5 11 Co 224/2019 Shodu s prvopisem potvrzuje Tereza Polášková. č. j. 11 Co 224/2019-323 Shodu s prvopisem potvrzuje Tereza Polášková. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Evy Placzkové a JUDr. Zuzany Ihnátové ve věci žalobkyně: Renata F., narozená dne xxx bytem xxx zastoupená advokátem JUDr. Liborem Holemým sídlem Meziříčská 774, 756 61 Rožnov pod Radhoštěm proti žalovanému: Nikolay V. A., narozený dne xxx státní občan Bulharska bytem xxx zastoupený advokátem JUDr. Alešem Vídenským sídlem Sokolská třída 966/22, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava o určení vlastnického práva k jednotce k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 4. 2019, č. j. 10 C 152/2011-265 takto: I. Rozsudek okresního soudu v odstavcích II. a IV. výroku se potvrzuje. II. Ve zbývající napadené části, tj. v odstavci III. výroku, rozsudek okresního soudu se mění následovně: Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 87.175 Kč. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 26.317 Kč. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem okresní soud připustil změnu žaloby. Určil, že žalobkyně je vlastníkem bytové jednotky č. xxx v budově č. p. xxx - bytovém domě stojícím na pozemku parc. č. st. xxx - zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na LV č. xxx u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava, pro obec a k. ú. xxx a spoluvlastnického podílu o velikosti xxx/xxx na společných částech budovy č. p. xxx a na pozemku parc. č. st. xxx - zastavěná plocha a nádvoří, na němž budova stojí, ve stejném k. ú., zapsaného na LV č. xxx tamtéž. Žalovanému uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů ve třídenní lhůtě od právní moci rozsudku žalobkyni k rukám jejího advokáta částku 110.954,30 Kč a České republice - Okresnímu soudu v Opavě částku 6.600 Kč za znalečné. 2. Proti rozsudku okresního soudu, vyjma jeho výroku o připuštění změny žaloby, podal žalovaný včasné odvolání, s námitkou nesprávného právního posouzení věci. Kupní smlouva, kterou bylo vlastnické právo na žalovaného převedeno, netýkala se jednotky, nýbrž spoluvlastnického podílu k domu; žalobkyně proto mohla žalovat pouze o určení, že jí náleží spoluvlastnický podíl k domu. Ust. § 169 písm. e) zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák., které okresní soud použil, na projednávaný případ nedopadá, neboť účastníci spolu neuzavřeli zástavní smlouvu ani dohodu upravující vlastnické právo k nemovitosti pro případ, že dluh nebude splněn. Sjednali kupní smlouvu, tedy smlouvu o převodu vlastnického práva, jejíž obsah byl formulován jasně, určitě a srozumitelně. Smlouvu navrhla a podepsala jako první v pořadí žalobkyně. Před okresním soudem nezpochybňovala, že smlouvou bylo vlastnické právo převedeno. V úvahu přicházelo použití § 565 o. z., neboť jde o ustanovení, které je svým obsahem ustanovením procesním, platným již přede dnem 1. 1. 2014 (viz rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 22 Cdo 3646/18). Správnost kupní smlouvy žalovaná nevyvrátila. Zákon či jiný právní předpis nezakazují, aby si určitá osoba opatřila peníze, které jí chybí (půjčkou), a současně se dohodla v souvislosti s prodejem svých nemovitostí, že vlastnické právo k nemovitostem lze na ni v budoucnu převést zpět. Nebylo dohodnuto, že vlastnické právo přejde na žalovaného pouze tehdy, nebude-li dluh splněn. Svědkyně A., dříve H., nemohla znát úmysl účastníků při sjednávání smlouvy o převodu vlastnického práva a nevěděla, kdo byl autorem všech smluvních textů. Podle odvolatele je třeba jmenovanou svědkyni znovu vyslechnout. Účastníci spolu uzavřeli kupní smlouvu a je nutno ctít autonomii jejich vůle. Existence dalších smluv, které sjednali, na tom nic nemění. Spoluvlastnický podíl, který se transformoval v bytovou jednotku, nebyl nikdy předmětem zástavní smlouvy. S touto argumentací se žalovaný domáhal změny napadeného rozsudku tak, že soud žalobu zamítne. 