USNESENÍ Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Michala Rendy a soudců Mgr. Pavla Telce a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobkyně: BNP Paribas Personal Finance, reg. č. 542097902 se sídlem boulevard Haussmann 1, 75009 Paříž, Francie zastoupená advokátkou JUDr. Michaelou Fuchsovou, Ph.D. sídlem Voršilská 130/10, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ing. Václav H., narozený xxx bytem xxx o zaplacení částky 101.593,47 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 8. 2020, č. j. 12 C 131/2020-64, takto: I. Usnesení okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje ve správním znění: „Prohlašuje se mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu v Olomouci a řízení se zastavuje.“ II. Ve výroku II. se usnesení okresního soudu potvrzuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora označeným usnesením okresní soud zastavil řízení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud uzavřel, že v řízení je dána existence mezinárodního prvku založená faktickým bydlištěm žalovaného mimo Českou republiku ke dni zahájení tohoto řízení s tím, že s ohledem na tuto skutečnost okresní soud primárně řešil, zda je ve věci dána jeho mezinárodní příslušnost ve věci jednat a rozhodnout, a to s ohledem na čl. 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 12. prosince 2012 (dále též jen „Brusel I bis“), přičemž dospěl k závěru, že bydliště žalovaného bylo ke dni podání žaloby (18. 5. 2020) ve Spolkové republice Německo a uzavřel, že žalobkyně dle nařízení Brusel I bis může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště, jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky. Žalobkyně ničím nedoložila a neprokázala skutečné bydliště žalovaného - spotřebitele v ČR v okrese Olomouc. Okresní soud v Olomouci tak není příslušný danou věc projednat a rozhodnout. Pokud v tomto případě není tedy dána příslušnost soudu ČR, není podle okresního soudu založena ani pravomoc českého soudu v tomto řízení rozhodovat. Věc tak nelze postoupit žádnému místně příslušnému soudu v České republice a postoupení věci příslušnému soudu cizího státu, který jediný má v zásadě pravomoc předmětnou věc rozhodovat, brání princip svrchovanosti cizího suverénního státu. Dále okresní soud konstatoval, že by nebyl místně příslušným soudem ani v případě, že by příslušnost byla posuzována dle místa plnění, neboť toto bylo žalovanému poskytnuto v Brně. S ohledem na výše uvedené okresní soud pro nedostatek vlastní pravomoci rozhodovat ve věci samé řízení zastavil dle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. s odůvodněním, že nedostatek příslušnosti a pravomoci českého soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení. 2. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné odvolání a domáhala se jeho změny tak, že řízení se nezastavuje s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, 32 Cdo 1826/2011, 33 Cdo 1715/2014 s tím, že uvedenou problematiku upravovalo dříve nařízení Rady (ES) č. 44/2001, a to v čl. 5, bod 1 písm. a), b), čl. 15 bod 1 písm. a), b). Judikatura dovodila, že úprava čl. 15 odst. 1 nařízení (ES) č. 41/2001 dopadá výlučně jen na ty spotřebitelské smlouvy, jde-li a) o koupi movitých věcí na splátky nebo b) jde-li o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí. Pod písm. b) tak lze podřadit pouze ty smlouvy o úvěru, které jsou účelově vázané, nikoliv půjčky a úvěry poskytnuté bez uvedení účelu. V projednávané věci byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr, jenž byl poskytnut s možností opakovaného čerpání finančních prostředků (revolvingový úvěr), nikoliv úvěr k nákupu movitých věcí. Ustanovení čl. 17 až 19 nařízení Brusel I bis o příslušnosti u spotřebitelských smluv proto nelze použít a příslušnost je třeba posuzovat podle čl. 7. Jestliže okresní soud dovozuje, že pro posouzení příslušnosti je rozhodné bydliště žalovaného, není tento jeho závěr správný, neboť rozhodné je místo, kde služby byly podle smlouvy poskytnuty. Protože smlouvy byly poskytnuty na území České republiky, je založena mezinárodní příslušnost (pravomoc) zdejších soudů. 