USNESENÍ Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Michala Rendy a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Pavla Telce ve věci žalobkyně: Bohemia Faktoring, a. s., IČO 27242617 sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha 1-Nové Město zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha 1-Nové Město proti žalovanému: Michal K., narozený xxx bytem xxx o zaplacení částky 19.082 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 11. 6. 2019, č. j. 14 C 61/2019-49, takto: I. Usnesení okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje ve správném znění:. „Prohlašuje se mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu v Přerově.“ II. Usnesení okresního soudu se ve výroku II. a III. potvrzuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: A. Vymezení věci 1. Shora označeným usnesením okresní soud prohlásil nepříslušnost Okresního soudu v Přerově (výrok I.), řízení zastavil (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud uzavřel, že v řízení je dána existence mezinárodního prvku, založená faktickým bydlištěm žalovaného mimo Českou republiku ke dni zahájení tohoto řízení s tím, že s ohledem na tuto skutečnost okresní soud primárně řešil, zda je ve věci dána jeho mezinárodní příslušnost ve věci jednat a rozhodnout, a to s ohledem na čl. 18 odst. 2, potažmo z čl. 26 odst. 1 a 2 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 (dále též jen „Brusel I bis“), přičemž dospěl k závěru, že bydliště žalovaného bylo ke dni podání žaloby (30. 1. 2018) ve Spolkové republice Německo, dovodil s ohledem na čl. 26 odst. 1 a 2 Brusel I bis, že žalovaný po doručení žaloby a výzvy soudu z 23. 5. 2019 nevyvinul žádnou procesní aktivitu, kterou by založil příslušnost okresního soudu, když za takovou procesní aktivitu pak nelze s ohledem na smysl dané právní úpravy považovat výslovné sdělení žalovaného - spotřebitele, že se jednání dále účastnit nebude. Dle okresního soudu s oporou v čl. 18 odst. 2 Brusel I bis jsou primárně ve věci mezinárodně příslušné soudy Spolkové republiky Německo, proto postupoval dle čl. 28 odst. 1 Brusel I bis a vyslovil svoji nepříslušnost (mezinárodní) ve věci rozhodovat. Jelikož mezinárodní nepříslušnost je neodstranitelnou vadou podmínek řízení, dle § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil. B. Odvolání a vyjádření 2. Proti tomuto usnesení v celém rozsahu podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že řízení se nezastavuje s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovaným smlouvu o zápůjčce, ze které jednoznačně vyplývá, že ji žalovaný uzavřel v místě Měrovice, a tedy smlouva byla uzavřena na území České republiky a žalovanému byla poskytnuta bezúčelová půjčka. Tedy nejedná se o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu čl. 18 Brusel I bis, přičemž žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, sp. zn. 32 Cdo 1826/2011 a sp. zn. 33 Cdo 1715/2014. Dle žalobkyně tak nelze příslušnost posuzovat dle čl. 17 až 19 Brusel I bis, ale dle čl. 7 bod 1 písm. b) odrážka druhá uvedeného nařízení. Jelikož byly služby poskytnuty na území České republiky, je založena mezinárodní příslušnost zdejších soudů. Dle žalobkyně je vyloučena aplikace č. 17 bod 1 písm. c) Brusel I bis, neboť z obsahu spisu neplyne, že by žalobkyně provozovala činnost v Německu, nebo svou činnost na tento stát zaměřovala. K výkladu pojmu služba žalobkyně odkázala na rozhodnutí Soudního dvora Evropské Unie (dále jen „SDEU“) ve věci C-533/07 a ve vztahu k úvěru na rozhodnutí SDEU C-222/95 a dále na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 39 Co 449/2017. 3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. C. Dosavadní průběh řízení 4. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném návrhem na vydání EPR (dále jen „žaloba“), podaným u okresního soudu dne 30. 1. 2018, se žalobkyně domáhala po žalovaném úhrady částky 19.082 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce č. 578456643 ze dne 6. 6. 