ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: B2 Kapital Czech Republic s. r. o., IČO 04191536 sídlem Rybná 682/14, Staré Město, 110 00  Praha 1 zastoupená advokátem Mgr. Markem Lošanem sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00  Praha proti žalované: Lenka Matějová, narozená dne 9. 5. 1965 bytem Mitrovická 467/361, Nová Bělá, 724 00  Ostrava o zaplacení částky 52 736,77 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2022, č. j. 18 C 181/2022-41, takto: I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 3 052,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 18. 3. 2022 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 49 684 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 16 939,39 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, s úrokem 29 % ročně z částky 19 992,16 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 013,76 Kč (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud po provedení dokazování listinami předloženými žalobkyní dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost Provident Financial s. r. o., uzavřela se žalovanou dne 2. 6. 2018 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalované částku 35 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky vrátit spolu s úrokem a sjednanými poplatky ve výši 26 984 Kč ve 24 měsíčních splátkách po 2 583 Kč. Žalovaná splátky řádně neplatila, přičemž celkem uhradila pouze částku 31 947,23 Kč. Po právní stránce okresní soud dovodil aktivní legitimaci žalobkyně z důvodu postoupení pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022. S ohledem na to, že žalovaná při uzavírání smlouvy vystupoval v postavení spotřebitele, dovodil, že na závazkový vztah dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to i povinnosti kladené na poskytovatele úvěru v § 86 ZoSÚ, tj. povinnost poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy posoudit řádně úvěruschopnost žadatele o úvěr. Okresní soud dovodil, že této povinnosti předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála. Okresní soud uvedl, že ze zákaznické karty a výplatních lístků je možno učinit závěr, že byly předchůdkyní žalobkyně náležitě prověřeny příjmy žalované, i skutečnost, že je zaměstnána na hlavní pracovní poměr s čistým příjmem 9 500 Kč měsíčně, přičemž její další příjmy tvoří 8 300 Kč. Okresní soud zdůraznil, že ze strany předchůdkyně žalobkyně nebyly žádným způsobem prověřeny výdaje žalované uvedené v zákaznické kartě, které byly pouze odhadnuty, což je uvedeno i v samotné zákaznické kartě. Okresní soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně takto nemohla s odbornou péčí posoudit majetkové poměry žalované a tudíž dospět k závěru o její úvěruschopnosti, jelikož nevycházela z konkrétních ověřených výdajů žalované, ale pouze z výdajů odhadnutých. S ohledem na tuto skutečnost pak okresní soud nepovažoval za nutné provádět výslech svědkyně Václavy Vaškové, která sjednávala se žalovanou úvěr a zkoumala její úvěruschopnost. Pokud totiž vycházela pouze z odhadnutých výdajů žalované, neměl by její výslech žádný smysl. Jelikož předchůdkyně žalobkyně své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalované nedostála, dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy o zápůjčce dle § 87 odst. 1 ZoSÚ, k níž je nutno v souladu s § 580 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přihlédnout z úřední povinnosti. Plnila-li proto předchůdkyně žalobkyně z neplatné smlouvy o zápůjčce žalované částku 35 000 Kč, pak je žalovaná jako spotřebitel povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, přičemž jiné povinnosti jí z neplatné smlouvy nevznikají. Žalobkyně tak má nárok na vrácení jistiny zápůjčky, ponížené o plnění doposud žalovanou poskytnutá v souvislosti se smlouvou. Žalovaná dosud uhradila částku 31 947,23 Kč, a proto okresní soud zavázal žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení v částce 3 052,77 Kč s úrokem z prodlení od 18. 3. 2022 do zaplacení, neboť žalovaná byla prokazatelně vyzvána k úhradě dlužné částky výzvou k okamžitému splacení dluhu ze dne 11. 2. 2022 s termínem splnění do 17. 3. 2022. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. 