3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 4. Krajský soud při konstatování přípustnosti odvolání, jeho včasnosti a podání oprávněnou osobou, přezkoumal usnesení okresního soudu v celém rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 5. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou doručenou okresnímu soudu dne 18. 5. 2020 domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 101.593,47 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že předchůdce žalobkyně obchodní korporace Cetelem ČR a. s. a žalovaný uzavřeli dne 28. 2. 2007 smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru a revolvingový úvěr formou poskytnutí úvěrového rámce, přičemž ke dni 12. 7. 2019 žalovaný postupně z úvěrového rámce vyčerpal peněžní prostředky v celkové výši 1.167.725,60 Kč. Pro jednotlivá čerpání poskytnutého úvěru byly dohodnuty specifické podmínky jejich splácení. Žalovaný svému závazku splácet poskytnutý úvěr řádně a včas nedostál a dne 18. 2. 2020 předtím, než se úvěr stal v důsledku prodlení žalovaného splatným, vyzvala žalobkyně žalovaného k uhrazení dlužné splátky ve lhůtě 30 dnů, přičemž žalovaný v této lhůtě dlužnou splátku neuhradil. Dopisem ze dne 25. 3. 2020 žalobkyně v souladu se obchodními podmínkami od úvěrové smlouvy odstoupila, přičemž odstoupení nabylo právní moci 30. 4. 2020 a dluh žalovaného ve výši 101.693,47 Kč se tak stal splatným v celém rozsahu. V žalobě označila žalobkyně bydliště žalovaného xxx. Podáním doručeným okresnímu soudu dne 10. 6. 2020 doplnila žalobkyně na výzvu okresního soudu svá žalobní tvrzení. Okresní soud v Olomouci ve věci rozhodl platebním rozkazem ze dne 29. 6. 2020, č. j. 12 C 131/2020-48, kterým žalobě žalobkyně vyhověl. Proti platebnímu rozkazu okresního soudu podal žalovaný v zákonné lhůtě odpor s odůvodněním, že s žalobkyní uplatněným nárokem a jeho výší nesouhlasí, přičemž v odporu uvedl, že není rezidentem České republiky, ale Spolkové republiky Německo, kde je zaměstnán, i když je občanem České republiky, přičemž se zdržuje ve Spolkové republice Německo. Okresní soud v Olomouci vyzval žalovaného, aby sdělil, na jaké adrese bylo jeho faktické bydliště ke dni 18. 5. 2020 (podání žaloby). Na výzvu okresního soudu žalovaný reagoval podáním ze dne 12. 8. 2020, v němž uvedl, že je od roku 2017 daňovým rezidentem Spolkové republiky Německo, kde je zaměstnán a kde má bydliště na adrese xxx. Dále sdělil, že na této adrese bylo jeho faktické bydliště i ke dni 18. 5. 2020, přičemž tuto skutečnost doložil přiloženým potvrzením vydaným zaměstnavatelem. Nato okresní soud napadeným usnesením řízení zastavil. 6. Jak správně uzavřel okresní soud, v řízení je dán mezinárodní (cizí) prvek v podobě bydliště žalovaného v jiném členském státě EU, než ve státě, kde bylo zahájeno řízení. Jak se podává z obsahu spisu, má žalovaný bydliště ve Spolkové republice Německo a takové bydliště měl již před zahájením řízení, což sám žalovaný okresnímu soudu sdělil a doložil potvrzením svého zaměstnavatele. Je tedy evidentní, že ke dni zahájení řízení, tedy ke dni 18. 5. 2020, se žalovaný v tomto jiném členském státě EU zdržoval. Spolková republika Německo tak byla ke dni zahájení řízení adresou bydliště žalovaného. 7. Z tvrzení uvedených v žalobě se nepodává, že by žalovaný uzavřel předmětnou smlouvu s žalobkyní v postavení podnikatele. S ohledem na označení žalovaného v žalobě (jménem, příjmením, rodným číslem, datem narození a adresou bydliště) ve spojení s jeho označením v přiložené smlouvě o úvěru lze uzavřít, že žalovaný ve smluvním vztahu vystupoval v postavení spotřebitele a uvedenou smlouvou byl sjednán tzv. spotřebitelský úvěr. 8. Dále okresní soud správně uzavřel, že řízení bylo zahájeno ve věci nároku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a s ohledem na uvedený závěr se tak okresní soud správně zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti v intencích nařízení Brusel I bis, neboť řízení bylo zahájeno po 10. 1. 2015 (viz čl. 81 druhý odstavec nařízení) a současně není dána žádná z výluk stanovených v čl. 1 věta druhá, čl. 2 Brusel I bis pro aplikaci uvedeného nařízení. 