2014, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností Provident Financial s. r. o., a žalovaným, na základě které předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 30.000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s částkou 25.082 Kč představující úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 3.832 Kč, odměnu za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 5.701 Kč a nákladů za hotovostní inkaso ve výši 15.549 Kč a spolu s úrokem ve výši 19,98 % ročně, a to v 60 týdenních splátkách po 919 Kč s tím, že žalobkyně se stala věřitelem pohledávky z uvedené smlouvy na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 15. 5. 2017. V žalobě žalobkyně označila žalovaného jménem, příjmením, rodným číslem, datem narození a bydlištěm: xxx. Žalobkyně ke smlouvě připojila smlouvu o zápůjčce ze dne 6. 6. 2014, č. 578456643 (dále jen „Smlouva“), ze které se podává, že mezi Provident Financial s. r. o. a žalovaným byla uzavřena písemná smlouva, přičemž žalovaný je ve smlouvě identifikován jménem, příjmením, rodným číslem a bydlištěm: č. p. xxx, přičemž u podpisu v části Další ustanovení je rukou napsáno: Měrovice. V záhlaví smlouvy je výslovně uvedeno, že je uzavírána v režimu zákona o spotřebitelském úvěru. Ze smlouvy se rovněž nepodává, že by poskytnuté peněžní prostředky byly účelově vázány na financování koupě movitých věcí na splátky či že by se v případě tvrzeného smluvního vztahu jednalo o koupi movitých věcí na splátky. 5. Okresní soud ve věci nejprve vydal elektronický platební rozkaz, který byl z důvodu jeho nedoručitelnosti žalovanému usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 2. 2019, č. j. EPR 24896/2019-8 zrušen. Z úředního záznamu ze dne 6. 3. 2019 se podává, že uvedeného dne se žalovaný dostavil na okresní soud a sdělil, že se již přes tři roky zdržuje v Německu, přičemž udal svoji adresu pro doručování (uvedenou v záhlaví tohoto usnesení) a dále kontaktní údaje v podobě emailové adresy a telefonního čísla. Dne 25. 3. 2019 provedl okresní soud lustraci žalovaného v Centrální evidenci obyvatel (dále jen „CEO“) s tím, že žalovaný má ukončen pobyt občana od 19. 1. 2018, přičemž do uvedeného data měl evidován trvalý pobyt na adrese uvedené v žalobě (a to od 31. 3. 1999). Okresní soud dále učinil další šetření ohledně pobytu žalovaného, přičemž ze sdělení Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Olomouci ze dne 12. 4. 2019 se podává, že žalovaný byl naposledy v evidenci uchazečů o zaměstnání od 31. 1. 2013 do 14. 3. 2013, nepobírá dávky státní sociální podpory ani dávky pomoci v hmotné nouzi. Dne 23. 4. 2019 se žalovaný dostavil na okresní soud, kde si převzal žalobu a výzvu k vyjádření ve věci. Dne 14. 5. 2019 bylo okresnímu soudu doručeno podání, kterým se žalovaný vyjádřil k žalobě tak, že uplatněný nárok neuznal, podmínky půjčky považoval za lichvářské, upozornil na tříletou promlčecí lhůtu. V uvedeném podání žalovaný označil svoji adresu: xxx. V návaznosti na uvedené vyjádření okresní soud zaslal žalovanému na jeho emailovou adresu výzvu ke sdělení, kde měl žalovaný bydliště ke dni 30. 1. 2018 (kde se k danému dni zdržoval s úmyslem zdržovat se tam trvale, popř. kde k danému dni pobýval). V souladu s výzvou žalovaný z adresy xxx (adresa uvedená žalovaným dne 6. 3. 2019 u okresního soudu) sdělil, že je už 3,5 roku v Německu na adrese xxx. Následně okresní soud zaslal žalovanému emailem dne 23. 5. 2019 poučení dle čl. 26 odst. 2 Brusel I bis. Na uvedené poučení žalovaný reagoval emailovým podáním ze dne 23. 5. 2019 tak, že se zastaví osobně na okresní soud. Dne 31. 5. 2019 se žalovaný dostavil na okresní soud, přičemž z úředního záznamu z téhož dne se podává, že žalovanému byl vysvětleno poučení dle čl. 26 odst. 2 Brusel I bis a žalovaný uvedl, že se vyjádří po rozmyslu. Opětovně byl žalovaný vyzván k vyjádření výzvou ze dne 10. 6. 2019, načež reagoval emailovým podáním (v souladu s pokynem okresního soudu) ze dne 10. 6. 