2 11 Co 81/2023 Číslo jednací: 11 Co 81/2023-2075 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Evy Placzkové a JUDr. Zuzany Ihnátové ve věci žalobců: a) [jméno] [příjmení] [anonymizována čtyři slova], narozený dne [datum] bytem [adresa], [anonymizována dvě slova] b) [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizována čtyři slova], narozený dne [datum] [anonymizována tři slova] bytem [adresa], [příjmení] [anonymizováno] c) [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizována čtyři slova], narozený dne [datum] [anonymizována tři slova] bytem [adresa], [příjmení] [anonymizováno] d) [jméno] [jméno] [příjmení] [jméno] [anonymizována čtyři slova], narozená dne [datum], občanka [anonymizována dvě slova] bytem [adresa], [země] [příjmení] [jméno] [anonymizována dvě slova] [země] e) [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizována čtyři slova], narozený dne [datum], občan [anonymizována dvě slova] bytem [adresa] f) [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizována čtyři slova], narozený dne [datum] občan [anonymizována dvě slova] bytem [adresa], [anonymizována dvě slova] g) [jméno] [anonymizováno] [jméno] [anonymizována tři slova] [příjmení] [příjmení] [jméno] narozený dne [datum], francouzský státní občan bytem [adresa], [země] h) [název] [příjmení] [anonymizována dvě slova], reg. č. FL [číslo], [číslo], sídlem [adresa], [anonymizována dvě slova] i) S.D. Fürst Hans Adam II. von und zu Liechtenstein narozený dne [datum] bytem [adresa], [anonymizována dvě slova] všichni zastoupeni advokátem [anonymizována dvě slova]. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1. [název] [anonymizováno 8 slov] [IČO] sídlem [adresa] 2. [anonymizováno] [země], [anonymizováno], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 3. [název] [anonymizována čtyři slova], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [jméno], [anonymizováno]. sídlem [adresa] 4. [anonymizována tři slova], [IČO] sídlem [adresa] 5. [anonymizováno 6 slov], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 6. [anonymizováno 5 slov], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] 7. [název] [anonymizováno 6 slov] [země], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 8. [název] [anonymizováno] [stát. instituce], [IČO] sídlem [adresa] 9. [anonymizována čtyři slova], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [jméno], [anonymizováno]. sídlem [adresa] o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, o vyklizení nemovitostí a o zaplacení peněžních částek k odvolání všech žalobců, 3. a 9. žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 9. 2022, č. j. 18 C 295/2018-1631, ve znění usnesení o opravě ze dne 14. 3. 2023, č. j. 18 C 295/2018-1942 takto: I. Rozsudek okresního soudu se ruší II. v odstavci V. výroku ohledně pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] [anonymizována dvě slova] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku č. [anonymizována dvě slova], III. v odstavci XVI. výroku ohledně pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] [anonymizována dvě slova] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku č. [anonymizováno] [číslo], a řízení se ve stejném rozsahu zastavuje. IV. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek okresního soudu ve výrocích o věci samé, tj. v odstavcích I. – XVIII., a v odstavci XIX., vyjma výroku pod písm. c), o náhradě nákladů řízení v poměru mezi všemi žalobci a 3. a 9. žalovanou, potvrzuje. V. V odstavci XIX. výroku, písm. c), se rozsudek okresního soudu mění následovně: VI. Na náhradu nákladů řízení 3. žalované jsou povinni zaplatit k rukám jejího advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku VII. žalobce a) částku 70.300 Kč, VIII. žalobci b) – g) společně a nerozdílně částku 70.300 Kč a IX. žalobci h) a i) společně a nerozdílně částku 70.300 Kč. X. Na náhradu nákladů řízení 9. žalované k rukám jejího advokáta jsou povinni zaplatit žalobci h) a i) společně a nerozdílně částku 74.384 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. XI. 1. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů odvolacího řízení ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku XII. 1. žalované částku 900 Kč, XIII. 2. žalovanému částku 600 Kč, XIV. 4. žalovanému částku 2.487 Kč, XV. 5. žalované částku 18.857 Kč, XVI. 7. žalované částku 20.820 Kč, XVII. 8. žalované částku 2.854 Kč a XVIII. 9. žalované částku 21.734 Kč. 2. Žalobci jsou povinni zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku - 3. žalované částky 20.191 Kč žalobce a), 20.191 Kč žalobci b) – g) společně a nerozdílně a 20.191 Kč žalobci h) a i). 3. V poměru mezi žalobci a 6. žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o vyklizení a předání všech tam specifikovaných nemovitostí a o povinnost každého ze žalovaných zaplatit za užívání toho kterého souboru nemovitostí částku 100.000 Kč a) žalobci, stejnou částku b) – g) žalobcům a stejnou částku h) a i) žalobcům, eventuálně o povinnost žalovaných zaplatit žalobcům peněžitou náhradu za nemovitosti. Dále zamítl žalobu o určení, že a) žalobce je výlučným vlastníkem vyjmenovaných nemovitých věcí, žalobci b) - g) jsou spoluvlastníky tam uvedených nemovitých věcí s podíly [číslo] b) žalobce, [číslo] c) žalobce, [číslo] d) žalobkyně, [číslo] e) žalobce, [číslo] f) žalobce a [anonymizováno] [hmotnost]) žalobce, eventuálně o určení, že [jméno] [příjmení] [anonymizována čtyři slova], [datum narození], která umřela dne [datum], posledně bytem [adresa], [země], byla ke dni svého úmrtí výlučným vlastníkem těchto nemovitostí. Zamítl žalobu o určení, že h) žalobce je vlastníkem tam označených nemovitostí. Všechny žalobce zavázal zaplatit společně a nerozdílně ve třídenní lhůtě od právní moci rozsudku na náhradě nákladů prvostupňového řízení 1. žalované částku 15.877,41 Kč, 2. žalovanému částku 75.538,72 Kč, 3. a 9. žalovaným k rukám jejich advokáta částku 87.789,05 Kč, 4. žalovanému částku 4.200 Kč, 5. žalované k rukám jejího