č. j. 18Az 26/2021 – 29           ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK   JMÉNEM REPUBLIKY      Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Indráčkem v právní věci   žalobce: M. K.   st. příslušnost Ukrajina t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty zastoupený Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem sídlem Purkyňova 6, 702 00 Ostrava proti   žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7   o žalobě proti rozhodnutí ze dne 10. 5. 2021 č. j. OAM-61/LE-VL12-VL18- PS-2021,            o zajištění v zařízení pro zajištění cizinců                                                                  takto:   I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   III. Odměna advokáta Mgr. Ladislava Bárty se určuje částkou 6 800 Kč, která mu bude  proplacena z účtu Krajského soudu v Ostravě do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.                                                               Odůvodnění:   1. Rozhodnutím ze dne 10. 5. 2021 č. j. OAM-61/LE-VL12-VL18- PS-2021  byl žalobce zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců ve smyslu ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb.                  o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a podle odst. 5 téhož ustanovení byla stanovena doba trvání tohoto zajištění do 25. 8.2021. Žalovaný vycházel ze zjištění, že žalobce dne 7. 5. 2021 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky poté, kdy byl rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Praha ze dne 2. 5. 2021 zajištěn za účelem realizace správního vyhoštění. Žalobce přitom poprvé požádal                          o mezinárodní ochranu dne 29. 6. 2020 a řízení o této žádosti bylo ukončeno 11. 2. 2021 rozhodnutím Nejvyššího správního soudu odmítnutím kasační stížnosti pro její nepřijatelnost s nabytím právní moci dne 15. 2. 2021. Jsou tedy oprávněné důvody se domnívat, že žádost             o udělení mezinárodní ochrany byla jím podána s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl žalobce požádat o udělení mezinárodní ochrany již dříve. Podle názoru žalovaného by v případě žalobce nebylo účinné uplatnění zvláštního opatření podle ustanovení              § 47 zákona o azylu.   2. Žalobce podal proti shora uvedenému rozhodnutí žalobu ze dne 12. 5. 2021, kterou nijak blíže neodůvodnil a zároveň požádal, aby mu pro toto řízení byl ustanoven zástupce z řad advokátů. Jeho žádosti Krajský soud v Ostravě  usnesením ze dne 16. 6. 2021 č. j. 18 Az 26/2021-14 vyhověl a zároveň ustanoveného právního zástupce vyzval k doplnění podané žaloby.  Právní zástupce podáním ze dne 23. 6. 2021 doplnil žalobu žalobce tak, že žalovaný nesprávně a nedostatečně posoudil možnost uložení zvláštních opatření podle ust. § 47 zákona o azylu. Své rozhodnutí o zajištění žalobce žalovaný zdůvodnil pouze obecnými skutečnostmi, které neodpovídaly konkrétní situaci žalobce. Právní zástupce poukázal na  čl. 15 preambule Směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 2013/33/EU zdůrazňující, že zajištění žadatelů o mezinárodní ochranu by mělo být pouze v jasně vymezených výjimečných případech stanovených touto směrnicí a v souladu se zásadami nezbytnosti a přiměřenosti, pokud jde o způsoby a účel zjištění. Důvody umožňující zajištění cizince nejsou v naprosté většině případů totožné s důvody znemožňující využití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu a žalovaný je povinen se vypořádat logickým a přezkoumatelným způsobem s důvody nemožnosti využití zvláštních opatření se zřetelem k žalobcově pobytové historii. Žalovaný nedostal této povinnosti, neboť se nijak nezabýval specifickými okolnostmi žalobcova případu, v důsledku čehož je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalobce od počátku spolupracoval s policií a sdělil veškeré pravdivé údaje. Jelikož je žadatelem o mezinárodní ochranu v České republice, má zde zájem zůstat, a proto i dodržovat právní předpisy. Vyloučení uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu je podle něj nepřesné, jelikož by byl schopen se hlásit u policie a stále s ní spolupracovat. Žalobce proto navrhoval, aby napadené rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.     3. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné.   4. Krajský soud vycházel z napadeného rozhodnutí žalované ze dne 10. 5. 2021 č. j. OAM-61/LE-VL12-VL18- PS-2021 a z obsahu připojeného správního spisu žalovaného a poté dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Krajský soud  přitom přezkoumal napadené rozhodnutí podle  § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání  žalobou napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.).   5. Z hlediska skutkových zjištění vyplývajících z předloženého správního spisu žalovaného vzal v daném případě krajský soud za prokázání následující skutečnosti:   -          rozhodnutím Krajského ředitelství policie Hlavního města Prahy, odborem cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 23. 6. 2020 č. j. KRPA-162693-16/ČJ-2020-000022-ZSV bylo žalobci uděleno správní vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3, 4 a 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské Unie byla stanovena na dobu tří roků. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že žalobci bylo již v minulosti vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu jednoho roku z území členských států Evropské Unie, které nabylo právní moci dne 22. 3. 2019 a bylo vykonatelné od 12. 4. 2019; žalobce však přesto zůstal na území České republiky a toto rozhodnutí nerespektoval; -          rozhodnutím Krajského ředitelství policie Hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 2. 5. 2021 č. j. KRPA-108527-12/ČJ-2021-000022-ZZC byl žalobce zajištěn za účelem správního vyhoštění. Do protokolu o podání vysvětlení dne 2. 5. 