č. j. 25 Ad 4/2021 - 88           ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK   JMÉNEM REPUBLIKY    Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D. ve věci   žalobkyně:  Dobrý domov, s. r. o. sídlem Zámostní 1155/27, 710 00 Ostrava zastoupené JUDr. Michaelou Volnou, advokátkou sídlem Práčská 3315/8e, 106 00 Praha 10 proti žalovanému:   Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2   o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2020 č. j. MPSV-2019/241646-513/2, ve věci příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením   takto:   I. Rozhodnutí žalovaného č. j.  MPSV-2019/241646-513/2 ze dne 17. 12. 2020 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.   II. Žalované je povinno zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 36 575,36 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Michaely Volné, advokátky se sídlem Práčská 3315/8e, 106 00 Praha 10.                       Odůvodnění:   1. Žalobkyně jako zaměstnavatel požádala Úřad práce České republiky (dále jen „úřad práce“) dne 29. 10. 2019 o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce podle ustanovení § 78a zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) za třetí čtvrtletí kalendářního roku 2019. V souvislosti s žádostí zjistil úřad práce nedoplatek k 30. 9. 2019 u Okresní správy sociálního zabezpečení ve Frýdku – Místku na pojistném, na penále sociálního zabezpečení a na příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „pojistné“) přesahující částku 10 000 Kč. Žalobkyně požádala žalovaného dne 23. 10. 2019 o odstranění tvrdosti zákona týkající se prominutí splnění podmínky výše součtu nedoplatku na pojistném uvedené v ustanovení § 78a odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti (dále jen „podmínka bezdlužnosti“) pro účely poskytnutí příspěvku. Žalovaný dne 18. 11. 2019 splnění podmínky bezdlužnosti na posuzované období neprominul. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, který žalovaný dne 17. 12. 2020 napadeným rozhodnutím zamítl. Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. 2. Podle žalobkyně se žalovaný mýlí, pokud má za to, že zde nejsou naplněny kritéria pro odstranění tvrdosti zákona, když žalovaný v rozporu se zákonnými mantinely a se smyslem celého ustanovení neposoudil všechny okolnosti konkrétní věci. Naopak formalisticky trval na dikci zákona a nepřihlédl k jeho účelu a smyslu. Konkrétně žalobkyně namítla, že žalovaný nepřihlédl k tomu, že je sociální podnik, ve kterém pracují prakticky všechny osoby se zdravotním handicapem, kromě tří. Pravděpodobně i tato skutečnost vedla k tomu, že došlo k omylu při odeslání plateb záloh na pojistné. Žalovaný nepřihlédl k tomu, že žalobkyně na pochybení přišla sama, ihned pochybení sama napravila bez výzvy poskytovatele příspěvku. To svědčí o zodpovědnosti a uvědomění žalobkyně jako zaměstnavatele. Žalobkyně se nevyhýbá svým platebním povinnostem, nežádala o posečkání s úhradou nebo o umožnění zaplacení ve splátkách. Žalobkyně se platbám nevyhýbá, její jednání nebylo účelové ani úmyslné. Postup žalovaného naopak ohrozil všechna pracovní místa, které žalobkyně pro handicapované osoby vytvořila a snaží se je vytvářet navzdory koronavirové pandemii. Podle žalobkyně uvedené pochybení je v komplexním pohledu případu možné prominout. 3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, navrhl její zamítnutí a odkázal na důvody, které uvedl v napadeném rozhodnutí. 4. Krajský soud poté, co zjistil, že žaloba byla podána včas ve lhůtě 2 měsíců po doručení písemného vyhotovení rozhodnutí žalovaného žalobkyni, tedy v souladu s ustanovením § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ustanovením § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 5. Podle § 78a odst. 4 odstavec písm. b) zákona o zaměstnanosti příspěvek se poskytuje čtvrtletně zpětně na základě písemné žádosti zaměstnavatele, která musí být krajské pobočce úřadu práce doručena nejpozději do konce kalendářního měsíce následujícího po uplynutí příslušného kalendářního čtvrtletí. Příspěvek se poskytuje za podmínky, že k poslednímu dni příslušného kalendářního čtvrtletí zaměstnavatel nemá v evidenci daní zachyceny daňové nedoplatky vedené příslušným finančním nebo celním úřadem, nemá nedoplatek na pojistném a na penále na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a na pojistném a na penále na veřejné zdravotní pojištění, s výjimkou případů, kdy součet nedoplatků zaměstnavatele s výjimkou nedoplatku podle písm. a) k poslednímu dni příslušného kalendářního čtvrtletí nepřesáhl 10 000 Kč (…). 