2 75 Co 426/2022 Číslo jednací: 75 Co 426/2022-258 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců Mgr. Bronislava Berana a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupené advokátem [údaje o zástupci] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 28.607,73 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 7. 2022, č.j. 12 C 121/2022-68, takto: Usnesení okresního soudu se zrušuje a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením okresní soud prohlásil svou mezinárodní nepříslušnost a řízení zastavil (výrok I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud shledal, že je ve věci dán mezinárodní (cizí) prvek tím, že žalovaná má sídlo ve Spolkové republice Německo, přičemž na věc aplikoval ust. §§ 89a, 88, 87, 86 a 85 o. s. ř. a rovněž Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012, tzv. Nařízení Brusel I bis, a dospěl k závěru, že není příslušným ve věci rozhodnout, když žalovaná má sídlo ve Spolkové republice Německo, dohoda o volbě soudu neexistuje (nebyla soudu doložena), pobočku žalovaná v obvodu soudu nemá a místem plnění závazku – dodání zboží – bylo dle okresního soudu jednoznačně na území Spolkové republiky Německo Okresní soud tak nepřisvědčil žalobkyni, že místo dodání bylo sjednáno dle doložky EXW (ze závodu), tedy v obvodu soudu, když uvedl, že mu nebyla předložena žádná dohoda, z níž by takové ujednání vyplynulo. 2. Proti uvedenému usnesení brojí odvoláním žalobkyně, domáhajíc se jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem okresního soudu o neexistenci dohody mezi účastníky ohledně místa dodání ze závodu [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]. Poukazovala na objednávky žalované a tam uvedené doložky [název] [anonymizováno] (tedy ze závodu), které prodávající akceptoval, což právě hodnotí jako dohodu o dodání, kdy prodávající musí dodat zboží v okamžiku, kdy je zpřístupněno kupujícímu v provozovně prodávajícího nebo na jiném určeném místě (např. továrna, závod, sklad). V uvedeném směru odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3689/2011, které řešilo otázku„ místa dodání“ v poměrech Nařízení Brusel I, avšak je zcela aplikovatelné (z důvodu shodné znění zkoumaného pravidla) i v poměrech Nařízení Brusel I Bis. Dále zdůrazňovala to, že skutečnost, že si strany [název] doložku [název] sjednaly, potvrzuje i to, že si dopravu zajišťoval sám žalovaný. 3. Žalovaná se k odvolaní žalobkyně vyjádřila tak, že navrhovala potvrzení napadeného usnesení. Argumentovala tím, že mezi účastníky dlouhodobě probíhala obchodní spolupráce, kdy první objednávka se uskutečnila již dne 18. 5. 2018, přičemž nedílnou součástí této objednávky byly všeobecné nákupní podmínky žalované, podle nichž jednak rozhodným právem pro smluvní vztah účastníků bylo právo německé (s výjimkou německého kolizního práva) a zejména těmito podmínkami byla sjednána místní příslušnost soudu v Hamburku. Odkaz na tyto obchodní podmínky byl součástí objednávky, a to na druhé straně, přičemž pokud žalobkyně do spisu založila přílohy (objednávky), pak tyto jsou neúplné. Původně byla komunikačním jazykem mezi účastníky němčina, později začali účastníci komunikovat v angličtině a objednávky i obchodní podmínky byly zasílány v uvedeném jazyce, přičemž žalovaná zdůraznila, že tyto podmínky byly zasílány spolu s každou jednotlivou objednávkou a prodávající se tak mohl s těmito seznámit před uzavřením smlouvy. Místně příslušným soudem v posuzované věci je tak soud v Hamburku, a to ve smyslu čl. 25 Nařízení Brusel I bis, neboť příslušnost soudu byla mezi účastníky sjednána. V dané věci tak nelze na příslušnost soudu aplikovat čl. 7 písm. b) Nařízení. Současně žalovaná upozorňovala, že doložka [název] [anonymizována dvě slova] nebyla sjednána na všech objednávkách, které jsou předmětem žaloby; sjednané doložky však ničeho nemění na tom, že rozhodující je dohoda o příslušnosti. Nadto žalovaná uváděla, že ze všech objednávek i z mezinárodních nákladních listů je patrné, že místem dodání byla adresa [adresa], [číslo] [anonymizováno] a rovněž, že obchodní podmínky obsahují ujednání, že místem plnění pro všechny dodávky je místo určení určené žalovanou, tj. adresa výše uvedená. Konečně podle žalované platí, že výslovná ujednání v kupní smlouvě mají přednost před ustanoveními v [název]. 