2 15 Co 4/2023 Číslo jednací: 15 Co 4/2023-65 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení částky 33 854,78 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 9. 2022, č. j. 16 C 141/2022-47, takto: I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 33 854,78 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok I.), uložil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 338 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Proti tomuto rozsudku, pouze však proti výrokům I. a III., podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno, případně zrušení rozsudku okresního soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že nedostatečně doložila důkazní prostředky k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Zdůraznila, že smlouva o úvěru byla uzavřena dne 28. 1. 2020 (správně 28. 1. 2018) s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Celková půjčená částka činila 27 000 Kč a žalovaný se ji zavázal uhradit v 18 měsíčních splátkách. Jednalo se tedy o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou, který byl poskytnut nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů působícím pod zákonným dohledem České národní banky. Před poskytnutím úvěru byla se žalovaným sepsána žádost o spotřebitelský úvěr, tedy zákaznická karta, a to vázaným zástupcem věřitele, který splnil zkoušku odborné způsobilosti, ověřil příjmy a výdaje žalovaného prostřednictvím daňového přiznání za zdaňovací období roku 2016. Žalobkyně namítala, že okresní soud nepostupoval v souladu s požadavkem právní jistoty ve smyslu judikatury Ústavního soudu, zejména pak nálezů ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3236/18, či ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21, kterými bylo rozhodnuto ve skutkově i právně obdobné věci. Žalobkyně tak uzavřela, že dle jejího názoru byla úvěruschopnost žalovaného zkoumána řádně, srozumitelně a racionálně. 3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela nedůvodné. 5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 19. 5. 2022 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 33 854,78 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 9 990 Kč za dobu od 18. 3. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 29 % ročně z částky 9 990 Kč za dobu od 18. 3. 2022 do zaplacení a úhrady kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 501,38 Kč jakožto nevrácené zápůjčky včetně poplatků a příslušenství, kterou žalovanému poskytla společnost [právnická osoba] dne 28. 1. 2018 na základě smlouvy [číslo] ve výši 27 000 Kč. Žalovaný splatil částku 33 920,22 Kč. Pohledávka z uvedené smlouvy byla žalobkyni postoupena postupní smlouvou ze dne 28. 1. 2022, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 1. 2. 2022. Dlužná částka sestávala z jistiny zápůjčky ve výši 9 990 Kč, kapitalizované smluvní pokuty ve výši 13 500 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 501,38 Kč a sankčních poplatků ve výši 5 500 Kč. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván společně s oznámením o postoupení pohledávky v zásilce odeslané na adresu žalovaného dne 10. 2. 2022, a to ve lhůtě do 17. 3. 2022. Dále žalobkyně tvrdila, že původní věřitelka před poskytnutím zápůjčky posoudila úvěruschopnost žalovaného způsobem zachyceným v kartě zákazníka, kdy na výzvu okresního soudu doplnila, že její předchůdkyně v rámci plnění zákonné povinnosti zapůjčitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele prověřila žalovaného v databázích [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno], v interní databázi zapůjčitele, v insolvenčním rejstříku, vše bez negativních poznatků o žalovaném. Současně zjistila, že osobní doklady žalovaného nejsou vedeny jako odcizené či ztracené, a že se trvalé bydliště žalovaného nenachází na úřední adrese. Pokud jde o příjmy, žalovaný předložil svůj živnostenský list s tím, že je osobou samostatně výdělečně činnou, a deklaroval svůj měsíční příjem ve výši 25 000 Kč, který byl dále doložen přiznáním k dani za rok 2016, jak je zaznamenáno v zákaznické kartě, kdy uvedené předložené doklady byly kontrolovány vázanou zástupkyní zapůjčitelem [jméno] [příjmení]. Výdaje žalovaného pak byly určeny, přesněji odhadnuty, na základě ekonomického modelu zapůjčitele, když bylo vycházeno z údaje, že žalovaný bydlí s rodiči a nemá žádné vyživovací povinnosti. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 6. Okresní soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a po skutkové stránce dovodil, že dne 28. 1. 2018 na základě smlouvy [číslo] původní věřitelka poskytla žalovanému hotovostní zápůjčku ve výši 27 000 Kč, kterou měl žalovaný postupně splácet i s úrokem, kdy částka 1 176 Kč byla použita k refinancování dřívější zápůjčky, kterou žalovaný u původní věřitelky čerpal, zbývající částka pak byla žalovanému předána v hotovosti při podpisu smlouvy. Při rozhodování o žádosti o zápůjčku původní věřitelka nezkoumala, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto spotřebitele, nezkoumala existenci jiných jeho dluhů, nebyly nijak doloženy konkrétní výdaje žalovaného. Žalobkyně soudu nepředložila ani doklady, které měly sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného, a to ani při jednání, kdy uvedla, že žádné další důkazy předložit nechce. Žalovaný na základě předmětné smlouvy zaplatil předchůdkyni žalobkyně celkem částku 33 920,22 Kč, a to ke dni 16. 6. 