USNESENÍ Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Renaty Pospíšilové a soudců Mgr. Jany Posledníkové a Mgr. Martina Hrabovského ve věci nezletilé: G. G., narozená xxx fakticky bytem xxx zastoupené v řízení opatrovníkem statutárním městem Olomouc sídlem úřadu Horní náměstí 583, 779 11 Olomouc dcery rodičů: Luboslava K., narozená xxx bytem xxx s adresou pro doručování xxx u Moniky K. Filip G., narozený xxx trvale bytem xxx t. č. xxx zastoupený advokátkou Mgr. Hanou Líňovou sídlem Wellnerova 1322/3c, 779 00 Olomouc za účasti navrhovatelů: Helga G., narozená xxx bytem xxx zastoupená advokátkou Mgr. Hanou Líňovou sídlem Wellnerova 1322/3c, 779 00 Olomouc Marian G., narozený xxx bytem xxx zastoupený advokátkou Mgr. Hanou Líňovou sídlem Wellnerova 1322/3c, 779 00 Olomouc o úpravu výkonu rodičovské odpovědnosti a výživného, o úpravu styku prarodičů s nezletilým dítětem, k odvolání otce a prarodičů Helgy a Mariana G. proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2021, č. j. 41 Nc 54/2020-91 takto: I. Usnesení okresního soudu se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením byla zastavena řízení o úpravu výkonu rodičovské odpovědnosti, o úpravu výživného a o úpravu styku prarodičů s nezletilým dítětem. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Proti tomuto usnesení podali otec a prarodiče G. (navrhovatelé) včasné odvolání, jímž se domáhali zrušení napadeného usnesení a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnili tím, že poslední obvyklé bydliště nezletilé je xxx, tedy v ČR. Závěr soudu, že se v případě přesunu rodiny z Velké Británie do ČR nejednalo o svobodné rozhodnutí matky, je podložen toliko tvrzením matky, která přitom sama návrh podala právě u Okresního soudu v Olomouci, čímž dala jasně najevo, které místo považuje za poslední obvyklé bydliště nezletilé. V Olomouci nezletilá navíc prožila polovinu svého života. Okresní soud postupoval dle čl. 8 Nařízení rady (ES) č. 2201/2003, avšak nijak nezohlednil výjimky pro určování příslušnosti uvedené v čl. 9, 10 a 12 nařízení č. 2201/2003. Je totiž třeba konstatovat, že otec nevyslovil souhlas s přestěhováním nezletilé do Velké Británie, naopak opakovaně prohlašoval, že s přestěhováním dcery nesouhlasí. Na místě tedy je užití čl. 10 nařízení, podle něhož lze přestěhování matky s nezletilou do Velké Británie vzhledem k okolnostem považovat za únos dítěte. V takovém případě jsou soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním, příslušné do doby, kdy dítě získá obvyklé bydliště v jiném členském státě, a to za splnění jedné z dále uvedených podmínek změny příslušnosti. Těmi je buď souhlas obou rodičů s odebráním dítěte (tj. s přestěhováním do Velké Británie) nebo (ve zkratce) případ, kdy ani po jednom roce po tom, co se otec o přestěhování dozvěděl (v daném případě až nahlédnutím zástupkyně otce do tohoto spisu) a dítě si v novém prostředí zvyklo, nebyla podána žádost o navrácení dítěte u příslušných orgánů členského státu, kam bylo dítě odebráno. Otec avizuje, že takový návrh (navrácení dítěte) hodlá podat, když má zájem se s dcerou i v budoucnu stýkat. 3. Matka k odvolání otce a prarodičů G. uvedla, že nezletilá se narodila v roce xxx ve Velké Británii. Po celou dobu společného soužití rodičů, později i s nezletilou, měla rodina vytvořené zázemí ve Velké Británii. Matka neměla důvod z Velké Británie odcházet, nebýt psychického a fyzického týraní ze strany otce. Otec matce vyhrožoval, že pokud nebude souhlasit s jeho podmínkami (jednou z nich byl i odchod z VB), tak dceru už neuvidí. Rodiče otce po dobu celých dvou let zadržovali doklady nezletilé, čímž otci napomáhali v psychickém týrání matky. V Olomouci na xxx rodiče s nezletilou bydleli od 25. 6. 2020. Z výpovědi pronajímatele bytu Pavla M. v trestním řízení, vedeném na otce, vyplývá, že otec vypověděl nájemní smlouvu a informoval pronajímatele, že vrátí klíče od bytu nejpozději 25. 9. 2020. Matka v ČR pracovala pouze na dohodu po dobu jednoho měsíce. Rodiče nebydleli v ČR dlouhodobě, nezletilá zde nechodila do předškolního zařízení, neměla v ČR vybudované žádné vztahy, ona ani rodiče nebyli evidovaní v ČR v sociální a zdravotní pojišťovně, neměli zde přechodný ani trvalý pobyt. Matka návrh podala u OS v Olomouci, protože v té době byla hospitalizovaná na území ČR a nezletilá byla u prarodičů na Slovensku. Prarodiče ji nebyli ochotni dovézt nazpět matce. Návrh matka vzala zpět, když nezletilou má už ve své péči a jsou momentálně v bezpečí, neboť otec je ve vazbě. Matka souhlasí s vyjádřením okresního soudu, který odkazuje účastníky na soud ve Velké Británii, když nezletilá tu má vytvořené zázemí a má zde i obvyklé bydliště. 4. Kolizní opatrovník nezl. G. se k odvolání otce a prarodičů G. nevyjádřil. 5. Z podnětu včasného odvolání otce a navrhovatelů přezkoumal krajský soud napadené usnesení (§§ 206, § 212, § 212 a odst. 1, 5 o. s. ř.) se závěrem, že odvolání není důvodné. 