2 11 CO 123/2023 Číslo jednací: 11 Co 123/2023-61 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Evy Placzkové a JUDr. Zuzany Ihnátové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený opatrovníkem - advokátkou [údaje o zástupci] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [adresa] o částku 8.855,53 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 3. 2023, č. j. 10 C 208/2022-40 takto: Usnesení okresního soudu se mění tak, že řízení se nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením okresní soud řízení zastavil a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení. 2. Proti usnesení podala žalobkyně včasné odvolání s námitkou, že předpoklady pro zastavení řízení nebyly splněny. Žalobou uplatnila nárok na zaplacení ceny služby spočívající v poskytnutí zdravotní péče v situaci, kdy se žalovaný neprokázal platným pojištěním. V žalobě označila žalovaného adresou„ ul. [adresa] [anonymizováno], [obec]“, jež žalovaný uvedl jako adresu svého bydliště, kde se ovšem podle výsledků šetření nezdržuje. Je totiž slovenským občanem bydlícím ve Slovenské republice Okresní soud ustanovil žalovanému zástupce v osobě opatrovníka, který za žalovaného procesní námitky nevznesl. Soud přijal nesprávný právní závěr, že předmětem sporu není nárok ze smluvního vztahu. Právní vztah založený mezi účastníky podléhá - podle žalobkyně - režimu Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 – Řím II. Mezinárodní příslušnost soudu v dané věci s cizím prvkem je třeba řešit dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 – Brusel I bis, konkrétně dle čl. 2 nebo čl. 5 odst. 1 Nařízení (viz rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 33 Cdo 123/2012). Dle čl. 7 bod 1 písm. a), b) Nařízení je mezinárodně příslušný soud toho státu, ve kterém bylo poskytnuto plnění v rámci smluvního závazkového vztahu, a v případě žaloby na náhradu škody soud státu, kde došlo k jednání, z něhož škoda vznikla. Vedle toho platí čl. 26 cit. Nařízení. Z obsahu napadeného usnesení není zřejmé, zda okresní soud zjišťoval adresu skutečného bydliště žalovaného ve Slovenské republice, s ohledem na možné použití čl. 4 odst. 1 Nařízení. V obdobných případech okresní soud žaloby projednal; nedostatek místní či věcné příslušnosti k projednání věcí tedy nezjistil (viz např. věci vedené pod sp. zn. 19 C 357/2019, 42 C 116/2022, 20 C 133/2018). Napadené usnesení nadto nebylo náležitě odůvodněno. Žalobkyně se s těmito argumenty domáhala změny napadeného usnesení v tom smyslu, že řízení nebude zastaveno. 3. Krajský soud přezkoumal usnesení okresního soudu a řízení jemu předcházející postupem dle § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., s tím výsledkem, že odvolání je důvodné. 4. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). 5. Podle § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. 6. Podle čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení“), nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 7. Podle čl. 5 odst. 1 Nařízení osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. 8. Podle čl. 26 odst. 1 Nařízení není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle čl. 24 výlučně příslušný. 9. Podle čl. 7 odst. 1 Nařízení osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: 1. a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. 10. Krajský soud souhlasil se zjištěními okresního soudu vyjmenovanými v prvých dvou odstavcích odůvodnění napadeného usnesení; pro stručnost na ně v celém rozsahu odkazuje a doplňuje další skutečnosti plynoucí ze spisu: Podle sdělení [policie] [anonymizováno 5 slov] ze dne 21. 10. 2022 bylo na adrese trvalého pobytu žalovaného uvedené v záhlaví tohoto usnesení od sousedů zjištěno, že žalovaný se v označeném místě nezdržuje a má prodlévat na území České republiky ve městě [obec]. Podle sdělení pošty zaznamenaného na obálce, v níž byla žalovanému doručována soudní zásilka, která byla dne 15. 12. 2022 okresnímu soudu vrácena, žalovaný nemá na adrese [adresa], poštovní schránku. Dle sdělení [státní instituce] [anonymizována tři slova] [pobočka], [anonymizována dvě slova] [obec] ze dne 3. 1. 2023 je na jméno žalovaného evidována adresa [adresa]. Žádné dávky státní sociální podpory, dávky pomoci v hmotné nouzi, dávky osob se zdravotním postižením či příspěvek na péči nebyly žalovanému ke dni podání zprávy vypláceny. Na posledně uvedené adrese okresní soud žalovaného nekontaktoval; dle obsahu spisu mu na stejnou adresu již žádnou zásilku nedoručoval. 