2 15 Co 220/2023 Číslo jednací: 15 Co 220/2023 - 83 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], [ulice] [anonymizováno] o zaplacení 16 744 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 6. 2023, č. j. 17 EVC 1/2019-55, takto: Usnesení okresního soudu se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením okresní soud zamítl námitku mezinárodní nepříslušnosti Okresního soudu v Karviné vznesenou žalovaným. Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle ustanovení čl. 7 odstavce 1 písm. a) a písm. b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení Brusel I. bis“), osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. V souladu s tímto ustanovením je pak dána mezinárodní příslušnost Okresního soudu v Karviné jako soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Přitom z obsahu spisu pak nijak nevyplývá, že by se jednalo o plnění ze spotřebitelské smlouvy ve smyslu ustanovení článku 17 a následujících Nařízení Brusel I. bis, neboť žalovaný je v návrhu označen jako podnikající osoba. Pokud tedy žalovaný vznesl námitku mezinárodní nepříslušnosti Okresního soudu v Karviné, okresní soud ji vyhodnotil jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení § 105 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) zamítl. 2. Proti tomuto usnesení podal žalovaný včasné odvolání, v němž navrhoval, aby odvolací soud usnesení okresního soudu zrušil. Namítal, že okresní soud není příslušný k projednání věci, neboť smlouva neměla být žalobkyní plněna na území České republiky. Tato skutečnost pak není jakkoliv podložena důkazy. Samotné označení žalovaného v žalobě jako podnikatele nemůže mít za následek, že soud automaticky předpokládá, že by ve tvrzené smlouvě žalovaný vystupoval jako podnikatel. I pokud by pak taková smlouva byla uzavřena, tak by v ní žalovaný mohl vystupovat v postavení spotřebitele. Příslušný k rozhodnutí věci tak je polský soud. 3. Žalobkyně se k odvolání žalovaného nijak nevyjádřila. 4. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího. Přitom postupoval v souladu s § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř., přičemž vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal a tyto nebyly ani žádným z účastníků namítány. Odvolací soud pak rozhodl o odvolání bez nařízení jednání v souladu s § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., přičemž odvolání žalovaného neshledal důvodným. 5. Odvolací soud zcela souhlasí se soudem okresním v tom, že v řízení je přítomen tzv. mezinárodní prvek představovaný osobou žalovaného, který fyzickou osobou s bydlištěm v Polské republice. Bylo tedy zapotřebí zjistit, zda je v tomto případě dána mezinárodní pravomoc soudů České republiky k projednání a rozhodnutí tohoto sporu. 6. Odvolací soud pak rovněž dovodil, že okresní soud nijak nepochybil, pokud na věc neaplikoval žádnou dvoustrannou či vícestrannou mezinárodní smlouvu, která by zakládala pravomoc soudů při projednání této věci, a která by vázala Českou a Polskou republiku. Oba státy jsou součástí Evropské unie (dále jen„ EU“) a jak vyplývá mimo jiné i z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 260/2011, je v případě, že je příslušnost soudu některého členského státu EU upravena přímo použitelným předpisem EU, je vyloučeno použití pravidel příslušnosti soudu obsažených v národním právu. Z toho lze jednoznačně dovodit, že pravomoc českých soudů v daném případě je nutno posoudit podle Nařízení Brusel I. bis, které vstoupilo v účinnost i na území České republiky (dne 9. 1. 2013) a stalo se tak v České republice přímo použitelným právním předpisem EU, který má přednost před aplikací národního (českého) práva. Toto nařízení se pak aplikuje na veškerá řízení, která byla zahájena po 10. 1. 2015, tedy i na toto řízení, které bylo zahájeno dne 20. 5. 2019. 