2 15 Co 246/2022 Číslo jednací: 15 Co 246/2022 - 66 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa], [PSČ] [obec] o zaplacení částky 23 794 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 9. 2022, č. j. 23 C 231/2022-45, takto: I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu co do částky 14 894 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 900 Kč za dobu od 8. 6. 2022 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Proti tomuto rozsudku, pouze však proti výrokům I. a III., podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude v rozsahu, ve kterém tato byla rozhodnutím okresního soudu zamítnuta, vyhověno, případně zrušení rozsudku okresního soudu v napadeném rozsahu a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že nedostatečně doložila důkazní prostředky k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalované. Zdůraznila, že smlouva o úvěru byla uzavřena dne 6. 1. 2020 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Celková půjčená částka činila 10 000 Kč a žalovaná se ji zavázala uhradit v 52 týdenních splátkách. Jednalo se tedy o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou, který byl poskytnut nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů působícím pod zákonným dohledem České Národní banky. Před poskytnutím úvěru byla s žalovanou sepsána žádost o spotřebitelský úvěr, tedy zákaznická karta, která byla v řízení předložena. Tato byla sepsána vázaným zástupcem, který splnil zkoušku odborné způsobilosti, ověřil příjmy a výdaje žalované, a to prostřednictvím potvrzení o příjmu. Žalobkyně namítala, že okresní soud nepostupoval v souladu s požadavkem právní jistoty ve smyslu judikatury Ústavního soudu, zejména pak nálezu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3236/18, či ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21, kterým bylo rozhodnuto ve skutkově i právně obdobné věci. Žalobkyně tak uzavřela, že dle jejího názoru nebylo vybočeno z právních názorů vyšších soudů a úvěruschopnost žalované byla zkoumána řádně, srozumitelně a racionálně. 3. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu v napadeném rozsahu. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela nedůvodné. 5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 24. 6. 2022 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 23 794 Kč s úrokem ve výši 56 % ročně z částky 9 200 Kč za dobu od 18. 3. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 599,50 Kč, a dále pak s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 9 200 Kč za dobu od 18. 3. 2022 do zaplacení. Skutkově tvrdila, že mezi její předchůdkyní, společností [právnická osoba], a žalovanou byla dne 6. 1. 2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet spolu se sjednaným úrokem ve výši 56 % ročně a sjednaným poplatkem v pravidelných 52 týdenních splátkách po 377 Kč splatných tak, že první splátka měla být zaplacena sedmý kalendářní den od data uzavření smlouvy a každá následující pak do konce dalšího následujícího týdenního období. Žalovaná však nehradila splátky řádně a včas a na dlužnou částku uhradila pouze částku 1 100 Kč, poté již nezaplatila ničeho. Úvěr byl zesplatněn ke dni poslední splátky úvěru. Pohledávka za žalovanou byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 postoupena současné žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 1. 2. 2022. Ke dni podání žaloby činil dluh na jistině úvěru částku 9 200 Kč, na úroku z prodlení částku 599,50 Kč, na smluvní pokutě částku 5 000 Kč, na poplatku za poskytnutí a správu úvěru částku 7 694 Kč a na sankčních poplatcích částku 1 900 Kč. Ke splnění povinnosti úvěrující zkoumat úvěruschopnost žalované žalobkyně v doplnění žaloby tvrdila, že původní věřitel prověřoval schopnost žalované splácet úvěr vyhledáním žalované v databázích dlužníků, v bankovním a nebankovním registru klientských informací, v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí a získáním informací přímo od žalované, které byly zaznamenány do karty zákazníka a byly ověřeny doklady uvedenými v kartě zákazníka, když žalovaná v žádosti o úvěr deklarovala čistý měsíční příjem ve výši 14 650 Kč, pracovní poměr hlavní jako uklízečka a další příjem v domácnosti ve výši 18 600 Kč. Ke svým tvrzením žalobkyně doložila zákaznickou kartu – žádost o spotřebitelský úvěr a potvrzení o výši příjmů žalované. Okresní soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní a po skutkové stránce dovodil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] jejímž předmětem byl závazek původního věřitele poskytnout žalované úvěr ve výši 10 000 Kč, který žalovaná čerpala v hotovosti dne 6. 