2 15 Co 110/2023 Číslo jednací: 15 Co 110/2023 - 80 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], Slovenská republika o zaplacení 44 525 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, ze dne 23. 2. 2023, č. j. 18 C 174/2022-62, takto: I. Usnesení okresního soudu se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v záhlaví označeným usnesením prohlásil svou mezinárodní nepříslušnost (výrok I.), zastavil řízení (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), a rozhodl žalobkyni po právní moci tohoto usnesení vrátit část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 227 Kč (výrok IV.). 2. V odůvodnění rozhodnutí okresní soud uvedl, že žalovaný, který je slovenským občanem, neprochází českými úředními databázemi (centrální evidence obyvatel, ISZR) a ani cizineckým informačním systémem pod jakýmkoli pobytovým titulem, ve smlouvách (v zákaznických kartách) uvedl jako svou adresu ubytovnu, na které již nebydlí a žádné zásilky mu zde nedocházejí, podle sdělení ubytovny zde žalovaný ukončil pobyt již dne 1. 10. 2020, není evidován ze strany OSSZ ani úřadu práce. Zároveň si však žalovaný osobně převzal žalobu, která mu byla zaslána na adresu jeho trvalého pobytu na Slovensku. Z těchto zjištění okresní soud učinil závěr, že z ničeho neplyne, že by se žalovaný ještě i v srpnu 2022 (kdy bylo zahájeno toto řízení) nadále zdržoval na území České republiky (pobyt v ubytovně ukončil ke dni 1. 10. 2020, neprochází databázemi, není evidován orgány veřejné moci); naopak bylo zjištěno bydliště žalovaného na Slovensku, kde si přebírá poštu. Okresní soud dále zdůraznil, že přestože žalovaný uzavřel předmětné smlouvy v České republice, je pro posouzení mezinárodní příslušnosti rozhodný stav v době podání žaloby (23. 8. 2022). Okresní soud uzavřel, že z učiněných zjištění plyne, že žalovaný měl v době podání žaloby bydliště již opět na Slovensku. V dané souvislosti následně okresní soud odkázal na výklad Soudního dvora Evropské unie (dále jen„ SDEU“) učiněný ve věci C -296/20. V tomto rozhodnutí SDEU ve vztahu k Úmluvě o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 15. 10. 2007, publikované v Úředním věstníku Evropské Unie L 339/1 dne 21. 12. 2007 pod číslem 2007 /712/, jež byla ratifikována Evropskou unií (dále též jen„ Luganská úmluva II“) uvedl, že článek 15 odst. 1 písm. c) Luganské úmluvy musí být vykládán v tom smyslu, že toto ustanovení určuje příslušnost v případě, kdy profesionál nebo podnikatel a spotřebitel, kteří jsou stranami spotřebitelské smlouvy, měli ke dni uzavření této smlouvy sídlo nebo bydliště v témže státě vázaném touto úmluvou a kdy se mezinárodní prvek právního vztahu objevil až po uzavření uvedené smlouvy, a to z důvodu pozdějšího přenesení bydliště spotřebitele do jiného státu vázaného uvedenou úmluvou. Okresní soud s ohledem na totožnost znění čl. 15 odst. 1 písm. c) Luganské úmluvy s článkem 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení Brusel I bis“), dovodil, že závěry vyslovené SDEU v rozsudku C -296/20 jsou plně aplikovatelné i na výklad článku 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis. Okresní soud uzavřel, že není mezinárodně příslušný dle čl. 18 bod 2 Nařízení Brusel I bis, a proto řízení zastavil dle § 103 a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť žalobkyně zastavení řízení nezavinila, o přenesení bydliště spotřebitele nemohla vědět, nadto žalovanému žádné náklady v řízení ani nevznikly. Výrok o vrácení poměrné části soudního poplatku okresní soud odůvodnil odkazem na § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. 3. Proti tomuto usnesení, v jeho plném rozsahu, podala žalobkyně včasné odvolání s návrhem, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že v řízení se pokračuje. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že české soudy nejsou mezinárodně příslušné (pravomocné) k projednání daného sporu. Namítala, že nesouhlasí s tím, že společnost [právnická osoba], [IČO], která se žalovaným smlouvu uzavřela, by byla osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis. Naopak mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů projednat a rozhodnout spor je založena dle článku 7 odst. 1 písm. b), odrážka druhá Nařízení Brusel I bis. Dle tohoto ustanovení může být soudní řízení proti žalovanému vedeno v České republice i přesto, že v předmětném vztahu vystupuje jako spotřebitel, neboť jde o spor ze smlouvy o zápůjčce, která byla žalovanému ze strany právního předchůdce žalobkyně poskytnuta bez uvedení účelu a právní předchůdkyně žalobkyně neprovozuje a ani neprovozovala profesionální nebo podnikatelskou činnost na území jiného členského státu. Dále odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (například rozhodnutí ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1826/2011), jejichž závěry jsou plně aplikovatelné i na Nařízení Brusel I bis. 4. Vyjádření žalovaného k odvolání žalobkyně nebylo podáno. 5. Odvolací soud považuje odvolání žalobkyně za včasné, přípustné a podané osobou subjektivně legitimovanou. 6. Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, přezkoumal napadené usnesení v souladu s § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o. s. ř., přezkoumal i řízení vydání napadeného rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné a jsou splněny podmínky pro potvrzení napadeného usnesení dle § 219 o. s. ř. 7. Z dosavadního obsahu spisu odvolací soud zjistil, že řízení bylo zahájeno dne 23. 8. 2022 žalobou podanou u Okresního soudu ve Vsetíně. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhá zaplacení částky 44 525 Kč příslušenstvím. Skutkově uplatněný nárok žalobkyně odůvodnila tak, že se jedná o nárok ze tří smluv o zápůjčce, které předchůdkyně žalobkyně (společnost [právnická osoba]) uzavřela se žalovaným. Konkrétně šlo o smlouvu o zápůjčce ze dne 26. 1. 2019, [číslo] na částku 15 000 Kč, dále smlouvu o zápůjčce ze dne 28. 9. 2018, [číslo] na částku 20 000 Kč a smlouvu o zápůjčce ze dne 29. 8. 2018, [číslo] na částku 30 000 Kč. Žalobkyně tvrdila, že zápůjčky byly poskytnuty bez určení účelu, nebyly řádně splaceny a žalovaná částka představuje nároky z těchto smluv o zápůjčkách. Ke své aktivní věcné legitimaci tvrdila, že pohledávky, které jsou předmětem řízení, za žalovaným nabyla od původního věřitele smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 Okresní soud správně zjistil a z obsahu spisu vskutku plyne, že žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky, na území Slovenské republiky na adrese [adresa], má od 21. 1. 1991 dosud evidováno trvalé bydliště, rovněž si na této adrese žalovaný fyzicky převzal dne 13. 1. 2023 soudem zaslanou zásilku. Okresní soud pátral po skutečném bydlišti žalovaného a po okamžiku, kdy žalovaný své bydliště přenesl z České republiky zpět na Slovensko. Zjistil, že od 3. 1. 2017 do 1. 10. 2020 žalovaný fakticky nepřetržitě bydlel na ubytovně [anonymizována dvě slova], [ulice a číslo], [obec], a to nejprve jako zaměstnanec [právnická osoba] [anonymizováno], [IČO] a poté od prosince 2018 jako zaměstnanec společnosti [právnická osoba], [IČO]. Následně okresní soud zjistil, že žalovaný neprochází ani evidencí okresní správy sociálního zabezpečení a ani evidencí úřadu práce, rovněž neprochází jako cizinec cizineckým informačním systémem. Na adrese [adresa], kterou žalovaný uvedl jako své bydliště v zákaznických kartách ke smlouvám o zápůjčkách, z nichž je žalováno, a kterou jako bydliště žalovaného označovala v žalobě i žalobkyně, se nachází ubytovna mlékáren, přičemž soudní vykonavatel okresního soudu zjistil, že na této adrese již žalovaný od 1. 10. 2020 nebydlí (zpráva založená na čl. 45 spisu), přičemž ze zprávy [právnická osoba] ze dne 20. 2. 2023 (čl. 61 spisu) plyne, že na této adrese žalovaný fakticky bydlel nepřetržitě od 3. 1. 2017 do 1. 10. 2020, kdy se odstěhoval. Následně nebylo jeho bydliště na území ČR zjištěno, naopak bylo zjištěno, že žalovaný bydlí v místě svého trvalého bydliště na Slovensku, kde si i fyzicky přebírá soudní zásilky. 8. Odvolací soud považuje skutková zjištění okresního soudu za správná. 