2019 takto: „Nikoliv, jelikož je to stres zájmu“. Poté okresní soud vydal odvoláním napadené usnesení. Uvedené usnesení okresní soud doručoval žalovanému na jím udanou adresu v Německu, přičemž se zásilka vrátila okresnímu soudu s poznámkou non reclamé (nevyzvednuto – pozn. krajského soudu), přičemž zásilka byla připravena k vyzvednutí 19. 6. 2019 (jak se podává z podacích údajů Deutsche Post vylepených na příslušné obálce č. l. 57 a z údajů České pošty v rámci služby PoštaOnline). Stejný osud měla též zásilka obsahující odvolání žalobkyně posílána na stejnou adresu. Z nedatovaného podání (č. l. 71) se podává, že žalovaný sdělil okresnímu soudu, že žádá o zasílání písemností na adresu uvedenou dne 6. 3. 2019. D. Posouzení odvolání krajským soudem 6. Krajský soud při konstatování přípustnosti odvolání, jeho včasnosti a podání oprávněnou osobou, přezkoumal usnesení okresního soudu v celém rozsahu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 7. Jak správně uzavřel okresní soud, v řízení je dán mezinárodní (cizí) prvek v podobě bydliště žalovaného v jiném členském státě EU, než ve státě, kde bylo zahájeno řízení. Jak se podává z obsahu spisu, má žalovaný bydliště v Německu, a takové bydliště měl již před zahájením řízení, neboť jak sám žalovaný okresnímu soudu dne 6. 3. 2019 sdělil, pobývá na území Spolkové republiky Německo přes tři roky a je tak evidentní, že ke dni zahájení řízení (30. 1. 2018) se v tomto jiném členském státě EU zdržoval. O tom ostatně svědčí i tak skutečnost, že od 19. 1. 2018 (tedy před podáním žaloby) má žalovaný zrušen trvalý pobyt občana v CEO, tedy ve smyslu § 10 odst. 12 zák. č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, projevil vůli ukončit trvalý pobyt na území ČR a také ta skutečnost, že žalovaný opakovaně okresnímu soudu sděluje konkrétní adresu svého pobytu v Německu, kam žádá zasílat písemnosti. O pobytu žalovaného na adrese uvedené v záhlaví tohoto usnesení svědčí i to, že zásilky adresované okresním soudem na tuto adresu jsou Deutsche Post přebírány a na uvedené adrese ukládány k vyzvednutí, což svědčí dle krajského soudu o tom, že žalovaný se na uvedené adrese zdržuje. Tato adresa je pak adresou bydliště žalovaného odpovídající pojetí bydliště dle německého občanského řádu (srov. § 13 a § 16 ZPO - Zivilprozessordnung in der Fassung der Bekanntmachung vom 5. Dezember 2005 (BGBl. I S. 3202; 2006 I S. 431; 2007 I S. 1781), die zuletzt durch Artikel 2 des Gesetzes vom 12. Dezember 2019 (BGBl. I S. 2633) geändert worden ist). Lze tedy uzavřít, že žalovaný neměl ke dni zahájení řízení bydliště na území ČR a adresa xxx byla ke dni zahájení řízení adresou bydliště žalovaného (čl. 62 Brusel I bis). 8. Z tvrzení uvedených v žalobě se nepodává, že by žalovaný uzavřel předmětnou smlouvu v postavení podnikatele. S ohledem na označení žalovaného v žalobě (jménem, příjmením, rodným číslem, datem narození a adresou bydliště) ve spojení s jeho označením v přiložené smlouvě o zápůjčce a s výslovným uvedením v této smlouvě, že je uzavírána v režimu zákona o spotřebitelském úvěru, lze pak dle krajského soudu uzavřít, že žalovaný ve smluvním vztahu vystupoval v postavení spotřebitele a uvedenou smlouvou byl sjednán tzv. spotřebitelský úvěr ve smyslu zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. 9. Dále okresní soud správně uzavřel, že řízení bylo zahájeno ve věci nároků ze smlouvy o zápůjčce a s ohledem na uvedený závěr se tak okresní soud správně zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti v intencích Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť řízení bylo zahájeno po 10. 1. 2015 (viz Čl. 81 druhý odstavec nařízení) a současně není dána žádná z výluk stanovených v Čl. 1 věta druhá, Čl. 2 Brusel I bis pro aplikaci uvedeného nařízení. 10. Podle Čl. 4 odst. 1 Brusel I bis nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 11. Podle Čl. 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. 12. Podle Čl. 17 odst. 1 Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a)jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 13. Podle Čl. 18 odst. 2 Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 14. Podle Čl. 26 odst. 1 Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. 