. INCLUDEPICTURE "C:\\Users\\WINWORD\\VIM\\OBRAZKY\\ZNAK.BMP" \* MERGEFORMATINET INCLUDEPICTURE "C:\\Users\\WINWORD\\VIM\\OBRAZKY\\ZNAK.BMP" \* MERGEFORMATINET ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Michala Rendy a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Pavla Telce ve věci žalobkyně: PROFI CREDIT Czech, a. s., IČO 61860069 sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1 – Nové Město zastoupená advokátkou JUDr. Kateřinou Perthenovou sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové proti žalovanému: Lukáš J., narozený xxx bytem xxx o zaplacení částky 29.286,20 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 9. 2020, č. j. 216 C 52/2019-102, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 3. 2021, č. j. 216 C 52/2019-135, takto: I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky 4.101,32 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 4.101,32 Kč od 29. 10. 2019 do zaplacení, částky 3.819,20 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 19.455,65 Kč od 23. 5. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 45.468 Kč, a výroku III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem ve znění opravného usnesení okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 17.895 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení ročně od 29. 10. 2019 do zaplacení (výrok I.), v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 7.572 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení ročně od 29. 10. 2019 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 3.819,20 Kč a úrok ve výši 93,64 % ročně z částky 19.455,65 Kč od 23. 5. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 45.468 Kč, žalobu žalobkyně zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že žalobkyně sice dopodrobna zjišťovala solventnost žalovaného v souladu s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), avšak zjištěné údaje nevyhodnocovala správně. Je pravdou, že žalovaný v době uzavření smlouvy nefiguroval v žádném z rejstříku dlužníků. Údaje, které uvedl ve formuláři, na základě kterého pak žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, tedy, že jeho celkový příjem dosahuje 22.000 Kč, celkové výdaje byly vyčísleny na částku 7.910 Kč a volné zdroje pak byly vyčísleny na částku 13.090 Kč, však neodpovídají skutečnosti. Není vůbec počítáno s dalšími výdaji, které žalovanému mohou vzniknout, například v souvislosti s léky a úhradou dalších potřeb, když měsíční životní výdaje byly stanoveny pouze částkou 3.410 Kč, která je naprosto nereálná. Žalovaný nebyl dotazován na to, jaké má skutečné výdaje s bydlením a lze přepokládat, že náklady na bydlení stanovené ve výši 2.000 Kč byly stanoveny samotnou žalobkyní a nikoliv dle skutečných nákladů zjištěných od žalovaného. Skutečné výdaje za bydlení ve formuláři uvedeny nejsou, a jsou tam uvedeny pouze hypotetické výdaje. Náklady na bydlení a další životní náklady jsou vyčísleny zcela nereálnými částkami 2.000 Kč a 3.410 Kč, které snad neodpovídají ani bydlení na ubytovně, a mohou pokrýt maximálně náklady za odběr médií, elektřiny, plynu, vody apod., a nikoliv za celkové náklady na bydlení a další životní náklady. Dále pak okresní soud uzavřel, že smlouva o úvěru a veškeré její ujednání, např. o přirůstání nezaplacených úroků za poskytnutí úvěru k jistině a ujednání o výši úroků ve výši efektivní úrokové sazby 146,37 % ročně, nepodléhají právní ochraně ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Tyto sjednané nároky jsou tedy již nad rámec ochrany práva a mají charakter naopak zjevného zneužití práva dle ustanovení § 8 o. z., které nepožívá právní ochrany. Ze zpráv bankovních ústavů okresní soud zjistil, že v daném místě a čase poskytnutí úvěru byla v březnu 2018 průměrná úroková sazba v rozmezí od 4,9 % do 26,9 % ročně. Výše úrokové sazby, která činila 146,37 %, převyšuje takto stanovenou úrokovou sazbu více jak pětinásobně. S ohledem na shora uvedené tedy okresní soud uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena neplatná smlouva o úvěru a žalobkyni vznikl pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 a násl. o. z., a to v rozsahu vydání toho, co žalovaný získal (§ 2993 o. z.), tedy rozdíl mezi částkou 20.000 Kč, která byla žalovanému zaslána na účet, a částkou 2.105 Kč, kterou žalovaný uhradil. Žalobkyni tedy vzniklo právo na plnění v rozsahu 17.895 Kč, když ve zbývající části byl návrh zamítnut, neboť je nedůvodný. Tím, že žalovaný nezaplatil řádně a včas, dostal se do prodlení a žalobkyni vzniklo právo po něm požadovat také úroky z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 142/1992 Sb. 3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II. co do částky 4.101,32 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 4.101,32 Kč od 29. 10. 2019 do zaplacení, částky 3.819,20 Kč a úroku ve výši 20 % ročně z částky 19.455,65 Kč od 23. 5. