1) Nájem bytu a jeho nájemce požíval zákonné ochrany (srov. § 685 odst. 3 zákona obč. zák.), která byla obdobná zákonné ochraně spotřebitele ve spotřebitelském vztahu (srov. § 51a obč. zák.). 2) Zjevnou nespravedlnost 󠅃[zakládající důvod pro zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] představuje i vymáhání plnění z dluhu na nájemném z vykonávaného exekučního titulu, jestliže vymožené plnění přesáhlo již několikrát výši jistiny a exekuce je vedena pro stále běžící příslušenství pohledávky (poplatky z prodlení, jejichž účelem bylo primárně kompenzovat náklady pronajímatele, nikoli sloužit k obchodnímu konstruktu za účelem dosažení nepřiměřeného zisku třetího subjektu) a osoba oprávněná zneužije postavení zranitelné osoby (starobního důchodce) – povinné a neumožní jí vymanit se z dluhové pasti, ačkoliv k tomu její jednání nepřetržitě směřuje, avšak pro nadále probíhající běh příslušenství marně. Samotnou délku trvání prodlení (a od ní odvozenou výši zaplaceného příslušenství pohledávky) není možné za takto popsaných okolností klást zcela k tíži povinné.

USNESENÍ Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Kudrnové a soudců Mgr. Tomáše Mičky a Mgr. Tomáše Hendrycha v exekuční věci oprávněného: BULANA společnost s ručením omezeným (spol. s r.o.), IČO 47666757 sídlem K Nemocnici 207/9, 741 01 Nový Jičín proti povinné: Marie Ch., narozena dne xxx bytem xxx pro částku 19.210 Kč s příslušenstvím k odvolání povinné proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 19. 8. 2021, č. j. 2 Nc 2987/2005-61 takto: I. Usnesení okresního soudu se mění následovně: Exekuce nařízená usnesením Okresního soudu ve Vsetíně - pobočkou ve Valašském Meziříčí dne 7. 3. 2005 pod č. j. 2 Nc 2987/2005-23 se zastavuje. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soudní exekutor Mgr. René Mohyla, Exekutorský úřad Přerov, nemá právo na náhradu nákladů exekuce. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením okresního soudu byl návrh povinné na zastavení exekuce zamítnut. Okresní soud posoudil tento návrh jako nedůvodný. Uvedl, že odkazovala-li povinná na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2670/2004, pak toto rozhodnutí se týkalo nalézacího, nikoliv exekučního řízení. Navíc, bylo přihlédnuto k tomu, že prodlení vzniklo i v důsledku chování pronajímatele. Soud dále uvedl, že ze skutečností, uváděných povinnou, se nepodává, že by prováděná exekuce měla pro ni, z majetkového či osobního hlediska, likvidační charakter, byť nezpochybňuje tvrzení o její složité situaci. Odkázal dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4378/2018, ve kterém tento soud dospěl k závěru, že důvody, pro které by bylo možné uplatnění nároku na zaplacení poplatku z prodlení považovat za odporující dobrým mravům, nelze spatřovat v samotné nepříznivé sociální situaci dovolatelky, ani ve výši poplatku z prodlení, jehož výše byla posuzována též Ústavním soudem. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1534/2017. K důvodům, pro které se povinná dostala do prodlení, mohlo být přihlíženo pouze v nalézacím řízení. Za situace, kdy od vydání exekučního titulu do zahájení exekuce nezaplatila povinná po pěti letech ničeho, zákonné a přiměřené příslušenství v podobě poplatku z prodlení, byť i několikanásobně převyšuje jistinu, vzniklo výlučně v důsledku dlouhodobého prodlení s platbou jistiny, proto soud neshledal vymáhání dosud nezaplacených poplatků z prodlení za rozporné s dobrými mravy. Proto návrh povinné na zastavení exekuce zamítl. 2. Proti vydanému rozhodnutí okresního soudu podala včasné odvolání povinná a namítala, že dluh na jistině činil 19.210 Kč a v exekuci, vedené více než 15 let, uhradila částku 199.089,76 Kč, přičemž jí stále zbývá uhradit částku 63.587 Kč, kterou nebude schopna uhradit do konce života, vzhledem k výši svého důchodu a zdravotnímu stavu, který jí neumožňuje zvýšit si příjmy v zaměstnání. Soudu doložila, že je ve starobním důchodu, ve špatném zdravotním stavu, dlouhodobě žije sama, doplácí na léky částku přes 800 Kč měsíčně a za bydlení platí 5.200 Kč. Důvodem vzniku dluhu na bydlení byla skutečnost, že zůstala s nezletilými dětmi sama, vážně onemocněla a otec nezletilých dětí jí neplatil řádně výživné, které musela vymáhat exekučně. Dlužná částka ve výši 19.210 Kč byla stanovena s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně od 10. 