2 15 Co 176/2023 Číslo jednací: 15 Co 176/2023 - 29 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], Slovenská republika zastoupená advokátem [údaje o zástupci] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 108 900 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti usnesení Okresního soudu v Bruntálu ze dne 30. 5. 2023, č. j. 18 C 70/2023-18, takto: I. Usnesení okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje. II. Usnesení okresního soudu se ve výroku II. mění následovně: Námitka místní nepříslušnosti Okresního soudu v Bruntálu vznesená žalovanou se nezamítá. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením okresní soud zamítl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů vznesenou žalovanou (výrok I.). a současně zamítl námitku žalované ohledně místní nepříslušnosti Okresního soudu v Bruntálu (výrok II.). Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že předmětem řízení je plnění vyplývající ze smlouvy o zřízení služebnosti uzavřené dne 13. 5. 2014 mezi žalobkyní (jako vlastníkem služebného pozemku) a vlastníkem oprávněného pozemku (společností založenou podle českého práva [právnická osoba]). Za zřízení služebnosti byl sjednán roční poplatek ve výši 30 000 Kč bez DPH (tedy ve výši 36 300 Kč s DPH), který měl žalobkyni platit vlastník oprávněného pozemku vždy k 1. 1. příslušného roku, počínaje 1. 1. 2015. S účinky zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 29. 5. 2015 se stala vlastníkem oprávněného pozemku žalovaná, která je tak povinna zaplatit žalobkyni poplatek za zřízení služebnosti za tři roky (2020, 2021 a 2022), tedy celkem ve výši 108 900 Kč Okresní soud s ohledem na námitku místní nepříslušnosti okresního soudu a absenci mezinárodní příslušnosti soudů České republiky vznesenou žalovanou v podání ze dne 2. 5. 2023 zkoumal svou mezinárodní příslušnost, přičemž vyšel z čl. 7 nařízení Rady EU č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení Brusel I. bis“), podle něhož může být osoba, která má bydliště (sídlo) v jiném členském státě žalována v jiném členském státě pouze v situacích tam uvedených, přičemž v případě, že je předmětem sporu smlouva nebo nároky ze smlouvy, pak u soudu, kde závazek, o němž se jedná, byl nebo měl být splněn. V projednávané věci je žalobkyně právnickou osobou se sídlem v České republice a žalovaná je právnickou osobou se sídlem ve Slovenské republice a okresní soud se proto zabýval tím, zda je možno smlouvu o zřízení služebnosti podřadit pod čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I. bis. Vyšel z toho, že místo poskytování služeb ve smyslu tohoto ustanovení je v tomto případě v obvodu okresního soudu, neboť nemovitosti, v jejichž prospěch byly zřízeny služebnosti, jsou v obvodu tohoto soudu a služebnost je možno považovat za službu ve smyslu tohoto ustanovení. Okresní soud tak dospěl k závěru, že je dána jak mezinárodní příslušnost soudů České republiky, tak i místní příslušnost okresního soudu. 2. Proti tomuto usnesení podala žalovaná včasné odvolání, v němž navrhovala, aby odvolací soud usnesení okresního soudu změnil a řízení zastavil, neboť není dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky. Žalovaná namítala, že poskytnutí služebnosti nelze kvalifikovat jako službu ve smyslu čl. 7 Nařízení Brusel I. bis, neboť při takto extenzivním výkladu by mohlo být uvedené ustanovení vnímáno jako všeobjímající. Žalovaná tak má za to, že není splněna žádná z alternativ odůvodňujících mezinárodní příslušnost soudů České republiky, a tudíž ani není dána místní příslušnost okresního soudu k projednání věci. Žalovaná tak měla být žalována před soudy Slovenské republiky (dle svého sídla) a podle tamních procesních předpisů. 