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 45.468 Kč, a proti výroku III., podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jeho změny tak, že bude žalobě v této části vyhověno. V odvolání žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla prověřena řádně, a to z formuláře hodnocení klienta, z registrů dlužníků a z insolvenčního rejstříku a z dokladů o příjmech a v době uzavření této nové smlouvy měl u žalobkyně žalovaný smlouvy jiné, které řádně splácel. Navíc žalobkyně počítala u výdajů na žalovaného s životním minimem, pokud žalovaný neuvedl výdaje vyšší, bylo totiž povinností žalovaného uvést jednotlivé výdaje, když pokud žalovaný zatají výdaje nebo je uvede nižší, nemůže takové jeho jednání požívat právní ochrany. Dále žalobkyně zohlednila další výdaje 500 Kč a nezaopatřené dítě v domácnosti 2.000 Kč. Ohledně bydlení, u kterého nelze výdaje stanovit fixní částkou, pak žalovaný uvedl, že bydlí v pronájmu s náklady 2.000 Kč, když z těchto výdajů je třeba vycházet. Dále žalobkyně namítla, že ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském nedává možnost soudu bez námitky žalované strany zkoumat prověření úvěruschopnosti, když se jedná o neplatnost relativní, nikoliv absolutní a žalovaný žádnou takovou námitku nevznesl. Dále žalobkyně namítala, že úrok byl sjednán v zákonných limitech, když žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je naprosto běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, neboť je třeba zhodnotit vyšší rizikovost. Dále uvedla, že sazba 93,64 % ročně je jen 3,9 násobkem dle ní nejvyšší sazby úroku za úvěry u bank v lednu 2019 (26,4 % ročně), sazba úroků tedy není nepřiměřená, ani lichevní, když poukazovala na časové řady ARAD, s jejichž použitím však nesouhlasila. Smlouvu považuje žalobkyně za platnou, když je třeba vycházet ze zásad pacta sunt servanda a in favorem negotii. Dále žalobkyně poukázala na to, že na ujednání o úrocích nelze aplikovat ustanovení § 1813 o. z., když s konkrétní výší úroku byl žalovaný seznámen v předsmluvním formuláři, ve smlouvě i v oznámení o schválení úvěru, a to jasně a srozumitelně. Ustanovení § 1813 o. z. tedy na dohodu o úrocích použít nelze a mohlo by být aplikováno maximálně ustanovení § 577 o. z. o nezákonném množstevním určení a možnosti soudu je změnit. Dále žalobkyně uzavřela, že úrok nemůže být sjednán v rozporu s dobrými mravy, když o. z. zná neúměrné zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z., kterého se však musí žalovaný dovolat, což se nestalo. Navíc, i pokud by odvolací soud přisvědčil názoru o neplatnosti ujednání o úrocích, musí být žalobkyni přiznány dle ustanovení § 2395 a § 1802 o. z. alespoň obvyklé úroky požadované za úvěry bankami v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy, databázi ARAD nelze pro zjištění obvyklých úroků použít. Úroková sazba by tak měla být přiznána v celém rozsahu, žalobkyně však požaduje jen úrokovou sazbu 20 % ročně. Pokud jde o smluvní pokuty a náklady související s prodlením dlužníka, tak tyto žalobkyně požaduje v zákonem o spotřebitelském úvěru přípustné výši a kumulace smluvní pokuty a úroku z prodlení není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dále žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu o neplatnosti celé smlouvy, když dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, je ujednání o výši úroku oddělitelné od zbytku smlouvy o úvěru. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, uvedla, že tato se odvíjí od soudem přiznané jistiny, nikoliv od přiznaných úroků, které jsou příslušenstvím. Dále pak žalobkyně poukázala i na to, že dle § 3002 o. z. má žalobkyně nárok na obvyklý úrok za užívání finančních prostředků i v případě vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení. 4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tedy v napadené části výroku II. a ve výroku III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 6. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobkyně žalobou doručenou okresnímu soudu dne 31. 10. 2019 domáhala po žalovaném zaplacení částky 25.467 Kč (tj. 19.455,65 Kč jistina, 4.413,57 Kč úrok přirostlý do zesplatnění, když dle obsahu žaloby je požadována pouze částka 4.413,35 Kč, 998 Kč smluvní pokuta dle bodu 6.1 smlouvy za prodlení se splátkami, 600 Kč náhrada nákladů v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy) spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 29. 10. 2019 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 3.819,20 Kč (tj. smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné jistiny ve výši 23.869,22 Kč od 23. 5. 2019 do 29. 10. 2019) a úroku ve výši 93,64 % ročně z částky 19.455,65 Kč od 23. 5. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 45.468 Kč, a to z titulu nedoplatků ze smlouvy o úvěru č. 9102184352, kterou uzavřeli účastníci, když dne 10. 1. 2019 ji podepsal žalovaný, a na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 20.000 Kč, který však žalovaný řádně nesplácel. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání se nedostavil. Okresní soud po provedeném dokazování listinami dne 23. 9. 2020 vyhlásil napadený rozsudek, který následně na pokyn krajského soudu opravil opravným usnesením. 7. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje s doplněním, že z písemného pokynu zaměstnavatele krajský soud zjistil, že zaměstnavatel žalovaného společnost ManpowerGroup s. r. o. dočasně přidělil žalovaného k výkonu práce u společnosti Škoda Auto a. s. s místem výkonu práce v Mladé Boleslavi, a to na dobu od 4. do 11. 10. 2018. 8. Z pracovní smlouvy krajský soud zjistil, že od 4. 