Výkon rozhodnutí pro peněžité plnění nelze nařídit a provést přikázáním jiné peněžité pohledávky, kterou má zaměstnanec (povinný) vůči zaměstnavateli z titulu výplaty měsíčního daňového bonusu, na jehož vyplacení zaměstnanci vznikl veřejněprávní nárok a o jehož vyplacení požádal místně příslušného správce daně podle příslušných ustanovení zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, způsobem uvedeným v § 312 a násl. o. s. ř. (( § 59 odst. 1 písm. b) exekučního řádu)), i když tato pohledávka není výslovně z výkonu rozhodnutí (exekuce) vyloučena (§ 317 až 319 o. s. ř.).

USNESENÍ Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Kudrnové a soudců Mgr. Tomáše Hendrycha a Mgr. Tomáše Mičky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné: Česká republika - Ministerstvo obrany, IČO 60162694   sídlem Tychonova 221/1, 160 00  Praha 6-Hradčany s místem doručení Ministerstvo obrany - Odbor vymáhání pohledávek, náměstí Svobody 471/4, 160 00  Praha 6 proti povinnému: Petr L., narozený dne xxx bytem xxx s místem doručení xxx pro částku 2.403 Kč s příslušenstvím, o návrhu oprávněné na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky k odvolání oprávněné do usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. 4. 2019, č. j. 48 E 2/2019-4 takto: I. Usnesení okresního soudu se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem druhého stupně. Odůvodnění: 1. Napadeným rozhodnutím okresní soud návrh oprávněné na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky zamítl a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně. Okresní soud s poukazem na ustanovení § 312 odst. 1 a § 299 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovodil, že nelze návrhu oprávněné na nařízení výkonu rozhodnutí vyhovět, když nařídit výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného vůči zaměstnavateli, který povinnému měsíčně vyplácí daňový bonus společně se mzdou (jinak řečeno vedle mzdy), uplatnit nelze, když nejde o příjem postižitelný výkonem rozhodnutí a jeho postižení jako jiné peněžité pohledávky by mělo za následek obcházení zákona. 2. Včasným odvoláním napadla toto rozhodnutí oprávněná. Domáhala se změny usnesení soudu prvého stupně v tom smyslu, aby návrhu oprávněné na nařízení výkonu rozhodnutí vyhověno bylo a daňový bonus vyplácený měsíčně zaměstnavatelem povinnému byl tak postižen výkonem rozhodnutím přikázáním jiné peněžité pohledávky. Oprávněná namítala, že okresní soud nesprávně na právní problematiku aplikoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3774/2013, neboť na řešenou právní otázku nedopadá. Daňový bonus je příjmem, který má zcela jiný charakter a povahu než cestovní náhrady či příjmy definované v ustanovení § 299 odst. 1 o. s. ř., protože se jedná o plnění, které je poskytováno státem na základě zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále též „zákona o dani z příjmů“). Toto plnění tedy nemá pracovněprávní charakter ani povahu mzdy nebo příjmu nahrazujícího mzdu ve smyslu ustanovení § 299 o. s. ř. Je pouze vypláceno zaměstnavatelem daňového subjektu - poplatníka, neboť zaměstnavatel je plátcem daně. Daňový bonus je v ustanovení § 35c zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, definován jako nárok poplatníka daně z příjmů fyzických osob na tzv. daňové zvýhodnění na vyživované dítě, jež převyšuje výši jeho roční daňové povinnosti. Plátce mzdy je jako plátce daně povinného, který u něj podepsal prohlášení na příslušené zdaňovací období, povinen srazit ze mzdy povinného zálohu na daň z příjmů fyzických osob poníženou o odpovídající měsíční slevu na dani a daňové zvýhodnění, pakliže má na ně povinný nárok. Pokud měsíční daňové zvýhodnění převyšuje zálohu na daň sníženou o měsíční slevu na dani, je vzniklý rozdíl daňovým bonusem. Jedná se tedy o zcela samostatný příjem povinného, jehož výše může činit až 60.300 Kč ročně. Na podporu svého tvrzení oprávněná odkázala na rozhodovací činnost obecných soudů, a to zejména na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2012, č. j. 3 VSOL 852/2011-A-10, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2013, č. j. 1 VSPH 241/2013-B-50. Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí vyložil, že daňový bonus je zvláštním plněním poskytovaným poplatníkovi státem. Do čisté mzdy za účelem srážek ze mzdy daňový bonus nelze zahrnout. Daňové zvýhodnění mimo to nelze považovat ani za dávku určenou k výživě dítěte, ale jde o institut, který umožňuje při splnění určitých podmínek optimalizaci daňového zatížení daňového subjektu. Daňový bonus je nástrojem daňové optimalizace a lze ho považovat za mimořádné plnění určené daňovému subjektu, které lze použít jako mimořádnou splátku při oddlužení. K obdobnému závěru, tj. že daňový bonus není součástí zálohy na daň z příjmů ze závislé činnosti - je zvláštním plněním poskytovaným poplatníkovi státem - a výpočet čisté mzdy (pro srážky ze mzdy) neovlivňuje, dospěl i Vrchní soud v Olomouci ve shora zmíněném rozhodnutí. Na okraj oprávněná poukázala na současnou soudní praxi okresních soudů, v České Lípě, Sokolově, Karlových Varech či Uherském Hradišti, které návrhu oprávněné na výkon rozhodnutí postižením daňového bonusu přikázáním jiné peněžité pohledávky vyhověly. 3. Krajský soud přezkoumal usnesení okresního soudu, jakož i řízení, které mu předcházelo, a aniž by bylo zapotřebí nařídit jednání, dospěl posléze k závěru, že odvolání oprávněné důvodné není. 4. Podle ustanovení § 312 odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného než pohledávky z účtu u peněžního ústavu nebo nároku uvedeného v § 299 lze nařídit i v případě, že pohledávka povinného se stane splatnou teprve v budoucnu, jakož i v případě, že povinnému budou dílčí pohledávky z téhož právního důvodu v budoucnu postupně vznikat. 5. Podle ustanovení § 35c odst. 1, odst. 2, odst. 3 a odst. 11 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, poplatník (zákon tím míní poplatníka definovaného v § 2 zákona o daních z příjmů), má nárok na daňové zvýhodnění na vyživované dítě žijící s ním ve společně hospodařící domácnosti na území členského státu Evropské unie nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, (dále jen "daňové zvýhodnění") ve výši 15.204 Kč ročně na jedno dítě, 19.404 Kč ročně na druhé dítě a 24.204 Kč ročně na třetí a každé další dítě, pokud neuplatňuje slevu na dani podle § 35a nebo § 35b. Poplatník o daňové zvýhodnění sníží daň vypočtenou podle § 16, případně sníženou podle § 35 nebo § 35ba nebo § 35bb. Daňové zvýhodnění může poplatník uplatnit formou slevy na dani, daňového bonusu nebo slevy na dani a daňového bonusu. Je-li v jedné společně hospodařící domácnosti více vyživovaných dětí poplatníka, posuzují se pro účely tohoto ustanovení dohromady (odstavec 1). Slevu na dani podle odstavce 1. může poplatník uplatnit až do výše daňové povinnosti vypočtené podle tohoto zákona za příslušné zdaňovací období (odstavec 2). Je-li nárok poplatníka na daňové zvýhodnění podle odstavce 1 vyšší než daňová povinnost vypočtena podle tohoto zákona za příslušné zdaňovací období, je vzniklý rozdíl daňovým bonusem. Poplatník může daňový bonus uplatnit, pokud jeho výše činí alespoň 100 Kč, maximálně však do výše 60.300 Kč ročně (odstavec 3). Poplatník, který je povinen podat daňové přiznání podle § 38g zákona o daních z příjmů, nebo který se tak rozhodl učinit, uplatní daňový bonus v daňovém přiznání a požádá místně příslušného správce daně o jeho vyplacení. Při výplatě daňového bonusu postupuje správce daně obdobně jako při vrácení přeplatku podle zvláštního právního předpisu o správě daní (odstavec 11). 6. Návrh oprávněné na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky, a to daňového bonusu vypláceného měsíčně povinnému jeho zaměstnavatelem vskutku vyhovět nelze. 7. Věcné rozhodnutí o návrhu oprávněné na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky stojí na vyřešení právní otázky, a to, zda způsobem výkonu rozhodnutí ukládající zaplacení peněžité částky podle ustanovení § 312 a násl. občanského soudního řádu, tedy přikázáním jiné peněžité pohledávky, lze výkon rozhodnutí nařídit a provést postižením daňového bonusu, na jehož vyplácení povinnému (zaměstnanci) vznikl vůči státu nárok podle ustanovení § 35c zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a je vyplácen povinnému prostřednictvím jeho zaměstnavatele vedle mzdy. 8. Nelze znovu nezmínit, že jinými peněžitými pohledávkami ve smyslu ustanovení § 312 o. s. ř. zákon rozumí jiné pohledávky, které nejsou výslovně postihovány jinými způsoby výkonu rozhodnutí (exekuce), jimiž jsou přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu podle ustanovení § 303 až § 311 o. s. ř., srážkami ze mzdy a jiných příjmů (§ 276 až 302 o. s. ř.), postižení jiných majetkových práv (§ 320 o. s. ř.), a způsoby podle ustanovení § 334 a § 334a o. s. ř. Výkonem rozhodnutí (exekucí) přikázáním jiné