ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Michala Rendy a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Pavla Telce ve věci žalobkyně: PROFI CREDIT Czech, a.s., IČO 61860069 sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1 - Nové Město zastoupená advokátkou JUDr. Kateřinou Perthenovou sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové proti žalovanému: Vladimír V., narozený xxx bytem xxx o zaplacení částky 54.130 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 16.920,47 Kč, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 11. 2020, č. j. 208 C 34/2019-104, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 2. 2021, č. j. 208 C 34/2019-143, takto: I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky 4.948,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4.948,20 Kč od 22. 7. 2019 do zaplacení, částky 16.920,47 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 45.556,96 Kč od 28. 8. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 143.942 Kč, a ve výroku III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem ve znění opravného usnesení okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 45.556,96 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky za dobu od 22. 7. 2019 do zaplacení (výrok I.), žalobu co do částky 8.573,04 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky za dobu od 22. 7. 2019 do zaplacení, částky ve výši 16.920,47 Kč, úroku ve výši 52,21 % ročně z částky 45.556,96 Kč za dobu od 28. 8. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 143.942 Kč, zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že žalobkyně jakožto věřitel dostatečně neposoudila schopnost žalovaného splácet předmětný úvěr, když příjem žalovaného sice byl řádně doložen ve výši 11.150 Kč čistého měsíčně, avšak jeho výdaje žalobkyně vůbec nezjišťovala a vycházela z částky 4.410 Kč představující životní minimum ve výši 3.410 Kč a jakousi paušální částku 1.000 Kč jako výdaj na bydlení s rezervou 500 Kč. Z úvěrové smlouvy je přitom zřejmé, že žalovaný bydlel v době uzavření úvěrové smlouvy sám v xxx na ulici xxx, kde celkové náklady na bydlení běžně neodpovídají částce 1.000 Kč měsíčně. Tato částka tak vzbuzuje důvodné pochybnosti o správnosti tohoto údaje a žalobkyně měla žalovaného vyzvat k upřesnění této informace a doložení těchto výdajů. Rovněž u žalovaného, který žil sám, bylo počítáno s rezervou pouze 500 Kč, což je zcela nedostatečné. Z těchto důvodů žalobkyně řádně neposoudila možnosti žalovaného úvěr splácet a soud proto dospěl k závěru, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná. Za zjevně rozporné s dobrými mravy pak okresní soud považoval i samotné ujednání o výši úroků, což rovněž způsobuje jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť ujednaná výše úroku 66,71 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti, když okresní soud vycházel ze zpráv od bankovních ústavů (Equa bank, a. s., UniCredit Bank, a. s., Raiffeisenbank, a. s., České spořitelny, a. s., Air Bank, a. s. a mBank, a. s.) a zjistil, že horní hranice úrokových sazeb v místě uzavření předmětné úvěrové smlouvy, činila u obdobných úvěrů 16,99 % ročně. Neplatnost ujednání o výši úroků pak dle ustanovení § 576 o. z. způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru, když nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez nepatného ujednání o výši úroků uzavřít. Nároky z předmětné neplatné smlouvy tak okresní soud vypořádal dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy a uzavřel, že žalobkyně má nárok na uhrazení celé v řízení požadované původní jistiny ve výši 45.556,96 Kč, a to včetně zákonného úroku z prodlení od 22. 7. 2019 do zaplacení, tedy ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení uvedené v předžalobní výzvě z 3. 7. 2019, přičemž ve zbývající části žalobu zamítl jako nedůvodnou. 3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II. co do částky 4.948,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4.948,20 Kč od 22. 7. 2019 do zaplacení, částky 16.920,47 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 45.556,96 Kč od 28. 8. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 143.942 Kč, a výroku III., podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jejich změny tak, že bude žalobě v této části vyhověno. V odvolání žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla prověřena řádně, a to z formuláře hodnocení klienta, z registrů dlužníků a z insolvenčního rejstříku a z oznámení ČSSZ o výši invalidního důchodu. Navíc žalobkyně počítala s rezervou 500 Kč a u výdajů na žalovaného s životním minimem, pokud žalovaný neuvedl výdaje vyšší, bylo totiž povinností žalovaného uvést jednotlivé výdaje, když pokud žalovaný zatají výdaje nebo je uvede nižší, nemůže takové její jednání požívat právní ochrany. Ohledně bydlení, u kterého nelze výdaje stanovit fixní částkou, pak žalovaný uvedl, že bydlí ve státním /obecním bydlení s náklady 1.000 Kč, když z těchto výdajů je třeba vycházet. Dále žalobkyně namítla, že ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) nedává možnost soudu bez námitky žalované strany zkoumat prověření úvěruschopnosti, když se jedná o neplatnost relativní, nikoliv absolutní a žalovaný žádnou takovou námitku nevznesl. Dále žalobkyně namítala, že úrok byl sjednán v zákonných limitech, když žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je naprosto běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, neboť je třeba zhodnotit vyšší rizikovost. Žalobkyně poukázala na to, že dle Databáze časových řad ARAD, kterou však nelze ke zjištění obvyklých úrokových sazeb použít, činila nejvyšší sazba úroků (z kreditních karet) 24,24 % ročně. Smlouvu považuje žalobkyně za platnou, když je třeba vycházet ze zásad pacta sunt servanda a in favorem negotii. Dále žalobkyně poukázala na to, že na ujednání o úrocích nelze aplikovat ustanovení § 1813 o. z., když s konkrétní výší úroku byl žalovaný seznámen v předsmluvním formuláři, ve smlouvě i v oznámení o schválení úvěru, a to jasně a srozumitelně. Ustanovení § 1813 o. z. tedy na dohodu o úrocích použít nelze a mohlo by být aplikováno maximálně ustanovení § 577 o. z. o nezákonném množstevním určení a možnosti soudu je změnit. Dále žalobkyně uzavřela, že úrok nemůže být sjednán v rozporu s dobrými mravy, když o. z. zná neúměrné zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z., kterého se však musí žalovaný dovolat, což se nestalo. Navíc, i pokud by odvolací soud přisvědčil názoru o neplatnosti ujednání o úrocích, musí být žalobkyni přiznány dle ustanovení § 2395 a § 1802 o. z. alespoň obvyklé úroky požadované za úvěry bankami v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy, databázi ARAD nelze pro zjištění obvyklých úroků použít. Úroková sazba by tak měla být přiznána v celém rozsahu, žalobkyně však požaduje jen úrokovou sazbu 20 % ročně. Pokud jde o smluvní pokuty a náklady související s prodlením dlužníka, tak tyto žalobkyně požaduje v zákonem o spotřebitelském úvěru přípustné výši a kumulace smluvní pokuty a úroku z prodlení není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dále žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu o neplatnosti celé smlouvy, když dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 je ujednání o výši úroku oddělitelné od zbytku smlouvy o úvěru. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, uvedla, že tato se odvíjí od soudem přiznané jistiny, nikoliv od přiznaných úroků, které jsou příslušenstvím. Dále pak žalobkyně poukázala i na to, že dle § 3002 o. z. má žalobkyně nárok na obvyklý úrok za užívání finančních prostředků i v případě vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení. 4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tedy v napadené části výroku II. a ve výroku III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 6. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobkyně žalobou doručenou okresnímu soudu dne 23. 7. 2019 domáhala po žalovaném zaplacení částky 54.130 Kč (tj. 45.556,96 Kč jistina, 5.876,76 Kč úrok přirostlý do zesplatnění, když dle obsahu žaloby je požadována pouze částka 5.876,04 Kč, 1.497 Kč smluvní pokuta dle bodu 6.1 smlouvy za prodlení se splátkami, 1.200 Kč náhrada nákladů v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy) spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 22. 7. 2019 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 16.920,47 Kč (tj. smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné jistiny ve výši 51.433,72 Kč od 28. 8. 2018 do 22. 7. 2019) a úroku ve výši 52,21 % ročně z částky 45.556,96 Kč od 28. 8. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 143.942 Kč, a to z titulu nedoplatků ze smlouvy o úvěru č. 9102046808, kterou dne 7. 