2 11 Co 104/2023 Číslo jednací: 11 Co 104/2023 -2287 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Zuzany Ihnátové a JUDr. Evy Placzkové ve věci žalobců: ; a) [jméno] [příjmení] [anonymizována dvě slova] sídlem [adresa], Lichtenštejnské knížectví b) [anonymizována dvě slova]. [příjmení] [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], narozený dne [datum] bytem [adresa], [anonymizována dvě slova] oba zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [jméno] sídlem [adresa] proti; žalovaným: ; 1. [název] [anonymizováno 8 slov], [IČO] sídlem [adresa] 2. [název] [anonymizována čtyři slova], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [jméno], [anonymizováno]. sídlem [adresa] 3. [název] [anonymizováno 6 slov] [země], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 4. [název] [anonymizováno] [stát. instituce], [IČO] sídlem [adresa] 5. [název] [anonymizováno] [stát. instituce], [IČO] sídlem [adresa] 6. [anonymizována tři slova], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 7. [anonymizováno 5 slov], [IČO] sídlem [adresa] 8. [anonymizována čtyři slova], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [jméno], [anonymizováno]. sídlem [adresa] 9. [anonymizováno] [země], [anonymizováno], [IČO] sídlem [adresa] 10. [anonymizováno 6 slov], [IČO] sídlem [adresa] 11. [anonymizována tři slova], [IČO] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva k nemovitostem, o vyklizení a peněžitou náhradu k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 29 C 410/2018-1876 ze dne 23. 11. 2022 ve znění usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 29 C 410/2018-1990 ze dne 20. 1. 2023 takto: I. Rozsudek okresního soudu se v odstavcích I. až XII. výroku potvrzuje. II. Rozsudek okresního soudu se v odstavcích XIII. až XXXIV. výroku mění takto: Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit 1. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 3.213 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobce a) je povinen zaplatit 1. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 1.607 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit 2. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 42.349 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta. Žalobce a) je povinen zaplatit 2. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 21.174 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit 3. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 19.686 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta. Žalobce a) je povinen zaplatit 3. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 9.843 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit 4. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 10.308 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobce a) je povinen zaplatit 4. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 5.154 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit 5. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 6.760 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobce a) je povinen zaplatit 5. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 3.380 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit 6. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 57.014 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta. Žalobce a) je povinen zaplatit 6. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 28.507 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit 7. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 1.936 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobce a) je povinen zaplatit 7. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 968 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit 8. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 39.281 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta. Žalobce a) je povinen zaplatit 8. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 19.641 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit 9. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 29.980 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobce a) je povinen zaplatit 9. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 14.990 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit 10. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobce a) je povinen zaplatit 10. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit 11. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 2.796 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobce a) je povinen zaplatit 11. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 1.398 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit 1. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. IV. Žalobce a) je povinen zaplatit 1. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit 2. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11.213 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta. VI. Žalobce a) je povinen zaplatit 2. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5.607 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta. VII. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit 3. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13.854 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta. VIII. Žalobce a) je povinen zaplatit 3. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6.927 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta. IX. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit 4. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. X. Žalobce a) je povinen zaplatit 4. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. XI. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit 5. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1.806 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. XII. Žalobce a) je povinen zaplatit 5. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 903 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. XIII. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit 6. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10.979 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta. XIV. Žalobce a) je povinen zaplatit 6. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5.489 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta. XV. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit 7. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1.090 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. XVI. Žalobce a) je povinen zaplatit 7. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 545 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. XVII. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit 8. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11.213 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta. XVIII. Žalobce a) je povinen zaplatit 8. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5.607 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta. XIX. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit 9. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. XX. Žalobce a) je povinen zaplatit 9. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. XXI. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit 10. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. XXII. Žalobce a) je povinen zaplatit 10. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. XXIII. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit 11. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2.258 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. XXIV. Žalobce a) je povinen zaplatit 11. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1.129 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobci a) a b) domáhali po jednotlivých žalovaných vyklizení a předání označených nemovitostí, dále zaplacení částky 100.000 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku, v případě, že soud nevyhoví uvedenému žalobnímu návrhu, aby byla stanovena povinnost žalovaným zaplatit žalobcům peněžitou náhradu za označené nemovitosti s jejich plody a užitky ve výši 100.000 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku, dále zamítl žalobu, kterou se žalobce a) domáhal určení, že tento je vlastníkem totožných označených nemovitostí, dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. 2. Rozsudek napadli v celém rozsahu včas podaným odvoláním žalobci a) a b) a domáhali se jeho zrušení a vrácení věci zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popř. se domáhali změny napadeného rozsudku tak, aby žalobě bylo v celém rozsahu vyhověno. Okresnímu soudu vytýkali, že případ nehodnotil individuálně a odmítl se věcí zabývat, neboť prý není v jeho kompetenci posoudit zejména otázku, zda byla nemovitost předmětem konfiskace prováděné státními úřady před datem 25. 2. 1948. Stanovisko Pléna Ústavního soudu č. st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (dále jen„ Stanovisko“) nelze v dané věci použít. Vztahuje se totiž na spory, kdy k zániku vlastnického práva došlo před datem 25. 2. 1948. Napadeným rozsudkem soud žalobcům odepřel spravedlnost; důkazy jimi navržené odmítl provést. Názor vyjádřený ve Stanovisku nemohl být přijat„ jednou pro vždy“. Žalobu o vydání nemovitosti žalobci nepodali pouze s tvrzením o svém vlastnickém právu k pozemku, nýbrž z důvodu imunity hlavy státu a imunity státu. Jurisdikční a exekuční imunita se vztahovala na knížete [jméno] [jméno] [příjmení], právního předchůdce a) žalobkyně (dále jen„ kníže“). Rozhodnutí o konfiskaci jeho majetku nemohlo být proto vykonáno. Jakákoli rozhodnutí vydaná v neprospěch knížete či faktický zásah do jeho vlastnického práva jsou podle mezinárodního práva nepřípustné. Okresní soud se dostatečně nezabýval otázkou, zda stát nemovitost převzal a drží ji po právu. Z výpisů z katastru nemovitostí právní titul k vlastnictví či užívání věci pro stát neplyne. Konfiskace majetku státem byla veřejnoprávním aktem, a neobstojí proto argumentace, že imunita hlavy státu nechrání vlastníka věci před aplikací soukromoprávních předpisů upravujících pravidla nabývání a zcizování majetku. V mezinárodním obyčejovém právu neexistuje výjimka z absolutního pojetí imunity hlavy státu, a je tedy nerozhodné, zda se jednalo o soukromý či veřejný majetek knížete, zda panovník cizího státu jednal při výkonu veřejné moci, nebo jako soukromá osoba. Imunita hlavy státu je jedním ze základních pilířů mezinárodního práva reflektujícího klíčový význam hlavy státu pro udržování mezinárodních vztahů. Imunita knížete měla za následek nicotnost textu (patrně textu konfiskační vyhlášky) a jeho nevykonatelnost. Okresní soud neřešil, zda nemovitost přešla z knížete na a) žalobkyni, zda došlo k zániku vlastnického práva knížete a kdy se tak stalo. Text konfiskační vyhlášky byl sepsán neexistujícím správním orgánem a nevyvolal právní účinky. Nicotnost konfiskační vyhlášky nelze zhojit, a to ani rozhodnutím nadřízeného správního orgánu; jedná se o tzv. paakt. Nemovitost je tak nadále ve vlastnictví