2021. Pohledávka z předmětné smlouvy měla být na základě postupní smlouvy z 28. 1. 2022 postoupena žalobkyni. Žalovaný pak byl vyzván k uspokojení pohledávky předžalobní upomínkou, a to poté, co zaplatil poslední část úhrady, tedy po datu 16. 6. 2021. 7. Po právní stránce pak okresní soud nárok žalobkyně kvalifikoval jako zaniklý nárok z bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 1908 odst. 1 o. z., ve spojení s ust. § 2991 o. z., když uvedl, že úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr, neboť původní věřitelka při uzavření smlouvy vystupovala jako podnikatelka, což neplatilo o žalovaném. Původní zapůjčitelka splnila svou povinnost přenechat žalovanému k dočasnému užívání částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s příslušným úrokem. Podle názoru okresního soudu však nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Dle okresního soudu jisté posouzení úvěruschopnosti sice provedla, ne však dostatečně, a proto nemohla získat reálný přehled o sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí o poskytnutého úvěru skutečně informované v zákonem předepsané míře. Okresní soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předložené smlouvy o spotřebitelské zápůjčce, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky, s výjimkou zůstatku jistiny a úroku z prodlení ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ. V okamžiku vyplacení částky zápůjčky tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu ve smyslu ust. § 2991 odst. 1 a 2 o. z., na zápůjčku však žalovaný ještě před postoupením pohledávky zaplatil více, než kolik činila jistina zápůjčky, čímž jeho dluh a tedy i závazek z bezdůvodného obohacení zanikl splněním, a to dříve, než se tato pohledávka stala splatnou. Z tohoto důvodu žalovanému nevznikla ani povinnost zaplatit úrok z prodlení a odpovídající pohledávky nemohly být ani postoupeny žalobkyni. Proto okresní soud žalobu výrokem I. v celém rozsahu zamítl, výrokem II. pak zavázal žalobkyni k doplatku soudního poplatku za žalobu ve výši 338 Kč a výrokem III. s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady tohoto řízení nevznikly. 8. U odvolacího jednání žalobkyně setrvala na svých procesních stanoviscích. 9. Odvolací soud po zopakování dokazování smlouvou o zápůjčce ze dne 28. 1. 2018 a zákaznickou kartou – žádostí o spotřebitelský úvěr z téhož dne konstatuje, že přebírá jako správná skutková zjištění, která okresní soud z žalobkyní předložených listin učinil. 10. Po takto částečném zopakování odvolací soud souhlasí se závěrem soudu okresního, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelské zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 a násl. o. z. a zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, kdy předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá ze samotných žalobních tvrzení. Současně odvolací soud sdílí názor okresního soudu na neplatnost posouzené smlouvy o zápůjčce z důvodu porušení povinnosti zapůjčitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelské zápůjčce řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele ve smyslu ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ, jejímž následkem je neplatnost celé smlouvy dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ. 11. Podle § 86 odst. 2 věta prvá ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 12. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 13. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky, navazuje ZoSÚ na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. Také při výkladu ustanovení § 86 ZoSÚ se pak musí podle odvolacího soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. 14. V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských zápůjček a úvěru nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, jak vyplývá již ze samotných tvrzení žalobkyně o tom, že příjmy i výdaje žalovaného byly ověřeny předložením podkladů, které její vázaný zástupce pravdivě uvedl v zákaznické kartě žalovaného. Z tvrzení žalovaného, ve spojení se zjištěními učiněnými ze zákaznické karty, plyne, že ověřen byl pouze samotný příjem žalovaného v částce 25 000 Kč, a to na základě předloženého přiznání k dani z příjmu za rok 2016. Pokud jde o výdaje, tyto byly pouze odhadnuty v částce 10 000 Kč měsíčně, aniž by byl žalovaný dotazován na jejich strukturu a vyzván k jejich doložení. V rámci prošetření majetkových poměrů žalovaného tedy nebylo zjišťováno, s kým žalovaný žije ve společné domácnosti, kolik členů má jeho domácnost, jaké má žalovaný vyživovací povinnosti a kolik činí jeho náklady na bydlení, když tvrzení žalobkyně o tom, že výdaje žalovaného byly odhadnuty na základě údajů o tom, že bydlí s rodiči a nemá žádné vyživovací povinnosti, ze zákaznické karty nevyplývají, naopak z této karty vyplývá, že bydlí v nájemním bytě, a ač je svobodný, nebyl na své vyživovací povinnosti nikterak dotázán. Současně nebylo ani zjišťováno, jaké náklady žalovanému vznikají v souvislosti s jeho zdravotním stavem, s dopravou do zaměstnání, apod., přičemž zjištění a doložení těchto základních životních výdajů (například doklady o placení nájemného) není obvykle spojeno s vyššími obtížemi a nepřesahuje dle názoru odvolacího soudu odbornou péči věřitele při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele, kterou lze na něm v rámci plnění jeho zákonné povinnosti ve smyslu ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ spravedlivě žádat. K použití statistických či ekonomických modelů, pokud jde o výdaje, odvolací soud dodává, že posouzení úvěruschopnosti předpokládá individuální posouzení jak příjmů, tak výdajů žadatele o zápůjčku a úvěr a tuto vysoce kvalifikovanou činnost není možno obcházet používáním statistických údajů v rámci provádění interního scoringu žadatele o úvěr. K odkazu žalobkyně na shora označené rozhodnutí Ústavního soudu ve smyslu požadavku právní jistoty při rozhodování ve skutkově i právně shodných věcech pak odvolací soud uvádí, že usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1543/21 se týká pouze způsobu prověřování uvedeného a doloženého příjmu spotřebitele, v projednávané věci však nebyly vůbec zjišťovány, tudíž ani ověřovány skutečné výdaje spotřebitele zcela nezbytné pro posouzení jeho úvěruschopnosti. 15. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky [právnická osoba] [anonymizováno] [číslo], EU:C: [číslo], [právnická osoba] [anonymizováno] [číslo], EU:C: [číslo], [jméno] [příjmení] [jméno] [číslo], EU:C: [číslo]). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, [anonymizována tři slova] [číslo], EU:C: [číslo], bod [anonymizováno], ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, [jméno] [jméno], [anonymizováno] [číslo], EU:C: [číslo], bod [anonymizováno], ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, [příjmení] [jméno], [anonymizováno] [číslo], EU:C: [číslo], bod [anonymizováno] Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, [příjmení], [anonymizováno] [číslo], EU:C: [číslo], bod [anonymizováno] a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, [anonymizováno] [anonymizována tři slova] [číslo], EU:C: [číslo], body [anonymizováno] a [anonymizováno]). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky [jméno] [příjmení] ve věci [anonymizováno] [číslo] [právnická osoba] proti [anonymizována dvě slova] a ve věci [anonymizováno] [číslo], [anonymizováno] - [právnická osoba] proti [anonymizováno], v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008/48/ES, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008/48/ES, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce stanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené. Uvedený názor byl pak akceptován v rámci aktuálního rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci [anonymizováno] [číslo], [anonymizováno] - [právnická osoba] proti [anonymizováno], týkající se vnitrostátní úpravy České republiky, v němž se Evropský soudní dvůr jednoznačně vyjádřil tak, že články 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 16. Neposoudí-li proto úvěrující či zapůjčitel s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele zápůjčku řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěrci zápůjčku je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ) a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Ostatně k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu porušení povinnosti úvěrující společnosti řádným způsobem zkoumat úvěruschopnost spotřebitele v podmínkách dříve platného z. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru dospěl Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019. 17. Je-li smlouva o zápůjčce uzavřená mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, a to pro porušení povinnosti zapůjčitele řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalovanému částku 27 000 Kč, vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu spotřebitelské zápůjčky v době přiměřené jeho možnostem, jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikly, tedy ani povinnost hradit smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty. Na tuto jistinu je pak nutno započíst to, co žalovaný již podle smlouvy žalobkyni či její předchůdkyni zaplatil, což byla podle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, částka 33 920,20 Kč, a to i bez námitky žalovaného, když ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitel z neplatné smlouvy o spotřebitelské zápůjčce či úvěru. Tuto povinnost však žalovaný již splnil, pokud žalobkyni či její předchůdkyni zaplatil více, než kolik podle neplatné smlouvy obdržel. Za dané situace jej již další povinnosti z neplatně uzavřené smlouvy netíží, a to jak shora uvedeno ani povinnost platit úroky, smluvní pokuty či sankční poplatky. Jak správně uvedl okresní soud, zaplatil-li žalovaný celou dlužnou částku již před samotnou splatností nároku žalobkyně či její předchůdkyně na vydání bezdůvodného obohacení, nevznikla mu ani povinnost hradit žalobkyni úroky z prodlení ve smyslu ust. § 1968 a 1970 o. z. 18. S ohledem na shora uvedené proto pokud okresní soud žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou ve výroku I. svého rozsudku zamítl, je jeho rozhodnutí správné a jako takové bylo v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrzeno, a to včetně výroku III. o náhradě nákladů řízení, neboť procesně zcela úspěšnému žalovanému ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. žádné náklady řízení před okresním soudem nevznikly. 19. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť v odvolacím řízení byl žalovaný plně procesně úspěšný, prokazatelně mu však žádné náklady tohoto řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodnutí dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné. Ostrava 25. ledna 2023 Mgr. Dagmar Gottwaldová předsedkyně senátu