6. 2017 uzavřeli účastníci a na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 50.001 Kč, který však žalovaný řádně nesplácel. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, byť se k první jednání u okresního soudu dostavil. Okresní soud po provedeném dokazování listinami dne 30. 11. 2020 vyhlásil napadený rozsudek, který následně na pokyn krajského soudu opravil opravným usnesením. 7. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje s tím doplněním, že z oznámení o schválení úvěru včetně splátkového kalendáře krajský soud dále zjistil, že oznámením ze dne 9. 6. 2017 oznámila žalobkyně žalovanému akceptování jeho návrhu na uzavření smlouvy o úvěru č. 9102046808. Součástí oznámení byl i splátkový kalendář s 48 splátkami ve výši 2.499 Kč, splatnými k 20. dni v měsíci od července 2017 do června 2021. 8. Z karty klienta krajský soud zjistil, že žalovaný uhradil na úvěr celkem částku 27.490 Kč, které žalobkyně přiřadila na úhradu prvních jedenácti splátek a částku 1 Kč na dvanáctou splátku. 9. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru / smlouvy o úvěru č. 9102046808 krajský soud dále zjistil, že žalovaný uvedl jako adresu trvalého bydliště xxx a pro doručování xxx a uvedl na sebe telefonický kontakt i email. Dále je v listině uvedeno, že úroky se počítají jako efektivní úroková míra, když v každém kalendářním měsíci se bere v potaz přesný počet dnů v měsíci s tím, že délka roku je 365 dnů (nepočítá se s přestupným rokem). Sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Žalobkyně je pak oprávněna na úrocích za poskytnutí úvěru, které přirostou po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 120 % celkové částky, kterou má klient zaplatit, uvedené v části A smlouvy. Listina je datována dnem 7. 6. 2017 a je opatřena podpisy žalovaného, podpisem zprostředkovatele, který potvrdil převzetí návrhu, a podpisem za žalobkyni u akceptační doložky z 8. 6. 2017. 10. Z dodejky krajský soud zjistil, že oznámení o schválení úvěru bylo žalovanému doručeno dne 12. 6. 2017. 11. Z kopie občanského průkazu krajský soud zjistil, že žalobkyně měla při uzavírání smlouvy o úvěru k dispozici kopii platného občanského průkazu žalovaného, z nějž mimo jiné vyplývalo, že je rozvedený. 12. Z první strany výpisu z účtu za duben 2017 krajský soud zjistil, že žalovaný měl zřízen účet č. 182959772/0300, jakékoliv pohyby na účtu však z této listiny patrné nejsou. 13. Z oznámení o výši důchodu krajský soud zjistil, že od lednové splátky 2017 byl žalovanému přiznán invalidní důchod třetího stupně ve výši 11.150 Kč. 14. S ohledem na částečně zopakované dokazování přejímá krajský soud jako správné všechny skutkové závěry okresního soudu (uvedené v bodech 3. až 13. odůvodnění napadeného rozsudku) s tím doplněním, že při uzavírání smlouvy o úvěru měla žalobkyně k dispozici kromě prohlášení žalovaného v hodnocení klienta a dokladů o příjmech žalovaného z invalidního důchodu (11.150 Kč měsíčně) i výpisy z registru SOLUS a z registru NRKI. Dále měla žalobkyně k dispozici kopii platného občanského průkazu žalovaného a první strany jeho výpisu z účtu, z nichž však žádné údaje o příjmech a výdajích žalovaného nevyplývají. Žalobkyně na základě smlouvy o úvěru žalovanému vyplatila částku 50.001 Kč a žalovaný jí vrátil jen 27.490 Kč. 15. Důkazní návrhy dopisem ČNB z 21. 12. 2018, Informacemi o zápůjčních úrokových sazbách a sděleními Equa bank a České spořitelny krajský soud zamítl, když se jedná o důkazy navržené v rozporu s ustanovení § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť otázka výše úroků u bank z úvěrů za obdobných podmínek byla řešena před okresním soudem a žalobkyni tedy nic nebránilo tyto listiny z roku 2018 k důkazu předložit. Rovněž se nejedná o listiny, které by měly nějak zpochybnit věrohodnost okresním soudem provedených důkazů, ale žalobkyně se jimi snaží prokázat jiný skutkový děj, navíc se tato sdělení bank týkají zcela jiných parametrů úvěru a jiného období uzavření smlouvy (leden 2013) a krajský soud se s ohledem na právní závěry uvedené níže neplatností smlouvy z důvodu výše sjednaných úroků nezabýval. 16. V první řadě krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy, tedy dle o. z., neboť k uzavření smlouvy o úvěru došlo po 1. 1. 2014. 