č. j. 22 A 21/2022 - 42           ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK   JMÉNEM REPUBLIKY    Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D., ve věci   žalobce: L. H.                         zastoupený advokátem JUDr. Tomášem Panáčkem sídlem Sborová 81, 742 45 Fulnek proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje sídlem 28. října 117, 702 18 Ostrava     o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2022 č. j. MSK 146273/2021, ve věci odstranění dočasné stavby   takto:   I. Rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 21. 1. 2022 č. j. MSK 146273/2021 a rozhodnutí Městského úřadu Vítkov ze dne 14. 10. 2021 č. j. MUVI 24409/2021 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.   II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Tomáše Panáčka, sídlem Sborová 81, 742 45 Fulnek.   Odůvodnění:   1. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 17. 3. 2022 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2022 č. j. MSK 146273/2021 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Vítkov, odboru výstavby, územního plánování a životního prostředí (dále také „správní orgán I. stupně“) ze dne 14. 10. 2021 č. j. MUVI 24409/2021, jímž bylo žalobci nařízeno odstranění stavby s názvem „přenosná buňka pro uložení materiálu a nářadí“ na pozemku parc. č. XA v k. ú. X (dále také „předmětná stavba“), neboť uplynula doba jejího trvání a nebyla povolena změna v užívání stavby.   2. Žalobce v žalobě vymezil tyto žalobní body:   1) Žalobce předně namítl, že nebyla splněna zákonná povinnost zakotvená v § 129 odst. 6 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), kdy správní orgán I. stupně v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 6. 1. 2020 č. j. MUVI 31343/2019 (toto oznámení o zahájení správního řízení je dle žalobce v odůvodnění rozhodnutí o odstranění stavby chybně uvedeno datem 4. 12. 2019, které ale není ani datem opatření o zahájení řízení a nemůže být ani datem, kdy bylo správní řízení z moci úřední zahájeno) nepoučil žalobce o možnosti podat ve lhůtě 30 dnů žádost o změnu v užívání dočasné stavby spočívající v prodloužení doby jejího trvání nebo ve změně na stavbu trvalou. Správní orgán I. stupně dle žalobce použil chybné poučení dle § 129 odst. 2 písm. b) stavebního zákona – možnost podání žádosti o dodatečné povolení stavby. Absence řádného poučení nebyla zhojena ani dalšími opatřeními správního orgánu I. stupně, kterými oznamoval pokračování ve správním řízení. Nadto správní orgán I. stupně opatřením ze dne 25. 3. 2021 č. j. MUVI 7141/2021 zmatečně oznámil zahájení správního řízení, které již probíhalo. Dále pak správní orgán I. stupně opatřením ze dne 31. 5. 2021 č. j. MUVI 13595/2021 oznámil pokračování ve správním řízení vedeném podle ust. § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Na tyto zmatečnosti vedoucí k nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí žalovaný nikterak nedbal a vydal napadené rozhodnutí.   2) Správní orgán I. stupně dal účastníkům správního řízení opatřením ze dne 12. 7. 2021 možnost vyjádřit se ve stanovené lhůtě k podkladům rozhodnutí. Žalobce vědom si významu ust. § 36 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), kdy toto ustanovení jej opravňuje k navrhování důkazů a činění jiných návrhů po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí, podáním ze dne 23. 7. 2021 nazvaným „Podnět k vyřešení předběžné otázky“ požádal správní orgán I. stupně, aby ještě před vydáním rozhodnutí ve věci odpověděl na žalobcovo podání ze dne 28. 4. 2021 adresované správnímu orgánu I. stupně a žalovanému nazvané: „PODNĚT K PROVEDENÍ DOZOROVÉHO OPATŘENÍ VE SMYSLU UST. § 171 ODST. 3 STAVEBNÍHO ZÁKONA A PODNĚT K PŘERUŠENÍ ŘÍZENÍ O ODSTRANĚNÍ STAVBY VEDENÉ POD SPISOVOU ZNAČKOU OVÚPŽP 4337/2019/Lu“. Žalobce požadoval po správním orgánu I. stupně, aby jednoznačně sdělil, zda jeho opatřením ze dne 4. 7. 