a) žalobkyně a jejího právního předchůdce (knížete). Okresní soud ovšem odmítl konfiskační vyhlášky hodnotit z hlediska jejich procesních vad či věcné správnosti. Podle § 135 odst. 2 o. s. ř. měl z rozhodnutí správního orgánu vycházet a současně se vypořádat se všemi významnými námitkami; namísto toho závěry správního orgánu jen mechanicky převzal. Rozhodnutím správního orgánu přitom není vázán bezvýhradně. Nepřipustil důkazy opaku ke tvrzením obsaženým v textu konfiskačních vyhlášek. Při řešení prejudiciální otázky národnosti kníže vycházel nepřípustně z ničím nepodložené notoriety. Důkaz, že se kníže přihlásil k německé národnosti, nebyl předložen. Správní orgán nebyl oprávněn deklarovat národnost knížete vlastním, navíc ničím nepodloženým prohlášením, neboť to zákon neumožňoval. O národnosti knížete nebylo nikdy příslušnými státními orgány pravomocně rozhodnuto. Národnost nemůže být fyzické osobě vnucena správním či soudním rozhodnutím; určuje se subjektivním prohlášením dotyčné osoby. Se závěrem Stanoviska, že obecné soudy nemají pravomoc přezkoumat správní rozhodnutí, žalobci nesouhlasili. Řada dobových listin, konkrétně potvrzení MNV ve [obec] a potvrzení švýcarské ambasády, jednoznačně prokazují, že kníže byl jako právní předchůdce a) žalobkyně národnosti lichtenštejnské. Citované listiny tak vyvracejí závěr, že pozemek přešel na stát ex lege. Žádná ze zákonných podmínek dle Dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. (dále také jen„ Dekret“) nebyla splněna.„ Soud tím propůjčil účinky právním závěrům poválečných orgánů rozhodujících v řízeních postrádajících základní záruky spravedlivého procesu a rezignoval na přezkoumání žaloby v soudním řízení“, aniž vysvětil, z jakého důvodu zamítl důkazy žalobci navržené. Státní orgány neměly pravomoc rozhodovat o hlavě cizího státu. Pravomoc rozhodovat o pozemku náležela příslušnému Ministerstvu zemědělství (v součinnosti s Ministerstvem vnitra a Ministerstvem zahraničních věcí), nikoli národním výborům. Nemovitosti knížete se nacházely na území třech zemí a mnoha správních okresů. Konfiskační vyhlášky trpěly nedostatky formálními i obsahovými. V roce 1947 se Nejvyšší správní soud dozvěděl o těchto nedostatcích, o protiprávních krocích vedených vůči knížeti a hodlal rozhodnout v jeho prospěch, avšak po únoru 1948 bylo takové rozhodnutí vyloučeno. Žalobci detailně popisovali průběh tehdejšího řízení u Nejvyššího správního soudu (ve věci týkající se odnětí majetku knížete) v době po nástupu totality, kdy byla v důsledku politického tlaku na soudce výsledně zamítnuta stížnost knížete směřující ke zrušení konfiskační vyhlášky Zemského národního výboru v [obec]. K důvodům k vyloučení účinků Stanoviska žalobci dále uvedli: Účelem Stanoviska byla ochrana třetích osob odlišných od státu před nároky původních vlastníků připravených o vlastnická práva před datem 25. 2. 1948. V nyní projednávané věci je jako vlastník pozemku zapsán až dosud stát, nikoli soukromá osoba, která nabyla vlastnické právo od státu v dobré víře. Ochrana dobré víry nabyvatele je proto vyloučena. Okresní soud se ostatně otázkou dobré víry nezabýval. Stát se dopustil nezákonného zabrání majetku, a nelze mu poskytnout občanskoprávní ochranu. Stanovisko konzervovalo stav, kdy stát není vlastníkem věci, avšak původním vlastníkům není umožněno podávat žaloby na určení vlastnického práva nad rámec restitučních předpisů. Soud se nevypořádal s možností mimořádného vydržení pozemku, který stát užívá bez právního titulu. Plynutí času nemůže být samo o sobě důvodem k odnětí vlastnického práva původnímu vlastníku. Nárok na vydání nemovitosti je nepromlčitelný. Absence dobré víry státu v letech 1945 1948 je evidentní. Ochrana dobré víry může být navíc poskytována pouze osobám odlišným od státu, jeho organizačních složek a státních podniků. Držba pozemku státem není řádná, pravá a poctivá. Vláda [anonymizována dvě slova] opakovaně upozorňovala Českou republiku, že ČR nemovitosti zadržuje neoprávněně, v rozporu s vnitrostátním i mezinárodním právem. Stát uzavřel s ostatními spojeneckými a neutrálními zeměmi dohody, na jejichž podkladě poskytl občanům těchto zemí náhradu za odňatý majetek. Okresní soud neprovedl důkazy ke tvrzení, že pozemek byl zkonfiskován (tj. že šlo o vlastnictví knížete a zemědělský majetek) a individuální správní akt splňoval podmínky stanovené Dekretem. Institut žaloby na vyklizení věci nelze restitučními předpisy omezit. Zabavení majetku patřícího původně knížeti nesledovalo legitimní cíl, nebylo provedeno ve veřejném zájmu a nebylo přiměřené. Výpisy z katastru nemovitostí předložené žalobci dokládají, že vlastníkem pozemku byl ke konci 2. světové války kníže a majetek přešel děděním na a) žalobkyni. Stanovisko limituje použití vlastnických žalob dle obecného právního předpisu v relaci k restitučním předpisům, přijatým k nápravě některých křivd z doby nesvobody (1948 -1990), avšak restituční předpisy na daný případ nedopadají; neupravují totiž důsledky porušení práva mimo uvedené období. Nástroje ochrany vlastnického práva dle obecné občanskoprávní úpravy, existující v právních řádech od dob práva římského, je tak namístě v této věci použít. Stanovisko přijaté v roce 2005 změnilo po více než 12 letech od přijetí restitučních předpisů jejich podstatu. Konstatovalo nedostatek pravomoci soudů projednat vlastnické žaloby původních vlastníků. Jinak řečeno, Stanovisko omezilo vlastnická práva žalobců, a ocitlo se tak v rozporu s právem mezinárodním. Okresní