9. Podle čl. 4 odst. 1 Brusel I bis nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudu tohoto členského státu. 10. Podle čl. 7 odst. 1 Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a); 11. Podle čl. 17 odst. 1 Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny čl. 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště nebo pokud se jakýmkoliv způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států, včetně tohoto členského státu zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 12. Podle čl. 18 odst. 2 Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 13. Podle čl. 26 odst. 1 Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu nebo je-li jiný soud podle čl. 24 výlučně příslušným. 14. Podle čl. 26 odst. 2 Brusel I bis ve věcech uvedených v oddíle 3, 4 nebo 5, v nichž je žalovaným pojistník, pojištěný, osoba oprávněná z pojistné smlouvy nebo poškozený, spotřebitel nebo zaměstnanec, soud před uznáním své příslušnosti podle odst. 1 ověří, že je žalovaný informován o svém právu namítat nepříslušnost soudu a o účincích, které vyvolá jeho účast nebo neúčast v řízení před soudem. 15. Podle čl. 27 Brusel I bis soud členského státu bez návrhu prohlásí, že není příslušný, je-li u něj zahájeno řízení ve věci, v níž mají podle čl. 24 výlučnou příslušnost soudy jiného členského státu. 16. Podle čl. 28 odst. 1 Brusel I bis pokud je žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu žalován před soudem jiného členského státu a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení. 17. S ohledem na odvolací argumenty žalobkyně považuje krajský soud za vhodné poukázat na skutečnost, že Brusel I bis nahradilo nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I“). Úprava pravidel obsažených v obou nařízeních je obdobná, a proto i judikatura vydaná SDEU (dříve ESD) či Nejvyšším soudem týkající se výkladu ustanovení Brusel I je plně aplikovatelná též na Brusel I bis při zohlednění odlišného číslování jednotlivých článků. 18. Spadá-li věc do působnosti Brusel I bis, zkoumá soud z úřední moci dle čl. 27 pouze podmínky pro výlučnou příslušnost (čl. 24). Jinak soud nemůže svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) a v určitých případech místní příslušnost přezkoumávat dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil, neboť příslušnost soudu může být založena dle čl. 26 Brusel I bis (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008 sp. zn. 29 Nd 336/2007). V předmětné věci se žalobkyně domáhá zaplacení dlužných peněžitých nároků ze smlouvy o úvěru, nejedná se tak o žádné z řízení uvedených v čl. 24 Brusel I bis, a tedy výlučná příslušnost ve smyslu uvedeného nařízení v předmětné věci dána není. Současně nebyla ani tvrzena ani prokázána dohoda o příslušnosti dle čl. 25 Brusel I bis. 19. Okresní soud správně postupoval dle čl. 26 odst. 2 Brusel I bis a doručil žalovanému žalobu, přičemž žalovaný se k žalobě jednoznačně vyjádřil s tím, že je rezidentem Spolkové republiky Německo, na jejímž území měl své bydliště již před podáním žaloby. 20. V posuzované věci, jak již bylo krajským soudem uvedeno, se jedná o spor ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalovaným je dlužník - spotřebitel. V žalobě nebylo tvrzeno, že by žalobkyní poskytnutý spotřebitelský úvěr byl žalovanému poskytnut za účelem jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti a takovýto účel poskytnutého spotřebitelského úvěru nevyplývá ani z připojené smlouvy. Současně se nejedná o případ upravený v čl. 6 Brusel I bis (žalovaný má bydliště na území členského státu) ani dle čl. 7 bod 5 Brusel I bis (nejedná se o spor vyplývající z provozování pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny). Z žalobních tvrzení tak jako z připojené smlouvy o úvěru se rovněž nepodává, že by se v případě smluvního vztahu z tvrzené smlouvy jednalo o koupi movitých věcí na splátky či o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí. Z žalobních tvrzení ve spojení s připojenou smlouvou o úvěru vyplývá, že se jednalo o tzv. revolvingový úvěr. V době uzavření smlouvy pak žalovaný měl evidentně bydliště v České