Smluvní pokuta za porušení smluvní povinnosti spotřebitele sjednaná v nepřiměřené výši zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. Jde tak o ujednání zakázané ve smyslu ustanovení § 1813 o. z., nepřihlíží se k němu (§ 1815 o. z.) a nepřichází tak v úvahu smluvní pokutu moderovat (§ 2051 o. z.).

č. j. 69 Co 77/2019-173 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Musilové a soudců Mgr. Jaromíra Synka a Mgr. Martiny Telcové v právní věci žalobkyně: HTM Group s. r. o., IČO 26834111 sídlem 8. května 27/503, 772 00 Olomouc zastoupená advokátem Mgr. Michalem Klusákem sídlem V jámě 699/1, 110 00 Praha proti žalovanému: Petr J., nar. xxx bytem xxx zastoupený advokátem Mgr. Jakubem Kántorem sídlem Revoluční 1003/3, 110 00 Praha 1 o 70.000 Kč s příslušenstvím, rozhodl o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 5. 12. 2018, č. j. 9 C 224/2014-147, takto: I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje. II. Ve výroku II. o náhradě nákladů řízení účastníků se rozsudek okresního soudu mění takto: „Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 54.022 Kč, ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jakuba Kántora, advokáta.“ III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 16.253 Kč, ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jakuba Kántora, advokáta. Odůvodnění: 1. Okresní soud zamítl žalobu o zaplacení částky 70.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 61.904,45 Kč k rukám právního zástupce žalovaného, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně. Učinila tak nejprve blanketovým podáním ze dne 27. 8. 2018, které následně doplnila o důvody podaného odvolání. Okresní soud vyslovil závěr, že se žalovaný nemohl dopustit porušení článku 6. 1 a 6. 3 smluvních ujednání a žalobkyni nemohl proto vzniknout nárok na zaplacení smluvní pokuty, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně před prodejem nemovitostí zprostředkovala zájemce o koupi nemovitosti v osobě Marka F. Dle názoru soudu prvního stupně jsou nevěrohodná tvrzení i důkazy o tom, že žalobkyně zprostředkovala žalovanému zájemce o koupi nemovitosti. S tímto posouzením žalobkyně nesouhlasila. Skutečnost, že listiny byly předloženy až u jednání konaném dne 19. 9. 2017, nemůže být důvodem pro závěr soudu o nevěrohodnosti těchto listin. Žalobkyně svůj závěr opírala a opírá o porušení článku 6. 1 a 6. 3, kdy k nároku na vznik smluvní pokuty za porušení těchto článků smluvních ujednání není vyžadováno, aby v okamžiku porušení již existoval reálný zájemce o koupi nemovitosti. Těmito ustanoveními smluvních ujednání je žalovaný bezesporu vázán po celou dobu trvání smluvního vztahu k žalobkyni, aniž by tento jeho závazek byl pozměněn tím, zda v daný moment existuje konkrétní zájemce o koupi nemovitosti či nikoliv a zda je o tomto v daný moment informován žalobkyní jako zprostředkovatelem či nikoliv. Pokud žalovaný tento závazek poruší a dle přesvědčení žalobkyně porušil uzavřením kupní smlouvy o převodu nemovitostí se třetí osobou a tím, že toto nesdělil žalobkyni, která tak nemovitosti dál k prodeji nabízela, stíhá jej sankce v podobě smluvní pokuty dle článku 8. smluvních ujednání. Až v reakci na předběžné stanovisko soudu u jednání dne 8. 11. 