3. Žalobkyně k odvolání žalované uvedla, že navrhuje potvrzení usnesení okresního soudu jako správného. Pojem služby uvedený v čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I. bis je použit v širším významu a je zaměnitelný s plněním ze smlouvy. Argument žalované, že plnění ze smlouvy o zřízení služebnosti nelze podřadit pod pojem služby dle čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I. bis nelze považovat za správný. I pokud by byl použit restriktivní výklad čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení Brusel I. bis a bylo možno dojít k závěru, že plnění z předmětné smlouvy o zřízení služebnosti nelze považovat za službu, aplikoval by se pouze čl. 7 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I. bis a bylo by nutno aplikovat způsob určení sudiště podle čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I. bis, tedy dle místa splnění závazku. Nařízení Brusel I. bis přitom ze své působnosti nevyjímá smlouvy o zřízení služebnosti, ani jim nestanoví výlučnou příslušnost. Navíc žalovaná do této smlouvy vstoupila jako právní předchůdkyně české právnické osoby, tudíž jí muselo být jasné, že smluvní strany měly od počátku za to, že případné spory budou řešeny před soudy České republiky České soudy tak jsou příslušné i podle principu„ nejužšího spojení“. 4. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího. Přitom postupoval v souladu s § 212a odst. 1, 5 a 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal a tyto nebyly ani žádným z účastníků namítány. Odvolací soud pak rozhodl o odvolání bez nařízení jednání v souladu s § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., přičemž odvolání žalované neshledal důvodným. 5. Odvolací soud zcela souhlasí se soudem okresním v tom, že v řízení je přítomen tzv. mezinárodní prvek představovaný osobou žalované, která je právnickou osobou se sídlem ve Slovenské republice a založenou podle práva tohoto státu. Bylo tedy zapotřebí zjistit, zda je v tomto případě dána mezinárodní pravomoc soudů České republiky k projednání a rozhodnutí tohoto sporu. 6. Odvolací soud pak rovněž dovodil, že okresní soud nijak nepochybil, pokud na věc neaplikoval žádnou dvoustrannou či vícestrannou mezinárodní smlouvu, která by zakládala pravomoc soudů při projednání této věci, a která by vázala Českou a Slovenskou republiku. Je sice pravdou, že oba státy jsou signatáři takových smluv, nicméně současně nelze přehlédnout, že oba státy jsou součástí Evropské unie (dále jen„ EU“). A jak vyplývá mimo jiné i z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 260/2011, je v případě, že je příslušnost soudu některého členského státu EU upravena přímo použitelným předpisem EU, vyloučeno použití pravidel příslušnosti soudu obsažených v národním právu. Z toho lze jednoznačně dovodit, že pravomoc českých soudů v daném případě je nutno posoudit podle Nařízení Brusel I. bis, které vstoupilo v účinnost i na území České republiky (dne 9. 1. 2013) a stalo se tak v České republice přímo použitelným právním předpisem EU, který má přednost před aplikací národního (českého) práva. Toto nařízení se pak aplikuje na veškerá řízení, která byla zahájena po 10. 1. 2015, tedy i na toto řízení, které bylo zahájeno dne 2. 1. 2023. 7. Předpokladem použití pravidel pro určení mezinárodní pravomoci stanovených v Nařízení Brusel I. bis (a označované tam jako mezinárodní příslušnost) je, že situace, o kterou jde ve sporu, jímž se zabývá soud členského státu (v tomto případě soud České republiky), může vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti tohoto soudu. V dané věci bylo nutno posoudit, zda je dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky v případě, kdy je žalována právnická osoba se sídlem v jiném členském státě (Slovenské republice). Podle čl. 4 odst. 1 Nařízení Brusel I. bis přitom platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Toto ustanovení tedy stanoví, že žalovaná může být žalována u soudů Slovenské republiky, neboť v ní má své bydliště (v případě právnické osoby se tím rozumí její sídlo). 