republice, a to konkrétně na adrese uvedené v záhlaví smlouvy (xxx), přičemž ze smlouvy o úvěru je zřejmé, že byla uzavřena v Brně. Je tedy zřejmé, že smlouva byla uzavřena mezi věřitelem - podnikatelem, který podniká mimo jiné v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů a žalovaným - spotřebitelem, přičemž spotřebitelský úvěr nebyl poskytnut žalovanému za účelem jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti a smlouva byla uzavřena v České republice, nikoliv však v místě bydliště žalovaného, přičemž věřitel v době uzavření smlouvy provozoval na území České republiky svoji podnikatelskou činnost v oblasti poskytování tzv. spotřebitelských úvěrů. 21. V případě smlouvy se tak jedná o tzv. „ostatní případ“. To, že smlouva o spotřebitelském úvěru není uzavřena v režimu čl. 17 odst. 1 písm. a) a b) Brusel I bis nevylučuje, aby taková smlouva byla posouzena dle čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis za splnění v tomto článku uvedených podmínek. Pro posouzení bydliště spotřebitele a pro posouzení, zda druhá smluvní strana provozuje svoji profesionální nebo podnikatelskou činnost, jež je předmětem smlouvy v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo zda se taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států, včetně tohoto členského státu zaměřuje, je rozhodné bydliště žalovaného ke dni uzavření této smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2823/2015) neboť tímto způsobem je naplněn znak předvídatelnosti, jak stanovuje bod 15 preambule Brusel I bis a rovněž zásada ochrany slabší strany (bod 14, odstavec druhý a bod 18 preambule Brusel I bis), neboť nelze dle závěru krajského soudu připustit stav, kdy pouhé přestěhování spotřebitele do jiného bydliště v jiném členském státě po uzavření spotřebitelské smlouvy by mělo mít za následek nižší ochranu než za situace, kdy by spotřebitel i nadále setrvával v místě bydliště v době uzavření smlouvy. Pouhé přestěhování spotřebitele po uzavření spotřebitelské smlouvy do jiného členského státu nemůže mít za následek vyloučení aplikovatelnosti čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis. 22. Odkazovala-li žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, sp. zn. 32 Cdo 1826/2011 a sp. zn. 33 Cdo 1715/2014, nepovažuje krajský soud uvedená rozhodnutí za aplikovatelná v posuzované věci. Tak ve věci sp. zn. 32 Cdo 1318/2011 se jednalo o řízení o nárocích banky ze smlouvy o úvěru proti žalované – spotřebiteli s bydlištěm v době řízení na území Slovenské republiky, přičemž Nejvyšší soud primárně řešil otázku, zda je poskytování úvěru službou a dospěl k závěru, že tomu tak je, dále vyložil, že s ohledem na povahu smlouvy o úvěru není možné aplikovat Čl. 15 odst. 1 písm. a) a b) nařízení Brusel I. a k aplikaci čl. 15 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení pouze uvedl, že: „Příslušnost soudu k projednání nároku ze smlouvy uzavřené mezi účastnicemi nemůže být založená ani podle písmene c) článku 15, když žalobkyně neprovozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má žalovaná bydliště.“ , aniž by se blížeji zabýval tím, k jakému okamžiku je třeba otázku bydliště spotřebitele zkoumat. Totožně rozhodl Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 32 Cdo 1826/2011 a 33 Cdo 1715/2014. Ani v jednom z uvedených rozhodnutí se tak Nejvyšší soud nezabýval podrobněji podmínkami aplikace čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I. (obsahově totožný je nyní čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis). 23. Dle bodu 15 věta prvá a druhá Preambule Brusel I bis pravidla pro určení příslušnosti by měla být vysoce předvídatelná a měla by vycházet ze zásady, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného. Příslušnost by měla být na tomto základě vždy určitelná, kromě několika přesně vymezených případů, kdy předmět sporu nebo smluvní volnost stran opravňuje k použití odlišného spojujícího prvku. Současně Brusel I bis preferuje ochranu spotřebitele, jako slabší strany (srov. bod 18 Preambule Brusel I bis). Z uvedeného se tak podává, že tam, kde jsou splněny podmínky pro určení pravidel mezinárodní příslušnosti dle speciálních ustanovení týkajících se spotřebitele, je třeba těchto ustanovení užít před jinými zvláštními ustanoveními či před obecným ustanovením o určení mezinárodní příslušnosti. To ostatně vyplývá i z čl. 45 odst. 1 písm. e) bod i) Brusel I bis, kdy důvodem pro odepření výkonu vydaného rozhodnutí v jiném členském státu je mimo i porušení pravidel stanovených v kapitole II oddílu 4 o stanovení příslušnosti ve sporech ze spotřebitelských smluv. 