peněžité pohledávky lze postihnout pohledávku, kterou má povinný vůči svému dlužníkovi, jejímž předmětem je peněžité plnění, přičemž tato jiná pohledávka se může opírat o soukromoprávní nebo veřejnoprávní vztahy a může mít svůj původ v hmotném nebo jen procesním právu. Vždy však musí jít o pohledávku existentní, tj. takovou, která existuje ke dni nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce); její splatnost ovšem může nastat i později. Z výkonu rozhodnutí jsou výslovně vyloučeny pohledávky uvedené v ustanoveních § 317 až 319 o. s. ř. 9. Soudní praxe však dovodila v již okresním soudem zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3774/13, že výkon rozhodnutí (exekuci) pro peněžité plnění nelze nařídit a provést přikázáním pohledávky, kterou má zaměstnanec vůči zaměstnavateli z titulu cestovních náhrad, na něž zaměstnanci vznikl nárok podle příslušných ustanovení zákoníku práce, způsobem uvedeným v § 312 a násl. o. s. ř. [59 odst. 1 písm. b) exekučního řádu], i když tato pohledávka není výslovně z výkonu rozhodnutí (exekuce) vyloučena (§ 317 až § 319 o. s. ř.). Z tohoto rozhodnutí se dále podává, že pro pohledávku, kterou má zaměstnanec vůči zaměstnavateli z titulu cestovních náhrad, na něž zaměstnanci vznikl nárok podle příslušných ustanovení zákoníku práce, nelze nařídit ani vést výkon rozhodnutí (exekuci) srážkami ze mzdy povinného, neboť do čisté mzdy se náhrady cestovních výdajů nezapočítávají a nejsou ani zahrnuty v taxativním výčtu uvedeném v ustanovení § 299 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšším soudem ČR dále bylo dovozeno, že ustanovení § 299 odst. 1 o. s. ř. je ustanovením speciálním k ustanovení § 312 o. s. ř. Je tomu proto, že ustanovení § 299 odst. 1 o. s. ř. dopadá na všechny příjmy (pohledávky), které mají svou povahou pracovněprávní charakter nebo které nahrazují mzdu jako odměnu za práci anebo jsou poskytovány vedle ní, kdežto ustanovení § 312 o. s. ř. upravuje výkon rozhodnutí (exekuci) přikázáním jiné peněžité pohledávky (než pohledávky z účtu u peněžního ústavu nebo nároku uvedeného v § 299 o. s. ř.). 10. Konečně v rozebíraném rozhodnutí dovolacího soudu bylo zdůrazněno, že při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) přikázáním jiné peněžité pohledávky podle ustanovení § 312 a násl. o. s. ř. musí být již jiná peněžitá pohledávka označena nejen právním důvodem, ale i její výší, popřípadě splatností, a pokud tomu tak není, pak by náhrada výdajů při pracovních cestách povinného byla fakticky postižena, jakoby se jednalo o srážky ze mzdy (z jiných příjmů), coby opakující se příjem, což by bylo v rozporu se zákonem. 11. Lze dát za pravdu soudu prvého stupně, že právní názory vyjádření v rozebíraném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR lze přiměřeně aplikovat i v této konkrétní věci. 12. Z návrhu oprávněné na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky podle ustanovení § 312 o. s. ř. se podává, že oprávněná se zmiňuje o tom, že povinnému je zaměstnavatelem v současné době společně se mzdou vyplácen i daňový bonus. Tento daňový bonus oprávněná považuje za zvláštní příjem poskytnutý poplatníkovi daně z příjmů státem, který neovlivňuje výpočet čisté mzdy a nelze jej považovat za příjem nahrazující mzdu. V tomto návrhu jsou indície, že se fakticky domáhá postihnout povinnému vyplácený daňový bonus, tj. jiný příjem, jakoby se jednalo o srážky ze mzdy (z jiných příjmů), když oprávněná ve svém návrhu označenou jinou peněžitou pohledávku - daňový bonus identifikovala pouze právním důvodem nároku, avšak ponechala bez identifikace její výši a splatnost, čímž se oprávněná po stránce formální fakticky domáhala vskutku postupu podle ustanovení § 299 odst. 1 o. s. ř., když i v odvolacím řízení potvrdila, že se jedná o měsíčně vyplácený daňový bonus povinnému zaměstnavatelem, tedy o opakující se příjem. Postup, kterého se oprávněná v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí domáhala, lze mít ze shora uvedených důvodů v rozporu se zákonem. 13. Další důvod, pro který nelze návrhu oprávněné na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky vyhovět, tkví v podstatě daňového bonusu. 