8. Veškeré další články Nařízení Brusel I. bis pak již jen stanoví výjimky z tohoto obecného ustanovení. Tak je tomu zejména v čl. 24 tohoto nařízení, které pro tam vyjmenované nároky stanoví výlučnou příslušnost, přičemž v tomto konkrétním případě by připadalo do úvahy ustanovení čl. 24 odst. 1 Nařízení Brusel I. bis, podle nějž mají výlučnou příslušnost soudy členského státu, v němž se nachází nemovitost, pokud se jedná o řízení, jehož předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitosti. Pojem řízení, jehož předmětem jsou věcná práva k nemovitostem (o nájemní vztah se v tomto konkrétním případě zcela zjevně nejedná), je autonomním pojmem, jenž musí být vykládán nezávisle na národním právu. Nezahrnuje všechna řízení, která se týkají věcných práv k nemovitostem, ale pouze taková, jež směřují k určení vlastnického práva či držby nemovitostí, existence jiných věcných práv k nemovitostem (např. práva zástavního) či rozsahu nebo obsahu věcných práv (viz rozhodnutí Soudního dvora EU – dále jen„ SDEU“ ve věci [název] [anonymizována dvě slova], sp. zn. C -115/88, či ve věci [název], sp. zn. C -343/04). Pro aplikaci čl. 24 nařízení Brusel I. bis tak musí být předmětem řízení věcné právo, tj. právo působící erga omnes, nikoliv právo obligační (působící pouze inter partes), a to i kdyby se žalobce v případě úspěchu stal např. vlastníkem nemovitosti – viz rozhodnutí SDEU ve věci [název], sp. zn. C -294/92). Proto řízením dle výše zmíněného článku nebude žaloba na zaplacení kupní ceny za prodej nemovitosti, žaloba na uplatnění práv z vad prodané nemovitosti, žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy, ani žaloba na náhradu škody způsobené na nemovitostech či způsobené v důsledku porušení věcného práva. Z výše uvedeného tedy odvolací soud dovozuje, že ustanovení čl. 24 odst. 1 Nařízení Brusel I. bis na danou věc nedopadá, neboť předmětem řízení není v tomto konkrétním případě samotné věcné právo k nemovitosti, ale„ pouze“ nárok na zaplacení peněžité částky, byť se jedná o cenu za zřízení věcného práva k nemovitosti. Odvolací soud tak uzavírá, že není možné dovodit výlučnou mezinárodní příslušnost soudů České republiky pro toto řízení. 9. Podle skutkových tvrzení žalobkyně se pak nejedná ani o věc pojištění, o spor ze spotřebitelské smlouvy (jedná se o spor mezi dvěma podnikateli), či o spor z individuální pracovní smlouvy, a proto nelze příslušnost založit ani dle oddílů 3, 4 či 5 Nařízení Brusel I. bis. 10. Žalovaná již ve svém prvním vyjádření ve věci namítala nedostatek mezinárodní příslušnosti soudů České republiky, a proto nemůže být jejich příslušnost založena ani postupem dle čl. 26 Nařízení Brusel I. bis. 11. Pravidlo o obecné (základní) soudní příslušnosti stanovené čl. 4 Nařízení Brusel I. bis je však dále doplněno v čl. 7 a 8 pravidly o zvláštní příslušnosti ve smluvních věcech, které odpovídá cíli úzkého vztahu mezi smlouvou a soudem, který má o sporu rozhodnout (viz rozsudek SDEU ve věci [název] [anonymizována dvě slova] proti [název] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], sp. zn. C -386/05). Odvolací soud v této souvislosti podotýká, že předmětnou věc nelze podřadit pod kteroukoliv část čl. 8 Nařízení Brusel I. bis. Proto se odvolací soud dále zaměřil na čl. 7 tohoto nařízení, z něhož připadá do úvahy (s ohledem na předmět tohoto řízení) pouze aplikace odst. 1. 12. Podle čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I. bis platí, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány, c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 13. Při aplikaci článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I. bis se primárně použije písm. b), a teprve není-li možno pravidla pro určení příslušnosti dle tohoto ustanovení použít, určí se příslušnost prostřednictvím písm. c), tedy za pomoci pravidla upraveného v písm. a). Nejprve tedy bylo nutno určit, který závazek ze smluvního vztahu je předmětem sporu. V tomto konkrétním případě se jedná o závazek žalované hradit úplatu v souvislosti s právem služebnosti inženýrských sítí, spočívajících dle smlouvy o zřízení služebnosti ze dne 13. 5. 