USNESENÍ Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudkyň JUDr. Markéty Pokorné a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobkyně: Nabata a. s., IČO 09102116 sídlem Husitská 344/63, 130 00 Praha 3-Žižkov zastoupená advokátkou Mgr. Šimonou Maškovou sídlem Boušova 792, 190 14 Praha 9-Klánovice proti žalovanému: Ing. Václav H., narozený xxx bytem xxx o zaplacení částky 34.751,32 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 7. 2021, č. j. 20 C 103/2021-87, takto: Usnesení okresního soudu se zrušuje a věc se tomuto vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Shora označeným usnesením okresní soud rozhodl tak, že námitka místní nepříslušnosti Okresního soudu v Olomouci vznesená žalovaným dne 28. 6. 2021 se zamítá. Okresní soud se k námitce žalovaného uvedené v odporu ze dne 28. 6. 2021 proti ve věci vydanému platebnímu rozkazu zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti, když žalovaný vznesl námitku nedostatku pravomoci českých soudů věc projednat a rozhodnout a námitku místní nepříslušnosti Okresního soudu v Olomouci. Okresní soud uzavřel, že ve věci je dána jeho pravomoc a příslušnost ve věci rozhodnout, když v dané věci nelze aplikovat článek 17 a 18 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 12. prosince 2012 (dále též jen „Brusel I bis“), kdy v posuzované věci nebyla předmětem smlouvy koupě movitých věcí na splátky, ani financování takové koupě, a proto přichází do úvahy jen aplikace jurisdikčního pravidla podle čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis. Pro použití čl. 17 bodu 1 písm. c) nařízení Brusel I pak musí být splněny dvě podmínky, je nezbytné, aby profesionál vykonával svoji profesionální nebo podnikatelskou činnost ve členském státě spotřebitele nebo aby jakýmkoliv způsobem zaměřil svoji činnost na uvedený členský stát, a aby dotčená smlouva spadala do rozsahu těchto činností. Z předložené úvěrové smlouvy i z vyjádření žalovaného je zřejmé, že žalovaný měl v době uzavření úvěrové smlouvy bydliště na území České republiky, když ostatně sám při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl adresu xxx. V daném případě tak není splněna ani první podmínka pro aplikaci čl. 17 bodu 1 písm. c) nařízení Brusel I bis pro uplatnění příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv, a to, že žalovaný měl v době uzavření úvěrové smlouvy bydliště v jiném členském státě, kdy až po splnění této podmínky by bylo nutné zabývat se otázkou, zda žalobkyně provozuje svou profesionální nebo podnikatelskou činnost v tomto členském státě. Aplikace čl. 17 a 18 Nařízení č. 1215/2012 je tak vyloučena. Nelze-li pak aplikovat pro spotřebitele příznivější zvláštní úpravu týkající se spotřebitelských smluv, je na místě použít úpravu příslušnosti obsaženou v článku 7 Nařízení, konkrétně v odstavci 1 písm. b), pod druhou odrážkou, upravující poskytování služeb. Výkladem pojmu služba ve smyslu Nařízení se zabýval Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci F. P., T. R. proti G. W.-L.t, C-533/07, v němž uzavřel, že pojem služba je třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu. Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie je službou též poskytnutí úvěru (srov. rozhodnutí ve věci Société civile immobiličre Parodi proti Banque H. Albert de Bary et Cie, C-222/95), přičemž poskytnutí úvěru lze považovat za činnost vykonávanou za úplatu. Podle čl. 7 odst. 1 písm. a), b) Nařízení č. 1215/2012 osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, kdy v případě poskytování služeb je místem plnění místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. V daném případě byl úvěr žalovanému poskytnut na území České republiky, místem plnění závazku je tedy Česká republika a je tak dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Místní příslušnost pak soud posoudil dle ust. § 84, § 85 odst. 1 o. s. ř., dle kterých je příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak. Obecným soudem fyzické osoby je pak okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, v daném případě je tedy místně příslušným soudem Okresní soud v Olomouci. 