1. 1997 a exekuce byla nařízena až po dalších osmi letech. Pokud by jistina byla splácena, oprávněný by měl právo úrok spravedlivě požadovat a tento povinná spravedlivě uhradila, požadování další částky je však již v rozporu s dobrými mravy a nejeví se být spravedlivým požadavkem. Odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, podle něhož jsou soudy v exekučním řízení povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti. Skutečnost, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat jistinu, nemohla povinná nijak ovlivnit, konkrétně neměla možnost ovlivnit, aby platby šly přednostně na jistinu. Další placení je jen šikanózním výkonem práva, který způsobuje povinné škodu. Exekuční titul byl vydán v roce 1997 a nic nebránilo v tom, aby věřitel započal s vymáháním pohledávky bezodkladně, a trvalo mu osm let, než začal vymáhat. Zjevně nespravedlivé je příslušenství pohledávky k dnešnímu dni, kdy už desetkrát byla zaplacena jistina a věřiteli nevzniká škoda, navíc mu trvalo osm let, než začal nárok vymáhat. Zjevně nespravedlivé je zaplatit desetkrát víc. Dále poukázala na to, že poplatek z prodlení byl, jako nepřiměřená sankce, zrušen. Má za to, že dalším vedením exekuce jde o nepřiměřený zásah do jejích majetkových práv a věřiteli nevzniká žádná škoda. Navrhla, aby odvolací soud „potvrdil návrh na zastavení exekuce“ - dle obsahu se zjevně jedná o návrh na změnu odvoláním napadeného rozhodnutí tak, aby byla exekuce zastavena. 3. Krajský soud přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání povinné je důvodné. 4. Podle čl. IV, bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 286/2021 Sb. (který, až na tam uvedené výjimky, nabyl účinnosti dne 1. 1. 2022), není-li dále stanoveno jinak, dokončí se exekuční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona podle zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože k zahájení tohoto řízení došlo před 1. 1. 2022 a řízení je takto nutno dokončit podle dosavadních právních předpisů, bylo odvolání projednáno a rozhodnuto o něm podle občanského soudního řádu a exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021. 5. Z obsahu spisu vyplývá, že oprávněný se podaným návrhem na nařízení exekuce ze dne 30. 11. 2004, který byl soudu doručen dne 18. 1. 2005, domáhal nařízení exekuce na majetek povinné k uspokojení své pohledávky ve výši 19.210 Kč s příslušenstvím představujícím 2,5 promile z dlužné částky denně od 10. 1. 1997 do zaplacení a náklady řízení ve výši 772 Kč. Exekučním titulem byl platební rozkaz Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 20. 5. 1999, č. j. 2 Ro 385/99-9, kterým byla povinné uložena povinnost zaplatit žalobci - Městu Rožnov pod Radhoštěm částku 19.210 Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně od 10. 1. 1997 do zaplacení a náklady řízení ve výši 772 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 7. 2004 (č. l. 3 spisu) byla předmětná pohledávka postoupena z Města Rožnov pod Radhoštěm jako postupitele na oprávněného jako postupníka. Okresní soud dne 7. 3. 2005 podanému návrhu vyhověl, nařídil exekuci na majetek povinné a provedením exekuce pověřil soudní exekutorku (č. l. 23 spisu). V podání ze dne 4. 8. 2021 (č. l. 42 spisu) předložil soudní exekutor (Mgr. René Mohyla) okresnímu soudu k rozhodnutí návrh povinné na zastavení exekuce - jedná se o její návrh ze dne 20. 7. 2021 (č. l. 45 spisu), ve kterém se povinná domáhala zastavení exekuce s odůvodněním, že exekuce je vedena více než 15 let, jistina činila 19.210 Kč, uhradila již částku 199.089,76 Kč a stále jí má zbývat k úhradě částka 63.587 Kč. Uvedla, že má za to, že dluh je již uhrazen a další požadování příslušenství je v rozporu s dobrými mravy. Oprávněný v podání ze dne 2. 8. 2021 (č. l. 52 spisu) vyjádřil (bez dalšího) svůj nesouhlas se zastavením exekuce. Z přehledu vymoženého plnění soudního exekutora Mgr. René Mohyly (č. l. 54 spisu) vyplývá, že k datu 13. 8. 2021 byla na tuto exekuci vymožena částka 205.143,76 Kč, celková částka k vymáhání je v předpokládané výši 295.948,06 Kč. 6. Podle § 55 odst. 4 exekučního řádu o zastavení exekuce rozhodne exekutor i bez návrhu, souhlasí-li se zastavením oprávněný. Nesouhlasí-li oprávněný, požádá exekutor o zastavení exekuční soud, který při rozhodování postupuje podle odstavce 5. 