2 15 Co 213/2022 Číslo jednací: 15 Co 213/2022 - 61 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] trvale bytem [adresa], [země] [anonymizováno] zastoupený opatrovníkem advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 78 587,35 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 1. 2022, č. j. 24 C 19/2020-21, takto: I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, tj. co do částky 41 234,22 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 17. 8. 2019 do zaplacení: II. co do částky 41 234,22 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 27. 11. 2019 do zaplacení mění následovně: Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 41 234,22 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 27. 11. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. ve zbývajícím rozsahu potvrzuje. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 5 789 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 2 750 Kč (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 78 587,35 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 081,71 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 556,94 Kč, s úrokem ve výši 21,9 % ročně z částky 75 123,35 Kč od 17. 8. 2019 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 75 123,35 Kč od 17. 8. 2019 do zaplacení (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 2 750 Kč z titulu smlouvy o poskytování bankovních služeb, kterou uzavřel dne 1. 3. 2016 žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] Na základě této smlouvy se žalovaná zavázala zřídit a vést žalovanému bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalovaný nezajistil na tomto účtu dostatek finančních prostředků a vznikl mu tak na tomto účtu dluh ve výši 2 750 Kč za nezaplacené poplatky. V této části okresní soud žalobě vyhověl výrokem I., přičemž v této části nebyl rozsudek okresního soudu napaden odvoláním. Žalobkyně dále uváděla, že [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 19. 4. 2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 95 000 Kč. Žalovaný na tento úvěr platil nepravidelně a opožděně, v důsledku čehož byl úvěr předčasně zesplatněn ke dni 15. 7. 2019. Žalobkyně, na níž byly pohledávky [právnická osoba] vůči žalovanému postoupeny smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. 8. 2019, se domáhala úhrady nesplacené jistiny ve výši 75 123,35 Kč, dlužných poplatků ve výši 714 Kč a úroku a úroku z prodlení. Po dokazování provedeném u jednání, k němuž se nedostavil ani jeden z účastníků řízení, dospěl okresní soud k závěru, že mezi žalovaným a [právnická osoba] byla 19. 4. 2017 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, kterou okresní soud shledal neplatnou, neboť právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala ve smyslu § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“) schopnost žalovaného úvěr splácet, jelikož jakkoliv nezkoumala jeho majetkové poměry. V závislosti na tomto závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru pak okresní soud dovodil, že žalovaný je povinen vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení, jehož se mu dostalo ve výši rozdílu mezi poskytnutou částkou úvěru a jím dosud splacenou částkou. Žalobkyně dle okresního soudu neprokázala, kdy a jaké konkrétní částky žalovaný předchůdkyni žalobkyně na poskytnutý úvěr poskytl, a proto okresní soud žalobu v celém rozsahu zamítl. 2. Žalobkyně napadla rozsudek včasným odvoláním, a to v rozsahu části výroku II. (ohledně částky 41 234,22 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 17. 8. 2019 do zaplacení) a na něj navazujícího nákladového výroku III. Žalobkyně se domáhala změny odvoláním napadené meritorní části rozsudku tak, aby bylo žalobě vyhověno i v tomto rozsahu. Žalobkyně nijak nebrojila proti závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy, avšak nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že by neprokázala, jaké konkrétní částky žalovaný na úvěr splatil, neboť výše těchto částek vyplývá z Výpisu z účtu č. [bankovní účet]. Jedná se o celkovou částku 53 765,78 Kč, a proto by měl být žalovaný zavázán k vrácení bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu poskytnuté částky úvěru 95 000 Kč a žalovaným zaplacené částky, tedy v rozsahu částky 41 234,22 Kč. 3. Žalovaný k odvolání žalobkyně uvedl, že považuje rozsudek okresního soudu za zcela správný a navrhoval jeho potvrzení v odvoláním napadeném rozsahu. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tj. ve výroku II. ohledně částky 41 234,22 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 17. 8. 2019 do zaplacení a závislém nákladovém výroku III.), a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“). Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné, avšak pouze z části. 5. Odvolací soud považuje za nutné v prvé řadě zmínit, že považuje za správný závěr okresního soudu o mezinárodní příslušnosti českých soudů ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, neboť ve věci není možno aplikovat čl. 17 tohoto nařízení, jelikož se v tomto případě nejednalo o žádnou ze smluv v tomto článku uvedených. 