2014 v právu zřídit na pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] a přes něj vést vodovodní, kanalizační, energetické a plynovodní vedení, provozovat je a udržovat a dále v právu služebnosti stezky a cesty přes pozemek [parcelní číslo] v k. ú. [obec] za účelem zajištění přístupu k pozemku [parcelní číslo], jehož součástí je stavba [adresa], a k pozemku p. [číslo] vše v k. ú. [obec]. Z těchto skutkových okolností je zcela zřejmé, že se nejedná o závazek z prodeje zboží, a tudíž není možno použít ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. b) odrážka první nařízení Brusel I. bis. 14. Bylo tedy dále nutno posoudit, zda se v tomto konkrétním nejednalo v případě předmětné smlouvy o poskytování služeb, neboť v takovém případě by dle ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. b) odrážka druhá nařízení Brusel I. bis bylo nutno za místo plnění výše zmíněného závazku považovat místo na území členského státu, kde tyto služby byly nebo měly být podle smlouvy poskytovány. Odvolací soud v tomto nesouhlasí se soudem okresním v tom, že by se v případě smlouvy o zřízení služebnosti jednalo o smlouvu o poskytování služeb ve smyslu čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I. bis. Jak totiž vyplývá z celé řady rozhodnutí SDEU (viz rozsudky ve věci [název] [anonymizována tři slova], sp. zn. C -307/19, ve věci [název] [příjmení] [anonymizováno] [příjmení], sp. zn. C -64/17, ve věci [fyzická osoba] [jméno], sp. zn. C -249/16, ve věci [název] [anonymizováno] sp. zn. C -196/15, ve věci [název] [právnická osoba] sp. zn. C -9/12, či ve věci [fyzická osoba] [jméno] a [fyzická osoba] [příjmení] sp. zn. C -533/07) je nutno pojem„ služby“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) odrážky druhé Nařízení Brusel I. bis nutno vykládat pouze v intencích tohoto nařízení a s ohledem na účel a smysl tohoto nařízení a není jakéhokoliv logického důvodu, aby byl použit výklad pojmu služba uvedený v jiných právních předpisech. Pojem služby užitý ve výše uvedeném článku Nařízení Brusel I. bis je pak dle SDEU nutno autonomně vykládat tak, že strana, která jí poskytuje, vykonává určitou činnost za úplatu. Kritérium úplaty je v tomto případě zcela zjevně naplněno (ostatně je i předmětem samotného žalobního nároku). Pokud se však jedná o kritérium činnosti, pak zmíněná judikatura SDEU vyžaduje aktivní jednání a nikoliv pouhé zdržení se jednání. Jak pak uvedl SDEU ve svém rozsudku ve věci [fyzická osoba] [jméno] a [fyzická osoba] [příjmení] sp. zn. C -533/07, nelze takovou činnost dovodit u smlouvy, podle níž vlastník práva duševního vlastnictví uděluje svému smluvnímu partnerovi právo užívat toto právo za úplatu, neboť jedinou povinností, kterou se vlastník uděleného práva touto smlouvou zavazuje vůči smluvnímu partnerovi, je nezpochybnit použití tohoto práva tímto smluvním partnerem. Vlastník práva duševního vlastnictví pak neposkytuje svému smluvnímu partnerovi žádnou službu při udělování práva k užívání tohoto vlastnictví a zavazuje se pouze umožnit nabyvateli licence toto právo volně užívat. Naopak SDEU ve svém rozsudku ve věci [název] [anonymizována tři slova], sp. zn. C -307/19, uvedl, že v případě uzavření smlouvy o parkování (u žaloby na zaplacení poplatku za takové parkování) je možno zajišťování správy veřejných parkovišť zahrnujících konkrétní činnosti spočívající přinejmenším v určení, vymezení a vyznačení parkovacích stání na veřejné komunikaci a ve správě jednotlivých způsobů vybírání poplatků za parkování, takovou činnost považovat za poskytování služeb dle čl. 7 odst. 1 písm. b) odrážka druhá Nařízení Brusel I. bis. 15. Odvolací soud na základě výše uvedených premis dovozuje, že se v tomto případě jedná o smluvní vztah založený smlouvou, jejímž předmětem je zřízení služebnosti, jehož podstatou je umožnění zřízení vodovodního, kanalizačního, energetického a plynovodního vedení, jejich provoz a údržbu (prováděnou žalovanou), na pozemcích žalobkyně a dále zřízení služebnosti strpění průchodu a průjezdu na týchž pozemcích. Nelze tedy jakkoliv dovodit, že by žalobkyně měla v rámci této smlouvy poskytovat jakoukoliv aktivní činnost. Jedinou její povinností, k níž se smluvně zavázala, je umožnit a strpět užívání svých pozemků smluvním partnerem (žalovanou). Dle odvolacího soudu je tak možno jednoznačně dovodit, že se v tomto konkrétním případě u smlouvy o zřízení služebnosti ze dne 13. 