9. Odvolací soud však nad rámec výše uvedených správných skutkových zjištění okresního soudu ze tří předmětných smluv o zápůjčkách, z nichž jsou žalované nároky uplatněny, dále zjistil, že tyto tři smlouvy o zápůjčkách jsou vyhotoveny na formulář předchůdkyně žalobkyně, každá smlouva má vždy 3 strany. Všechny smlouvy jsou na důkaz souhlasu s jejich obsahem vlastnoručně podepsány žalovaným. V textu smluv je uvedeno, že jejich nedílnou součástí jsou smluvní podmínky. Tyto smluvní podmínky jsou neoddělitelně spojeny s podepsanou smlouvou a jejich text začíná na zadní účastníky podepsané straně smlouvy. Text smluvních podmínek je obsažen na formuláři předchůdkyně žalobkyně, je psán dostatečně velkým čitelným písmem, nadpisy jsou psány tučným písmem. V čl. 8 těchto podmínek nazvaném„ Stížnosti a řešení sporů“ je v odstavci 8.5. obsaženo následující ujednání:“ Každá ze smluvních stran je oprávněna podat žalobu k věcně a místně příslušnému soudu České republiky“. 10. Odvolací soud dospěl k následujícím závěrům. 11. O věc s mezinárodním prvkem jde zejména v případech, kdy účastníkem právního vztahu je cizí státní příslušník nebo osoba s bydlištěm v cizině (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004). V dané věci je zcela zřejmé, že toto řízení v sobě obsahuje cizí prvek, který je dán osobou žalovaného, který má bydliště (faktické) na území Slovenské republiky (a měl je tam i ke dni zahájení řízení). 12. Nařízení Brusel I bis je podle čl. 66 odst. 1 použitelné jen na řízení zahájená dne 10. 1. 2015 a později. Okresní soud proto zcela správně posuzoval pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů podle Nařízení Brusel I bis, když řízení v této věci bylo zahájeno dne [datum]. 13. Dle čl. 62 odst. 1 Nařízení Brusel I bis se pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudu byl podán návrh, použije soud své právo. 14. Podle čl. 4 nařízení Brusel I bis platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 15. S ohledem na čl. 62 odst. 1 Nařízení Brusel I bis má odvolací soud za to, že ke dni zahájení řízení žalovaný neměl bydliště na území České republiky ve smyslu toho, jak termín bydliště vykládá o. s. ř., kdy toto měl ke dni zahájení řízení již na Slovensku. Bydlištěm se totiž rozumí místo pobytu fyzické osoby, ve kterém se zdržuje s úmyslem zdržovat se tam trvale, bydlištěm je zejména místo, kde má osoba svůj byt, rodinu, popřípadě kde pracuje, jestliže tam také bydlí, není vyloučeno, že fyzická osoba bude míti více bydlišť. Termín„ bydliště“ nelze směšovat s adresou trvalého pobytu evidovanou podle příslušných právních předpisů. 16. Již nyní je zcela zřejmé, že mezinárodní příslušnost českých soudů ve vztahu k žalovanému nemůže být dána dle čl. 4 bod 1 Nařízení Brusel I bis, neboť žalovaný neměl ke dni zahájení tohoto řízení své bydliště v České republice, ale bydliště měl v jiném členském státě EU, a to ve Slovenské republice. 17. Za této situace by žalovaný, který měl ke dni zahájení řízení bydliště na Slovensku, mohl být dle čl. 5 odst. 1 Nařízení Brusel I bis žalován v České republice jen na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 kapitoly II Nařízení Brusel I bis. 18. Odvolací soud se proto zabýval tím, zda není založena mezinárodní příslušnost českých soudů dle některého z pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 Nařízení Brusel I bis. 19. Jelikož se nejedná o spor ve věci pojištění a ani o spor z pracovní smlouvy, příslušnost dle oddílu 3 a 5 Nařízení Brusel I bis založena být nemůže. Rovněž se nejedná o řízení, jež by splňovalo kritéria stanovená v čl. 24 Nařízení Brusel I bis, a proto nemůže být určena mezinárodní příslušnost ani dle oddílu 6 Nařízení Brusel I bis. 20. Mezinárodní příslušnost českých soudů, nebyla založena ani postupem dle čl. 26 Nařízení Brusel I bis. Žalovanému byla žaloba řádně předtím, než okresní soud vyslovil mezinárodní nepříslušnost, doručena, žalovaný se k žalobě žádným způsobem nevyjádřil. 21. Odvolací soud se s ohledem na ujednání v čl. 8 8. 5. smluvních podmínek, které byly součástí smluv o zápůjčkách, dále zabýval tím, zda nebyla založena mezinárodní příslušnost dle oddílu 7 Nařízení Brusel I bis, tedy zda toto ujednání je ujednáním, kterým byla mezi žalovaným a žalobkyní, jako právním nástupcem poskytovatele zápůjčky, dohodnuta mezinárodní příslušnost ve smyslu čl. 25 Nařízení Brusel I bis. 22. Dle čl. 25 odst. 1 Nařízení Brusel I bis bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena: a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením; b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí. 23. Dle čl. 25 odst. 5 Nařízení Brusel I bis dohoda o příslušnosti, která je součástí smlouvy, je považována za dohodu nezávislou na ostatních ustanoveních smlouvy. 24. Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla ve všech třech smlouvách uzavřena písemná dohoda o tom, že pro řešení budoucích sporů z těchto smluv je každá ze stran oprávněna podat žalobu k soudům České republiky, které budou věcně a místně příslušné. Dle obsahu se jedná o dohodu o mezinárodní příslušnosti soudů České republiky pro řešení všech budoucích sporů mezi účastníky ze smluv o zápůjčkách, která byla mezi nimi uzavřena písemně. Tato dohoda, pokud by na ni nedopadala některá z výluk stanovených Nařízením Brusel I bis, by zakládala výlučnou mezinárodní příslušnost soudů České republiky. 25. Odvolací soud se proto dále zabýval tím, zda na dohodu o mezinárodní příslušnosti je nutno aplikovat čl. 19 Nařízení Brusel I bis, tj. zda se na spor ze smluv o zápůjčkách vztahuje oddíl 4 Nařízení Brusel I bis, a tedy i čl. 19. Pokud by se na smlouvy vztahoval oddíl 4 Nařízení Brusel I bis, pak by bylo nutno na dohodu o mezinárodní příslušnosti účastníků nutno vztáhnout výluky stanovené v čl. 19 Nařízení Brusel I bis. 26. Odvolací soud má za to, že na věc je nutno aplikovat oddíl 4 Nařízení Brusel I bis, neboť se jedná o spor ze smluv uzavřených s žalovaným jako spotřebitelem, přičemž smlouvy byly uzavřeny s předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]), jež provozuje profesionální podnikatelskou činnost na území ČR (nyní i ke dni uzavření smluv) a žalovaný měl bydliště v době uzavření těchto smluv také na území ČR, přičemž na Slovensko své bydliště přemístil až po jejich uzavření, ale dříve, než bylo zahájeno toto řízení. Jak správně vyložil okresní soud, je namístě aplikovat čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis, přičemž okresní soud tento článek vyložil v souladu s výkladem čl. 15 odst. 1 písm. c) Luganské úmluvy, jenž podal SDEU ve svém rozsudku sp. zn. C -296/20 ze dne 30. 9. 2021 Odvolací soud dodává, že čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis a čl. 15 odst. 1 písm. c) Luganské úmluvy jsou shodné, sledují stejný cíl (ochranu spotřebitele), a proto je nutno výklad čl. 15 odst. 1 písm. c) Luganské úmluvy závazně podaný SDEU aplikovat i na čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis. 27. SDEU v rozsudku sp. zn. C -296/20 vyložil, že čl. 15 odst. 1 písm. c) Luganské úmluvy určuje příslušnost v případě, kdy profesionál nebo podnikatel a spotřebitel, kteří jsou stranami spotřebitelské smlouvy, měli ke dni uzavření této smlouvy sídlo nebo bydliště v témže státě vázaném touto smlouvou a kdy se mezinárodní prvek právního vztahu objevil až po uzavření uvedené smlouvy, a to z důvodu pozdějšího přenesení bydliště spotřebitele do jiného státu vázaného uvedenou úmluvou. 28. V nyní posuzovaném případě měly strany smluv o zápůjčce (předchůdkyně žalobkyně) a žalovaný své bydliště (sídlo) v témže státě, tj. na území České republiky a mezinárodní prvek se objevil v právním vztahu až po uzavření smluv o zápůjčkách, a to jen proto, že žalovaný, který do té doby bydlel na území ČR přemístil své bydliště na území Slovenské republiky, kde měl bydliště i ke dni zahájení tohoto řízení. Za této situace je nutno v souladu s rozsudkem SDEU sp. zn. C 296/20 aplikovat na mezinárodní příslušnost v této věci oddíl 4 Nařízení Brusel I bis, tedy i výluky stanovené v čl. 19 Nařízení Brusel I bis. 29. Dle čl. 19 Nařízení Brusel I bis od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou: 1) uzavřenou po vzniku sporu; 2) umožňující spotřebiteli zahájit řízení u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny v tomto oddíle, nebo 3) uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná. 30. Odvolací soud se s ohledem na svůj závěr, že mezi stranami smluv o zápůjčce byla uzavřena dohoda o mezinárodní příslušnosti v čl. 8 .8.5 smluvních podmínek, jež zakládal mezinárodní příslušnost soudů České republiky, a dále s ohledem na svůj závěr, že na věc dopadá oddíl 4 Nařízení Brusel I bis, dále zabýval tím, zda dohoda o mezinárodní příslušnosti splňuje podmínky stanovené v čl. 19 Nařízení Brusel I bis. 31. V daném případě z hlediska splnění podmínek stanovených čl. 19 Nařízení Brusel I bis postačí, bude-li respektován některý z jeho bodů 1) až 3), tato pravidla nemusí být splněna současně. 