6. Matka, otec a nezl. G. jsou státními příslušníky Slovenské republiky, zde mají také všichni hlášen trvalý pobyt. Naposledy ovšem společně žili na území České republiky. Od podzimu 2020 je otec ve Vazební věznici xxx a matka s nezl. G. se odstěhovaly zpět do Velké Británie (kde se nezletilá narodila a celá rodina zde do roku 2018 žila). V řízení je tedy několikanásobně přítomen mezinárodní prvek. V roce 2020, kdy byla zahájena všechna řízení (k návrhu matky, otce a prarodičů), byly jak Česká republika, tak Slovenská republika, členskými státy Evropské unie, pro které jsou závazná a přímo aplikovatelná nařízení Rady (ES), jež mají přednost před dvoustrannými a vícestrannými smlouvami o právní pomoci. Velká Británie sice již v roce 2020 nebyla členským státem Evropské unie, ale na základě sjednaných dohod i pro ni platily do konce přechodného období (31. 12. 2020) předpisy Evropské unie. Okresní soud se proto správně zabýval zkoumáním otázky příslušnosti soudů České republiky pro rozhodnutí ve věci úpravy poměrů nezl. G. dle Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti. 7. Dle článku 8 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti, soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu. Odstavec 1 platí s výhradou článků 9, 10 a 12. 8. Pojem „obvyklé bydliště“ podle čl. 8 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že toto bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou integraci dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Za tímto účelem musí být přihlédnuto zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě. Vnitrostátnímu soudu přísluší určit místo obvyklého bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě. Kromě fyzické přítomnosti dítěte v členském státě je třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že pobyt dítěte vykazuje jistou integraci v rámci sociálního a rodinného prostředí. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011). 9. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že nezl. G. neměla ke dni zahájení všech uvedených řízení obvyklé bydliště na území České republiky, protože její občasný faktický pobyt na území ČR v letech 2018-2020 nelze charakterizovat jako obvyklé bydliště podle článku 8 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003. 10. Jednak nezl. G. i její rodiče jsou státními občany Slovenské republiky a na území tohoto státu mají všichni hlášen trvalý pobyt. Rodiče ani nezletilá jako cizinci nemají povolený pobyt na území ČR dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Zaměstnání v České republice měli matka a otec pouze krátkodobé a jiné příjmy (typu různých dávek) jim úřady České republiky poskytovány nebyly. V České republice nemají rovněž matka ani otec rodinné vazby. Většina rodinných příslušníků matky se totiž zdržuje ve Slovenské republice a Velké Británii a rodinných příslušníků otce ve Slovenské republice. Nezletilá pak měla kromě rodičů nejsilnější citový vztah k prarodičům ze strany otce ve Slovenské republice, u nichž se od roku 2018 do zrušení společného soužití rodičů v září 2020 dle tvrzení prarodičů G. zdržovala po různě dlouhá období, od 10 dnů až po několikaměsíční pobyty. U prarodičů nezl. G. navštěvovala i mateřskou školu, měla zde zázemí a svůj okruh kamarádů. V České republice naopak nezletilá žádné předškolní zařízení nikdy nenavštěvovala a s ohledem na její útlý věk nelze ani předpokládat, že by zde navázala nějaké silnější vztahy se svými vrstevníky. Odvolatelům je třeba dát za pravdu, že údaje uvedené matkou, že byla přinucena v důsledku psychického a fyzického týrání ze strany otce se v roce 2018 přestěhovat i s nezl. G. z Velké Británie do České republiky, zůstaly skutečně jen v rovině tvrzení, protože otec je popírá a žádné dokazování ohledně této tvrzené skutečnosti provedeno nebylo. Na druhé straně, pokud se matka s nezl. G. na podzim 2020 vrátila do Velké Británie, otec výslovně uvedl, že s touto změnou bydliště nezletilé nesouhlasí. 11. Lze však s jistotou uzavřít, že na území České republiky neměla nezl. G. ke dni zahájení uvedených řízení obvyklé bydliště ve smyslu ustanovení článku 8 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003. Zda měla nezletilá obvyklé bydliště ve Velké Británii nebo ve Slovenské republice, není pro posouzení dané věci rozhodné, ale vzhledem k výše uvedenému se krajský soud kloní k závěru, že s větší pravděpodobností ve Slovenské republice. S ohledem na tento závěr se již krajský soud nezabýval námitkami odvolatelů ohledně případného použití článků 9, 10 a 12 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 na tuto věc. 12. Jak dále správně konstatuje okresní soud v napadeném rozhodnutí, nedostatek příslušnosti (pravomoci) soudů České republiky je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, jehož důsledkem je zastavení řízení dle § 104 odst. 1 o. s. ř. 13. Krajský soud proto napadené rozhodnutí dle § 219 o. s. ř. jako správné potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení. 14. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení z ust. § 23 z. ř. s. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Ostrava 29. dubna 2021 JUDr. Renata Pospíšilová v. r. předsedkyně senátu