17. Pokud jde o právní závěry okresního soudu, i přes to, že výrok I. napadeného rozsudku, kterým byly nároky z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni částečně přiznány, nabyl právní moci, dospěl krajský soud k závěru, že mezi účastníky dosud nebyla pravomocně vyřešena otázka platnosti samotného úvěrového vztahu a krajský soud tedy není závěrem okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru dle ustanovení § 159a odst. 3 o. s. ř. vázán, neboť s ohledem na to, že napadeným výrokem II. byla část nároků z této smlouvy právě s ohledem na právní posouzení její (ne)platnosti, které žalobkyně svým odvoláním napadá, zamítnut, nebyla otázka platnosti smlouvy o úvěru jako takové pravomocným výrokem I. beze zbytku vyřešena a její platnost jako celku tedy je krajský soud oprávněn v rámci odvolacího řízení přezkoumat. 18. Krajský soud jako správné přejímá právní závěry okresního soudu o tom, že smlouva o úvěru je neplatná z důvodu dostatečného neprověření úvěruschopnosti žalovaného při uzavírání smlouvy. 19. Vzhledem k obsahu odvolacích námitek žalobkyně, se krajský soud zabýval otázkou platnosti smlouvy o úvěru, když nejprve se zabýval otázkou řádného prověření úvěruschopnosti žalovaného a ztotožňuje se se závěrem okresního soudu, že úvěruschopnost žalovaného při uzavírání smlouvy o úvěru žalobkyní řádně prověřena nebyla. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Okresní soud tedy byl oprávněn se otázkou řádného prověření úvěruschopnosti zabývat. Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek, když lze akceptovat pro běžné životní výdaje (jídlo, hygienické potřeby) uvedení částky životního minima. V daném případě měla žalobkyně k dispozici prohlášení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a doklady o jeho příjmech (oznámení ČSSZ o výši invalidního důchodu), jakékoliv doklady o výdajích však k dispozici neměla a od žalovaného si je nevyžádala, když kromě běžných základních výdajů na jídlo a hygienické potřeby, které jsou kryté zohledněnou částkou životního minima, ostatní výdaje z valné většiny doložit lze a u jednotlivých dlužníků se mohou zcela zásadně lišit, a to v závislosti na formě bydlení či dalších pravidelných výdajích (telefon, internet, cesty do zaměstnání, léky atd.). Pokud pak žalovaný uvedl, že bydlí v obecním / státním bydlení a jeho výdaje na bydlení činí jen 1.000 Kč, tedy naprosto nereálnou částku, když jak ve státním, tak v obecním bydlení se kromě spotřebovaných služeb hradí i nájemné, tak tento údaj nebyl nijak doložen, ačkoliv žalobkyni nic nebránilo takové doklady požadovat a žalovanému doložit (úplným výpisem z účtu, dokladem SIPO, nájemní smlouvou či předpisy jednotlivých měsíčních plateb). Navíc s ohledem na obsah smlouvy o úvěru, kde žalovaný uvedl na sebe telefonický kontakt a emailovou adresu, musel mít rovněž výdaje na mobilní telefon či na internet, žádné další pravidelné výdaje kromě životního minima na sebe a nedoložených výdajů na bydlení však v hodnocení klienta žalovaný neuvedl. Ačkoliv lze akceptovat, že žalobkyně počítala u žalovaného v rámci výdajů s částkou životního minima 3.410 Kč odpovídající zhruba částce dle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále jen „zákon o životním a existenčním minimu“) v tehdy platném znění, s ohledem na zjevně podhodnocené částky ostatních výdajů, jak je uvedeno výše, bylo povinností žalobkyně výdajovou stránku žalovaného prověřit pomocí dalších dokladů vyžádaných od žalovaného (např. plný výpis z účtu, předpisy plateb za bydlení a za telefon, SIPO, nájemní smlouva) a tento nedostatek pak nemůže odstranit ani započítání rezervy 500 Kč, která již ze své podstaty má krýt případné mimořádné výdaje, nikoliv neodpovídající výši výdajů sdělených žalovaným. To vše navíc za situace, kdy dle hodnocení klienta činily volné zdroje žalovaného jen 6.240 Kč a splátka úvěru činila 2.499 Kč, tedy více jak 40 % takto vypočítaných volných zdrojů. Z těchto důvodů krajský soud uzavřel, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně a smlouva o úvěru je tedy dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. neplatná. S ohledem na tento závěr se pak krajský soud již (ne)platností smlouvy s ohledem na výši sjednaných úroků nezbýval. 