2 11 Co 31/2023 Číslo jednací: 11 Co 31/2023-113 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Evy Placzkové a JUDr. Zuzany Ihnátové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] [jméno] [příjmení] [příjmení] se sídlem [adresa] o částku 466.692 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 11. 8. 2022, č. j. 10 C 74/2022-88 takto: I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám její advokátky na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12.681 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 466 692 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně ze stejné částky od 25. 11. 2021 do zaplacení a na náhradě nákladů prvostupňového řízení k rukám advokátky žalobkyně částku 69.391 Kč, obě částky ve třídenní lhůtě od právní moci rozsudku. 2. Proti rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, v němž brojil proti jeho právním závěrům. Za stěžejní označil otázku, zda je žalovaný osobou, která je povinna platit úplatu za užívání cukrárny [název] v [obec] jejímu vlastníku (žalobkyni) v situaci, kdy povinnost vyklidit stejné nebytové prostory byla uložena v jiném soudním řízení pravomocným rozsudkem třetí osobě, synu žalovaného [fyzická osoba] [příjmení]. Ten nebytové prostory užívá bez právního důvodu. Řízení o vyklizení nebytových prostor bylo proti jmenovanému vedeno u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 266/2017; o žalobě v něm bylo rozhodnuto pozitivně, s účinky právní moci ke dni 14. 1. 2021. Žalovaný okresní soud opakovaně upozorňoval na to, že tentýž skutkový stav nelze ve dvou různých řízeních hodnotit odlišně. Nebytové prostory tedy užívá buď žalovaný, nebo [fyzická osoba] [příjmení]. Závěry okresního soudu přijaté k otázce pasivní legitimace si vzájemně odporují. Spor o vyklizení nebytových prostor vedený proti synu žalovaného předcházel nyní probíhajícímu sporu o bezdůvodné obohacení. Žalovaný konstantně tvrdí, že je to on, kdo provozuje v nebytových prostorách podnikatelskou činnost. Účelové argumentace se dopouští žalobkyně, která v předchozím řízení tvrdila, že nebytové prostory užívá [fyzická osoba] [příjmení], a nyní v řízení tvrdí, že je užívá žalovaný. Okresní soud v odstavci 16. odůvodnění napadeného rozsudku vyhodnotil chybně otázku dobré víry žalovaného v době, kdy žalovaný se synem [jméno] uzavřel nájemní smlouvu na vybavení cukrárny a začal v nebytových prostorách podnikat. Opakoval, že prostory cukrárny [název] si pronajal v roce 2013 [fyzická osoba] [příjmení]. V roce 2015 byl jeho nájemní poměr pronajímatelkou – žalobkyní vypovězen. Jmenovaný vedl následně se žalobkyní spor o nicotnost, resp. neplatnost výpovědi nájmu nebytových prostor; podle jeho názoru tu nebyl důvod k výpovědi. Pro hodnocení dobré víry žalovaného je směrodatné, že Nejvyšší soud ČR rozhodl ve zmíněném sporu dne 24. 7. 2019, tedy až poté, kdy [fyzická osoba] [příjmení] pronajal vybavení cukrárny žalovanému. O obsahu rozsudku NS ČR byli účastníci informováni až z jeho písemného vyhotovení, které jim bylo doručeno dne 4. 9. 2019. Žalovaný připustil, že v rozhodné době, stejně jako v současnosti, za užívání nebytových prostor žalobkyni neplatil. Odůvodnil to tvrzením, že investoval do rekonstrukce nebytových prostor asi 8 mil. Kč, aniž mu žalobkyně tuto investici nahradila; se členy jeho rodiny odmítala komunikovat. Žalovaný se proto domáhal změny napadeného rozsudku tak, ať je žaloba proti němu v celém rozsahu zamítnuta. 3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdit. Pasivní legitimace žalovaného byla jednoznačně doložena. Žalobkyně si byla při podání žaloby vědoma toho, že nájemní poměr sjednala se synem žalovaného [fyzická osoba] [příjmení]. Nájemní poměr skončil výpovědí pro neplacení nájemného, o čemž bylo definitivně pravomocně rozhodnuto dne 5. 3. 