č. j. 72 A 2/2022-26 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou ve věci žalobkyně: H. D. bytem X zastoupená advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Pod kaštany 245/10, 160 00  Praha  proti žalovanému:  Krajský úřad Olomouckého kraje sídlem Jeremenkova 40a, 779 00  Olomouc o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2021, č. j. X, ve věci přestupku takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2021, č. j. X, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Václava Voříška, advokáta se sídlem Pod kaštany 245/10, 160 00  Praha. Odůvodnění: 1.     V projednávaném případě byla sporná otázka, jestli nezákonnost napadeného rozhodnutí zapříčinila vada spočívající v tom, že správní orgány vůbec neodůvodnily právní závěr o úmyslném spáchání přestupku. 2.     Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Olomouce (dále jen „magistrát“) ze dne 11. 8. 2021, č. j. X. Magistrát tímto rozhodnutím uznal žalobkyni vinnou z úmyslného spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném ke dni spáchání přestupku (dále jen „ZSP“), a uložil jí pokutu ve výši 2 500 Kč, zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho měsíce a náhradu nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč. 3.     Přestupku se měla žalobkyně dopustit tím, že dne 23. 7. 2020 v 9.12 h na ulici H. na úrovni domu č. p. X – hotel M. ve směru jízdy ke kruhovému objezdu a k obci Bystrovany při řízení osobního motorového vozidla tov. zn. Peugeot, registrační značky X (dále jen „vozidlo“), nerespektovala nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou ZSP na 50 km/h a v měřeném úseku byla silničním laserovým rychloměrem LaserCam4 vozidlu naměřena rychlost 78 km/h (po odečtení odchylky měřicího zařízení ±3 km/h). Žalobkyně tak překročila nejvyšší dovolenou rychlost o 28 km/h, a to v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců opakovaně; totožného přestupku se dopustila dne 13. 6. 2020. 4.     Žalobkyně v žalobě namítala, že magistrát ani žalovaný zavinění nijak neodůvodnily. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Přitom žalovaný předchozí rozhodnutí magistrátu o přestupku zrušil pro vady výroku rozhodnutí o přestupku spočívající v nedostatečně popsaném místě spáchání skutku a dále nedostatečně provedeném dokazování ve vztahu k zavinění přestupku. Odkaz magistrátu na to, že žalobkyně při silniční kontrole napsala do oznámení přestupku, že si bude příště dávat větší pozor, a dále odkaz magistrátu na to, že žalobkyně s hlídkou Policie ČR spolupracovala a svého jednání upřímně litovala, není odůvodněním formy zavinění. Odůvodněním není ani potvrzení magistrátu, že žalobkyně jako držitelka řidičského oprávnění je povinna respektovat pravidla silničního provozu, ani citace ustanovení o úmyslném zavinění přestupku ze zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „ZOP“). Rozhodnutí postrádá jakékoliv důvody ve vztahu k naplnění složky vědění a zejména pak složky volní. Pokud správní orgán neprovede příslušná skutková zjištění, musí v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodnout o spáchání přestupku ve formě, která je pro obviněného příznivější. Správní orgány v napadeném rozhodnutí k jednání samému a jeho následku (chtění či srozumění s jednáním určitým způsobem) neuvedly zhola nic. Forma zavinění se přitom zapisuje do evidence přestupků a může mít vliv na rozhodování o jiných přestupcích obviněného. 5.     