5. 2014 nejedná o poskytování služeb ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) odrážka druhá Nařízení Brusel I. bis. V souladu s čl. 7 odst. 1 písm. c) tohoto nařízení je tedy nutno na věc aplikovat čl. 7 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení. 16. Podle něj je pro určení mezinárodní (a tím i místní) příslušnosti rozhodné, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. V tomto konkrétním případě se žalobkyně žalobou domáhá zaplacení úplaty za zřízení výše uvedených služebností za roky 2020 až 2022 a je tedy možno dovodit, že závazek, který je předmětem řízení dosud splněn nebyl. A protože smlouva samotná nijak neupravuje místo, kde by tento závazek měl být splněn, je nutno dále zjistit, kde měl být tento závazek splněn. Přitom je nutno vyjít z toho, že se v případě smlouvy ze dne 13. 5. 2014 jedná o smlouvu, která byla uzavřena podle českého hmotného práva (tedy dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen„ o. z.“), jak vyplývá z jejího záhlaví. Na čemž nemůže nic změnit ani okolnost, že se následně smluvní stranou stala společnost se sídlem ve Slovenské republice. Proto je nutno rovněž na otázku, kde měl být splněn peněžitý závazek dle této smlouvy, aplikovat ustanovení o. z., a to konkrétně jeho § 1955, podle nějž se peněžitý dluh plní v místě sídla věřitele, v tomto případě tedy v místě sídla žalobkyně. Žalobkyně má od 24. 2. 2017 své sídlo na adrese [adresa], [PSČ] [obec], které se nachází dle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v obvodu Obvodní soudu pro Prahu 5. 17. Odvolací soud tak s ohledem na výše uvedené souhlasí se soudem okresním v tom, že v tomto případě je dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů České republiky k projednání této věci. Proto ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně zcela správný výrok I. usnesení okresního soudu. 18. Odvolací soud rovněž souhlasí se soudem okresním v tom, že čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I. bis řeší nejen otázku mezinárodní příslušnosti soudů, ale zároveň také otázku místní příslušnosti konkrétního soudu členského státu. Přitom tato úprava místní příslušnosti má přednost před pravidly určujícími místní příslušnost dle vnitrostátních předpisů. S ohledem na výše uvedené má však odvolací soud na rozdíl od soudu okresního za to, že ve věci není dána místní příslušnost Okresního soudu v Bruntálu, ale že místně příslušným je Obvodní soud pro Prahu 5 Odvolací soud proto výrokem II. tohoto usnesení změnil výrok II. usnesení okresního soudu tak, že se námitka místní nepříslušnosti Okresního soudu v Bruntálu vznesená žalovanou nezamítá. Dle odvolacího soudu totiž není tento soud ve věci místně příslušným, neboť věc by měla být projednána před Obvodním soudem pro Prahu 5. Ve smyslu § 212a odst. 6 o. s. ř. mohl odvolací soud přezkoumat usnesení okresního soudu ve výroku II. jen z důvodů, které okresní soud v tomto výroku řešil. Tedy pouze to, zda je místně příslušným soudem k projednání věci Okresní soud v Bruntálu, či nikoliv. Ale odvolací soud již nemohl svým výrokem řešit otázku, který soud je ve věci místně příslušným namísto Okresního soudu v Bruntálu. Proto odvolací soud výrokem II. tohoto usnesení„ pouze“ změnil výrok II. okresního soudu tak, že se námitka místní nepříslušnosti Okresního soudu v Bruntálu nezamítá. O tom, že by měl ve věci rozhodnout o své místní nepříslušnosti a věc postoupit soudu místně příslušnému, pak přísluší rozhodnout ve smyslu § 105 o. s. ř. až následně okresnímu soudu v dalším průběhu řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Bruntálu, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ostrava 5. září 2023 Mgr. Dagmar Gottwaldová předsedkyně senátu