V poměrech obecního nájmu nelze aplikovat ustanovení § 2290 o.z.

Číslo jednací: 75 Co 82/2023-119 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [adresa] o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 25. 1. 2023, č. j. 3 C 146/2021-94, takto: I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. mění takto: „ Žaloba, aby bylo určeno, že výpověď ze dne 26. 5. 2021 ze smlouvy o nájmu budovy uzavřené dne 14. 2. 2003 mezi žalobcem a žalovanou, kterou dala žalovaná jako pronajímatel žalobci jako nájemci, je neoprávněná, se zamítá.“ II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 51.564 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem okresní soud určil, že výpověď ze dne 26. 5. 2021 ze smlouvy o nájmu budovy uzavřené dne 14. 2. 2003 mezi žalobcem a žalovanou, kterou dala žalovaná jako pronajímatel žalobci jako nájemci, je neoprávněná (výrok I.), a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 24.400 Kč (výrok II.). 2. Okresní soud v napadeném rozsudku dospěl závěru, že žaloba byla podána důvodně, kdy v řízení bylo prokázáno, že žalovaná jako pronajímatel a žalobce jako nájemce uzavřeli dne 14. 2. 2003 smlouvu o nájmu budovy. Žalovaná přenechala žalobci k užívání budovu – ubytovací zařízení v [katastrální uzemí], ul. [adresa] (dále jen předmětnou budovu) za účelem provozování dlouhodobých sociálních programů v souladu se svými stanovami, a to na dobu 40 let za nájemné ve výši 1.000 Kč ročně. Žalovaná dle čl. III. bod 4. smlouvy souhlasila s obnovou a modernizací budovy tak, aby splňovala podmínky a požadavky standardů Ministerstva práce a sociálních věcí Tyto změny a úpravy se zavázal žalobce provádět tak, aby finančně nezatížily žalovanou a ve vlastní režii. Žalobce je spolkem a hlavní činností spolku dle stanov je poskytování sociálních služeb, výkon sociální práce, sociálních aktivit a sociálních činností, které spolek provádí v souladu se zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Od počátku od roku 2003 je předmětná budova využívána hlavní činností, a to pobytovou službou pro osoby diagnostikované s duševním onemocněním schizofrenie. Tato služba je vykonávaná v rámci zákona o sociálních službách jako terapeutické komunity. Jedná se o pokoje jedno a dvoulůžkové a je zde ubytováno celkem 16 osob, když kapacita předmětné budovy je 16 osob. Pobytová služba znamená, že klienti žijí v domě dlouhodobě, řádově několik let. Vedlejší činnosti, které realizuje spolek v budově, jsou zapsány v živnostenském rejstříku, a to výroba textilií, když v budově je tkalcovský stav, na kterém klienti zhotovují textilní výrobky. Dále v budově v suterénu klienti realizují výroby drobných výrobků např. bižuterie, výrobky ze dřeva např. krmítka, budky. Lze konstatovat, že po celou dobu trvání smlouvy o nájmu budovy je budova užívána v souladu se sjednaným účelem nájmu. Žalovaná vypověděla dne 26. 5. 2021 smlouvu o nájmu budovy uzavřenou dne 14. 2. 2003. Žalobce se proti výpovědi bránil námitkami ze dne 10. 6. 2021 v souladu s ustanovením § 2314 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Okresní soud má za to, že nelze přezkoumat oprávněnost výpovědi soudem dle ustanovení § 2314 o. z., kdy se jedná o úpravu zvláštního ustanovení o nájmu prostoru sloužícího k podnikání. Žalobce však není osobou podnikající, ale spolkem, pro který podnikání nebo jiná výdělečná činnost hlavní činností být nemůže dle ustanovení § 217 odst. 1 o. z. Z provedeného dokazování bylo postaveno najisto, že předmětná budova není žalobcem užívána převážně k podnikání, ale pouze částečně, a