1997 č. j.: Výst. 686/1997-Ku byla povolena dočasná stavba na dobu 10 let či stavba trvalá. Žalobce v podání také uvedl, že v případě vydání sdělení, ve kterém by správní orgán I. stupně potvrdil svůj doposud deklarovaný právní názor o dočasnosti stavby, podá žalobce proti tomuto sdělení ihned žalobu ke správnímu soudu. Tímto přípisem zdůraznil, že je připraven podat žádost o změnu v užívání dočasné stavby spočívající v prodloužení doby jejího trvání nebo ve změně na stavbu trvalou, ale jen za předpokladu, že právní názor správního orgánu I. stupně, že předmětná stavba byla povolena jako stavba dočasná, bude potvrzen nadřízeným správním orgánem či jinou autoritou. Správní orgán I. stupně ale na apel žalobce k vydání opatření dle části čtvrté správního řádu nikterak nereagoval a pokračoval ve správním řízení vydáním meritorního rozhodnutí. Žalobce namítl nedodržení principu dobré správy při vydání rozhodnutí, jelikož žalobce vznesl odůvodněný požadavek k vydání sdělení, které by činnost správního orgánu nikterak nemařilo, ale vyřešilo by důležitou předběžnou otázku správního řízení, a to správnost právního názoru správního orgánu I. stupně. Žalobce si byl již v den 28. 4. 2021 vědom, že pokud by bylo budoucí případné odvolání proti rozhodnutí o odstranění stavby žalovaným zamítnuto, nebude již mít možnost podat žádost o změnu v užívání dočasné stavby, spočívající v prodloužení doby jejího trvání nebo ve změně na stavbu trvalou (princip: non bis in idem). Takovou žádost však žalobce do doby vyřešení výše uvedené předběžné otázky podat nechtěl, jelikož by se jejím podáním „přiznal k nelegálnosti“ předmětné stavby.   3) Žalobce dále brojil proti nezákonnosti rozhodnutí žalovaného, která má spočívat v chybném posouzení opatření správního orgánu I. stupně ze dne 4. 7.1997, jímž měla být povolena předmětná stavba jako dočasná stavba na dobu 10 let. Na základě tohoto právního názoru bylo zahájeno řízení o odstranění předmětné stavby. Označené opatření bylo vydáno podle ust. § 57 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), (dále jen „starý stavební zákon“) jako povolení drobné stavby dle terminologie shodného právního předpisu. V době podání žádosti (ohlášení drobné stavby) žalobce pozemek parc. č. XB v k. ú. X, na němž je stavba umístěna, nevlastnil, vlastníkem byla osoba, se kterou měl žalobce uzavřenou nájemní smlouvu na dobu určitou do 8. 6. 2007. Tento fakt o nájemním vztahu žalobce uvedl do žádosti o povolení drobné stavby a stavební úřad údaj o nájmu pozemku zahrnul do svého opatření – sdělení k ohlášení drobné stavby, v části „stručného popisu“ stavby, kde uvedl, že „stavba bude dočasná, dle nájemní smlouvy na dobu 10 let“. Ve výroku předmětného opatření byla předmětná stavba povolena výrokem „nemá námitek“ dle ust. § 57 odst. 2 starého stavebního zákona bez uvedení výroku o dočasnosti stavby, tj. dle názoru žalovaného byla výše uvedeným výrokem povolena stavba trvalá. Před koncem účinnosti nájemní smlouvy žalobce uzavřel novou nájemní smlouvu s tehdejším vlastníkem pozemku, a to opět na dobu dočasnou. Dne 31. 3. 2010 žalobce společně s manželkou nabyl předmětný pozemek do vlastnictví. Žalobce nesouhlasí s chybným právním výkladem správních orgánů obou stupňů, že výše uvedeným opatřením byla povolena dočasná stavba s dobou dočasnosti 10 let, jelikož stavební úřad v opatření ze dne 4. 7. 1997 uvádí „stavba bude dočasná, dle nájemní smlouvy na dobu 10 let“, tj. údaj 10 let se vztahuje k soukromoprávní nájemní smlouvě pozemku na dobu určitou v délce 10 let. Veřejnoprávní výrok předmětného opatření „nemá námitek“ dočasnost drobné stavby nestanovuje. Starý stavební zákon ve znění platném v době vydání opatření ze dne 4. 7. 1997 neumožňoval ve smyslu ust. § 57 odst. 2 povolit dočasnou stavbu. Dočasnost stavby mohla být stanovena pouze ve správním rozhodnutí, a to ve stavebním povolení. Žalobce nesouhlasí s tím, že je na předmětnou stavbu nahlíženo jako na stavbu, u které uplynula stanovená doba jejího trvání a nebyla povolena změna v užívání ve smyslu ust. § 129 odst. 1 písm. f) stavebního zákona. Žalobce má za to, že opatření ze dne 4. 