1. 2020. Žalovaná se úvěr, včetně sjednaného úroku ve výši 56 % ročně a poplatku za zpracování a správu úvěru ve výši 4 891 Kč, zavázala splatit v pravidelných 52 týdenních splátkách po 377 Kč, uhradila však na splátkách úvěru v postupných platbách ze dne 10. 1. 2020 a 14. 8. 2020 celkem částku 1 100 Kč. Další splátky úvěru nehradila. Úvěr byl zesplatněn ke dni poslední splátky úvěru. Žalobkyně prostřednictvím právního zástupce vyzvala žalovanou předžalobní výzvou ze dne 20. 5. 2022 k úhradě dluhu. 6. V rámci právního posouzení věci pak okresní soud hodnotil závazkový vztah, z něhož žalobkyně uplatnila žalovaný nárok, podle ust. § 2395 občanského zákoníku jako spotřebitelský úvěr a předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako neplatnou pro rozpor se zákonem ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), ve spojení s ust. § 580 a 588 občanského zákoníku Okresní soud dovodil, že žalobkyně v řízení přes poučení dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neunesla své břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že její předchůdkyně splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované úvěr splácet. Zdůraznil, že doloženo bylo pouze potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu žalované, nebyla však předložena pracovní smlouva, z níž by bylo zřejmé, o jaký typ pracovního poměru se jednalo, ani důkazy dokládající ostatní příjmy žalované, nebyl doložen žádný výpis z databáze dlužníků (např. SOLUS či BRKI a NRKI), ani žádné listiny dokládající výdaje žalované. Navrhovaný důkaz výslechem svědka, a to vázaného zástupce původního věřitele přítomného při uzavírání předmětné smlouvy, okresní soud zamítl, neboť z karty zákazníka, jež byla tímto zástupcem podepsaná, nijak nevyplývá, že by údaje o výdajích žalované uvedené v kartě zákazníka byly vůbec zjišťovány nebo ověřovány, když, pokud jde o výdaje žalované, tyto byly pouze odhadnuty. V důsledku neplatnosti smlouvy o úvěru pak okresní soud posoudil jako neplatná i vedlejší ujednání smlouvy o povinnosti platit úrok, poplatek za zpracování a správu úvěru či smluvní pokutu. Proto okresní soud ve vztahu k těmto nárokům žalobu zamítl. Současně však s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru v souladu s ust. § 2993 o. z. provedl vypořádání stran neplatné smlouvy z titulu bezdůvodného obohacení tak, že od částky, kterou žalovaná od úvěrující obdržela ve výši 10 000 Kč, odečetl částku, kterou žalovaná na základě neplatné smlouvy zaplatila, tj. částku 1 100 Kč, a zavázal žalovanou uhradit žalobkyni částku 8 900 Kč představující dosud nevrácené peněžní prostředky, a to podle ust. § 1970 o. z., ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 900 Kč za dobu od 8. 6. 2022 do zaplacení, neboť do prodlení s úhradou této částky se žalovaná dostala až dnem následujícím po doručení předžalobní upomínky, doručené žalované dne 7. 6. 2022, jako výzvy k dobrovolnému plnění bezdůvodného obohacení, čímž dle okresního soudu nastala splatnost dluhu žalované z bezdůvodného obohacení. Ve zbývajícím rozsahu pak žalobu jako nedůvodnou zamítl. 7. U odvolacího jednání žalobkyně setrvala na svých procesních stanoviscích. 8. Odvolací soud po zopakování dokazování zákaznickou kartou – žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne 6. 1. 2020, konstatuje, že přebírá jako správná skutková zjištění, která okresní soud ze žalobkyní předložených listin učinil. 9. Po takto částečně zopakovaném dokazování odvolací soud souhlasí se závěrem soudu okresního, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. a zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, když předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá ze samotných žalobních tvrzení. Současně odvolací soud sdílí názor okresního soudu na neplatnost posuzované smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti úvěrující před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně zkoumat úvěruschopnost žalované jako spotřebitele ve smyslu ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ, jejímž následkem je neplatnost celé smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ. 