č. j. 22 Ad 8/2022 - 30           ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK   JMÉNEM REPUBLIKY    Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Moniky Javorové a soudkyň JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D. ve věci   žalobce:  Bystroň facility s.r.o. sídlem Bieblova 406/6, Moravská Ostrava, 702 00 Ostrava zastoupený advokátem Mgr. Michalem Machkem sídlem Dlouhá 3355/6, 702 00 Ostrava proti žalované:   Česká správa sociálního zabezpečení – pracoviště Ostrava sídlem Zelená 3158/64a, 702 00 Ostrava     o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 1. 2022 č. j.  48000/001085/22/020/SA, ve věci dlužného pojistného   takto:   I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení – pracoviště Ostrava ze dne 25. 1. 2022 č. j.  48000/001085/22/020/SA se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Michala Machka, se sídlem Dlouhá 3355/6, 702 00 Ostrava.   Odůvodnění: 1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 1. 4. 2022 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 25. 1. 2022 č. j.  48000/001085/22/020/SA (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzen platební výměr Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava (dále jen „OSSZ“) ze dne 30. 11. 2021 č. j. 48008/377643/21/010/RI (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo žalobci uloženo uhradit dlužné pojistné ve výši 658 653 Kč a dopočtené penále za dlužné pojistné ve výši 153 713 Kč, celkem tedy 812 366 Kč. 2. Žalobce v žalobě namítl, že považuje napadené i prvostupňové rozhodnutí za nezákonné z důvodu nesprávné interpretace § 2 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 300/2020 Sb., o prominutí pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti placeného  některými zaměstnavateli jako poplatníky v souvislosti s mimořádnými opatřeními při epidemii v roce 2020 a o změně zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o prominutí pojistného“) a z důvodu nezákonného rozšíření podmínek pro přiznání nároku na prominutí pojistného. Předmětný zákon dle žalobce nestanoví jako nezbytnost mít v porovnávacím období zaměstnance, nýbrž bere měsíc březen 2020 jako ukazatel toho, že bude dosaženo smyslu a účelu daného zákona. Z důvodové zprávy citované normy vyplývá následující: „Základní podmínkou pro tuto pomoc zaměstnavatelům je, že zaměstnavatel výrazně nesnížil v tomto ekonomicky nepříznivém období zaměstnanost a zároveň nesnížil objem mezd poskytovaných svým zaměstnancům (ne o více než 10 % oproti stavu v březnu 2020). Podporuje se tím zachování zaměstnanosti na začátku období po uvolnění striktních opatření proti šíření nákazy novým koronavirem.“ K písmenu b) pak uvádí, že: „Program podpory zaměstnavatelů má za primární cíl udržet co nejvyšší zaměstnanost, která pak bude přispívat k obnovení ekonomického růstu. Navrhuje se proto udržení zaměstnanosti alespoň na úrovni 90 % stavu před pandemií; výchozím měsícem pro porovnávání počtu zaměstnanců bude březen 2020.“ A k písmenu c) mimo jiné: „Tato podmínka sleduje udržení přibližné mzdové úrovně, tj. prominutí pojistného se bude týkat těch zaměstnavatelů, u nichž došlo jen k nízkému, tj. nejvýše 10tiprocentnímu poklesu mezd.