advokáta částku 54.600 Kč, 6. žalovanému částku 4.468 Kč, 7. žalované k rukám jejího advokáta částku 65.690,59 Kč a 8. žalované částku 16.197,09 Kč. 2. Proti rozsudku podali všichni žalobci včasné odvolání. Jde-li o pochybení procesního rázu, okresnímu soudu vytýkali, že spojil ke společnému projednání a rozhodnutí původně samostatně vedená řízení s odlišným skutkovým základem. Zatímco nároky b) - g) žalobců byly uplatněny pro porušení kogentních norem tzv. revizního a náhradového zákona, nároky ostatních žalobců vznikly v důsledku nicotné konfiskace majetku jejich právního předchůdce. Každá ze spojených věcí vyžadovala jiný rozsah dokazování, které okresní soud v případě nároků b) - g) žalobců neprovedl. Žalobci byli okresním soudem vyzváni k úpravě žalobních návrhů do jednoho souhrnného petitu. Spojení věcí mělo za následek nepřehlednost postupu v řízení a advokátu všech žalobců znemožnilo, aby se nechal v jednotlivých věcech zastoupit různými substitučními zástupci. Ve věcech zahájených žalobou a) žalobce a žalobou i) a h) žalobců okresní soud neprovedl všechny navržené důkazy; část provedených důkazů nevyhodnotil. Tím porušil právo žalobců na spravedlivý proces a na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy. Odůvodnění rozsudku trpí nedostatky, jež měly za následek jeho nepřezkoumatelnost. Soud nerozhodl o některých eventuálních nárocích žalobců. Žalobci okresnímu soudu rovněž vytýkali, že přiznal k náhradě neúčelné náklady řízení zaplacené za advokátní zastoupení 3., 5., 7. a 9. žalovaných. Napadený rozsudek zcela postrádá srozumitelné odůvodnění týkající se nároků uplatněných b) - g) žalobci, a je proto nepřezkoumatelný. Soud pominul, že zůstavitelka ([jméno] [anonymizováno 5 slov]) byla osobou české národnosti a Dekret nebyl na její majetek aplikován. 3. V samostatném doplnění odvolání a) žalobce zdůraznil, že vyhlášky ONV v [obec] ze dne 31. 8. 1945, ONV v [anonymizována dvě slova] ze dne 6. 9. 1945 a ONV v [obec] [číslo jednací] ze dne 12. 11. 1945 - [obec] jsou nicotnými správními akty, stejně jako vyhláška Okresní správní komise v [obec] ze dne 19. 11. 1945 - [obec], [číslo jednací], vyhláška Okresní správní komise v [obec] ze dne 25. 11. 1945 - Přemyslov, č. j. 83/46, a vyhláška Okresní správní komise v [obec] ze dne 2. 12. 1945 - [obec], [číslo jednací], neboť okresní správní komise neměly dle Dekretu pravomoc vydávat konfiskační správní akty. Všechny vyhlášky určily, že majetek prince [jméno] byl konfiskován pro účely pozemkové reformy či k osídlení. Stejný majetek dosud drží stát, a je tedy evidentní, že zmíněný účel nebyl nikdy naplněn. 4. Žalobci a), h) a i) polemizovali se závěrem okresního soudu, že nejsou ve věci aktivně legitimováni; žalovaní dle odvolatelů užívají nemovitosti neoprávněně, neboť Česká republika není vlastníkem. Jejich vlastnické právo je nepromlčitelné. Z hlediska § 1040 o. z. postačí, že žalobci prokázali vlastnické právo knížete k nemovitostem a své právní nástupnictví. Žalovaní sice tvrdili, avšak neprokázali, že vlastnické právo přešlo na stát ex lege. Podstatným je spor o vyklizení pozemků. Žaloba na určení vlastnického práva k pozemkům byla podána jako subsidiární. Okresní soud opomněl aplikovat mezinárodní právo, případ nevyhodnotil individuálně a vyšel z chybného závěru, že Stanovisko Pléna Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (dále jen„ Stanovisko“) nelze překonat. Pominul specifický argument o imunitě [jméno] [anonymizována čtyři slova] s mylným závěrem, že se imunita nevztahuje na soukromý majetek. Konfiskace majetku státem byla veřejnoprávním aktem, a neobstojí proto argumentace, že diplomatická imunita nechrání vlastníka věci před aplikací soukromoprávních předpisů. V mezinárodním obyčejovém právu neexistuje výjimka z absolutního pojetí imunity, a je tedy nerozhodné, zda se jednalo o soukromý či veřejný majetek původního vlastníka, zda jmenovaný jako občan cizího státu jednal při výkonu veřejné moci, nebo jako soukromá osoba. Imunita měla za následek nicotnost textu konfiskační vyhlášky a její nevykonatelnost. Jakákoli rozhodnutí vydaná v neprospěch původního vlastníka či faktický zásah do jeho vlastnického práva jsou podle mezinárodního práva nepřípustné. Žalobci nezpochybňují poválečné konfiskace; tvrdí, že ke konfiskaci majetku jejich právního předchůdce nedošlo. Kritizovali interpretaci institutu konfiskace a jejích důsledků v současné judikatuře. Okresní soud rezignoval na vyhodnocení konfiskačního procesu a v něm vydaných konfiskačních vyhlášek. Odmítl se zabývat stěžejní otázkou, zda a jak došlo v roce 1945 k přechodu vlastnického práva na stát a zda byla ta která nemovitost předmětem konfiskace prováděné státními úřady před datem 25. 2. 1948. Žalobci nemohou žalobou obcházet restituční předpisy, jestliže podle nich neměli jako cizinci právo na vrácení odňatého majetku. Okresní soud zasáhl do jejich práva na spravedlivý proces. Účelem přijetí Stanoviska byla ochrana třetích osob zapsaných v katastru nemovitostí jako vlastníci majetku získaného od státu před nároky původních vlastníků, kteří vlastnické právo pozbyli před únorem 1948 Stanovisko nelze použít v této věci, v níž byl uplatněn především nárok na ochranu vlastnického práva, nikoli na jeho určení. V nyní projednávané věci je jako vlastník pozemků zapsán až dosud stát, nikoli soukromá osoba, která nabyla vlastnické právo od státu v dobré víře. Ochrana dobré víry státu je proto vyloučena. Může být totiž poskytována pouze osobám odlišným od státu, jeho organizačních složek a státních podniků. Držba pozemků státem nebyla řádná, pravá a poctivá. Stát se dopustil nezákonného zabrání majetku, a nelze mu občanskoprávní ochranu poskytnout. Okresní soud se ostatně otázkou dobré víry nezabýval. Absence dobré víry státu v letech 1945 1948 je evidentní. Stanovisko konzervovalo stav, kdy stát není vlastníkem věci, avšak původní vlastníci nemohou uspět se žalobou na určení vlastnického práva mimo rámec restitučních předpisů. Stanovisko