10. Podle § 86 odst. 2 věta prvá ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 11. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky, navazuje ZoSÚ na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. Také při výkladu ustanovení § 86 ZoSÚ se pak musí podle odvolacího soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. 13. V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěru nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, jak vyplývá již ze samotných tvrzení žalobkyně o tom, že příjmy i výdaje žalované byly ověřeny předložením podkladů, které její vázaný zástupce pravdivě uvedl v zákaznické kartě žalované. Z tvrzení žalované, ve spojení se zjištěními učiněnými ze zákaznické karty, plyne, že ověřen byl pouze samotný příjem žalované v částce 14 650 Kč. Další jí uváděné čisté příjmy domácnosti v částce 18 600 Kč nebyly ověřeny vůbec. Pokud jde o výdaje, tyto byly pouze odhadnuty v částce 6 000 Kč měsíčně, aniž by byla žalovaná dotazována na jejich strukturu a vyzvána k jejich doložení. Okresní soud, který konstatoval, že žalobkyně neprokázala svá tvrzení o tom, že její předchůdkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalované, pak nepochybil, pokud neprovedl výslech svědka – vázaného zástupce úvěrující, který zákaznickou kartu se žalovanou sepisoval, a to k prokázání pravdivosti a správnosti tam uvedených údajů, když, jak shora uvedeno, již z tvrzení žalované ve spojení s údaji uvedenými v zákaznické kartě vyplývá, že pokud jde o příjmy, byl posouzen pouze čistý příjem žadatele ve výši 14 650 Kč, současně výdaje žalované byly stanoveny pouze odhadem a k těmto žalovaná nepředložila žádný doklad s uvedením, o jaké výdaje se jedná. V rámci prošetření majetkových poměrů žalované tedy nebylo zjišťováno ani to, s kým žalovaná žije, kolik členů má její domácnost, jaké má žalovaná vyživovací povinnosti, kolik činí její náklady na bydlení, zda a jaké náklady jí vznikají v souvislosti se zdravotním stavem, s dopravou do zaměstnání, apod. K použití statistických modelů, pokud jde o výdaje, odvolací soud dodává, že posouzení úvěruschopnosti předpokládá individuální posouzení jak příjmů, tak výdajů žadatele o úvěru a tuto vysoce kvalifikovanou činnost není možno obcházet používáním statistických údajů v rámci prověřování interního scoringu žadatele o úvěr. K odkazu žalobkyně na shora označené rozhodnutí Ústavního soudu ve smyslu požadavku právní jistoty při rozhodování ve skutkově i právně shodných věcech, pak odvolací soud uvádí, že usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1543/21 se týká pouze způsobu prověřování uvedeného a doloženého příjmu spotřebitele, v projednávané věci však nebyl žádným způsobem doložen tvrzený další příjem domácnosti žalované, avšak zejména nebyly vůbec zjišťovány, tudíž ani ověřovány skutečné výdaje spotřebitelky zcela nezbytné pro posouzení její úvěruschopnosti. 14. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky [právnická osoba] C [číslo], EU:C: [číslo], [právnická osoba] C [číslo], EU:C: [číslo], [jméno] [příjmení] C [číslo], EU:C: [číslo]). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, [anonymizována dvě slova], C [číslo], EU:C: [číslo], bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, [jméno] [jméno], C [číslo], EU:C: [číslo], bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, [příjmení] [jméno], C [číslo], EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, [příjmení], C [číslo], EU:C: [číslo], bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], C [číslo], EU:C: [číslo], body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky [jméno] [příjmení] ve věci C [číslo] [právnická osoba] proti [anonymizována dvě slova] a ve věci C [číslo], OPR. - [právnická osoba] proti [anonymizováno], v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008/48/ES, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008/48/ES, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce stanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené. Uvedený názor byl pak akceptován v rámci aktuálního rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C [číslo], OPR. - [právnická osoba] proti [anonymizováno], týkající se vnitrostátní úpravy České republiky, v němž se Evropský soudní dvůr jednoznačně vyjádřil tak, že články 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 15. Neposoudí-li proto úvěrující s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele zápůjčku řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěrci zápůjčku je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ) a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Ostatně k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu porušení povinnosti úvěrující společnosti řádným způsobem zkoumat úvěruschopnost spotřebitele v podmínkách dříve platného z. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru dospěl Nejvyšší soudu ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019. 16. Je-li smlouva o úvěru uzavřená mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, a to pro porušení úvěrující řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalované částku 10 000 Kč, vznikla žalované povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu spotřebitelské úvěru v době přiměřené jejím možnostem, jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikly, tedy ani povinnost hradit smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty. Na tuto jistinu je pak nutno započíst to, co žalovaná již podle smlouvy žalobkyni či její předchůdkyni zaplatila, což byla podle tvrzení žalobkyně, které žalovaná nerozporovala, částka 1 100 Kč. Toto žalovanou zaplacené a předchůdkyní či žalobkyní přijaté plnění je třeba v souladu s ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ i bez námitky žalované započíst na jistinu, kterou je žalovaná povinna žalobkyni vrátit, když ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu splatnosti nároku na vrácení jistiny úvěru, které má přednost před obecným ust. § 2993 o. z. o vypořádání nároků z neplatně uzavřené smlouvy z titulu bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). 17. Pokud jde o vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru či zápůjčky v době přiměřené možnostem spotřebitele ve smyslu ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, pak dle názoru odvolacího soudu břemeno tvrzení a důkazní o těchto možnostech spotřebitele nese sám spotřebitel, který nejlépe zná tyto své poměry a schopnosti a je na něm, aby je v rámci sporného řízení tvrdil a doložil. Žalovaná k otázce splatnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení ničeho netvrdila a současně nenapadla odvoláním výrok II., kterým okresní soud již žalovanou zavázal k povinnosti bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat, a to včetně zákonného úroku z prodlení ode dne následujícího po doručení předžalobní upomínky žalované. Otázku splatnosti povinnosti žalované k vrácení jistiny neplatně sjednaného úvěru tedy již odvolací soud přezkoumat nemohl. K tomu pouze dodává, že je-li neplatnou smlouva o úvěru, jsou neplatnými také ujednání o splátkách úvěru a při splatnosti nároku na vydání jistiny úvěru proto není možno vycházet z data splatnosti poslední sjednané splátky, jak se v tomto řízení žalobkyně domáhala. 18. Z neplatné smlouvy tak, jak již správně uvedl okresní soud, mimo nárok na vydání jistiny úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ již žalobkyni žádné další nároky na zaplacení úroků, poplatků či smluvních pokut nenáleží. Proto pokud okresní soud nad částku 8 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky za dobu od 8. 6. 2022 do zaplacení žalobu jako nedůvodnou ve výroku I. svého rozsudku zamítl, je jeho rozhodnutí správné a jako takové bylo v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrzeno, a to včetně výroku III. o náhradě nákladů řízení, neboť procesně úspěšnější žalované ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. žádné náklady řízení před okresním soudem nevznikly. 19. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť v odvolacím řízení byla žalovaná plně procesně úspěšná, náhrady nákladů odvolacího řízení se však výslovně vzdala. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodnutí dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné. Ostrava 11. ledna 2023 Mgr. Dagmar Gottwaldová předsedkyně senátu