“ Dle žalobce je tak zřejmé, že smyslem zákona o prominutí pojistného je finanční pomoc zaměstnavatelům, která zajistí, že v daném období nedojde celorepublikově ke snížení zaměstnanosti a zároveň ke snížení objemu mezd vyplácených zaměstnancům. Podle žalobce nárok na prominutí pojistného nelze zaměstnavateli odepřít pouze z důvodu, že neměl v měsíci březnu 2020 žádné zaměstnance. Žalobce sice v březnu 2020 ještě nebyl evidován jako zaměstnavatel a stal se jím až v dubnu 2020, kdy přijal do pracovního poměru první zaměstnance, nedošlo však u něj ke snížení zaměstnanosti a ke snížení objemu mezd, naopak zaměstnanost byla navýšena. Pokud tak žalobce v měsíci březnu 2020 nezaměstnával žádné osoby a v následujících měsících ano, je zřejmé, že bylo dosaženo smyslu a účelu zákona o prominutí pojistného, když zaměstnanost se nesnížila, naopak se zvýšila. Žalobce dále uvedl ke  stanovisku žalované v napadeném rozhodnutí, že „nulová hodnota nemůže být základem pro výpočet procentní hodnoty“ , že je nepovažuje za přiléhavé, jelikož vede k absurdní situaci, kdy zaměstnavatel, který bude k datu 1. 3. 2020 evidovat 1 zaměstnance, a který přijme v následujícím měsíci do pracovního poměru dalších 10 (nebo i více) zaměstnanců, bude mít na prominutí pojistného nárok, kdežto žalobce, který neměl žádného zaměstnance a následně přijme stejné množství zaměstnanců jako v uvedeném příkladu, nikoliv. Tento postup povede k zásadnímu znevýhodnění žalobce oproti ostatním zaměstnavatelům, což žalobce považuje za nezákonné. 3. Žalovaná ve svém vyjádření plně odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále uvedla, že při svém rozhodování rovněž vycházela z důvodové zprávy k zákonu o prominutí pojistného. Dle žalované je základní podmínkou pro získání výhody prominutí pojistného za červen až srpen 2020 skutečnost, že zaměstnavatel výrazně nesnížil v tomto ekonomicky nepříznivém období zaměstnanost a zároveň nesnížil objem mezd poskytovaných svým zaměstnancům, čímž došlo k podpoře zaměstnanosti na začátku období po uvolnění restriktivních opatření proti šíření nákazy koronavirem v roce 2020. Dle žalované je právní úprava zákona o prominutí pojistného postavena na podpoře zachování zaměstnání u osob s trvalými příjmy ze zaměstnání, kdy za takové osoby se považují zaměstnanci v pracovním poměru, který zakládá účast na nemocenském pojištění. Žalovaná má za to, že program podpory zaměstnavatelů měl za primární cíl udržet co nejvyšší zaměstnanost, která měla být nápomocná k obnovení ekonomického růstu a bylo tak navrženo udržení zaměstnanosti alespoň na úrovni 90 % stavu před pandemií v roce 2020. Dle žalované proto byla jako podmínka pro prominutí pojistného stanovena skutečnost, že úhrn vyměřovacích základů zaměstnanců v pracovním poměru za kalendářní měsíce červen, červenec a srpen 2020 činil alespoň 90 % úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců v pracovním poměru za březen 2020. K tomu je v důvodové zprávě citovaného zákona uvedeno, že nárok na prominutí pojistného se týká těch zaměstnavatelů, u nichž došlo jen k nízkému, tj. nejvýše 10 % poklesu mezd. Z důvodové zprávy je tak dle žalované zřejmé, že podpora zaměstnavatelů vyplývající ze zákona o prominutí pojistného se týká zaměstnavatelů, kteří zaměstnance zaměstnávali v roce 2020 v době přijetí restrikcí z důvodu pandemie COVID 19 (březen) a rovněž v období po jejich uvolnění (červen až srpen 2020). Proto dle žalované jako podmínky pro prominutí pojistného za uvedené období bylo nastaveno srovnání 90 % počtu zaměstnanců v pracovním poměru účastných nemocenského pojištění ke dni 31. 3. 2020 a k 30. 6. 2020, 31. 7. 2020 a 31. 8. 2020, což platilo i v oblasti odměňování zaměstnanců v pracovním poměru.  Žalovaná má za to, že výhody prominutí pojistného nelze poskytnout zaměstnavateli, který nezaměstnával v době zavedení restrikcí v souvislosti s pandemií v březnu 2020 zaměstnance v trvalém pracovním poměru s účastí na nemocenském pojištění. Rovněž v postupu při vyčíslení nedoplatku na pojistném v měsíci květnu 2021 ve výši 282 Kč, který vznikl poskytnutím karanténního příspěvku zaměstnanci Janu Szotkowskému v nesprávné výši, žalovaná neshledala pochybení. Žalovaná tak navrhla žalobu zamítnout. 