15. Podle Čl. 26 odst. 2 Brusel I bis ve věcech uvedených v oddílech 3, 4 nebo 5, v nichž je žalovaným pojistník, pojištěný, osoba oprávněná z pojistné smlouvy nebo poškozený, spotřebitel nebo zaměstnanec, soud před uznáním své příslušnosti podle odstavce 1 ověří, že je žalovaný informován o svém právu namítat nepříslušnost soudu a o účincích, které vyvolá jeho účast nebo neúčast v řízení před soudem. 16. Podle Čl. 27 Brusel I bis soud členského státu bez návrhu prohlásí, že není příslušný, je-li u něj zahájeno řízení ve věci, v níž mají podle článku 24 výlučnou příslušnost soudy jiného členského státu. 17. Podle Čl. 28 odst. 1 Brusel I bis pokud je žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu, žalován před soudem jiného členského státu, a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení. 18. Krajský soud považuje za vhodné poukázat na skutečnost, že Brusel I bis nahradilo nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I.“). Úprava pravidel obsažených v obou nařízeních je obdobná, a proto judikatura vydaná SDEU (dříve ESD) či Nejvyšším soudem týkající se výkladu ustanovení Brusel I. je plně aplikovatelná též na Brusel I bis při zohlednění odlišného číslování jednotlivých článků. Všechna krajským soudem uvedená rozhodnutí SDEU jsou uveřejněna na www.curia.europa.eu a Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz. 19. Spadá-li věc do působnosti Brusel I bis, zkoumá soud z moci úřední dle Čl. 27 pouze podmínky pro výlučnou příslušnost (Čl. 24). Jinak soud nemůže svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) a v určitých případech místní příslušnost přezkoumávat dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil, neboť příslušnost soudu může být založena dle Čl. 26 Brusel I bis (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007). V předmětné věci se žalobkyně domáhá zaplacení dlužných peněžitých nároků ze smlouvy o zápůjčce. Nejedná se tak o žádné z řízení uvedených v Čl. 24 Brusel I bis, a tedy výlučná příslušnost ve smyslu uvedeného nařízení v předmětné věci dána není. Současně nebyla tvrzena ani prokázána dohoda o příslušnosti dle Čl. 25 Brusel I bis. 20. Za této situace bylo tedy na okresním soudu, aby nejprve žalovanému doručil žalobu spolu s poučením dle Čl. 26 odst. 2 Brusel I bis a vyčkal, zda se žalovaný k žalobě ve věci vyjádří či nikoliv, a případně tak založí příslušnost okresního soudu dle Čl. 26 Brusel I bis. 21. Za účelem řádné aplikace Čl. 26 Brusel I bis je třeba, aby si soud, u kterého bylo zahájeno řízení proti žalovanému, který má bydliště v jiném členském státě, před doručením žaloby předběžně učinil závěr o tom, zda se jedná o spor ve věcech upravených v oddílu 3, 4 a 5 Brusel I bis (aniž by posuzoval svoji mezinárodní příslušnost) a pokud dospěje ke kladnému závěru, aby si předběžně vyřešil otázku, kdo konkrétně vystupuje v řízení v postavení žalovaného, neboť v případě, že žalovaným je spotřebitel (oddíl 4), je povinností soudu řádně poučit žalovaného o jeho právu namítat nepříslušnost soudu, tak jako o účincích, které vyvolá jeho účast nebo neúčast před soudem. S ohledem na význam daného poučení pro případné uznání mezinárodní příslušnosti soudu, je nezbytné, aby takové poučení bylo žalovanému dáno nejpozději s doručením žaloby. V případě absence poučení a následného vyjádření žalovaného ve věci pak dle závěru krajského soudu nemůže být založena mezinárodní příslušnost soudu, neboť poučení dle Čl. 26 odst. 2 Brusel I bis je výrazem zvýšené ochrany spotřebitele (srov. bod 14 odst. druhý a bod 18. Preambule Brusel I bis). 