ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Zuzany Ihnátové a JUDr. Evy Placzkové ve věci žalobce: Jürgen G., narozený dne xxx bytem xxx zastoupený advokátkou JUDr. Jarmilou Marákovou sídlem Velké náměstí 112/61, 767 01 Kroměříž proti žalované: Blanka H., narozená dne xxx bytem xxx zastoupená advokátkou JUDr. Zdeňkou Doležílkovou sídlem Ovesná 356/7, 724 00 Ostrava - Nová Bělá o vydání movitých věcí a bezdůvodného obohacení k odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 16 C 186/2019-124 ze dne 14. 6. 2021 takto: I. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku mění takto: Žaloba o vydání plastového hobby kufříku na nářadí zelené barvy o velikosti zhruba 50 cm (d) x 35 cm (š) x 20 cm (v) se zamítá. II. Rozsudek okresního soudu se v odstavci III. výroku potvrzuje. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 76.389 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám žalobcovy advokátky. IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 7.746 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám žalobcovy advokátky. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost vydat žalobci plastový hobby kufřík na nářadí zelené barvy o velikosti zhruba 50 cm x 35 cm x 20 cm (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na vydání deštníku a nářadí (odstavec II. výroku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 31.000 Kč (odstavec III. výroku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 92.368,20 Kč (odstavec IV. výroku). 1. 2. Rozsudek napadla včas podaným odvoláním směřujícím proti výrokům v odstavcích I., III. a IV. žalovaná. Namítala, že je nesporné, že poskytnutou částku 31.000 Kč vázal žalobce zcela účelově na zakoupení předmětného přívěsného vozíku, který žalovaná nabyla do svého vlastnictví, jak obě strany shodně uvedly. Z jakého právního důvodu žalobce uvedenou částku žalované poskytl, nebylo v řízení žádným způsobem prokázáno. Prokázána nebyla ani dohoda stran, že žalovaná následně vozík převede na žalobce. Dle závěru okresního soudu za této situace nezbývá než uzavřít, že žalobce žalované částku 31.000 Kč poskytl bez právního důvodu. Žalobce v žalobě uvedl, že za účelem přepravy radiátorů na účet žalované dne 30. 10. 2017 zaslal částku 31.000 Kč, aby žalovaná zakoupila přívěsný vozík. Žalovaná za zaslané peníze vozík zakoupila a nechala jej napsat na svou společnost xxx s.r.o. Později mělo být vlastnictví vozíku převedeno na žalobce. Žalobce tedy tvrdí, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o nákupu vozíku výše uvedeného obsahu s tím, že později má být vlastnictví převedeno na žalobce. Částku 31.000 Kč tedy žalobce žalované poskytl ke splnění jím tvrzené a uzavřené dohody a tedy ani podle jeho vlastních tvrzení se nemůže jednat o plnění bez právního důvodu a bezdůvodné obohacení. Byla-li by uzavřena takováto smlouva o budoucí smlouvě o převodu vlastnictví na žalobce, mohl se žalobce domáhat nanejvýš splnění této smlouvy smluvním přímusem, nikoliv však zaplacení částky 31.000 Kč jako bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu. Skutkovému závěru okresního soudu, že poskytnutou částku vázal žalobce zcela účelově na zakoupení přívěsného vozíku, který žalovaná nabyla do svého vlastnictví, naprosto neodpovídá právní závěr, že žalobce žalované částku 31.000 Kč poskytl bez právního důvodu. Poskytl-li žalobce žalované uvedenou částku na zakoupení přívěsného vozíku a žalovaná právě za tuto částku vozík zakoupila, pak platba žalobce na účet žalované ve výši 31.000 Kč nepochybně právní důvod má a v žádném případě nemůže jít o bezdůvodné obohacení na straně žalované, které by žalovaná byla povinna žalobci vydat. Žalobce velmi dobře