4. Žalobce v reakci na vyjádření žalované podáním doručeným krajskému soudu dne 6. 6. 2022 pouze zdůraznil podstatné body své žaloby.  5. Z obsahu správních spisů soud zjistil, že žalobce, který vznikl dne 15. 11. 2019 a jako zaměstnavatel je evidován od 1. 4. 2020, uplatnil nárok na prominutí pojistného (resp. snížení vyměřovacího základu zaměstnavatele) ve smyslu zákona o prominutí pojistného za měsíce červen, červenec a srpen 2020. Soudu je ze spisové dokumentace známo, že ve dnech 6. 9. 2021, 9. 9. 2021, 14. 10. 2021 a 20. 10. 2021 proběhla u žalobce kontrola plnění jeho povinností jako zaměstnavatele v oblasti nemocenského pojištění, důchodového pojištění a odvodu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, kterou bylo zjištěno, že zaměstnavatel za kalendářní měsíce červen 2020, červenec 2020 a srpen 2020 uplatnil na předepsaném tiskopisu „Přehled o výši pojistného“ snížení vyměřovacího základu zaměstnavatele dle zákona o prominutí pojistného. Podle výsledku kontroly žalobci nevznikl nárok na prominutí pojistného, neboť nesplnil podmínky uvedené v § 2 odst. 1 písm. b) a c) zákona o prominutí pojistného. Z tohoto důvodu vznikl nedoplatek na pojistném za zaměstnavatele ve výši 660 249 Kč. Dále bylo kontrolou zjištěno, že žalobce v měsíci únoru 2021 zahrnul do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na sociální zabezpečení zúčtované příjmy Ing. Davidu Kastowskému (3 000 Kč) a Ing. Dušanu Hynčicovi (3 000 Kč), kdy však tyto příjmy neměly být zahrnuty do vyměřovacího základu pro odvod pojistného, neboť jmenovaní zaměstnanci vykonávali zaměstnání malého rozsahu a v tomto měsíci nedosáhli rozhodného příjmu pro účast na nemocenském pojištění. V měsíci únoru 2021 vznikl přeplatek na pojistném ve výši 1 878 Kč. Konečně v měsíci květnu 2021 bylo zjištěno, že žalobce poskytl zaměstnanci Janu Szotkowskému karanténní příspěvek ve výši 1.110 Kč, který zároveň od vykázaného pojistného v přehledu o výši pojistného za měsíc květen 2021 odečetl. OSSZ zjistila, že žalobce při poskytnutí tohoto příspěvku nepostupoval v souladu s platnou právní úpravou, neboť neprovedl snížení jeho výše o 214 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce nezahrnul tuto částku do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na sociální zabezpečení zaměstnance i zaměstnavatele, došlo k nedoplatku na pojistném ve výši 67 Kč a současně odečtem nesprávné výše karanténního příspěvku od pojistného došlo k nedoplatku na pojistném ve výši 215 Kč, celkově tedy v květnu 2021 nedoplatek na pojistném činil 282 Kč. Žalobce proti kontrolnímu zjištění brojil námitkami, které prvostupňový správní orgán jako nedůvodné zamítl opět s odůvodněním, že žalobce nesplnil podmínky v § 2 odst. 1 písm. b) a c) zákona o prominutí pojistného. Krajský soud dále ze správního spisu zjistil, že zaměstnanci jsou u žalobce evidováni ke dni 1. 4. 2021. OSSZ následně žalobce vyrozuměla o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání platebního výměru. Žalobce svého práva využil a ve vyjádření setrval na tom, že podmínky podle zákona o prominutí pojistného splnil. Započtením zjištěných nedoplatků a přeplatku OSSZ vyčíslila žalobci celkový nedoplatek na pojistném ve výši 658 653 Kč a penále ve výši 153 713 Kč. Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, o kterém žalovaná rozhodla napadeným rozhodnutím. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla mimo jiné, že pojem „zaměstnavatel“ je nutné vykládat optikou § 3 písm. a) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, v platném znění (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“), podle kterého se zaměstnavatelem rozumí právnická nebo fyzická osoba, která zaměstnává alespoň jednoho zaměstnance, jakož i optikou zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, v platném znění (dále jen „zákon o sociálním pojištění“), který v § 3 odst. 1 písm. a) obsahuje shodnou právní úpravu.  Žalovaná v napadeném rozhodnutí též odkázala na podmínky přiznání prominutí podle § 2 odst. 1 zákona o prominutí pojistného a uvedla, že jelikož žalobce neměl v březnu 2020 žádné zaměstnance v pracovním poměru, nelze srovnání s březnem 2020 vůbec provést podle písm. b) předmětného ustanovení, stejně tak v případě úhrnu vyměřovacích základů podle písm. c). Žalovaná se v rozhodnutí odkázala také na důvodovou zprávu, ze které podle ní vyplývá, že smyslem zákona o prominutí pojistného je umožnit zaměstnavatelům zachování zaměstnanosti svých zaměstnanců. Jednou z nosných myšlenek uvedeného zákona by pak mělo být udržení co nejvyšší zaměstnanosti, která bude nápomocna k obnovení ekonomického růstu. 6. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ustanovením § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů, přičemž byl vázán skutkovým a právním stavem v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 7. Podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o prominutí pojistného, nárok na prominutí pojistného za kalendářní měsíc má zaměstnavatel, jestliže počet jeho zaměstnanců v pracovním poměru, kteří jsou účastni nemocenského pojištění, činí v posledním dni kalendářního měsíce aspoň 90 % počtu těchto zaměstnanců v posledním dni března 2020. 8. Podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona o prominutí pojistného, nárok na prominutí pojistného za kalendářní měsíc má zaměstnavatel, jestliže úhrn vyměřovacích základů zaměstnanců v pracovním poměru za kalendářní měsíc činí aspoň 90 % úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců v pracovním poměru za březen 2020. 9. Podstata posuzované věci stojí na právním výkladu zákona o prominutí pojistného. Konkrétně je rozhodná otázka možnosti aplikovat prominutí pojistného za měsíce červen, červenec a srpen 2020 vůči zaměstnavatelům, kteří v měsíci březnu 2020 neměli žádné zaměstnance. Již úvodní ustanovení § 1 odst. 1 zákona o prominutí pojistného nastiňuje účel předmětného zákona, který upravuje jako kompenzaci některých hospodářských následků souvisejících s výskytem koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 prominutí pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „pojistné“), které jsou podle zákona o pojistném na sociální zabezpečení povinni platit zaměstnavatelé jako poplatníci pojistného za červen, červenec a srpen 2020. Prominutím pojistného se pak rozumí snížení vyměřovacího základu zaměstnavatele podle § 3 zákona o prominutí pojistného. Ustanovení § 2 odst. 1 zákona o prominutí pojistného stanovuje pod jednotlivými písmeny podmínky pro přiznání nároku na prominutí pojistného, jejichž splnění zákon předpokládá kumulativně. Z hlediska nyní projednávané věci je rozhodný výklad podmínek pod písm. b) a c). 10. Krajský soud v Ostravě se totožnou právní otázkou zabýval již ve svém rozsudku ze dne 1. 12. 2022 sp. zn. 25 Ad 10/2021, který nabyl právní moci dne 21. 12. 2021. V nyní souzené věci neshledal krajský soud žádné skutkové ani právní důvody pro to, aby se od závěrů vyslovených v označeném rozsudku jakkoliv odchýlil. 