to na činnosti, které má žalobce zapsány v živnostenském rejstříku. Předmětná budova je převážně užívána pro pobytovou službu klientů spolku v souladu se zákonem č. 108/2006 Sb. Zároveň však není důvodu, aby soud odepřel žalobci projednání žaloby za situace, kdy se žalovaná nedomáhá v jiném soudním řízení nebo v tomto řízení vzájemným návrhem vyklizení budovy. Okresní soud má za to, že za této situace je na místě užití obdobného ustanovení § 2290 o. z., kterým žalobce jako nájemce má právo podat návrh soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď ze smlouvy o nájmu budovy oprávněná. Při této podané žalobě není potom na místě zkoumat naléhavý právní zájem, jak se domnívá žalovaná, ale je na místě zkoumat oprávněnost výpovědi ze dne 26. 5. 2021. Žalovaná v podané výpovědi shledala porušení čl. VI. bod 1. a 4. smlouvy, když žalovaná měla za to, že neudělila souhlas k rekonstrukci budovy v první ani druhé etapě. Z provedeného dokazování má soud postaveno najisto, že žalovaná vyjádřila svůj souhlas s první etapou rekonstrukce budovy, která probíhala v letech 2003 – 2004 přímo v textu smlouvy o nájmu budovy, a to v článku III. bod 4. Souhlas s realizací druhé etapy rekonstrukce budovy, která probíhala v letech 2011 - 2013, vyjádřil za žalovanou tehdejší jednatel žalované [jméno] [příjmení], což vyplývá ze souhlasu vlastníka objektu s realizací projektu na č. l. 18 spisu a z účastnické výpovědi [jméno] [příjmení]. Žalovaná v podané výpovědi měla dále za to, že je dán důvod k podání výpovědi dle čl. VI. bod 2. smlouvy, když dle žalované žalobce používal budovu v rozporu s podmínkami smlouvy. Okresní soud má však za to, že po celou dobu trvání smlouvy o nájmu budovy je budova užívána v souladu se sjednaným účelem nájmu. Není tedy dán důvod k podání výpovědi dle čl. VI. bod 2. smlouvy. Okresní soud považuje jednání žalované za účelové a má za to, že žalobce neporušil čl. IV. bod 1. a 4. ani čl. VI. bod 2. smlouvy o nájmu budovy, proto je výpověď ze dne 26. 5. 2021 neoprávněná. 3. Proti tomuto rozsudku, a to proti všem jeho výrokům, podala včasné odvolání žalovaná, která navrhla rozhodnutí okresního soudu změnit tak, že žaloba bude zamítnuta. Namítala, že okresní soud věc nesprávně právně posoudil, kdy názor, dle kterého je v dané věci na místě užití obdobného ustanovení § 2290 občanského zákoníku, aniž je třeba zkoumat naléhavý právní zájem, pokládá žalovaná za zcela nesprávný. Podle § 2290 občanského zákoníku se sice nájemce může domáhat toho, aby soud přezkoumal, zda je výpověď oprávněná, ve lhůtě do 2 měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla, ale výlučně tehdy, jedná-li se o nájem bytu nebo domu. Ustanovení § 2290 občanského zákoníku (Přezkum výpovědi soudem) je zařazeno v Pododdílu 2. Zvláštní ustanovení o nájmu bytu a nájmu domu. Právní úprava tohoto pododdílu se tedy vztahuje pouze k nájemním vztahům, kdy pronajímatel přenechává nájemci byt nebo dům (předmět nájmu) k zajištění bytových potřeb nájemce a případně i členů jeho domácnosti. Právo podat návrh k soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď oprávněna, mají ve smyslu § 2290 občanského zákoníku, toliko nájemci bytu či domu, který slouží k zajištění bytových potřeb nájemce. O tento případ se v posuzované věci nejedná, neboť v řízení bylo prokázáno, že nájemce užíval předmět nájmu – budovu – ubytovací zařízení v k. ú. [obec], ul. [ulice], [adresa], dle Smlouvy o nájmu budovy, dle čl. II. za účelem provozování dlouhodobých sociálních programů v souladu se stanovami žalobce. Účelem nájmu tedy není„ zajišťování bytových potřeb nájemce“ ve smyslu ust. § 2235 o. z., ale prostor byl žalobci pronajat do užívání za jiným účelem. Z tohoto důvodu je nutno uplatnit na daný nájemní vztah jinou právní regulaci, a to obecnou úpravu nájmu, nikoliv právní regulaci dle Pododdílu 2. Zvláštní ustanovení o nájmu bytu a nájmu domu. Žalobce si nepronajal předmětný prostor za účelem uspokojování svých bytových potřeb, ale pouze za účelem poskytování sociálních služeb svým klientům, jejichž součástí sice je poskytování ubytování osob (odlišných od nájemce), ale všechny tyto osoby uspokojují svou bytovou potřebu jinak – domov mají jinde. Právní úprava nájmu bytu a domu se v takovém případě nemůže použít, neboť se jedná o přechodné ubytování. Daný nájemní vztah nevznikl jako nájemní vztah k domu či bytu, podle dřívější právní úpravy, a nelze na něj ani aplikovat ust. § 2235 a násl. o. z. Občanský zákoník navíc vychází z principu, že právnická osoba nemá bytové potřeby, a tudíž nemůže být nájemcem bytu podle § 2235 o. z. Nájemcem bytu podle § 2235 o. z. mohou být jen lidé. Právo nájmu bytu je tedy jednoznačně vázáno na fyzickou osobu a jeho prostřednictvím uspokojuje fyzická osoba jako nájemce bytu svou potřebu bydlení. (viz. ust. § 2235 a komentář k němu, nakladatelství C. H. Beck, judikát Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1983/2006 a rovněž sp. zn. 26 Cdo 1973/2006). Prvoinstanční soud se mýlí, pokud má za to, že lze přiměřeně aplikovat na daný právní vztah ust. § 2290 o. z., neboť takovou žalobu lze podat výlučně tehdy, jsou-li pro to splněny hmotněprávní podmínky. Žalobu je oprávněn podat výlučně nájemce, který je fyzickou osobou, kdy předmětem nájmu je byt nebo dům sloužící nájemci k zajištění bytových potřeb nájemce, popřípadě i členů jeho domácnosti. Je nesporné, že žalobce v postavení nájemce je právnickou osobou - spolkem, zapsanou ve spolkovém rejstříku pod spisovou značkou [anonymizováno] [číslo], vedeném Krajským soudem v Ostravě, a nikoliv osobou fyzickou. Nejde-li o nájem bytu či nájem domu sloužící k uspokojování bytových potřeb nájemce, popřípadě i členů jeho domácnosti, nelze se domáhat přezkumu výpovědi z nájmu dle § 2290 o. z., jak nesprávně dovodil prvoinstanční soud. Soudu právo„ přiměřené aplikace“ ust. § 2290 o. z. nepřísluší, neboť vlastní úvaha soudu zde není na místě. Nelze ani přisvědčit názoru soudu, že není důvodu, aby soud odepřel žalobci„ projednání žaloby“. Žalobce se v tomto řízení mohl domáhat svých práv, ovšem za předpokladu, že by v řízení tvrdil a prokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a to ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., kdy se lze v soudním řízení domáhat určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Pokud se ale žalobce domáhá„ určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu“, nemůže taková žaloba obstát a žaloba musí být primárně zamítnuta již z toho důvodu, že„ výpověď z nájmu“ není právní vztah ani právo, kterého by se v tomto řízení mohl žalobce domáhat dle § 80 písm. c) o. s. ř. Nejde-li o určení právního vztahu nebo práva, nemůže být dán ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Dle Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 539/2003,„ Je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne) existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. O takový případ jde zásadně i tehdy, domáhá-li se žalobce určení neplatnosti výpovědi z nájmu“. Rozhodnutí o platnosti či neplatnosti výpovědi z nájemní smlouvy totiž nemá vliv na právní postavení žalobce a není tak splněna podmínka naléhavého právního zájmu. Žalovaná nadále trvá i na tom, že dala žalobci výpověď platně. Není-li však dán naléhavý právní zájem na určení, nelze přezkoumat žalobu po stránce věcné. 