3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit. Kupní smlouva ze dne 21. 2. 2011 je neexistujícím právním úkonem pro absenci vážné vůle účastníků k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalovaného, resp. je právním úkonem simulovaným. Vůle smluvních stran směřovala k zajištění závazku žalobkyně vrátit finanční prostředky poskytnuté otcem žalovaného, nikoli k uzavření kupní smlouvy. Použití § 565 o. z. pro danou věc nepřicházelo v úvahu, neboť jeho aplikací by došlo k porušení zákazu pravé retroaktivity. Podle judikatury vážící se k zákonu č. 40/1964 Sb. je sjednání propadné zástavy absolutně neplatným právním úkonem pro obcházení zákona. Za propadnou zástavu se považuje rovněž uzavření kupní smlouvy, čili převod předmětu zajištění do majetku věřitele ještě předtím, než vznikne právo věřitele na uspokojení ze zajištění, tj. před splatností zajištěné pohledávky. Na právní jednání účastníků, sestry žalovaného a jeho otce je nutno pohlížet ve všech souvislostech a při zohlednění všech jimi souběžně uzavřených smluv. Z kontextu a vzájemné provázanosti právních úkonů jmenovaných osob je zřejmé, že vůle smluvních stran nesměřovala k trvalému převodu vlastnického práva, nýbrž k zajištění závazku žalobkyně vrátit částku 2.100.000 Kč poskytnutou jí z titulu půjčky otcem žalovaného. Výslechy účastníků a svědků v souvisejících řízeních byla objasněna podstata transakce. Žalovaný se vyjadřoval převážně tak, že neví, „jak jednání probíhala, kolik zaplatil exekutorům, v jaké výši byla sjednána kupní cena, jakým způsobem byla uhrazena atd.“. Otec žalovaného Valentin A. ve výpovědi dne 17. 7. 2018 ve věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 151/2011 uvedl, že sám uzavíral kupní smlouvy a nemovitosti nabyl do svého majetku, žalovaný kupní cenu neplatil. Otec žalovaného vyplácel závazky žalobkyně, aniž byl schopen uvést, jakou částku žalobkyni zaplatil, případně předložit doklady o jednotlivých platbách. Připustil, že kupní smlouvy ani nečetl. Stěžejní význam pro danou věc měla výpověď svědkyně Zuzany A. dne 18. 2. 2019 ve věci Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 13 C 151/2011. Svědkyně podrobně popsala předsmluvní jednání vedena mezi žalobkyní a otcem žalovaného; ozřejmila pravý účel uzavření kupních smluv. Potvrdila, že jejich účelem bylo zajistit závazek žalobkyně vrátit finanční prostředky, které převzala dle smlouvy o poskytnutí finančních prostředků. Účastníci neměli vážnou vůli nemovitosti prodat a koupit; kupní smlouvy směřovaly k zajištění závazků. Jednalo se tedy také v této věci o sjednání nepřípustné propadné zástavy. 4. Ačkoli je v řízení přítomen cizí prvek (žalovaný je státním občanem Bulharska), okresní soud se výslovně nevypořádal s otázkami s tím souvisejícími. Krajský soud proto doplňuje: Řízení bylo zahájeno před datem 10. 1. 2015. Podle přechodného ust., čl. 66 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 bylo nutno řešit otázku mezinárodní příslušnosti podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Výlučnou mezinárodní příslušnost českých soudů zakládá čl. 22 odst. 1 cit. Nařízení. Podle čl. 43 vyhl. č. 3/1978, o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Bulharskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních, je při rozhodování věci namístě použít právní řád České republiky, na jejímž území se nemovitost nachází. 5. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu a řízení, které mu předcházelo, v části dotčené odvoláním, tj. vyjma výroku o připuštění změny žaloby v odstavci I., v rámci postupu podle § 214 odst. 1 o. s. ř., se závěrem, že odvolání žalovaného, jde-li o věc samu, není důvodné. 