8 15 Co 253/2022 Číslo jednací: 15 Co 253/2022 - 99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], [PSČ] [obec] o zaplacení částky 40 750,57 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 20. 10. 2022, č. j. 110 C 159/2022-67, takto: I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 18. 3. 2022 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 30 550,57 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 675,85 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, úroku 29 % ročně z částky 14 875,85 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a částky 933,24 Kč (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Okresní soud po provedení dokazování listinami předloženými žalobkyní dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela s žalovaným dne 25. 8. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, poskytla žalovanému na základě této smlouvy finanční prostředky ve výši 20 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy a žalovaný se zavázal tyto vrátit i spolu s úrokem a sjednanými poplatky ve výši 18 581 Kč, tj. celkem 38 581 Kč, ve sjednaných 18 měsíčních splátkách po 2 144 Kč. Žalovaný splátky řádně nesplácel, uhradil pouze částku 9 800 Kč a dále nehradil ničeho. 3. Po právní stránce okresní soud dovodil aktivní legitimaci žalobkyně z důvodu postoupení pohledávky, dále uzavřenou smlouvu posoudil jako smlouvu o zápůjčce dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). S ohledem na to, že žalovaný při uzavírání smlouvy vystupoval v postavení spotřebitele, dovodil, že na závazkový vztah dopadá i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), a to i povinnosti kladené na poskytovatele úvěru v § 86 ZoSÚ, tj. povinnost poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy posoudit řádně úvěruschopnost žadatele o úvěr. Okresní soud po provedení dokazování dovodil, že této povinnosti předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála. Okresní soud uvedl, že ze zákaznické karty, pracovní smlouvy a výplatních lístků za červen 2019 a červenec 2019 je možno učinit závěr, že byly předchůdkyní žalobkyně náležitě prověřeny příjmy žalovaného, i skutečnost, že je zaměstnán s čistým příjmem cca 17 843 Kč měsíčně. Pokud však byly v zákaznické kartě uvedeny další čisté příjmy domácnosti ve výši 20 000 Kč, pak tyto nebyly nikterak ověřeny a svědek [příjmení] vypověděl, že zde vycházel pouze z tvrzení žalovaného o těchto dalších příjmech domácnosti. Okresní soud však zdůraznil, že ze strany předchůdkyně žalobkyně nebyly žádným způsobem prověřeny výdaje uvedené v zákaznické kartě, kdy tyto byly pouze odhadnuty částkou 6 000 Kč, jak je v kartě i uvedeno a což potvrdil i slyšený svědek [jméno] [příjmení], který smlouvu jako obchodní zástupce předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavíral. Nebylo zjišťováno, jaké jsou skutečné výdaje žalovaného na bydlení (nájem, inkaso apod.) a ani struktura a výše jeho dalších výdajů. Dále dle závěrů okresního soudu žalobkyně neprokázala ani své tvrzení, že předchůdkyně žalobkyně činila před uzavřením předmětné smlouvy dotazy na registry dlužníků a Centrální evidenci exekucí, když soudu byla předložena pouze jedna listina, a to výpis z Centrální evidence exekucí, jež byl vyhotoven několik dní před konáním jednání u okresního soudu. Jelikož předchůdkyně žalobkyně své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného nedostála, dospěl okresní soud k závěru, že podle § 87 odst. 1 ZoSÚ je smlouva o zápůjčce neplatná, neboť byla sjednána v rozporu s ust. § 86 odst. 1 věty druhé ZoSÚ. Podle ust. § 580 a § 588 o. z. se jedná o absolutní neplatnost, k níž soud přihlíží i bez návrhu. Plnila-li proto předchůdkyně žalobkyně z neplatné smlouvy žalovanému částku 20 000 Kč, pak je žalovaný jako spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru. Jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají. Žalobkyně tak má nárok na vrácení jistiny zápůjčky, ponížené o plnění, které žalovaný podle téže smlouvy ke splnění povinnosti žalobkyni, respektive její právní předchůdkyni, již poskytl. Žalovaný před podáním žaloby uhradil 9 800 Kč, a proto zavázal okresní soud žalovaného z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení k zaplacení částky 10 200 Kč s úrokem z prodlení z přiznané částky, avšak až ode dne 18. 3. 2022 do zaplacení, neboť žalovaný byl prokazatelně vyzván k úhradě dlužné částky výzvou k okamžitému splacení dluhu ze dne 10. 2. 2022 s termínem splnění do 17. 3. 2022. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. 4. Proti tomuto rozsudku, pouze proti výrokům II. a III., podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude i v tomto rozsahu vyhověno a žalobkyni bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně zrušení rozsudku okresního soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že nedostatečně doložila důkazní prostředky k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného s vynaložením odborné péče. Zdůraznila, že smlouva o úvěru byla uzavřena dne 25. 8. 