soud aplikoval restituční předpisy, konkrétně zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, ačkoli se žalobci jejich použití nedovolávali, neboť kníže a b) žalobce jako hlavy cizího státu nemohli nabýt české občanství. V roce 1996 Výbor OSN pro lidská práva označil podmínku občanství při uplatňování nároků oběťmi konfiskace za neslučitelnou se zákazem diskriminace, neexistuje-li dostatečný důvod pro odlišný přístup k těmto osobám. Žalobci na podporu svého názoru odkazovali na starší judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR vydanou před přijetím Stanoviska, vážící se k otázkám podmínky státního občanství a možnosti uplatnit ochranu vlastnického práva formou žaloby na vydání věci či žaloby na určení vlastnického práva. Napadený rozsudek má podle nich za následek porušení principu rovnosti před zákonem. Aplikace Stanoviska je ve svém důsledku diskriminační, neboť vede k odlišnému zacházení se žalobci ve srovnání s osobami, které se domáhaly ochrany svých vlastnických nároků před přijetím Stanoviska, tj. před rokem 2005, a soudy jejich žaloby projednaly. K ochraně vlastníků se nyní přistupuje v závislosti na tom, kdo do jejich vlastnického práva zasáhl. Zásahy provedené státem se staly beztrestnými; stát za své protiprávní jednání z minulé doby dle Stanoviska neodpovídá. Okruh oprávněných osob byl státem vymezen pouze pro účely restitučního řízení. Restituční předpisy nestanovily, že stát nabyl vlastnické právo také k nemovitostem, jejichž původní vlastník není osobou oprávněnou dle restitučních předpisů. Toliko osoba oprávněná nemůže požadovat navrácení majetku mimo rámec restitučních předpisů. Okresním soudem provedený zjednodušující výklad Stanoviska podaný v rozporu s čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zakládá novou křivdu, neboť žalobci se nemohou svých práv nijak domoci. K zásahu do vlastnického práva knížete sice došlo před převzetím závazků plynoucích z Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, avšak věc má být rozhodnuta podle současně platné právní úpravy. Okresní soud nevysvětlil, proč není ochoten připustit průlom časové hranice k nápravě majetkových křivd způsobených v době nesvobody, když v případě židovského majetku tak učinil. Právním podkladem pro rozhodnutí má být dle žalobců § 1040 o. z. Žalobu na vyklizení pozemku hodnotil okresní soud jako nedůvodnou pro údajnou absenci naléhavého právního zájmu žalobců na určení vlastnického práva k pozemku; není-li prý a) žalobkyně vlastníkem nemovitosti, nemůže se úspěšně domáhat jejího vyklizení. Žalobci přitom uplatnili nárok na vyklizení pozemku ve smyslu § 1040 o. z. jako nárok primární a nárok na vydání určovacího rozhodnutí jako subsidiární. Reivindikační žaloba není zákonem omezena z hlediska časového či procesního. Závěry Stanoviska jsou použitelné pouze v řízeních zahájených žalobou o určení vlastnictví. Nesprávný je rovněž výrok o zamítnutí nároku na finanční náhradu, neboť je založen na vadném závěru o absenci vlastnického práva žalobců k pozemku. Napadeným rozsudkem okresní soud konfiskoval pozemek v roce 2021, v rozporu s mezinárodněprávním zákazem zcizování majetku cizinců bez náhrady. V důsledku porušení uvedeného zákazu, platného již před rokem 1945, byl stát povinen poskytnout cizincům náhradu za zkonfiskovaný majetek dodatečně. Žalovaní neprokázali, že v rozhodné době existovalo pravidlo mezinárodního obyčejového práva týkající se sebezáchovy nebo krajní nouze, které by ospravedlňovalo zabrání nemovitostí knížeti. Nebyla tu tedy žádná okolnost vylučující protiprávnost takového postupu. [anonymizována dvě slova] se stalo jediným státem, se kterým Česká republika neuzavřela tzv. náhradovou smlouvu. Odnětí nemovitosti státem představuje protiprávní akt zakládající odpovědnost státu dle mezinárodního obyčejového práva. Soudy jsou povinny jednat tak, aby protiprávní stav neprodlužovaly, ukončily jej a jeho následky odčinily navrácením do původního stavu. S těmito námitkami žalobci navrhli změnu napadeného rozsudku v tom smyslu, že soud jejich žalobě vyhoví. 3. Žalovaní navrhovali potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, žalovaní 1., 2., 3., 4., 5., 6., 8., 9. a 11. ve svých písemných vyjádřeních k podanému odvolání uvedli své právní argumenty, proč považují napadený rozsudek za správný, proč souhlasí se závěry okresního soudu a navrhují potvrzení rozsudku v celém rozsahu. 4. Podáním ze dne 7. 2. 2023 se žalobci domáhali přerušení odvolacího řízení ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do rozhodnutí o stížnosti [číslo] podané dne [datum] [anonymizována dvě slova] proti České republice u Evropského soudu pro lidská práva (dále jen stížnost), protože probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Poukazovali na unesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice, který usnesením č. j. 18 Co 270/2021-1274 ze dne 31. 10. 2022 v obdobné věci řízení přerušil do doby konečného rozhodnutí ESLP o stížnosti. 5. Odvolací soud návrh na přerušení řízení ze dne 29. 11. 2022 zamítl. Z obsahu stížnosti shora označené bylo zjištěno, že [anonymizována dvě slova] stížnost podalo s cílem uplatnit mezinárodní odpovědnost České republiky za systematické porušování základních práv lichtenštejnských státních příslušníků, která jsou garantována Úmluvou a Protokolem č. 1. Tato práva včetně zákazu etnické diskriminace, práva na spravedlivý proces a práva na soukromý a rodinný život byla porušena řadou nedávných a stále probíhajících soudních a správních úkonů, které byly provedeny v kontextu koordinované snahy českých orgánů připravit lichtenštejnské státní příslušníky o jejich majetková práva ve prospěch České republiky. 