nepřípustně limituje použití vlastnických žalob dle obecného právního předpisu. Restituční předpisy přijaté k nápravě některých křivd z doby nesvobody (1948 -1990) na daný případ nedopadají; neupravují totiž důsledky porušení práva mimo uvedené období. Nástroje k ochraně vlastnického práva dle obecné občanskoprávní úpravy, existující v právních řádech od dob práva římského, je proto namístě použít. Stanovisko přijaté v roce 2005 změnilo po více než 12 letech od přijetí restitučních předpisů jejich podstatu, jestliže konstatovalo nedostatek pravomoci soudů projednat vlastnické žaloby původních vlastníků. Okresní soud aplikoval restituční předpisy, konkrétně zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, ačkoli se žalobci jeho použití nedovolávali, neboť původní vlastník nenabyl české občanství. V roce 1996 Výbor OSN pro lidská práva označil podmínku občanství při uplatňování nároků oběťmi konfiskace za neslučitelnou se zákazem diskriminace, neexistuje-li dostatečný důvod pro odlišný přístup k těmto osobám. Žalobci na podporu svého názoru odkazovali na starší judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR vydanou před přijetím Stanoviska, vážící se k otázkám podmínky státního občanství a možnosti uplatnit ochranu vlastnického práva formou žaloby na vydání věci či žaloby na určení vlastnického práva. Napadený rozsudek má podle nich za následek porušení principu rovnosti před zákonem. Aplikace Stanoviska je ve svém důsledku diskriminační, neboť vede k odlišnému zacházení se žalobci ve srovnání s osobami, které se domáhaly ochrany svých vlastnických nároků před přijetím Stanoviska, tj. před rokem 2005, a soudy jejich žaloby projednaly. K ochraně vlastníků se nyní přistupuje v závislosti na tom, kdo do jejich vlastnického práva zasáhl. Restituční předpisy nestanovily, že stát nabyl vlastnické právo také k nemovitostem, jejichž původní vlastník není osobou oprávněnou dle restitučních předpisů. K zásahu do vlastnického práva původního vlastníka sice došlo před převzetím závazků plynoucích z Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, avšak věc má být rozhodnuta podle současně platné právní úpravy. Z výpisů z katastru nemovitostí právní titul k vlastnictví či užívání věcí pro stát neplyne. Text konfiskační vyhlášky byl sepsán neexistujícím správním orgánem a nevyvolal právní účinky. Nicotnost konfiskační vyhlášky nelze zhojit, a to ani rozhodnutím nadřízeného správního orgánu; jedná se o tzv. paakt. Nemovitosti jsou tak nadále ve vlastnictví právního předchůdce žalobců. Okresní soud ovšem odmítl konfiskační vyhlášky hodnotit z hlediska jejich procesních vad či věcné správnosti. Podle § 135 odst. 2 o. s. ř. měl z rozhodnutí správního orgánu vycházet a současně se vypořádat se všemi významnými námitkami; namísto toho závěry správního orgánu jen mechanicky převzal. Rozhodnutím správního orgánu přitom není vázán bezvýhradně. Nepřipustil důkazy opaku ke tvrzením obsaženým v textu konfiskačních vyhlášek. Žádná ze zákonných podmínek dle Dekretu presidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. (dále také jen„ Dekret“) nebyla splněna. Pravomoc rozhodovat o pozemcích náležela příslušnému Ministerstvu zemědělství (v součinnosti s Ministerstvem vnitra a Ministerstvem zahraničních věcí), nikoli národním výborům. Nemovitosti se nacházely na území třech historických zemí a mnoha správních okresů. Konfiskační vyhlášky trpěly nedostatky formálními i obsahovými. V roce 1947 se Nejvyšší správní soud dozvěděl o těchto nedostatcích, o protiprávních krocích vedených vůči původnímu vlastníku a hodlal rozhodnout v jeho prospěch, avšak po únoru 1948 bylo takové rozhodnutí vyloučeno. V době po nástupu totality byla v důsledku politického tlaku na soudce výsledně zamítnuta stížnost směřující ke zrušení konfiskační vyhlášky Zemského národního výboru v [obec]. Soud se nevypořádal správně s možností mimořádného vydržení pozemků, které stát užívá bez právního titulu. Plynutí času nemůže být samo o sobě důvodem k odnětí vlastnického práva původnímu vlastníku. Vláda [anonymizována dvě slova] opakovaně upozorňovala Českou republiku, že ČR nemovitosti zadržuje neoprávněně, v rozporu s vnitrostátním i mezinárodním právem. Stát uzavřel s ostatními spojeneckými a neutrálními zeměmi dohody, na jejichž podkladě poskytl občanům těchto zemí náhradu za odňatý majetek. Institut žaloby na vyklizení věci nelze restitučními předpisy omezit. Právním podkladem pro rozhodnutí má být dle žalobců § 1040 o. z. Žalobu na vyklizení pozemků hodnotil okresní soud jako nedůvodnou pro údajnou absenci naléhavého právního zájmu žalobců na určení vlastnického práva k pozemkům. Žalobci přitom uplatnili nárok na vyklizení pozemků ve smyslu § 1040 o. z. jako nárok primární a nárok na vydání určovacího rozhodnutí jako subsidiární. Reivindikační žaloba není zákonem omezena z hlediska časového či procesního. Závěry Stanoviska jsou použitelné pouze v řízeních zahájených žalobou o určení vlastnictví. Nesprávný je rovněž výrok o zamítnutí nároku na finanční náhradu, neboť je založen na vadném závěru o absenci vlastnického práva žalobců k pozemkům. Napadeným rozsudkem okresní soud konfiskoval pozemky v roce 2022 v rozporu s mezinárodněprávním zákazem zcizování majetku cizinců bez náhrady. V důsledku porušení uvedeného zákazu, platného již před rokem 1945, byl stát povinen poskytnout cizincům náhradu za zkonfiskovaný majetek dodatečně. [anonymizována dvě slova] se stalo jediným státem, se kterým Česká republika neuzavřela tzv. náhradovou smlouvu. Odnětí nemovitostí státem představuje protiprávní akt zakládající odpovědnost státu dle mezinárodního obyčejového práva. Soudy jsou povinny jednat tak, aby protiprávní stav neprodlužovaly, ukončily jej a jeho následky odčinily navrácením do původního stavu. S těmito námitkami žalobci navrhli změnu rozsudku v příslušné části v tom smyslu, že soud jejich žalobě vyhoví. 