20. Odvolací senát 75 Co Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci v obdobných věcech žalobkyně doposud konstantně judikoval tak, že dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila; plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni. Nová právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá o. z. naopak vyžaduje aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalovaného, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytl (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055–3014/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1915 - 1925). S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Krajský soud je i nadále toho názoru, že při vypořádání bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o. z. je třeba námitku vypořádání vznést, a to i v případech, kdy bezdůvodné obohacení vznikne v režimu spotřebitelských vztahů. Ostatně již důvodová zpráva k o. z. uvádí, že „Při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Navrhuje se proto ponechat autonomii každé ze stran, zda bude požadovat, nač má sama právo; to je záležitost spadající výlučně do její sféry a výsostnou záležitostí žalovaného, zda případně vznese námitku povinnosti žalobce k protiplnění.“ Z uvedeného je patrné, že o. z. posiluje odpovědnost každého jedince za svá vlastní majetková práva. Ustanovení § 2993 o. z. pak nepředstavuje právní normu přijatou na ochranu spotřebitele (nepředstavuje normu přiznávající dodatečně spotřebiteli nějaké právo k vyrovnání nerovnosti mezi ním a podnikatelem) a nelze tak tuto normu ani vykládat. Nelze spotřebiteli přiznat lepší postavení při vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné smlouvy, než jiným účastníků smluvního vztahu. Práva účastníků takového vypořádání jsou stejná. Případné nevznesení námitky vzájemného vypořádání pak nárok spotřebitele nijak neoslabuje, stále mu svědčí právo na vrácení jím poskytnutého plnění nad rámec jistiny, spotřebitel si takový nárok může uplatnit vůči věřiteli žalobou, popř. započíst. Požadavek na aktivitu spotřebitele je pak zcela legitimní, neboť při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Ostatně o. z. zná i jiné námitky, které musí dlužník (tedy i spotřebitel) vznést, aby k nim mohl přihlížet (např. promlčení) a není nijak zpochybňováno, že by uvedená konstrukce byla v neprospěch spotřebitele, i když lze mít důvodné pochybnosti, zda běžný spotřebitel institut promlčení vůbec registruje. Nerovnost stran vyplývající s postavení spotřebitele tedy v případě § 2993 o. z. nevzniká. 21. I přes výše uvedené závěry krajského soudu však nelze při úvaze o vypořádání bezdůvodného obohacení odhlédnout o skutečnosti, že dříve než dojde k vypořádání bezdůvodného obohacení, je třeba nejprve učinit závěr o jeho výši, tedy tzv. kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak tedy bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. Na základě výše uvedeného se tak krajský soud odklání od své dosavadní rozhodovací praxe, kdy trval na vznesení námitky vzájemného vypořádání žalovaným, neboť v případě neplatné úvěrové smlouvy při zohlednění vzájemně poskytnutých stejnorodých (peněžních) plnění představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka na úvěru přesahuje dlužníkem (spotřebitelem) poskytnutá plnění. Určení výše takového ochuzení pak není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2993 o. z., ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním. Veden těmito závěry tak krajský soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 22.511 Kč (žalovanému předala částku 50.001 Kč na základě neplatné smlouvy a od žalovaného získala na stejnorodém plnění částku 27.490 Kč, o kterou se snížil prospěch žalovaného jako obohaceného), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Okresní soud tedy žalobkyni pravomocným výrokem I. na jistině přiznal více, než by jí náleželo. Žalobkyni pak rovněž vznikl i nárok na úhradu úroků z prodlení, neboť žalovaný v průběhu řízení nenamítal, že by v době první výzvy k plnění nebylo v jeho možnostech dlužnou jistinu vrátit (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru), za přiměřenou dobu k jejímu vrácení je tedy třeba považovat nejpozději lhůtu určenou v předžalobní výzvě, když doručení oznámení o zesplatnění úvěru žalovanému žalobkyně netvrdila, ani nedoložila. K dlužné jistině tedy žalobkyni dle ustanovení § 1970 o. z. náleží i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (tj. 10 % ročně, žalobkyně však požadovala úrok z prodlení jen ve výši 9 % ročně), a to od 20. 7. 