6. Odvolací soud své zamítavé rozhodnutí ohledně označeného návrhu odůvodňuje tím, že nelze vůbec předjímat, jak dlouho bude řízení o stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva trvat a v jakém časovém horizontu soud rozhodne. Dle názoru odvolacího soudu nelze na dobu neurčitě dlouhou založit právní nejistotu účastníků, především žalovaných a vyčkávat, jak dopadne shora označené řízení. Nelze pominout, že v skutkově zcela obdobné věci, pouze týkající se jiných žalovaných a jiných pozemků rozhodl Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 815/2021-1151 ze dne 13. 12. 2021 a odmítl dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 83/2020-863 ze dne 23. 9. 2020, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek o obdobně vznesených právních nárocích Okresního soudu v Kolíně ve věci sp. zn. 19 C 318/2018. Rovněž Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti ve věci sp. zn. III. ÚS 2130/17 ze dne 20. 2. 2020, kterou podala nadace [příjmení] [anonymizována tři slova] (v předmětném řízení žalobkyně a)) proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 4705/2016-442, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 86/2016-340 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 20 C 70/2014-231, kdy v tomto rozhodnutí Ústavní soud se přihlásil k závěrům pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005. Toto stanovisko neshledal překonaným. Ústavní stížnost byla odmítnuta. 7. Odvolací soud je toho názoru, že s ohledem na závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soud nejsou splněny podmínky pro přerušení řízení a vyčkávání po blíže neurčitou dobu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o označené stížnosti, a to s výsledkem, který rozhodně nelze předjímat. Ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. byl návrh na přerušení řízení zamítnut. 8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu včetně řízení předcházejícího jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 9. V řízení se vyskytl mezinárodní prvek, okresní soud se proto správně nejprve zabýval mezinárodní příslušností soudů České republiky věc projednat. Při absenci mezinárodní smlouvy mezi Českou republikou a [anonymizováno] mezinárodní příslušnost českých soudů plyne z čl. 24 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU č. 1215/2012) o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel I bis) s ohledem na přednostní aplikaci nařízení před vnitrostátním právem, kterým je zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním č. 91/2012 Sb. Odvolací soud dále souhlasí se závěrem okresního soudu, že je dána pravomoc českých soudů, neboť jde o spor, který vyplývá z poměrů soukromého práva a žalobci vystupují ve sporu jako soukromé osoby. Podáním žaloby u českého soudu sami žalobci projevili vůli se pravomoci českého soudu podrobit, a to i žalobce b) jako lichtenštejnská hlava státu. Projednáním a rozhodnutím této věci české soudy do suverenity [anonymizována dvě slova] nepřípustně nezasahují, jak již uvedl okresní soud, neboť jde o spor, který vyplývá z poměrů soukromého práva, spor mezi státy předmětem tohoto řízení není. 10. Okresní soud provedl dokazování listinami a z provedených důkazů učinil skutková zjištění uvedená v odstavcích 8. – 10. odůvodnění, odvolací soud tato skutková zjištění přejímá jako zcela správná a v úplnosti na ně odkazuje. 11. Lze shrnout skutkový závěr, že československý stát se chopil držby pozemků v původním vlastnictví [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizována dvě slova] na základě Dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 (dále jen dekret). Právní předchůdce žalobce [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizována dvě slova] byl dle citovaného dekretu vyhláškou bývalého ONV v [obec] ze dne 31. 7. 1945 [číslo jednací] označen za osobu německé národnosti. Konfiskaci se bránil neúspěšně, nemovitosti proto přešly do vlastnictví státu ke dni účinnosti Dekretu, tj. k datu 23. 6. 1945. Ke stejnému datu zaniklo vlastnické právo právního předchůdce žalobců k pozemkům. Předmětné pozemky tedy jmenovaný původní vlastník nemohl převést věnovací listinou ze dne 3. 1. 1970 na žalobkyni a). 12. Okresní soud dospěl ke správnému závěru ohledně absence naléhavého právního závěru na určovací žalobě. Naléhavý právní zájem na vydání rozsudku o určení právního poměru či práva, který v projednávané věci absentuje, je dle § 80 o. s. ř. nezbytným procesním předpokladem věcného projednání žaloby. Podle ustálené judikatury soudů je naléhavý právní zájem na takovém určení dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti. Určovací žaloba je tedy preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se žaloba domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje. 13. Odvolací soud nenašel důvod odklonit se při úvaze o naléhavém právním zájmu na vydání požadovaného určovacího rozhodnutí, resp. o jeho nedostatku, od závěrů bohaté judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR, vyjádřených pregnantně za účelem jejich sjednocení ve Stanovisku Pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, publikovaném pod sp. zn. Pl ÚS-st. 21/05, o obcházení restitučních předpisů žalobami o určení vlastnického práva podle práva občanského. Se závěry cit. plenárního nálezu žalobci ve velmi rozsáhlém odvolání, stejně jako v průběhu prvostupňového řízení, obšírně polemizovali. Činili tak s argumenty, které lze hodnotit jako převážně zavádějící. S odkazem na řadu rozhodnutí NS ČR a ÚS ČR odvolací soud především zdůrazňuje, že v situaci, kdy je judikaturou již vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v řízení přezkoumávat odvolateli formulované otázky dílčí, které nemohou zvrátit již ustálené řešení otázky obecné (viz např. usnesení ÚS ČR ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). 