2019 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Celková půjčená částka činila 20 000 Kč a žalovaný se jí zavázal uhradit v 18 měsíčních splátkách. Jednalo se tedy o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou, který byl poskytnut nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů působícím pod zákonným dohledem České národní banky. Před poskytnutím úvěru byla s žalovaným sepsaná žádost o spotřebitelský úvěr, tedy zákaznická karta. Tato byla sepsaná vázaným zástupcem věřitele, který splnil zkoušku odborné způsobilosti, tento ověřil příjmy a výdaje žalovaného, a to prostřednictvím dvou výplatních pásek za měsíce červen a červenec 2019 a dále byly ověřeny zdroje těchto příjmů u zaměstnavatele žalovaného [právnická osoba], toto vyplynulo rovněž z výpovědi svědka – vázaného zástupce – p. [příjmení]. Žalobkyně dále namítala, že okresní soud nepostupoval v souladu s požadavkem právní jistoty ve smyslu judikatury Ústavního soudu, zejména pak nálezů ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3236/18, či ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21, kterým bylo rozhodnuto ve skutkově i právně obdobné věci. Žalobkyně tak uzavřela, že dle jejího názoru byla úvěruschopnost žalovaného zkoumána řádně, srozumitelně a racionálně, a proto je právní závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy z důvodu absence řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nesprávný. 5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výrocích II. a III., včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“), žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal, tyto nenamítali ani účastníci řízení. Po takto provedeném přezkumu dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela nedůvodné a jsou splněny podmínky pro potvrzení rozsudku okresního soudu. 7. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 7. 6. 2022 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 40 750,57 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 875,85 Kč za dobu od 18. 3. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 29 % ročně z částky 14 875,85 Kč za dobu od 18. 3. 2022 do zaplacení a úhrady kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 933,24 Kč. Skutkově k takto uplatněným nárokům tvrdila, že žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) dne 25. 8. 2019 smlouvu [číslo] na základě které poskytla žalovanému hotovostní zápůjčku ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit tuto částku spolu s další částkou 18 581 Kč, zahrnující úrok 29 % ročně, částkou za zpracování, doručení a flexibilní splácení a částkou za administrativní činnosti a komfortní splácení, celkem tedy měl žalovaný vrátit částku 38 581 Kč, a to v 18 měsíčních splátkách ve výši 2 144 Kč. Žalovaný zaplatil celkem částku 9 800 Kč, dále ničeho na poskytnutou zápůjčku nehradil. Pohledávka z uvedené smlouvy byla žalobkyni postoupena postupní smlouvou ze dne 28. 1. 2022, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 1. 2. 2022. Dlužná částka sestává z nesplacené jistiny zápůjčky ve výši 14 875,85 Kč, poplatků za poskytnutí a správu úvěru ve výši 12 774,72 Kč, kapitalizované smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč, sankčních poplatků ve výši 3 100 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 933,24 Kč. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván společně s oznámením o postoupení pohledávky v zásilce odeslané na adresu žalovaného dne 10. 2. 2022, a to ve lhůtě do 17. 3. 2022. 8. K otázce, jakým způsobem předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s žalovaným zkoumala a prověřovala úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně v žalobě a následně v doplnění žaloby skutkově tvrdila, že předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím zápůjčky při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela zejména z informací sdělených žalovaným. Dále prolustrovala žalovaného v databázích [anonymizována tři slova] [příjmení], přičemž v těchto registrech k žalovanému nezjistila žádný negativní záznam. Dále prověřila žalovaného v interní databázi zapůjčitele, v insolvenčním rejstříku, vše bez negativních poznatků o žalovaném. Současně zjistila, že osobní doklady žalované nejsou vedeny jako odcizené či ztracené, a že se trvalé bydliště žalované nenachází na úřední adrese a dále nahlédnutím do Centrální evidence exekucí, že proti žalovanému nebyla v době uzavření smlouvy vedena žádná exekuce. Při posuzování příjmů žalovaného vycházela z údajů uvedených v zákaznické kartě, kterou žalovaný vyplnil. Ověřila, že žalovaný měl pravidelný měsíční příjem 17 843 Kč, což ověřila výplatními páskami za měsíce červen a červenec 2019, z pracovní smlouvy bylo ověřeno, že žalovaný je zaměstnán na dobu neurčitou na pozici skladník u zaměstnavatele [právnická osoba], dále bylo žalovaným tvrzeno, že v domácnosti jsou další příjmy ve výši 20 000. U výdajové stránky vycházela předchůdkyně žalobkyně z údajů sdělených žalovaným o jeho výdajích, tyto konfrontovala s právními instituty oblasti sociální politiky, tj. s výší životního minima a rovněž s částkami vycházejícími ze statistických dat, tyto hodnotila na základě ekonomického modelu zapůjčitele. Předložené doklady ze strany žalovaného uvedené v zákaznické kartě pak byly kontrolovány vázaným zástupcem předchůdce žalobkyně [jméno] [příjmení]. 9. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, zůstal procesně pasivní, ač mu byla žaloba i předvolání k jednání řádně doručeno. 10. U odvolacího jednání žalobkyně setrvala na svém procesním stanovisku. 11. Žalovaný, ač řádně a včas k jednání obeslán, se bez omluvy nedostavil, a proto odvolací soud odvolání žalobkyně projednal v nepřítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. 12. Odvolací soud v celém rozsahu odkazuje na správná skutková zjištění okresního soudu, tato odvolací soud přejímá a činí je podkladem pro své závěry. 13. Odvolací soud sdílí závěr okresního soudu, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelské zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 a násl. o. z. Rovněž okresní soud správně dovodil, že na tuto smlouvu v plném rozsahu dopadá i regulace stanovená ZoSÚ, neboť žalovaný uzavíral tuto smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), předchůdce žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Současně odvolací soud sdílí názor okresního soudu na neplatnost posouzené smlouvy o zápůjčce z důvodu porušení povinnosti zapůjčitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelské zápůjčce řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ, jejímž následkem je absolutní neplatnost celé smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ. 14. Podle § 86 odst. 2 věta prvá ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 15. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 16. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky, navazuje ZoSÚ na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. Také při výkladu ustanovení § 86 ZoSÚ se pak musí podle odvolacího soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. 17. V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských zápůjček a úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, jak vyplývá již ze samotných tvrzení žalobkyně o tom, že příjmy i výdaje žalovaného byly ověřeny předložením podkladů, které její vázaný zástupce pravdivě uvedl v zákaznické kartě žalovaného, což měly být pouze doklady o příjmech žalované, a to dvě výplatní pásky za měsíce červen a červenec 2019 a dále pracovní smlouva žalovaného. Tímto způsobem mohly být tedy ověřeny pouze příjmy žalovaného, které tak činily průměrně 17 843 Kč čistého. Další tvrzené příjmy 20 000 Kč nebyly prověřeny vůbec, z výpovědi svědka [příjmení] bylo zjištěno, že se mělo jednat dle tvrzení žalovaného o příjmy jeho rodičů. Příjmy třetích osob, které nemají povinnost spotřebitelský úvěr splácet, nemohou hrát roli při posuzování úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr. Nadto tyto údajné příjmy domácnosti nebyly jakkoliv prověřeny. Pokud jde o výdaje žalovaného, tyto byly v zákaznické kartě uvedeny v celkové výši 6 000 Kč a mají představovat odhadované měsíční výdaje žalovaného. Výdaje nebyly prověřovány, což potvrdil i slyšený svědek p. [příjmení]. U těchto výdajů nebyla zjišťována jejich struktura, ani to, kolik činí náklady žalovaného na bydlení a služby s bydlením spojené, přičemž zjištění a doložení těchto základních životních výdajů každého člověka (například doklady o placení nájemného) není obvykle spojeno s vyššími obtížemi a nepřesahuje meze odborné péče poskytovatele spotřebitelského úvěru, které lze na něm v rámci plnění jeho zákonné povinnosti ve smyslu ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ spravedlivě žádat. Současně nebylo zjišťováno ani to, jaké náklady žalovanému vznikají v souvislosti s náklady na obstarání základních životních potřeb. K posouzení statistických či ekonomických modelů, pokud jde o výdaje spotřebitele, odvolací soud dodává, že posouzení úvěruschopnosti předpokládá individuální posouzení jak příjmů, tak výdajů žadatele o zápůjčku a úvěr a tuto vysoce kvalifikovanou činnost není možno obcházet používáním statistických údajů v rámci prověřování interního scoringu žadatele o úvěr. Nepochybně údaje o životním minimu či jiné údaje, například statistické, nic nevypovídají o tom, jaké výdaje má žadatel na bydlení a zajištění základních životních potřeb a dále jaké konkrétní výdaje má na splácení dalších úvěrů či půjček a jiných závazků (pojištění apod.). 18. Na předmětnou smlouvu dopadá ZoSÚ ve znění účinném ke dni 25. 8. 2019. K tomuto okamžiku formuloval § 87 ZoSÚ neplatnost z důvodu absence zkoumání úvěruschopnosti jako neplatnost relativní. Odvolací soud však sdílí závěr okresního soudu, že se jedná o neplatnost absolutní. Ostatně zákonodárce již § 87 s účinností od 28. 5. 2022 novelizoval zákonem č. 96/2022 Sb. a v souladu s euro konformním výkladem neplatnost upravil jako absolutní, nicméně i před tímto datem byla tato neplatnost soudy vyšších stupňů posuzována jako neplatnost absolutní za použití euro konformního výkladu. 19. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky [právnická osoba] C [číslo], EU:C: [číslo], [právnická osoba] C [číslo], EU:C: [číslo], [jméno] [příjmení] [jméno] [číslo], EU:C: [číslo]). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, [anonymizována dvě slova], C [číslo], EU:C: [číslo], bod [anonymizováno], ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, [jméno] [jméno], C [číslo], EU:C: [číslo], bod [anonymizováno], ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, [příjmení] [jméno], C [číslo], EU:C: [číslo], bod [anonymizováno] Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, [příjmení], C [číslo], EU:C: [číslo], bod [anonymizováno] a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], C [číslo], EU:C: [číslo], body [anonymizováno] a [anonymizováno]). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky [jméno] [příjmení] ve věci C [číslo] [právnická osoba] proti [anonymizována dvě slova] a ve věci C [číslo], [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] proti [anonymizováno], v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008/48/ES, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008/48/ES, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce stanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené. Uvedený názor byl pak akceptován v rámci aktuálního rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C [číslo], [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] proti [anonymizováno], týkající se vnitrostátní úpravy České republiky, v němž se Evropský soudní dvůr jednoznačně vyjádřil tak, že články 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 20. Neposoudí-li proto úvěrující či zapůjčitel s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele zápůjčku řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr či zápůjčku je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ) a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Ostatně k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu porušení povinnosti úvěrující společnosti řádným způsobem zkoumat úvěruschopnost spotřebitele v podmínkách dříve platného z. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru dospěl Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019. 21. Je-li smlouva o zápůjčce uzavřená mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, a to pro porušení povinnosti zapůjčitele řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalovanému 20 000 Kč, vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu spotřebitelské zápůjčky v době přiměřené jeho možnostem a schopnostem (splatnost), jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly, tedy ani povinnost hradit smluvní úroky, poplatky za posouzení či správu úvěru, smluvní pokuty či sankční poplatky. Na tuto jistinu je pak nutno započíst to, co žalovaný již podle smlouvy žalobkyni či její předchůdkyni zaplatil, což byla podle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, částka 9 800 Kč, a to i bez námitky žalovaného, když ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelské zápůjčce či úvěru. Okresní soud proto zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni pouze částku 10 200 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení v zákonné sazbě, přičemž na další okresním soudem zamítnuté nároky (obsažené ve výroku II. rozsudku okresního soudu) žalobkyni nárok nevznikl, neboť měly základ v absolutně neplatné smlouvě (úroky, smluvní pokuty, poplatky apod.). 22. Pokud se žalobkyně dovolává ochrany právní jistoty z pohledu rozhodování Ústavního soudu ve skutkově obdobných věcech, a předestírá, že k řádnému prověření úvěruschopnosti postačuje u úvěrů v nízké nominální hodnotě kolem 20 000 Kč k řádnému prověření úvěruschopnosti předložit pouze doklady k výši příjmů, a k tomu odkazuje a cituje usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21, pak k tomu odvolací soud uvádí, že takový závěr z namítaného usnesení Ústavního soudu rozhodně nelze učinit. Dále je nutno uvést, že v této věci Ústavní soud nerozhodoval meritorně nálezem, nepřezkoumával samotnou věc, nýbrž usnesením odmítal stížnost pro zjevnou neopodstatněnost z důvodu bagatelnosti částek a zdůraznil, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. 23. S ohledem na shora uvedené je rozhodnutí okresního soudu v napadeném výroku věcně správné a jako takové bylo v souladu s ust. § 219 o. s. ř. odvolacím soudem potvrzeno, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení. Procesně většinově úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení před okresním soudem nevznikly. 24. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť v odvolacím řízení byl žalovaný plně procesně úspěšný, prokazatelně mu však žádné náklady tohoto řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodnutí dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné. Ostrava 13. února 2023 Mgr. Dagmar Gottwaldová předsedkyně senátu