14. Daňový bonus je v ustanovení § 35c odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, definován jako nárok poplatníka daně z příjmů fyzických osob na tzv. daňové zvýhodnění na vyživovací dítě, jež převyšuje výši jeho roční daňové povinnosti. Daňové zvýhodnění může poplatník uplatnit formou slevy na dani, daňového bonusu nebo slevy na dani a daňového bonusu. Poplatník, který je povinen podat daňové přiznání podle § 38g zákona o daních z příjmů, nebo který se tak rozhodl učinit, uplatní daňový bonus v daňovém přiznání a požádá místně příslušného správce daně o jeho vyplacení. Při výplatě daňového bonusu postupuje správce daně obdobně jako při vrácení přeplatku podle zvláštního právního předpisu o správě daní. 15. Z rozhodovací praxe obecných soudů, a to z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2013, č. j. 1 VSPH 241/2013-B-50, vyplynulo, že daňový bonus je zvláštním plněním poskytovaným poplatníkovi státem. Do čisté mzdy za účelem srážek ze mzdy daňový bonus nelze zahrnout. Daňové zvýhodnění mimo to nelze považovat ani za dávku určenou k výživě dítěte, ale jde o institut, který umožňuje při splnění určitých podmínek optimalizaci daňového zatížení daňového subjektu. Má povahu veřejněprávního nároku. 16. Daňový bonus je příjmem vypláceným povinnému jeho zaměstnavatelem. Pokud je poplatníkovi vyplácen měsíční daňový bonus, pak je to příjem, který je poskytován vedle mzdy, a protože lze výkonem rozhodnutí (exekucí) postihnout právě a jen ty příjmy (pohledávky), které jsou uvedeny v taxativním výčtu, jež stanoví ustanovení § 299 odst. 1 o. s. ř., nelze jej postihnout výkonem rozhodnutí srážkou ze mzdy. V tom je odvolací soud zajedno s odvolatelem, že do čisté mzdy za účelem srážek ze mzdy daňový bonus nelze zahrnout. 17. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že výkon rozhodnutí pro peněžité plnění nelze nařídit a provést přikázáním jiné peněžité pohledávky, kterou má zaměstnanec (povinný) vůči zaměstnavateli z titulu výplaty měsíčního daňového bonusu, na jehož vyplacení zaměstnanci vznikl veřejněprávní nárok a o jehož vyplacení požádal místně příslušného správce daně podle příslušných ustanovení zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, způsobem uvedeným v § 312 a násl. o. s. ř. [§ 59 odst. 1 písm. b) exekučního řádu], i když tato pohledávka není výslovně z výkonu rozhodnutí (exekuce) vyloučena (§ 317 až 319 o. s. ř.). 18. Lze tak uzavřít, že ze stejných důvodů, pro které nelze postihnout cestovní náhrady, nelze postihnout výkonem rozhodnutí ani měsíčně vyplácený daňový bonus. 19. Odvolací soud se tak neztotožňuje s právním názorem oprávněné, že měsíčně vyplácený daňový bonus je příjmem, který má jiný charakter a povahu, protože se jedná o plnění, které je poskytováno státem na základě zákona o daních z příjmů, nejedná se o plnění, které má pracovněprávní charakter, ani povahu mzdy nebo příjmu nahrazující mzdu ve smyslu ustanovení § 299 o. s. ř., a tento charakter nezakládá ani skutečnost, že je vyplácen zaměstnavatelem daňového subjektu - poplatníka. 20. Posledním důvodem, který brání postižení daňového bonusu výkonem rozhodnutí, je skutečnost vyplývající z ustanovení § 35c odst. 1 zákona o daních z příjmů spočívající v tom, že daňové zvýhodnění může poplatník uplatnit formou slevy na dani, přičemž v takovém případě nikdo nepochybuje o tom, že takovéto rozhodnutí daňového poplatníka – povinného by zcela úvahy o realizaci výkonu rozhodnutí či exekuce vylučovaly. Pokud tedy existuje na jedné straně možnost se daňového zvýhodnění domoci formou, která brání provedení výkonu rozhodnutí, pak poplatník, který se rozhodne pro výplatu daňového bonusu, nemůže být v horším postavení než ten, který se rozhodl daňové optimalizace využít formou slevy na dani. Jinak řečeno i z tohoto důvodu je tato pohledávky vyloučena z postihu výkonem rozhodnutí. 21. Veden těmito důvody krajský soud usnesení okresního soudu jako věcně správné ve smyslu ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil, když okresní soud nepochybil ani ve výroku o náhradě nákladů exekučního řízení, kde zohlednil skutečnost, že povinnému účelně vynaložené náklady řízení před soudem prvého stupně v souvislosti s projednáním návrhu oprávněné na nařízení výkonu rozhodnutí nevznikly. 22. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem druhého stupně má oporu v ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. U procesně úspěšného povinného by do úvahy přicházelo přiznání účelně vynaložených nákladů řízení před soudem druhého stupně, avšak podle obsahu spisu povinnému takovéto náklady prokazatelně nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Ostrava 27. června 2019 JUDr. Ivana Kudrnová v. r. předsedkyně senátu