7. 1997 je veřejnoprávním aktem, který povoluje předmětnou stavbu jako stavbu trvalou, byť na pozemku ve vlastnictví třetí osoby s uzavřenou nájemní smlouvou na dobu určitou a tudíž, že rozhodnutí o odstranění stavby i následné rozhodnutí žalovaného jsou nezákonná.   4) Napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné také v tom, že bylo vydáno na stavbu, u které uplynula stanovená doba jejího trvání a nebyla povolena změna v užívání ve smyslu ust. § 129 odst. 1 písm. f) stavebního zákona. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno ve správním řízení, jehož předmětem je stavba „přenosná buňka pro uložení materiálu a nářadí“ o půdorysných rozměrech 6 x 3 m. Stavba má skutečně půdorysný rozměr 6 x 3 m, a to již od jeho umístění na pozemek v roce 1997, což je nezpochybnitelné, jelikož se jedná stavebně technicky o betonový prefabrikát jeřábem položený na pozemek. Tudíž nejde o stavbu, která byla realizována na základě opatření ze dne 4. 7. 1997, jímž měla být povolena realizace dočasné drobné stavby, jelikož dle terminologie starého stavebního zákona je drobnou stavbou povolovanou ust. § 57 odst. 2 stavba o půdorysné ploše do 16 m². V roce 1997 proto na pozemku nebyla realizována stavba na základě opatření ze dne 4. 7. 1997, u které uplynula stanovená doba jejího trvání, nebyla ani povolena změna v užívání ve smyslu ust. § 129 odst. 1 písm. f) stavebního zákona. Řízení o odstranění předmětné stavby bylo proto vedeno nezákonně s vydáním rozhodnutí o odstranění dočasné stavby, které uplynula stanovená doba jejího trvání, která ale ve skutečnosti neexistuje.   3. Žalovaný ve vyjádření navrhl zamítnutí žaloby, neboť má za to, že jeho rozhodnutí bylo vydáno na základě přesvědčivě zjištěného skutkového stavu věci a jeho odůvodnění vyhovuje nárokům na něj kladeným v § 67 a § 68 správního řádu. Konkrétně se pak k žalobě vyjadřuje následovně. Co se týče chybného poučení dle § 129 odst. 6 stavebního zákona, žalovaný si je vědom, že správní orgán I. stupně v oznámení o zahájení řízení o nařízení odstranění stavby ze dne 6. 1. 2020 poučil žalobce o tom, že „má možnost podat ve lhůtě 30 dnů od zahájení řízení žádost o dodatečné povolení stavby“. Žalovaný se částečně ztotožňuje s žalobcem v tom, že poučení bylo nepřesné a neodpovídalo dikci § 129 odst. 6 stavebního zákona. Vyhláška č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhl. č. 503/2006 Sb.“) neobsahuje formulářové znění žádosti o změnu v užívání dočasné stavby spočívající v prodloužení doby jejího trvání nebo ve změně na stavbu trvalou, a tak je dle žalovaného pro posouzení zákonnosti tohoto poučení rozhodné, zda byl žalobce poučen o možnosti ve stanovené 30denní lhůtě učinit projev vůle vyjadřující jeho úmysl zachovat dočasnou stavbu. Žalovaný má za to, že tento smysl výše uvedené poučení obsahovalo.   4. Dále se žalovaný vyjádřil k námitce žalobce ohledně nevypořádání podnětu žalobce ze dne 23. 7. 2021 označeného jako „Podnět k vyřešení předběžné otázky“. Žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a zdůraznil, že vydání rozhodnutí může v určitých případech záviset na řešení otázky, kterou může posuzovat pouze orgán odlišný od správního orgánu, jenž řízení vede. V daném případě se však nejednalo o podnět k řešení předběžné otázky ve smyslu § 57 správního řádu, když posouzení, zda se v daném případě jedná o stavbu trvalou nebo dočasnou, přísluší toliko stavebnímu úřadu, nikoliv jinému správnímu orgánu. Jelikož se tedy dle obsahu podání nejednalo o řešení předběžné otázky, stavební úřad podání vyhodnotil správně jako námitky účastníka řízení, s nimiž se v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal. Současně platí, že v již zahájeném řízení o odstranění stavby nebyl žalovaný oprávněn do probíhajícího prvoinstančního řízení jakkoliv zasahovat (s výjimkou řešení případné nečinnosti prvoinstančního správního orgánu a rozhodování o odvoláních proti procesním usnesením), neboť byl ve věci vydání meritorního rozhodnutí příslušným odvolacím orgánem. Opačný postup by byl ve zjevném rozporu se zásadou dvojinstančnosti správního řízení.   