7. Podle § 55 odst. 5 exekučního řádu o zastavení exekuce může rozhodnout exekuční soud i bez návrhu. 8. Podle § 52 odst. 1 exekučního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. 9. Podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. 10. Okresní soud posoudil podaný návrh povinné na zastavení exekuce jako nedůvodný, avšak odvolací soud se s tímto posouzením neztotožňuje. Je skutečností, že obecně doba trvání prodlení nepochybně ovlivňuje celkovou výši zaplaceného příslušenství (které má zjevně sankční povahu); tuto lze v zásadě klást k tíži povinnému, který si povinnosti uložené exekučním titulem nesplnil - výše zaplacené sankce tak odráží délku trvání prodlení. Je rovněž skutečností, že výše poplatku z prodlení byla podrobena též ústavněprávnímu přezkumu (viz níže). Přesto je nutno, podle názoru odvolacího soudu, vzít v úvahu všechny okolnosti zde projednávané věci, které zahrnují posouzení nejen druhu a okolností vzniku vymáhaného nároku, ale též okolnosti na straně povinné, jakož i další okolnosti (zde zejména postoj původního věřitelského subjektu k vymáhání nároku). 11. Z vymáhaného exekučního titulu, který je specifikován shora, přitom vyplývá, že k prodlení s placením nároku, kterým bylo dlužné nájemné, došlo již v roce 1997. Na vymáhaný dluh, resp. jeho příslušenství, je nutno nahlížet v mezích hmotněprávního režimu, který byl účinný v době jeho vzniku. Tento dluh vznikl za dřívějšího hmotněprávního režimu, tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (který byl účinný do 31. 12. 2013). V tomto právním režimu platilo, že nájem bytu byl chráněn (srov. § 685 odst. 3 občanského zákoníku), z toho pak vyplývalo zvláštní zákonem garantované „chráněné“ postavení nájemce v nájemním vztahu (obdobně jako např. spotřebitele ve spotřebitelském vztahu). Toto zvláštní postavení nájemce bylo vyváženo výší sankce - poplatku z prodlení za opožděné placení nájemného. Ústavní soud (v nálezu pléna ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 30/04) výši poplatku z prodlení nepovažoval za nepřiměřenou, naopak měla být dodržena zásada proporcionality, neboť se jednalo o částečné vyrovnání zvýšené ochrany nájemce (srov. rovněž judikaturu Nejvyššího soudu ČR – např. usnesení tohoto soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1534/2017). Hmotněprávní úprava účinná v době vzniku dluhu považovala poplatek z prodlení za příslušenství pohledávky (srov. § 121 odst. 3 občanského zákoníku) a povinnost ho zaplatit vznikala nájemci, pokud byl v prodlení s placením nájemného v době delší, než pět dnů po splatnosti nájemného (srov. § 697 občanského zákoníku). Konkrétní výše poplatku z prodlení pak byla určena § 2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Je proto možno uzavřít, že výše poplatku z prodlení, jako sankce za včasné neplacení nájemného, byla určena právním předpisem, nadto byla podrobena ústavněprávnímu přezkumu se závěrem, že není protiústavní. Z uvedených důvodů není možno na projednávanou věc aplikovat závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18. Předmětem posouzení Ústavním soudem v uvedené věci byla přiměřenost, či nepřiměřenost výše úroku z prodlení, jakožto odlišné sankce (aplikovatelné na prodlení odvozené od jiného základu), a to i v případě, kdy tato byla přiznána rozhodnutím soudu. Ústavní soud se však v uvedeném rozhodnutí zabýval též kritériem tzv. zjevné nespravedlnosti. Jedná se o univerzální kategorii, k jejímuž posouzení je oprávněn i exekuční soud. Zbývá tak posoudit, zda, vzhledem ke všem okolnostem zde projednávané věci, je možno další vymáhání nároku po povinné považovat již za zjevně nespravedlivé, a zda je tak dán důvod pro zastavení exekuce. 12. Jak již bylo shora uvedeno, je zřejmé, že povinná se dostala do prodlení s placením vymáhané pohledávky již v roce 1997. Věřiteli, kterým bylo Město Rožnov pod Radhoštěm, byl tento nárok přiznán zde vymáhaným exekučním titulem, který byl vydán dne 20. 5. 