USNESENÍ Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobce: Nikolaos A. sídlem xxx jako insolvenční správce dlužníka Baur Formschaumtechnik s. r. o., IČO 27830543 sídlem Solární 870, 757 01 Valašské Meziříčí zastoupený advokátem JUDr. Jiřím Vodou, LL. M. sídlem Sokolovská 85/104, 186 00 Praha 8 proti žalované: Bayerische Motoren Werke AG, registrační číslo HRB 42243 sídlem Petuelring 130, 807 88 München, Spolková republika Německo o zaplacení 4 826,96 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, ze dne 16. 11. 2021, č. j. 13 C 118/2021-32, takto: I. Usnesení okresního soudu se ve výroku I. mění následovně: Mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, se nevyslovuje. II. Usnesení okresního soudu se ve výroku II. mění následovně: Řízení se nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením okresní soud prohlásil svou mezinárodní nepříslušnost (výrok I.), dále řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění tohoto rozhodnutí okresní soud uvedl, že žalobce v žalobě dovozuje mezinárodní příslušnost českých soudů v důsledku aplikace čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I bis“), přičemž odkazuje na smluvními stranami sjednanou doložku INCOTERM FCA. Z předložených listin však vyplývá, že zboží vyrobené dlužníkem pro žalovaného mělo být dodáno na adresy v Německu, a to do Lipska (dle faktury č. 882066) a do Mnichova (dle faktury č. 882452). Doručení zboží do Lipska pak bylo potvrzeno i mezinárodním nákladním listem č. 0191277, kde je rovněž uvedena adresa příjemce v Lipsku, tedy v Německu. Pokud žalobce argumentoval ujednáním doložky INCOTERMS FCA, pak se jedná pouze o výkladové pravidlo, které nemá přednost před ustanovením přímo použitelných předpisů EU. Jedná se totiž pouze o mezinárodní obchodní podmínky, které definují, kdo a za co během mezinárodních transakcí (přesunu zboží od prodávajícího ke kupujícímu) odpovídá. Z doložky INCOTERM tak lze v daném případě pouze dovodit dohodnuté místo splnění závazku ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) a b) Nařízení Brusel I bis, a tedy uzavřít, že místo splnění závazku se nenachází na území ČR, ale na území Německa. Doložka INCOTERM FCA (Free Carrier - vyplaceně dopravci) totiž stanoví, že povinností prodávajícího je doručit zboží přepravci kupujícího na dohodnuté místo, přičemž prodávající má také povinnost celně odbavit zboží pro vývoz. V dané věci tak příslušnost českých soudů k rozhodování věci není dle čl. 7 odst. 1 písm. a) a b) Nařízení Brusel I bis dána, neboť zboží nebylo dodáno na území ČR, ale na území jiného státu - Německa. Za tohoto stavu tak okresní soud prohlásil ve věci svou mezinárodní nepříslušnost a zároveň řízení dle § 103 ve spojení s § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) zastavil. 2. Proti tomuto usnesení podal žalobce včasné odvolání, v němž navrhoval, aby odvolací soud usnesení okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce nesouhlasil s výkladem učiněným okresním soudem ohledně ujednání INCOTERM FCA, neboť okresní soud jej učinil v rozporu s výkladovou praxí. Doložka INCOTERM FCA určuje místo splnění závazku, kterým bylo sídlo dlužníka. S ohledem na okolnost, že žalobce, jakožto insolvenční správce dlužníka, je omezen ohledně rozsahu listin, které má k dispozici, navrhuje výslech svědků (Silvie K., Jiřího V. a Lucie M.), kteří by měli potvrdit, že mezi žalovaným a dlužníkem byla zavedena obchodní praxe v podobě dodávek s doložkou INCOTERM FCA v sídle dlužníka, které bylo ujednáno jako místo splnění závazku. Okresní soud tím, že tyto svědky nevyslechl a rozhodl bez nařízení jednání, postupoval v rozporu s právem žalobce na spravedlivý proces. Pokud by měl odvolací soud jiný názor, navrhl, aby předložil Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku, zda Nařízení Brusel I bis brání při zkoumání mezinárodní příslušnosti ústnímu jednání a provádění dokazování o takové otázce. 