USNESENÍ Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Renaty Pospíšilové a soudců Mgr. Martina Hrabovského a Mgr. Jany Posledníkové ve věci nezletilé: S. B., narozená xxx zastoupená opatrovníkem Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí sídlem Šilingrovo náměstí 3/4, 602 00 Brno dcery rodičů: Šárka B., narozená xxx bytem xxx zastoupená advokátkou JUDr. Sylvou Chalupovou sídlem Horní lán 1210/29, 779 00 Olomouc Paolo B., narozený xxx státní občan Italské republiky bytem xxx zastoupený advokátem JUDr. Janem Šafrou, LL.M. sídlem Revoluční 1082/8, 110 00 Praha - Nové Město o úpravu výkonu rodičovské odpovědnosti a výživného i na dobu po rozvodu manželství rodičů, o námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky, k odvolání otce proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 27. 11. 2020, č. j. 36 Nc 17002/2020-128 takto: Usnesení okresního soudu se zrušuje a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením okresního soudu byla zamítnuta otcem vznesená námitka nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky. 2. Proti tomuto usnesení podal otec včasné odvolání, v němž namítal, že podle jeho názoru bylo prokázáno, že obvykle bydliště nezletilé, jako hraniční určovatel rozhodující pro zjištění mezinárodní příslušnosti soudů členských států Evropské unie, se nachází v Itálii. Podle otce soud prvního stupně chybně postupoval podle článku 13 nařízení Rady ES č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti, když měl aplikovat ustanovení článku 8 daného nařízení, podle kterého jsou ve věcech rodičovské odpovědnosti k dítěti příslušné soudy toho členského státu, ve kterém má dítě v době podání žaloby obvyklé bydliště. Článek 13 nařízení dopadá především na řízení, kdy není možné bydliště dítěte vůbec zjistit, neboť dítě bylo do členského státu přemístěno v krizové situaci a nedá se předpokládat, že se navrátí do svého původního státu. Jedná se zejména o uprchlíky a nalezence. Nezletilá do žádné takové skupiny nepatří. Otec považuje rozhodnutí okresního soudu za formalistické. V době zahájení řízení byla nezletilá v České republice přítomna přibližně dva měsíce, přičemž celý svůj dosavadní život předtím prožila v Itálii. Rozhodovat o jejích poměrech by měl proto italský soud. Otec odkázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011, které se věnuje aplikaci článku 8 nařízení a pojem obvyklé bydliště vykládá tak, že toto bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou integraci dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Za tímto účelem musí být přihlédnuto zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodu pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě. Vnitrostátnímu soudu přísluší určit místo obvyklého bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě. Kromě fyzické přítomnosti dítěte v členském státě je třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že pobyt dítěte vykazuje jistou integraci v rámci sociálního a rodinného prostředí. Podle otce byl pobyt rodiny v České republice od počátku koncipován jako jeho pracovní cesta a krátkodobá návštěva rodiny u rodičů matky. Přítomnost rodiny v České republice byla tedy pouze dočasná a rodina měla v úmyslu vrátit se domů do Itálie. V průběhu tohoto pobytu však matka nečekaně situace využila a rozhodla se zůstat v České republice i s nezletilou. Je sice pravdou, že se nezletilá v České republice narodila, nicméně od října 2017 do ledna 2020 pobývala v Itálii a jakékoli cesty do České republiky byly pouze návštěvami matky za svými rodiči. Nezletilá v Itálii pobývala dva roky a tři měsíce, což je s ohledem na její věk převážná část jejího života. Je tedy patrné, že je tu dána podmínka trvalosti a pravidelnosti pobytu, která hovoří ve prospěch soudů Itálie. Obvyklé bydliště nezletilé se podle otce nachází na adrese xxx, Italská republika. Otec navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že soudy České republiky nejsou ve věci péče o nezletilou mezinárodně příslušné a řízení se proto zastavuje. 3. Ke dni rozhodování odvolacího soudu nebylo vyjádření k odvolání podáno. 