1999. Ačkoliv bylo právem tohoto věřitele domáhat se nuceného uspokojení této pohledávky cestou exekuce, toto právo nejen, že v časově přiměřené lhůtě (bez zjevného důvodu) vůbec nerealizoval (s cílem domoci se též přiznaného příslušenství pohledávky – poplatku z prodlení, jehož úhradou měl být též sanován za neplnění ze strany povinné), ale naopak pět let po přiznání uvedeného nároku na jeho vymáhání vlastně „rezignoval“ a uvedenou pohledávku postoupil jinému subjektu - oprávněnému. Je-li základním smyslem poplatku z prodlení sanovat (primárnímu) věřiteli újmu, která mu vznikla včasným nezaplacením pohledávky, pak tento se shora popsaným postupem vlastně vytrácí (tím spíše, je-li považován za společensky nežádoucí stav, kdy je obchodováno s pohledávkami s cílem, aby postupník dosáhl nepřiměřeného zisku zejména z výše vymáhaného příslušenství pohledávky). Vzhledem k uvedenému proto není možno dobu trvání prodlení klást zcela k tíži povinné. Tím ovšem není popíráno právo oprávněného domáhat se též uspokojení přiznaného příslušenství pohledávky, jen jeho výše musí odpovídat kritériu proporcionality. Z pohledu aktuálního právního stavu (po novele o. s. ř. provedené zákonem č. 286/2021 Sb., konkrétně úpravou uvedenou v ustanovení § 265a o. s. ř.) lze navíc uvést, že má-li být napříště výtěžek v exekuci dosažený započten (po úhradě nákladů exekuce) nejprve na jistinu a až pak na příslušenství pohledávky, bylo zjevně úmyslem zákonodárce zabránit společensky nežádoucímu „nekonečnému přirůstání příslušenství“ hrazenému před jistinou (a tedy stavu, kdy je pak výše vymoženého příslušenství ve vztahu k jistině zjevně disproporční). 13. Vztaženo ke zde projednávané věci to znamená, že činila-li výše vymáhané jistiny 19.210 Kč a částka, která byla k datu 13. 8. 2021 v exekuci vymožena, činila 205.143,76 Kč, byl po povinné již vymožen více než desetinásobek přiznané jistiny. Tímto je ovšem relace obou uvedených částek značně disproporční, a to i bez ohledu na shora uvedené základní východisko, podle něhož výše zaplacené sankce odráží délku trvání prodlení. Výše vymáhaného příslušenství pak nemůže být ve svých důsledcích až likvidační, resp. již značně narušující důstojnost a nemožnost povinné se vymanit z dluhové pasti. Nelze přitom odhlédnout ani od konkrétního sociálního statusu povinné, která je důchodkyní (zranitelná osoba) a její zdravotní stav má být nepříznivý. Další vedení exekuce k vymožení zbývající části pohledávky by se proto jevilo být jako nepřiměřené a zjevně nespravedlivé (i s přihlédnutím k tomu, že původní věřitel svá práva nerealizoval a oprávněnému /na kterého byla tato práva převedena/ bylo plněno v míře více než odpovídající; naopak již značně disproporční). Proto je nutno exekuci dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. 14. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že odvoláním napadené rozhodnutí je nutno změnit dle § 220 odst. 1 o. s. ř. a exekuci zastavit. 15. Dle § 224 odst. 2 o. s. ř. dále odvolací soud rozhodl o nákladech účastníků řízení před soudem prvého stupně. Podle ustanovení § 89, věta prvá ex. řádu je nutno posoudit, na straně kterého z účastníků spočívá procesní zavinění na zastavení exekuce. Oprávněný mohl poté, kdy obdržel návrh povinné na zastavení exekuce, všechny povinnou uváděné důvody pro zastavení exekuce vyhodnotit a reagovat na ně odpovídajícím procesním postupem. Toto neučinil a bez dalšího trval na dalším provádění exekuce. Proto je nutno procesní zavinění na zastavení exekuce shledat na jeho straně a byl by proto povinen hradit náklady řízení povinné. Protože jí však, podle obsahu spisu, žádné náklady řízení nevznikly, bylo o těchto nákladech rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. 16. Dále bylo potřeba rozhodnout o nákladech exekuce pověřeného soudního exekutora. Protože však soudní exekutor na základě výzvy odvolacího soudu uvedl, že náklady exekuce nepožaduje, bylo o těchto nákladech rozhodnuto tak, že soudní exekutor nemá na jejich náhradu právo. 17. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení má oporu v ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla procesně úspěšná povinná, které by tak příslušelo právo na náhradu těchto nákladů. Protože však povinné, podle obsahu spisu, žádné náklady odvolacího řízení nevznikly, bylo o nich rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. Ostrava 7. února 2022 JUDr. Ivana Kudrnová v. r. předsedkyně senátu