3. Žalovaná se k odvolání žalobce nijak nevyjádřila. 4. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího. Přitom postupoval v souladu s § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř., přičemž vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal. Odvolací soud pak rozhodl o odvolání bez nařízení jednání v souladu s § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., přičemž odvolání žalobce shledal důvodným. 5. Odvolací soud v prvé řadě uvádí, že Nařízení Brusel I bis je podle svého čl. 66 odst. 1 použitelné jen na řízení zahájená dne 10. 1. 2015 a později. Okresní soud proto zcela správně posuzoval pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů podle Nařízení Brusel I bis. 6. Podle obecného pravidla stanoveného čl. 4 Nařízení Brusel I bis platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 7. Jinak než čl. 4 nařízení Brusel I bis stanoví čl. 24 tohoto nařízení, které pro tam vyjmenované nároky stanoví výlučnou příslušnost. Odvolací soud však ze skutkových tvrzení týkajících se uplatněných nároků dovodil, že se nejedná o nároky, u nichž by byla dána výlučná příslušnost českých soudů dle čl. 24 Nařízení Brusel I bis. Podle skutkových tvrzení žalobce se pak nejedná ani o věc pojištění, či o spor ze spotřebitelské smlouvy (jedná se o spor mezi dvěma podnikateli), a proto nelze příslušnost založit ani dle oddílu 3 či oddílu 4 Nařízení Brusel I bis. 8. Žalovaná se dosud k podané žalobě nijak nevyjádřila, a proto nemůže být příslušnost českých soudů založena ani postupem dle čl. 26 Nařízení Brusel I bis. 9. Pravidlo o obecné (základní) soudní příslušnosti stanovené čl. 4 Nařízení Brusel I bis je dále doplněno v čl. 7 a 8 pravidly o zvláštní příslušnosti ve smluvních věcech, které odpovídá cíli úzkého vztahu a je odůvodněno existencí úzkého vztahu mezi smlouvou a soudem, který má o sporu rozhodnout (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 3. 5. 2007 ve věci C-386/05, Color Drack GmbH proti Lexx International Vertriebs GmbH, bod 22.). Odvolací soud v této souvislosti podotýká, že předmětnou věc nelze podřadit pod kteroukoliv část čl. 8 Nařízení Brusel I bis. Proto se odvolací soud dále zaměřil na čl. 7 tohoto nařízení, z něhož připadá do úvahy (s ohledem na předmět tohoto řízení) pouze aplikace odst. 1. 10. Podle čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I bis platí, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány, c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 11. Za této situace může být mezinárodní příslušnost českých soudů dána jen tehdy, pokud bude dána dle čl. 7 Nařízení Brusel I bis. K příslušnosti dle čl. 7 nařízení Brusel I bis (tzv. mezinárodní příslušnost na výběr daná) pak Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve svých rozhodnutích standardně judikuje, že kromě sídla žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti založená na úzké vazbě mezi soudem a podanou žalobou nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti. Existence této úzké vazby by měla posílit právní jistotu a předejít možnosti, aby žalovaný byl žalován v řízení před soudem členského státu, jehož příslušnost nemohl rozumně předpokládat. Odvolací soud zdůrazňuje, že čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I bis řeší nejen otázku mezinárodní příslušnosti soudů, ale zároveň také otázku místní příslušnosti toho kterého konkrétního soudu členského státu. Tato právní úprava místní příslušnosti má přednost před pravidly určujícími místní příslušnost dle vnitrostátních předpisů. 