2019. Nájemci [fyzická osoba] [příjmení] byl povinen nebytové prostory vyklidit. Žalobkyně se domáhala splnění uvedené povinnosti soudní cestou; soud její žalobě vyhověl. [fyzická osoba] [příjmení] nebytové prostory fakticky až dosud nevyklidil. Jeho movité věci se tak až dosud nacházejí v nebytových prostorách ve vlastnictví žalobkyně. Ke dni podání žaloby o vyklizení nebytových prostor [fyzická osoba] [příjmení] provozoval cukrárnu svým jménem. Následně mu bylo odňato živnostenské oprávnění pro odsouzení za přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru dle § 208 odst. 1 trestního zákoníku, nemohl zde proto svou živnost nadále provozovat. Aniž nebytové prostory vyklidil, pronajal veškeré vybavení cukrárny žalovanému, který provozuje živnost s předmětem„ Hostinská činnost, pekařství a cukrářství“; ke dni 23. 7. 2019 a ke dni 27. 8. 2019 byla cukrárna zapsána jako provozovna jeho živnostenské činnosti pod [číslo] na adrese [ulice a číslo] v [obec], a to bez souhlasu žalobkyně a bez nájemní smlouvy k jejím nebytovým prostorám. K zápisu provozovny došlo po právní moci rozsudku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti výpovědi nájmu nebytových prostor. Dobrá víra žalovaného nemůže být dovozována z faktu, že proti pravomocnému rozsudku o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti výpovědi nájmu nebytových prostor bylo podáno dovolání. Žalovaný hodlá odložit faktické vyklizení těchto prostor, a prodloužit tím dobu, po kterou je užívá bez adekvátní finanční náhrady. Od roku 2015 totiž žalobkyni nikdo nájemné a úhrady za služby s užíváním nebytových prostor spojené neplatí. Okresní soud v obou zmíněných soudních sporech posuzoval nikoli totožné právní poměry, a to ve vztahu (žalobkyně) ke dvěma odlišným fyzickým osobám (k [fyzická osoba] [příjmení] a k žalovanému); odlišný byl rovněž předmět každého z těchto řízení (spor o vyklizení nebytových prostor po skončení nájemního poměru a spor o plnění za užívání nebytových prostor bez právního důvodu). Žalovaný nebytové prostory aktivně užívá k podnikání s využitím věcí, které zde zanechal [fyzická osoba] [příjmení], dle nájemní smlouvy mezi oběma jmenovanými ze dne 23. 7. 2019. Žalobkyně uplatnila nárok z bezdůvodného obohacení proti žalovanému, který bez jakéhokoli právního důvodu, tedy svévolně, obsadil její nebytové prostory, začal v nich podnikat bez souhlasu vlastníka a generovat z podnikání zisk, čímž u něj došlo k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně. Žalovaný se nikdy nesnažil nabídnout žalobkyni za užívání těchto prostor jakoukoli úplatu, zneužíval navíc přístup k pitné vodě, kterou rovněž čerpal. Žalobkyně měla snahu uzavřít se žalovaným dohodu o finančním vyrovnání, avšak bezvýsledně; žalovaný údajné investice do její nemovitosti nedoložil a nedomáhal se jejich úhrady u soudu. Žalobkyně má za to, že žalovaný cenu stavebních úprav nadhodnotil, aby tak ospravedlnil skutečnost, že za užívání objektu, za vodné a stočné nic neplatil. Úpravou nebytových prostor rozhodně nedošlo ke zhodnocení její nemovité věci. 4. Ačkoli je v řízení přítomen cizí prvek, neboť žalobkyně má bydliště na území Švýcarské konfederace a žalovaný je státním občanem Republiky Severní Makedonie, nezabýval se okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně problematikou s tím související. Krajský soud proto doplňuje: Mezinárodní příslušnost českých soudů zakládá čl. 4 odst. 1, 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Kolizi hmotného práva je třeba řešit dle čl. 4 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. 7. 2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), ve prospěch právního řádu České republiky. Bezdůvodné obohacení totiž vzniklo u žalovaného, který má bydliště v ČR. 5. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla, ať krajský soud rozhodne o odvolání žalovaného bez jednání. Usnesením ze dne 29. 3. 2023, č. j. 11 Co 31/2023-106, byl žalovaný vyzván, aby ve stanovené lhůtě vyjádřil svůj případný souhlas s rozhodnutím o odvolání proti označenému rozsudku bez nařízení jednání. Usnesení bylo žalovanému doručeno k rukám jeho advokátky dne 30. 3. 2023. Žalovaný podáním doručeným krajskému soudu dne 6. 4. 2023, tedy ve stanovené 7denní lhůtě, sdělil, že s navrženým procesním postupem souhlasí. Krajský soud za těchto okolností, kdy odvolání bylo podáno pouze s námitkou nesprávného právního posouzení věci, podle § 214 odst. 3 věta první před středníkem o. s. ř. věc rozhodl v nepřítomnosti účastníků a jejich zástupců. Učinil tak se závěrem, že odvolání není důvodné. 6. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 7. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Podle § 2994 o. z. dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu. 9. Podle § 2999 odst. 1 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. 10. Podle § 3003 o. z. nepoctivý příjemce vydá, co nabyl v době, kdy obohacení získal. 11. Podle § 3004 odst. 1 věta první před středníkem o. z. obohacený, který nebyl v dobré víře, vydá vše, co obohacením nabyl, včetně plodů a užitků. 12. Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu vyjmenovaných v odstavcích 3. – 11. odůvodnění napadeného rozsudku. Jejich správnost účastníci nezpochybňovali. Podle obsahu odvolacích námitek totiž žalovaný brojil výhradně proti právnímu hodnocení věci. Krajský soud souhlasil rovněž se závěrem o skutkovém stavu vyloženým v odstavci 14. odůvodnění napadeného rozsudku. 13. Na podkladě všech zjištěných skutečností a za použití výše cit. hmotně-právních ustanovení přijal okresní soud rovněž přiléhavý závěr právní, bezchybně objasněný v odstavcích 15. – 17. odůvodnění prvostupňového rozsudku. V jeho rámci se náležitě vypořádal s obranou žalovaného, později opakovanou v odvolacích námitkách. Krajský soud s právními úvahami soudu prvého stupně bez výhrad souhlasil. Odvolací argumentaci žalovaného hodnotil jako zavádějící. 14. Žalovaný užíval nebytové prostory ve vlastnictví žalobkyně v domě [adresa], jenž je součástí pozemku parc. č. st. [číslo] v k. ú. [okres] na adrese [adresa], mimo jiné v době od [číslo] do [číslo], tj. po dobu 6 měsíců, bez právního důvodu, aniž za jejich užívání žalobkyni cokoli zaplatil. Podle § 2991 o. z. mu uvedeným způsobem vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně, které jí je povinen vydat dle § 3003 a § 3004 odst. 1 o. z. Nebytové prostory předal žalovanému do užívání jeho syn [fyzická osoba] [příjmení] v době, kdy mu právo k jejich užívání založené dříve smluvním vztahem se žalobkyní již nenáleželo. S ohledem na blízký příbuzenský vztah mezi žalovaným a [fyzická osoba] [příjmení] je vyloučeno, že žalovaný byl v době převzetí nebytových prostor v dobré víře, že je oprávněn je užívat. Dobrou víru žalovaného vylučuje okolnost, že o existenci, resp. trvání nájemního poměru k označeným prostorám byl mezi žalobkyní a [fyzická osoba] [příjmení] v té době veden soudní spor, o němž byl jako otec nájemce nepochybně zpraven. Žalobkyni tak vzniklo právo na náhradu za užívání nebytových prostor žalovaným právě proti žalovanému jako faktickému uživateli, dle § 2994 o. z. Protože bezdůvodné obohacení žalovaného spočívalo v užívání části nemovitosti, nelze jeho předmět žalobkyni jako ochuzené vydat. Žalobkyně má proto dle § 2999 odst. 1 věta první o. z. právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny nájemného. Ta byla zjištěna znaleckým posudkem v částce 77.782 Kč měsíčně. Peněžitá náhrada za žalobou vymezené období 6 měsíců tak činí souhrnně 466.692 Kč. Žalovaný byl k zaplacení uvedené částky vyzván písemně ve lhůtě do 24. 11. 2021, avšak bezvýsledně. Podle § 1970 o. z. a § 2 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb. je povinen žalobkyni zaplatit vedle jistiny také úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z žalované částky od 25. 11. 2021 do zaplacení. 15. S těmito závěry krajský soud rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného a náležitě odůvodněného nákladového výroku. 16. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný jako procesně neúspěšný účastník povinen zaplatit žalobkyni k rukám její advokátky ve třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12.681 Kč. Účelné náklady žalobkyně v odvolacím řízení sestávají z odměny advokáta v sazbě 10.180 Kč za sepis vyjádření k odvolání (podle § 7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 Sb.), z paušální náhrady za stejný úkon v částce 300 Kč (podle § 13 odst. 4 cit. vyhl.) a z 21% DPH ze součtu obou těchto položek, tj. z částky 10.480 Kč, která se rovná částce 2.201 Kč. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat dle § 239 o. s. ř. jen dovolací soud. Účastník může podat dovolání do 2 měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to k Nejvyššímu soudu ČR v Brně. Ostrava 22. června 2023 JUDr. Jana Palkovská předseda senátu