10. 2018 byl žalovaný zaměstnán jako operátor výroby u společnosti ManpowerGroup s. r. o., a to po dobu dočasného přidělení k výkonu práce u společnosti Škoda Auto a. s. s místem výkonu práce v Mladé Boleslavi. 9. Z hodnocení klienta ze dne 10. 1. 2019 krajský soud dále zjistil, že je zde u žalovaného, který byl rozvedený a prohlásil, že nežije s partnerkou, uveden pravidelný čistý příjem 22.000 Kč ze zaměstnání u NARA manpower agency s. r. o. na dobu určitou a jako výdaje je uvedeno 3.410 Kč na klienta, 2.000 Kč na jedno dítě v domácnosti, 2.000 Kč na bydlení (nájemné, inkaso), když jako forma bydlení je uvedeno pronájem, a 500 Kč na ostatní (doprava, kurzy, záliby apod.), takže volné zdroje jsou po započítání rezervy 1.000 Kč vyčísleny na 13.090 Kč. Vyplněný formulář je podepsán žalovaným dne 10. 1. 2019 a zprostředkovatel poskytnutí úvěru doporučil. 10. Z dodejky krajský soud zjistil, že oznámení o schválení úvěru bylo žalovanému doručeno dne 19. 1. 2019. 11. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru / smlouvy o úvěru č. 9102184352 krajský soud dále zjistil, že žalovaný uvedl jako adresu trvalého bydliště xxx a jako adresu pro doručování xxx a uvedl na sebe telefonický kontakt i email. Touto smlouvou se žalobkyně jako poskytovatel úvěru zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20.000 Kč s tím, že celková částka, kterou má žalovaný zaplatit činí 37.890 Kč, doba trvání úvěru je 18 měsíců, celková výše splátky 2.105 Kč měsíčně a počet splátek 18 s tím, že budou hrazeny nejpozději každého 17. dne v měsíci. Zápůjční úroková sazba činí 146,37 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. Při odstoupení od smlouvy dle bodu 7.1. části B smlouvy činí částka úroku splatná za 1 kalendářní den 52,02 Kč, RPSN činí 146,37 %. Dále je v listině uvedeno, že úroky se počítají jako efektivní úroková míra, a to až do zesplatnění, když kalendářní rok má 12 stejných období (365/12) s tím, že délka roku je 365 dnů (nepočítá se s přestupným rokem). Sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, když po zesplatnění bude uplatňován úrok v nominální úrokové sazbě odpovídající sjednané roční efektivní sazbě. Žalobkyně je oprávněna na úrocích za poskytnutí úvěru, které přirostou po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 45.468 Kč (tj. 120 % celkové částky, kterou má klient zaplatit, uvedené v části A smlouvy). Listina je datována dnem 10. 1. 2019 a je opatřena podpisy žalovaného, podpisem zprostředkovatele, který potvrdil převzetí návrhu, a podpisem za žalobkyni u akceptační doložky. 12. Z výpisu z registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru krajský soud zjistil, že žalobkyně má od 11. 5. 2018 povolení k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. 13. Z výpisu z registru SOLUS krajský soud zjistil, že ke dni 8. 1. 2019 byl u žalovaného evidován záznam o již splaceném dluhu za telekomunikační poplatky, služby elektronických komunikací, vznik příznaku dne 28. 12. 2009, zaplacení dne 19. 12. 2018. 14. Z výpisu z NRKI z 8. 1. 2019 krajský soud zjistil, že žalovanému byl přidělen kód příznaku 25, tj. klient je nový, není v databázi NRKI/BRKI. 15. Z částečného výpisu z účtu žalovaného krajský soud zjistil, že žalovanému byla na účet připsána mzda ve výši 13.680 Kč dne 15. 11. 2018 a ve výši 29.881 Kč dne 14. 12. 2018. 16. Z výplatních pásek krajský soud zjistil, že za říjen 2018 činila čistá mzda žalovaného 16.337 Kč a po odečtení záloh a stravenek mu na účet byla zaslána částka 13.680 Kč. Za listopad 2018 pak činila čistá mzda žalovaného 30.506 Kč a po odečtení stravenek a pojištění odpovědnosti mu na účet byla zaslána částka 29.881 Kč. 17. Z žádosti o dočasné přidělení na dobu delší než 12 měsíců krajský soud zjistil, že žalovaný požádal zaměstnavatele společnost ManpowerGroup s. r. o. o dočasné přidělení ke společnosti Škoda auto a. s. na dobu delší než 12 měsíců. 18. Z písemného pokynu zaměstnavatele krajský soud zjistil, že zaměstnavatel žalovaného společnost ManpowerGroup s. r. o. dočasně přidělil žalovaného k výkonu práce u společnosti Škoda Auto a. s. s místem výkonu práce v Mladé Boleslavi, a to od 12. 10. 2018 na dobu uzavření dohody o dočasném přidělení, maximálně však na dobu 12ti měsíců. 19. Ze zprávy FIO banky a. s. krajský soud zjistil, že tato banka neposkytuje individuální úrokové sazby a sdělila pouze sazby úroků u kreditních karet a kontokorentních úvěrů, tedy jiných typů bankovních produktů. 20. Ze zprávy UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. krajský soud zjistil, že u splátkových úvěrů na 20.000 Kč činila úroková sazba 6,4 % ročně, ale vzhledem k výši poplatku za zpracování (1.500 Kč bez ohledu na výši úvěru) by však spíše doporučili řešení přes kontokorent nebo kreditní kartu. Dále banka sdělila úrokové sazby u kontokorentních úvěrů a kreditních karet. 21. Z kopie občanského průkazu krajský soud zjistil, že žalobkyně měla od 8. 1. 2019 kopii platného občanského průkazu žalovaného. 