Žalovaný ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že správní orgány přihlédly ke způsobu spáchání přestupku a pokutu uložily na spodní hranici zákonem stanoveného rozpětí. U žalobkyně šlo o úmysl nepřímý. Žalobkyně překročila rychlost významným způsobem, a proto si musela být vědoma, že svým jednáním ohrožuje zájmy chráněné zákonem. V takovém případě obvykle nepůjde o nevědomou nedbalost, neboť na základě zkušenosti řidiče lze důvodně předpokládat a vyžadovat schopnost rozpoznat protiprávní jednání, které ohrožuje účastníky silničního provozu. Jde tedy o zavinění úmyslné či vědomě nedbalostní. Kdyby si žalobkyně nebyla vědoma překročení rychlosti, patrně by nesplňovala ani kritéria pro držení řidičského oprávnění. Žalobkyně podala odvolání bez uvedení důvodů. 6.     Soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“), v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). 7.     Magistrát v rozhodnutí o přestupku ze dne 11. 8. 2021 vysvětlil, že „při určení druhu správního trestu a jeho výměry hodnotil okolnosti a kritéria podle § 37 ZOP a přihlédl zejména k závažnosti přestupku daného důležitostí a počtem porušených ustanovení právních předpisů, kdy se jednalo o jedno porušení, což považuje správní orgán za polehčující okolnost. Správní orgán přihlédl k míře překročení nejvyšší dovolené rychlosti, kdy obviněná řídila motorové vozidlo rychlostí spočívající mezi hraničními hodnotami vymezené rychlosti nutné k naplnění skutkové podstaty uvedeného přestupku, což bylo hodnoceno jako přitěžující okolnost. Správní orgán přihlédl také ke způsobu spáchání přestupku, kdy v daném případě byl přestupek spáchán konáním, a to úmyslným, neboť obviněná věděla, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší nebo ohrozí, s tím byla srozuměna, kdy jako držitelka řidičského oprávnění je povinna respektovat pravidla silničního provozu. Správní orgán také přihlédl k vyjádření, které obviněná napsala do „Oznámení překročení nejvyšší dovolené rychlosti“ ze dne 23. 7. 2020, a také k tomu, že s hlídkou PČR na místě kontroly spolupracovala a svého jednání upřímně litovala. Jako k polehčující okolnosti správní orgán přihlédl k místu a době spáchání, kdy se jednalo o širokou rovnou hlavní pozemní komunikaci v obci s menším silničním provozem. Správní orgán se zabýval reálnými i možnými následky jednání obviněné, kdy jako polehčující okolnost uznal, že v důsledku přestupku nevznikla žádná hmotná škoda a rovněž nedošlo k přímému ohrožení života či zdraví obviněné nebo dalších osob. Dále pak správní orgán přihlédl k době, po kterou je obviněná držitelkou řidičského oprávnění. Správní orgán přihlédl k osobě obviněné jako řidiče, který má dle evidenční karty řidiče evidovány v kartě řidiče dva záznamy o přestupcích proti bezpečnosti a plynulosti v dopravě, kdy jeden z nich je mladší tří let a týká se taktéž překročení rychlosti, což považuje správní orgán za spíše přitěžující okolnost.“ 8.     Žalovaný v rozhodnutí o odvolání popsal, že „přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy, přičemž správnost napadeného rozhodnutí přezkoumal v souladu s § 98 odst. 1 ZOP v plném rozsahu a rovněž s ohledem na veřejný zájem. Po posouzení obsahu spisové dokumentace a odvoláním napadeného rozhodnutí dospěl žalovaný k závěru, že správní orgán si v souladu s dříve vysloveným názorem žalovaného, jímž byl vázán, opatřil dostatečné podklady a důkazy, které prokazují skutkové jednání odvolatelky, které jí klade za vinu, a v rámci provádění dokazování se zabýval dostatečně prokázáním viny odvolatelky za přestupek, když zjistil skutkový stav věci tak, aby o něm nevznikaly důvodné pochybnosti.“ Žalovaný se pak stručně vyjádřil pouze k místu spáchání přestupku a zopakoval svůj nesouhlas s hodnocením okolností při ukládání správního trestu, který však nemůže změnit v neprospěch odvolatelky s odkazem na § 98 odst. 2 ZOP. Žalovaný měl za to, že „postup magistrátu byl zákonný, protože se řídil dříve vysloveným právním názorem žalovaného, kterým byl vázán, doplnil dokazování v dostatečném rozsahu a odstranil namítané rozpory ve zjištěném skutkovém stavu věci.“ 9.     Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 10.     Sporná byla zákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu chybějící úvahy o úmyslném spáchání přestupku. 11.     Magistrát ani žalovaný neuvedly ve svých rozhodnutích žádné konkrétní úvahy k volní složce zavinění. Ta je přitom klíčová pro posouzení, jestli žalobkyně přestupek spáchala úmyslně nebo z nedbalosti. Zavinění je vnitřním (subjektivním) psychickým postojem pachatele přestupku k protiprávnímu jednání a k jeho následku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu – dále jen „NSS“ – č. j. 4 As 40/2007-53, č. 1529/2008 Sb. NSS). Volní složka představuje chtění nebo srozumění pachatele přestupku jednat určitým způsobem. Při jejím hodnocení správní orgán musí prokázat, že pachatel přestupku chtěl ohrozit nebo byl srozuměn s ohrožením bezpečnosti své i dalších osob v silničním provozu, konkrétně tím, že překročí nejvyšší dovolenou rychlost a nezáleží mu na tom, anebo že tuto skutečnost pouze přehlédl nebo si ji jen neuvědomil. O úmyslné formě spáchání přestupku může svědčit vyjádření pachatele přestupku při silniční kontrole nebo v průběhu správního řízení anebo jiné skutečnosti. 12.     V posuzovaném případě správní orgány neprovedly k prokázání formy zavinění vůbec žádné dokazování. Správní orgány neuvedly vůbec žádné úvahy, jak dospěly k závěru o úmyslném spáchání přestupku, a to jak ke složce vůle, tak ke složce vědění. Žalobkyni sice nebylo možné uložit nižší správní tresty, ale právní závěr o úmyslném spáchání přestupku našel odraz přímo ve výroku napadeného rozhodnutí. Přitom forma zavinění je jedním z údajů, které se zapisují do evidence přestupků. Tato evidence je využívána pro posuzování „přestupkové bezúhonnosti“. Zde má právě význam rozlišování mezi nedbalostí a úmyslem. Povinnost uvádět ve výroku rozhodnutí formu zavinění byla do § 77 ZOP zavedena zákonem č. 204/2015 Sb. s účinností od 1. 7. 2017. ZOP shodnou povinnost stanoví v § 93 odst. 1 písm. d). Forma zavinění se zapisuje do evidence přestupků podle § 16i odst. 2 písm. e) zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů. 13.     Forma zavinění se může promítnout do rozhodování o druhu a výměře sankce v daném případě, a co je neméně významné, je to, že se právní závěr o zavinění může  negativně promítnout do všech  případných budoucích řízení o přestupcích. Podle §  37 písm. f) ZOP „při určení druhu správního trestu a jeho výměry se přihlédne zejména u fyzické osoby k jejím osobním poměrům a k tomu, zda a jakým způsobem byla pro totéž protiprávní jednání potrestána v jiném řízení před správním orgánem než v řízení o přestupku“. Podle § 40 písm. b) a c) ZOP „jako k přitěžující okolnosti se přihlédne zejména k tomu, že pachatel spáchal více přestupků, anebo spáchal přestupek opakovaně“. ZOP ukládá správním orgánům hodnotit osobu pachatele a přihlížet rovněž k dřívějším odsouzením, dokonce i zahlazeným (srov. rozsudek NSS č. j. 1 As 80/2020-36, bod 36). 14.     Magistrát i žalovaný se opomněly zabývat otázkou formy zavinění v odůvodnění rozhodnutí. Jedná se o pochybení. Proto, aby mělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, musí dosahovat určité intenzity. Soud spatřuje tuto intenzitu v důsledcích neodůvodnění úmyslného spáchání přestupku, které spočívají v zápisu do evidence přestupků a možném negativním dopadu v jiných správních řízeních, ale i jiných řízeních (například trestním) nebo při jiných posouzeních (např. občanskoprávních). 15.     V daném případě jde o vadu, kterou nemůže napravit soud v soudním řízení správním, protože rozhodnutí soudu netvoří jeden celek s napadeným správním rozhodnutím; řízení před správním soudem není pokračováním správního řízení (viz usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 10 As 24/2015-71). 16.     