č. j. 18Az 7/2020 – 22           ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK   JMÉNEM REPUBLIKY  REPUBLIKY  Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Indráčkem v právní věci   žalobce: Q. H. P. státní příslušnost Vietnamská socialistická republika   žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3     o žalobě proti rozhodnutí ze dne  17. 1. 2020, č. j. OAM-920/ZA-ZA11-HA13-2019,                    o udělení mezinárodní ochrany   takto:   I. Rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ČR se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.                                                                                                    Odůvodnění:   1. Rozhodnutím ze dne 17. 1. 2020, č. j. OAM-920/ZA-ZA11-HA13-2019   žalované Ministerstvo vnitra ČR rozhodlo o neudělení mezinárodní ochrany žalobci podle ust. § 12, § 13, § 14  zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).  Tímtéž rozhodnutím žalovaný vyslovil, že doplňkovou ochranu žalobci pro existenci důvodů podle ust.                § 15a zákona o azylu nelze udělit. V průběhu správního řízení vzal žalovaný za objasněno, že  důvodem žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany je legalizace jeho pobytu na území České republiky, neboť zde pozbyl pobytové povolení. V České republice hodlá i nadále setrvat, neboť zde žije od roku 2007 a má zde rodinu a veškeré zázemí. Návrat do země původu odmítá, protože tam nemá žádné zázemí a nemohl by žít společně se svou rodinou. Tyto důvody dle žalovaného nebylo možno podřadit pod důvody taxativně  vymezení v ust. § 12 písm. a), b) zákona o azylu,  přičemž žalovaný v případě žalobce neshledal ani důvody pro udělení azylu podle ust. § 14 zákona o azylu. Žalovaný dále v průběhu řízení zjistil, že žalobce spáchal vážný zločin, který je předvídán v ust. § 15a zákona o azylu pro případy, kdy nelze udělit žadateli o udělení mezinárodní ochrany doplňkovou ochranu ve smyslu ust. § 14a téhož zákona.   2. Žalobce proti uvedenému rozhodnutí podal včasnou žalobu, ve které žalovanému vytýkal porušení ust. § 15a zákona o azylu, neboť byl dán důvod pro jeho aplikaci ve spojení s § 14a zákona o azylu, když v případě návratu do země původu mu hrozí nebezpečí vážné újmy a splňuje proto podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Žalovaný podle něj porušil ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Dále žalovaný porušil § 50 odst. 2 a 3 správního řádu tím, že si neopatřil dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí a nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Žalobce nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu, avšak nesouhlasí se závěrem žalovaného, že v jeho případě lze aplikovat ust. § 15a zákona o azylu, v důsledku čehož mu nelze udělit doplňkovou ochranu. Nemožnost udělení doplňkové ochrany spatřuje žalovaný z důvodu uvedeného pod písm. b) citovaného ustanovení, neboť se dopustil vážného zločinu. S hodnocením žalovaného, že se v jeho případě jedná o vážný zločin s ohledem na povahu páchané trestné činnosti, její rozsah a společenskou nebezpečnost,  který předpokládá ust. § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, žalobce nesouhlasí. Žalobce odkázal na charakteristiku pojmu vážného zločinu vyplývající z čl. 12 odst. 2 písm. b) Kvalifikační směrnice (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohly požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytované ochrany), na judikaturu správních soudů, odbornou literaturu a příručku UNHCR k postupům pro určování právního postavení uprchlíků. Se zřetelem k výkladu tohoto pojmu má žalobce za to, že žalovaný nesprávně vyhodnotil otázku, zda skutečnost, že byl odsouzen za spáchání zvlášť závažného zločinu, představuje dostatečný důvod pro aplikaci § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Z tohoto ustanovení dle žalobce vyplývá, že je nutno vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu žadatele o mezinárodní ochranu, přičemž odůvodnění napadeného rozhodnutí takové individuální hodnocení v dostatečném rozsahu neobsahuje. Žalovaný uvedl, že drogová kriminalita je výrazně negativním společenským jevem, nicméně se měl podrobněji zabývat individuálními okolnostmi případu žalobce a zohlednit nejen skutečnosti svědčící v jeho neprospěch, rovněž skutečnosti svědčící  v jeho prospěch a v tomto směru poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2010, č. j. 9 Azs 16/2010 – 229. Žalovaný např. vůbec nezohlednil míru, jakou se žalobce ve srovnání s ostatními obžalovanými podílel na trestné činnosti organizované skupiny, to, že byl z vězení podmíněně propuštěn za dobré chování, poté, co si odpykal polovinu uloženého trestu nebo, že se jednalo o jeho první trestný čin, že dříve vedl řádný život a trestnou činnost spáchal pouze v krátkém časovém období a že na území České republiky má celou svoji rodinu. Žalovaný tak nesprávně posoudil v jeho případě možnost udělení doplňkové ochrany z důvodu uvedeného v ust. § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, tedy to, že by jeho nucené vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Nucený návrat do země původu by představoval porušení jeho práva na respektování soukromého a rodinného života chráněného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebo čl.  17 Mezinárodního paktu OSN o občanských a politických právech. Žalobce se proto domáhal, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc žalovanému byla vrácena k dalšímu řízení.   3. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné.   4. Krajský soud vycházel z napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2020, č. j. OAM-920/ZA-ZA11-HA13-2019 a z obsahu připojeného správního spisu žalovaného téhož čísla jednacího a  poté dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Při řízení o žalobě žalobce vycházel přitom krajský soud z ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,  ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného správního orgánu, přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů (ust. § 75 odst. 1, 2 s.  ř.  s.).   5. Z hlediska skutkových zjištění vyplývajících z připojeného správního spisu žalovaného vzal v daném případě krajský soud za prokázáno, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany dne 21. 10. 2019. Při poskytnutí údajů k této žádosti  dne 24. 10. 2019 uvedl, že do České republiky přicestoval již v roce 2007 a následně zde měl povolen trvalý pobyt. Jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že zde má rodinu a veškeré zázemí, ve Vietnamu již nic nemá. Téhož dne byl s žalobcem proveden pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Z protokolu o tomto pohovoru krajský soud zjistil, že žalobce opakoval, že zemi původu Vietnam opustil v roce 2007, jelikož chtěl v České republice podnikat a vydělat peníze. Po příjezdu do České republiky měl udělen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání a v roce 2013 mu byl udělen trvalý pobyt. O svůj pobyt přišel tím, že v roce 2014 byl zadržen policií při prodeji narkotik. V lednu 2017 byl odsouzen k osmiletému trestu odnětí svobody. Ve vazbě byl od 26. 11. 2014 do 17. 1. 2017, kdy nastoupil výkon trestu, který mu skončil 3. 10. 2019. V současné době sdílí společnou domácnost s manželkou, dětmi a s rodinou švagra. V době, kdy se narodil syn, podílel se společně s manželkou na jeho výchově a platil potřebné životní potřeby a staral se o něj jako otec. Když jej policie v roce 2014 zadržela, manželka byla v šestém měsíci těhotenství a dcera se mu narodila, když byl ve vazbě. Po dobu pobytu ve vězení pracoval a rodině posílal peníze a manželka jej s dětmi každý měsíc navštěvovala ve vězení. Ve Vietnamu žádné problémy neměl, má tam rodiče a čtyři sourozence. V případě návratu přijde o svou rodinu a život ve Vietnamu si nedokáže představit. Jeho manželka zde žije od roku 2007 a děti se narodily v České republice, nechtějí se vrátit do Vietnamu, protože tady mají domov. Závěrem pohovoru žalobce doložil rodné listy dětí. Ze správního spisu bylo dále zjištěno, že si žalovaný v průběhu řízení opatřil rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 17/2015 ze dne 10. 8. 2016 a rozsudek Vrchního soudu  v Praze sp. zn. 12 To 104/2016 ze dne 17. 1. 2017. Z uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že žalobce byl dne 10. 8. 2016 odsouzen za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, přičemž Vrchní soud v Praze napadený rozsudek zrušil a nově rozhodl ve výroku tak, že žalobci byl uložen trest propadnutí věci. Rozsudek Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci dne 17. 1. 2017. Z výpisu rejstříku trestu bylo pak zjištěno, že žalobce byl z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn rozhodnutím Okresního soudu  v Ostravě č. j. OPP 354/2019 ze dne 3. 10. 2019. Zkušební doba mu byla stanovena do 3. 10. 2026. Součástí  správního spisu žalovaného jsou informace o zemi původu žalobce, a to zpráva mezinárodní organizace pro migraci (IOM) 2018 – údaje o zemi Vietnam a informace odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR ze dne 31. 5. 2019 o bezpečnostní a politické situaci ve Vietnamu.   6. Podstatou podané žaloby v této věci byl jediný žalobní bod spočívající v tom, že v případě žalobce nebyl dán důvod pro aplikaci ust. § 15a zákona o azylu vylučující možnost udělení doplňkové ochrany. Podle tohoto ustanovení nelze doplňkovou ochranu udělit, je-li důvodné podezření, že cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, se dopustil vážného zločinu. Co se týče výkladu tohoto zákonného ustanovení, uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 2. 