4. Krajský soud k odvolání žalobkyně přezkoumal usnesení okresního soudu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že napadené usnesení z důvodů dále vyložených nemůže obstát. 5. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobkyně jako insolvenční správce dlužníka [právnická osoba], [IČO], se sídlem [obec a číslo] (dále jen dlužník), domáhá proti žalované žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 29. 4. 2022 zaplacení částky 28.607 Eur s příslušenstvím představujícím zákonný úrok z prodlení za skutkových tvrzení o tom, že si žalovaná u dlužníka v tam uvedených dnech objednala dodávku zboží s tím, že dlužník zboží dodal tak, že je dal k dispozici žalovanému ve svém závodě a předal je dopravci k naložení s tím, že v konkretizovaných případech byla sjednána i doložka [název] [příjmení] [jméno] ([název] ze závodu). K příslušnosti Okresního soudu v Olomouci žalobkyně odkazovala na čl. 7 odst. 1, písm. b) nařízení Brusel I bis, když s ohledem na doložky [název] [příjmení] [jméno] se podle výkladových pravidel [název] za místo plnění považuje závod dlužníka, nacházející se v [obec]. Za právo rozhodné pak žalobkyně podle Nařízení č. 593/2008, tzv. Řím I, a jeho článku 4 odst. 1, písm. a) považuje české právo. Podáním ze dne 31. 5. 2022 se pak žalobkyně domáhala dále zaplacení 22.021,88 EUR, když v majetkové podstatě eviduje za žalovanou další dvě pohledávky z obchodního styku. K návrhu mimo jiné připojila předmětné objednávky žalované. K takto odůvodněné žalobě pak okresní soud vydal napadené usnesení. Ze strany odvolacího soudu byla věc bez věcného vyřízení vrácena okresního soudu z důvodu pochybení při doručování soudních písemností žalované do zahraničí, když okresní soud nepostupoval řádně v souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1784, o doručování soudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech; následně byla věc znovu odvolacímu soudu předložena v situaci, kdy je žalovaná v řízení nově zastoupena advokátem, kterému byly soudní písemnosti řádně doručeny. 6. Podle čl. 25 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) / dále jen Nařízení Brusel I. bis/ odst. 1) bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena: a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením; b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí. odst. 2) písemné formě jsou rovnocenná veškerá sdělení elektronickými prostředky, která umožňují trvalý záznam dohody. odst. 4) dohody o příslušnosti ani obdobná ustanovení v zakládací listině trustu nemají právní účinek, jsou-li v rozporu s články 15, 19 nebo 23 nebo pokud mají soudy, jejichž příslušnost má být vyloučena, podle článku 24 výlučnou příslušnost. odst. 5) dohoda o příslušnosti, která je součástí smlouvy, je považována za dohodu nezávislou na ostatních ustanoveních smlouvy. Platnost dohody o příslušnosti nelze zpochybnit pouze z důvodu neplatnosti smlouvy. 7. Podle čl. 7 Nařízení Brusel I. bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: 1) a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a); 8. Čl. 25 Nařízení Brusel I bis obsahuje obvyklý institut mezinárodního práva soukromého, tzv. prorogaci, který umožňuje stranám mezinárodního právního vztahu zvolit si jurisdikci (výkon soudní moci), kde se bude řešit případný spor. Význam tohoto institutu je pak posílen současně i tím, že není-li jiné dohody stran a nejde-li o věci (spory), které prorogaci eliminují, jedná se o založení pravomoci výlučné, tj. o situaci, kdy ostatní pravidla pro určení příslušnosti nelze v dané věci aplikovat. 