11. Se závěrem okresního soudu, že mezinárodní příslušnost českých soudů není založena podle čl. 4 Nařízení ani dle pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 kapitoly II Nařízení, krajský soud nesouhlasil. Citovaný závěr soud přijal na podkladě patrně chybné úvahy, že předmětem sporu není nárok ze smluvního vztahu účastníků, na jehož podkladě byly žalovanému zdravotní služby žalobkyní poskytnuty. V prvé řadě bylo třeba zodpovědět otázku, zda jsou soudy ČR mezinárodně příslušné za situace, kdy podle dosavadního obsahu spisu žalovaný ke dni zahájení řízení nebydlel ve [obec] na adrese [adresa] [anonymizováno], označené v žalobě za místo jeho bydliště, a soudu se pobyt jmenovaného nepodařilo zjistit (s výhradou, že soud opomněl prošetřit, zda se žalovaný případně nezdržuje na adrese [adresa]). 12. V dalších úvahách je třeba přihlédnout k závěrům usnesení NS ČR ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2485/2008, použitelného rovněž za účinnosti Nařízení č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012:„ Nařízení neobsahuje explicitní úpravu soudní příslušnosti pro řízení proti osobám neznámého pobytu; rozlišuje mezi osobami, které mají bydliště na území některého členského státu …, a osobami, které nemají bydliště na území některého členského státu (příslušnost se až na výjimky určuje v každém členském státě podle jeho vlastních právních předpisů …). Skutečnost, že žalovaný je neznámého pobytu, tzn. nelze určit, zda má bydliště na území některého členského státu či vně Evropské unie, nemůže bez dalšího znamenat, že by nařízení neumožňovalo otázku příslušnosti osloveného soudu k projednání žaloby proti osobě neznámého pobytu posoudit. Podle nařízení lze postupovat i v případě takových žalob“ 13. Z dalších pasáží výše cit. usnesení lze zdůraznit: Soudy v tehdy projednávané věci nepožádaly orgány ostatních členských států, popř. některé z nich (pro účely stanovení příslušnosti podle cit. nařízení) o sdělení, zda žalovaný má či nemá bydliště na jejich území. Absenci takového postupu jim však nelze vytýkat. Při počtu členských států a riziku absence či výrazné prodlevy v dodání odpovědí se takový požadavek jeví jako neadekvátní – tím spíše za situace, kdy okolnosti případu nenasvědčují tomu, že by bylo možno očekávat kladnou odpověď některého z členských států, a dotazování by neskýtalo reálnou možnost zjistit, že žalovaný v některém z ostatních členských států skutečně bydlí. Protože nebylo zjištěno bydliště žalovaného v jiném členském státě, nemůže být otázka příslušnosti vyřešena podle čl. 2 a 3 nařízení (tj. tehdy platného Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000). Článek 4 (posledně cit nařízení) pak dopadá na žaloby vůči osobám, které nemají bydliště na území některého členského státu (tj. na osoby s bydlištěm na území třetích států). Podle těchto úvah je možno příslušnost českých soudů (v obecné rovině) dovodit za použití čl. 6 nyní účinného Nařízení. Nelze naopak připustit, aby dlužník unikl svému věřiteli proto, že k projednání žaloby nebude příslušný žádný soud. 14. Ze spisu se nepodává, že by žalovaný z České republiky či ze Slovenské republiky trvale vycestoval (a jeho bydliště se nachází vně území Evropské unie). Bydliště žalovaného se však nepodařilo - pro zjištění základního kritéria k určení soudní příslušnosti podle Nařízení - lokalizovat. Nařízení je závazné v celém rozsahu a je přímo použitelné v členských státech Evropské unie. Nebrání tomu, aby bylo použito ustanovení národního práva umožňující vést řízení proti osobě, jejíž pobyt není znám, a to až do konce. 15. Ačkoli se faktické bydliště (pobyt) žalovaného ke dni zahájení řízení nezdařilo zjistit, otázku mezinárodní příslušnosti lze v této věci již nyní definitivně vyřešit. Předmětem sporu je totiž nárok z právního poměru založeného při poskytování zdravotních služeb žalovanému na území České republiky, který je svou povahou nárokem smluvním. Soudy ČR jsou proto mezinárodně příslušné k projednání a rozhodnutí dané věci dle čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení. Nedostatek některé jiné z podmínek řízení ve smyslu § 103 o. s. ř. krajský soud rovněž nezjistil. Předpoklady pro zastavení řízení podle § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. tedy nebyly splněny. 16. Krajský soud s těmito závěry usnesení okresního soudu podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že řízení se nezastavuje. 17. Okresnímu soudu je nutno vytknout vedle vadného právního závěru také částečnou nesrozumitelnost napadeného usnesení v odstavci 6. odůvodnění, způsobenou patrně písařskou chybou. Soud se v uvedené pasáži zabýval obsahem bilaterální smlouvy mezi ČSSR a Polskem, ačkoli Polská republika nemá k dané věci s tzv. cizím prvkem podle obsahu spisu žádný vztah. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Ostrava 22. června 2023 JUDr. Jana Palkovská předseda senátu