6. Ve shodě se soudem okresním krajský soud konstatoval, že naléhavý právní zájem na vydání rozsudku o určení vlastnického práva žalobkyně k označené jednotce existuje. Jako vlastník jednotky je nyní v katastru nemovitostí zapsán žalovaný a žalobkyně tvrdila, že tento zápis neodpovídá skutečným právním vztahům, neboť jednotka náleží do jejího výlučného vlastnictví. Vydáním pozitivního rozsudku dle žalobního žádání bude do budoucna vyloučena pochybnost o tom, kdo je vlastníkem jednotky. Naléhavý právní zájem je dán také v situaci, kdy se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k jednotce, ačkoli kupní smlouvou ze dne 21. 2. 2011 (jejíž platnost zpochybňovala) na žalovaného převedla vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu na domě a pozemku. Z výpisů z katastru nemovitostí bylo zjištěno: Dle výpisu ze dne 20. 2. 2011 byla žalobkyně výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti xxx/xxx na domě č. p. xxx a pozemku parc. č. st. xxx na podkladě kupní smlouvy ze dne 6. 12. 2006, s účinky vkladu ke dni 8. 12. 2006. Podle výpisu ze dne 23. 4. 2019 byl k uvedenému datu zapsán jako výlučný vlastník jednotky žalovaný; v kolonce „nabývací titul“ je uvedena dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 26. 5. 2011, s účinky vkladu ke dni 13. 6. 2011, uzavřená dle § 5 zákona č. 72/1994 Sb. Vlastnictví jednotky bylo tedy do katastru nemovitostí zapsáno ve prospěch žalovaného na podkladě dohody uzavřené po datu 21. 2. 2011. Citovanou dohodou došlo ke vzniku bytových jednotek, které jsou samostatnými věcmi v právním smyslu. Tato transformace předmětu vlastnických vztahů provedena dle zákona č. 72/1994 Sb. nemůže být nyní překážkou žaloby o určení vlastnického práva. Pokud by totiž žalobkyně kupní smlouvu ke spoluvlastnickému podílu na domě a pozemku se žalovaným (případně s jinou osobou) nesjednala, byla by na podkladě dohody ze dne 26.5.2011 nyní zapsána v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník jednotky. Vlastnictví k nově vytvořeným jednotkám v domě nabyly třetí osoby v dobré víře, a jejich vlastnické právo k jednotkám založené smlouvou o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nelze proto zpochybnit jen z toho důvodu, že jedním z účastníků smlouvy byl žalovaný, ačkoli ten - dle žalobních tvrzení – dříve spoluvlastnický podíl k domu nenabyl. Žalobkyně neměla jinou možnost, jak se domoci ochrany tvrzeného vlastnického práva, než jakou zvolila (podáním žaloby o určení vlastnického práva k jednotce). Stejný závěr lze dovodit (analogicky) z usnesení NS ČR ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 864/2006. 7. Podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 („o. z.“), není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních přepisů. 8. Podle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 („obč. zák.“), právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. 9. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 10. Souhlasit lze se všemi právně významnými skutkovými zjištěními okresního soudu vyloženými v odstavcích 2. na straně třetí - 1. na straně sedmé napadeného rozsudku a v celém rozsahu na ně pro stručnost odkázat. Žalovaný podal odvolání s námitkou nesprávného právního hodnocení věci; správnost skutkových zjištění okresního soudu konkrétními námitkami nezpochybňoval. 11. V právním hodnocení věci se krajský soud se soudem okresním částečně rozešel. Nesouhlasil se závěrem, že kupní smlouva ze dne 21. 2. 