22. V posuzované věci, jak již bylo krajský soudem uvedeno výše, jedná se o spor ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalovaným je dlužník – spotřebitel. V žalobě nebylo tvrzeno, že by předchůdcem žalobkyně poskytnutý spotřebitelský úvěr žalovanému byl žalovanému poskytnut za účelem jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, takový účel poskytnutého spotřebitelského úvěru nevyplývá ani z připojené smlouvy. Současně se nejedná o případ upravený Čl. 6 Brusel I bis (žalovaný má bydliště na území členského státu) ani dle Čl. 7 bod 5. Brusel I bis (nejedná se o spor vyplývající z provozování pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny). Ze žalobních tvrzení, tak jako z připojené smlouvy, se rovněž nepodává, že by se v případě smluvního vztahu z tvrzené Smlouvy jednalo o koupi movitých věcí na splátky či o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí. Naopak se ze žalobních tvrzení ve spojení s připojenou Smlouvou podává, že se jedná o smlouvu, která byla žalovaným (spotřebitelem) uzavřena s předchůdcem žalobkyně spol. Provident Financial s. r. o. (podnikatelem), a to v České republice (Měrovice). Krajskému soudu je pak z úřední činnosti známo (např. 75 Co 214/2019, 75 Co 158/2018, 75 Co 265/2018, 75 Co 271/2018, 75 Co 309/2018 a další), že společnost Provident Financial s. r. o. provozuje svoji podnikatelskou činnost na území České republiky, přičemž její hlavní podnikatelskou činností je mj. poskytování spotřebitelského úvěru. V době uzavření Smlouvy pak žalovaný měl evidentně bydliště v České republice, a to konkrétně na adrese uvedené v záhlaví Smlouvy, jak se ostatně podává rovněž z výpisu z CEO a koresponduje to s tvrzením žalovaného ke dni 6. 3. 2019, že na území SRN pobývá již tři roky, tedy až poté, co byla Smlouva uzavřena. Z výše uvedeného tak rezultuje závěr, že Smlouva byla uzavřena mezi věřitelem – podnikatelem, který podniká mj. v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů a žalovaným – spotřebitelem, spotřebitelský úvěr nebyl poskytnut žalovanému za účelem jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti a Smlouva byla uzavřena v České republice v místě bydliště žalovaného Měrovice 168, 752 01, přičemž věřitel v době uzavření Smlouvy provozoval na území České republiky svoji podnikatelskou činnost v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů. 23. V případě Smlouvy se tak jedná se o tzv. „ostatní případ“. To, že smlouva o spotřebitelském úvěru není uzavřena v režimu Čl. 17 odst. 1 písm. a) a b) Brusel I bis, nevylučuje, aby taková smlouva byla posouzena dle Čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis za splnění v tomto článku uvedených podmínek (srov. bod 78 až 84 Pocarovi zprávy k Luganské úmluvě zveřejněné v Úředním věstníku Evropské unie dne 23. 12. 2009 C319/1, když úprava v Luganské úmluvě je prakticky totožná s úpravou v Brusel I bis a zde uvedené závěry tak jsou plně aplikovatelné). Pro posouzení bydliště spotřebitele a pro posouzení, zda druhá smluvní strana provozuje svoji profesionální nebo podnikatelskou činnost, jež je předmětem smlouvy, v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo zda se taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje), je rozhodné bydliště žalovaného ke dni uzavření této smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2823/2015), neboť tímto způsobem je naplněn znak předvídatelnosti, jak stanovuje bod 15 Preambule Brusel I bis. a rovněž zásada ochrany slabší strany (bod 14 odst. druhý a bod 18. Preambule Brusel I bis), neboť nelze dle závěru krajského soudu připustit stav, kdy by pouhé přestěhování spotřebitele do jiného bydliště v jiném členském státě po uzavření spotřebitelské smlouvy mělo za následek nižší ochranu, než v situaci, kdy by spotřebitel i nadále setrvával v místě bydliště v době uzavření smlouvy. Pouhé přestěhování spotřebitele po uzavření spotřebitelské smlouvy do jiného členského státu nemůže mít za následek vyloučení aplikovatelnosti Čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis. 24. Odkazovala-li žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, sp. zn. 32 Cdo 1826/2011 a sp. zn. 33 Cdo 1715/2014, nepovažuje krajský soud uvedená rozhodnutí za aplikovatelná v posuzované věci. Tak ve věci sp. zn. 32 Cdo 1318/2011 se jednalo o řízení o nárocích banky ze