USNESENÍ Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Martina Putíka, Ph.D., a JUDr. Daniely Kabátové ve věci žalobkyně: Bohemia Faktoring, a. s., IČO 27242617 sídlem Letenská 121/8, Malá Strana, 118 00 Praha 1 zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha 1 proti žalovanému: Jozef D., narozený dne xxx trvale bytem xxx o zaplacení 6.550 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 25. 3. 2019, č. j. 107 C 173/2018-53, takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se mezinárodní nepříslušnost nevyslovuje a řízení se nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením v záhlaví označeným soud prvního stupně vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost (odstavec I. výroku), řízení o zaplacení částky 6.550 Kč s příslušenstvím zastavil (odstavec II. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec III. výroku). 2. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o zápůjčce ze dne 29. 12. 2014. Lustrací v dostupných evidencích (CEO, Czech point, ISAS, ISZR) nebyl žalovaný nalezen a nebylo zjištěno, že by měl bydliště na území ČR). Naopak ze zprávy Ministerstva vnitra Slovenské republiky vyplynulo, že žalovaný má evidovánu adresu trvalého pobytu na Slovensku, xxx. Tuto adresu pak žalovaný uvedl i v záhlaví shora citované smlouvy. Okresní soud proto vyšel z ust. čl. 7 bod 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení) a dovodil, že není dána jeho mezinárodní příslušnost, neboť ze znění smlouvy o zápůjčce vyplynulo, že peněžní prostředky byly předány žalovanému v hotovosti v místě jeho bydliště na Slovensku a žalovaný se zavázal na tomtéž místě peníze vrátit. Řízení proto rovněž podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení podle ust. § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. 3. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že se v řízení pokračuje. Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, podle nějž je úvěr službou a místní příslušnost se řídí čl. 7 odst. 1 písm. b) odrážka 2 Nařízení (dříve čl. 5 odst. 1 písm. b) odrážka 2 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001) a zdůraznila, že mezinárodní příslušnost nelze posuzovat dle ust. čl. 17 odst. 1 nařízení (dříve čl. 15 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001), které dopadá jen na úvěry účelově určené na nákup movitých věcí. 4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 5. V prvé řadě je třeba uvést, že článkem 80 nařízení č. 1215/2012 došlo ke zrušení nařízení č. 44/2001, nové nařízení se podle čl. 81 použije od 10. 1. 2015, podle čl. 66 bod 1. přechodných ustanovení se nové nařízení použije na řízení zahájená po 10. 1. 2015. Protože žaloba byla podána k soudu dne 11. 7. 2018, soud prvního stupně správně věc posuzoval podle nařízení č. 1215/2012. 6. Podle čl. 7 bod 1 Nařízení, osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; a) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 7. Tutéž problematiku pak dříve upravovalo Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, a to v čl. 5, bod 1., písm. a), b), čl. 15, bod 1. písm. a), b). Protože text ustanovení je stejný, je stále použitelná judikatura k těmto ustanovením. 8. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutích sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, 32 Cdo 1826/2011 či 33 Cdo 1715/2014 dovodil, že z článku 15 odst. 1 Nařízení (ES) č. 44/2001 je zřejmé, že dopadá výlučně jen na ty spotřebitelské smlouvy, jde-li o koupi movitých věcí na splátky [písmeno a)], jde-li o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí [písmeno b)]. Pod písmeno b) tak lze podřadit pouze ty smlouvy o úvěru, jež jsou účelově vázané, nikoli půjčky a úvěry poskytnuté bez uvedení účelu. Pojem služba ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b) Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 je třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu; poskytnutí úvěru lze považovat za činnost vykonávanou za úplatu. 9. V daném případě byla žalovanému právním předchůdcem žalobkyně poskytnuta neúčelová zápůjčka, nejednalo se tak o úvěr k nákupu movitých věcí. Ustanovení čl. 17 až 19 (oddíl 4.) Nařízení o příslušnosti u spotřebitelských smluv proto nelze použít a příslušnost je třeba posuzovat podle čl. 7. Potud je rozhodnutí okresního soudu správné. 10. Jestliže však soud prvního stupně dovozoval, že pro posouzení příslušnosti je rozhodné místo splnění závazku v bydlišti žalovaného, není jeho závěr správný, neboť je rozhodné místo, kde služby podle smlouvy byly poskytnuty (čl. 7 bod 1 písm. b), druhá odrážka Nařízení). Z obsahu předmětné smlouvy o zápůjčce pak jednoznačně vyplývá, že žalovaný při podpisu smlouvy převzal v hotovosti celou částku zápůjčky, přičemž u jeho podpisu je uvedeno Orlová dne 29. 12. 2014. Dále je rovněž zjevné, že za právního předchůdce žalobkyně jednala jako zástupkyně osoba samostatně výdělečně činná pod označením identifikačního čísla registrovaného v rejstříku živnostenských oprávnění na území ČR s místem podnikání tamtéž (Doubrava). Za daného stavu je proto nutno učinit jediný možný logický závěr, že služba (tj. neúčelová půjčka) byla poskytnuta na území České republiky, konkrétně v Orlové a je tedy založena mezinárodní příslušnost (pravomoc) zdejších soudů. 11. Nad výše uvedené je možno připojit, že použití ust. čl. 17 bod 1 písm. c) Nařízení nepřichází v úvahu proto, že z obsahu spisu neplyne, že by právní předchůdce žalobkyně provozoval činnost na Slovensku nebo svou činnost na tento stát zaměřoval a v této souvislosti došlo k uzavření smlouvy, z níž požaduje plnění. Naopak ze založených listin plyne, že smlouva byla uzavřena v České republice. 12. Odvolací soud proto napadené usnesení podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se mezinárodní nepříslušnost neprohlašuje a řízení se nezastavuje. Tím byl odstraněn i výrok o náhradě nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto usnesení je možno podat dovolání, jestliže toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení, prostřednictvím okresního soudu, k Nejvyššímu soudu České republiky. Ostrava 4. září 2019 JUDr. Šárka Neuwirthová v. r. předsedkyně senátu