14. Podle § 1 odst. 1 písm. a) Dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále též jen„ Dekretu“), s okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost. 15. Podle § 1 odst. 2 Dekretu osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se zemědělský majetek podle odstavce 1 nekonfiskuje. 16. Podle § 1 odst. 3 Dekretu o tom, lze-li připustiti výjimku podle § 1 odstavec 2 Dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., rozhodne na návrh příslušné rolnické komise příslušný okresní národní výbor. Pochybné případy předloží okresní národní výbor zemskému národnímu výboru, který je se svým dobrozdáním postoupí ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodne v dohodě s ministrem vnitra. 17. Podle § 2 odst. 1 Dekretu za osoby národnosti německé nebo maďarské jest považovati osoby, které při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti. 18. Podle § 2 odst. 2 Dekretu výjimky z ustanovení § 2 odstavec 1 tohoto dekretu budou určeny zvláštním dekretem. 19. Žalobci v odvolání znovu zpochybňovali účinky konfiskace majetku právního předchůdce žalobců, s námitkami o nezákonnosti konfiskace a o procesních pochybeních v tehdy vedeném správním řízení (dle dekretu č. 12/ 1945 Sb.). Ústavní soud ve Stanovisku mimo jiné jasně vyjádřil:„ Je-li určovací žalobou napadána konfiskace (její proces, účinky, zákonnost) dle dekretu č. 12/1945 Sb., nebo dekretu č. 108/ 1945 Sb., případně akty revize první pozemkové reformy, je nutno zdůraznit, že břemeno důkazní zde zatěžovalo vlastníka konfiskovaného majetku, který se proti konfiskaci bránil v tom smyslu, že bylo na něm, aby prokázal, že u něj nejsou zákonné podmínky pro konfiskaci majetku dány, a to v okamžiku konfiskace. Prostřednictvím požadavku na určení vlastnického práva se však týž nebo jeho potomci tohoto zákonného břemene zbavují a přenášejí je na druhou, již tak znevýhodněnou stranu sporu. Pokud by byl v zásadě mimo vymezený rámec časový i věcný připuštěn přezkum veřejnoprávního postupu, jenž byl titulem pro přechod vlastnického práva, znamenalo by to přiznat obecným soudům oprávnění, které v době vydání takového aktu neměly. Např. dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR Rc 187/47 ze dne 5. 2. 1947 nepříslušelo soudům zabývat se otázkou konfiskace (z hlediska splnění zákonných podmínek) ani předběžně. (…) Ani v současné době soudu nepřísluší, aby v řízení o ochranu vlastnictví posuzoval existenci předpokladů konfiskace podle uvedeného dekretu“. Pokud by byla zpochybněna lhůta stanovená zákonem k přezkumu správního aktu či jeho účinků, nebylo by žádného limitu věcného a časového, který by bránil dřívějším vlastníkům věci nebo jejich potomkům domáhat se majetku, kterého pozbyli kdykoli v minulosti. Restituční předpisy uvedené lhůty prolomily. Pouze v jejich rámci a za účelem jimi vytýčeným lze některé majetkové křivdy způsobené komunistickým režimem napravit.„ Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. Právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu byl dekret samotný. Restituční nároky přiznané ke zmírnění majetkových křivd, způsobených po datu 25. 2. 1948, zákony č. 87/1991 Sb., 229/1991 Sb., 243/1992 Sb. a 403/1990 Sb. byly beneficiem státu přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích takto stanovenou hranici nezpochybnil. S odvolací námitkou žalobců, že Stanovisko mělo zajistit pouze ochranu třetích osob, jež nabyly zkonfiskovaný majetek od státu v dobré víře, nelze souhlasit. Námitka, že žalobci se nedomáhali navrácení svého historického majetku dle restitučních předpisů, postrádá právní význam. Nebylo-li možno účinky konfiskace majetku dle dekretu č. 12/ 1945 Sb. napravit podle restitučních předpisů, neboť takový časový průlom do vlastnických vztahů k nápravě majetkových křivd restituční zákonodárství nedovolovalo, nemohou žalobci dosáhnout nápravy cestou podání žaloby o určení vlastnického práva, nebo žalobou na vyklizení pozemku dle § 1040 odst. 1 o. z. 20. Okresní soud podrobně vyložil závěry týkající se důsledků konfiskace majetku dle poválečných dekretů v odstavcích 32. – 38. odůvodnění svého rozsudku, včetně citací některých pasáží Stanoviska; odvolací soud na ně pro stručnost rovněž odkazuje. Poukazuje zejména na závěr, že konfiskace byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních rozhodnutí, pokud to není výslovně zákonem připuštěno. Ve věcech konfiskace podle dekretu č. 12/ 1945 Sb. zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek podléhal konfiskaci, ze strany státních orgánu označen a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo ve správním řízení rozhodnuto, nebo vydání takového deklaratorního rozhodnutí neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný. Podrobně okresní soud zdůvodnil taktéž správný závěr, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu. 21. Rozhodnutí příslušných správních orgánů měla tedy pouze deklaratorní charakter a jejich účinky působily ex tunc, tj. ke dni účinnosti Dekretu (viz usnesení NS ČR ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016). Stát nabyl vlastnické právo k pozemku ke stejnému dni, tj. k datu 23. 