12. Na tomto místě odvolací soud odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, jež bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 94/2018, a odstavec 27. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6002/2016. V nich Nejvyšší soud ČR vyložil, že při určování mezinárodní pravomoci (příslušnosti) není soud povinen provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku, i když jsou tvrzení zpochybňována druhou stranou. Soud může posoudit mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici (srovnej rozsudek SDEU ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, H. K. proti Barclays bank plc body 64a a 65). Z tohoto pohledu pak odvolací soud neviděl důvod, aby bylo prováděno dokazování výslechem osob navržených žalobcem. Odvolací soud pak ani z této příčiny neviděl důvod k položení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru, zda Nařízení Brusel I bis brání při zkoumání mezinárodní příslušnosti ústnímu jednání a provádění dokazování o takové otázce. 13. Základem sporu v tomto řízení je tvrzený nárok žalobce (respektive insolvenčního dlužníka, za nějž žalobce jen pohledávku vymáhá do jeho majetkové podstaty) spočívající v nezaplacení ceny dodaného zboží na základě uzavřené kupní smlouvy. Dle žalobních tvrzení insolvenční dlužník žalované na základě jejích objednávek dodal dne 31. 5. 2018 celkem 4 608 ks zboží č. 11845810110 ACOUSTIC CVR H1/PRSS PP v celkové ceně 4 700,16 EUR (dále jen „první zakázka“), a to předáním dopravci v místě sídla dlužníka (Valašském Meziříčí), neboť si strany kupní smlouvy sjednaly doložku INCOTERM FCA. Obdobně pak insolvenční dlužník dodal žalované na základě její objednávky dne 21. 6. 2018 celkem 20 ks zboží č. 11684710110 Capsule Hot Side v celkové ceně 126,80 EUR (dále jen „druhá zakázka“), a to předáním dopravci v místě sídla dlužníka (Valašském Meziříčí), neboť si strany kupní smlouvy i v tomto případě sjednaly doložku INCOTERM FCA. 14. Odvolací soud má za to, že na základě žalobcem předložených dodacích listů je možno dovodit, že se v případě smluvních vztahů mezi insolvenčním dlužníkem a žalovanou jednalo o kupní smlouvy, tedy smlouvy na dodání zboží vyrobeného předtím insolvenčním dlužníkem. S ohledem na výše uvedená tvrzení se pak odvolací soud dále zabýval tím, zda není dána mezinárodní příslušnost českých soudů dle čl. 7 Nařízení Brusel I bis. K čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I bis je nutno zdůraznit, že termín zde použitý (nároky ze smluv) je nutno vykládat nezávisle na národním (českém) právu, přičemž tímto termínem se rozumí nikoliv pouze nároky z uzavřených smluv, ale taktéž nároky odpovídající závazkům dobrovolně převzatým jednou stranou vůči druhé, aniž by došlo k uzavření smlouvy. Rovněž jde i o nároky ze smluv, jejichž uzavření či platnost jsou mezi stranami sporné a rovněž pod tento termín spadají například i nároky na náhradu škody způsobené porušením smluvní povinnosti. Dle čl. 7 Nařízení Brusel I bis je nutno se primárně zabývat tím, zda nelze aplikovat odstavec 1 písm. b) tohoto článku, až poté, kdy soud dospěje k závěru, že nelze mezinárodní příslušnost určit dle písmene b), je nutno se zabývat tím, zda příslušnost nelze určit dle písmene a). Přitom čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení Brusel I bis stanoví, že pro účely prodeje zboží je místem plnění závazku místo, kam mělo být či bylo zboží dle smlouvy dodáno, avšak pouze za situace, kdy nebylo mezi stranami smlouvy dohodnuto jinak. 