4. Žalobce se k odvolání žalované vyjádřil tak, že navrhuje rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdit, kdy uvedl, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobce předmětnou nemovitost užívá k provozování terapeutické komunity. Poskytování sociálních služeb je hlavní činností žalobce, kdy se nejedná o žádnou volnočasovou aktivitu, klienti žalobce jsou chronicky duševně nemocní lidé, kterým žalobce poskytuje ubytování a terapeutické programy, jedná se tedy o osoby vysoce citlivé na změny a ztráty jistot. Žalobce má tak i zájem na požadovaném určení neoprávněnosti výpovědi. Nelze po žalobci spravedlivě požadovat, aby svou činnost vykonával v nejistotě, zda je oprávněn prostory užívat, žalobce nemá jinou možnost, než se domáhat svého práva určovací žalobu, když žaloba na plnění nepřichází v úvahu. Určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1313/2015). 5. Na uvedené reagovala žalovaná tak, že v průběhu odvolacího řízení žalobce doplnil svá tvrzení o tom, v čem konkrétně spatřuje svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a ani po tomto doplnění tvrzení žalobce ohledně naléhavého právního zájmu nelze dospět k jinému závěru než takovému, že žalobce nemá na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu naléhavý právní zájem, domáhá-li se takového určení v soudním řízení. Žalobce žádnou faktickou„ nejistotou“, zda je oprávněn užívat předmětné prostory, netrpí. Žalovaná mu objektivně k této nyní deklarované nejistotě nezavdala žádný podnět. Byl to žalobce, kdo vyvolal tento spor, aniž mu žalovaná jakkoli fakticky bránila v užívání nemovitosti. Žalovaná v této souvislosti zdůrazňuje, že dosud ani nebylo zahájeno řízení o vyklizení nemovitosti, proto si podle žalované„ nejistotu“ založil v tomto řízení výlučně svým postupem – podáním této žaloby, kdy v řízení od počátku absentuje jeho naléhavý právní zájem na určení„ neoprávněnosti výpovědi z nájmu“. Hledá-li žalobce ohledně svého shora popsaného názoru oporu v judikatuře – konkrétně v rozhodnutí NS 26 Cdo 1313/2015, ve zmíněném rozhodnutí potřebnou podporu nemůže mít, protože z něj vyplývá přesně opak. 6. Krajský soud při konstatování, že odvolání je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalované je zcela důvodné. 7. Věc pak byla krajský soudem v souladu s ust. § 214 odst. 3 o. s. ř. projednána a rozhodnuta bez nařízení jednání ve věci, když odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. 8. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobou podanou u Okresního soudu v Jeseníku dne 6. 8. 2021 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že výpověď ze dne 26. 5. 2021 ze smlouvy o nájmu budovy uzavřené dne 14. 2. 2003 mezi žalobcem žalovanou, kterou dala žalovaná jako pronajímatel žalobci jako nájemci, je neoprávněná. Uvedl, že s žalovanou uzavřel dne 14. 2. 2003 smlouvu o nájmu budovy, jejímž předmětem bylo přenechání k užívání budovy [adresa] – jiná stavba na ulici [ulice] v [obec]. Budova stojí na pozemku [parcelní číslo] - zastavěná plocha a nádvoří, avšak není jeho součástí. Obě nemovitosti jsou zapsány u [stát. instituce], [stát. instituce] v katastru nemovitostí pro [územní celek], k. ú. [obec] na [list vlastnictví]. Jejich vlastníkem je žalovaná. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou 40 let. Účelem nájmu bylo provozování dlouhodobých sociálních programů nájemcem. V únoru a dubnu 2021 začal pronajímatel zpochybňovat platnost nájemní smlouvy, když údajně na jeho vyhotovení smlouvy je jako předmět smlouvy uvedena budova [adresa] a nikoliv [číslo] na ulici [ulice] v [obec]. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná nevlastní na ulici [ulice] žádnou jinou budovu, natož pak budovu [adresa], jednalo se jednoznačně o písařskou chybu, která nemá vliv na platnost uzavřené smlouvy, neboť o jejím obsahu nemohou být pochybnosti. V tomto smyslu se také žalobce žalované vyjádřil. Následně dne 27. 5. 2021 byla žalobci doručena výpověď ze smlouvy o nájmu budovy [adresa] na ulici [ulice] v [obec] ze dne 14. 2. 2003. Jako výpovědní důvod žalovaná uvedla, že nájemce používá přenechanou budovou v rozporu s podmínkami smlouvy (čl. V. bod 2. nájemní smlouvy). Proti této výpovědi podal žalobce v souladu s § 2314 občanského zákoníku námitky, neboť nesouhlasí s výpovědním důvodem, jak jej uvedla žalovaná. Žalovaná dále žalobci vytýká, že provedl ve dvou etapách generální rekonstrukci objektu, a tím změnil způsob užívání budovy, bez souhlasu pronajímatele. Ve skutečnosti dal pronajímatel souhlas s prováděním rekonstrukcí budovy již v samotné nájemní smlouvě. Rekonstrukce a modernizace budovy byla prováděna ve dvou etapách. 1. etapa v roce 2003 2004 cena oprav cca 1,5 milionu. 2. etapa v roce 2011 -2012 cena oprav cca 5,5 milionu. První etapa byla prováděna bezprostředně po podpisu smlouvy. Druhá etapa byla prováděna v rámci projektu,,Revitalizace zázemí sociálních služeb [název] [jméno] v [obec]“. S realizací a udržitelností projektu vyjádřila dne 18. 2. 2011 žalovaná souhlas. Žalobce převzal v roce 2003 budovu jako chátrající ruinu, do jejíž rekonstrukce v průběhu 18 let investoval značné částky. Žalovaná na námitky žalobce reagovala dopisem ze dne 21. 6. 2021, kde uvedl, že na výpovědi trvá a nemíní ji brát zpět, ke zpětvzetí výpovědi ze strany žalované nedošlo. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, kdy žaloba na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu je svou povahou žalobou o určení právní skutečnosti. Podle § 80 písm. c) o. s. ř. se lze v soudním řízení domáhat určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Jestliže se žalobce domáhá toho, aby soud určil, že je neoprávněná, nemůže taková žaloba obstát a žaloba musí být primárně zamítnuta již z toho důvodu, že výpověď z nájmu není právní vztah ani právo, kterého by se v tomto řízení mohl žalobce domáhat dle § 80 písm. c) o. s. ř. Nejde-li o určení právního vztahu nebo práva, nemůže být dán ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalovaná v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 539/2003. Je to přitom žalobce, který musí v žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, vždy tvrdit a následně prokázat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. V posuzované věci nejde o žalobu o určení právní skutečnosti, ze které by naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyplýval přímo z právního předpisu. Žalovaná uvádí, že výpověď z nájmu budovy dala žalobci platně a že na ní nadále trvá. Není-li však dán naléhavý právní zájem na určení, nelze přezkoumat žalobu po stránce věcné. Po provedeném dokazování listinami a výslechu výkonného ředitele žalobce a jednatele žalované vydal okresní soud dne 25. 1. 2023 napadený rozsudek. 9. Předně krajský soud považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje, stejně tak jako závěr o skutkovém stavu věci, který rovněž jako správný přejímá. 