2. Proti tomuto usnesení podal žalovaný včasné odvolání a domáhal se jeho změny tak, že navrhuje prohlásit Okresní soud v Olomouci jako místně a mezinárodně nepříslušný k žalobě, kdy okresní soud mimo jiné neúplně zjistil skutkový stav a věc nesprávně právně posoudil, neboť žalovaný má již dlouhodobě bydliště v SRN, v ČR bydliště nemá a ani ke dni uzavření úvěrové smlouvy ani ke dni podání žaloby se nezdržoval na adrese trvalého bydliště v ČR xxx. Ačkoli tuto adresu uvedl do úvěrové smlouvy jako adresu trvalého pobytu, z čehož okresní soud unáhleně dovodil, že se na této adrese ke dni uzavření smlouvy zdržoval, jednalo se pouze o formalitu, kdy tuto adresu uvedl proto, že uvedení adresy trvalého pobytu bylo požadováno ve smlouvě, přičemž tato adresa byla i adresou pro doručování, kdy banka na adresu do ciziny nedoručuje. Návrh úvěrové smlouvy podepsal dne 30. 10. 2016, kdy byl samostatně výdělečně činný a měl bydliště v SRN, byl i pojištěn u německé zdravotní pojišťovny. V roce 2016 bydlel v ČR pouze v období od 1. 1. 2016 do 31. 5. 2016, od 1. 6. 2016 je bydliště žalovaného v SRN. K datu 1. 11. 2016 uzavřel pracovní smlouvu s německou společností jako zaměstnanec na plný úvazek, přihlásil se k povinnému sociálnímu pojištění od 1. 11. 2016. Návrh na uzavření úvěrové smlouvy byl přijat až dne 1. 11. 2016, v době uzavření úvěrové smlouvy měl tedy žalovaný bydliště v SRN. Dále namítal, že ve věci je možno aplikovat článek 17 odst. 1 písm. b) Brusel I bis, když se v dané věci jednalo o půjčku návratnou ve splátkách určenou ke koupi movitých věcí. Půjčku nikdy na koupi nemovitých věcí nepoužil, v ČR žádnou nemovitost nevlastní a nevlastnil. Je zřejmé, že se jedná o spotřebitelský úvěr, obvykle určený na nákup movitých věcí, u kterého je vzhledem k jeho nízké výši nákup nemovitých věcí prakticky nemožný, za půjčku určenou na nákup movitých věcí je dle žalovaného nutno považovat každý úvěr, u něhož není sjednán nějaký vztah k nemovitosti. V daném případě se jedná o bezúčelový úvěr, který byl použit na koupi movitých věcí, proto je dle žalovaného potřeba aplikovat článek 17 odst. 1 písm. b) Brusel I bis. Okresní soud dále nesprávně vylučuje možnost aplikace článku 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis, kdy pouze na základě domněnek dospěl k závěru, že žalovaný v době uzavření úvěrové smlouvy měl bydliště v ČR, stav věci neúplně zjistil, kdy takto tomu nebylo, jak výše uvedeno. 3. Žalobkyně se k odvolání žalovaného nevyjádřila. 4. Krajský soud při konstatování přípustnosti odvolání, jeho včasnosti a podání oprávněnou osobou, přezkoumal usnesení okresního soudu v celém rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je zcela důvodné. 5. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou doručenou okresnímu soudu dne 14. 4. 2021 domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 34.181,32 Kč s příslušenstvím z titulu poskytnuté půjčky. V žalobě uvedla, že dne 30. 10. 2016 uzavřela předchůdkyně žalobkyně Raiffeisenbank a. s. s žalovaným smlouvu o rychlé půjčce č. 2264410, dle které se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50.000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit v pravidelných 84 měsíčních splátkách po 1.233 Kč spolu se smluvním úrokem 20,90 % p. a. a dalšími poplatky dle ceníku. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny 34.181,32 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku 3.535.35 Kč, z kapitalizovaného úroku z prodlení 52,92 Kč a z dlužných poplatků 570 Kč, kdy postup, jak žalobkyně k jednotlivým částkám dospěla, je v žalobě podrobně rozveden. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 7. 10. 2020, kdy na tuto byla pohledávka za žalovaným postoupena jejím právním předchůdcem. V žalobě označila žalobkyně bydliště žalovaného xxx. Okresní soud v Olomouci ve věci rozhodl platebním rozkazem ze dne 2. 6. 2021, č. j. 20 C 103/2021-69, kterým žalobě žalobkyně vyhověl. Proti platebnímu rozkazu okresního soudu podal žalovaný v zákonné lhůtě odpor s odůvodněním, že k datu podání žaloby (14. 