2011 je tzv. „non negotium“, tj. smlouvou nicotnou, která nebyla uzavřena. Krajský soud si byl vědom judikaturních závěrů přijatých k problematice tzv. simulovaných právních úkonů. Současně ovšem respektoval interpretační pravidlo ustálené judikatury, upřednostňující závěr o platnosti právních jednání. Dle závěrů vyložených např. v rozsudku NS ČR ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, je třeba při výkladu vůle účastníků projevené formou právního jednání respektovat, že „výklad projevu vůle ve smlouvě se musí řídit logikou věci, neboť bylo by absurdní naopak vycházet při posuzování platnosti projevené vůle účastníků smlouvy z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy logicky nechovaly. Pochopení smyslu a účelu chování účastníků jimi uzavřeného právního úkonu je nezbytné primárně vztahovat k okamžiku jeho vzniku (existenci), při již vyslovené presumpci, že účastníci se při uzavírání smlouvy chovají logicky, což v podmínkách písemného právního úkonu presumuje, že to, co bylo účastníky vloženo do smlouvy, také odpovídá jejich projevené vůli takovou smlouvou založit předmětný závazkový právní vztah“. V posuzované kupní smlouvě projevily obě smluvní strany svou vůli svobodně, určitě a vážně, ať už byly jejich pohnutky při sjednávání smlouvy jakékoli. Závěr o absenci vůle účastníků k uvedenému právnímu úkonu proto není přiléhavý. 12. Z výsledků dokazování lze ovšem spolehlivě usuzovat, že vzhledem k cíli, který sledovala, kupní smlouva zákon obcházela. Podle smlouvy o zřízení předkupního práva sjednané účastníky dne 21. 2. 2011, tedy v den uzavření kupní smlouvy, žalovaný se zavázal pro případ jakéhokoli zcizení nemovitostí (podílu ve výši ideální xxx/xxx na domě č. p. xxx na pozemku parc. č. st. xxx a na tomto pozemku v k. ú. xxx) či jejich podílu nabídnout je ke koupi žalobkyni a žalobkyně se zavázala „řádně dodržet podmínky smlouvy tak, aby mohlo dojít ke zpětnému převodu vlastnického práva na původního vlastníka p. Renatu F.“. V kontextu všech skutkových závěrů o obsahu smluv, které účastníci a Ing. Táňa A. (sestra žalovaného) dne 21. 2. 201 písemně sjednali, hodnotil krajský soud kupní smlouvu účastníků jako právní úkon absolutně neplatný pro obcházení zákona, dle § 39 obč. zák. Kupní smlouva ve spojení se smlouvou o zřízení předkupního práva týkající se spoluvlastnického podílu na domě č. p. xxx a na pozemku parc. č. st. xxx v k. ú. xxx, při zohlednění všech ostatních smluv, zejména textu listiny o poskytnutí finanční půjčky, plnila funkci tzv. propadné zástavy, která již byla ke dni uzavření smlouvy zákonem zakázána [viz § 169 písm. e) obč. zák.]. Jinak řečeno, kupní smlouva, kterou měl být převeden spoluvlastnický podíl k označeným nemovitostem na žalovaného, svým obsahem sama o sobě zákonu neodporovala, avšak v důsledku konkrétních skutkových okolností jej obcházela. V poslední větě části II. smlouvy účastníků o zřízení předkupního práva ze dne 21.2.2011 se žalobkyně zavázala dodržet „podmínky smlouvy“ blíže nespecifikované; splněním uvedeného závazku byl podmíněn zpětný převod vlastnického práva k označeným nemovitostem na žalobkyni. Ačkoli ona „smlouva“ nebyla v textu citované listiny konkretizována, z okolností případu je evidentní, že se podmínka vztahovala ke smlouvě o půjčce mezi žalobkyní a T. A. Z uvedené pasáže se tak naznačuje skutečný účel této smlouvy, při znalosti obsahu písemné smlouvy o poskytnutí finanční půjčky; účelem byl zajišťovací převod práva. Pro ten obč. zák. v ust. § 553 a ustálená judikatura podaly taxativní výčet předpokladů, které musejí být splněny, má-li být smlouva o zajišťovacím převodu práva platná (viz např. rozsudek NS ČR ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006). Obsah smlouvy účastníků o zřízení předkupního práva zmíněné zákonné předpoklady nesplňoval. Dokresluje ovšem, že prvořadým cílem kupní smlouvy (zejména pro žalobkyni) bylo zajištění její povinnosti splnit dluh ze smlouvy o půjčce, resp. získání prostředků ke splnění exekučně vymáhaných dluhů. Půjčka byla žalobkyni poskytnuta z prostředků Valentina A. především ke splnění jejích dluhů, a to složením části půjčených peněz na jednotlivé bankovní účty soudních exekutorů. Uvedený závěr podpořila zejména výpověď svědkyně Zuzany A. ve skutkově související věci. Její obsah byl zjištěn v této věci se souhlasem účastníků přečtením protokolu o jednání. Výše půjčky, včetně smluvních úroků (podle písemné smlouvy vyčíslena částkou 2.100.000 Kč), odpovídala součtu cen všech žalobkyní převáděných nemovitostí. (K závěru o nepřípustnosti tzv. propadných zástav v podrobnostech viz závěry vyslovené např. v již cit. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 495/2006). Otázkou, zda žalovaný kupní cenu podle smlouvy ze dne 21. 2. 2011 žalobkyni v plné výši skutečně zaplatil, se krajský soud nezabýval, neboť pro rozhodnutí nebyla právně významná. 13. S těmito závěry krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé, tj. v odstavci II., a v závislém výroku v odstavci IV. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Na přiléhavé odůvodnění uvedeného nákladového výroku rovněž odkazuje. 14. O náhradě nákladů řízení v poměru mezi účastníky okresní soud rozhodl za přiléhavého použití § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně neúspěšného žalovaného zavázal k náhradě nákladů prvostupňového řízení žalobkyni. Při jejich vyčíslení ovšem pochybil. K žalobkyní účelně zaplaceným nákladům náleží odměna advokáta za 6 úkonů právní služby v sazbě po 10.300 Kč (podle § 8 odst. 1 věta první před stř. a § 7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 Sb., za převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby, účast u jednání okresního soudu ve dnech 17. 1. 2013, 30. 7. 2015 a 25. 4. 2019, z nichž prvé trvalo déle než 2 hodiny), paušální náhrada za stejných 6 úkonů právní služby po 300 Kč, tj. 1.800 Kč, podle § 13 odst. 3 cit. vyhl., cestovné v částce 2.513 Kč, náhrada za promeškaný čas za 18 započatých půlhodin po 100 Kč, tj. 1.800 Kč, podle § 14 odst. 1 písm. a) cit. vyhl., 21 % DPH ze součtu všech vyjmenovaných položek, tedy z částky 67.913 Kč, která se rovná částce 14.262 Kč, hodnota soudního poplatku za žalobu v částce 5.000 Kč, souhrnně 87.175 Kč. Při stanovení sazby odměny advokáta za 1 úkon právní služby vycházel krajský soud z ceny nemovitostí dle kupní smlouvy, tedy z částky 500.000 Kč. Žalobkyně namítala, že obvyklá cena nemovitostí je vyšší, což ovšem nebylo spolehlivě prokázáno. Pro účely stanovení odměny advokáta byla proto použita právě částka 500.000 Kč jako cena, která v tomto rozsahu nebyla účastníky zpochybňována. 15. Podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. byl nákladový výrok v odstavci III. rozsudku okresního soudu změněn způsobem zřejmým z odstavce II. výroku tohoto rozsudku. 16. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta na náhradě nákladů odvolacího řízení ve třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku částku 26.317 Kč. Žalobkyně uspěla rovněž v odvolacím řízení, a má právo na náhradu v něm zaplacených nákladů. Ty sestávají z odměny advokáta v sazbě po 10.020 Kč za 2 úkony právní služby, tj. 20.040 Kč (za sepis vyjádření k odvolání a za účast u odvolacího jednání dne 14. 1. 2020), z paušální náhrady za stejné 2 úkony po 300 Kč, tj. 600 Kč, z cestovného v částce 709,50 Kč, z náhrady za promeškaný čas za 4 započaté půlhodiny po 100 Kč, tj. 400 Kč, a z 21% DPH ze součtu těchto položek, tedy z částky 21.749,50 Kč, která se rovná částce 4.567,40 Kč. Advokát žalobkyně žádal o náhradu odměny v sazbě 1.020 Kč, a lze mít za to, že se nad rámec takto vyúčtované odměny za 1 úkon právní služby práva na náhradu zbývající části odměny vzdal. K odvolacímu jednání cestoval z místa svého sídla do Ostravy a zpět na vzdálenost 118 km vozidlem tov. zn. xxx, RZ xxx, s normovanou spotřebou 5,7 l/100 km motorové nafty v ceně 31,80 Kč/1 l dle vyhl. č. 358/2019 Sb., při paušální náhradě 4,20 Kč/1 km dle cit. vyhl. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat dle § 239 o. s. ř. jen dovolací soud. Účastník může podat dovolání do 2 měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to k Nejvyššímu soudu ČR v Brně. Ostrava 14. ledna 2020 JUDr. Jana Palkovská v. r. předsedkyně senátu