6. Odvolací soud dále uvádí, že nepovažuje za správný závěr okresního soudu o tom, že by bylo v průběhu řízení prokázáno, že mezi žalovaným a [právnická osoba] byla dne 19. 4. 2017 uzavřena smlouva o úvěru. Jak již dříve zjistil okresní soud, dne 1. 3. 2016 uzavřel žalovaný s [právnická osoba] (dále jen„ banka“) smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb, v jejímž rámci poskytovala tato banka žalovanému vedení účtu č. [bankovní účet] a rovněž i vedení přímého bankovnictví (jak zjistil odvolací soud ze smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 1. 3. 2016). Z této smlouvy dále dovolací soud zjistil, že pro účely přímého bankovnictví bylo bankou žalovanému poskytnuto klientské [číslo] mobilní elektronický klíč SMS na telefonním čísle [číslo] [tel. číslo] Odvolací soud dále zjistil z Protokolu o převzetí a užívání kódů I-PIN a T-PIN, že žalovaný převzal od banky dne 1. 3. 2016 kódy I-PIN a T-PIN pro použití s elektronickým klíčem SMS. Z těchto skutečností tedy odvolací soud dovozuje, že žalovaný byl oprávněn a schopen uzavírat smlouvy s bankou i prostřednictvím komunikace na dálku (v tomto případě prostřednictvím mobilního elektronického klíče SMS). Nicméně odvolací soud nemá (na rozdíl od soudu okresního) za to, že by smlouvu o úvěru ze dne 19. 4. 2017 uzavřel s bankou žalovaný. Ve Smlouvě o Půjčce na kliknutí [číslo] je sice na závěr uvedeno klientské číslo žalovaného a jeho telefonní číslo uvedené ve smlouvě o poskytování bankovních a dalších služeb, včetně certifikační výzvy a certifikačního kódu. Nicméně tyto skutečnosti nejsou samy o sobě schopny prokázat, že předmětnou smlouvu o úvěru uzavřel zrovna žalovaný. Uvedení výše uvedených skutečností do smlouvy o úvěru totiž samo o sobě nijak neprokazuje, že by tuto smlouvu uzavřel žalovaný. A protože k těmto skutečnostem nepřistoupila žádná další skutečnost, která by mohla vést k závěru o tom, že žalovaný předmětnou smlouvu uzavřel, nebylo možno dospět k jinému závěru než tomu, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní ohledně této skutečnosti. A protože se k jednání okresního soudu nedostavila, ani nemohla být poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti označit důkazy k prokázání tohoto svého tvrzení. Již na základě těchto skutečností tak bylo možno dospět k závěru, že vztah mezi bankou a žalovaným je nutno vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek, když další uplatněné nároky žalobkyni z neplatné smlouvy nevznikly. Toto ustanovení (na rozdíl od úpravy platné do 31. 12. 2013) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy (včetně plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni), neboť předpokládá aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění ve formě požadavku žalovaného, aby byla vypořádána veškerá plnění, která sám žalobkyni poskytl. S ohledem na okolnost, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru, nelze ve věci aplikovat ustanovení ZoSÚ, která je možné použít pouze v případě závěru o uzavření (byť neplatném) smlouvy o spotřebitelském úvěru. Takový závěr však nebylo možno v tomto řízení učinit. To však nic nemění na věcné správnosti závěru okresního soudu o tom, že vztah mezi bankou a žalovaným je nutno vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení. 7. Pro závěr o výši bezdůvodného obohacení, které se dostalo žalovanému, bylo potřeba v prvé řadě zjistit, jakou částku banka žalovanému poskytla. S ohledem na okolnost, že okresní soud má ve svém rozsudku pouze skutkový závěr o tom, jakou částku měla banka dle smlouvy žalovanému poskytnout, provedl dále odvolací soud ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnění dokazování, a to výpisem spotřebitelského úvěru č. účtu [bankovní účet] za dobu od 20. 4. 2017 do 9. 7. 2019 (č. l. 46-51 spisu). Tato listina sice byla žalobkyní do spisu založena až v průběhu odvolacího řízení, nicméně i tak odvolací soud považuje tento důkaz za přípustný, neboť byl jako důkaz označen již v samotné žalobě. Z výše uvedené listiny pak odvolací soud zjistil, že banka vyplatila žalovanému na jeho účet č. [bankovní účet] (založený a vedený dle smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb) dne 20. 4. 2017 částku 95 000 Kč, a to jako čerpání spotřebitelského úvěru. Je tedy možné dospět k závěru, že žalovaný se dne 20. 4. 2017 na úkor banky (a následně žalobkyně, na níž byla pohledávka banky vůči žalovanému postoupena, jak rovněž správně zjistil okresní soud) obohatil co do částky 95 000 Kč. Nicméně žalobkyně rovněž uváděla, že žalovaný v průběhu času svůj úvěr splácel. 8. V tomto ohledu odvolací soud nesouhlasí se soudem okresním v tom, že nebylo možno zjistit výši žalovaným uhrazených částek. Jak odvolací soud zjistil z již výše zmíněné listiny (výpisu spotřebitelského úvěru č. účtu [bankovní účet] za dobu od 20. 4. 2017 do 9. 7. 2019), žalovaný v době od 20. 4. 2017 do 9. 7. 