24. Z uvedeného je patné, že obecným určovatelem pro posouzení mezinárodní příslušnosti soudů členských států je bydliště žalovaného. Brusel I bis však stanoví z tohoto obecného pravidla výjimky (srov. bod 16 Preambule Brusel I bis), které je však nutné vykládat restriktivně, neboť se jedná o výjimky z obecného pravidla. 25. Z hlediska sporů ze smluv o spotřebitelském úvěru (který nebyl poskytnut v režimu dle čl. 17 odst. 1 písm. a) a b) Brusel I bis) tak lze určit mezinárodní příslušnost soudu jak podle čl. 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka Brusel I bis, tak i podle čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis, pokud jsou splněny tam uvedené podmínky. Úprava čl. 7 odst. 1 Brusel I bis pak představuje úpravu příslušnosti na výběr danou. Úprava čl. 17 a násl. Brusel I bis představuje tzv. obligatorní příslušnost, která je výsledkem zvýšené ochrany slabší strany a tato úprava má přednost před úpravou obecné příslušnosti a příslušnosti na výběr dané. Z uvedeného tak vyplývá, že jsou-li splněny formální předpoklady pro určení příslušnosti jak dle čl. 7 odst. 1 písm. b) Brusel I bis, tak i dle čl. 17 uvedeného nařízení, má vždy přednost určení mezinárodní příslušnosti dle pravidel stanovených v kapitole II, oddílu 4, čl. 17 až 19 Brusel I bis. 26. Za dané situace pak krajský soud uzavírá, že v posuzované věci se jedná o řízení o nároku ze spotřebitelské smlouvy ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis. V posuzované věci bylo před Okresním soudem v Olomouci zahájeno řízení o nárocích ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, která je spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis. S ohledem na tuto skutečnost pak okresní soud správně posuzoval otázku své mezinárodní příslušnosti dle čl. 17 až 18 Bruselu I bis a správně dovodil, že není soudem mezinárodně příslušným k rozhodnutí ve věci a správně tak vyslovil svoji mezinárodní nepříslušnost (čl. 28 odst. 1 Brusel I bis). Je tomu tak z toho důvodu, že v řízení bylo zjištěno, že žalovaný má od počátku zahájení řízení bydliště ve Spolkové republice Německo, konkrétně na adrese uvedené v záhlaví tohoto usnesení. Pro posouzení mezinárodní příslušnosti soudu k rozhodnutí o podané žalobě dle čl. 18 odst. 2 Brusel I bis je totiž rozhodné bydliště v době zahájení řízení (na rozdíl od posuzování bydliště dle čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis, což vyplývá z povahy věci, kdy spotřebitel by měl být žalován zásadně v místě svého bydliště, což je pro něj příznivější. Skutečnost, že spotřebitel změnil od doby uzavření spotřebitelské smlouvy své bydliště nemůže zhoršit jeho postavení spotřebitele a z toho plynoucí zvýšené ochrany dle Brusel I bis. Navíc pro zkoumání mezinárodní příslušnosti jsou rozhodné skutečnosti ke dni zahájení řízení. Pozdější změna stran určovatelů rozhodných pro posouzení mezinárodní příslušnosti již rozhodná není. 27. Současně okresní soud správně dle § 104 odst. 1 věta prvá o. s. ř. řízení zastavil, neboť nastal neodstranitelný nedostatek podmínky řízení v podobě mezinárodní nepříslušnosti okresního soudu k projednání věci. 28. Z uvedeného důvodu odvolací soud podle ust. § 219 o. s. ř. napadené usnesení okresního soudu potvrdil, avšak ve správném znění, kdy okresním soudem opomněl prohlásit svoji mezinárodní nepříslušnost. 29. Výrok o nákladech odvolacího řízení je pak dle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn skutečností, že žalobkyně nebyla s odvoláním úspěšná a žalovanému v odvolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto usnesení. Olomouc 11. listopadu 2020 Mgr. Michal Renda v. r. předseda senátu