10. Co se pak týká právního hodnocení věci, zde je krajský soud s okresním soudem za jedno pouze v tom směru, že žalovaná jako pronajímatel a žalobce jako nájemce uzavřeli dne 14. 2. 2003 platnou nájemní smlouvu, na základě níž přenechala žalovaná žalobci předmětnou nemovitost k užívání. Dále se krajský soud s právním hodnocením věci okresního soudu neztotožňuje. Uvedený nájemní vztah se řídí obecnými ustanoveními o nájmu uvedenými v Pododdílu I. a ust. §§ 2201- 2234 o. z., kdy se nejedná o nájem bytu či domu dle Pododdílu 2 a ust. § 2235-2301 o. z. ani o nájem prostoru sloužícího k podnikání dle Pododdílu 3 a ust. § 2302-2315 o. z., jak bylo v řízení prokázáno a o tomto není mezi stranami sporu. Krajský soud se zcela ztotožňuje s argumentací žalované v tom směru, že na daný právní vztah v důsledku shora uvedeného nelze naprosto aplikovat ust. § 2290 o. z. ohledně práva domáhat se určení neoprávněnosti výpovědi, kdy se jedná i z pohledu systematiky zákona a řazení daného ustanovení ve speciálních ustanoveních o nájmu bytu a domu ve zvláštním pododdílu o specifické ustanovení sloužící k ochraně užší,„ privilegované a z pohledu zákonodárce nejzranitelnější“ skupiny osob, kterými jsou nájemci bytů a domů, kdy tento nájem je poskytován za účelem uspokojování základní lidské potřeby, kterou je potřeba bydlení. Nejedná se tedy o obecné ustanovení již z povahy jeho umístění v rámci speciální úpravy nájmu domu a bytu, které by bylo možno aplikovat na všechny typy nájmů. V tomto se ze strany okresního soudu, který se odvolával na argument, že není důvod odepřít žalobci projednání věci, jedná o nepřípustný exces v aplikaci právní normy, kdy užití analogie zde není na místě, neboť takové užití zcela popírá smysl tohoto speciálního ustanovení (§ 2290 o. z.) zařazeného zákonodárcem k ochraně určité„ privilegované“ skupiny osob, jak výše uvedeno, a zcela popírá smysl takového speciálního ustanovení. Pokud by měl zákonodárce v úmyslu umožnit domáhat se žalobou neoprávněnosti výpovědi z nájmu u soudu (bez nutnosti prokazovat naléhavý právní zájem) u všech typů nájmů, pak by jistě takové generální ustanovení bylo zařazeno v rámci obecných ustanovení o nájmu v Pododdílu 1. Ustanovení § 2290 o. z. na daný případ tedy nelze aplikovat. Otázkou pak zůstává, zda má žalobce na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu (dle obecných ustanovení o nájmu) naléhavý právní zájem, kdy u tohoto typu nájmu, na nějž se vztahuje obecná úprava nájmu, není taková možnost v zákoně výslovně uvedena na rozdíl od speciálních ustanovení o nájmu bytu či domu a ustanovení o nájmu prostoru sloužícího k podnikání, kde se naléhavý právní zájem presumuje a není potřeba jej tvrdit ani prokazovat. Uvedenou povinnost žalobce okresní soud svým postupem shora zcela obešel. 11. Lze pak plně přisvědčit odvolací argumentaci žalované v tom směru, že na projednání podané žaloby není a nemůže být dán naléhavý právní zájem již s ohledem na samotný předmět žalobního žádání (i přes doplnění tvrzení žalobce v tomto směru až v odvolacím řízení), okresní soud se nárokem neměl vůbec věcně zabývat a žalobu měl primárně zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu z níže uvedených důvodů. Pokud jde o naléhavý právní zájem na požadovaném určení, v tomto kontextu Nejvyšší soud uvedl, že„ určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu, nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení.“ Z uvedeného lze shrnout, že žalobce typicky bude mít naléhavý právní zájem na žalobě, nejsou-li kumulativně splněny následující podmínky: i) žaloba je podána preventivně k odstranění právní nejistoty či odstranění ohrožení práva, ii) dotčeného nároku se nelze domoci jinak (typicky žalobou na plnění) a iii) požadované soudní určení bude představovat finální vyřešení sporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, rozsudek NS ČR, sp. zn. 21 Cdo 236/2017, dostupné na www.nsoud.cz). Ustálená judikatura Nejvyššího soudu došla k závěru, že žaloba na určení neplatnosti výpovědi smlouvy tato kritéria nesplňuje. Nejvyšší soud konstatoval např. v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2147/1999 či usnesení, sp. zn. 26 Cdo 2074/2008 (dostupné na www.nsoud.cz), že posouzení ne/platnosti výpovědi smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, a tedy není dán naléhavý právní zájem na jejím určení. Na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, resp. neplatnosti nájemní smlouvy, není dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., neboť jestliže právní otázka (platnost smlouvy, resp. platnost výpovědi), o níž má být rozhodnuto, má povahu pouze předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (shodně rozhodnutí Nejvyššího osudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2074/2008 dostupné na www.nsoud.cz). Současně Nejvyšší soud uvedl, např. v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2147/1999 (dostupný na www.nsoud.cz) že„ lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká.“ Domáhá-li se tedy žalobce dalšího trvání smlouvy, respektive deklarace, že smluvní vztah mezi účastníky řízení trvá, nelze se soudně domáhat určení neplatnosti výpovědi smlouvy, ale je nutné se domáhat určení, že dotčený závazkový vztah (např. ten nájemní) trvá. Dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 522/2015 a sp. zn. 29 Odo 539/2003 (dostupné na www.nsoud.cz) pak opět„ Je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne) existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. O takový případ jde zásadně i tehdy, domáhá-li se žalobce určení neplatnosti výpovědi z nájmu.“. Není-li nárok na určení neplatnosti výpovědi způsobilým finálně narovnat vztahy mezi účastníky řízení, nemůže mít ani preventivní povahu, což v daném případě s ohledem na shora uvedené, nemá. Vnímáno touto optikou je pak žaloba na určení neplatnosti ukončení smlouvy výpovědí, kterou lze řešit jako otázku předběžnou v řízení o žalobě na plnění či v řízení o určení práva nebo právního vztahu, a která, jak shora uvedeno, finálně neřeší sporné vztahy mezi účastníky takovým způsobem, aby nedošlo k dalším sporům, je z praktického hlediska zcela nadbytečná a typově zastupuje právě ty žaloby, jejichž věcnému projednání požadavek naléhavého právního zájmu stanovený v § 80 o. s. ř. zamezuje. 12. S ohledem na skutečnosti shora uvedené má krajský soud za to, že nebylo potřeba ve vztahu k žalobci učinit ze strany okresního ani krajského soudu poučení ve smyslu ust. § 118 a) odst. 1, 3 o. s. ř., aby tvrdil a prokazoval naléhavý právní zájem na požadovaném určení, ač tak sám v průběhu odvolacího řízení učinil a tvrzení doplnil, kdy s ohledem na shora uvedené takový naléhavý právní zájem (i přes tvrzení uvedená žalobcem) z povahy věci nemůže být dán a žaloba s takto koncipovaným žalobním žádáním měla být pro jeho absenci bez věcného projednání zamítnuta. 13. Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. dle ustanovení § 220 o. s. ř. změnil tak, že žalobu zamítl, když okresní soud věc nesprávně právně posoudil. 14. S ohledem na změnu rozhodnutí ve věci samé, bylo nutno dle ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. nově rozhodnout i o nákladech řízení před soudem prvního stupně. 