ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Zuzany Ihnátové a JUDr. Evy Placzkové ve věci žalobkyně: Olga K., narozená dne xxx bytem xxx zastoupená advokátem JUDr. Tomášem Doležalem sídlem náměstí Republiky 679/5, 746 01 Opava proti žalované: Svitlana K., narozená dne xxx bytem xxx zastoupená advokátem Mgr. Vítem Feberem sídlem Ostravská 586/4, 736 01 Havířov o zaplacení částky 11.500 EUR s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 7 C 192/2018-159 ze dne 11. 6. 2020 takto: I. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku ohledně zaplacení částky 11.500 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % za dobu od 7. 12. 2017 do zaplacení potvrzuje. II. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % za dobu od 1. 6. 2017 do 6. 12. 2017 mění tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 94.628 Kč k rukám advokáta žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku. IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 24.806 Kč k rukám advokáta žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 11.500 eur s úrokem z prodlení 8,05 % z dlužné částky od 1. 6. 2017 do zaplacení (odstavec I. výroku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 94.628 Kč (odstavec II. výroku). 2. Rozsudek napadla včas podaným odvoláním žalovaná. Namítala, že řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající konkrétně v provedení listinného důkazem úředním záznamem ze dne 11. 1. 2017 a jiných listin z trestního spisu, z něhož pochází citovaný úřední záznam, když se jedná o listinu procesně nepoužitelnou v průběhu přípravného řízení jako fáze trestního procesu a současně v průběhu hlavního líčení bez souhlasu obviněného jako fáze trestního procesu, přičemž v civilním řízení jej lze užít pouze za předpokladu, že skutkový stav nelze zjistit jiným způsobem (např. osoba vypovídající na úředním záznam zemřela), zde odkázala na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. 7 Cmo 324/2004. V úředním záznamu ze dne 11. 1. 2017 byla zachycena výpověď žalované, kterou bylo možno v řízení vyslechnout jako účastníka řízení a neexistoval tedy jediný ospravedlnitelný důvod, proč úřední záznam provést jako listinný důkaz. Taková vada řízení zapříčinila nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož soud prvního stupně dospěl na základě takto provedeného důkazu k nesprávným skutkovým zjištěním. Soud dále dospěl na základě provedeného důkazu výpovědí Abdula K. k nesprávným skutkovým zjištěním, když dovodil, že finanční prostředky ve výši 11.500 eur, které měl Abdul K. předat Petru K. nebo žalované, byly žalobkyně, jelikož ve výpovědi svědka Abdula K. se vyskytl vnitřní rozpor, který nebyl soudem prvního stupně nikterak odstraněn. Rozpor v předmětné výpovědi spočívá v tom, že svědek Abdul K. na otázku A-3 „Pocházely tyto finanční prostředky od Olgy K.?“ odpověděl „To nevím“, kdežto na otázku B-2 „Komu patřily tyto finanční prostředky?“ odpověděl „Od Olgy“. Svědek tedy není v otázce vlastnictví finančních prostředků konzistentní, přičemž pokud soud prvního stupně posoudil nárok uplatněný v žalobě jako bezdůvodné obohacení, je otázka vlastnictví předaných peněžních prostředků rozhodující pro určení identity aktivně legitimované osoby. Vlastnictví k předaným finančním prostředkům nebylo vyjasněno, proto nelze bez dalšího rozhodnout, že žalobkyně je aktivně legitimovanou osobou. Soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržený důkaz výpovědí Veroniky S. Soudu prvního stupně nelze upřít, že bývalý právní zástupce žalované u jednání dne 20. 6. 2019 netrval na provedení důkazu výslechem Veroniky S., následně však vyplynula z výslechu Abdula K. ze dne 6. 12. 2019 skutečnost, že u předávání peněz byla přítomna kamarádka od žalované Veronika, tedy svědkyně. Dále žalovaná poukázala na § 120 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná setrvala na tom, že z provedeného dokazování nevyplývá, že finanční prostředky předané Petrovi K. nebo žalované byly ve vlastnictví žalobkyně, zejména za situace, kdy finanční prostředky měla předávat osoba odlišná od žalobkyně, která není v rámci své výpovědi konzistentní v tom, zda byly prostředky žalobkyně. Pouze, pokud by se jednalo o finanční prostředky žalobkyně, mohla by se žalovaná na její úkor převzetím těchto finančních prostředků obohatit. Žalovaná navrhovala změnu napadeného rozhodnutí tak, že žaloba bude v celém rozsahu zamítnuta. 