4. 2021) bylo jeho bydliště ve Spolkové republice Německo, kde je zaměstnán a kde má bydliště na adrese xxx. Jako důkaz připojil výplatní list zaměstnavatele za duben 2021. Dále sdělil, že u uvedeného zaměstnavatele pracuje od roku 1. 9. 2018 na plný úvazek 40 hodin, většinu roku pobývá v SRN, je pojištěn u německé zdravotní pojišťovny, má přidělena německá identifikační čísla pro účely daní, je tedy residentem SRN, kde je oficiálně hlášen na shora uvedené adrese k pobytu od 1. 3. 2014, k čemuž jako důkaz přikládá potvrzení o přihlášení k pobytu. V letech 2014, 2015 pobýval více v ČR, v roce 2016 částečně v ČR a od roku 2017 je skutečné bydliště pouze v SRN. Žalovaný z tohoto důvodu vznáší námitku místní a mezinárodní nepříslušnosti Okresního soudu v Olomouci, kdy tento není jeho obecným soudem, neboť na území ČR nemá bydliště. Žalobkyně k námitkám žalovaného uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný si ve smlouvě o půjčce sjednali, že k rozhodování sporů mezi nimi je dána pravomoc českého soudu, proto jsou námitky žalovaného irelevantní a měl by být aplikován čl. 25 Brusel I bis. V daném případě nejsou splněny ani podmínky pro aplikaci čl. 17,18 Brusel I bis, kdy žalovanému byl poskytnut bezúčelový úvěr, rovněž tak žalovaný měl v době uzavření smlouvy bydliště na území ČR a smlouva byla uzavřena v ČR. Následně okresní soud vydal dne 16. 7. 2021 napadené usnesení. 6. Podle čl. 4 odst. 1 Brusel I bis nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě bez ohledu na svou státní příslušnost, žalovány u soudu tohoto členského státu. 7. Podle čl. 7 odst. 1 Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 8. Podle čl. 17 odst. 1 Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny čl. 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště nebo pokud se jakýmkoliv způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států, včetně tohoto členského státu, zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 9. Podle čl. 18 odst. 2 Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 10. Podle čl. 25 odst. 1 Brusel I bis bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. 11. Podle čl. 26 odst. 1 Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu nebo je-li jiný soud podle čl. 24 výlučně příslušným. 12. Podle čl. 26 odst. 2 Brusel I bis ve věcech uvedených v oddíle 3, 4 nebo 5, v nichž je žalovaným pojistník, pojištěný, osoba oprávněná z pojistné smlouvy nebo poškozený, spotřebitel nebo zaměstnanec, soud před uznáním své příslušnosti podle odst. 1 ověří, že je žalovaný informován o svém právu namítat nepříslušnost soudu a o účincích, které vyvolá jeho účast nebo neúčast v řízení před soudem. 13. Podle čl. 27 Brusel I bis soud členského státu bez návrhu prohlásí, že není příslušný, je-li u něj zahájeno řízení ve věci, v níž mají podle čl. 24 výlučnou příslušnost soudy jiného členského státu. 14. Podle čl. 28 odst. 1 Brusel I bis pokud je žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu žalován před soudem jiného členského státu a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení. 15. Předně je třeba konstatovat, že v řízení je dán mezinárodní (cizí) prvek v podobě bydliště žalovaného v jiném členském státě EU, než ve státě, kde bylo zahájeno řízení. Jak se podává z obsahu spisu, má žalovaný bydliště ve Spolkové republice Německo a takové bydliště měl již před zahájením řízení, což sám žalovaný okresnímu soudu sdělil a doložil potvrzením o přihlášení k pobytu od 1. 3. 2014. Z obsahu spisu je evidentní, že ke dni zahájení řízení, tedy ke dni 14. 4. 2021, se žalovaný v tomto jiném členském státě EU zdržoval, jak vyplývá i z listin doložených k odvolání žalovaného, kdy okresní soud se však touto okolností nijak blíže nezabýval, žalovaného nevyzval k doložení jeho tvrzení a námitek uvedených v odporu ohledně bydliště k datu podání žaloby a k datu uzavření smlouvy na území SRN, přičemž bez dalšího ve svých úvahách ohledně mezinárodní příslušnosti soudu vyšel z bydliště uvedeného jako místo trvalého pobytu v úvěrové smlouvě, aniž by se těmito okolnostmi blíže zabýval. 