smlouvy o úvěru proti žalované – spotřebiteli s bydlištěm v době řízení na území Slovenské republiky, přičemž Nejvyšší soud primárně řešil otázku, zda je poskytování úvěru službou a dospěl k závěru, že tomu tak je, dále vyložil, že s ohledem na povahu smlouvy o úvěru není možné aplikovat Čl. 15 odst. 1 písm. a) a b) nařízení Brusel I. a k aplikaci Čl. 15 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení pouze uvedl, že: „Příslušnost soudu k projednání nároku ze smlouvy uzavřené mezi účastnicemi nemůže být založená ani podle písmene c) článku 15, když žalobkyně neprovozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má žalovaná bydliště.“ , aniž by se blížeji zabýval tím, k jakému okamžiku je třeba otázku bydliště spotřebitele zkoumat. Totožně rozhodl Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 32 Cdo 1826/2011 a 33 Cdo 1715/2014. Ani v jednom z uvedených rozhodnutí se tak Nejvyšší soud nezabýval podrobněji podmínkami aplikace Čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I. (obsahově totožný je nyní Čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis). 25. Za dané situace pak krajský soud uzavírá, že v posuzované věci se jedná o řízení o nároku ze spotřebitelské smlouvy ve smyslu Čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis. 26. S ohledem na uvedený závěr tak bylo povinností okresního soudu žalovaného poučit dle Čl. 26 odst. 2 Brusel I bis. V posuzované věci však nastala situace, kdy okresní soud nejprve doručil žalovanému žalobu s výzvou k vyjádření, když evidentně vycházel ze závěru, že žalovaný má bydliště na území České republiky. Teprve po zjištění, že žalovaný má bydliště na území jiného členského státu, okresní soud poučil žalovaného ve smyslu Čl. 26 odst. 2 Brusel I bis, přičemž v návaznosti na uvedené poučení a výzvu okresního soudu, zda se bude účastnit řízení před okresním soudem, žalovaný sdělil okresnímu soudu nepodepsaným emailem, že: „Nikoliv, jelikož je to stres zájmu“. Předně je krajský soud toho závěru, že s ohledem na absenci poučení žalovaného nejpozději s doručením žaloby nelze mít zato, že vyjádřením doručeným okresnímu soudu dne 14. 5. 2019 žalovaný založil mezinárodní příslušnost okresního soudu. Poté, co byl žalovaný řádně poučen, se již k věci samé nevyjádřil. Jeho emailové podání ze dne 10. 6. 2019 pak nelze hodnotit jako vznesení námitky mezinárodní nepříslušnosti okresního soudu k rozhodnutí věci či vyjádření ve věci samé. Bylo tak na okresním soudu, aby v souladu s Čl. 28 odst. 1 posoudil svoji mezinárodní příslušnost. 27. Jak správně uvedla žalobkyně ve svém odvolání, poskytnutí spotřebitelského úvěru je třeba považovat za službu (srov. rozhodnutí SDEU ve věci F. P., T. R. proti G. W.-L.t, C-533/07 či ve věci Société civile immobiliere Parodi proti Banque H. Albert de Bary et Cie, C-222/95). 28. Dle bodu 15 věta prvá a druhá Preambule Brusel I bis pravidla pro určení příslušnosti by měla být vysoce předvídatelná a měla by vycházet ze zásady, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného. Příslušnost by měla být na tomto základě vždy určitelná, kromě několika přesně vymezených případů, kdy předmět sporu nebo smluvní volnost stran opravňuje k použití odlišného spojujícího prvku. Současně Brusel I bis preferuje ochranu spotřebitele jako slabší strany (srov. bod 18 Preambule Brusel I bis). Z uvedeného se tak podává, že tam, kde jsou splněny podmínky pro určení pravidel mezinárodní příslušnosti dle speciálních ustanovení týkajících se spotřebitele, je třeba těchto ustanovení užít před jinými zvláštními ustanoveními či před obecným ustanovením o určení mezinárodní příslušnosti. To ostatně vyplývá i z Čl. 45 odst. 1 písm. e) bod i) Brusel I bis, kdy důvodem pro odepření výkonu vydaného rozhodnutí v jiném členském státu je mimo jiné i porušení pravidel stanovených v kapitole II. oddílu 4 o stanovení příslušnosti ve sporech ze spotřebitelských smluv. 