5. K námitce chybného posouzení sdělení k ohlášení drobné stavby žalovaný rovněž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém jednoznačně konstatoval, že stavba byla povolena jako stavba dočasná, jejíž dočasnost byla omezena soukromoprávní dohodou (dohoda o pronájmu pozemku k postavení betonové UNIMO buňky ze dne 8. 6. 1997) na dobu 10 let. Dohoda sice obsahuje možnost obnovení a prodloužení nájemní doby, stavební úřad při vydávání předmětného sdělení však tuto skutečnost nemohl předjímat, a proto vydal sdělení, v němž mj. konstatoval, že „stavba bude dočasná, dle nájemní smlouvy na dobu 10 let.“ V souladu s § 57 odst. 2 starého stavebního (ve znění účinném do 30. 6. 1998) uvedl, že proti provedení drobné stavby nemá námitek.   6. K poslednímu žalobnímu tvrzení žalovaný uvedl, že opatřením ze dne 4. 7. 1997 byla povolena realizace dočasné drobné stavby o půdorysné ploše do 16 m². Žalobce zcela iracionálně namítá, že rozhodnutí o odstranění stavby bylo vydáno na stavbu „přenosné buňky pro uložení materiálu a nářadí“ o půdorysných rozměrech 6 x 3 m. Žalobce tvrdí, že v roce 1997 na pozemku nebyla realizována stavba dle výše uvedeného opatření a tato stavba tak ve skutečnosti neexistuje. Touto námitkou žalobce popírá celý průběh dosavadního řízení a snaží se zřejmě poukázat na skutečnost, že v dané věci mělo být vedeno řízení o odstranění stavby provedené bez rozhodnutí vyžadovaného stavebním zákonem nebo bez opatření nebo jiného úkonu toto rozhodnutí nahrazujícího (ve smyslu ust. § 129 odst. 1 písm. b stavebního zákona), neboť na základě opatření ze dne 4. 7. 1997 nebyla realizována žádná stavba. Tyto úvahy žalobce jsou dle žalovaného zcela liché. Z předložených spisových materiálů jednoznačně vyplývá, že žalobce dle předmětného opatření realizoval stavbu „přenosné buňky pro uložení materiálu a nářadí“, která však byla provedena s „drobnými“ odchylkami, neboť její půdorysný rozměr je větší o 2 m². Tato skutečnost však nemůže „obhájit“ tvrzení žalobce, že se jedná o zcela jinou stavbu. Dle žalovaného tak nastala poměrně neobvyklá situace, kdy předmětná stavba je jednak stavbou dočasnou, u které uplynula doba jejího trvání a nebyla povolena změna v užívání, současně se však jedná o stavbu, která byla provedena v rozporu se sdělením k ohlášení drobné stavby ze dne 4. 7. 1997. Aby stavební úřad mohl řešit rozpor provedené dočasné stavby s vydaným sdělením, resp. její půdorysné zvětšení o 2 m², je zapotřebí postavit na jisto, že se nejedná o stavbu, u níž neuplynula doba dočasnosti. Tento požadavek je dán tím, že změna v užívání stavby (dočasnost) se týká stavby jako celku, zatímco provedení její nepatrné části (drobné odchylky) v rozporu s předmětným sdělením, jen její části. Opačný výklad se dle žalovaného jeví jako zcela absurdní. Jelikož v dané věci nebyla povolena změna v užívání předmětné stavby (na stavbu trvalou a ani nebyla prodloužena dočasnost stavby), stavební úřad nařídil odstranění předmětné stavby jako celku.   7. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů-dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§75 odst. 1 s. ř. s.).                    8. Z obsahu správního spisu vyplývá, že správní orgán I. stupně jako příslušný stavební úřad (dále také jen „stavební úřad“), na základě podnětu ze dne 6. 9. 2019 k prošetření umístění stavby na pozemku parc. č. XA v k. ú. X vyzval vlastníky pozemku, L. a A.H., k účasti na kontrolní prohlídce dne 10. 10. 2019. Dle protokolu z kontrolní prohlídky žalobce předložil stavebnímu úřadu sdělení k ohlášení drobné stavby ze dne 4. 