15. Odvolací soud se proto dle čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení Brusel I bis zabýval v prvé řadě tím, zda se z obsahu spisu podává, které místo mělo být dle dohody stran místem plnění, přičemž pokud by se tato skutečnost nepodařila zjistit, bylo by nutno považovat za místo plnění místo, kam mělo být či bylo zboží dodáno. Žalobce v této souvislosti tvrdil, že zboží bylo dodáno kupujícímu (žalované) v České republice (Valašském Meziříčí), a to na základě dohody smluvních stran v podobě sjednané doložky INCOTERM FCA, podle níž dojde ke splnění závazku prodávajícího (tedy k dodání zboží kupujícímu) tím, že prodávající zboží předá dopravci. 16. Odvolací soud z faktury č. 882066 ze dne 1. 6. 2018 dovodil, že tuto fakturu vystavil insolvenční dlužník pro žalovanou, a to za dodávku první zakázky v podobě 4 608 ks zboží č. 11845810110 ACOUSTIC CVR H1/PRSS PP v celkové ceně 4 700,16 EUR. V této faktuře je uvedena doručovací adresa Schenker Deutschland AG, Abladestelle xxx Werk xxx, Handelsring xxx,xxx Leipzig, Deutschland. Z dodacího listu č. 027930 ze dne 31. 5. 2018 pak odvolací soud dovodil, že se týká první zakázky, neboť je v něm uvedeno dodání 4 608 ks zboží č. 11845810110 ACOUSTIC CVR H1/PRSS PP, a to prostřednictvím dopravce Duvenbeck, u nějž je uvedena poznámka FCA Valašské Meziříčí. V tomto dodacím listu je potvrzeno doručení zboží. Odvolací soud dále z faktury č. 882452 ze dne 22. 6. 2018 dovodil, že tuto fakturu vystavil insolvenční dlužník pro žalovanou, a to za dodávku druhé zakázky v podobě 20 ks zboží č. 11684710110 Capsule Hot Side v celkové ceně 126,80 EUR. V této faktuře je uvedena doručovací adresa BMW AG Werk xxx, Versorgungszentrum FIZ, Heidemannstrasse xxx, xxx München, Deutschland. Z dodacího listu č. 028923 ze dne 21. 6. 2018 naposledy odvolací soud dovodil, že se týká druhé zakázky, neboť je v něm uvedeno dodání 20 ks zboží č. 11684710110 Capsule Hot Side, a to prostřednictvím dopravce DHL Express s. r. o., u nějž je uvedena poznámka FCA Valašské Meziříčí. V tomto dodacím listu je potvrzeno doručení zboží. 17. Jak tedy vyplývá ze shora uvedených skutečností, je možno v tomto případě dovodit, že zboží bylo sice v obou případech zasláno prodávajícím na adresy v Německu (první zakázka na adresu v Lipsku, druhá zakázka na adresu v Mnichově). Avšak současně nelze přehlédnout, že si smluvní strany v rámci smluvní volnosti sjednaly, že ke splnění závazku prodávajícího (insolvenčního dlužníka) dodat zboží kupujícímu dojde již tím, že prodávající zboží předá dopravci k přepravě pro žalovanou. Existenci této dohody je pak možno dovodit z uvedení doložky INCOTERM FCA v jednotlivých dodacích listech. Odvolací soud má za to, že pravidla INCOTERMS jsou souborem mezinárodních pravidel pro výklad nejvíce běžně používaných obchodních doložek v zahraničním obchodu. Tato pravidla se zabývají vztahy vyplývajícími z kupní smlouvy, povinnostmi při celním odbavení, balení zboží čí přebírání dodávky. Při použití doložky INCOTERM pak dochází k jejímu začlenění do obsahu kupní smlouvy a povinnosti z ní vyplývající tak váží prodávajícího (insolvenčního dlužníka) a kupujícího (žalovanou). Pokud se týče konkrétní doložky INCOTERM FCA (Free Carrier), jedná se o doložku „vyplaceně dopravci“, kterou se ujednává místo dodání zboží. Vyplývá z ní, že prodávající splní své povinnosti vyplývající mu z kupní smlouvy dodáním celně odbaveného zboží pro vývoz dopravci, kterého určil kupující, na sjednané místo. 18. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak má odvolací soud za to, že z dohody insolvenčního dlužníka jako prodávajícího a žalované jako kupujícího lze jednoznačně dovodit, že místem splnění závazků, které jsou předmětem tohoto řízení, bylo v důsledku dohody smluvních stran těchto závazků Valašské Meziříčí, kde bylo zboží předáno dopravci. Odvolací soud tak uzavírá, že dle čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení Brusel I bis je dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky a nadto je tím určena i místní příslušnost českých soudů, a to konkrétně Okresního soudu ve Vsetíně, v jehož obvodu se místo splnění nachází. 