11.                      Krajský soud považuje za podstatné vyložit uvozovací větu k § 2 odst. 1 zákona o prominutí pojistného, o tom, že „nárok na prominutí pojistného za kalendářní měsíc má zaměstnavatel, jestliže (…)“ Krajský soud se ztotožňuje s názorem žalované, že zaměstnavatele a zaměstnance je nutno chápat ve smyslu definice obsažené v § 3 odst. 1 písm. a) a b) zákona o pojistném na sociální zabezpečení, neboť zákon o prominutí pojistného upravuje tutéž oblast právních vztahů. Zaměstnavatelem se podle tohoto ustanovení rozumí „právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávají alespoň jednoho zaměstnance (…)“. Žalovaná považuje za nezbytnou podmínku prominutí pojistného, aby žadatel byl zaměstnavatelem po celou dobu, na kterou se zákon o prominutí pojistného vztahuje, včetně měsíce března 2020. Takový požadavek však z citovaného textu dle názoru krajského soudu nevyplývá. Zákon sice předpokládá, že jen zaměstnavatel může uplatňovat prominutí pojistného, resp. snížení vyměřovacího základu zaměstnavatele, což v sobě z logiky věci zahrnuje i podmínku, aby byl zaměstnavatelem v měsíci, za který prominutí žádá. Krajský soud však nespatřuje důvod v tom, aby musel být zaměstnavatelem i v měsíci březnu 2020. Uvedené se pojí i s otázkou, zda žadatel musí mít v březnu 2020 alespoň jednoho zaměstnance, jak tvrdí žalovaná. Ani s tím se krajský soud neztotožňuje. Jak již bylo zmíněno, podmínkami pro přiznání nároku na prominutí pojistného dle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o prominutí pojistného jsou jednak udržení poměrného stavu zaměstnanosti u zaměstnavatele k poslednímu dni v měsíci, za který uplatňuje prominutí oproti poslednímu březnu 2020, a jednak dle § 2 odst. 1 písm. c) téhož zákona udržení úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců v pracovním poměru za kalendářní měsíc, za který uplatňuje prominutí oproti úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců v pracovním poměru za březen 2020. Za užití jazykového výkladu na výše uvedené ustanovení lze dojít k závěru, že zákon stanovil podmínky pro přiznání nároku na prominutí pojistného tak, aby nedošlo v porovnání s březnem 2020 k podstatnému snížení zaměstnanosti u zaměstnavatelů a zároveň nedošlo ani ke snížení mezd, které se odráží ve vyměřovacích základech. Avšak v případě, kdy je počet zaměstnanců v březnu nulový a v měsících, za které se prominutí žádá, vyšší než nulový, je toto splněno. Také výkladem podle smyslu a účelu zákona lze dojít ke stejnému závěru. Zdejší soud má za to, že tento výklad lze opřít o důvodovou zprávu k zákonu o prominutí pojistného, podle které je účelem zákona podpora zaměstnavatelů spočívající v dočasném snížení plateb odváděných na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Motivací zákonodárce bylo zabránit negativním vlivům na zaměstnanost, udržet zaměstnanost a v co nejvyšší míře omezit potřebu propouštění zaměstnanců. V důvodové zprávě k § 2 odst. 1 písm. b) zákona o prominutí pojistného je uvedeno, že: „Program podpory zaměstnavatelů má za primární cíl udržet co nejvyšší zaměstnanost, která pak bude přispívat k obnovení ekonomického růstu. Navrhuje se proto udržení zaměstnanosti alespoň na úrovni 90 % stavu před pandemií; výchozím měsícem pro porovnávání počtu zaměstnanců bude březen 2020.