2 15 Co 254/2022 Číslo jednací: 15 Co 254/2022-94 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa], [PSČ] [obec] o zaplacení částky 17 780,74 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 26. 8. 2022, č. j. 115 C 175/2022-56, takto: I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 17 780,74 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno, případně zrušení rozsudku okresního soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že nedostatečně doložila důkazní prostředky k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalované. Zdůraznila, že smlouva o úvěru byla uzavřena dne 2. 7. 2019 (správně 2. 7. 2017) s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Celková půjčená částka činila 15 000 Kč a žalovaná se jí zavázala uhradit ve 24 měsíčních splátkách. Jednalo se tedy o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou, který byl poskytnut nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů, působícím pod zákonným dohledem České národní banky. Před poskytnutím úvěru byla se žalovanou sepsaná žádost o spotřebitelský úvěr, tedy zákaznická karta. Tato byla sepsaná vázaným zástupcem věřitele, který splnil zkoušku odborné způsobilosti, ověřil příjmy a výdaje žalované, a to prostřednictvím výměry důchodu a rozhodnutí o přiznání dávky, přičemž ověřené informace na základě těchto předložených dokladů byly následně vázaným zástupcem právní předchůdkyně žalobkyně zaznačeny do zákaznické karty. Žalobkyně k prokázání svých tvrzení navrhla výslech vázaného zástupce předchůdkyně žalobkyně [jméno] [příjmení], který však okresní soud neprovedl, a ač si je žalobkyně vědoma skutečnosti, že svědek nejspíše nebude vědět přesně, jaké listiny v konkrétním případě ověřoval, měl být vyslechnut k prokázání, jakým způsobem obecně ověřuje příjmy a výdaje spotřebitele. Žalobkyně namítala, že okresní soud nepostupoval v souladu s požadavkem právní jistoty ve smyslu judikatury Ústavního soudu, zejména pak nálezů ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3236/18, či ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21, kterým bylo rozhodnuto ve skutkově i právně obdobné věci. Žalobkyně tak uzavřela, že dle jejího názoru byla úvěruschopnost žalované zkoumána řádně, srozumitelně a racionálně. 3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela nedůvodné. 5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 19. 5. 2022 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 17 780,74 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 294,48 Kč za dobu od 18. 3. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 29 % ročně z částky 5 294,48 Kč za dobu od 18. 3. 2022 do zaplacení a úhrady kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 286,22 Kč jakožto nevrácené zápůjčky, včetně poplatků a příslušenství, kterou žalované poskytla společnost [právnická osoba] dne 2. 7. 2017 na základě smlouvy [číslo] ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit tuto částku spolu s úrokem ve výši 14 650 Kč, celkem tedy částky 29 650 Kč, v měsíčních splátkách. Zaplatila však pouze 21 169,26 Kč. Pohledávka z uvedené smlouvy byla žalobkyni postoupena postupní smlouvou ze dne 28. 1. 2022, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 1. 2. 2022. Dlužná částka sestává z jistiny zápůjčky ve výši 5 294,48 Kč, poplatků za poskytnutí a správu úvěru ve výši 3 186,26 Kč, kapitalizované smluvní pokuty ve výši 7 500 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 286,22 Kč a sankčních poplatků ve výši 1 800 Kč. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána společně s oznámením o postoupení pohledávky v zásilce odeslané na adresu žalované dne 10. 2. 2022, a to ve lhůtě do 17. 3. 2022. Dále žalobkyně tvrdila, že původní věřitelka před poskytnutím zápůjčky posoudila úvěruschopnost žalované způsobem zachyceným v kartě zákazníka, kdy na výzvu okresního soudu dále doplnila, že její předchůdkyně v rámci plnění zákonné povinnosti zapůjčitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele prověřila žalovanou v databázích [anonymizována dvě slova] a [příjmení], v interní databázi zapůjčitele, v insolvenčním rejstříku, vše bez negativních poznatků o žalované. Současně zjistila, že osobní doklady žalované nejsou vedeny jako odcizené či ztracené, a že se trvalé bydliště žalované nenachází na úřední adrese. Pokud jde o příjmy, žalovaná předložila výměru důchodu ve výši 13 769 Kč měsíčně a rozhodnutí o přiznání podpory ve výši 4 400 Kč, celkem tak její příjem činil 18 169 Kč, jak je zaznamenáno v zákaznické kartě žalované, kdy uvedené předložené doklady byly kontrolovány vázaným zástupcem zapůjčitele [jméno] [příjmení]. Výdaje žalované pak byly určeny, přesněji odhadnuty, na základě ekonomického modelu zapůjčitele. Žalovaná se k věci nevyjádřila. Okresní soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a po skutkové stránce dovodil, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], předala žalované dne 2. 