5. Všichni žalovaní, vyjma 6) žalovaného, který se k odvolání žalobců nevyjádřil, obsahem svých podání navrhli rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdit. 1. žalovaná se ztotožnila se závěrem okresního soudu o absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určovacím rozhodnutí. Veškeré potřebné důkazy byly provedeny u jednání okresního soudu dne 15. 6. 2021 a podpořily tvrzení žalovaných, že stát se ujal majetku právní předchůdkyně žalobců b) - g) [jméno] [příjmení] [anonymizována čtyři slova] dle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy. Nelze se přitom účinně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, jestliže k jeho zániku došlo přede dnem 25. 2. 1948 či po uvedeném datu a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Majetek právního předchůdce žalobců a), h) a i) byl konfiskován dle Dekretu č. 12/1954 Sb.; k zániku vlastnického práva tedy došlo ze zákona před datem 25. 2. 1948. Nedůvodná je odvolací námitka a) žalobce, že jím označené vyhlášky okresních správních komisí vydané v listopadu a prosinci 1945 nejsou správními akty způsobilými konfiskovat majetek prince [jméno]. Podle § 6 odst. 1, 3 nařízení vlády č. 4/1945 Sb. pro dočasnou správu obcí nebo okresů, kde pro převážnou většinu obyvatelstva nemůže býti ustanoven národní výbor, budou jmenovány správní komise, jejichž pravomoc je stejná jako pravomoc národního výboru. K majetku [jméno] [anonymizována dvě slova] tedy proběhla řádná konfiskace rovněž před datem 25. 2. 1948. Podle usnesení Zemského národního výboru v [obec] [číslo] ze dne 18. 9. 1945 byla na veškerý movitý a nemovitý majetek [anonymizováno] [obec] zavedena národní správa dle § 2 Dekretu č. 5/1945 Sb. Pokud žalobci a), h) a i) tvrdili, že ke konfiskaci vůbec nedošlo, skutková zjištění okresního soudu jejich tvrzení vyvracejí. Žalobci jsou si toho vědomi, avšak je jejich snahou domoci se majetku, který jim byl údajně zabaven až po roce 2014, a prolomit tím účinky Benešových dekretů. Evropský soud pro lidská práva dal jasně najevo, že státy mají volnost při stanovení podmínek pro zmírnění některých majetkových křivd, a je tedy svobodnou vůlí a nikoli povinností státu, zda umožní bývalým vlastníkům usilovat o vrácení dotčeného majetku; stát není nijak omezen při stanovení působnosti restitučních norem z hlediska časového, věcného a při stanovení podmínek navrácení majetku. Žalobci v odvolání polemizovali s dosavadní rozhodovací praxí NS ČR, ÚS ČR a očekávali v rozporu s ust. § 13 o. z., že v nyní projednávané věci s obdobným či totožným skutkovým a právním základem jako v jiných již rozsouzených věcech soud rozhodne způsobem odporujícím jeho dosavadní rozhodovací činnosti. V případě a) žalobce se jedná o věc s jiným skutkovým základem, neboť konfiskace majetku právního předchůdce a) žalobce byla provedena jinými správními akty, nicméně základ je totožný jako v případě konfiskace majetku právního předchůdce žalobců h) a i). Vůči nároku žalobců b) - g) na zaplacení finanční náhrady uplatnila 1. žalovaná námitku promlčení. Dnem účinnosti zákona o půdě, tj. od 24. 6. 1991, nelze již použít ustanovení zákona č. 142/1947 Sb. a přiznat náhradu za odňaté pozemky dle zákona č. 329/1920 Sb. ve spojení se zákonem č. 142/1947 Sb. 6. 2. žalovaný vytýkal odvolání žalobců některé obsahové nedostatky, konkrétně absenci návrhu, jak má být o věci v odvolacím řízení rozhodnuto. Doplnění odvolání bylo navíc podáno po lhůtě k tomu určené a logicky nenavazovalo na původní text odvolání. Podmínky konfiskace majetku byly splněny. 2. žalovaný opakoval skutková zjištění okresního soudu týkající se procesu konfiskace a v něm vydaných správních rozhodnutí. Současně citoval judikaturní závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR přijaté k této problematice. Odvolací námitky žalobců nemohly účinky konfiskace zpochybnit. Spojení věcí nemělo za následek porušení zásady hospodárnosti řízení. Skutkový stav zjistil okresní soud v rozsahu umožňujícím o věcech rozhodnout. Neopodstatněná je námitka, že o věci bylo rozhodnuto bez jejího individuálního posouzení. 7. Rovněž 3. žalovaná a 9. žalovaná hodnotily jako správné závěry okresního soudu o absenci naléhavého právního zájmu žalobců na vydání rozsudku o určení jejich vlastnického práva ke sporným nemovitostem, s obšírnou citací platné soudní judikatury. Stát nabyl vlastnické právo k nemovitým věcem konfiskací dle Dekretu č. 12/ 1945 Sb. Žalobci se tvrzením o vlastnickém právu a) žalobce k nemovitým věcem domáhají po uplynutí veškerých lhůt opětovného přezkoumání podmínek pro konfiskaci majetku zůstavitele. Stát vlastnické právo nabyl dle Dekretu č. 12/ 1945 Sb., tedy ex lege, k datu účinnosti Dekretu. Pokud žalobci nejsou vlastníky nemovitostí, nemohli uspět ani s nároky na jejich vyklizení a na náhradu škody či jiná plnění související s užíváním nemovitostí státem v době minulé. Žalobci nebyli osobami aktivně legitimovanými k navrácení majetku dle restitučních předpisů (lex specialis), jak sami připustili. Nemohou se ovšem ze stejného důvodu domáhat svých nároků dle předpisů obecných, a zpochybňovat se značným časovým odstupem účinky konfiskace majetku postihující jejich právního předchůdce. Závěry Stanoviska nelze vyloučit. Akty mezinárodního práva, jejichž účinnost nastala pro Československo po datu 23. 6. 1945, nemohly účinkům konfiskace zabránit. Dále oba žalovaní odkazovali na rozhodnutí v jiných věcech se shodným skutkovým a právním závěrem. 8. Jako věcně správný po skutkové i právní stránce vyhodnotil rozsudek okresního soudu v rámci vyjádření k odvolání žalobců také 4. žalovaný. 9. Dle 5. žalované jsou nepřípadné odvolací výtky žalobců směřující proti spojení několika věcí ke společnému projednání a rozhodnutí, vytýkající soudu opomenutí některých důkazů a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Okresní soud rozhodl o celém předmětu řízení, jak byl definován po změně žaloby v žalobním petitu formulovaném žalobci v jejich doplňujícím podání. S jednotlivými důvody žaloby se náležitě vypořádal a vyložil jasně, s respektem k platné judikatuře, zejména ke Stanovisku, úvahy předcházející jeho právním závěrům. Odvolací argumentace žalobců je ostatně vnitřně rozporuplná, jestliže žalobci uvedli, že nezpochybňují konfiskační proces nemovitostí, a současně polemizovali s konstantními judikaturními závěry stran konfiskačního procesu. Náklady 5. žalované byly vynaloženy účelně. 