29. Z uvedeného je patrné, že obecným určovatelem pro posouzení mezinárodní příslušnosti soudů členských států je bydliště žalovaného. Brusel I bis však stanoví z tohoto obecného pravidla výjimky (srov. bod 16 Preambule Brusel I bis), které je však nutné vykládat restriktivně, neboť se jedná o výjimky z obecného pravidla. 30. Z hlediska sporů ze smluv o spotřebitelském úvěru (který nebyl poskytnut v režimu dle Čl. 17 odst. 1 písm. a) a b) Brusel I bis) tak lze určit mezinárodní příslušnost soudu jak podle Čl. 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka Brusel I bis, tak i podle Čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis, pokud jsou splněny tam uvedené podmínky. Úprava Čl. 7 odst. 1 Brusel I bis pak představuje úpravu příslušnosti na výběr danou. Úprava Čl. 17 a násl. Brusel I bis představuje tzv. obligatorní příslušnost, která je výsledkem zvýšené ochrany slabší strany a tato úprava má přednost před úpravou obecné příslušnosti a příslušnosti na výběr dané. Z uvedeného tak vyplývá, že jsou-li splněny formální předpoklady pro určení příslušnosti jak dle Čl. 7 odst. 1 písm. b) Brusel I bis, tak i dle Čl. 17 uvedeného nařízení, má vždy přednost určení mezinárodní příslušnosti dle pravidel stanovených v kapitole II., oddílu 4, Čl. 17 až 19 Brusel I bis. 31. V posuzované věci bylo před Okresním soudem v Přerově zahájeno řízení o nárocích ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, která je spotřebitelskou smlouvou ve smyslu Čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis. S ohledem na tuto skutečnost tak okresní soud právně posuzoval otázku své mezinárodní příslušnosti dle Čl. 17 až 18 Brusel I bis a správně dovodil, že není soudem mezinárodně příslušným k rozhodnutí věci, a správně tak vyslovil svoji mezinárodní nepříslušnost (Čl. 28 odst. 1 Brusel I bis). Je tomu tak proto, že v řízení bylo zjištěno, že žalovaný má od počátku zahájení řízení bydliště ve Spolkové republice Německo, konkrétně na adrese uvedené v záhlaví tohoto usnesení. Pro posouzení mezinárodní příslušnosti soudu k rozhodnutí o podané žalobě dle Čl. 18 odst. 2 Brusel I bis je totiž rozhodné bydliště v době zahájení řízení (na rozdíl od posuzování bydliště dle Čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis), což vyplývá z povahy věci, kdy spotřebitel by měl být žalován zásadně v místě svého bydliště, což je pro něj příznivější. Skutečnost, že spotřebitel změnil od doby uzavření spotřebitelské smlouvy své bydliště, nemůže zhoršit jeho postavení spotřebitele a z toho plynoucí zvýšené ochrany dle Brusel I bis. Navíc pro zkoumání mezinárodní příslušnosti jsou rozhodné skutečnosti ke dni zahájení řízení. Pozdější změna stran určovatelů rozhodných pro posouzení mezinárodní příslušnosti není rozhodná. 32. Současně okresní soud správně dle § 104 odst. 1 věta prvá o. s. ř. řízení zastavil, neboť nastal neodstranitelný nedostatek podmínky řízení v podobě mezinárodní nepříslušnosti okresního soudu k projednání věci. 33. Z uvedeného důvodu odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. napadené usnesení okresního soudu v celém rozsahu potvrdil jako správné, když toto usnesení je správné nejen ve výroku o vyslovení mezinárodní nepříslušnosti a zastavení řízení, nýbrž i ve výroku o nákladech řízení, o nichž okresní soud správně rozhodl dle ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť žalobkyně neměla vědomost o tom, že žalovaný změnil své bydliště, v důsledku čehož došlo i ke změně mezinárodní příslušnosti a nezavinila z procesního pohledu zastavení řízení, tak jako zastavení řízení nezavinil žalovaný. E. Náklady odvolacího řízení 34. Výrok o nákladech odvolacího řízení je pak dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. a ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn skutečností, že žalobkyně nebyla s odvoláním úspěšná a žalovanému ani v odvolacím řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Přerově ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto usnesení. Samostatné dovolání jen proti výroku II. tohoto usnesení přípustné není. Olomouc 30. ledna 2020 Mgr. Michal Renda v. r. předseda senátu