Chybějící odůvodnění nelze doplnit ve vyjádření k žalobě. Důvody musí obsahovat napadené rozhodnutí (jakožto jeden celek rozhodnutí magistrátu a žalovaného), aby se obviněný s nimi seznámil, mohl se k nim vyjádřit a případně obhajovat a bránit (srov. rozsudek NSS č. j. 3 As 123/2008-79, č. j. 8 As 231/2019-28, bod 19). 17.     S ohledem na zásady činnosti správních orgánů a zásady správního řízení, zejména zásadu zákonnosti, je namístě popsanou vadu rozhodnutí odstranit k námitkám v odvolání či v žalobě, protože v budoucích řízeních by z procesních důvodů nemuselo být možné tuto vadu napravit, a to z různých důvodů. Soudy se odmítnou námitkou zabývat, protože žalobkyně proti ní nebrojila v řízení, ve kterém tato vada vznikla (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Správní orgány nebudou tuto námitku projednávat například proto, že žalobkyně nebude právně zastoupena, nebo si na dávné vady podkladových rozhodnutí včas nevzpomene, nebo správní orgán k vadě rozhodnutí nepřihlédne, anebo přihlédne, avšak tuto úvahu srozumitelně nebo vůbec neodůvodní, anebo může dojít ke změně právních předpisů atd. Je zde veřejný zájem na tom, aby správní orgány vydávaly a ponechávaly v účinnosti zákonná správní rozhodnutí. 18.     Obdobným případem se zabýval NSS v rozsudku č. j. 10 As 291/2021-53. NSS posuzoval sice přestupek spočívající v nepřipoutání se bezpečnostními pásy, ale právní závěry NSS k odůvodnění zavinění jsou použitelné v projednávané věci ve vztahu k povinnosti odůvodnit zavinění, tím spíše, jedná-li se o přísnější formu zavinění, tj. zavinění úmyslné. Významné jsou důsledky právního závěru o zavinění, které spočívají v zápisu formy zavinění do evidence přestupků. Naopak, méně významná je skutečnost, o jaký konkrétní přestupek se jedná, pokud se přestupek zapisuje do evidence přestupků. 19.     Žalovaný odkázal na rozsudek NSS č. j. 9 As 107/2021-51, podle kterého absence stanovení konkrétní formy zavinění ve výroku i odůvodnění bez dalšího nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, protože sankce byly uloženy v nejnižší možné sazbě. Tento rozsudek se však nezabýval námitkou zápisu formy zavinění do evidence přestupků, jde o rozhodnutí starší než rozsudek NSS č. j. 10 As 291/2021-53, a šlo o úplně jinou situaci – o zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. 20.     Soud závěrem konstatuje, že správní orgány neodůvodnily závěr, podle kterého žalobkyně spáchala přestupek úmyslně, a proto soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení ve smyslu § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. V dalším řízení je žalovaný shora podaným právním výkladem podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán. 21.     V řízení o žalobě byla žalobkyně zastoupená advokátem. Ze spisu soud zjistil, že advokát učinil ve věci dva úkony právní služby, kterými byly převzetí a příprava zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb a podání žaloby, tj. písemné podání soudu ve věci samé [§ 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za provedené účelné úkony právní služby náleží advokátovi mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu], která se zvyšuje o paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Za úkony právní služby tedy advokátovi náleží 6 800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení rovněž částka, která odpovídá sazbě daně 21 % a která činí 1 428 Kč. Soud přiznal úspěšné žalobkyni dále náhradu zaplaceného soudního poplatku 3 000 Kč. Celkem je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám advokáta náklady řízení ve výši 11 228 Kč do 30 dnů ode dne právní moci rozsudku. Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Olomouc 23. června 2023   JUDr. Martina Radkova v. r. samosoudkyně         Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V.