32. Bod 1) čl. 19 Nařízení Brusel I splněn není, protože dohoda o příslušnosti nebyla uzavřena po vzniku sporu, ale byla uzavřena již ve smlouvách před vznikem sporu z těchto smluv. 33. Bod 2) čl. 19 Nařízení Brusel I bis rovněž není naplněn, protože dohoda vylučuje spotřebitele z práva dle čl. 17 odst. 1 Nařízení Brusel I bis podat žalobu proti svému smluvnímu partnerovi u soudů členského státu dle bydliště spotřebitele (viz čl. 17 odst. 1 Nařízení Brusel I bis). 34. Bod 3) čl. 19 Nařízení Brusel I bis rovněž naplněn není, protože dohoda o mezinárodní příslušnosti nesjednaná se spotřebitelem individuálně je z pohledu práva České republiky nepřípustná. 35. Odvolací soud v tomto směru uvádí, že posuzovanou dohodu o mezinárodní příslušnosti (pravomoci) obsaženou v čl. 8 8. 5 smluvních podmínek je nutno dle § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) posoudit jako zakázané ujednání zakládající v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. V tomto směru odvolací soud v souladu s rozsudkem SDEU [název] [anonymizována dvě slova] proti [název] [anonymizována dvě slova], sp. zn. C - 243/08, přihlédl z úřední povinnosti k tomu, že jde o nepřiměřenou podmínku. Nepřiměřenost podmínky posuzoval v souladu s čl. 2 písm. a) a čl. 3 odst. 1 a odst. 3 Směrnice Rady 93/13 EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, a dále dle odst. 1 písm. q) její přílohy. Předmětná dohoda o příslušnosti zakládá výlučnou mezinárodní příslušnost soudů České republiky, tedy soudů dle sídla podnikatele, jenž spotřebitelskou zápůjčku žalovanému jako spotřebiteli poskytl. Tato dohoda nebyla sjednána se spotřebitelem individuálně, neboť byla obsažena v adhezní smlouvě, tj. v podmínkách, jež byly obsahem formulářové smlouvy, avšak ohledně těchto podmínek a jejich obsahu nemohl žalovaný ve slabším postavení s předchůdkyní žalobkyně v postavení silnější strany jakkoliv vyjednávat. Obsah smluvních podmínek byl předem dán, jednalo se o předem připravené podmínky podnikatelem, jež byl v rámci formuláře spotřebiteli předloženy, na těchto nemohl nic měnit a mohl je buď jen zcela akceptovat či nechat být a smlouvu neuzavírat. Jedná se o typickou adhezní smlouvu. Nadto se jedná o ujednání, jež zbavuje práva spotřebitele být žalován výhradně před soudem svého bydliště. 36. S ohledem na výše uvedené, kdy dohoda o mezinárodní příslušnosti soudů České republiky byla odvolacím soudem vyhodnocena jako nepřiměřené ujednání, k němuž se dle § 1812 o. z. nepřihlíží, odvolací soud uzavírá, že je dána mezinárodní příslušnost soudů Slovenské republiky dle čl. 18 odst. 2 Nařízení Brusel I bis, který stanoví, že smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 37. Odvolací námitky žalobkyně, v nichž poukazovala na nezbytnou aplikaci čl. 7 Nařízení Brusel I bis, odvolací soud uvádí, že mezinárodní příslušnost by se čl. 7 řídila pouze tehdy, pokud by se přednostně nepoužil oddíl 4 Nařízení Brusel I bis, a to právě skrze aplikaci čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis, přičemž tento článek okresní soud vyložil zcela správně v souladu se závazným výkladem podaným SDEU v rozsudku sp. zn. C 296/20 k totožně znějícímu čl. 15 odst. 1 písm. c) Luganské úmluvy. 38. S ohledem na výše uvedené závěry odvolací soud rozhodnutí okresního soudu, kterým vyslovil mezinárodní nepříslušnost, a zastavil řízení pro absenci podmínek řízení jako ve výroku věcně správné dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správných navazujících výroků o náhradě nákladů řízení a vrácení poměrné části zaplaceného soudního poplatku. 39. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 dost. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., procesně úspěšnému žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly, a proto odvolací soud rozhodl, jak ve výroku ad II. tohoto rozhodnutí uvedeno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ostrava 2. října 2023 Mgr. Dagmar Gottwaldová předsedkyně senátu