4. Krajský soud přezkoumal napadené usnesení okresního soudu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 písm. a), § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a § 28 odst. 2 z. ř. s., a po provedení odvolacího řízení dospěl k závěru, že k odvolání otce je nezbytné napadené usnesení zrušit. 5. Podle článku 8 odst. 1 nařízení Rady ES č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti, soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské odpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu. 6. Podle článku 13 uvedeného nařízení v případě, že nelze zjistit obvyklé bydliště dítěte a nelze určit soudní příslušnost podle článku 12, jsou příslušné soudy členského státu, ve kterém se dítě nachází. 7. Podle článku 3 písm. d) nařízení Rady ES 4/2009 ze dne 18. 12. 2008, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovací povinnosti, k rozhodování ve věcech vyživovací povinnosti je v členských státech příslušný soud, který je podle práva a místa soudu příslušný pro řízení o rodičovské odpovědnosti, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením, ledaže je tato příslušnost odvozena výlučně ze státní příslušnosti jedné ze stran. 8. Odvolací argumentace otce je oprávněná. I krajský soud je přesvědčen, že v dané věci není namístě posuzovat otázku mezinárodní příslušnosti podle ust. článku 13 nařízení Rady ES č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003. To by přicházelo do úvahy pouze v případě, že by nebylo možno zjistit obvyklé bydliště nezl. S., tj. především v těch případech, které jmenuje v odvolání otec, tedy v případech uprchlíků či nalezenců. 9. V dané věci bezpochyby závěr o obvyklém bydlišti nezl. S. učinil lze, jen si to vyžádá provedení možná i poměrně obsáhlého dokazování. 10. Krajský soud považuje za potřebné upozornit, že z jeho pohledu otázka nestojí tak, zda má nezl. S. obvyklé bydliště v České republice, nebo v Itálii. Není totiž vyloučeno, aby byly splněny předpoklady pro závěr o obvyklém bydlišti nezletilé, jak je formuloval Nejvyšší soud České republiky ve svém usnesení ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011 (viz citace obsažená v odvolání otce) ve vztahu k oběma zmiňovaným státům, tedy jak České republice, tak Itálii. Typicky to tak je třeba u dětí ve střídavé péči rodičů, kteří žijí na území dvou různých států, vyloučeno to ovšem není ani v jiných případech. Za této situace postačí, pokud si okresní soud tuto otázku náležitě objasní ve vztahu k České republice, na jejímž území se nezl. S. v době zahájení řízení nacházela a na jejímž území u Okresního soudu v Přerově také matka návrh na zahájení řízení podala, při vědomí toho, že ze strany otce v Itálii přinejmenším v té době ještě žádný obdobný návrh u soudu podán nebyl. 11. Pokud okresní soud dospěje k závěru, že nezl. S. měla obvyklé bydliště i v České republice, pak i kdyby bylo možné totéž konstatovat ve vztahu k Itálii, byly by splněny podmínky, aby ve věci rozhodoval Okresní soud v Přerově jako soud, u něhož bylo řízení zahájeno dříve. 12. Jak však již bylo konstatováno, pro takový závěr si okresní soud dosud neobstaral dostatečný podklad, resp. neprovedl za tímto účelem žádné dokazování, bez něhož však takový závěr učinit nelze. Podle názoru krajského soudu bude přitom vhodné zaměřit dokazování nejen striktně na otázku obvyklého bydliště nezletilé, ale - z důvodu procesní hospodárnosti a účelnosti řízení - i na okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci samé. Není totiž vyloučeno, aby okresní soud rozhodl současně o mezinárodní příslušnosti i ve věci samé, pokud nedovodí mezinárodní nepříslušnost českých soudů. Takové dokazování by ostatně nebylo bezúčelné ani v případě, že by okresní soud nakonec učinil závěr o mezinárodní nepříslušnosti soudu České republiky, protože může posloužit jako důkazní materiál i pro příslušný cizozemský soud. 13. Ze shora uvedených důvodů tedy krajský soud rozhodnutí okresního soudu jako nepřezkoumatelné podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil a věc podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. V Ostravě 5. ledna 2021 JUDr. Renata Pospíšilová v. r. předsedkyně senátu