7. Předpokladem použití pravidel pro určení mezinárodní pravomoci stanovených v Nařízení Brusel I. bis (a označované tam jako mezinárodní příslušnost) je, že situace, o kterou jde ve sporu, jímž se zabývá soud členského státu (v tomto případě soud České republiky), může vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti tohoto soudu. V dané věci bylo nutno posoudit, zda je dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky v případě, kdy je žalována fyzická osoba s bydlištěm v jiném členském státě (Polské republice). Podle čl. 4 odst. 1 Nařízení Brusel I. bis přitom platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Toto ustanovení tedy stanoví, že žalovaný může být žalován u soudů Polské republiky, neboť v ní má své bydliště. 8. Veškeré další články Nařízení Brusel I. bis pak již jen stanoví výjimky z tohoto obecného ustanovení. Tak je tomu zejména v čl. 24 tohoto nařízení, které pro tam vyjmenované nároky stanoví výlučnou příslušnost, nicméně s ohledem na předmět řízení (žaloba na zaplacení finančního plnění ze smlouvy) nelze žádnou z tam uvedených výjimek aplikovat. Odvolací soud tak uzavírá, že není možné pro toto řízení dovodit výlučnou mezinárodní příslušnost soudů České republiky. 9. Podle skutkových tvrzení žalobkyně se pak nejedná ani o věc pojištění či o spor z individuální pracovní smlouvy, a proto nelze příslušnost založit ani dle oddílů 3 či 5 Nařízení Brusel I. bis. 10. Žalovaný již ve svém prvním vyjádření ve věci namítal nedostatek mezinárodní příslušnosti soudů České republiky, a proto nemůže být jejich příslušnost založena ani postupem dle čl. 26 Nařízení Brusel I. bis. 11. Zbývá tedy posoudit, zda se nejedná ve smyslu oddílu 4 Nařízení Brusel I. bis o spor ze spotřebitelské smlouvy. V této souvislosti pak odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (usnesení ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 94/2018), z něhož vyplývá, že rozsah dokazování stran přezkumu mezinárodní příslušnosti v rámci přípravy řízení je omezen, a to s ohledem na to, že povinnost provést již v tomto stadiu řízení podrobné dokazování v souvislosti s relevantními skutečnostmi týkajícími se jak příslušnosti, tak věci samé, by se mohla dotknout věci samé. V rámci přezkumu příslušnosti podle Nařízení Brusel I. bis tak stačí, má-li soud možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle dostupných informací včetně tvrzení žalovaného. Provádění rozsáhlého dokazování není ostatně ani žádoucí, neboť v rámci posouzení podmínek mezinárodní příslušnosti mohou být prokazovány jiné skutečnosti (jiný rozsah skutečností), než jaké jsou prokazovány v rámci posouzení merita sporu ve světle hmotné úpravy rozhodného práva. To ostatně plyne z pojetí smlouvy ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I. bis jako autonomního konceptu, kdy nelze vyloučit, že bude založena mezinárodní příslušnost podle daného ustanovení, ale po meritorním přezkumu dospěje soud k závěru, že smlouva ve smyslu rozhodného hmotného práva uzavřena nebyla. 12. Odvolací soud pak na základě listin doložených žalobkyní do spisu dovodil následující skutečnosti. Mezi žalobkyní (v době do 9. 7. 2020 vystupující pod obchodní firmou [právnická osoba]) a žalovaným [jméno] [příjmení] probíhala v době od 26. 5. 2017 do 19. 9. 2017 e-mailová korespondence. Dne 26. 5. 2017 žalovaný sděluje žalobkyni, že potřebuje objednat kontejner na čisté sklo z demontovaných oken a kontejner na smíšený stavební odpad na adresu [adresa]. Dne 30. 5. 2017 je žalovanému ze strany žalobkyně sděleno, že kontejnery byly dne 29. 5. 2017 přistaveny, avšak nepodařilo se nikoho z firmy žalovaného zastihnout. Na to reagoval žalovaný e-mailem z téhož dne (30. 5. 2017), že se omlouvá, neboť musel něco řešit v Polsku a jeho pracovník nezvedl telefon. V další e-mailové zprávě ze dne 31. 5. 2017 je žalovaný informován o přistavení kontejnerů v tento den, stejně tak dne 5. 9. 2017. V obou fakturách vystavených žalobkyní pro žalovaného (označeného jako [osobní údaje žalovaného], [adresa] [příjmení] [anonymizována dvě slova], [číslo], [anonymizováno], [ulice] [anonymizováno]) je u žalovaného uvedeno jeho daňové identifikační číslo [anonymizováno] [číslo]. Faktura [číslo] je vystavena za návoz kontejnerů dne 5. 9. 2017 a za odvoz a likvidaci odpadů z [obec], faktura [číslo] je vystavena za návoz kontejnerů dne 29. 5. 2017 a dne 31. 5. 2017 a za odvoz a likvidaci odpadů z [obec]. 13. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak má odvolací soud ve shodě se soudem okresním jednoznačně za to, že se v případě návozu kontejnerů a odvozu a likvidace odpadů z [obec] ve dnech 29. 5. 2017, 31. 5. 2017 a 5. 9. 2017 zcela zjevně nejednalo mezi žalobkyní a žalovaným o spotřebitelský vztah. Žalobkyně v tomto vztahu vystupovala jednoznačně jako podnikatel (ostatně ani žádným z účastníků nebyl tvrzen opak) a totéž lze v tomto vztahu dovodit i u žalovaného. Tuto okolnost pak odvolací soud dovozuje (na rozdíl od soudu okresního) nikoliv z označení žalovaného v žalobě, ale především z jeho vystupování v e-mailové komunikaci se žalobkyní. V ní je ze strany žalobkyně uváděno, že„ nikdo z firmy žalovaného se na místě přistavení kontejnerů nenacházel“, na což sám žalovaný reaguje, že„ jeho pracovník nezvedl telefon“. Je tedy zcela zjevné, že žalovaný v tomto vztahu vystupoval jako podnikatel (s odkazem na svou„ firmu“) a nevystupoval jako spotřebitel. Tento závěr je dále umocněn i okolností, že v předmětných fakturách je žalovaný označen svým daňovým identifikačním číslem, které je v Polské republice vydáváno v tomto desetimístném tvaru pouze fyzickým osobám - podnikatelům. Pokud by se jednalo o fyzickou osobu nepodnikající, bylo by její daňové identifikační číslo tvořeno rodným číslem. Odvolací soud pak z výpisu z podnikajících fyzických osob v Polské republice zjistil, že žalovaný byl s daňovým identifikačním [číslo] veden jako podnikající fyzická osoba v době od 16. 12. 2011 do 5. 1. 2022 (tedy i v roce 2017, kdy vznikl posuzovaný vztah mezi žalobkyní a žalovaným). V této souvislosti pak odvolací soud zmiňuje, že klíčové je postavení smluvních stran v době vzniku závazku. Proto i když žalovaný ztratil ke dni 5. 1. 2022 své postavení podnikatele (s ohledem na zánik jeho podnikatelského oprávnění), nemění to nic na tom, že toto postavení měl v době vzniku závazku, což je rozhodné i pro určení mezinárodní příslušnosti. 14. Na výše uvedených závěrech pak nemůže nic změnit„ pouhá“ argumentace žalovaného, že by se v daném vztahu mohlo jednat o spotřebitelský vztah i v případě, že by v něm byl žalovaný označen jako podnikatel. Odvolací soud připouští, že i osoba označená ve smluvním vztahu jako podnikatel může smlouvu uzavřít v postavení spotřebitele. K tomu však musí být splněna podmínka, aby takto označený podnikatel uzavřel smlouvu za účelem uspokojení svých soukromých potřeb. Pokud pak z e-mailové komunikace mezi účastníky vyplynulo, že žalovaný v ní zmiňuje převzetí kontejnerů svým pracovníkem a žalobkyně uvádí, že na místě přistavení kontejnerů nebylo možno sehnat nikoho z firmy žalovaného, pak nelze učinit jakýkoliv závěr v tom směru, že by snad žalovaný uzavíral smlouvu k uspokojení svých vlastních potřeb. Je tak evidentní, že na případ, kdy by podnikatel uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele, v této věci neukazují žádné okolnosti vyšlé najevo v průběhu řízení. Nelze tak dle odvolacího soudu dospět k jinému závěru než tomu, že žalovaný vystupoval ve vztahu se žalobkyní, který je předmětem tohoto řízení, jako podnikatel. Na jejich vztah tak nelze nahlížet jako na vztah spotřebitelský a aplikovat ve věci ustanovení oddílu 4 Nařízení Brusel I. bis. 15. Pravidlo o obecné (základní) soudní příslušnosti stanovené čl. 4 Nařízení Brusel I. bis je pak dále doplněno v čl. 7 a 8 pravidly o zvláštní příslušnosti ve smluvních věcech, které odpovídá cíli úzkého vztahu mezi smlouvou a soudem, který má o sporu rozhodnout (viz rozsudek SDEU ve věci [název] [anonymizována dvě slova] proti [název] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], sp. zn. C -386/05). Odvolací soud v této souvislosti podotýká, že předmětnou věc nelze podřadit pod kteroukoliv část čl. 8 Nařízení Brusel I. bis. Proto se odvolací soud dále zaměřil na čl. 7 tohoto nařízení, z něhož připadá do úvahy (s ohledem na předmět tohoto řízení) pouze aplikace odst. 1. 