2019 zaplatil bance na splácení úvěru celkem částku 53 765,78 Kč. I kdyby však nebylo možno zjistit konkrétní částku, kterou žalovaný zaplatil bance či žalobkyni zaplatil, nemohlo by to vést k zamítnutí žaloby. Povinností žalobkyně totiž v tomto řízení bylo pouze tvrdit (a následně prokázat), že žalovaný se obohatil o částku vyplaceného úvěru. Naopak povinnost tvrzení a důkazní o tom, že takto získané bezdůvodné obohacení již bylo sníženo nějakými platbami, tíží v tomto případě žalovaného, který je případně povinen tvrdit a prokazovat, že již část svého obohacení žalobkyni vydal. Pokud tedy není v průběhu řízení tvrzeno, či prokázáno, že by žalovaný na svůj dluh cokoliv zaplatil, nemůže to logicky vést k zamítnutí žaloby, ale naopak k vyhovění žalobě. 9. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy odvolací soud uzavírá, že vzal za prokázané, že ke dni 20. 4. 2017 se žalovaný na úkor banky (žalobkyně) obohatil o částku 95 000 Kč, z níž nejpozději ke dni 9. 7. 2019 zaplatil částku 53 765,78 Kč. Zbývá mu tak nadále vrátit bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu těchto částek, tedy ve výši 41 234,22 Kč. A protože se žalobkyně v rámci odvolacího řízení domáhala zaplacení právě této částky, je nutno její žalobu považovat v tomto rozsahu za důvodnou. K zesplatnění tohoto nároku žalobkyně došlo podle odvolacího soudu prostřednictvím výzvy k úhradě dluhu obsažené v předžalobní výzvě ze dne 20. 11. 2019. Jak odvolací soud zjistil z této listiny, byl v ní žalovaný vyzván k neprodlenému zaplacení dluhu vyplývajícího z předmětné smlouvy o úvěru. Jak pak odvolací soud zjistil ze seznamu odeslaných předžalobních výzev ze dne 20. 11. 2019, byla tato výzva odeslána žalovanému poštou dne 20. 11. 2019. Odvolací soud považuje již za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 25. 11. 2019. Dnem následujícím měl žalovaný plnit a dnem 27. 11. 2019 se ocitl v prodlení. Žalobkyni tak vůči němu vznikl ve smyslu § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení z částky 41 234,22 Kč právě od 27. 11. 2019. 10. V tomto rozsahu (tedy co do částky 41 234,22 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 27. 11. 2019 do zaplacení) tak odvolací soud výrokem I. písm. a) tohoto rozsudku ve smyslu § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil výrok II. rozsudku okresního soudu a žalobě v této části vyhověl. Ve zbývajícím rozsahu (tedy ohledně úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 41 234,22 Kč za dobu od 17. 8. 2019 do 26. 11. 2019) pak odvolací soud výrokem I. písm. b) dle § 219 o. s. ř. potvrdil v tomto rozsahu zamítavý výrok II. rozsudku okresního soudu jako věcně zcela správný. 11. S ohledem na změnu meritorního výroku rozsudku okresního soudu rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 2 o. s. ř. výrokem II. tohoto rozsudku originárně o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. A protože ani přiznáním částky 41 234,22 Kč s úrokovým příslušenství se nezměnil většinový úspěch žalovaného v prvostupňovém řízení, odvolací soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. dovodil, že žalovaný by měl i nadále proti žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. Avšak s ohledem na okolnost, že mu žádné náklady v tomto stupni řízení nevznikly, rozhodl odvolací soud tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení. 12. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť v odvolacím řízení byla žalobkyně pouze nepatrně procesně neúspěšná, a má tak vůči žalovanému právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady žalobkyně v této fázi řízení činí celkem částku 5 789 Kč a jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem v částce 2 062 Kč, odměnou advokátky zastupující žalobkyni za jeden úkon právní služby, a to za sepis odvolání (dle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif – dále jen„ advokátní tarif“) ve výši 2 780 Kč (dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5. advokátního tarifu při tarifní hodnotě 41 234,22 Kč), dále z náhrady hotových výdajů zástupkyni žalobkyně k výše uvedenému úkonu právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobkyně je plátcem DPH, vznikl jí ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. nárok na náhradu za 21% DPH z výše uvedených nákladů (s výjimkou soudního poplatku) ve výši 647 Kč. K zaplacení náhrady nákladů odvolacího řízení byl žalovaný zavázán výrokem III. tohoto rozsudku. 13. Odvolací soud pouze doplňuje, v průběhu odvolacího řízení byl žalovanému ustanoven opatrovník, jehož náklady bude hradit stát (o jejich výši rozhodne samostatným usnesením okresní soud po vrácení spisu). S ohledem na okolnost, že náhrada nákladů byla v odvolacím řízení přisouzena žalobkyni vůči žalovanému, nebylo namístě jakkoliv zavazovat žalobkyni dle § 149 odst. 2 o. s. ř. k náhradě nákladů státu, které mu vzniknou vyplacením odměny a hotových výdajů opatrovníku žalovaného. 14. Odvolací soud zavázal žalovaného k zaplacení dlužných částek ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek, nenašel odvolací soud oporu v obsahu spisového materiálu, přičemž samotný žalovaný ohledně svých majetkových poměrů ničeho ani netvrdil. Odvolací soud tak neshledal jakéhokoliv důvodu pro to, aby žalovanému umožnil splatit dlužnou částku ve splátkách. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Proti tomuto rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení není dovolání přípustné. Ostrava 15. listopadu 2022 Mgr. Dagmar Gottwaldová předsedkyně senátu