16. Z důvodu bydliště žalovaného v jiném členském státě EU, spadá věc do působnosti Brusel I bis, a soud by měl zkoumat z úřední moci dle čl. 27 pouze podmínky pro výlučnou příslušnost (čl. 24). Jinak soud nemůže svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) a v určitých případech místní příslušnost přezkoumávat dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil, neboť příslušnost soudu může být založena dle čl. 26 Brusel I bis (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007). V předmětné věci se žalobkyně domáhá zaplacení dlužných peněžitých nároků ze smlouvy o úvěru, nejedná se tak o žádné z řízení uvedených v čl. 24 Brusel I bis, a tedy výlučná příslušnost ve smyslu uvedeného nařízení v předmětné věci dána není. Současně nebyla ani prokázána dohoda o příslušnosti dle čl. 25 Brusel I bis., když, jak správně uvedl okresní soud z čl. XIV. odst. 2 smlouvy o rychlé půjčce, na který žalobkyně v tomto směru odkazovala, uvedené jednoznačně nevyplývá, neboť je v něm sjednáno, že „k rozhodování sporů mezi věřiteli nebo zprostředkovateli a spotřebiteli při nabízení, zprostředkování nebo poskytování spotřebitelského úvěru, pokud je jinak k rozhodnutí tohoto sporu dána pravomoc českého soudu, je příslušný též finanční arbitr“. Z takovéto formulace pak nelze dovozovat ve smyslu čl. 25 Brusel I bis, že bez ohledu na bydliště stran má na základě dohody stran v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu příslušnost soud nebo soudy některého členského státu a že příslušný je soud nebo soudy tohoto státu, tj. jinými slovy, že by byla pro spory vyplývající z předmětné úvěrové smlouvy sjednána pravomoc českých soudů. Z uvedeného ujednání pak vyplývá pouze to, že v případě, že bude dána pravomoc českých soudů k rozhodnutí sporu, je příslušný k rozhodnutí sporu též finanční arbitr. Žalovanému pak byly doručeny platební rozkaz a žaloba, přičemž žalovaný se k žalobě jednoznačně vyjádřil s tím, že je rezidentem Spolkové republiky Německo, na jejímž území měl své bydliště již před podáním žaloby a v době uzavření úvěrové smlouvy, a Okresní soud v Olomouci tedy není mezinárodně příslušný. 17. Z tvrzení uvedených v žalobě se pak nepodává, že by žalovaný uzavřel předmětnou smlouvu s žalobkyní v postavení podnikatele, nebylo tvrzeno, že by žalobkyní poskytnutý spotřebitelský úvěr byl žalovanému poskytnut za účelem jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti a takovýto účel poskytnutého spotřebitelského úvěru nevyplývá ani z připojené smlouvy. I s ohledem na označení žalovaného v žalobě (jménem, příjmením, datem narození a adresou bydliště) ve spojení s jeho označením v přiložené smlouvě o úvěru lze uzavřít, že žalovaný ve smluvním vztahu vystupoval v postavení spotřebitele a uvedenou smlouvou byl sjednán tzv. spotřebitelský úvěr. V posuzované věci se tedy jedná o spor ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalovaným je dlužník - spotřebitel. Současně se nejedná o případ upravený v čl. 6 Brusel I bis (žalovaný má bydliště na území členského státu) ani dle čl. 7 bod 5 Brusel I bis (nejedná se o spor vyplývající z provozování pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny). Z žalobních tvrzení tak jako z připojené smlouvy o úvěru se rovněž nepodává, že by se v případě smluvního vztahu z tvrzené smlouvy jednalo o koupi movitých věcí na splátky či o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí. Z žalobních tvrzení ve spojení s připojenou smlouvou o úvěru vyplývá, že se jednalo o bezúčelový úvěr. 18. Otázkou pak zůstává, kde měl žalovaný bydliště v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, kteroužto se okresní soud, jak výše uvedeno, blíže nezabýval. Uvedené bude nutné v dalším řízení objasnit, a to na základě listin založených žalovaným již k podanému odporu, následně k odvolání a případně žalovaného k doložení potřebných listin vyzvat či okolnosti bydliště žalovaného k rozhodnému