č. j. 72 A 73/2017-43 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY   Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou, Ph.D., ve věci žalobkyně:  M. s. r. o. , IČO X sídlem K N. 351, X  G. zastoupený advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 649/15, 184 00  Praha 8 proti žalovanému:  Krajský úřad Olomouckého kraje sídlem Jeremenkova 40a, 779 11  Olomouc o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 9. 2017, č. j. KUOK 94167/2017, ve věci přestupku, takto: I. Rozhodnutí Městského úřadu Šternberk ze dne 7. 6. 2017, č. j. MEST 81989/2017, a rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 20. 9. 2017, č. j. KUOK 94167/2017, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 17 899 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Václava Voříška, advokáta se sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8. Odůvodnění: 1. Žalobkyně napadla žalobou rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 9. 2017, č. j. KUOK 94167/2017, kterým žalovaný zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Šternberk (dále jen „městský úřad“) ze dne 7. 6. 2017, č. j. MEST 81989/2017. 2. Tímto rozhodnutím městský úřad uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku (dříve správního deliktu) podle § 10 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 30. 6. 2017. 3. Přestupku se žalobkyně dopustila tím, že jako provozovatelka motorového vozidla registrační značky X v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, protože dne 12. 4. 2016 v 10.52 h nezjištěný řidič v obci Šternberk na ulici Jívavská, směr centrum, detektor 1, porušil § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu tím, že překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci 50 km/h. Tomuto vozidlu byla naměřena prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy rychlost jízdy 64 km/h. Při zvážení možné odchylky měřicího zařízení ±3 km/h byla nejnižší rychlost jízdy vozidla 61 km/h, což je o 11 km/h více, než je nejvyšší dovolená rychlost. Tím se nezjištěný řidič dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu. Žalobkyni městský úřad uložil pokutu 1 500 Kč. 4. Žalobkyně v žalobě namítala nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, vady výroku, protiústavnost § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu a další vady. 5. Žalobkyně namítala, že správní orgány se měly zabývat tím, zda rychloměr byl automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy a zda o něm městská policie zveřejnila informace podle § 24b odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění účinném ke dni spáchání přestupku; dále tím, zda byl měřený úsek osazen dopravními značkami IP 31a a IP 31b; tím, zda nešlo o skryté měření rychlosti - a contrario pravomoc policie podle § 158d zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném ke dni spáchání přestupku; zda přestupek byl spáchán v obci a zda toto bylo prokázáno; zda šlo o zastavěné území; zda byl rychlostní limit nastaven smysluplně a zda nešlo o generování zisku na uložených pokutách a nešlo o jednání ultra vires; zda měření proběhlo podle § 79a zákona o silničním provozu a úsek byl schválen Policií ČR; zda je fotografie dostatečným podkladem pro rozhodnutí; zda přestupek měl za následek dopravní nehodu; zda byla naplněna materiální stránka přestupku, zda byla tato úvaha odůvodněna, zda nešlo o šablonovité rozhodnutí a zda byl odůvodněn odečet odchylky. 6. Vady výroku žalobkyně spatřovala v tom, že výrok rozhodnutí městského úřadu neobsahoval všechna ustanovení, podle kterých rozhodoval, zejména § 18 odst. 4, § 125e odst. 2, § 125f odst. 2 písm. b) a c) zákona o silničním provozu, dále typ rychloměru, a naopak městský úřad nebyl oprávněn konstatovat, že došlo ke spáchání přestupku. Městský úřad neměl pravomoc omezit žalobkyni v placení pokuty jen na možnost převodem na účet a v hotovosti. Na místě označenými body GPS byl začátek či konec měřeného úseku a zde mohl jet řidič rychlostí nižší než 50 km/h. Navíc byla měřena úseková, nikoli okamžitá rychlost. 