2016 žalobkyně doplnila svá tvrzení a důkazy v tom směru, že existoval konkrétní zájemce o nemovitosti, Marek F. Okolnost, že jednatel žalobkyně Tomáš P. a Marek F. jsou přátelé, pak zcela jistě nemůže odůvodňovat postup okresního soudu, že výslech svědka F. soud neprovedl pro nadbytečnost a tím si vyloučil možnost, aby Marek F. podezření soudu o nevěrohodnosti tvrzení žalobkyně a předložených důkazů vyvrátil. Nicméně i pokud by nebylo prokázáno, že žalobkyně zprostředkovala zájemce o koupi nemovitostí, nemění to nic na faktu, že žalovaný dle žalobkyně porušil článek 6. 1, respektive 6. 3 a vznikl žalobkyni nárok na smluvní pokutu. 3. Ve vyjádření k odvolání žalovaný navrhl, aby krajský soud věcně správný rozsudek okresního soudu potvrdil. 4. Odvolání žalobkyně je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, obsahuje i způsobilý odvolací důvod, daný námitkou nesprávných skutkových zjištění a právních závěrů (§ 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o. s. ř.), proto krajský soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení jemu předcházející v režimu neúplné apelace s přihlédnutím k nastalé koncentraci řízení a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není. 5. Žalobkyně se domáhá zaplacení smluvní pokuty sjednané účastníky v rámci mezi nimi uzavřené smlouvy o zprostředkování a poskytování služeb souvisejících s prodejem nemovitosti ze dne 20. 2. 2014. Povinnost k zaplacení smluvní pokuty byla koncipována pro případ, že vlastník (žalovaný) poruší své smluvní povinnosti uvedené v čl. 6., či se jeho prohlášení v článku 6. 5 smluvních podmínek ukážou být nepravdivé, neúplné, klamavé nebo zavádějící. Smluvní pokuta byla sjednána ve výši provize, 70.000 Kč. Okresní soud po provedeném dokazování správně dospěl k závěru, že žalovaný porušil smluvní závazek, jestliže v rozporu s ujednáním obsaženým v čl. 5 o výhradním zprostředkování prodeje nemovitostí žalobkyní, po dobu trvání smlouvy své nemovitosti zcizil, avšak, jak správně okresní soud uvádí, s porušením tohoto článku smlouvy, povinnost zaplatit smluvní pokutu není. Soud prvního stupně žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene, že žalobkyně neprokázala, že dříve, než žalovaný nemovitosti prodal, zprostředkovala žalobkyně žalovanému zájemce o jejich koupi (Marka F.). Žalovaný se tak nemohl dopustit porušení článků smlouvy sankcionovaných smluvní pokutou. S tím, jak okresní soud rozhodl nelze souhlasit, neboť žalovaný smluvní informační povinnost, ke které se zavázal v čl. 6. 1 smlouvy zjevně porušil, otázkou je, zda mu za toto porušení svědčí povinnost zaplatit sjednanou smluvní pokutu ve výši 70.000 Kč. 6. Podle čl. 6. 1 a čl. 6. 3 smlouvy, za jejichž porušení uplatňuje žalobkyně smluvní pokutu, svědčila žalovanému povinnost poskytnout součinnost nezbytnou k uzavření převodní smlouvy se zájemcem; tj. zejména poskytnout všechny informace, podklady, listiny (čl. 6. 1 věta první). Vlastník se dále zavázal k povinnosti sdělit zprostředkovateli všechny skutečnosti, jež mají pro zájemce rozhodný význam pro uzavření smlouvy s vlastníkem (čl. 6. 3) 7. Z hlediska výčtu těchto povinností sankcionovaných smluvní pokutou žalovaný porušil povinnost sdělit zprostředkovateli, že v době, kdy byl ze smlouvy o zprostředkování uzavřené s žalobkyní zavázán, zcizil nemovitosti uvedené ve smlouvě o zprostředkování, kupní smlouvou uzavřenou 10. 6. 2014 s účinky vkladu práva do katastru nemovitostí dne 17. 7. 2014. 