časovému období jinak prověřit. Až pokud okresní soud dostatečně objasní okolnosti ohledně bydliště žalovaného, bude se následně zabývat tím, zda je či není možná aplikace článků 17, 18 Brusel I bis, kdy ze smlouvy o úvěru je zřejmé, že byla uzavřena v Olomouci a že smlouva byla uzavřena mezi věřitelem - podnikatelem, který podniká mimo jiné v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů a žalovaným - spotřebitelem, přičemž spotřebitelský úvěr nebyl poskytnut žalovanému za účelem jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti a smlouva byla uzavřena v České republice. Je však předmětem dalšího zjištění, kde bylo místo bydliště žalovaného v době uzavření úvěrové smlouvy, přičemž věřitel v době uzavření smlouvy provozoval na území České republiky svoji podnikatelskou činnost v oblasti poskytování tzv. spotřebitelských úvěrů. Pokud okresní soud dospěje k závěru, že v době uzavření úvěrové smlouvy měl žalovaný bydliště na území SRN, bude nutno ve smyslu čl. 17 zkoumat, zda se nejedná o tzv. „ostatní případ“ dle čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis, kdy uvedená smlouva o spotřebitelském úvěru není jednoznačně uzavřena v režimu čl. 17 odst. 1 písm. a) a b) Brusel I bis (jedná se o úvěr bez uvedení účelu), což však nevylučuje, aby taková smlouva byla posouzena dle čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis za splnění v tomto článku uvedených podmínek. Písm. c) uvedeného článku připadá v úvahu ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště (v době uzavření smlouvy) nebo pokud se jakýmkoliv způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států, včetně tohoto členského státu zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Pokud pak okresní soud dospěje po prošetření uvedených skutečností k závěru, že úvěrová smlouva byla uzavřena ve státě (v ČR), kde spotřebitel nemá bydliště, kdy žalovaný by měl v době jejího uzavření bydliště v SRN, bylo by nutno dále se zabývat druhou z podmínek, tedy zda se jakýmkoliv způsobem taková profesionální nebo podnikatelská činnost banky poskytující úvěr na členský stát - SRN nebo na několik členských států, včetně tohoto členského státu - SRN zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Pokud by tato podmínka byla splněna, bylo by možno aplikovat čl. 18 odst. 2 Brusel I bis a Okresní soud v Olomouci by dle současného bydliště žalovaného v SRN nebyl mezinárodně příslušný. Pokud by bylo zjištěno, že úvěrová smlouvy byla uzavřena ve státě, kde spotřebitel měl bydliště, tedy uzavření smlouvy i bydliště spotřebitele v době uzavření smlouvy by bylo současně v ČR, bylo by pak opět možno aplikovat čl. 18 odst. 2 Brusel I bis a Okresní soud v Olomouci by dle současného bydliště žalovaného v SRN nebyl mezinárodně příslušný. Až pokud okresní soud dospěje k závěru, že aplikace čl. 17 odst. 1 písm. c), čl. 18 odst. 2 Brusel I bis není z žádného ze shora uvedených důvodů možná, bude případně aplikovat čl. 7 odst. 1 písm. b), druhá odrážka Brusel I bis a Okresní soud v Olomouci by bez ohledu na bydliště žalovaného v jiném členském státě než ČR byl mezinárodně příslušný v návaznosti na území členského státu, kde došlo k poskytnutí služby (úvěru), což bylo v ČR. 19. Pro posouzení bydliště spotřebitele a pro posouzení, zda druhá smluvní strana provozuje svoji profesionální nebo podnikatelskou činnost, jež je předmětem smlouvy v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo zda se taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států, včetně tohoto členského státu zaměřuje, je rozhodné bydliště žalovaného ke dni uzavření této smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2823/2015), neboť tímto způsobem je naplněn znak předvídatelnosti, jak stanovuje bod 15 preambule Brusel I bis a rovněž zásada ochrany slabší strany (bod 14, odstavec druhý a bod 18 preambule Brusel I bis), neboť nelze dle závěru krajského soudu připustit stav, kdy pouhé přestěhování spotřebitele do jiného bydliště v jiném členském státě po uzavření spotřebitelské smlouvy by mělo mít za