7. 1997, v němž bylo mj. uvedeno, že se jedná o umístění přenosné buňky na části pozemku parc. č. XB; stavba bude dočasná, dle nájemní smlouvy na dobu 10 let. Stavební úřad na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o stavbu dočasnou, u které uplynula doba jejího trvání, a proto následně opatřením ze dne 6. 1. 2020 oznámil účastníkům řízení, že zahájil řízení o odstranění dočasné stavby „přenosné buňky pro uložení materiálu a nářadí“, a současně poučil vlastníka stavby o možnosti podat ve lhůtě 30 dnů od zahájení řízení žádost o dodatečné povolení stavby. Opatřením ze dne 25. 3. 2021 stavební úřad oznámil účastníkům řízení pokračování v řízení o odstranění stavby, když vlastník stavby od oznámení o zahájení řízení nepodal žádost o dodatečné povolení stavby a stavebnímu úřadu nebylo ani oznámeno její odstranění. Stavební úřad současně nařídil ústní jednání spojené s ohledáním na místě na den 15. 4. 2021. V protokolu z tohoto jednání je uvedeno, že vlastník stavby „požádá o dodatečné povolení stavby, a to do konce měsíce dubna“. Dne 28. 4. 2021 obdržel stavební úřad podání vlastníka stavby označené jako „podnět k provedení dozorového opatření ve smyslu ust. § 171 odst. 3 stavebního zákona a podnět k přerušení řízení o odstranění stavby vedeného pod spisovou značkou OVÚPŽP 4337/2019/Lu“. Předmětné podání adresoval žalobce také odvolacímu orgánu, který jej postoupil k vyřízení stavebnímu úřadu. Dne 13. 5. 2021 stavební úřad obdržel námitky vlastníka stavby proti vedenému řízení o odstranění stavby. Na podkladě těchto námitek stavební úřad opatřením ze dne 31. 5. 2021 opětovně oznámil účastníkům řízení pokračování v řízení o odstranění stavby a nařídil ústní jednání spojené s ohledáním na místě na den 17. 6. 2021. Stavební úřad současně vyzval žalobce, aby při ústním jednání předložil doklady, ze kterých je zřejmé, že se jedná o stavbu trvalou, která byla povolena dle příslušných ustanovení stavebního zákona. Dle protokolu z jednání žalobce nepředložil jiné povolení než sdělení k ohlášení drobné stavby ze dne 4. 7. 1997. Opatřením ze dne 12. 7. 2021 poskytl stavební úřad účastníkům řízení možnost vyjádřit se ke všem shromážděným podkladům pro rozhodnutí ve věci ve stanovené lhůtě (§ 36 odst. 3 správního řádu). Dne 23. 7. 2021 stavební úřad obdržel podání žalobce označené jako „podnět k vyřešení předběžné otázky“. Dne 14. 10. 2021 vydal stavební úřad rozhodnutí o nařízení odstranění stavby, proti kterému žalobce podal odvolání, o němž rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím.   9. Podle § 129 odst. 1 písm. f) stavebního zákona, stavební úřad nařídí odstranění stavby vlastníku stavby dočasné, u které uplynula stanovená doba jejího trvání a nebyla povolena změna v užívání.   10.                      Podle § 129 odst. 6 stavebního zákona, stavební úřad zahájí řízení o odstranění stavby podle odstavce 1 písm. f). V oznámení zahájení řízení vlastníka poučí o možnosti podat ve lhůtě 30 dnů žádost o změnu v užívání dočasné stavby spočívající v prodloužení doby jejího trvání nebo ve změně na stavbu trvalou. Pokud vlastník stavby tuto žádost podá, stavební úřad řízení o odstranění stavby přeruší a vede řízení o podané žádosti; na řízení se přiměřeně vztahuje ustanovení § 127. Bude-li žádosti vyhověno, stavební úřad řízení o odstranění stavby zastaví.   11.                      V prvním žalobním bodě žalobce namítl, že správní orgán I. stupně pochybil, když jej v oznámení o zahájení řízení o nařízení odstranění dočasné stavby ze dne 6. 1. 2020 nesprávně poučil, že žalobce má možnost podat ve lhůtě 30 dnů od zahájení řízení žádost o dodatečné povolení stavby. Takové poučení je vadné, neboť se vztahuje ke stavbě nepovolené nebo postavené v rozporu se stavebním povolením (§ 129 odst. 2 písm. b) stavebního zákona), nikoliv ke stavbě, jež je předmětem nyní posuzované věci.   12.                      