7. Protiústavnost § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu spatřovala žalobkyně v konstrukci objektivní odpovědnosti a přenášení odpovědnosti z pachatele přestupku na provozovatele vozidla. 8. Jiné vady spatřovala žalobkyně v tom, že jde o diskriminaci, neboť správní orgány nestíhají řidiče motocyklů a zahraniční provozovatele, že správní orgány neuvedly správně znění právních předpisů, správní orgány nezohlednily novou příznivější právní úpravu a neprovedly řádně dokazování smlouvami o nájmu rychloměru. 9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobní námitky považuje za zmatečné, protože žalobkyně uvedla, že jsou splněny podmínky pro postup podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“), a následně souhlasil s rozhodnutím věci bez jednání. Dále žalobkyně uvedla, že § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu obsahuje zákonná kritéria pro výměru trestu a přitom namítl, že výrok odkaz na toto ustanovení neobsahoval. Podle žalovaného ve výroku má být uveden § 125f odst. 3 ve spojení s § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu, podle kterého byl trest uložen, což uvedeno bylo. Žalovaný nesouhlasil s protiústavností § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu a poukázal na známou procesní strategii žalobkyně a jejího zástupce, kteří se snaží zpochybnit vše a obcházet správní řízení. Podle žalovaného by správní řízení mělo být věcné a vedené v zákonném rozsahu. 10. V replice poukázala žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 10 As 107/2018-36, citovaný v tomto rozsudku v bodě 15 a násl. 11. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. s. ř. s. a při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), tedy ke dni 20. 9. 2017. 12. Ze správního spisu soud zjistil spáchání přestupku tak, jak je uvedeno v úvodu odůvodnění tohoto rozsudku. Měření rychlosti město provedlo rychloměrem, který mělo v pronájmu od M&T s. r. o.  13. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. I. Nezákonnost měření 14. Podle § 79a zákona o silničním provozu je za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií. 15. V právní otázce zákonnosti dokazování v případech, kdy měření rychlosti město Šternberk provádělo na základě smlouvy o pronájmu rychloměru, uzavřené mezi městem a M&T s. r. o., se vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2018, č. j. 10 As 107/2018-36, a uvedl, že instalaci a nastavení stacionárních měřicích zařízení, jakož i údržbu software a hardware těchto zařízení, které jinak užívá obecní policie, mohou provádět třetí osoby. Není však přípustné, aby takováto třetí osoba měla jakýkoliv hmotný zájem na výsledcích měření stacionárního zařízení (§ 79a zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu). 16. V daném případě zájem pronajímatelky na výsledcích měření vyplýval z toho, že kromě částky 99 100 Kč za měsíční nájem zařízení jí podle smlouvy náleželo 65 Kč za každý zaznamenaný přestupek. Podle informace ze dne 19. 3. 2018 poskytnuté podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném ke dni poskytnutí informace, městem advokátu žalobce ve věci posuzované Nejvyšším správním soudem, činily částky uhrazené městem soukromé pronajímatelce miliony Kč ročně (přesná citace např. v rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 72 A 32/2017). 17. Měření tak proběhlo nezákonným způsobem, protože vzbuzovalo důvodné pochybnosti o objektivitě celého přestupkového procesu a zákonnosti získaných důkazů. Skutkový stav je však třeba zjistit tak, aby o něm důvodné pochybnosti nebyly (§ 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném ke dni spáchání přestupku). 18. Podle § 51 odst. 1 věty první správního řádu k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. 19. V daném případě však záznam z rychloměru byl proveden nezákonným způsobem (v rozporu s § 79a zákona o silničním provozu a § 3 správního řádu a zásadou legality). 