10. Také 7. žalovaná ve vyjádření uvedla, že okresní soud rozhodl ústavně konformním způsobem respektujícím princip řádného a spravedlivého procesu. Náklady svého kvalifikovaného zastoupení hodnotila rovněž jako účelně zaplacené. 11. 8. žalovaná se zcela ztotožnila se závěry vyjádřenými v napadeném rozsudku. Okresní soud se vypořádal se všemi aspekty projednávané věci, své rozhodnutí řádně vysvětlil a s námitkami žalobců se dostatečně vypořádal. 12. Rozsudek okresního soudu napadli včasným odvoláním rovněž 3. a 9. žalovaná, a to v příslušné pasáži výroku o náhradě prvostupňových nákladů v poměru mezi žalobci na straně jedné a těmito žalovanými na straně druhé. 13. V průběhu odvolacího řízení vzali žalobci žalobu zpět ohledně pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] [anonymizována dvě slova] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku č. [anonymizována dvě slova] a ohledně pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] [anonymizována dvě slova] v rozsahu odpovídajícímu části původního pozemku č. [anonymizováno] [číslo]. Učinili tak podáním ze dne 17. 8. 2023 doručeným okresnímu soudu stejného dne (č. l. 1979). 14. Podle § 222a odst. 1 věta první před středníkem o. s. ř. vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví. 15. Podle § 222a odst. 2 věta první před středníkem o. s. ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. 16. Krajský soud v důsledku částečného zpětvzetí žaloby dle citovaného ustanovení rozsudek okresního soudu ve znění opravného usnesení v odpovídající části, tj. ohledně obou výše označených pozemků v odstavci V. a odstavci XVI. výroku zrušil a řízení ve stejném rozsahu zastavil. 17. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu a řízení jemu předcházející ve zbývající části postupem dle § 214 odst. 1 o. s. ř., se závěrem, že odvolání žalobců, jde-li o věc samu, není důvodné. 18. Ačkoli je v řízení přítomen cizí prvek, neboť žalobci jsou osoby se sídlem/místem bydliště na území cizího státu, okresní soud se důsledně nevypořádal s problematikou s tím související. Krajský soud proto doplňuje: V řízení o určení vlastnického práva k nemovitým věcem přijal okresní soud přiléhavý závěr o výlučné mezinárodní příslušnosti českých soudů (podle čl. 24 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech). V řízení o ostatních nárocích jsou české soudy mezinárodně příslušné podle čl. 4 odst. 1 cit. Nařízení. Kolizi práva je třeba řešit dle následujících pravidel: Při rozhodování o určení vlastnického práva k nemovitostem je namístě vyjít z ust. § 69 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, a aplikovat příslušná ustanovení českého právního řádu. Otázka existence naléhavého právního zájmu je ostatně otázkou procesní; české soudy v řízení postupují podle českých procesních předpisů (dle § 8 odst. 1 posledně cit. zák.). Právní řád ČR je dle § 69 cit. zák. rozhodný rovněž pro řízení o vyklizení nemovitostí. V řízení o náhradu za užívání nemovitostí, případně o náhradu škody je nutno použít rovněž příslušná ust. o. z., podle čl. 4 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. 7. 2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II). 19. Krajský soud souhlasil se všemi právně významnými skutkovými zjištěními okresního soudu vyjmenovanými v odstavcích 13. – 28. a se závěrem o skutkovém stavu v odstavci 30. odůvodnění napadeného rozsudku. Pro stručnost na ně odkazuje a pouze pro přehlednost je shrnuje: Stát se v roce 1945 chopil držby pozemků na základě Dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. Právní předchůdce žalobců [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizována dvě slova] byl podle cit. Dekretu vyhláškou bývalého ONV v [obec] ze dne 31. 7. 1945 označen za osobu německé národnosti. Konfiskaci se bránil neúspěšně. Nemovitosti proto přešly do vlastnictví státu ke dni účinnosti dekretu, tj. k datu 23. 6. 1945. Ke stejnému datu zaniklo jeho vlastnické právo k pozemkům. Konfiskaci dle Dekretu podléhal rovněž majetek původně náležející [jméno] [příjmení]. Sporné pozemky tedy původní vlastník nemohl převést na další subjekt. Okresní soud rozhodl o celém předmětu řízení, jak byl v podání žalobců výsledně formulován. 20. Nad rámec úvah okresního soudu řešil krajský soud (v obecné rovině) otázku, zda může být státní podnik pasivně legitimován v řízení o určení vlastnického práva k majetku, s nímž podnik hospodaří (a jako vlastník je podle současných zápisů v katastru nemovitostí veden stát), se závěrem, že odpověď na ni je kladná. Takový závěr totiž podporuje již ustálená judikatura, např. rozsudek NS ČR ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2679/2010. 21. Právní závěry okresního soudu, s nimiž lze zásadně souhlasit, krajský soud rekapituluje: Naléhavý právní zájem na vydání rozsudku o určení právního poměru či práva, který v projednávané věci absentuje, je dle § 80 o. s. ř. nezbytným procesním předpokladem věcného projednání žaloby. Podle ustálené judikatury soudů je naléhavý právní zájem na takovém určení dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti. Určovací žaloba je tedy preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se žaloba domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje. 22. Krajský soud nenašel důvod odklonit se při úvaze o naléhavém právním zájmu na vydání požadovaného určovacího rozhodnutí, resp. o jeho nedostatku, od závěrů bohaté judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR, vyjádřených pregnantně za účelem jejich sjednocení ve Stanovisku Pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, publikovaném pod sp. zn. Pl ÚS-st. 21/05, o obcházení restitučních předpisů žalobami o určení vlastnického práva podle práva občanského. Se závěry cit. plenárního nálezu žalobci ve velmi rozsáhlém odvolání, stejně jako v průběhu prvostupňového řízení, obšírně polemizovali. Činili tak s argumenty, které lze hodnotit jako převážně zavádějící. S odkazem na řadu rozhodnutí NS ČR a ÚS ČR krajský soud především zdůrazňuje, že v situaci, kdy je judikaturou již vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v řízení přezkoumávat odvolateli formulované otázky dílčí, které nemohou zvrátit již ustálené řešení otázky obecné (viz např. usnesení ÚS ČR ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). 