2017 č. j. 6 Azs 309/2016 – 28, že zakotvení této výluky je promítnutím úpravy shora citované kvalifikační směrnice. Podle čl. 17 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice nemají státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti nárok na doplňkovou ochranu, existují-li vážné důvody se domnívat, že se dopustili vážného zločinu. Nejvyšší správní soud v tomtéž rozsudku dovodil, že při posouzení toho, zda se jedná o vážný zločin ve smyslu ust. § 15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, nelze vystačit s vnitrostátní úpravou trestního práva, nýbrž je třeba vždy zohlednit to,  jak je daný trestný čin považován v jiných zemích, na které dopadá kvalifikační směrnice, posoudit veškeré polehčující a přitěžující okolnosti konkrétního případu, včetně toho, zda byl již trest vykonán a žadatel o udělení mezinárodní ochrany se z něj poučil. V odůvodnění citovaného rozsudku se doslovně uvádí, že „závěr o tom, že se stěžovatel dopustil vážného zločinu, a tudíž mu nelze udělit doplňkovou ochranu, nelze odůvodnit pouze s odkazem na to, že byl žadatel odsouzen za spáchání činu, který je vnitrostátním trestním právem označován za zvlášť závažný zločin. Ačkoliv může být kvalifikace činu z hlediska terminologie trestního práva jedním z kritérií, ke kterým je žalovaný povinen přihlédnout (jakkoliv kritériem výchozím), z hlediska požadavku souladnosti rozhodnutí o mezinárodní ochraně s kvalifikační směrnicí nemůže být jediným. V kontextu případu stěžovatele budou dalšími okolnostmi, které je třeba vzít v úvahu, povaha a závažnost zločinu spáchaného stěžovatelem a v souvislosti s ní výše uloženého trestu, míra účasti stěžovatele na trestné činnosti, skutečnost, že nedošlo k dokonání trestného činu, včetně příčiny, proč se tak nestalo či skutečnost, že stěžovatel již trest odnětí svobody vykonal“.   7. V projednávané věci se žalovaný omezil v odůvodnění svého rozhodnutí toliko na konstataci rozsudku soudu o odsouzení žalobce za trestnou činnost a dodal, že tento trestný čin, jehož se dopustil, je definován jako úmyslný, že jej spáchal jako člen organizované skupiny a ve velkém rozsahu a odkázal na ust. § 14 odst. 3 trestního zákoníku definující pojem zvlášť závažného zločinu. Dodal k tomu, že dle jeho názoru se jedná o zločin „nesporně vážný ve smyslu zákona o azylu“, třebaže byl žalobci uložen trest při spodní hranici trestní sazby. Žalovaný dále uvedl, že podle § 57  odst. 1, písm. c) správního řádu si nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal a že tím méně může považovat závažnost spáchaného trestného činu. Dále poukázal na „závažnost  tzv. drogové kriminality a to že boj proti ní je řešen v mezinárodním měřítku mezinárodními smlouvami, jimiž je vázána i Česká republika“. Dodal, že trestné činnosti se žalobce dopouštěl jako člen organizované skupiny a ve velkém rozsahu, v úmyslu si opatřit tímto způsobem materiální prospěch. Uvedené hodnocení žalovaného rozhodně neodpovídá způsobu a kritériím hodnocení pojmu zvlášť závažného zločinu v pojetí azylového práva, tak jak je nastínilo výše citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Žalovaný tedy nepřihlédl a nehodnotil žádné jiné okolnosti týkající se žalobce z hlediska požadavku souladnosti svého rozhodnutí s kvalifikační směrnicí, jakým je např. uložený trest na samotné spodní hranici délky trestu odnětí svobody ve vztahu k míře účasti žalobce na spáchané trestné činnosti, včetně namítaných kritérií uváděných žalobcem v jeho žalobě, tj. jaký byl podíl jeho trestné činnosti v rámci organizované skupiny, to, že byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn, že se v jeho případě jednalo o první trestný čin, přičemž předtím vedl řádný život a trestnou činnost páchal pouze v krátkém časovém období. Dle názoru krajského soudu by žalovaný rovněž neměl opomenout výpověď žalobce učiněnou v průběhu správního řízení v té části, v níž odpovídal na otázku týkající se jeho rodiny, tedy manželky a dvou nezletilých dětí i to, že v případě návratu do země původu přijde o svoji rodinu; udělal chybu, kterou by chtěl nyní napravit a s rodinou zde zůstat.   8. S ohledem na shora uvedenou důvodnost žalobní námitky krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného pro vady řízení zrušil podle ust. § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc mu vrátil podle  odst. 4  téhož ustanovení k dalšímu řízení.   9. Žádnému z účastníků nepřiznal soud právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnému žalobci žádné prokazatelné náklady nevznikly (ust. § 60 odst. 1 s. ř. s.).                         Poučení:   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení.   Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání.       Ostrava  23. dubna 2020     JUDr. Petr Indráček samosoudce          Shodu s prvopisem potvrzuje