6. Podle § 16 téhož ustanovení ministerstvo může na základě písemné a odůvodněné žádosti zaměstnavatele o odstranění tvrdosti zákona ve výjimečných případech hodných zvláštního zřetele prominout splnění podmínky uvedené v odst. 4 písm. b) pokud jde o výši součtu nedoplatků zaměstnavatele, která k poslednímu dni příslušného kalendářního čtvrtletí přesáhla 10 000 Kč (…). 7. Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaný má správní uvážení k prominutí splnění podmínky bezdlužnosti. Toto správní uvážení je vymezeno neurčitými pojmy výjimečný případ hodný zvláštního zřetele. O výklad těchto neurčitých právních pojmů je mezi účastníky spor. 8. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný se ztotožnil s prvostupňovým posouzením výjimečnosti posuzovaného případu spočívající v tom, že se žalobkyně dosud nedopustila uvedeného pochybení. Neshledal však naplnění podmínky hodnosti zvláštního zřetele, přičemž obě podmínky musí být splněny současně. Žalobkyně požádala o prominutí z důvodu, že k vzniku nedoplatku došlo z neznámého důvodu omylem, platbu žalobkyně zadala dne 19. 9. 2019, přičemž dne 29. 10. 2019 zjistila, že nebyla provedena, platbu ihned provedla, příspěvek je pro její činnost zásadní a jeho nepřiznání může být likvidační s ohledem na způsob jejího fungování. Dále poukázala na to, že zaměstnává 18 osob, z nichž 15 je se zdravotním postižením, pro které by propuštění bylo velmi bolestivé. Poukázala dále na to, že je uznávaným zaměstnavatelem, že své pochybení bez zbytečného odkladu napravila, na rozhodnutí musela čekat velmi dlouho a již toto je pro ni velkým ponaučením. Podle prvostupňového rozhodnutí nelze posuzovat případ jako zvláštního zřetele hodný, neboť důslednou kontrolou povinných plateb vůči státní institucím bylo možné chyby včas odstranit a vzniku nedoplatku zabránit. Samotný fakt, že oblast zaměstnávání osob se zdravotním postižením je do jisté míry specifická, co se týče produktivity práce zaměstnanců, samo o sobě nemůže znamenat vyhovění žádosti. K tomu v napadeném rozhodnutí žalovaný upřesnil, že nebyly prokázány důvody nepředpokládané a neovlivnitelné, vykazující rysy nahodilosti, jejíž vzniku účastník řízení nemohl zabránit a nemohl je ani nijak ovlivnit. Jen tyto důvody žalovaný považuje za důvody zvláštního zřetele hodné. 9. Na uvedený případ lze plně vztáhnout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2022 č. j. 6 Ads 244/2021-29. V něm se Nejvyšší správní soud vyjádřil k otázce, která je předmětem tohoto řízení, a to, zda neurčitý právní pojem výjimečný případ hodný zvláštního zřetele lze chápat, resp. omezit výhradně na ty případy, které jsou zaměstnavatelem neovlivnitelné a nepředpokládané, vykazují rysy nahodilosti a jejich vzniku nemohl zaměstnavatel zabránit, ani je nemohl vědomě ovlivnit, přičemž mu objektivně způsobily nemožnost splnit podmínku bezdlužnosti k poslednímu dni příslušného kalendářního čtvrtletí. Ve věci řešené Nejvyšším správním soudem došlo k témuž, jako v nyní posuzované věci, tedy k tomu, že žádosti o odstranění tvrdosti zákona spočívající v prominutí podmínky bezdlužnosti právě s poukazem na absenci takovýchto objektivních okolností, které jediné lze považovat za výjimečný případ hodný zvláštního zřetele, žalovaný nevyhověl. Nejvyšší správní soud se však s tímto posouzením neztotožnil a považoval je ve shodě s Městským soudem, který zde rozhodoval o žalobě, za nedůvodně restriktivní. Konkrétně Nejvyšší správní soud uvedl: „správní orgán je při výkladu neurčitého právního pojmu povinen posuzovat a hodnotit všechny relevantní skutkové okolnosti věci a následně rozhodnout, zda konkrétní skutkovou podstatu lze pod neurčitý právní pojem podřadit. Dojde-li k nesplnění závazku z důvodu nedbalosti na straně zaměstnavatele např. v důsledku opomenutí konkrétního zaměstnance, jak v souzené věci tvrdila žalobkyně, nelze bez dalšího presumovat, že se o případ zvláštního zřetele hodný nikdy jednat nemůže. I v takové věci je totiž nutno (ad hoc, tedy případ od případu) přistoupit ke komplexnímu zhodnocení všech relevantních okolností věci, kterých může být celá řada. Nelze se tedy omezit toliko na hodnocení míry zavinění na straně zaměstnavatele, ale je nutno přihlédnout např. k jeho dosavadnímu přístupu k plnění zákonem stanovených povinností (přístup odpovědný nebo naopak liknavý), ale též k tomu, jakým způsobem k porušení povinnosti v konkrétní věci došlo, z jakého důvodu byla povinnost porušena, jak zaměstnavatel reagoval, když se o porušení dozvěděl, zda se jednalo o případ ojedinělý či pravidelně se opakující, v jaké konkrétní výši nebyla povinnost splněna (zda se jednalo o pochybení menšího rázu), s čímž souvisí také zohledňování poměru mezi výší nedoplatku a požadovaným příspěvkem včetně toho, jaký dopad bude mít neposkytnutí příspěvku na zaměstnavatele a jeho  zaměstnance apod.