věděl, proč a z jakého důvodu a za jakým účelem částku 31.000 Kč žalované posílá, a je proto nesprávný závěr okresního soudu, že tuto částku žalobce poskytl žalované bezdůvodně. K takovému závěru nemůže vést jen skutečnost, že soud nepovažuje za prokázáno, jak měly být následné právní vztahy účastníků v souvislosti s nákupem vozíku vypořádány. Rozhodující je, že právní důvod k zaslání částky 31.000 Kč na účet žalované byl i podle skutkových zjištění soudu jednoznačně dán. Tímto právním důvodem byla dohoda účastníků o zakoupení vozíku žalovanou. Za této situace by žalobce mohl mít právo, jestliže by prokázal své tvrzení, že vlastnictví vozíku má být později převedeno na něj, pouze na převedení vozíku na jeho osobu, nikdy však na zaplacení částky 31.000 Kč. Pokud jde o vydání plastového kufříku s nářadím, namítala, že tento se ve vozidle v době jeho předání nenacházel a opak nebyl v řízení v žádném případě prokázán, a to ani z výpovědi svědka Martina S. Okolnost, že svědek viděl zelený kufřík, když od žalobce přebíral vozidlo do opravy, nedokazuje, že žalovaná tento kufřík má a měla ho v době vyhlášení rozsudku okresního soudu. Žalovaná tento kufřík neměla a nemá a nemůže ho proto žalobci vydat. Žalobce neprokázal opak. Domáhala se zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Výrok v odstavci IV. napadl včas podaným odvoláním rovněž žalobce. Nesouhlasil se závěrem okresního soudu, který výši odměny za vydání vozidla vypočítal dle § 9 odst. 1 advokátního tarifu a odměnu stanovil na částku 1.500 Kč za 1 úkon právní služby. Poukázal na to, že hodnota věcí je zjistitelná a v průběhu řízení nedošlo k podstatné změně okolností, která by neumožňovala přihlížet jen k jednomu zjištění ceny v průběhu řízení. V řízení vyšlo najevo, že předmětné vozidlo bylo pořízeno dne 29. 10. 2017 za částku 3.500 € (tj. 89.000 Kč). Bylo udržováno v dobrém stavu, z provedených důkazů je zřejmé, že bylo opravováno v Německu a také v Česku u pana S., u kterého si žalovaná v červnu 2018 vozidlo půjčovala. Dále se k ceně vozidla vyjádřil u soudu dne 18. 9. 2019 svědek žalované Zbyněk P., který odhadl jeho aktuální hodnotu na 45.000 Kč. Ze strany žalované nebyla cena vozidla uvedená v řízení nijak rozporována. Žalobce k ceně vozidla uvádí, že v polovině roku 2019, kdy bylo řízení zahájeno, mělo dle jeho mínění cenu vyšší, než uvedl svědek P. Za necelé 2 roky vozidlo jistě neztratilo polovinu ze své hodnoty. Nicméně je zřejmé, že soud i v případě, že nehodlal dál zjišťovat cenu vozidla, požadovat po účastníku její doložení apod. mohl odměnu advokáta pro stanovení náhrady nákladů řízení určit minimálně z částky 45.000 Kč, nikoliv dle § 9 odst. 1 advokátního tarifu z hodnoty 10.000 Kč. Při jednání soudu dne 13. 1. 2021 žalobce předložil soudu dva odborné odhady hodnoty předmětného vozidla, dva prodejci ojetých vozidel nezávisle na sobě odhadli cenu vozidla v červnu 2019, tj. v době, kdy bylo zahájeno řízení, a to na částku 75.000 Kč, popř. 80.000 Kč. Při odhadu měli k dispozici jak doklady, tak samotné vozidlo. Soud odhady převzal. Hodnota věci tedy byla v rámci řízení zjištěna. Soud nikterak neavizoval, že zjištění hodnoty věci považuje za nedostatečné. Soud měl vycházet z tarifní hodnoty stanovené dle hodnoty věci. Nesprávně konstatoval, že dokazování aktuální obvyklé ceny vozidla ke dni každé poskytnuté právní služby by přesahovalo potřeby soudního řízení. Dále advokát napadal nepřiznání cestovních nákladů advokáta z Kroměříže do Ostravy a náhrady za jeho promeškaný čas s odůvodněním neúčelnosti. 1. 2. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu odstavců I., III. a IV. výroku. Výrok v odstavci II. týkající se deštníku a nářadí, které se mělo nacházet v označeném hobby kufříku, nabyl právní moci, neboť nebyl napaden odvoláním. Nutno poznamenat, že mezinárodní příslušnost českých soudů je dána článkem 4, bod 1. Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012; české právo bylo aplikováno v souladu s čl. 10, bod 3. Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 864/2007 (Řím II). 3. V předmětné právní věci se žalobce domáhal po žalované 1) vydání označeného osobního automobilu, a to spolu s příslušenstvím - nářadím, 2) zaplacení částky 31.000 Kč. Ve vztahu k vydání označeného osobního automobilu byla věc rozhodnuta rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č. j. 16 C 186/2019-65, který byl následně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 147/2020-90. Ohledně požadovaného vydání nářadí (posléze před okresním soudem upřesněného) byla věc rozhodnuta rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č. j. 16 C 186/2019-124, kdy odstavec II. výroku týkající se vydání deštníku a nářadí, nabyl právní moci. K přezkumu v tomto odvolacím řízením zůstal výrok okresního soudu o povinnosti žalované vydat označený plastový hobby kufřík a zaplatit částku 31.000 Kč. 4. K označenému hobby kufříku (tzn. již bez nářadí) uvádí odvolací soud následující. Žalobce se ve smyslu § 1040 odst. 1 o. z. domáhal vydání věci. Při této vindikační žalobě bylo procesní povinností žalobce prokázat, že při převzetí označeného osobního automobilu žalovanou se zároveň do její detence dostal předmětný plastový hobby kufřík. Pokud by tato skutečnost byla prokázána, bylo na žalované, aby naopak ona prokázala, že detenci předmětného hobby kufříku pozbyla. 5. Okresní soud ohledně plastového hobby kufříku vyslechl svědka Martina S., z jehož výpovědi vzal za prokázáno, že když svědek od žalobce přebíral předmětné vozidlo do opravy, byl v něm i zelený plastový hobby box na nářadí, zda se při předání vozidla žalované box v kufru vozidla stále nacházel, již svědek nekontroloval. On sám kufřík z vozidla nevytahoval, vozidlo se nacházelo na jeho uzamčeném pozemku, svědek nevěří tomu, že by někdo kufřík z auta před vydáním auta žalované vytáhl. Na rozdíl od okresního soudu je odvolací soud toho názoru, že z uvedeného skutkového zjištění ze svědecké výpovědi Martina S. nelze přijmout skutkový závěr, že bylo prokázáno zároveň s předáním automobilu žalované také předání plastového hobby kufříku. Mezi převzetím vozidla do opravy svědkem Martinem S. a jeho vydáním žalované uplynul 1 měsíc a z výpovědi označeného svědka nelze vzít za prokázáno, že žalovaná nabyla do své detence uvedenou movitou věc. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro vydání (již prázdného) plastového hobby kufříku uvedené velikosti, a v tomto smyslu bylo napadené rozhodnutí v odstavci I. výroku změněno a žaloba byla zamítnuta [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. 6. Dále odvolací soud přezkoumával správnost výroku o zaplacení částky 31.000 Kč a zde považuje za nutné (s ohledem na procesní postoj žalované) shrnout stanoviska účastníků k této žalobě v průběhu řízení. 1. 2. Okresní soud v rozsudku č. j. 16 C 186/2019-124 dospěl k závěru, že nebyla prokázána dohoda stran, že žalovaná předmětný vozík následně převede na žalobce. S tímto skutkovým závěrem odvolací soud souhlasí. Z toho ovšem také vyplývá, že se nemůže žalobce domáhat po žalované či obchodní firmě xxx s.r.o. nahrazení projevu vůle ohledně převodu vlastnického práva k předmětnému vozíku na svou osobu. 3. Bylo prokázáno, že žalobce poukázal na účet žalované v říjnu 2017 částku 31.000 Kč účelově vázanou na pořízení přívěsného vozíku, přičemž je nepodstatné, zda žalovaná tento přívěsný vozík koupila z těchto konkrétních peněz, či z peněz své firmy xxx s.r.o. Ke koupi vozíku nesporně došlo, stejně jako k poukázání částky účelově vázané na tuto koupi. 