23. Žalobci v odvolání znovu zpochybňovali účinky konfiskace majetku jejich právního předchůdce, s námitkami o nezákonnosti konfiskace a o procesních pochybeních v tehdy vedeném správním řízení (dle dekretu č. 12/ 1945 Sb.). Ústavní soud ve Stanovisku mimo jiné jasně vyjádřil:„ Je-li určovací žalobou napadána konfiskace (její proces, účinky, zákonnost) dle dekretu č. 12/1945 Sb., nebo dekretu č. 108/ 1945 Sb., případně akty revize první pozemkové reformy, je nutno zdůraznit, že břemeno důkazní zde zatěžovalo vlastníka konfiskovaného majetku, který se proti konfiskaci bránil v tom smyslu, že bylo na něm, aby prokázal, že u něj nejsou zákonné podmínky pro konfiskaci majetku dány, a to v okamžiku konfiskace. Prostřednictvím požadavku na určení vlastnického práva se však týž nebo jeho potomci tohoto zákonného břemene zbavují a přenášejí je na druhou, již tak znevýhodněnou stranu sporu. Pokud by byl v zásadě mimo vymezený rámec časový i věcný připuštěn přezkum veřejnoprávního postupu, jenž byl titulem pro přechod vlastnického práva, znamenalo by to přiznat obecným soudům oprávnění, které v době vydání takového aktu neměly. Např. dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR Rc 187/47 ze dne 5. 2. 1947 nepříslušelo soudům zabývat se otázkou konfiskace (z hlediska splnění zákonných podmínek) ani předběžně. (…) Ani v současné době soudu nepřísluší, aby v řízení o ochranu vlastnictví posuzoval existenci předpokladů konfiskace podle uvedeného dekretu“. Pokud by byla zpochybněna lhůta stanovená zákonem k přezkumu správního aktu či jeho účinků, nebylo by žádného limitu věcného a časového, který by bránil dřívějším vlastníkům věci nebo jejich potomkům domáhat se majetku, kterého pozbyli kdykoli v minulosti. Restituční předpisy uvedené lhůty prolomily. Pouze v jejich rámci a za účelem jimi vytýčeným lze některé majetkové křivdy způsobené komunistickým režimem napravit.„ Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. Právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu byl dekret samotný. Restituční nároky přiznané ke zmírnění majetkových křivd, způsobených po datu 25. 2. 1948, zákony č. 87/1991 Sb., 229/1991 Sb., 243/1992 Sb. a 403/1990 Sb. byly beneficiem státu přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích takto stanovenou hranici nezpochybnil. S odvolací námitkou žalobců, že Stanovisko mělo zajistit pouze ochranu třetích osob, jež nabyly zkonfiskovaný majetek od státu v dobré víře, nelze souhlasit. Námitka, že žalobci se nedomáhali navrácení svého historického majetku dle restitučních předpisů, postrádá právní význam. Nebylo-li možno účinky konfiskace majetku dle dekretu č. 12/ 1945 Sb. napravit podle restitučních předpisů, neboť takový časový průlom do vlastnických vztahů k nápravě majetkových křivd restituční zákonodárství nedovolovalo, nemohou žalobci dosáhnout nápravy cestou podání žaloby o určení vlastnického práva, nebo žalobou na vyklizení pozemku dle § 1040 odst. 1 o. z. 24. Rozhodnutí příslušných správních orgánů měla tedy pouze deklaratorní charakter a jejich účinky působily ex tunc, tj. ke dni účinnosti Dekretu (viz usnesení NS ČR ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016). Stát nabyl vlastnické právo k pozemkům ke stejnému dni, tj. k datu 23. 6. 1945. Žalobci nemají naléhavý právní zájem na vydání rozsudku o určení vlastnického práva. Nejsou vlastníky pozemků, nemohli se proto účinně domoci jejich vyklizení, stejně jako nemohli uspět se žalobou o náhradu za užívání pozemků státem. S ohledem na právní titul odnětí vlastnického práva jejich právnímu předchůdci (konfiskaci) nebyli aktivně legitimováni k žalobě o náhradu za odnětí pozemků státem. Žalovaní pozemky užívají jako jejich vlastníci, a nelze je zavázat vydat z tohoto užívání žalobcům – nevlastníkům užitek. Námitka, že stát nemovitosti převzal bez právního důvodu, byla zjištěnými skutečnostmi jednoznačně vyvrácena. 25. Článek Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod negarantuje právo na obnovení vlastnického práva, nýbrž jen ochranu existujícího vlastnického práva. K absenci náhradové dohody mezi ČR a Lichtenštejnskem týkající se v minulosti odňatého nemovitého majetku se krajský soud nevyjadřuje, neboť tato problematika přesahuje mantinely občanskoprávního sporu. Již konstantní závěr soudů o nemožnosti překonat účinky konfiskace majetku vylučuje přiznat právní relevanci tvrzení, že právní předchůdce žalobců byl ve smyslu mezinárodního práva hlavou neutrálního státu, a mohla na něj dopadat jurisdikční imunita. Evropský soud pro lidská práva přitom respektuje, že vydání Dekretu bylo rovněž z hlediska mezinárodního práva legálním a legitimním aktem. 26. Dekret prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. dopadal na tam uvedené osoby bez ohledu na státní občanství; zásada, že lze poskytnout ochranu jen skutečnému vlastníkovi, též platí bez ohledu na státní příslušnost. Křivdy, ať již skutečné nebo domnělé, učiněné před 25. 2. 1948, se neodčiňují, nestanoví-li to zvláštní zákon; to platí jak pro občany České republiky, tak i pro občany jiných států. Žalobcům soud neodepřel právo na ochranu vlastnictví podle obecných předpisů, realizace tohoto práva – tak, jako v případě jakéhokoli jiného účastníka - však předpokládá, že bude v řízení prokázáno jeho vlastnictví (resp. skutečnosti jej zakládající), což se nestalo; bylo naopak prokázáno, že došlo ke konfiskaci, kterou pozemky nabyl do vlastnictví stát. Konfiskovaný majetek nemohli a) žalobce či h) žalobce nabýt z dědictví. 