6. 1945. Žalobci nemají naléhavý právní zájem na vydání rozsudku o určení vlastnického práva. Nejsou vlastníky pozemku, nemohli se proto účinně domoci jeho vyklizení, stejně jako nemohli uspět se žalobou o náhradu za užívání pozemku. S ohledem na právní titul odnětí vlastnického práva jejich právnímu předchůdci (konfiskaci) nebyli aktivně legitimováni k žalobě o náhradu za odnětí pozemku státem. Žalovaní pozemky užívají jako jejich vlastníci, a nelze je zavázat vydat z tohoto užívání žalobcům – nevlastníkům užitek. Námitka, že stát nemovitost převzal bez právního důvodu, byla zjištěnými skutečnostmi jednoznačně vyvrácena. 22. Článek Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod negarantuje právo na obnovení vlastnického práva, nýbrž jen ochranu existujícího vlastnického práva. K absenci náhradové dohody mezi Českem a [anonymizováno] týkající se v minulosti odňatého nemovitého majetku se odvolací soud nevyjadřuje, neboť tato problematika přesahuje rámec občanskoprávního sporu. Již konstantní závěr soudů o nemožnosti překonat účinky konfiskace majetku vylučuje přiznat právní relevanci tvrzení, že právní předchůdce žalobců byl ve smyslu mezinárodního práva hlavou neutrálního státu, a mohla na něj dopadat jurisdikční imunita. Evropský soud pro lidská práva přitom respektuje, že vydání Dekretu bylo rovněž z hlediska mezinárodního práva legálním a legitimním aktem. 23. Dekret prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. dopadal na tam uvedené osoby bez ohledu na státní občanství; zásada, že lze poskytnout ochranu jen skutečnému vlastníkovi, též platí bez ohledu na státní příslušnost. Křivdy, ať již skutečné nebo domnělé, učiněné před 25. 2. 1948, se neodčiňují, nestanoví-li to zvláštní zákon; to platí jak pro občany České republiky, tak i pro občany jiných států. Žalobcům soud neodepřel právo na ochranu vlastnictví podle obecných předpisů, realizace tohoto práva – tak, jako v případě jakéhokoli jiného účastníka - však předpokládá, že bude v řízení prokázáno jeho vlastnictví (resp. skutečnosti jej zakládající), což se nestalo; bylo naopak prokázáno, že došlo ke konfiskaci, kterou pozemek nabyl do vlastnictví stát. Konfiskovaný majetek nemohla a) žalobkyně nabýt z dědictví po knížeti. 24. Nepřípadná byla odvolací argumentace, že okresní soud odmítl žalobu projednat pro údajný nedostatek pravomoci soudu. Okresní soud totiž žalobu (o určení vlastnického práva, o vyklizení pozemku a o peněžitou náhradu) projednal a rozhodl o ní meritorně (se závěrem, že žalobci nemohou se žalobou podanou s využitím občanskoprávních prostředků ochrany vlastnického práva a s dalšími souvisejícími nároky uspět, jestliže restituční předpisy nestanovily možnost zmírnění či nápravu tvrzené újmy). Stručně řečeno, není-li žalobce a) vlastníkem předmětných nemovitostí, nemohou se žalobci a) a b) domáhat jejich vyklizení a předání a nemůže jim být vyplacena jakákoliv peněžitá náhrada. 25. Přisvědčit nelze ani odvolací námitce, že okresní soud porušil právo žalobců na spravedlivý proces. V odůvodnění napadeného rozsudku se zevrubně vypořádal se žalobní argumentací a pečlivě objasnil závěry skutkové i právní; žádná procesní práva nebyla žalobcům podle obsahu spisu upřena. 26. Okresní soud postupoval správně, neprovedl-li žalobci navržené důkazy, zejména ve vztahu k existenci podmínek pro konfiskaci, neboť není-li oprávněn přezkoumávat věcnou správnost konfiskačních vyhlášek, navržené důkazy nemohly mít vliv na rozhodnutí ve věci a z tohoto pohledu by dokazování v uvedeném rozsahu bylo nadbytečné. 27. S odkazem na shora uvedené závěry bylo napadené rozhodnutí v odst. I. výroku jako věcně správné potvrzeno ve smyslu § 219 o. s. ř. 28. Odvolací soud změnil výroky týkající se náhrady nákladů řízení. Žalobci a) a b) uplatnili v řízení celkem 3 nároky: žalobce a) nárok na určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, žalobci a) a b) společně nárok na vyklizení předmětných nemovitostí a zaplacení částky 100.000 Kč. V řízení procesně úspěšní žalovaní mají právo na náhradu nákladů řízení účelně vynaložených. Tyto náklady v případě zastupování advokátem představuje odměna advokáta a náhrada jeho nákladů. Za nárok na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem činí v souladu s § 9 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb. tarifní hodnota 50.000 Kč, za nárok na vyklizení předmětných nemovitostí činí tarifní hodnota dle § 9 odst. 1 cit. vyhlášky 10.000 Kč a za požadovanou platbu 100.000 Kč činí tarifní hodnota 100.000 Kč dle § 7 cit. vyhlášky. Dle § 12 odst. 3 cit. vyhlášky se při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. V tomto případě činí součet tarifních hodnot spojených věcí 160.000 Kč (50.000 Kč + 10.000 Kč + 100.000 Kč). Odměna za jeden úkon při takto spojených věcech a tarifní hodnotě 160.000 Kč činí dle § 7 cit. vyhlášky 7.500 Kč. 29. Celkové náklady, které vznikly každému z žalovaných v řízení před soudem prvního stupně, rozdělil odvolací soud na třetiny a žalobcům a) a b), kteří se domáhali dvou nároků – vyklizení předmětných nemovitostí a zaplacení částky 100.000 Kč, uložil k zaplacení 2/3 z těchto nákladů, žalobci a), který se domáhal dalšího nároku – určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, uložil soud k zaplacení další 1/3 těchto nákladů řízení. Odvolací soud dále odkazuje na správný výpočet nákladů řízení žalovaných 1. až 11. tak, jak byl učiněn okresním soudem a je uveden v bodech 47. až 57. odůvodnění napadeného rozhodnutí. Náklady řízení, které vznikly každému z žalovaných, odvolací soud rozdělil tak, jak je uvedeno výše. 30. Stejnou úvahou byl veden odvolací soud také při rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení. 31. Náklady 1. žalovaného činí za 3 úkony dle § 1 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. 