19. Tento závěr pak dle odvolacího soudu není ani v rozporu s tím, co uvedl Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2619/2008. Toto rozhodnutí sice bylo vydáno za účinnosti Nařízení Rady ES č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 22. 12. 2000 (dále jen „Nařízení Brusel I“), nicméně s ohledem na zcela shodnou textaci čl. 5 odst. 1 tohoto nařízení a čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, by bylo možno jeho závěry aplikovat i na projednávanou věc. Ve výše zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud ČR zmínil, že z čl. 5 odst. 1 písm. b) první odrážka Nařízení Brusel I plyne, že smluvní strany se mohou dohodnout na určení místa dodání zboží, a proto je nutné v prvé řadě vždy posoudit, zda místo dodání nevyplývá z ujednání smluvních stran. Tento názor pak dle Nejvyššího soudu ČR zastává taktéž SDEU, jehož rozhodovací praxe je ustálena v názoru, že slovní obrat „pokud nebylo dohodnuto jinak“, obsažený v čl. 5 bodu 1 písm. b) Nařízení Brusel I, svědčí o tom, že se smluvní strany mohou dohodnout na místě plnění závazku pro účely použití tohoto ustanovení (viz rozsudek SDEU ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. C-381/08, ve věci Car Trim GmbH x KeySafety Systems SRL). Navíc Nejvyšší soud ČR podotknul, že výraz „podle smlouvy“ použitý v čl. 5 bodu 1 písm. b) první odrážky Nařízení Brusel I, odkazuje právě na skutečnost, že místem dodání zboží je v zásadě místo stanovené smluvními stranami ve smlouvě. V případě souzeném Nejvyšším soudem ČR se tak ovšem nestalo, neboť v něm byla dohodnuta doložka INCOTERM CPT, tedy Carriage Paid To (named place of destination / dopravné placeno do ujednaného místa určení). Podle této doložky pak prodávající odbavuje zboží pro vývoz, zajišťuje přepravu a hradí přepravné až do ujednaného místa určení. Rizika spojená se ztrátou nebo poškozením zboží, jakož i rizika zvýšení nákladů během přepravy zboží, přecházejí na kupujícího předáním zboží prvnímu dopravci. V této situaci tak bylo zřejmé, že si tamější smluvní strany smluvně dohodly místo dodání odkazem na doložku CPT podmínek INCOTERMS, kterým byl Wendlingen am Neckar v Německu, tedy místo, kde si zboží od dopravce osobně převzal kupující. Nebylo tak možno pro účely posouzení mezinárodní příslušnosti dle nařízení Brusel I vycházet z toho, že zboží bylo dodáno okamžikem předání dopravci. 20. S ohledem na okolnost, že v této procesní věci (oproti věci souzené Nejvyšším soudem ČR ve shora popsaném případě) si strany kupní smlouvy výslovně sjednaly místo dodání zboží jako místo předání zboží prvnímu dopravci ve Valašském Meziříčí v České republice, nelze výše uvedené závěry zmíněné v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zcela přenést na poměry této procesní věci. Jedná se totiž o skutkově odlišnou situaci. 21. Pokud tedy okresní soud dospěl k závěru, že zde není dána mezinárodní pravomoc soudů České republiky k projednání této věci, učinil tak nesprávně. Odvolací soud proto usnesení okresního soudu ve výroku I. ve smyslu § 220 o. s. ř. změnil a mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu ve Vsetíně nevyslovil. V důsledku tohoto závěru pak současně odvolací soud v souladu s týmž ustanovením změnil usnesení okresního soudu i ve výroku II. v tom smyslu, že se řízení nezastavuje. Tím pozbyl podkladu i výrok III. usnesení okresního soudu o náhradě nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ostrava 12. července 2022 Mgr. Dagmar Gottwaldová v. r. předsedkyně senátu