27. Nad rámec důvodů pro zamítnutí žaloby vyložených okresním soudem v odstavcích 33. a 34. odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud doplňuje: Se žalobou nemohli uspět rovněž b) – g) žalobci jako právní nástupci [jméno] [příjmení] [anonymizována čtyři slova], rozené [příjmení], [datum narození], která zemřela dne [datum], a to s požadavkem na určení, že jmenovaná byla ke dni své smrti výlučným vlastníkem označených nemovitostí. Podle jejich skutkových tvrzení se stát v minulosti zmocnil nemovitostí jmenované, která nebyla státním občanem Československa; dle výsledků dokazování jí byl majetek zabrán patrně již v procesu první pozemkové reformy či zákonem č.142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, aniž za něj stát poskytl původní vlastnici náhradu (a podle žalobců její nemovitosti užívá až dosud neoprávněně). Nutno podotknout, že skutková tvrzení těchto žalobců k uvedenému nároku byla ohledně převzetí majetku státem před více než 70 lety značně kusá. Nápravy majetkové křivdy se ovšem nebylo možno domáhat mimo rámec restitučního zákonodárství, tedy dle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ani v tomto případě, cestou žaloby na určení vlastnického práva či žaloby o vyklizení a předání nemovitostí. Závěry Stanoviska jsou na uvedený případ rovněž použitelné, jak plyne ostatně z jeho odůvodnění („ Jsou-li určovací žalobou napadány akty revize první pozemkové reformy ….“). Náhrada za stejné nemovitosti nemohla být v tomto řízení b) – g) žalobcům přiznána. Bylo proto nadbytečné vést žalobce k doplnění tvrzení o těchto skutečnostech a k vyčíslení konkrétních částek požadovaných z titulu náhrady za odňaté pozemky. 28. Ve výroku o náhradě nákladů prvostupňového řízení v poměru mezi všemi žalobci a 3. a 9. žalovaným okresní soud pochybil. Stejný výrok proto bylo nutno změnit v odstavci XIX. písm. c) podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (viz odst. III. výroku tohoto rozsudku a důvody k němu vyložené v odstavcích 31. – 33. odůvodnění tohoto rozsudku). 29. Ve zbývajícím rozsahu byl rozsudek okresního soudu z výše vyložených důvodů potvrzen jako věcně správný, a to včetně ostatních nákladových výroků v odstavci XIX. Žalovaní 1., 2., 4., 5., 6., 7. a 8. proti nákladovému výroku nebrojili, a lze mít za to, že se práva na náhradu případných dalších nákladů prvostupňového řízení nad rámec přiznaných částek vzdali. 30. Odvolací námitky ohledně údajné neúčelnosti nákladů řízení u 3., 5., 7. a 9. žalovaných hodnotil krajský soud jako nepřípadné. Předmětem sporu žalobci učinili několik samostatných nároků, jejichž existenci zdůvodňovali obsahově značně rozsáhlými skutkovými argumenty, jež hodlali prokázat řadou listinných důkazů, včetně archiválií, to vše s využitím služeb zvoleného advokáta. Na jejich podání žalovaní reagovali v rámci svých písemných i ústních podání a činili tak důsledně, vedeni snahou všechny žalobou uplatněné důvody vyvrátit. Je zřejmé, že jejich účast v řízení vyžadovala kvalifikované zastoupení, neboť potřebný rozsah právních služeb se vymykal běžné agendě jejich právních oddělení. Náklady spojené se zastoupením těchto žalovaných advokátem proto nelze hodnotit jako neúčelné. 31. Advokát [anonymizováno] [příjmení] [jméno], [anonymizováno], zastupoval 3) a 9) žalovanou; částku připadající na paušální náhradu, cestovné a náhradu za promeškaný čas za ty úkony právní služby, které vykonal současně pro 3. a 9. žalovanou, bylo tedy nutno rozdělit na dvě poloviny, z nichž prvá náleží k náhradě nákladů pro 3. žalovanou a druhá k náhradě pro 9. žalovanou. Advokát realizoval pro 3. a 9. žalovanou celkem 8 úkonů právní služby společně; jedná se o sepis vyjádření k žalobě ze dne 31. 5. 2021, účast u jednání okresního soudu konaných ve dnech 15. 6. 2021, 22. 9. 2021, 23. 11. 2021, 8. 2. 2022 a 6. 9. 2022, z nichž druhé trvalo více než 2 hodiny, a sepsal na výzvu okresního soudu závěrečný návrh. Paušální náhrada za 8 vyjmenovaných úkonů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. činí 2.400 Kč, náhrada pro 3. žalovanou se tedy rovná částce 1.200 Kč a podílí se na ní a) žalobce z 1/3, tedy částkou 400 Kč, b) – g) žalobci z 1/3, tj. částkou 400 Kč, kterou mají zaplatit společně a nerozdílně, a h) a i) žalobci z 1/3, tj. částkou 400 Kč, placenou rovněž společně a nerozdílně. Cestovné vyčíslil advokát správně souhrnnou částkou 2.905 Kč, na 3. žalovanou z toho připadá částka 1.452,50 Kč a stejná částka připadá na 9. žalovanou, po zaokrouhlení jde o 1.453 Kč. Náhrada za promeškaný čas za 70 započatých půlhodin v souhrnné výši 7.000 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a) cit. vyhl. se dělí mezi 3. a 9. žalovanou rovněž v poměru 1:1, na každou proto připadá částka 3.500 Kč Částky cestovného a náhrady za promeškaný čas hradí 3. žalované rovněž 3 výše zmíněné skupiny žalobců, každá z nich v rozsahu částek 484 Kč a 1.167 Kč. 32. Při paušální náhradě 7.500 Kč za jeden úkon právní služby tak hradí a) žalobce 3. žalované odměnu za převzetí a přípravu zastoupení v částce 7.500 Kč, odměnu za 8 dalších úkonů právní služby v sazbě snížené o 20 % při zastupování dvou účastníků, tj. v částce 6.000 Kč, v souhrnné výši 48.000 Kč, paušální náhradu za převzetí a přípravu zastoupení v částce 300 Kč, paušální náhradu za 8 dalších společně poskytnutých úkonů právní služby v částce 400 Kč, cestovné v částce 484 Kč, náhradu za promeškaný čas v částce 1.167 Kč, 21% daň z přidané hodnoty ze součtu všech výše vyjmenovaných položek, tj. z částky 57.851 Kč, která se rovná částce 12.149 Kč, 300 Kč za další písemné podání, tj. celkem 70.300 Kč. Stejnou částku zaplatí 3. žalované na podkladě totožné úvahy žalobci b) – g) společně a nerozdílně a žalobci h) a i), rovněž společně a nerozdílně. 