22. Z části výpisu z účtu žalovaného krajský soud zjistil, že za listopad 2018 činil počáteční zůstatek na účtu 1.043,78 Kč a konečný zůstatek 72,78 Kč, když příjmy činily 14.914 Kč a výdaje 15.885 Kč. 23. Pokud jde o skutkové závěry, je třeba okresnímu soudu vytknout, že odůvodnění napadeného rozsudku neodpovídá ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., když v odůvodnění napadeného rozsudku absentuje závěr o skutkovém stavu věci, který není přepisem dílčích zjištění z jednotlivých provedených důkazů, ale má být závěrem o tom, co se stalo (tedy jaký skutek bude podroben právnímu hodnocení). Krajský soud tedy učinil následující závěr o skutkovém stavu: 24. Smlouvou o úvěru č. 9102184352 se žalobkyně jako poskytovatel úvěru zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20.000 Kč, který mu vyplatila dne 10. 1. 2019, s tím, že celková částka, kterou má žalovaný zaplatit činí 37.890 Kč, doba trvání úvěru je 18 měsíců, celková výše splátky 2.105 Kč měsíčně a počet splátek 18 s tím, že budou hrazeny nejpozději každého 17. dne v měsíci. Zápůjční úroková sazba činí 146,37 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. Při odstoupení od smlouvy dle bodu 7.1. části B smlouvy činí částka úroku splatná za 1 kalendářní den 52,02 Kč, RPSN činí 146,37 %. Dále je v listině uvedeno, že úroky se počítají jako efektivní úroková míra, a to až do zesplatnění, když kalendářní rok má 12 stejných období (365/12) s tím, že délka roku je 365 dnů (nepočítá se s přestupným rokem). Sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, když po zesplatnění bude uplatňován úrok v nominální úrokové sazbě odpovídající sjednané roční efektivní sazbě. Žalobkyně je oprávněna na úrocích za poskytnutí úvěru, které přirostou po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 45.468 Kč (tj. 120 % celkové částky, kterou má klient zaplatit, uvedené v části A smlouvy). Smlouva je žalovaným podepsána dne 10. 1. 2019 a ze strany žalobkyně byla akceptována dne 10. 1. 2019, což bylo žalovanému oznámeno dne 19. 1. 2019. Při uzavírání smlouvy o úvěru měla žalobkyně k dispozici kromě prohlášení žalovaného v hodnocení klienta (pravidelný čistý příjem 22.000 Kč ze zaměstnání a výdaje 3.410 Kč na klienta, 2.000 Kč na jedno dítě v domácnosti, 2.000 Kč na bydlení /nájemné, inkaso/, když jako forma bydlení je uvedeno pronájem, a 500 Kč na ostatní /doprava, kurzy, záliby apod./, takže volné zdroje jsou po započítání rezervy 1.000 Kč vyčísleny na 13.090 Kč) a dokladů o příjmech žalovaného ze zaměstnání ve výši cca 23.400 Kč za poslední dva měsíce i výpisy z registru SOLUS (kde sice nebyl ke dni 8. 1. 2019 u žalovaného evidován žádný dluh, ale za telekomunikační poplatky žalovaný dlužil 9 let a ke splacení došlo až těsně před uzavřením předmětné smlouvy) a z registru NRKI (kde byl žalované přidělen kód příznaku 25, tj. klient byl nový nebo nebyl v databázi). Rovněž měla žalobkyně i část výpisu z účtu žalovaného za listopad 2018, kde počáteční zůstatek na účtu činil 1.043,78 Kč a konečný zůstatek 72,78 Kč, když příjmy činily 14.914 Kč a výdaje 15.885 Kč. K úhradě žalobní pohledávky vyzvala advokátka žalobkyně žalovaného předžalobní výzvou, a to ve lhůtě do 15ti dnů od odeslání výzvy, která byla žalovanému odeslána poštou dne 10. 10. 2019. Obvyklá výše úroků u bezúčelných úvěrů poskytovaných bankami ve výši 20.000 Kč v lednu 2019 činila 5,9 až 26,4 % ročně. 25. V první řadě krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy, tedy dle o. z., neboť k uzavření smlouvy o úvěru došlo po 1. 1. 2014. 26. Pokud jde o právní závěry okresního soudu, i přes to, že výrok I. napadeného rozsudku, kterým byly nároky z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni částečně přiznány, nabyl právní moci, dospěl krajský soud k závěru, že mezi účastníky dosud nebyla pravomocně vyřešena otázka platnosti samotného úvěrového vztahu a krajský soud tedy není závěrem okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru dle ustanovení § 159a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vázán, neboť s ohledem na to, že napadeným výrokem II. byla část nároků z této smlouvy právě s ohledem na právní posouzení její (ne)platnosti, které žalobkyně svým odvoláním napadá, zamítnuta, nebyla otázka platnosti smlouvy o úvěru jako takové pravomocným výrokem I. beze zbytku vyřešena a její platnost jako celku tedy je krajský soud oprávněn v rámci odvolacího řízení přezkoumat. 27. Krajský soud jako správné přejímá právní závěry okresního soudu o tom, že žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru řádně nepřezkoumala úvěruschopnost žalovaného a že smlouva o úvěru je neplatná i dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 o. z. z důvodu zjevného rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy. 28. Vzhledem k obsahu odvolacích námitek žalobkyně, se krajský soud zabýval otázkou platnosti smlouvy o úvěru, když se v první řadě po částečném zopakování dokazování ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru řádně nepřezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Okresní soud tedy byl oprávněn se otázkou řádného prověření úvěruschopnosti zabývat. Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek, když lze akceptovat pro běžné životní výdaje (jídlo, hygienické potřeby) uvedení částky životního minima. 