20. Nejvyšší správní soud v odkazované věci zrušil rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí městského úřadu. Z tohoto zrušujícího výroku a odůvodnění citovaného rozsudku se podává, že Nejvyšší správní soud shledal absolutní procesní neúčinnost důkazu – měření rychlosti zjištěné ze záznamu z rychloměru. A jiný důkaz o překročení nejvyšší dovolené rychlosti zde nebyl. 21. Stejně je tomu tak i v posuzovaném případě. Proto zdejší soud posoudil klíčový a jediný důkaz o přestupku jako nezákonný a obě napadená rozhodnutí rovněž zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. II. Nemožnost koncentrace 22. Protože jediný důkaz usvědčující žalobkyni ze spáchání přestupku byl získán nezákonně, soud k této vadě přihlédl z úřední povinnosti, nad rámec uplatněných žalobních námitek tak, aby nedošlo k odepření spravedlnosti a porušení práva na spravedlivý proces, neboť ponecháním účinnosti napadených rozhodnutí by došlo k neakceptovatelnému zásahu do základních práv a svobod žalobkyně a důraz na lpění na zásadě dispoziční a koncentrace by byl v příkrém rozporu s principy spravedlnosti, šlo by o formalistické rozhodnutí a porušení zásady rovnosti s těmi, jejichž shodné případy byly posouzeny jinak (rozhodnutí o uznání viny a uložení pokut byla zrušena). Pokud stát jednotlivce trestá, měly by být splněny zákonné podmínky. 23. Vada byla podle soudu natolik závažná, že spadala do okruhu výjimek ze zásady dispoziční a koncentrace podle § 75 odst. 1, § 71 a § 72 s. ř. s. Těmito výjimkami jsou zejména skutečnosti významné z hlediska hmotného práva, např. absolutně neplatné právní úkony, prekluze, nerespektování zásady ne bis in idem ve správním trestání, užití neúčinné právní normy apod. 24. Závěr soudu v dané věci je v souladu s právními názory vyslovenými např. v nálezech Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 815/07 a související, ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2732/15, a rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, ze dne 10. 2. 2016, č. j. 6 Afs 15/2015-31; dále srov. další judikaturu citovanou v článku Karla Šimky: Dispoziční a koncentrační zásada ve správním soudnictví v testu ústavnosti, ze dne 21. 4. 2016, www.epravo.cz). 25. Za dané situace soud neprováděl další dokazování a shledává rovněž jako nadbytečné vyjadřovat se k dalším námitkám žalobkyně, protože by to na závěru soudu ve věci o zákonnosti provedeného měření již nemohlo nic změnit. Správní rozhodnutí byla vystavěna na vadném skutkovém zjištění – nezákonně získaném důkazu. 26.     Správní orgány obou stupňů posoudily spornou právní otázku nesprávně a soud obě napadená rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení je žalovaný shora podaným právním výkladem podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán.27. Úspěšné žalobkyni v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. soud přiznal odměnu za zastupování, spočívající v odměně za tři úkony právní služby podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném ke dni vydání rozsudku, za převzetí věci, podání žaloby a jednání před soudem (repliku soud nevyžadoval a nebyla účelná, nevnesla do věci nic nového), tj. 3 x 3 100 Kč. Ke každému úkonu přiznal soud paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč, tj. celkem 900 Kč. Cestovné činí 3 499 Kč (2 x 294 km jízdy ze sídla advokáta do sídla soudu dle mapy.cz, tj. celkem 588 km; spotřeba dle technického průkazu je 5,6 l/100 km; 5,6 x 33,10 za 1 l benzinu 95 dle vyhlášky č. 333/2018 Sb. děleno 100 = 1,85 Kč + 4,10 Kč sazba základní náhrady za 1 km jízdy dle stejné vyhlášky = 5,95 x 588 km = 3 499 Kč). Podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 AT náhrada za promeškaný čas advokáta činí 12 x 100 Kč za účast při jednání soudu, celkem 1 200 Kč. Náhrada uhrazeného soudního poplatku činí 3 000 Kč. Celková částka nákladů řízení činí 17 899 Kč. Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně ve lhůtě do dvou týdnů po jeho doručení. Olomouc 19. února 2019       JUDr. Martina Radkova, Ph.D. v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje M. N.