2. Proti tomuto rozsudku, avšak pouze proti jeho výrokům II. a III., podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude i v tomto rozsahu vyhověno, případně aby byl rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že nedostatečně doložila důkazní prostředky k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalované s vynaložením odborné péče. Celková půjčená částka činila 35 000 Kč a žalovaná se jí zavázala uhradit ve 24 měsíčních splátkách. Jednalo se tedy o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou, který byl poskytnut nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů, působícím pod zákonným dohledem České národní banky. Před poskytnutím úvěru byla s žalovanou sepsána žádost o spotřebitelský úvěr, tedy zákaznická karta, a to vázaným zástupcem věřitele, který splnil zkoušku odborné způsobilosti. Tato osoba ověřila příjmy a výdaje žalované, a to prostřednictvím dvou výplatních písek za měsíce březen a duben 2020 a dále byly ověřeny zdroje těchto příjmů u zaměstnavatele žalované. Žalobkyně dále namítala, že okresní soud nepostupoval v souladu s požadavkem právní jistoty ve smyslu judikatury Ústavního soudu, zejména pak rozhodnutí ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3236/18, a ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21, přičemž posledně uvedené rozhodnutí se týká skutkově i právně obdobné věci. Žalobkyně tak uzavřela, že dle jejího názoru byla úvěruschopnost žalované zkoumána řádně, srozumitelně a racionálně, a proto je právní závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy z důvodu absence řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované nesprávný. 3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výrocích II. a III., včetně řízení jeho vydání předcházejícího, a to ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud neshledal žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., ostatně tyto nenamítali ani účastníci řízení. Po takto provedeném přezkumu dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela nedůvodné a jsou splněny podmínky pro potvrzení rozsudku okresního soudu. 5. Odvolací soud nejprve konstatuje, že okresní soud z jednotlivých provedených důkazů učinil správná skutková zjištění, na která je možno pro zestručnění plně odkázat, a to i po zopakování dokazování odvolacím soudem ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud totiž ze smlouvy o zápůjčce ze dne 2. 6. 2018 a ze zákaznické karty na č. l. 29 spisu nezjistil žádné skutečnosti, které by již předtím nezjistil okresní soud. 6. Po takto částečném zopakování odvolací soud dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelské zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. o. z. Na tuto smlouvu v plném rozsahu dopadá i regulace uvedená v ZoSÚ, neboť žalovaná uzavírala tuto smlouvu v postavení spotřebitele dle § 419 o. z. a předchůdkyně žalobkyně v postavení podnikatele dle § 420 o. z. Smlouva tak naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Současně odvolací soud sdílí názor okresního soudu na neplatnost této smlouvy o zápůjčce z důvodu porušení povinnosti zapůjčitele před uzavřením takové smlouvy jako smlouvy spotřebitelské řádně zkoumat úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 ZoSÚ. Jejím následkem je pak absolutní neplatnost celé smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. 7. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky, navazuje ZoSÚ na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. Také při výkladu ustanovení § 86 ZoSÚ se pak musí podle odvolacího soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26. odůvodnění), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. 8. V projednávané věci dospěl odvolací soud ve shodě se soudem okresním k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských zápůjček a úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, jak vyplývá již ze samotných tvrzení žalobkyně o tom, že příjmy i výdaje žalované byly ověřeny předložením podkladů, které její vázaný zástupce pravdivě uvedl v zákaznické kartě žalované. Těmito doklady pak byly pouze doklady o příjmech žalované, a to dvě výplatní pásky za měsíce březen a duben 2020 a dále pracovní smlouva žalované. Tímto způsobem mohly být tedy ověřeny pouze příjmy žalované, které dosahovaly celkové výše 17 800 Kč měsíčně. Pokud jde o výdaje žalované, tyto byly v zákaznické kartě uvedeny v celkové výši 10 000 Kč (jako odhadnuté výdaje) a ve výši 1 050 Kč jako splátky zápůjček ve vztahu k jinému poskytovateli. Pokud jde o sdělené výdaje ve výši 10 000 Kč, jež byly jen odhadnuty, nebyla zjišťována jejich struktura, ani to, kolik činí náklady žalované na bydlení a služby s bydlením spojené, měla-li podle údaje uvedeného v zákaznické kartě žalovaná bydlet ve vlastní nemovitosti. Přitom zjištění a doložení těchto základních životních výdajů každého člověka (například