16. Podle čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I. bis platí, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány, c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 17. Při aplikaci článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I. bis se primárně použije písm. b), a teprve není-li možno pravidla pro určení příslušnosti dle tohoto ustanovení použít, určí se příslušnost prostřednictvím písm. c), tedy za pomoci pravidla upraveného v písm. a). Nejprve tedy bylo nutno určit, který závazek ze smluvního vztahu je předmětem sporu. V tomto konkrétním případě se jedná o závazek žalovaného hradit úplatu v souvislosti s přistavením kontejnerů a po jejich naplnění s následným odvozem z [obec]. Z těchto skutkových okolností je zcela zřejmé, že se nejedná o závazek z prodeje zboží, a tudíž není možno použít ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. b) odrážka první nařízení Brusel I. bis. 18. Bylo tedy dále nutno posoudit, zda se v tomto konkrétním nejednalo v případě předmětné smlouvy o poskytování služeb, neboť v takovém případě by dle ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. b) odrážka druhá nařízení Brusel I. bis bylo nutno za místo plnění výše zmíněného závazku považovat místo na území členského státu, kde tyto služby byly nebo měly být podle smlouvy poskytovány. Jak pak vyplývá z celé řady rozhodnutí SDEU (viz rozsudky ve věci [název] [anonymizována tři slova], sp. zn. C -307/19, ve věci [název] [příjmení] [anonymizováno] [příjmení], sp. zn. C -64/17, ve věci [název] [jméno], sp. zn. C -249/16, ve věci [název] [anonymizováno] sp. zn. C -196/15, ve věci [název] [právnická osoba] sp. zn. C -9/12, či ve věci [název] [jméno] a [jméno] [příjmení] sp. zn. C -533/07) je nutno pojem služby ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) odrážky druhé Nařízení Brusel I. bis vykládat pouze v intencích tohoto nařízení a s ohledem na účel a smysl tohoto nařízení. Pojem služby užitý ve výše uvedeném článku Nařízení Brusel I. bis je pak dle SDEU nutno autonomně vykládat tak, že strana, která jí poskytuje, vykonává určitou činnost za úplatu. Kritérium úplaty je v tomto případě zcela zjevně naplněno (ostatně je i předmětem samotného žalobního nároku). Pokud se pak jedná o kritérium činnosti, zmíněná judikatura SDEU vyžaduje aktivní jednání ze strany poskytovatele služby. Tak je tomu i v tomto případě, kdy žalobkyně přistavila pro žalovaného kontejnery a po jejich naplnění je zase odvezla. Je tedy zcela evidentní, že žalobkyně měla v rámci smluvního vztahu se žalovaným poskytovat aktivní činnost. Dle odvolacího soudu se tak v tomto konkrétním případě jedná o poskytování služeb ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) odrážka druhá Nařízení Brusel I. bis. Za místo plnění závazku je tak nutno považovat místo na území členského státu, kde služby byly podle smlouvy poskytnuty. V tomto konkrétním případě je pak takovým místem [obec], kde byly předmětné kontejnery žalobkyní přistaveny a po jejich naplnění žalovaným zase žalobkyní odvezeny. 19. Odvolací soud tak s ohledem na výše uvedené souhlasí se soudem okresním v tom, že v tomto případě je dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů České republiky k projednání této věci. Odvolací soud má dále za to, že čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I. bis řeší nejen otázku mezinárodní příslušnosti soudů, ale zároveň také otázku místní příslušnosti konkrétního soudu členského státu. Přitom tato úprava místní příslušnosti má přednost před pravidly určujícími místní příslušnost dle vnitrostátních předpisů. Žalovaný, který má bydliště v Polské republice, tak může být jako podnikatel žalován u Okresního soudu v Karviné, v jehož obvodu se nachází [obec] jako místo, kde ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) odrážka druhá nařízení Brusel I. bis byly poskytnuty služby v rámci smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovaným. 20. S ohledem na výše uvedené tak má odvolací soud za to, že ve věci je dána mezinárodní příslušnost Okresního soudu v Karviné. Pokud tedy okresní soud zamítl žalovaným vznesenou námitku mezinárodní nepříslušnosti Okresního soudu v Karviné, pak rozhodl zcela správně. Odvolací soud proto dle § 219 o. s. ř. potvrdil výrok usnesení okresního soudu jako věcně zcela správný. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. Ostrava 13. listopadu 2023 Mgr. Dagmar Gottwaldová předsedkyně senátu