29. V daném případě měla žalobkyně k dispozici prohlášení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a doklady o jeho příjmech (pracovní smlouva včetně dočasných přidělení k výkonu práce, výplatní pásky a částečné výpisy z účtu, ze kterých však nevyplývají žádné pravidelné výdaje žalovaného). Okresnímu soudu je třeba přisvědčit v tom, že pokud jde o výdaje, tak k těmto žalovaný žádné doklady nepředložil a pokud uvedl, že bydlí v pronájmu a jeho výdaje na bydlení činí jen 2.000 Kč, je zřejmé, že tato částka neodpovídá skutečnosti, když v případě pronájmu se nehradí jen spotřebované služby, ale i nájemné. Navíc z předložené části výpisu z účtu žalovaného za listopad 2017 se sice žádné výdaje žalovaného nepodávají, je z něj však zcela patrné, že žalovaný neměl na účtu téměř žádné finanční prostředky a v tomto měsíci spotřeboval dokonce víc, než činila vyplacená mzda a další příjmy na účtu. Závěr, že mu měsíčně zůstávají volné zdroje ve výši cca 13.000 Kč je tím tedy zásadně zpochybněn. Za této situace, kdy tvrzení žalovaného o jeho výdajích na bydlení budily, resp. měly budit, zásadní pochybnosti o jejich správnosti, tedy bylo povinností žalobkyně vyžádat si od žalovaného doklady o jím tvrzených nákladech (např. doklady o zálohách na služby, SIPO, nájemní smlouvu, předpis měsíčních plateb či úplný výpis z účtu), což však neučinila, navíc s ohledem na to že v registru SOLUS měl žalovaný záznam o sice již splaceném dluhu z telekomunikačních poplatků, který však nebyl splacen po dobu 9 let a ke splacení došlo až těsně před prověřováním úvěruschopnosti žalobkyní. Ačkoliv pak lze akceptovat, že žalobkyně počítala u žalovaného v rámci výdajů s částkou životního minima 3.410 Kč na něj a 2.000 Kč na jedno nezaopatřené dítě, které zhruba odpovídají částkám dle ustanovení § 2 a § 3 odst. 3 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále jen „zákon o životním a existenčním minimu“), s ohledem na zjevně podhodnocené částky ostatních výdajů, jak je uvedeno výše, bylo povinností žalobkyně výdajovou stránku žalovaného dále prověřit pomocí dalších dokladů vyžádaných od žalovaného a tento nedostatek pak nemůže odstranit ani započítání rezervy 1.000 Kč, která již ze své podstaty má krýt případné mimořádné výdaje, nikoliv neodpovídající výši výdajů sdělených žalovaným. Pokud pak žalobkyně v odvolání uváděla, že žalovaný měl s ní v době uzavírání smlouvy uzavřené smlouvy jiné, které řádně splácel, žádné takové splátky nejsou v hodnocení klienta uvedeny a započítány, ačkoliv o nich žalobkyně musela vědět. Z těchto důvodů, kdy žalobkyně nežádala řádné doložení výdajů k ujasnění jejich výše, krajský soud uzavřel, že neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně a smlouva o úvěru je tedy dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. neplatná. 30. Dále se krajský soud ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že ujednání o výši úroků je zjevně rozporné s dobrými mravy, což způsobuje jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť ujednaná výše úroku 146,37 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání (ke stejnému závěru by pak bylo třeba dospět i ohledně žalobkyní v řízení původně požadovaného úroku ve výši 93,64 % ročně). Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle o. z., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Okresní soud řádně učinil dotazy na několik bankovních ústavů ohledně výše úroků, které požadovaly u úvěrů se stejnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, a zjistil, že úrokové sazby se pohybovaly v rozmezí 5,9 až 26,4 % ročně. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroku představuje více jak pětiapůlnásobek nejvyšší zjištěné sazby úroků u bankovních úvěrů a původně požadovaná sazba pak více jak třiapůlnásobek. Z těchto důvodů, kdy dle smlouvy o úvěru měl žalovaný při řádném splácení úvěru po dobu roku a půl žalobkyni díky sjednané sazbě úroků vrátit téměř dvojnásobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroku považovat za rozpornou s dobrými mravy a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 o. z. i bez návrhu, když se u žalobkyně jedná o běžnou praxi, jak je krajskému soudu z úřední činnosti známo. Toto zcela běžné jednání žalobkyně (sjednávání takto vysokých úroků u spotřebitelských úvěrů), pak nelze aprobovat a je třeba je posoudit jako zjevně rozporné s dobrými mravy. 31. V této souvislosti je pak třeba uvést, že ve smlouvě o úvěru byla jako „pevná úroková sazba“ sjednána sazba 146,37 % ročně, která je uvedena i v oznámení o schválení úvěru a předsmluvním formuláři. Tuto sazbu je tedy třeba posoudit jako úrokovou sazbu, která byla mezi účastníky sjednána, byť v bodě 2.1 smlouvy je uvedeno, že se jedná o úrokovou míru „efektivní“, neboť rozdíl mezi efektivní a nominální úrokovou mírou není obecně známý, navíc ve smlouvě je výslovně uvedeno, že do zesplatnění úvěru jsou úroky počítány dle sjednané efektivní úrokové sazby a teprve po zesplatnění bude uplatněna blíže nespecifikovaná sazba nominální. Navíc dle tvrzení samotné žalobkyně se u nominální a efektivní úrokové míry jedná o ekonomické kategorie, kde nominální, nikoliv efektivní, úroková míra je úroková míra sjednaná mezi účastníky a efektivní sazba pak pouze vyjadřuje reálnou výši úročení při složitém úročení, kdy jsou úroky v rámci jednoho období připisovány k jistině více než jednou. Za této situace, kdy jedinou úrokovou sazbou uvedenou ve smlouvě a uplatňovanou do zesplatnění je sazba 146,37 % ročně, je třeba tuto sazbu považovat mezi účastníky za sjednanou. V této souvislosti pak krajský soud uzavírá, že pro posouzení rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy je podstatná sjednaná výše úroků, nikoliv výše, kterou žalobkyně v řízení požaduje (tj. 93,64 % ročně před okresním soudem nebo 20 % ročně v odvolacím řízení). Navíc, jak je uvedeno výše, krajský soud považuje za zjevně rozporné s dobrými mravy obě žalobkyní uváděné sazby úroků (tj. 146,37 % ročně i 93,64 % ročně) a při posuzování rozporu výše sazby s dobrými mravy nevycházel jen s její výše, ale i z celkové částky, kterou se žalovaný zavázal za dobu trvání úvěru uhradit, tedy o kolik by žalovaný při řádném splácení poskytnutou částku přeplatil. 