“ Podobně je tomu i v případě podmínek zachování úhrnu vyměřovacích základů. Krajský soud má za to, že situace, kdy nedojde ke snížení počtu zaměstnanců a úhrnů vyměřovacích základů, tak i situace, kdy tyto vzrostou, zcela jistě smyslu a účelu zákona odpovídá. Zvyšování počtu zaměstnanců a výše úhrnu vyměřovacích základů totiž nepochybně přispívá k udržení co nejvyšší zaměstnanosti, jakož i k ekonomickému růstu. Soud neshledává logický důvod, proč by měl zákon odpírat tento benefit zaměstnavatelům zvyšujícím počet svých zaměstnanců. Pokud je totiž smyslem zákona o prominutí pojistného zabránit negativním důsledkům šíření koronaviru na zaměstnanost, pak tomuto smyslu její zvýšení zcela určitě odpovídá. Jestliže žalobce počet svých zaměstnanců oproti březnu 2020 nesnížil, ale naopak zvýšil, když v březnu žádné zaměstnance neměl, a stejně tak učinil, pokud jde o úhrn mezd, tak byl účel a smysl zákona naplněn. 12. Závěrem soud poznamenává, že za situace, kdy bylo možné prominutí pojistného poskytnout zaměstnavatelům v případě nárůstu zaměstnanců, neshledal důvod k tomu, aby bylo rozlišováno mezi žadateli, kteří v březnu 2020 měli byť jediného zaměstnance a tím naplnili shora citovanou definici zaměstnavatele, a mezi těmi, kteří v předmětném období neměli žádného zaměstnance, přičemž nové zaměstnance zaměstnali až později, nejpozději v měsíci, za který prominutí pojistného žádali, jako tomu bylo i v případě žalobce. Obě shora uvedené skupiny naplnily podmínky zákona, a to tak, že jsou zaměstnavateli v měsíci, za který žádají prominutí pojistného, neboť počet jejich zaměstnanců ani úhrn mezd za totéž období se nesnížil pod 90%. 13. Soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že žalobce splnil podmínky zákona o prominutí pojistného a měl na jeho prominutí nárok v souladu s § 2 odst. 1 písm. b) a c) zákona o prominutí pojistného. Při posuzování splnění podmínek podle písm. b) a c) nelze dle názoru soudu pouze formalisticky vycházet z matematické nemožnosti dělení nulou. Žalovaná se měla v případě pochybností plynoucích z jazykového výkladu zaměřit i na zjevný smysl zákona, kterým byla podpora zaměstnavatelů v udržení, nebo dokonce navýšení pracovních míst, což mělo přispět též k obnově ekonomického růstu. 14. Z důvodů shora uvedených krajský soud napadené rozhodnutí zrušil v souladu s § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení je žalovaná vázána právním názorem vysloveným soudem v tomto zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s. 15. Vzhledem k tomu, že v řízení byl plně procesně úspěšný žalobce, vzniklo mu v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč a dále z nákladů právního zastoupení, a to za dva úkony právní služby po 3 100 Kč a dvakrát režijní paušál po 300 Kč za každý z těchto úkonů (§ 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění). Náklady právního zastoupení byly zvýšeny v souladu s § 57 odst. 2 s.  ř. s. o částku, kterou je zástupce žalobce povinen zaplatit na DPH, tj. na 8 228 Kč. Celkové náklady žalobce pak představuje částka 11 228 Kč. Krajský soud nepřiznal žalobci jako účelně vynaložené náklady spojené s podáním repliky doručené krajskému soudu dne 6. 6. 2022, neboť obsahuje pouze stručnou rekapitulaci dřívějších žalobních tvrzení.   16. Vzhledem k odlišné úpravě s. ř. s. a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) zavázal soud žalovanou k úhradě nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů k rukám zástupce žalobce (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 64 s. ř. s.). Lhůtu k zaplacení soud stanovil v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť ji má za přiměřenou možnostem žalované.   Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.   Ostrava 12. října 2023   JUDr. Monika Javorová předsedkyně senátu         Shodu s prvopisem potvrzuje