“ (viz odst. 24 citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu). 10. V nyní posuzované věci žalovaný při výkladu neurčitého právního pojmu výjimečný případ hodný zvláštního zřetele pochybil, když své posouzení omezil pouze na zjišťování důvodů objektivních, nezaviněných žalobkyní. Tento výklad je v rozporu s právním názorem Nejvyššího správního soudu, se kterým se krajský soud plně ztotožňuje, neboť podle jeho názoru zcela odpovídá smyslu a účelu citovaného ustanovení § 78a odst. 16 zákona o zaměstnanosti ve spojení se smyslem celého příspěvku, který právě umožňuje přihlédnout ke okolnostem konkrétního případu v celé šíří, když příspěvek je poskytován specifickým zaměstnavatelům a jeho neposkytnutí může mít široký dopad do postavení osob handicapovaných a tedy zranitelných. Výklad, který použil žalovaný je nepřiměřeně restriktivní a jako takový nemůže obstát. 11. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí je založeno na nezákonném výkladu pojmu výjimečný případ hodný zvláštního zřetele, jak žalobkyně namítala, krajský soud podle § 78 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a věc podle odstavce čtvrtého téhož ustanovení vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je vázán právním názorem krajského soudu (§78 odst. 5 s. ř. s.), že výjimečný případ hodný zvláštního zřetele nezahrnuje pouze ty případy, které jsou zaměstnavatelem neovlivnitelné, nepředpokládané, vykazující rysy nahodilosti a jimž nemohl zaměstnavatel zabránit. Naopak je nutno při posouzení situace postupovat komplexně a zhodnotit další okolnosti, kterými jsou např. dosavadní přístup žalobkyně k plnění zákonem stanovených povinností, jakým způsobem došlo k porušení povinnosti, z jakého důvodu k tomu došlo, jak žalobkyně reagovala, když se o porušení dozvěděla a zda se jednalo o případ ojedinělý či opakující se, a jaký dopad by neposkytnutí příspěvku pro žalobkyni mělo, též v porovnání s výší nesplněné povinnosti. Na základě takto stanovených mantinelů žalovaný uváží o žádosti žalobkyně. 12. Co se týče náhrady nákladů řízení, pak podle § 60 odst. 1 s. ř. s. má právo na náhradu nákladů řízení žalobkyně v plném rozsahu s ohledem na svůj plný procesní úspěch. Náklady řízení žalobkyně představují zaplacený soudní poplatek za podání žaloby a kasační stížnosti ve výši 8 000 Kč. Dále odměna za zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 3 100 Kč podle § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) této vyhlášky, a to pět úkonů právní služby (příprava převzetí zastoupení, sepis žaloby, sepis kasační stížnosti, sepis vyjádření k stanovisku žalovaného a účast u jednání), dále režijní paušál ve výši 300 Kč za každý z těchto úkonů právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky. Dále cestovné podle vyhlášky č. 467/2022 Sb. Žalobkyně celkem ujela z Prahy do Ostravy automobilem 2 x 375 km při průměrné spotřebě 5,1 l motorové nafty a 100 km. Cena za 1 ujetý kilometr činí 5,2 Kč, cena pohonných hmot 34,40 Kč/1 l nafty. Dále náhrada promeškaného času za tuto cestu v délce 2 x 4 hodiny, sazby 100 Kč za každou půlhodinu ve výši 1 600 Kč. Dále DPH z těchto částek. Celkem náklady řízení žalobkyně činí 36 575,36 Kč. Všechny tyto náklady žalobkyni podle obsahu spisu prokazatelně vznikly a jedná se o náklady nezbytně nutné k uplatnění jejího práva. Soud proto žalovaného k jejich zaplacení zavázal, a to k rukám zástupkyně žalobkyně podle § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 64 s. ř. s. Lhůtu k zaplacení soud stanovil v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť tato lhůta je přiměřená možnostem žalovaného.   Poučení:   Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.     Ostrava 11. října 2023   Mgr. Jiří Gottwald předseda senátu   Shodu s prvopisem potvrzuje