7. 2017 částku 15 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem a poplatky ve výši 14 650 Kč, celkem tedy zaplatit předchůdkyni žalobkyně částku 29 650 Kč. Žalovaná nehradila dluh řádně a včas, celkem zaplatila pouze 21 169,26 Kč. Pohledávka byla postoupena ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni. Žalobkyně nepředložila okresním soudu důkazy na podporu tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti žalované, tj. neprokázala finanční situace žalované v době uzavření předmětné smlouvy. 6. Po právní stránce pak okresní soud dovodil aktivní věcnou legitimaci žalobkyně na základě písemně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek ve smyslu ust. § 1879 a násl. o. z. Smlouvu uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou pak hodnotil jako smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 2395 o. z., neboť žalovaná byla při uzavření smlouvy v pozici spotřebitele a právní předchůdkyně žalobkyně jí poskytla úvěr v rámci své podnikatelské činnosti. Okresní soud se dále zabýval otázkou, zda právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované ve smyslu ust. § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalobkyně k prokázání tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy předložila pouze 2 důkazy, a to výpis z centrální evidence exekucí a kartu zákazníka. Z těchto důkazů však dle názoru okresního soudu nebylo možno určit pravidelné měsíční příjmy a výdaje žalované. Žalovaná v den uzavření smlouvy uvedla v rámci sepisu karty zákazníka své měsíční příjmy ve výši 13 769 Kč a 4 400 Kč bez jejich přesné specifikace. Dále uvedla své pravidelné měsíční výdaje ve výši 13 000 Kč, přičemž částku 1 500 Kč měla hradit na jiný úvěr, žalovaná tak ke dni sepisu karty zákazníka tvrdila, že má dalšího věřitele. Žalobkyně však v řízení nepředložila ani další důkazy na podporu svých tvrzení o lustraci žalované v dostupných databázích dlužníků [anonymizována tři slova] a insolvenčním rejstříku. Okresní soud uvedl, že nepřipustil další navrhovaný důkaz svědeckou výpovědí vázaného zástupce předchůdkyně žalobkyně [jméno] [příjmení], narozeného [datum], který měl se žalovanou sepisovat zákaznickou kartu a informace od žalované ověřovat z dalších zdrojů, když tento svědek jednal se žalovanou před 5 lety, tudíž nelze předpokládat, že by byl schopen vypovědět přesně, jaké listiny potvrzovaly pravidelné měsíční příjmy a výdaje žalované. Nadto v případě, kdy žalovaná tyto listiny poskytla právní předchůdkyni žalobkyně, tato byla povinna je uschovat a následně předložit k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalované. Dle okresního soudu žalobkyně ani přes výzvu učiněnou usnesením ze dne 22. 6. 2022, č. j. 115 C 175/2022-27, nepředložila žádné další důkazy na podporu svých tvrzení o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy. Z uvedeného měl okresní soud za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnost vyplývající z ust. § 86 ZoSÚ, a proto je smlouva o úvěru neplatná. Bylo-li současně v řízení prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 15 000 Kč a žalovaná dosud na tuto částku uhradila 21 169,26 Kč, tj. více, než od právní předchůdkyně žalobkyně dostala, nevzniklo na její straně ani bezdůvodné obohacení, které by byla povinna žalobkyni ve smyslu ust. § 2991 o. z. vydat. S tímto závěrem okresní soud žalobu v celém rozsahu zamítl a negativní způsobem s odkazem na ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl také o náhradě nákladů řízení, neboť procesně úspěšné žalované prokazatelně žádné náklady tohoto řízení nevznikly. 7. U odvolacího jednání žalobkyně setrvala na svých procesních stanoviscích. 8. Odvolací soud po zopakování dokazování smlouvou o zápůjčce ze dne 2. 7. 2017 a zákaznickou kartou – žádostí o spotřebitelský úvěr z téhož dne konstatuje, že přebírá jako správná skutková zjištění, která okresní soud z žalobkyní předložených listin učinil. 