Krajský soud má na základě obsahu správních spisů, zejm. sdělení k ohlášení drobné stavby ze dne 4. 7. 1997, za to, že předmětná stavba je stavbou dočasnou, které uplynula doba jejího trvání, což je názor, který zastávají také správní orgány obou stupňů. V takovém případě však má správní orgán povinnost dle § 129 odst. 6 stavebního zákona poučit vlastníka dočasné stavby (žalobce) o tom, že má možnost podat ve lhůtě 30 dnů žádost o změnu v užívání dočasné stavby spočívající v prodloužení doby jejího trvání nebo ve změně na stavbu trvalou. Pokud následně vlastník stavby takovou žádost podá, řízení o odstranění stavby se přeruší.   13.                      V nyní projednávané věci došlo k tomu, že správní orgán I. stupně poučil žalobce v oznámení o zahájení řízení o nařízení odstranění dočasné stavby, že může podat žádost o dodatečné povolení stavby. Takové poučení se však použije pouze v případě, že se jedná o stavbu, která nebyla povolena nebo byla postavena v rozporu se stavebním povolením (ust. § 129 odst. 2 písm. b) stavebního zákona). Pro stavby dočasné, u nichž uplynula doba trvání, stavební zákon obsahuje speciální ustanovení o poučení vztahující výlučně na tuto kategorii staveb, a to v § 129 odst. 1 písm. f) stavebního zákona. Z obsahu podání učiněných žalobcem v průběhu řízení (např. podněty ze dne 28. 4. 2021 a ze dne 23. 7. 2021) lze naznat, že si žalobce nebyl jistý, co má učinit, aby nedošlo k odstranění stavby. Z projevů vůle žalobce je přitom zcela zřejmé, že má zájem zachovat stavbu jako stavbu trvalou. Lze proto důvodně předpokládat, že nesprávné poučení o možnosti podat žádost o dodatečné povolení stavby působilo na žalobce zmatečně. Lze rovněž důvodně předpokládat, že pokud by správní orgán I. stupně poučil žalobce řádně, v souladu s příslušným zákonným zněním, žalobce by pravděpodobně podal žádost o změnu v užívání dočasné stavby spočívající v prodloužení doby jejího trvání nebo ve změně na stavbu trvalou. Dle názoru soudu je ze spisové dokumentace zřejmá vůle žalobce stavbu zachovat.   14.                      Správní orgán I. stupně tedy jednoznačně pochybil, když poučil žalobce dle nesprávného ustanovení stavebního zákona, vztahujícího se k odlišnému druhu stavby. Tohoto pochybení si je vědom také žalovaný, když ve svém vyjádření k žalobě uvádí „Lze se tak dle žalovaného částečně ztotožnit s žalobcem s tím, že toto poučení bylo nepřesné a neodpovídalo dikci ust. 129 odst. 6 stavebního zákona.“ Soud se však nemůže ztotožnit s následnou argumentací žalovaného, že žalobce měl možnost učinit projev vůle vyjadřující jeho úmysl zachovat dočasnou stavbu, a neučinil tak. Tuto vůli totiž žalobce projevoval během celého řízení, kdy ze všech jeho podání a vyjádření vyplývá, že chce stavbu zachovat jako stavbu trvalou. Jelikož však nebyl správním orgánem I. stupně řádně poučen, jak toho dosáhnout, projev jeho vůle neodpovídal požadavkům zákona.   15.                      Na základě uvedeného krajský soud přisvědčuje žalobci, že postup správního orgánu I. stupně byl procesně nesprávný, když žalobce vadně poučil o možnostech jeho dalšího postupu v řízení. Toto pochybení mělo dle názoru soudu zcela zásadní vliv na další chování žalobce v řízení, takže představuje vadu řízení, která mohla mít vliv na rozhodnutí ve věci samé. První žalobní bod je proto důvodný.   16.                      S ohledem na argumentaci předestřenou k prvnímu žalobnímu bodu se krajský soud ke zbylým žalobním námitkám vyjádří jen okrajově.   17.                      Ve druhém žalobním bodě žalobce namítl, že správní orgán I. stupně nedodržel princip dobré správy, když se k podnětům učiněným žalobcem během řízení vyjádřil až v prvostupňovém rozhodnutí.   18.                      Dle obsahu správních spisů žalobce podal dne 28. 4. 2021 „podnět k provedení dozorového opatření ve smyslu ust. § 171 odst. 3 stavebního zákona a podnět k přerušení řízení o odstranění stavby vedeného pod spisovou značkou OVÚPŽP 4337/2019/Lu“ a dne 23. 