9. Okresní soud své rozhodnutí založil na úvaze o neexistenci dohody o volbě práva (prorogaci), kterou zjevně zvažoval pouze v poměrech vnitrostátní procesního práva, neboť odkazoval na ust. § 89a o. s. ř.), když dále uzavřel, že sídlo žalované je ve Spolkové republice Německo (a žalovaná nemá ani v obvodu soudu pobočku) a když místo plnění závazku shledal na území Spolkové republiky Německo, neboť uzavřel, že mu nebyla předložena žádná dohoda, podle níž by mělo být místo dodání sjednáno u dlužníka. S uvedeným způsobem, jakým se okresní soud vypořádal s argumentací žalobkyně stran příslušnosti okresního soudu k řešení tohoto přeshraničního sporu, odvolací soud nesouhlasí, když z odůvodnění napadeného rozhodnutí žádným způsobem nevyplývá, jak se okresní soud vypořádal s relevantními skutkovými tvrzeními žalobkyně o sjednání dohod o místě dodání zboží prostřednictvím doložky [název] (doložka obsažená v akceptovaných objednávkách, které jsou nepochybně ofertou), což žalobkyně navrhovala prokazovat konkrétními důkazy, které spolu s návrhem předložila. Citované odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu o nepředložení„ dohody“ je tak zjevně ve světle uvedeného – skutkových tvrzení žaloby - nedostatečné, vedoucí k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Nadto v průběhu odvolacího řízení, z vyjádření žalované nově vyplývá, že příslušnost soudů členského státu (německého soudu) má být v dané věci založena prorogací ve smyslu čl. 25 Nařízení Brusel I bis. 10. Napadené rozhodnutí okresního soudu tak z důvodů dle ust. § 219a odst. 1, písm. b), odst. 2 o. s. ř. nemůže obstát, proto jej odvolací soud zrušil a podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Ve věci je totiž rovněž třeba provést dokazování ke skutečnostem, ke kterým okresním soudem dosud dokazování nebylo provedeno, tj. k existenci prorogace ve smyslu č. l. 25 Nařízení Brusel I bis, popř. k dohodě o místě dodání zboží. 11. V dalším řízení se tak okresní soud v prvé řadě důsledně zaměří na to, zda příslušnost soudu členského státu EU je v posuzované věci dána prorogací ve smyslu čl. 25 Nařízení Brusel I bis, jak tvrdí a hodlá prokazovat žalovaná. Vzhledem k tomu, že řešení této otázky se neobejde bez provádění dokazování, bude tak nezbytné, aby okresní soud ve věci nařídil jednání a provedl řádné dokazování způsobem dle o. s. ř. Takto zjištěný skutkový stav pak posoudí pravidlem obsaženým v čl. 25 Nařízení Brusel I bis, včetně platnosti takové dohody. Pokud okresní soud dospěje k závěru, že má za prokázané, že v posuzované věci (předmětem je více závazků) byly uzavřeny dohody o prorogaci, že tyto dohody jsou platné a že k předmětu sporu působí jako výlučné pravidlo pro určení příslušnosti soudu, bude mít okresní soud prostor pro rozhodnutí o své nepříslušnosti a pro zastavení řízení. V opačném případě bude třeba – s ohledem na předmět závazku – při řešení otázky příslušnosti soudu členského státu EU vážit otázku místa plnění závazku, a to v rovině existence dohody účastníků o takovémto místu plnění. Okresní soud se v tomto směru neopomene zabývat tvrzením žalobkyně o tom, že místo plnění závazku bylo sjednáno prostřednictvím doložky dle [název], přičemž odvolací soud připomíná, že podle dostupné doktríny aplikace [název] přichází v úvahu nejen v situaci, kdy [název] (doložky) jsou součástí smluvního ujednání, ale i v případě, kdy pravidla [název] naplní znaky obchodních zvyklostí. Pokud okresní soud dospěje k závěru, že pravidla [název] stran místa plnění závazku jsou součástí smluvního vztahu mezi účastníky, což předpokládá i závěr o zjištění rozhodného práva pro předmětné závazkové vztahy, provede jejich výklad. S ohledem na argumentaci žalované se neopomene také vypořádat s otázkou, zda tato pravidla [název], jako smluvní ujednání či případně obchodní zvyklost, mají či nemají přednost před pravidly obsaženými v obchodních podmínkách žalované, budou-li tyto shledány jako součást smluvních vztahů mezi účastníky, jak tvrdí žalovaná. Až na základě takového komplexního posouzení může okresní soud učinit závěr, zda mezi účastníky bylo sjednáno místo plnění závazku a v případě kladného závěru, bude na místě pro určení příslušnosti soudu členského státu EU aplikovat pravidlo čl. 7 odst. 1, písm. a) Nařízení Brusel I bis, v opačném případě pak pravidlo dle písm. b) citovaného nařízení, a na takovéto posouzení pak okresní soud naváže přiléhavé rozhodnutí stran příslušnosti soudu členského státu EU. 12. Pokud okresní soud dospěje k závěru o své příslušnosti, neopomene rozhodnout o návrhu žalobkyně na změnu žaloby (rozšíření); v případě, že dospěje k závěru o své nepříslušnosti a o zastavení řízení, neopomene rozhodnout i o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Olomouc 27. července 2023 Mgr. Pavel Telec předseda senátu