3. Žalobkyně ve svém vyjádření k podanému odvolání uvedla, že skutečnost, na které se žalovaná i žalobkyně v řízení shodly a kterou tedy nebylo třeba ani žádnými dalšími důkazy prokazovat, bylo, že žalobkyně poskytla žalované finanční hotovost v částce 11.500 eur, tyto peníze žalobkyně předala žalované osobně v hotovosti. Je to tedy žalobkyně, která je oprávněna hotovost požadovat vrátit zpět. Úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 11. 1. 2017 nebyl jediným důkazem směřující k závěru, že žalovaná od žalobkyně přijala v hotovosti označenou částku. Tuto skutečnost, tj. přijetí finančního obnosu žalobkyně během celého řízení před soudem prvního stupně nepopřela ani sama žalovaná. Výpověď svědka Abdula K. je zcela konzistentní. Na výslechu svědkyně Veroniky S. sama žalovaná netrvala. Žalobkyně navrhovala potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. 4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v celém rozsahu včetně řízení předcházejícího jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání ve své podstatě není důvodné. 5. Mezinárodní příslušnost českých soudů je dle názoru odvolacího soudu dána. Obě účastnice jsou ukrajinskými státními občankami, přičemž žalobkyně má své bydliště v Itálii a žalovaná v Česku, tj. obě na území Evropské unie. Ve smyslu čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 může být Svitlana K., bez ohledu na svou státní příslušnost, žalována u českých soudů. 6. Ohledně práva rozhodného pro danou věc dospěl odvolací soud k závěru, že tímto rozhodným právem je právo české dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právo rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II). V daném případě se jedná o mimosmluvní závazkový vztah, který vzniká z bezdůvodného obohacení. Mezinárodní smlouva uzavřená mezi Českou republikou s Ukrajinou (č. 123/2002 Sbírky mezinárodních smluv) ve svých ujednáních mimosmluvní vztahy neupravuje. Proto je na místě aplikace čl. 10 odst. 3 Nařízení Řím II, dle kterého rozhodné právo je právo země, kde k bezdůvodnému obohacení došlo. Touto zemí je Česko. 7. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 11.500 eur s tvrzením, že tuto částku žalované půjčila na základě ústní dohody, částka měla být vrácena v květnu 2017. Žalovaná přijetí uvedené částky od žalobkyně nepopírala, avšak tvrdila, že se nejednalo o zápůjčku, nýbrž tyto peníze byly žalobkyní darovány jejímu synovi a žalované s tím, aby tyto peníze investovali za účelem dalšího zhodnocení. K dlužnímu úpisu ze dne 9. 5. 2017, který žalobkyně označovala jako důkaz o existenci závazku mezi žalobkyní a žalovanou, tvrdila žalovaná, že jej nepodepsala dobrovolně na základě vlastní svobodné vůle, ale učinila tak až na základě psychického a fyzického nátlaku, který na ni byl vyvíjen ze strany Petra K. 8. Okresní soud provedl dokazování listinami, včetně protokolu o výslechu svědka Abdula K. provedeného italským soudem, vše jak je zachyceno v protokolech o jednání. 9. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že do dispozice žalované se dostaly finanční prostředky žalobkyně ve výši 11.500 eur. Žalovaná v podaném odvolání začala tuto skutečnost zpochybňovat s tím, že vlastnictví k předaným finančním prostředkům nebylo nade vší pochybnost vyjasněno, z čehož pak dovozovala nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně. 10. Žalobkyně v žalobních tvrzeních uvedla, že poskytla žalované své finanční prostředky (11.500 eur), ve vyjádření ze dne 13. 7. 2018 (č. l. 22) žalovaná výslovně uvedla, že tuto částku společně s Petrem K. přijala od žalobkyně a námitku, že se nejednalo o peníze žalobkyně, nevznesla. Z výpovědi svědka Abdula K. před dožádaným italským soudem bylo okresním soudem zjištěno, že svědek byl přítomen předání finančních prostředků žalované ve výši 11.500 eur v září 2016. Peníze žalované předával sám svědek, avšak jednalo se o finanční prostředky žalobkyně. Žádné své vlastní finanční prostředky a za žádným účelem žalované on sám nepředával. Dal jí 11.500 eur, avšak jednalo se o peníze od žalobkyně. 