2019, když výzvou odeslanou žalovanému dne 4. 7. 2019 žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení mimo jiné i nevrácené jistiny úvěru ve lhůtě 15ti dnů od jejího odeslání; splatnost nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení tedy nastala dne 19. 7. 2019, neboť dle běžného běhu věcí lze předpokládat, že do hmotněprávní dispozice žalovaného se tato výzva dostala nejpozději třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 9. 7. 2019. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru, smluvní pokuty ani náklady vzniklé v souvislosti s prodlením, ohledně kterých žalobkyně podala odvolání. 22. Pokud pak žalobkyně v odvolání uváděla, že by jí měl nárok na běžný úrok náležet i v případě vypořádání bezdůvodného obohacení, a to dle ustanovení § 3002 o. z., tak s tímto názorem se krajský soud neztotožňuje. Dle ustanovení § 3002 odst. 1 o. z. je totiž v případě úplatné smlouvy (což je i smlouva o úvěru) vyloučeno užití § 3000 a 3001 o. z., které v určitých případech omezují či vylučují povinnost k poskytnutí peněžité náhrady. V případě úplatné smlouvy je tedy třeba postupovat dle ustanovení § 2999 o. z. (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055–3014/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1979-1983). Ustanovení § 3002 odst. 2 o. z., které se zabývá náhradou za užívání nabyté věci, pak na neplatnou smlouvu o úvěru nedopadá, neboť předmětem smlouvy o úvěru není nabytí věci do vlastnictví (jako např. u kupní smlouvy), ale úplatné poskytnutí peněžních prostředků k užívání. Veškeré nároky z neplatné smlouvy o úvěru se tedy řídí ustanovením § 2999 o. z., nikoliv ustanovením § 3002 o. z., jak se chybně domnívala žalobkyně. Otázku peněžité náhrady (v případě smlouvy o úvěru s ohledem na její předmět za užívání peněžitých prostředků, nikoliv za prostředky samotné, které by byl žalovaný povinen vrátit i v případě platnosti smlouvy o úvěru, neboť se jako movité věci zastupitelné /§ 499 o. z./ nikdy nestaly jeho vlastnictvím) v případě úplatné smlouvy primárně řeší ustanovení § 2999 odst. 2 o. z., podle kterého plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna. V daném případě, kdy krajský soud dovodil neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní, však tuto obecnou právní úpravu použít nelze, neboť pro tento důvod neplatnosti smlouvy zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální úpravu způsobu vypořádání bezdůvodného obohacení, která užití výše uvedené obecné úpravy vylučuje, a to v ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které výslovně uvádí, že žalovaný je v takovém případě povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu, nárok na jiné plnění včetně jakékoliv náhrady za užívání prostředků žalobkyně je tedy vyloučeno. Z tohoto důvodu tedy žalobkyni v případě neplatnosti smlouvy pro řádné neposouzení úvěruschopnosti žádná peněžitá náhrada za užívání jejích finančních prostředků náležet nemůže. 23. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu výroku II. a ve výroku III. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, o kterých rozhodl okresní soud zcela správně, když správně určil poměr úspěchu a neúspěchu stran sporu s tím, že žalovanému dle obsahu spisu v řízení žádné náklady nevznikly a krajský soud pro stručnost na tyto závěry okresního soudu obsažené v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku zcela odkazuje. S ohledem na námitky žalobkyně pak krajský soud uzavírá, že pro účely určení úspěchu a neúspěchu ve věci je třeba vycházet nejen z jistiny žalobní pohledávky, ale i z příslušenství kapitalizovaného dle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. ke dni vyhlášení rozhodnutí, neboť i toto je předmětem řízení. Žalobkyně totiž může uspět v jistině, ale nikoliv v příslušenství, což ale nelze označit za plný úspěch ve věci. 24. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšný, neboť odvolání žalobkyně nebylo vyhověno. Žalobkyně by tedy měla mít povinnost uhradit žalovanému plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, žalovanému však v odvolacím řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Krajský soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Šumperku ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku. Samostatné dovolání jen proti výroku II. přípustné není. Olomouc 27. května 2021 Mgr. Michal Renda v. r. předseda senátu