následek nižší ochranu než za situace, kdy by spotřebitel i nadále setrvával v místě bydliště v době uzavření smlouvy. Pouhé přestěhování spotřebitele po uzavření spotřebitelské smlouvy do jiného členského státu nemůže mít za následek vyloučení aplikovatelnosti čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis. Z uvedeného je patné, že obecným určovatelem pro posouzení mezinárodní příslušnosti soudů členských států je bydliště žalovaného. Brusel I bis však stanoví z tohoto obecného pravidla výjimky (srov. bod 16 Preambule Brusel I bis), které je však nutné vykládat restriktivně, neboť se jedná o výjimky z obecného pravidla. 20. Z hlediska sporů ze smluv o spotřebitelském úvěru (který nebyl poskytnut v režimu dle čl. 17 odst. 1 písm. a) a b) Brusel I bis) tak lze určit mezinárodní příslušnost soudu jak podle čl. 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka Brusel I bis, tak i podle čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis, pokud jsou splněny tam uvedené podmínky. Úprava čl. 7 odst. 1 Brusel I bis pak představuje úpravu příslušnosti na výběr danou. Úprava čl. 17 a násl. Brusel I bis představuje tzv. obligatorní příslušnost, která je výsledkem zvýšené ochrany slabší strany a tato úprava má přednost před úpravou obecné příslušnosti a příslušnosti na výběr dané. Z uvedeného tak vyplývá, že jsou-li splněny formální předpoklady pro určení příslušnosti jak dle čl. 7 odst. 1 písm. b) Brusel I bis, tak i dle čl. 17 uvedeného nařízení, má vždy přednost určení mezinárodní příslušnosti dle pravidel stanovených v kapitole II, oddílu 4, čl. 17 až 19 Brusel I bis. 21. Za dané situace pak krajský soud uzavírá, že v posuzované věci se případně může jednat o řízení o nároku ze spotřebitelské smlouvy ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis. Je tomu tak z toho důvodu, že v průběhu řízení vyšlo najevo, že žalovaný má od počátku zahájení řízení bydliště ve Spolkové republice Německo. Pro zkoumání mezinárodní příslušnosti jsou rozhodné skutečnosti ke dni zahájení řízení. Pozdější změna stran určovatelů rozhodných pro posouzení mezinárodní příslušnosti již rozhodná není. Žalovaný ve svém odporu proti platebnímu rozkazu namítl mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu v Olomouci. Za této situace bylo na okresním soudu, aby se námitkou žalovaného řádně zabýval, a to v intencích nařízení Brusel I bis (nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 12. prosince 2012). Jestliže tak okresní soud neučinil (nezkoumal, kde bylo bydliště žalovaného ke dni uzavření úvěrové smlouvy a v návaznosti na to ani další podmínky aplikace čl. 17 odst. 1 písm. c) Brusel I bis ), zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která vede k nutnosti usnesení okresního soudu podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušit a věc podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení. 22. V dalším řízení se okresní soud bude v prvé řadě zabývat otázkou své mezinárodní příslušnosti dle nařízení Brusel I bis (viz bod 18. odůvodnění tohoto usnesení), přičemž v tomto směru přihlédne k závěrům, které vyjádřil Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci v rozhodnutí ve věci pod sp. zn. 75 Co 299/2020 ze dne 11. 11. 2020, kterým bylo rozhodováno o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 8. 2020, č. j. 12 C 131/2020-64 a pod sp. zn. 75 Co 210/2021 ze dne 24. 6. 2021, kterým bylo rozhodováno o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2021, č. j. 20 C 151/2020-115. 23. Po doplnění a zhodnocení všech shora uvedených skutečností okresní soud opětovně rozhodne o námitce žalovaného ohledně mezinárodní nepříslušnosti Okresního soudu v Olomouci tak, že se námitka mezinárodní nepříslušnosti (nikoli místní nepříslušnosti) Okresního soudu v Olomouci zamítá, případně pak, že „se prohlašuje mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu v Olomouci a řízení se zastavuje“. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. k/ o. s. ř.). Olomouc 23. září 2021 Mgr. Pavel Telec v. r. předseda senátu