8. Smlouva účastníky uzavřená je charakterem spotřebitelská, podléhající režimu speciálních ustanovení obsažených § 1810 a násl. o. z., v jejichž rámci je třeba smluvní ujednání účastníků přednostně posuzovat. Žalovanému v postavení spotřebitele tak náleží zvýšená ochrana. Veškerá ujednání mezi spotřebitelem (žalovaným) a podnikatelem (žalobkyní) podléhají ze strany soudu z úřední povinnosti posouzení, zda nemají zneužívající charakter ve smyslu § 1813 o. z., zda tato ujednání projdou tzv. testem proporcionality (s výjimkou dohody o předmětu plnění a ceně, která byla sjednána jasně a srozumitelně). Ujednání o nepřiměřeně vysoké smluvní pokutě není uvedeno v ustanovení § 1814 o. z., ve výčtu zvláště zakázaných ujednání, která se bez dalšího považují za nepřiměřená. Nicméně i smluvní pokuta, jakožto závazek spotřebitele ve smlouvě, musí procházet vždy testem přiměřenosti právě dle § 1813 o. z. Argumentem tohoto posouzení je odkaz na Směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, kde v příloze odst. 1 písm. e) je konkrétně uvedeno „podmínky, jejichž cílem nebo následkem je požadavek na spotřebiteli, který neplní závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné, přičemž odškodným lze rozumět i smluvní pokutu, bez ohledu, že byla sjednána ve smlouvě individuálně“. Otázkou, kterou odvolací soud proto řešil, bylo, zda smluvní pokuta ve výši 70.000 Kč za porušení povinnosti součinnosti (čl. 6. 1) a informační povinnosti vlastníka (čl. 6. 3) obstojí v testu přiměřenosti, což okresní soud pominul, neboť smlouvu v režimu závazků ze smluv uzavíraných spotřebitelem podle § 1810 a násl. o. z. neposuzoval. Krajský soud v rámci odvolacího řízení se žalobkyně dotazoval a podle jejího vyjádření je smluvní pokuta sjednaná ve výši provize 70.000 Kč přiměřená charakteru takto zajištěné povinnosti. 9. Smluvní pokuta se rovná výši odměny za zprostředkování. Smluvní pokutou sankcionované porušení povinnosti součinnosti a informační povinnosti je ve smlouvě velmi obecně a široce pojaté, v důsledku sankcionuje všechny v úvahu přicházející informace, podklady a listiny, jakož i skutečnosti, které by případně vlastník nesdělil a pro konkrétního zájemce měly rozhodný význam. Takto sjednaná výše smluvní pokuty je pak ve zřejmém nepoměru k významu zajišťované povinnosti součinnosti a informační povinnosti a v rozporu s požadavkem přiměřenosti zakládá významnou nerovnováhu v právu zprostředkovatele na zaplacení smluvní pokuty a povinnosti vlastníka (žalovaného) v jeho neprospěch (§ 1813 o. z.). Správnost uvedeného závěru podporuje i obsah podaného odvolání, že v konkrétním případě smluvní pokuta byla sjednána tak, že podmínkou uplatnění tohoto nároku není reálný zájemce o koupi nemovitosti, ale porušení těchto článků smlouvy bez dalšího. 10. Na základě tohoto výkladu odvolací soud uzavírá, že smluvní pokuta za porušení smluvní povinnosti spotřebitele sjednaná v nepřiměřené výši zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. Jde tak o ujednání zakázané ve smyslu ustanovení § 1813 o. z., nepřihlíží se k němu (§ 1815 o. z.), nemá žádné právní důsledky a nepřichází v úvahu smluvní pokutu moderovat (§ 2051 o. z.). Jestliže je ujednání nepřiměřené, nemůže soud doplňovat vůli stran a měnit ujednání smlouvy. Jestliže je tedy shledáno jako nepřiměřené ujednání o výši sjednané smluvní pokuty, nemůže soud pouze upravit výši smluvní pokuty (§ 2051 o. z.). Na podporu uvedeného svědčí i skutečnost, že zatímco otázku, zda ujednání ve spotřebitelské smlouvě nemá zneužívající charakter, soud zkoumá z úřední povinnosti a k takovému nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá, z ustanovení § 2051 o. z. vyplývá, že nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta může být snížena jen na návrh dlužníka. 11. Krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku ve věci samé I. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. 12. Ve výroku II. o náhradě nákladů řízení rozsudek okresního soudu podle § 220 o. s. ř. změnil. Okresní soud rozhodl správně o základu povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů úspěšnému žalovanému podle § 142 odst. 1 o. s. ř., správně stanovil i výši mimosmluvní odměny advokáta za úkon právní služby částkou 3.900 Kč z tarifní hodnoty částky 70.000 Kč (§ 8 odst. 1 § 7 bod 5 adv. tarifu), nicméně nesprávně určil jejich výši. Zástupci žalovaného náleží odměna za 8 úkonů po 3.900 Kč = 31.200 Kč (převzetí a příprava zastoupení, odpor ze dne 18. 11. 2014, porada s klientem přesahující 1 hodinu dne 15. 12. 2014, písemná podání ze dne 17. 12. 2014, písemné podání doručené soudu 19. 10. 2017 a účast u jednání 19. 9. 2017, 21. 8. 2018, 5. 12. 2018). Soud nepřiznal odměnu za úkony – poradu s klientem přesahující 1 hodinu dne 18. 9. 2017, 20. 8. 2018 neboť nemají žádný vztah k procesnímu vývoji řízení. Porada s klientem dne 15. 12. 2014 přesahující 1 hodinu je ve zřejmé věcné souvislosti na následující podané písemné vyjádření ve věci. Ke každému úkonu právní služby dále náleží 300 Kč režijní paušál dle § 13 odst. 3 adv. tarifu, celkem 2.400 Kč, v součtu odměna a režijní paušál činí 33.600 Kč. Dále cestovné z Prahy do Šumperka a zpět k jednání konaným ve dnech 18. 9. 2017 a 20. 8. 2018 dle vyčíslení, které je správně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které se pro stručnost odkazuje v celkové výši 8.247 Kč a dále náhrada za ztrátu času na cestě k jednání soudu za 28 započatých půlhodin po 100 Kč, celkem 2.800 Kč. V součtu jde o částku 44.647 Kč, která se dále dle § 14a odst. 1 adv. tarifu zvyšuje o 21% DPH na částku 54.022 Kč. Tuto částku je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného, advokáta (§ 160 odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.). 13. Za odvolací řízení náleží žalovanému vzhledem k jeho procesnímu úspěchu náhrada nákladů řízení, které v této fázi soudního řízení vynaložil účelně za své právní zastoupení. Odměna ve výši 3.900 Kč náleží za dva úkony právní služby (písemné vyjádření a účast u odvolacího jednání), celkem 7.800 Kč (3.900 x 2), a 600 Kč za dva režijní paušály po 300 Kč. Dále cestovné z Prahy do Olomouce a zpět na trase 563 km vozidlem, jeho střední spotřeba dle VTP činí 7 l/100 km nafty při ceně 33,60 Kč/l dle § 3 písm. c) vyhl. č. 333/2018 Sb., 1.324 Kč za pohonné hmoty a náhrada za použití vozidla při sazbě 4,10 Kč/km dle § 1 písm. a) vyhl. č. 333/2018 Sb. činí 2.308 Kč. Cestovné celkem činí 3.632 Kč. Náhrada za promeškaný čas cestou z Prahy do Olomouce a zpět za 14 zameškaných půlhodin po 100 Kč = 1.400 Kč. V součtu jde o částku 13.432 Kč, která se dále zvyšuje o 21% DPH dle § 14a odst. 1 adv. tarifu na částku 16.253 Kč. Tuto částku je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného, advokáta (§ 160 odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí u Okresního soudu v Šumperku k Nejvyššímu soudu ČR v Brně. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237 a § 239 o. s. ř.). Proti výrokům II. a III. rozsudku o náhradě nákladů řízení účastníků samostatně dovolání přípustné není. Olomouc 17. září 2019 JUDr. Karla Musilová v. r. předsedkyně senátu .