33. Žalobci h) a i) jsou povinni zaplatit podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 9. žalované na náhradu jejích účelně zaplacených prvostupňových nákladů částku 75.263 Kč. Ty sestávají z odměny advokáta za převzetí a přípravu zastoupení v sazbě 7.500 Kč, z odměny advokáta za 8 dalších již výše uvedených společných úkonů právní služby ve snížené sazbě po 6.000 Kč, tj. 48.000 Kč, z paušální náhrady za převzetí a přípravu zastoupení v částce 300 Kč, z adekvátní částky paušální náhrady za společných 8 úkonů právní služby ve výši 1.200 Kč, z adekvátní části cestovného 1.453 Kč a z adekvátní části náhrady za promeškaný čas 3.500 Kč, z 21% DPH ze součtu všech těchto položek, tj. z částky 61.953 Kč, která se rovná částce 13.010 Kč, a z odměny za vyjádření k žalobě dle vyhl. č. 254/2015 Sb. v částce 300 Kč. Při vyčíslení těchto nákladů došlo při vyhlášení rozsudku k početní chybě, která byla opravena usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2023, č. j. 11 Co 81/2023-2083. 34. O náhradě nákladů odvolacího řízení krajský soud rozhodl dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci s odvoláním neuspěli, a jsou proto povinni zaplatit žalovaným náhradu účelně vynaložených odvolacích nákladů v částkách níže uvedených. 35. U 1. žalované se jedná o částku 900 Kč představující paušální náhradu za 3 úkony právní služby podle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. po 300 Kč, konkrétně za sepis vyjádření k odvolání, za přípravu k odvolacímu jednání a za účast u něj. Odvolací náklady 2. žalovaného činí 600 Kč a jeho zástupce je účtoval za sepis vyjádření k odvolání a za účast u odvolacího jednání. Náklady u 3. žalované činí 20.191 Kč ve vztahu k a) žalobci, 20.191 Kč ve vztahu k žalobcům b) – g) a 20.191 Kč ve vztahu k žalobcům h) a i). Náklady 4. žalovaného dosahují výše 2.487 Kč a odpovídají cestovnému na trase [obec] – [obec] a zpět na vzdálenost 344 km celkem, kterou zástupce účastníka vykonal vozidlem Škoda Yeti, [registrační značka], s normovanou spotřebou 5,9 l /100 km při použití motorové nafty v ceně 34,40 Kč dle vyhl. č. 85/2023 Sb. a paušální náhradě 5,20 Kč km podle vyhl. č. 467/2022 Sb. Náklady 5. žalovaného se rovnají částce 18.857 Kč a sestávají z odměny advokáta za 2 úkony právní služby po 5.100 Kč, jak ji advokát účtoval, a to za vyjádření k odvolání a za účast u odvolacího jednání, souhrnně 10.200 Kč, z paušální náhrady za stejné dva úkony po 300 Kč, tj. 600 Kč, z cestovného vlakem ve výši 1.453 Kč, z ubytovného v částce 2.400 Kč, z náhrady za promeškaný čas za 16 započatých půlhodin po 100 Kč, tj. 1.600 Kč, a z DPH v sazbě 21 % ze tří prvých položek v souhrnné výši 12.400 Kč, která se rovná částce 2.604 Kč Náklady 7. žalované, které jí byly v odvolacím řízení přiznány, činí souhrnně 20.820 Kč a sestávají z odměny advokáta za 2 úkony po 7.500 Kč, tj. 15.000 Kč, z paušální náhrady za dva úkony po 300 Kč, tj. 600 Kč, a z cestovného v částce 5.220 Kč. Advokát 7. žalované cestoval k odvolacímu jednání z [obec] do [obec] a zpět na vzdálenost 726 km vozidlem Hyundai 120, [registrační značka], s normovanou spotřebou 4,83 l /100 km, s použitím benzinu Natural v ceně 41,20 Kč l podle vyhl. č. 467/2022 Sb., při paušální náhradě 5,20 Kč l. Odvolací náklady 8. žalované dosáhly výše 2.854 Kč a patří k nim paušální náhrada za 3 úkony po 300 Kč dle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., tj. 900 Kč, a hotové výdaje, včetně cestovného, v částce 1.954 Kč. Odvolací náklady 9. žalované činí 21.734 Kč. 36. Bylo účelné, aby advokát 3. a 9. žalované vykonal pro tyto účastníky 2 úkony právní služby společně, konkrétně sepis vyjádření k odvolání ze dne 15. 3. 2023 a zastupování u odvolacího jednání. Paušální náhrada za tyto dva úkony činí 600 Kč, na 9. žalovanou z toho připadá částka 300 Kč, tedy ˝ na 3. žalovanou stejná částka, na níž se podílejí 3 skupiny žalobců, každá v rozsahu 100 Kč. Cestovné k odvolacímu jednání činilo souhrnně 1.824 Kč, na 3. žalovanou připadá ˝ z něj v částce 912 Kč a na 9. žalovanou stejná částka. Náhrada za promeškaný čas za 14 započatých půlhodin činí 1.400 Kč, na 3. žalovanou a 9. žalovanou, a to na každou z nich, připadá ˝ ve výši 700 Kč. Tři skupiny žalobců se podílejí na náhradě cestovného a náhradě za promeškaný čas pro 3. žalovanou rovným dílem, tedy částkami 304 Kč na cestovném, a to každá z nich, a 233 Kč, a to každá z nich, na náhradě za promeškaný čas. 37. Odvolací náklady 3. žalované, které platí a) žalobce, žalobci b) – g) společně a nerozdílně a žalobci h) a i) rovněž společně a nerozdílně, každá z těchto skupin žalobců v částce 20.191 Kč, sestávají z odměny advokáta ve výši jedné poloviny za sepis odvolání proti nákladovému výroku v částce 3.750 Kč, z paušální náhrady za stejný úkon v částce 300 Kč, z odměny advokáta za dva úkony v sazbě snížené o 20 %, tj. po 6.000 Kč, ve výši 12.000 Kč (za vyjádření k odvolání a za účast u odvolacího jednání), z adekvátní částky připadají na paušální náhradu, tj. 100 Kč, na cestovné, tj. 304 Kč, a na náhradu za promeškaný čas, tj. 233 Kč, souhrnně 16.687 Kč, s přičtením 21% DPH ve výši 3.504 Kč po zaokrouhlení jde o částku 20.191 Kč. 38. Náklady 9. žalované sestávají z odměny ve výši jedné poloviny za sepis odvolání proti nákladovému výroku, tj. z částky 3.750 Kč, z paušální náhrady za stejný úkon 300 Kč, z odměny advokáta za 2 úkony po 6.000 Kč, tj. 12.000 Kč (za sepis vyjádření k odvolání a za účast u odvolacího jednání), z částky 1.912 Kč (tj. adekvátní náhrady za 2 režijní paušály, za cestovné a za promeškaný čas), v součtu jde o 17.962 Kč, s připočtením 21% DPH ve výši 3.772 Kč se výsledná částka rovná 21.734 Kč. 39. V poměru mezi žalobci a 6. žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť 6. žalovanému v odvolacím řízení náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat podle § 239 o. s. ř. jen dovolací soud. Účastník může podat dovolání do 2 měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to k Nejvyššímu soudu ČR v Brně. Ostrava 16. listopadu 2023 JUDr. Jana Palkovská předseda senátu