32. Pokud pak žalobkyně namítala, že ujednání o výši úroků z prodlení nemůže být v rozporu s dobrými mravy s ohledem na ustanovení § 1813 o. z., když o. z. zná institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z., kterého se však musí žalovaná strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil, tak s tímto závěrem žalobkyně se krajský soud neztotožňuje. Dle ustanovení § 1813 o. z., které je součástí právní úpravy závazků ze smluv uzavíraných se spotřebitelem, se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, což však neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem, že toto ustanovení nelze v daném případě aplikovat na ujednání o výši úroku z úvěru, neboť úrok je cenou za poskytnutí peněžních prostředků a o výši úroku byla žalovaná jasně a srozumitelně informována v předsmluvním formuláři, smlouvě i oznámení o schválení úvěru. V daném případě pak nelze aplikovat ani ustanovení § 1793 o. z. o neúměrném zkrácení, když nároků dle tohoto ustanovení se musí zkrácená strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil. Nové zavedení institutu neúměrného zkrácení však neplatnost ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy nijak nevylučuje, neboť nově zavedený institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 o. z. pouze do právního řádu zavádí možnost soudního zásahu do práv a povinností stran smlouvy jen z důvodu hrubého nepoměru vzájemných plnění, což dříve nebylo možné, když jak k posouzení smlouvy jako lichevní, tak k posouzení smlouvy či jednotlivého ujednání jako neplatného pro rozpor s dobrými mravy musely vždy přistoupit i další významné skutečnosti (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část /§ 1721–2054/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 314-328), jako např. to, že takto žalobkyně postupuje zcela běžně, jako je tomu v daném případě. Existence institutu neúměrného zkrácení tedy neplatnost ujednání o úrocích dle ustanovení § 580 odst. 1 a ustanovení § 588 o. z. nijak nevylučuje. Neplatnost daného ujednání pak nijak nevylučuje ani existence ustanovení § 577 o. z. upravujícího změnu nezákonného určení rozsahu soudem, neboť toto ustanovení zakládá možnost domáhat se speciální žalobou (příp. i vzájemným návrhem) konstitutivního rozhodnutí soudu, kterým budou práva a povinnosti stran změněny. Takové rozhodnutí pak není exekučním titulem a teprve v případě, že nejsou-li povinnosti změněné tímto konstitutivním rozhodnutím plněny, lze se jejich splnění domáhat žalobou na plnění (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2063-2069). V daném případě je však podána již žaloba na plnění, v rámci které nelze tímto způsobem práva a povinnosti stran ze smlouvy o úvěru měnit, navíc bez návrhu žalované strany. 33. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy tak dle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv se krajský soud ztotožňuje se závěrem žalobkyně, že ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na ustanovení § 1802 o. z., které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou úplatnou), na rozdíl od ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup o. z. v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnou právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060-2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 o. z., navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní (byť odvolání podala jen do části původně požadovaného úroku) i v rámci odvolání proti napadenému rozsudku, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez nepatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroku z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši dle ustanovení § 1802 o. z., nárok nemá, když nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. 34. Odvolací senát 75 Co Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci v obdobných věcech žalobkyně doposud konstantně judikoval tak, že dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila; plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni. Nová právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá o. z. naopak vyžaduje aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalovaného, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytl (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055–3014/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1915 – 1925). S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Krajský soud je i nadále toho nzoru, že při vypořádání bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o. z. je třeba námitku vypořádání vznést, a to i v případech, kdy bezdůvodné obohacení vznikne v režimu spotřebitelských vztahů. Ostatně již důvodová zpráva k o. z. uvádí, že „Při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Navrhuje se proto ponechat autonomii každé ze stran, zda bude požadovat, nač má sama právo; to je záležitost spadající výlučně do její sféry a výsostnou záležitostí žalovaného, zda případně vznese námitku povinnosti žalobce k protiplnění.