7. 2021 podal další podání s názvem „podnět k vyřešení předběžné otázky. V obou podáních se žalobce dožadoval vyjádření, zda je jeho stavba stavbou dočasnou nebo trvalou. Správní orgán I. stupně vyhodnotil tento požadavek jako další námitku žalobce, s níž se vypořádal v následně vydaném prvostupňovém rozhodnutí. Krajský soud se ztotožňuje se správními orgány obou stupňů v závěru, že určení charakteru stavby z pohledu doby jejího trvání nepředstavovalo předběžnou otázku ve smyslu § 57 odst. 1 správního řádu, ale posouzení merita věci, jež má své místo v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Postup správních orgánů považuje soud za zákonný. Námitka žalobce není důvodná.     19.                      Ve třetím žalobním bodě žalobce namítal, že sdělením k ohlášení drobné stavby ze dne 4. 7. 1997 byl vyjádřen souhlas se stavbou trvalou, nikoli stavbou dočasnou. Krajský soud tento názor nesdílí, jelikož ve sdělení ze dne 4. 7. 1997 je jednoznačně uvedeno, že „stavba bude dočasná, dle nájemní smlouvy na dobu 10 let“. Soud tak nemá pochyb, že předmětná stavba byla povolena jako dočasná. Tomuto závěru odpovídá nejen obsah sdělení, ale také skutečnost, že dle nájemní smlouvy byl žalobce oprávněn užívat cizí pozemek po omezenou dobu 10 let, čímž byl vázán také stavební úřad, a proto nemohl vydat souhlas s umístěním trvalé stavby, pro který chyběl soukromoprávní titul vztahující se k užívání pozemku. Žalobcova argumentace, z níž dovozuje, že se jedná o stavbu trvalou, se jeví zcela účelovou. Námitka žalobce je nedůvodná.   20.                      K poslednímu žalobnímu tvrzení krajský soud konstatuje, že jeho obsah je na samé hraně srozumitelnosti, nicméně lze z něj dovodit, že dle mínění žalobce sdělením k ohlášení drobné stavby ze dne 4. 7. 1997 byla povolena jiná stavba, než je stavba nyní posuzovaná, neboť ta je o 2 m² větší oproti stavbě povolené.    21.                      Podle krajského soudu se tato žalobní námitka zcela míjí s předmětem řízení, jak správně uvedl již žalovaný ve vyjádření k žalobě, a proto je zcela nepřípadná.   22.                      Krajský soud na základě shora uvedené argumentace k žalobnímu bodu 1) zrušil napadené rozhodnutí pro vady řízení, a to pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.). Ze stejných důvodů soud zrušil také rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které napadenému rozhodnutí předcházelo (§ 78 odst. 3 s. ř. s.). Současně krajský soud věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.), v němž je žalovaný vázán právním názorem vysloveným soudem v tomto zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).   23.                      Vzhledem k tomu, že v řízení byl plně procesně úspěšný žalobce, vzniklo mu v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč a dále z nákladů právního zastoupení, a to za dva úkony právní služby po 3 100 Kč a dvakrát režijní paušál po 300 Kč za každý z těchto úkonů (§ 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění).  Náklady právního zastoupení byly zvýšeny v souladu s § 57 odst. 2 s.  ř. s. o částku, kterou je zástupce žalobce povinen zaplatit na DPH, tj. na 8 228 Kč. Celkové náklady žalobce pak představuje částka 11 228 Kč.   24.                      Vzhledem k odlišné úpravě s. ř. s. a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) zavázal soud žalovaného k úhradě nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů k rukám zástupce žalobce (ust. § 149 odst. 1 o.s. ř. ve spojení s ust. § 64 s. ř. s.). Lhůtu k zaplacení soud stanovil v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť ji má za přiměřenou možnostem žalovaného.   Poučení:   Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.   Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.   Ostrava 31. října 2023   JUDr. Monika Javorová předsedkyně senátu           Shodu s prvopisem potvrzuje P. S.