11. Dle názoru odvolacího soudu je z výpovědi svědka Abdula K. prokázáno, že předal žalované finanční prostředky ve výši 11.500 eur, přičemž tyto finanční prostředky náležely žalobkyni, nikoliv svědkovi. V tomto smyslu je svědecká výpověď Abdula K. jednoznačná. Neobstojí žalované námitka, že svědek vypovídá nekonzistentně a že si ve svých odpovědích odporuje. Okresní soud pro dožádaný italský soud zvolil formu, kdy pod písm. A uvedl otázky položené žalobkyní, pod písm. B otázky položené žalovanou a pod písm. C otázky položené soudem. Je pravdou, že na otázku A-3 položenou žalobkyní (Pocházely tyto finanční prostředky od žalobkyně?) je u svědka uvedena odpověď „To nevím“, avšak v oddíle B na otázku 2 (Komu patřily tyto finanční prostředky?), stejně jako na otázku 1, odpověděl svědek jednoznačně, že se jednalo o peníze „Od Olgy“, tj. od žalobkyně. Na otázky v oddíle C pak jednoznačně odpověděl, že on sám své vlastní peníze nepůjčoval, byl to však on, kdo částku 11.500 eur předal. 12. Odvolací soud má za to, že svědek svou výpovědí potvrdil tvrzení žalobkyně, že žalované byly předány finanční prostředky nacházející ve vlastnictví žalobkyně, částka 11.500 eur v okamžiku předání do dispozice žalované patřila žalobkyni, nikoliv svědkovi, či snad jiné třetí osobě. 13. Že se jednalo o peníze ve vlastnictví žalobkyně, ve svém prvním vyjádření potvrdila také sama žalovaná. 14. Žalovaná dále tvrdila, že se jednalo o dar, který byl žalobkyní poskytnut žalované a Petru K. (syn žalobkyně). Jak bylo zjištěno okresním soudem, dne 9. 5. 2017 žalovaná písemně potvrdila, že „do konce týdne“ vrátí Petru K. peníze ve výši 11.500 eur. Jedná se o částku shodnou s tou částkou, která byla žalované ze strany žalobkyně poskytnuta. Žalovaná k tomu tvrdila, že uvedené potvrzení podepsala nesvobodně a pod nátlakem Petra K. Petr K. byl trestně stíhán mimo jiné za to, že vyhrožoval fyzickým násilím žalované, pokud nepodepíše potvrzení o částce 11.500 eur dne 9. 5. 2017. Jak však bylo v řízení prokázáno, státní zástupce OSSZ v Opavě svým rozhodnutím ze dne 17. 1. 2018 usnesení policie o zahájení trestního stíhání pro (mimo jiné) označený skutek zrušil a policejnímu orgánu uložil, aby věc znovu projednal a rozhodl. Orgány činné v trestním řízení věc posléze postoupily obci xxx jako možný přestupek, žalovaná byla správním orgánem vyzvána, zda dává souhlas se zahájením řízení o přestupku, kterého se měl dopustit Petro K., na což žalovaná dosud vůbec nereagovala. 15. Odvolací soud je toho názoru, že pokud by žalovaná byla skutečně přinucena Petrem K. k podpisu uvedené listiny, a to psychickým či fyzickým nátlakem, neměla by důvod být pasivní a neodpovědět na dotaz přestupkové komise, zda uděluje souhlas se zahájením řízení o přestupku Petra K. Žalovaná však na otázku přestupkové komise nijak nereagovala. Tuto skutečnost potvrdila u jednání dne 4. 4. 2019. 16. K námitce žalované vznesené v odvolání, že soud neměl činit skutková zjištění z úředního záznamu o podání vysvětlení (žalovanou) ze dne 11. 1. 2017 uvádí odvolací soud, že tento úřední záznam není jediným důkazem, ze kterého okresní soud vzal za prokázanou skutečnost, že do dispozice žalované se dostala částka 11.500 eur náležející žalobkyni. Úřední záznam v podstatě potvrzuje to, co již žalovaná vznesla ve svém vyjádření k žalobě (viz shora bod 10.), co potvrdil svědek Abdul K. a co také bylo zjištěno z potvrzení, které žalovaná podepsala a ve kterém se zavázala částku 11.500 eur vrátit Petru K. K posledně uvedenému potvrzení lze ještě uvést, že je mimo vší pochybnost zřejmé, že se jedná o tu částku 11.500 eur, která byla předána žalobkyní žalované, nemohlo jít o jinou částku 11.500 eur, kterou by snad žalované poskytl Peter K., taková skutečnost nebyla v řízení nikým ani tvrzena. Rovněž z časové souslednosti je zřejmé, že se jedná o stále totožnou částku, přičemž skutečnost, že v potvrzení je uvedeno vrácení těchto peněz Petru K. znamená pouze tolik, že on měl být tzv. platebním místem pro vrácení předmětné částky. 17. Okresní soud dospěl ke správnému skutkovému závěru, že žalobkyní byly do dispozice žalované předány finanční prostředky ve výši 11.550 euro, přičemž se jednalo o finanční prostředky náležející žalobkyni. Na tom nic nemění ani prokázaná skutečnost, že fyzicky peníze předal žalované přítel žalobkyně Abdul K. Ze strany žalované nebyl prokázán žádný důvod, pro který by si peníze mohla ponechat a nevracet je žalobkyni. Nebyla prokázána vůle a úmysl žalobkyně peníze žalované (popř. dalším osobám) darovat. Předmětnou finanční částku převzala do své dispozice žalovaná. Žalované námitka, že soud měl provést důkaz výslechem svědkyně Veroniky S., neobstojí. Byla to sama žalovaná, kdo ujednání dne 20. 