2021 uvedl mimo jiné, že do České republiky přicestoval někdy před třemi lety, přesně si to nepamatuje. V České republice požádal                               o azyl a 16. 4. 2021 měl odcestovat do Havířova do azylového střediska, na což neměl peníze na jízdenku. Bydlí v X v karavanu, který patří jednomu Čechovi, u kterého bydlí, a když je práce, tak pro něj pracuje. Je si vědom toho, že dostal vyhoštění na tři roky, avšak nevycestoval, z důvodu nedostatku peněz na cestu do Havířova, kde by dostal informace a náhradní cestovní doklad; -          dne 7. 2. 2021 podal žalobce v pořadí již druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany. V rámci poskytnutí údajů k této žádosti uvedl stejné důvody jako u své žádosti první, kterou podal dne 29. 6. 2020 a která byla rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 7. 2020 zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ust. § 16 odst. 2 zákona o azylu.   6. Dle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout      o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle Evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.   7. Podle ust. § 47 odst. 1 téhož zákona se zvláštním opatřením rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem nebo osobně se hlásit  ministerstvu  v době ministerstvem stanovené.   8. Krajský soud přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného toliko v rámci žalobních bodů v souladu s dispoziční zásadou vyplývající z ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. V napadeném rozhodnutí přitom nezjistil takové vady, k nimž by byl povinen přihlédnout i bez návrhu nebo které by způsobovaly jeho nicotnost (ust. § 76 odst. 2 s. ř. s.).   9. V doplnění žaloby učiněném v podání právního zástupce žalobce dne 23. 6. 2021 byla v podstatě vznesená jediná zásadní žalobní námitka spočívající v tom, že žalovaný nesprávně a nedostatečně posoudil možnost uložení zvláštních opatření podle ust. § 47 zákona o azylu. S žalobcem lze nepochybně souhlasit, co se týče odkazu na čl. 15 preambule Směrnice Evropského a Rady EU č. 2013/33/EU a shora citované ust. § 46a odst. 1 zákona o azylu.  Je zcela nepochybné, že zajištění cizince znamená citelný zásad do základních práv jednotlivce na nedotknutelnost jeho osoby a na osobní svobodu tak, jak garantuje čl. 7 odst. 1 a čl. 8 Listiny základních práv a svobod. Jde tedy o zásah, který je přípustný jen za podmínek stanovených zákonem a v souladu s ústavním pořádkem. V projednávané věci byl žalobce napadeným rozhodnutí zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců ve smyslu ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podmínky tohoto zajištění obsahuje výše citované zákonné ustanovení a předpokladem takového zajištění je, že vůči cizinci nelze uplatnit zvláštní opatření podle ust. § 47 odst. 1 zákona o azylu, tedy proto, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle Evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Ze správního spisu v daném případě vyplynulo, že žalobci bylo uděleno správní vyhoštění  rozhodnutím, které nebylo právní moci dne 22. 3. 2019; toto rozhodnutí nerespektoval, území České republiky neopustil a svůj pobyt se snažil realizovat udělením mezinárodní ochrany podanou žádostí dne 29. 6. 2020, která byla zamítnuta rozhodnutím žalovaného jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 2 zákona o azylu. Taktéž po opětovném uložení správního vyhoštění shora citovaným rozhodnutím ze dne 23. 6. 2020, po zajištění v zařízení pro zajištění cizinců, podal opětovnou žádost o udělení mezinárodní  ochrany dne 7. 5. 2021. Za těchto okolností je podle názoru krajského soudu vyloučeno použití mírnějších prostředků, neboť zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu předpokládá, že se žadatel o mezinárodní ochranu těmto zvláštním opatřením podřídí a že je bude dodržovat a že je důvodné se tak domnívat, že jejich uložení bude dostatečné k zabezpečení jeho účasti jakožto žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Krajský soud tedy souhlasí se závěrem žalovaného, že použití zvláštních opatření podle ust. § 47 zákona o azylu by v případě žalobce nebylo účinné; rozhodnutí žalovaného v této části nepovažuje za nepřezkoumatelné z důvodu obecnosti a neposouzení individuálního případu žalobce. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný výslovně poukázal na pobyt žalobce na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu a maření rozhodnutí o správním vyhoštění. Rovněž poukázal na skutečnost, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany až po zadržení Policií ČR a že tedy existují oprávněné důvody se domnívat, že tato žádost byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo je pozdržet.   10.                      Ze shora uvedených důvodů krajský soud v souladu s ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu jako nedůvodnou zamítl.   11.                      Žádnému z účastníků nepřiznal soud právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce v tomto řízení úspěch neměl a žalovanému žádné prokazatelné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly (ust. § 60 odst. 1 s. ř. s.).    12.                      Ustanovenému právnímu zástupci žalobce byla přiznána odměna za jeho zastupování v rozsahu dvou úkonů právní služby po 3 100 Kč a dvou režijních paušálů po 300 Kč, celkem tedy 6 800 Kč v souladu s ust. § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.                                                                                                  Poučení:   Proti tomuto rozhodnutí je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k  Nejvyššímu správnímu soudu..    Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel  nebo zástupce nemá vysokoškolské právnické vzdělání.   Ostrava 26. července 2021   JUDr. Petr Indráček samosoudce                                                                           Shodu s prvopisem potvrzuje