“ Z uvedeného je patrné, že o. z. posiluje odpovědnost každého jedince za svá vlastní majetková práva. Ustanovení § 2993 o. z. pak nepředstavuje právní normu přijatou na ochranu spotřebitele (nepředstavuje normu přiznávající dodatečně spotřebiteli nějaké právo k vyrovnání nerovnosti mezi ním a podnikatelem) a nelze tak tuto normu ani vykládat. Nelze spotřebiteli přiznat lepší postavení při vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné smlouvy, než jiným účastníků smluvního vztahu. Práva účastníků takového vypořádání jsou stejná. Případné nevznesení námitky vzájemného vypořádání pak nárok spotřebitele nijak neoslabuje, stále mu svědčí právo na vrácení jím poskytnutého plnění nad rámec jistiny, spotřebitel si takový nárok může uplatnit vůči věřiteli žalobou, popř. započíst. Požadavek na aktivitu spotřebitele je pak zcela legitimní, neboť při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní. Ostatně o. z. zná i jiné námitky, které musí dlužník (tedy i spotřebitel) vznést, aby k nim mohl přihlížet (např. promlčení) a není nijak zpochybňováno, že by uvedená konstrukce byla v neprospěch spotřebitele, i když lze mít důvodné pochybnosti, zda běžný spotřebitel institut promlčení vůbec registruje. Nerovnost stran vyplývající s postavení spotřebitele tedy v případě § 2993 o. z. nevzniká. 35. I přes výše uvedené závěry krajského soudu však nelze při úvaze o vypořádání bezdůvodného obohacení odhlédnout o skutečnosti, že dříve než dojde k vypořádání bezdůvodného obohacení, je třeba nejprve učinit závěr o jeho výši, tedy tzv. kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak tedy bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. Na základě výše uvedeného se tak krajský soud odklání od své dosavadní rozhodovací praxe, kdy trval na vznesení námitky vzájemného vypořádání žalovaným, neboť v případě neplatné úvěrové smlouvy při zohlednění vzájemně poskytnutých stejnorodých (peněžních) plnění představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka na úvěru přesahuje dlužníkem (spotřebitelem) poskytnutá plnění. Určení výše takového ochuzení pak není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2993 o. z., ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním. Veden těmito závěry tak krajský soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 17.895 Kč (žalovanému předala částku 20.000 Kč na základě neplatné smlouvy a od žalovaného získala na stejnorodém plnění částku 2.105 Kč, o kterou se snížil prospěch žalovaného jako obohaceného), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Okresní soud tedy žalobkyni pravomocným výrokem I. na jistině přiznal správně vypočtenou částku. Žalobkyni pak rovněž vznikl i nárok na úhradu úroků z prodlení, neboť žalovaný v průběhu řízení nenamítal, že by v době první výzvy k plnění nebylo v jeho možnostech dlužnou jistinu vrátit (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru), za přiměřenou dobu k jejímu vrácení je tedy třeba považovat nejpozději lhůtu určenou v předžalobní výzvě, když doručení oznámení o zesplatnění úvěru žalovanému žalobkyně netvrdila, ani nedoložila. K dlužné jistině tedy žalobkyni dle ustanovení § 1970 o. z. náleží i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od 26. 10. 2019, když výzvou odeslanou žalovanému dne 10. 10. 2019 žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení mimo jiné i nevrácené jistiny úvěru ve lhůtě 15ti dnů od jejího odeslání; splatnost nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení tedy nastala dne 25. 10. 2019, když dle běžného běhu věcí lze předpokládat, že do hmotněprávní dispozice žalovaného se tato výzva dostala nejpozději třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 15. 10. 2019. Na úroku z prodlení tak žalobkyně požadoval méně, než by j náleželo, když úrok z prodlení požadovala až od 29. 10. 2019 a zákonná sazba úroku z prodlení pak nečinila jen požadovaných 9,75 % ročně, ale 10 % ročně. Žalobním požadavkem žalobkyně však byl okresní soud vázán. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru, smluvní pokuty ani náklady vzniklé v souvislosti s prodlením, ohledně kterých žalobkyně rovněž podala odvolání. 