9. Po takto částečném zopakování odvolací soud dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelské zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 a násl. o. z. a zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, kdy předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá ze samotných žalobních tvrzení. Současně odvolací soud sdílí názor okresního soudu na neplatnost posouzené smlouvy o zápůjčce z důvodu porušení povinnosti zapůjčitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelské zápůjčce řádně zkoumat úvěruschopnost žalované jako spotřebitele ve smyslu ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ, jejímž následkem je neplatnost celé smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ. 10. Podle § 86 odst. 2 věta prvá ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 11. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky, navazuje ZoSÚ na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. Také při výkladu ustanovení § 86 ZoSÚ se pak musí podle odvolacího soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. 13. V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských zápůjček a úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, jak vyplývá již ze samotných tvrzení žalobkyně o tom, že příjmy i výdaje žalované byly ověřeny předložením podkladů, které její vázaný zástupce pravdivě uvedl v zákaznické kartě žalované, což měly být pouze doklady o příjmech žalované, a to výměra důchodu a rozhodnutí o přiznání blíže neurčené sociální dávky. Tímto způsobem mohl být tedy ověřen pouze příjem žalované v částce 18 126 Kč. Pokud jde o výdaje, tyto byly pouze odhadnuty v částce 13 000 Kč s tím, že částkou 1 500 Kč měla žalovaná splácet jiný úvěr. Pokud jde o tyto sdělené a dále odhadnuté výdaje žalované, nebyla zjišťována jejich struktura, včetně toho, s kým žalovaná žije ve společné domácnosti, kolik členů má její domácnost, když z karty zákazníka vyplynulo, že je vdaná, dále nebylo zjišťováno, jaké má vyživovací povinnosti a zejména kolik činí její náklady na bydlení, měla-li podle údaje uvedeného v zákaznické kartě bydlet v nájemním bytě, přičemž zjištění a doložení těchto základních životních výdajů každého člověka (například doklady o placení nájemného) není obvykle spojeno s vyššími obtížemi a nepřesahuje dle názoru odvolacího soudu odbornou péči věřitele při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele, kterou lze na něm v rámci plnění jeho zákonné povinnosti ve smyslu ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ spravedlivě žádat. Současně nebylo zjišťováno ani to, jaké náklady žalované vznikají v souvislosti s jejím zdravotním stavem, měl-li být jejím příjmem důchod a vzhledem k datu narození ještě nedosáhla důchodového věku. Lze tedy předpokládat, že se mělo jednat o důchod invalidní. K posouzení statistických či ekonomických modelů, pokud jde o výdaje spotřebitele, odvolací soud dodává, že posouzení úvěruschopnosti předpokládá individuální posouzení jak příjmů, tak výdajů žadatele o zápůjčku a úvěr a tuto vysoce kvalifikovanou činnost není možno obcházet používáním statistických údajů v rámci prověřování interního scoringu žadatele o úvěr. K odkazu žalobkyně na shora označené rozhodnutí Ústavního soudu ve smyslu požadavku právní jistoty při rozhodování ve skutkově i právně shodných věcech, pak odvolací soud uvádí, že usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1543/21 se týká pouze způsobu prověřování uvedeného a doloženého příjmu spotřebitele, v projednávané věci však nebyly vůbec zjišťovány, tudíž ani ověřovány skutečné výdaje spotřebitele zcela nezbytné pro posouzení jeho úvěruschopnosti. 14. K odvolací námitce žalobkyně, že okresní soud neprovedl výslech vázaného zástupce předchůdkyně žalobkyně sepisujícího se žalovanou kartu zákazníka, a to k prokázání obecného postupu, jakým tento zástupce ověřoval předložené listiny, odvolací soud uvádí, že okresní soud nepochybil, pokud tento výslech neprovedl, ač obecně nelze před samotným provedením výslechu osoby presumovat, jaké skutečnosti si svědek bude či nebude pamatovat a co bude či nebude schopen reprodukovat v rámci svého výslechu před soudem. Pokud však měl tento svědek prokázat obecný postup a pravdivost a úplnost záznamů vyplývajících ze zákaznické karty a odvolací soud dospívá k závěru, že tam uvedené údaje jsou pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nedostatečné, jeví se provedení tohoto výslechu svědka jako zcela nadbytečné. 15. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky [právnická osoba] [anonymizováno] [číslo], EU:C: [číslo], [právnická osoba] [anonymizováno] [číslo], EU:C: [číslo], [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [číslo], EU:C: [číslo]). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, [anonymizována tři slova] [číslo], EU:C: [číslo], bod [anonymizováno], ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, [jméno] [jméno], [anonymizováno] [číslo], EU:C: [číslo], bod [anonymizováno], ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, [příjmení] [jméno], [anonymizováno] [číslo], EU:C: [číslo], bod [anonymizováno] Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, [příjmení], [anonymizováno] [číslo], EU:C: [číslo], bod [anonymizováno] a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, [anonymizováno] [anonymizována tři slova] [číslo], EU:C: [číslo], body [anonymizováno] a [anonymizováno]). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky [jméno] [příjmení] ve věci [anonymizováno] [číslo] [právnická osoba] proti [anonymizována dvě slova] a ve věci [anonymizováno] [číslo], [anonymizováno] - [právnická osoba] proti [anonymizováno], v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008/48/ES, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008/48/ES, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce stanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené. Uvedený názor byl pak akceptován v rámci aktuálního rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci [anonymizováno] [číslo], [anonymizováno] - [právnická osoba] proti [anonymizováno], týkající se vnitrostátní úpravy České republiky, v němž se Evropský soudní dvůr jednoznačně vyjádřil tak, že články 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 16. Neposoudí-li proto úvěrující či zapůjčitel s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele zápůjčku řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěrci zápůjčku je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ) a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Ostatně k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu porušení povinnosti úvěrující společnosti řádným způsobem zkoumat úvěruschopnost spotřebitele v podmínkách dříve platného z. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru dospěl Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019. 17. Je-li smlouva o zápůjčce uzavřená mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, a to pro porušení povinnosti zapůjčitele řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitelky, avšak současně bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalované částku 15 000 Kč, vznikla žalované povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu spotřebitelské zápůjčky v době přiměřené jejím možnostem, jiné povinnosti jí z neplatné smlouvy nevznikly, tedy ani povinnost hradit smluvní úroky, poplatky za posouzení či správu úvěru, smluvní pokuty či sankční poplatky. Na tuto jistinu je pak nutno započíst to, co žalovaná již podle smlouvy žalobkyni či její předchůdkyni zaplatila, což byla podle tvrzení žalobkyně, které žalovaná nerozporovala, částka 21 169,26 Kč, a to i bez námitky žalované, když ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelské zápůjčce či úvěru. Tuto povinnost však žalovaná již splnila, pokud žalobkyni či její předchůdkyni zaplatila více, než kolik podle neplatné smlouvy obdržela. Za dané situace jí již další povinnosti z neplatně uzavřené smlouvy o zápůjčce netíží, a to, jak shora uvedeno, ani povinnost platit úroky, sjednané poplatky či smluvní pokuty. 18. S ohledem na shora uvedené proto pokud okresní soud žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou ve výroku I. svého rozsudku zamítl, je jeho rozhodnutí správné a jako takové bylo v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrzeno, a to včetně výroku III. o náhradě nákladů řízení, neboť procesně zcela úspěšnému žalované ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. žádné náklady řízení před okresním soudem nevznikly. 19. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť i v odvolacím řízení byla žalovaná plně procesně úspěšná, prokazatelně jí však žádné náklady tohoto řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodnutí dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné. Ostrava 25. ledna 2023 Mgr. Dagmar Gottwaldová předsedkyně senátu