6. 2019 sdělila soudu prostřednictvím svého právního zástupce, že na výslechu svědkyně Veroniky S. netrvá. Soud nepochybil, jestliže ve smyslu § 120 odst. 2 věta druhá o. s. ř. tento důkaz neprovedl. 18. Po právní stránce věc okresní soud správně posoudil jako nárok žalobkyně vzniklý z bezdůvodného obohacení. Na straně žalované není dán žádný právní titul, pro který by si mohla peníze ponechat a ve smyslu § 2991 o. z. došlo u žalované k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně. Proto je povinna žalobkyni částku 11.500 euro vydat. 19. S ohledem na shora uvedené závěry odvolací soud rozsudek ohledně zaplacení částky 11.500 eur potvrdil. Okresní soud se dále zabýval otázkou, odkdy se ocitla žalovaná v prodlení. Vzhledem k tomu, že se jednalo o bezdůvodné obohacení, bylo nutno zkoumat, kdy byla žalovaná vyzvána žalobkyní k plnění. Bylo zjištěno, že výzva k vrácení dluhu byla datována dne 24. 11. 2017, žalobkyně poskytla žalované lhůtu 7 dnů od doručení výzvy, přičemž žalobkyně dala výzvu k poštovní přepravě dne 27. 11. 2017. Dle záznamu pošty na obálce s č. RR063306993CZ pošta učinila pokus o doručení žalované a nezastihla ji dne 28. 11. 2017. Tehdy se výzva dostala do dispozice žalované. Od 29. 11. 2017 počala běžet 7 denní lhůta k plnění, která uplynula dne 6. 12. 2017 (středa), od 7. 12. 2017 je tak žalovaná v prodlení. V souladu s § 1970 o. z. má žalobkyně právo na zaplacení úroků z prodlení od 7. 12. 2017, jejichž zákonná výše činí 8,05 %. 20. Odvolací soud potvrdil napadené rozhodnutí jako věcně správné ohledně částky 11.500 eur se zákonným úrokem z prodlení od 7. 12. 2017 do zaplacení (§ 219 o. s. ř.), ohledně úroků z prodlení za dobu od 1. 6. 2017 do 6. 12. 2017 rozsudek změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. 21. V souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodl odvolací soud nově o náhradě nákladů řízení. Procesně úspěšná žalobkyně má dle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Tarifní hodnota z částky 11.500 eur při devizovém kurzu k 1. 4. 2021 26,085 Kč činí 299.978 Kč. Odměna z této částky dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí 9.500 Kč za 1 úkon právní služby. Soud přiznal advokátu odměnu za 7 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby, vyjádření ve věci ze dne 17. 8. 2018, účast u jednání dne 4. 4. 2019 a 20. 6. 2019 a 4. 6. 2020. Odměna advokáta činí 66.500 Kč. Paušální náhrada výdajů za 7 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 citované vyhlášky činí 7 x 300 Kč = 2.100 Kč, celková částka 68.600 Kč se zvyšuje o 21 % daně z přidané hodnoty na částku 83.006 Kč. Spolu se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 11.622 Kč činí účelně vynaložené náklady na straně žalobkyně 94.628 Kč a bylo uloženo žalované je žalobkyni zaplatit. 22. V odvolacím řízení procesně úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení. Odměna zastupujícího advokáta dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí z částky 299.978 Kč (11.500 eur x 26,085 Kč k 1. 4. 2021) 9.500 Kč. Advokát má právo na odměnu za 2 úkony právní služby, a to vyjádření k podanému odvolání a účast u jednání před odvolacím soudem, což činí 19.000 Kč. Paušální náhrada výdajů za 2 úkony právní služby dle § 13 odst. 4 vyhlášky činí 2 x 300 Kč = 600 Kč. Náhrada jízdného ze sídla advokáta v Opavě do Ostravy a zpět činí celkem 501 Kč (74 km x 8,5 l/100 km x 27,80 Kč/1 l benzin 95 x 0,01 = 175 Kč; 4,40 Kč/1 km x 74 km = 326 Kč; celkem 501 Kč). Ztráta času dle § 14 citované vyhlášky činí 4 x 100 Kč = 400 Kč. Celková částka 20.501 Kč se zvyšuje o 21 % daně z přidané hodnoty na částku 24.806 Kč. Rovněž tyto náklady odvolacího řízení je procesně neúspěšná žalovaná povinna žalobkyni nahradit. Nebyly shledány důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 a platební místo v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku ve věci samé je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat dle § 239 o. s. ř. jen dovolací soud. Účastník může podat dovolání do 2 měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to k Nejvyššímu soudu ČR v Brně. Proti nákladovým výrokům není dovolání přípustné. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Ostrava 14. dubna 2021 JUDr. Jana Palkovská v. r. předsedkyně senátu