15. Pokud jde o náklady řízení před soudem prvního stupně, o těchto bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla ve věci plně procesně úspěšná, a má tak nárok na náhradu nákladů účelně vynaložených. 16. Náklady řízení před soudem prvního stupně na straně žalované jsou tak tvořeny odměnou za zastupování za 10 úkonů právní služby ve výši 25.000 Kč (1 úkon po 2.500 Kč dle § 7, § 9, odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. a), c), d), g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ a. t.“), a to za převzetí a přípravu zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 11. 10. 2021, vyjádření ze dne 2. 12. 2021, účast u jednání dne 11. 7. 2022, vyjádření ze dne 1. 9. 2022, účast u jednání dne 19. 10. 2022, vyjádření ze dne 7. 11. 2022, účast u jednání dne 16. 1. 2023, závěrečný návrh ze dne 20. 1. 2023 a jedna porada s klientem přesahující 1 hodinu dne 29. 6. 2022), náhrady hotových výdajů ve výši 3.000 Kč za těchto 10 úkonů právní pomoci po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 1, 4 a. t., cestovného k jednání soudu z [obec] do [obec] a zpět dne 11. 7. 2022 ve výši 1.828,85 Kč (celkem ujeto 240 km, při spotřebě 6,2 l benzinu /100 km jízdy, při ceně paliva nafta 47,10 Kč/1l a základní sazbě náhrady 4,70 Kč/1km jízdy, obojí dle vyhl. č. 511/2021 Sb.), cestovného k jednání soudu z [obec] do [obec] a zpět dne 19. 10. 2022 ve výši 1.828,85 Kč (celkem ujeto 240 km, při spotřebě 6,2 l benzinu /100 km jízdy, při ceně paliva nafta 47,10 Kč/1l a základní sazbě náhrady 4,70 Kč/1km jízdy, obojí dle vyhl. č. 511/2021 Sb.), cestovného k jednání soudu z [obec] do [obec] a zpět dne 16. 1. 2023 ve výši 1.904,20 Kč (celkem ujeto 240 km, při spotřebě 6,2 l benzinu /100 km jízdy, při ceně paliva nafta 44,10 Kč/1l a základní sazbě náhrady 5,20 Kč km jízdy, obojí dle vyhl. č. 467/2022 Sb.), náhrady za promeškaný čas cestami k těmto jednáním za 18 započatých půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 1, 3 a. t., tj. 1.800 Kč, to vše s připočtením 21 % DPH z odměny, cestovného a náhrad ve výši 7.426 Kč, neboť zástupkyně žalované je plátkyní DPH. Celkem tedy náklady řízení žalované před soudem prvého stupně činí částku 42.788 Kč. 17. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšná, neboť jejímu odvolání bylo vyhověno. Žalobkyně tedy má povinnost uhradit žalované plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za odvolání 2.000 Kč, odměny za zastupování advokátem dle ust. § 7, § 9, odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 d), k) a. t. v částce 5.000 Kč za 2 úkony právní pomoci po 2.500 Kč (odvolání, vyjádření ze dne 5. 4. 2023). Dále náklady tvoří náhrada hotových výdajů advokáta dle ust. § 13 odst. 1, 3 a. t. za 2 úkony právní pomoci po 300 Kč, tj. 600 Kč, a 21 % DPH – 1.176 Kč z odměny a náhrad, jíž je zástupkyně žalované plátkyní. Celkem tedy na náhradě nákladů odvolacího řízení náleží žalované částka 8.776 Kč. 18. Celkové náklady řízení žalované před soudy obou stupňů tak činí částku 51.564 Kč. 19. Místo plnění u náhrady nákladů řízení určil krajský soud v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta žalované s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro povolení delší lhůty plnění či povolení plnění ve splátkách. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Jeseníku ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku. Samostatné dovolání jen proti výroku II. přípustné není. Olomouc 13. dubna 2023 Mgr. Pavel Telec předseda senátu