3 x 300 Kč = 900 Kč (písemné vyjádření k odvolání, příprava účasti na jednání a účast na jednání před odvolacím soudem). Z této částky jsou žalobci a) a b) povinni zaplatit 1. žalovanému 2/3 = 600 Kč, žalobce a) 1/3 = 300 Kč. 32. 2. a 8. žalovaní byli v řízení zastoupeni advokátem. Odměna zastupujícího advokáta za každého žalovaného za jeden úkon právní služby činí dle § 12 odst. 4 advokátního tarifu 6.000 Kč, advokát učinil 2 úkony právní služby – vyjádření k odvolání a účast u jednání před odvolacím soudem, což činí 2 x 6.000 Kč = 12.000 Kč za každého žalovaného. Dále má advokát v souladu s § 13 odst. 4 advokátního tarifu právo na paušální náhradu výdajů, a to ve výši 2 x 300 Kč, je nerozhodné, že advokát zastupoval dva žalované, paušální náhrada výdajů se přiznává pouze jedenkrát. Za 2 úkony právní služby činí 600 Kč. Z této částky bylo za 2. žalovaného přiznáno 300 Kč a za 8. žalovaného rovněž 300 Kč (za každého ˝). Náhrada za promeškaný čas za 14 půlhodin po 100 Kč dle § 14 advokátního tarifu činí 1.400 Kč, za každého z žalovaných bylo přiznáno 700 Kč. Náhrada jízdného za cestu veřejným hromadným prostředkem činí 1.802 Kč, za každého z žalovaných bylo přiznáno 901 Kč. Celková částka za každého žalovaného činí 13.901 Kč a zvyšuje se o 21 % daně z přidané hodnoty na částku 16.820 Kč. Žalobcům a) a b) bylo uloženo zaplatit 2. žalovanému 2/3 z této částky = 11.213 Kč, žalobci a) bylo uloženo zaplatit 1/3 z této částky = 5.607 Kč. Tato povinnost jim byla uložena ve vztahu k 2. i 8. žalovanému. 33. Náklady 3. žalovaného, který byl zastoupen advokátem, činí za dva úkony právní služby odměna po 7.500 Kč = 15.000 Kč, paušální náhrada výdajů za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání) činí 600 Kč. Náhrada jízdného za jízdu osobním automobilem činí celkem 5.181 Kč (726 km x 41,20 Kč l benzinu Natural 95 x 4,7 l /100 km x 0,01 = 1.406 Kč; 5,20 Kč/km x 726 km = 3.775 Kč; celkem 5.181 Kč). Celkem činí náklady 3. žalovaného 20.781 Kč, z čehož žalobcům a) a b) bylo uloženo zaplatit 2/3 = 13.854 Kč a žalobci a) 1/3 = 6.927 Kč. 34. Náklady 4. žalovaného představuje paušální náhrada dle § 1 vyhl. č. 254/2015 Sb. za 2 úkony (příprava k jednání a účast u jednání) 2 x 300 Kč = 600 Kč. Žalobcům a) a b) bylo uloženo zaplatit 2/3 = 400 Kč a žalobci a) 1/3 = 200 Kč. 35. Náklady 5. žalovaného představuje paušální náhrada za 3 úkony dle § 1 vyhl. č. 254/2015 Sb. (vyjádření k odvolání, příprava k jednání a účast u jednání) 3 x 300 Kč = 900 Kč. Náhrada jízdného veřejným hromadným prostředkem činí celkem dle doložených jízdenek 1.668 Kč a náhrada stravného 141 Kč, celkem 2.709 Kč. Žalobcům a) a b) bylo uloženo zaplatit 5. žalovanému z této částky 2/3 = 1.806 Kč a žalobci a) bylo uloženo zaplatit 1/3 = 903 Kč. 36. Náklady 6. žalovaného činí odměna za zastupování advokátem požadovaná ve výši 5.100 Kč za jeden úkon právní služby, za 2 úkony právní služby (podání vyjádření a účast u jednání) činí odměna 10.200 Kč. Paušální náhrada výdajů za 2 úkony právní služby 2 x 300 Kč = 600 Kč. Jízdné veřejným hromadným prostředkem dle doložených jízdenek činí 1.464 Kč, náhrada za promeškaný čas dle § 14 cit. vyhlášky činí 16 x 100 Kč = 1.600 Kč. Částka 13.864 Kč se zvyšuje o 21% DPH na částku 16.775 Kč, přičemž advokát ve svém vyúčtování požadoval částku nižší 16.468 Kč, která mu proto byla přiznána. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit 6. žalovanému 2/3 = 10.979 Kč a žalobce a) je povinen zaplatit 1/3 = 5.489 Kč. 37. Náklady 7. žalovaného představuje paušální náhrada dle § 1 vyhl. č. 254/2015 Sb. za dva úkony (příprava k jednání a účast u jednání) 2 x 300 Kč = 600 Kč, jízdné veřejnou hromadnou dopravou dle doložených jízdenek 1.035 Kč, z částky 1.635 Kč jsou žalobci a) a b) povinni zaplatit 2/3 = 1.090 Kč a žalobce a) 1/3 = 545 Kč. 38. Náklady 9. žalovaného představuje paušální náhrada za 2 úkony dle § 1 vyhl. č. 254/2015 Sb. 2 x 300 Kč = 600 Kč. Z toho jsou žalobci a) a b) povinni zaplatit 2/3 = 400 Kč a žalobce a) 1/3 = 200 Kč. Stejnou částku ve stejném poměru jsou žalobci a) a b) povinni zaplatit rovněž 10. žalovanému. 39. Náhrada výdajů 11. žalovaného činí za 3 úkony dle § 1 vyhl. č. 254/2015 Sb. 3 x 300 Kč = 900 Kč. Náhrada jízdného činí celkem 2.487 Kč (344 km x 5,9 l /100 km x 34,40 Kč l Nafta x 0,01 = 698 Kč; 344 km x 5,20 Kč/km = 1.789 Kč; celkem 2.487 Kč. Z částky 3.387 Kč jsou žalobci a) a b) povinni zaplatit 2/3 = 2.258 Kč a žalobce a) 1/3 = 1.129 Kč. 40. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. a platební místo v případě, že žalovaní byli zastoupeni advokátem dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku ve věci samé je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat dle § 239 o. s. ř. jen dovolací soud. Účastník může podat dovolání do 2 měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to k Nejvyššímu soudu ČR v Brně. Proti nákladovým výrokům není dovolání přípustné. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Ostrava 18. září 2023 JUDr. Jana Palkovská předseda senátu