doklady o placení nákladů za bydlení) není obvykle spojeno s vyššími obtížemi a nepřesahuje dle názoru odvolacího soudu odbornou péči věřitele při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele, kterou lze na něm v rámci plnění jeho zákonné povinnosti ve smyslu § 86 odst. 1 ZoSÚ spravedlivě žádat. Současně nebylo zjišťováno ani to, jaké náklady žalované vznikají v souvislosti s náklady na obstarání základních životních potřeb, které by bylo možno ověřit například předložením výpisu z jejího bankovního účtu. K posouzení statistických či ekonomických modelů, pokud jde o výdaje spotřebitele, odvolací soud dodává, že posouzení úvěruschopnosti předpokládá individuální posouzení jak příjmů, tak výdajů žadatele o zápůjčku a úvěr a tuto vysoce kvalifikovanou činnost není možno obcházet používáním statistických údajů v rámci prověřování interního scoringu žadatele o úvěr. Nepochybně údaje o životním minimu či jiné údaje, například statistické, nic nevypovídají o tom, jaké výdaje má žadatel na bydlení a zajištění základních životních potřeb a dále jaké konkrétní výdaje má na splácení dalších úvěrů či půjček a jiných závazků (pojištění apod.). 9. Odvolací soud dále doplnil dokazování o výpis ze systému NRKI a BRKI (čl. 68-72 spisu), neboť žalobkyně sama tvrdila, že její předchůdkyně při ověřování úvěruschopnosti žalované do těchto registrů nahlížela a dle tvrzení žalobkyně neměly být zjištěny žádné negativní skutečnosti. Tyto výpisy byly důkazem v odvolacím řízení přípustným, neboť jejich existence se podávala ze spisu do nastoupení účinků neúplné apelace a koncentrace řízení, to vše za situace, kdy soud ani v režimu neúplné apelace a koncentrace není zbaven povinnosti provést v řízení i jiné důkazy nenavržené účastníky, pakliže jsou potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu a vyplývá-li jejich obsah ze spisu (§ 120 odst. 2 věta prvá o. s. ř.). 10. Z výpisu NRKI a BRKI pak odvolací soud zjistil, že žalovaná ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce (tedy ke dni 2. 6. 2018) měla další nesplacené úvěry, které byla povinna splácet. Konkrétně měla k tomuto datu následující splátkové zatížení: - ve výši 1 442 Kč měsíčně ve vztahu ke společnosti RAIFFEISENBANK a. s. z titulu úvěru ze dne 4. 8. 2017, přičemž smluvní vztah byl ukončen předčasně dne 14. 12. 2020, - ve výši 682 Kč měsíčně ve vztahu ke společnosti ESSOX a. s. z titulu úvěru ze dne 4. 8. 2017, přičemž smluvní vztah byl ukončen předčasně dne 10. 7. 2019. 11. Pokud je pravdou, že předchůdkyně žalobkyně lustrovala žalovanou v registrech NRKI a BRKI před uzavřením smlouvy, jak žalobkyně tvrdí, pak jí muselo být zřejmé, že splátkové zatížení žalované jinými předchozími nesplacenými úvěry je ve výši 2 124 Kč a nikoliv ve výši uváděné v zákaznické kartě (tedy ve výši 1 050 Kč). Skutečné úvěrové zatížení žalované tak bylo ve výši dvojnásobku zatížení, s nímž počítala předchůdkyně žalobkyně v době uzavření předmětné smlouvy o zápůjčce. Odvolací soud tedy shrnuje, že právní předchůdkyně žalobkyně evidentně nezkoumala schopnost žalované splácet zápůjčku s odbornou péčí, neboť nijak neprověřovala výdaje žalované a rovněž počítal pouze s polovinou úvěrového zatížení žalované existujícího v době uzavření předmětné smlouvy o zápůjčce. 12. V této souvislosti považuje odvolací soud za nutné zdůraznit, že okresní soud nijak nepochybil, pokud neprovedl výslech vázaného zástupce předchůdkyně žalobkyně sepisujícího se žalovanou kartu zákazníka, neboť sám tento vázaný zástupce do této karty zákazníka uvedl, jaké dokumenty mu byly k prověřování úvěruschopnosti předloženy. Jednalo se přitom pouze o dvě výplatní pásky a pracovní smlouvu, tj. jednalo se o listiny, z nichž bylo možno prověřit pouze příjmovou stránku poměrů žadatele o úvěr, nikoliv však jeho výdaje. Nadto z karty zákazníka dále plyne, že výdaje byly pouze odhadnuty. Vyslýchat za této situace vázaného zástupce proto bylo zcela nadbytečné, s čímž se ztotožňuje i odvolací soud. 13. Na předmětnou smlouvu dopadá ZoSÚ ve znění účinném ke dni 2. 6. 2018 (ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce). K tomuto okamžiku formuloval § 87 ZoSÚ neplatnost z důvodu absence zkoumání úvěruschopnosti jako neplatnost relativní. Odvolací soud však sdílí závěr okresního soudu, že se jedná o neplatnost absolutní (ostatně zákonodárce již § 87 s účinností od 28. 5. 2022 novelizoval zákonem č. 96/2022 Sb. a v souladu s euro-konformním výkladem neplatnost upravil jako absolutní). 14. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání [v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky Juliane Kokott ve věci C-616/18 Cofidis SA proti YU, ZT a ve věci C-679/18, OPR. - Finance s. r. o. proti GK, v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008/48/ES, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008/48/ES, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce stanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené. Uvedený názor byl pak akceptován v rámci aktuálního rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C-679/18, OPR. - Finance s. r. o. proti GK, týkající se vnitrostátní úpravy České republiky, v němž se Evropský soudní dvůr jednoznačně vyjádřil tak, že články 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 15. Neposoudí-li proto úvěrující či zapůjčitel s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele zápůjčku řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr či zápůjčku je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ) a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. V tomto ohledu odvolací soud rovněž odkazuje na jednoznačné závěry rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. 16. Je-li tedy smlouva o zápůjčce uzavřená mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a to pro porušení povinnosti zapůjčitele řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, vznikla žalované povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu spotřebitelské zápůjčky v době přiměřené jejím možnostem a schopnostem, tedy v tomto případě částku 35 000 Kč. Jiné povinnosti jí z neplatné smlouvy nevznikly, tedy ani povinnost hradit smluvní úroky, poplatky za posouzení či správu úvěru, smluvní pokuty či sankční poplatky. Na poskytnutou jistinu zápůjčky je pak nutno započíst to, co žalovaná již podle smlouvy žalobkyni či její předchůdkyni zaplatila, což byla podle tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nerozporovala, částka 31 947,23 Kč, a to i bez námitky žalované. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ totiž představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelské zápůjčce či úvěru. Pokud tedy okresní soud zavázal žalovanou vrátit žalobkyni částku 3 052,77 Kč jako rozdíl mezi jistinou zápůjčky ve výši 35 000 Kč a dosud vrácenou částkou 31 947,23 Kč, učinil tak zcela správně, a to včetně příslušenství v podobě úroku z prodlení v zákonné sazbě z této částky. Odvolací soud proto souhlasí i s tím, že okresní soud nad rámec těchto částek nároky žalobkyně uplatněné žalobou (obsažené ve výroku II. rozsudku okresního soudu) zamítl, neboť měly základ v absolutně neplatné smlouvě (úroky, smluvní pokuty, poplatky apod.). 17. Žalobkyně se dovolávala ochrany právní jistoty z pohledu rozhodování Ústavního soudu ve skutkově obdobných věcech s tím, že k řádnému prověření úvěruschopnosti postačuje u úvěrů v nízké nominální hodnotě předložit pouze doklady k výši příjmů. K usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21, pak považuje odvolací soud za nutné zmínit, že takový závěr rozhodně nelze z tohoto usnesení Ústavního soudu učinit. Z výše zmíněného rozhodnutí pak ani nelze učinit závěr, že by se jednalo o stejnou skutkovou situaci. Ve věci souzené Ústavním soudem se dle obsahu odůvodnění jeho usnesení jednalo o úvěr poskytnutý v poměrně nízké výši, za nějž však odvolací soud rozhodně nepovažuje částku 35 000 Kč, jako tomu bylo v této věci. Dále je nutno uvést, že ve věci souzené Ústavním soudem tento nerozhodoval meritorně nálezem, nepřezkoumával samotnou věc, nýbrž usnesením odmítal stížnost pro zjevnou neopodstatněnost z důvodu bagatelnosti uplatněné částky a zdůraznil, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Odvolací soud tak nemá za to, že by bylo možno výše zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu na danou věc jakkoliv aplikovat. 18. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud považuje rozhodnutí okresního soudu v napadeném meritorním výroku II. za věcně zcela správné, a proto jej v souladu s § 219 o. s. ř. výrokem I. tohoto rozsudku potvrdil, a to včetně správného výroku III. o náhradě nákladů řízení. Procesně většinově úspěšné žalované totiž žádné náklady řízení před okresním soudem nevznikly. 19. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť v odvolacím řízení byla žalovaná plně procesně úspěšná, avšak ani v této fázi řízení jí žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodnutí dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné. Ostrava 23. ledna 2023 Mgr. Dagmar Gottwaldová, v.r. předsedkyně senátu