36. Pokud pak žalobkyně v odvolání uváděla, že by jí měl nárok na běžný úrok náležet i v případě vypořádání bezdůvodného obohacení, a to dle ustanovení § 3002 o. z., tak s tímto názorem se krajský soud neztotožňuje. Dle ustanovení § 3002 odst. 1 o. z. je totiž v případě úplatné smlouvy (což je i smlouva o úvěru) vyloučeno užití § 3000 a 3001 o. z., které v určitých případech omezují či vylučují povinnost k poskytnutí peněžité náhrady. V případě úplatné smlouvy je tedy třeba postupovat dle ustanovení § 2999 o. z. (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055–3014/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1979-1983). Ustanovení § 3002 odst. 2 o. z., které se zabývá náhradou za užívání nabyté věci, pak na neplatnou smlouvu o úvěru nedopadá, neboť předmětem smlouvy o úvěru není nabytí věci do vlastnictví (jako např. u kupní smlouvy), ale úplatné poskytnutí peněžních prostředků k užívání. Veškeré nároky z neplatné smlouvy o úvěru se tedy řídí ustanovením § 2999 o. z., nikoliv ustanovením § 3002 o. z., jak se chybně domnívala žalobkyně. Otázku peněžité náhrady (v případě smlouvy o úvěru s ohledem na její předmět za užívání peněžitých prostředků, nikoliv za prostředky samotné, které by byl žalovaný povinen vrátit i v případě platnosti smlouvy o úvěru, neboť se jako movité věci zastupitelné /§ 499 o. z./ nikdy nestaly jeho vlastnictvím) v případě úplatné smlouvy primárně řeší ustanovení § 2999 odst. 2 o. z., podle kterého plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna. V případě, že důvodem (jedním z důvodů) neplatnosti smlouvy je právě rozpor ujednání o výši úroků z prodlení s dobrými mravy, nelze podle tohoto neplatnost smlouvy zakládajícího ujednání postupovat a je třeba postupovat dle ustanovení § 2999 odst. 1 o. z. (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055–3014/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1949-1967). Dle ustanovení § 2999 odst. 1 o. z. pak platí, že není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny; bylo-li však plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání. Dle tohoto ustanovení by tedy žalobkyni jako ochuzené skutečně obecně měla náležet obvyklá cena za užívání peněžních prostředků (tj. běžné úroky), dle věty druhé tohoto ustanovení však je tento nárok omezen či zcela vyloučen, jestliže to vyžaduje účel právního pravidla, které založilo neplatnost smlouvy, když toto sankční ustanovení má za účel demotivovat od takového právního jednání, ale nesmí se příčit zásadě proporcionality, tedy lze užít jen tehdy, je-li taková sankce potřebná k preventivnímu působení a je-li tu přiměřený poměr mezi tvrdostí sankce a mírou preventivního působení (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055–3014/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1949-1967). V daném případě, když důvodem (jedním z důvodů) neplatnosti smlouvy o úvěru je zjevný rozpor ujednané výše úroků s dobrými mravy, tedy nikoliv pouze běžná rozpornost s dobrými mravy, ale kvalifikovaný rozpor, který dle ustanovení § 588 o. z. zakládá absolutní neplatnost takového jednání, ke které musí soud přihlédnout i bez námitky, a to s ohledem na výši sjednaného úroku, a to, že se u žalobkyně jedná o zcela běžnou praxi, dospěl krajský soud k závěru, že podmínky ustanovení § 2999 odst. 1 věty druhé o. z. jsou naplněny a účel ustanovení § 588 o. z. v daném případě vyžaduje, aby za takové jednání (opakované sjednávání smluv o úvěru s úrokem zjevně se příčícím dobrým mravům) žalobkyni jako subjektu poskytujícímu spotřebitelské úvěry žádná peněžitá náhrada v podobě ani běžných úroků nenáležela, když s ohledem na výše uvedené je to k preventivnímu působení výše zmiňované právní úpravy nezbytné. Pokud pak jde o to, že krajský i okresní soud dovodily i neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní, tak pro tento důvod neplatnosti smlouvy zákon dokonce obsahuje speciální úpravu způsobu vypořádání bezdůvodného obohacení, která užití výše uvedené obecné úpravy vylučuje, a to v ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které výslovně uvádí, že žalovaný je v takovém případě povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu. Již z tohoto důvodu tedy žalobkyni v případě neplatnosti smlouvy pro řádné neposouzení úvěruschopnosti žádná peněžitá náhrada za užívání jejích finančních prostředků náležet nemůže. 37. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu výroku II. a ve výroku III. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, o kterých rozhodl okresní soud zcela správně, když správně určil poměr úspěchu a neúspěchu stran sporu s tím, že žalovanému v řízení před okresním soudem dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly a krajský soud pro stručnost na tyto závěry okresního soudu obsažené v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku zcela odkazuje. S ohledem na námitky žalobkyně pak krajský soud uzavírá, že pro účely určení úspěchu a neúspěchu ve věci je třeba vycházet nejen z jistiny žalobní pohledávky, ale i z příslušenství kapitalizovaného dle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. ke dni vyhlášení rozhodnutí, neboť i toto je předmětem řízení. Žalobkyně totiž může uspět v jistině, ale nikoliv v příslušenství, což ale nelze označit za plný úspěch ve věci. 38. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšný, neboť odvolání žalobkyně nebylo vyhověno. Žalobkyně by tedy měla mít povinnost uhradit žalovanému plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, žalovanému však v odvolacím řízení dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, krajský soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Šumperku ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku. Samostatné dovolání jen proti výroku II. přípustné není. Olomouc 13. července 2021 Mgr. Michal Renda v. r. předseda senátu