4. U jednání před odvolacím soudem dne 20. 9. 2021 byla žalovaná vyzvána (s poukazem na své tvrzení o dohodě s žalobcem, že částkou 31.000 Kč se bude žalobce žalované odměňovat za permanentně poskytovaná plnění), nechť označí důkazy k prokázání této dohody. K tomu zástupkyně žalované uvedla, že se jednalo o obranu žalované, kdy žalovaná používala veškerou možnou obranu proti žalobci, která směřovala k započtení částky 31.000 Kč, současně platí, že žalobce zaslal peníze na nákup vozíku, žalovaná ten vozík koupila, a to za peníze, které on poslal. K tomu navrhla výpis z účtu a výpis finančních transakcí. Splnila tak dohodu, kterou měla s žalobcem, že koupí vozík, neboť vozík koupila. Svůj výslech navrhla žalovaná k prokázání své skutkové verze, která je pravdivá, že za peníze zaslané žalobcem ve výši 31.000 Kč koupila vozík. K dotazu soudu, proč žalovaná nevydala žalobci předmětný vozík, tato prostřednictvím své právní zástupkyně uvedla, že ji žalobce o vozík nikdy nepožádal. K dalšímu dotazu, pokud si žalovaná nechala vozík, proč žalobci nevrátila peníze, za které vozík koupila, tedy oněch sporných 31.000 Kč, sdělila žalovaná prostřednictvím své právní zástupkyně, že mu ty peníze nezaplatila, neboť si je započítala na žalobcovo pohoštění a vnímala to tak, že jí žalobce vozík daruje. Vozík koupila za konkrétní peníze zaslané žalobcem a ty mu už vrátit nemůže, protože je nemá, koupila za ně ten vozík. 5. Žalobce jakoukoliv dohodu o tom, že částka 31.000 Kč bude ze strany žalobce jakýmsi plněním za ta plnění, která žalovaná poskytla žalobci, popřel. 6. Jak již bylo řečeno shora, poukázání částky 31.000 Kč na účet žalované za účelem zakoupení vlečného vozíku bylo prokázáno, stejně jako bylo prokázáno, že žalovaná předmětný vozík zakoupila, přičemž je pro posouzení nároku žalobce na zaplacení částky 31.000 Kč bezvýznamné, zda žalovaná koupila vozík za částku 31.000 Kč poukázanou žalobcem, či zda tento vozík zakoupila za jiné finanční prostředky. Jaké peníze byly použity na zakoupení vozíku, je v podstatě nerozlišitelné, neboť částka 31.000 Kč byla poukázána na účet žalované, což znamená, že připsáním této částky na účet žalované (a odepsáním této částky z žalobcova účtu) nedošlo k ničemu jinému, než že žalované vznikla vůči bance, u které žalovaná měla tehdy svůj účet, pohledávka na vyplacení této částky 31.000 Kč. Pro věc samu je podstatná ta skutečnost, že částka 31.000 Kč byla poukázána ze strany žalobce a žalovanou byl vozík (evidentně dle dohody mezi účastníky) zakoupen. 7. Z tohoto pohledu nebylo nutno provádět důkaz výslechem žalované, že za poukázané peníze zakoupila předmětný vozík. 8. Jak je zřejmé, v průběhu řízení došlo ke změně skutkových tvrzení žalované. Ačkoliv před odvolacím soudem zástupkyně žalované opakovaně tvrdila, že se jedná o procesní obranu žalované (z čehož pravděpodobně dovozovala, že je jedno, co žalovaná ve svých předchozích podáních tvrdila), konstatuje odvolací soud, že byť se samozřejmě jednalo o obranu žalované, žalovaná ve svých podáních uváděla svou skutkovou verzi případu. Opakovaně a naposledy ještě v podaném odvolání proti (ve věci) druhému rozsudku okresního soudu žalovaná tvrdila dohodu mezi účastníky, dle které jí částkou 31.000 Kč se měl žalobce „revanšovat“ za permanentně poskytovaná plnění. Když však byla odvolacím soudem vyzvána k prokázání této dohody, začala od své skutkové verze případu ustupovat a poukazovala na to, že se jednalo pouze o procesní obranu, jakoby v rámci této procesní obrany žádná skutková tvrzení žalované vyslovena nebyla.