace o bezpečnostní a politické situaci v Uzbekistánu ze dne 11. 2. 2019, neboť jej vyhotovil shodný správní orgán, který vydal ve věci rozhodnutí. Z uvedené listiny totiž vyplývá zejména, že se jedná o informace o zemi původu žalobce, kterou si pro potřeby řízení zajistil sám žalovaný. Takový postup shledává krajský soud zákonný, neboť nejenže tento postup není v rozporu s právními předpisy, ale naopak svědčí o tom, že si rozhodující správní orgán zajišťuje vlastními silami relevantní informace jako podklad  svého následného rozhodnutí. Žalobce měl přitom dostatečný prostor, aby se po seznámení s podklady, tedy i s těmito informacemi, vyjádřil ke všem podkladům a případně navrhl doplnění podkladů, či aby informace, které jsou podkladem rozhodnutí, vyvrátil. 12. Pokud se týká námitky, že žalovaný opomněl, že žalobce bezprostředně po příjezdu na území ČR  získal dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu z důvody překážky vycestování do domovského státu a že je tudíž logické, že neměl důvod usilovat o zisk mezinárodní ochrany, je třeba uvést, že jak žalobce, tak žalovaný ve svém vyjádření, dezinterpretují relevantní skutečnosti, neboť ze správního spisu, včetně údajů sdělených samotným žalobcem, vyplývá, že žalobce pobývá na území ČR od počátku roku 2009, a to za účelem zaměstnání, přičemž vízum za tímto účelem bylo žalobci vydáno s platností do 25. 11. 2010. Následně žalobci až do 16. 2. 2015 nesvědčilo žádné pobytové oprávnění, až uvedeného dne mu bylo uděleno vízum za účelem strpění pobytu pro nemožnost vycestování do vlasti ve smyslu § 120a zákona o pobytu cizinců, které platilo do 17. 8. 2018. Není tedy pravdou, jak namítá žalobce, že ihned po přicestování do ČR bylo žalobci uděleno vízum za účelem strpění pobytu v důsledku politické situace v Uzbekistánu. Stalo se tak totiž až po 6 letech pobytu žalobce, z nichž 5 let pobýval žalobce v ČR bez pobytového oprávnění, a to poté, co bylo žalobci uloženo správní vyhoštění, avšak ve smyslu § 120a a § 179 zákona o pobytu cizinců bylo na základě závazného stanoviska MV ČR rozhodnuto o tom, že vycestování žalobce není možné a v návaznosti na to bylo žalobci uděleno vízum za účelem strpění pobytu. Uvedené tak neodpovídá ani skutečnostem uvedeným ve vyjádření žalovaného, podle kterého uvedené vízum mělo být uděleno v důsledku podaného odvolání proti správnímu vyhoštění; je zjevné a zároveň zarážející, že žalovaný ani nečetl vlastní správní spis, jinak by se uvedené nemohlo ve vyjádření žalovaného vůbec objevit.   13. Nicméně, uvedená námitka žalobce nemůže obstát, neboť součástí podkladů rozhodnutí bylo mj. také závazné stanovisko OAMP MV ČR ze dne 13. 3. 2018 (byť bylo vypracováno jako stanovisko pro jiné řízení), jehož výsledným závěrem je, že vycestování žalobce do vlasti je možné. Závěry v uvedeném stanovisku vyjádřené navíc korespondují s dalšími v řízení shromážděnými podklady a informacemi, které se týkají situace v Uzbekistánu. Krajský soud má tedy za to, že žalovaný v tomto směru shromáždil dostatečné podklady pro rozhodnutí a zjistil dostatečným způsobem skutkový stav. 14. Lze souhlasit také s právním posouzením žádosti žalobce, tedy, že žalobcem uváděné skutečnosti nelze podřadit pod žádný z důvodů poskytnutí mezinárodní ochrany a s ohledem na zjištěný skutkový stav ani pro udělení mezinárodní ochrany formou doplňkové ochrany. V tomto směru lze přisvědčit žalovanému, pokud jako důležité okolnosti v neprospěch žalobce zohlednil, že o mezinárodní ochranu požádal až v návaznosti na zajištění za účelem správního vyhoštění. Z pohledu pobytové historie by totiž bylo lze předpokládat, že žalobce požádá o udělení mezinárodní ochrany nejpozději v době, kdy mu skončilo v roce 2010 pobytové oprávnění a zároveň žalobce neměl zjevně v úmyslu se do vlasti navrátit. Podání žádosti až s mnohaletým odstupem a až v návaznosti na hrozbu realizace správního vyhoštění svědčí o účelovém jednání žalobce. V této souvislosti nelze shledat jako důvodnou ani námitku žalobce, že žalovaný nepodřadil zjištěné skutečnosti pod § 16 zákona o azylu a o jeho žádosti rozhodl věcně. Nejenže nelze souhlasit s nesprávnou aplikací právní normy, ale i kdyby soud připustil, že na žádost žalobce mělo být pohlíženo jako na zjevně nedůvodnou podle § 16 zákona o azylu a žalovaný rozhodl i tak o žádosti věcně, není soudu zřejmé, jakým způsobem by mohlo dojít k dotčení veřejných subjektivních práv žalobce, když žalobci by se dostalo ze strany žalovaného víc práv, než by mu náleželo. 15. Za situace, kdy žalobce ani v řízení o udělení mezinárodní ochrany, ani v řízení soudním netvrdí žádné relevantní skutečnosti, které by mohly vést k závěru o naplnění podmínek pro poskytnutí jedné z forem mezinárodní ochrany, přičemž v průběhu správního řízení ani nenamítal nic proti podkladům rozhodnutí, nutno dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je správné a zákonné. Závěr a náklady řízení    16. Krajský soud tedy uzavírá, že žalobní námitky důvodnými neshledal, a proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. 17. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobkyně v řízení úspěšná nebyla a žalovanému nad rámec jeho úřední činnosti žádné náklady nevznikly. Soud tedy výrokem II. tohoto rozsudku žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Poučení:   Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu.    Ostrava 26. srpna 2019   JUDr. Petr Hluštík, Ph. D., v. r. samosoudce   Shodu s prvopisem potvrzuje P. R.