2 11 Co 112/2023 Číslo jednací: 11 Co 112/2023-46 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Zuzany Ihnátové a JUDr. Evy Placzkové ve věci žalobců: a) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] b) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], [příjmení], Irsko o zaplacení částky 1.341,67 EUR s příslušenstvím (řízení o drobných nárocích) k odvolání žalobců proti usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově, č. j. 106 C 87/2023-32 ze dne 13. 4. 2023 takto: Usnesení okresního soudu se mění takto: Řízení se nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně prohlásil svou mezinárodněprávní nepříslušnost (odst. I. výroku), řízení zastavil (odst. II. výroku), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. III. výroku), rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobcům (odst. IV. výroku). 2. Proti usnesení podali včasné odvolání žalobci. V doplnění odvolání uvedli, že soud nesprávně aplikoval Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 (dále jen Nařízení Brusel I bis). Již z obsahu podaného návrhu i z požadované částky vyplývá, že žalobci nepožadovali v řízení pouze paušální náhradu podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, ale i škodu individualizovanou a popsali rozsah způsobené škody vzniklé v důsledku zpoždění letu. Žalobci tak uplatnili nejen standardizovanou a okamžitou náhradu dle Nařízení č. 261/2004, ale i skutečnou škodu. Právo na náhradu škody podle čl. 7 uvedeného Nařízení je dodatečným právem k systému náhrady škody podle čl. 19 Montrealské úmluvy. Žalobci tak podaným návrhem uplatnili dva na sobě nezávislé nároky, jež se řídí dvěma odlišnými právními rámci. Odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2473/2018, jenž konstatoval, že pouze pokud je podán návrh na náhradu škody způsobenou zpožděním letu na základě Nařízení č. 261/2004, nelze použít Montrealskou úmluvu. Tedy argumentem a contrario v situaci, kdy je vznesen nárok na náhradu skutečné škody je soud povinen použít Montrealskou úmluvu a s ohledem na dva odlišné procesní právní režimy vyhodnotit použitelnost právní normy ve vztahu k Nařízení Brusel I bis. S ohledem na výše uvedené se měl soud zabývat otázkou použitelnosti pravidel mezinárodní příslušnosti v Montrealské úmluvě podle jejího čl. 33 odst. 1 ve vztahu k Nařízení Brusel I bis. Žalobci jsou názoru, že čl. 33 odst. 1 Montrealské úmluvy má aplikační přednost před použitím Brusel I bis, neboť se jedná o speciální úpravu podle čl. 67 Nařízení Brusel I bis. Evropská unie jakožto subjekt je signatářem Montrealské úmluvy a měl být aplikován čl. 33 odst. 1. Uvedený článek je třeba interpretovat v souladu se spotřebitelskou ochranou. Žalobci odkazují na rozhodnutí italského Nejvyššího soudu (Corte di Cassazione) sp. zn. 3561/2020, který se věnoval otázce soudní příslušnosti v případě nákupu letenky pomocí webového prohlížeče. K tomu uvedl, že v případě objednávky letenek, která byla učiněna přes webový prohlížeč, je potřeba čl. 33 Montrealské úmluvy interpretovat tak, že v případě pasažérů, kteří si objednali letenky online u dopravce pocházejícího z EU by místně příslušným mohl být soud, v němž má objednatel bydliště či sídlo (kde obdržel potvrzení, že byla jeho žádost o zakoupení letenky přijata). S ohledem na skutečnost, že webové stránky jak [právnická osoba] se sídlem v Česku, ale i samotného přepravce - tj. žalované - jsou v českém jazyce, obchodní podmínky žalované jsou rovněž v českém jazyce a jsou veřejně dostupné prostřednictvím internetu, cena přepravy je také uvedena v českých korunách je možné zhodnotit, že žalovaná se zaměřuje mimo jiné i na cestující z Česka. Žalovaná se tak vědomě zaměřuje na členský stát spotřebitelů a z jejího webového prohlížeče lze dovodit její úmysl uzavírat přepravní smlouvy se spotřebiteli v Česku. Výše uvedeným výkladem lze dovodit mezinárodní příslušnost českých soudů. V tomto smyslu se žalobci domáhali změny napadeného rozhodnutí tak, že se řízení nezastavuje. 3. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení předcházející jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 4. Z obsahu spisu se podává, že ve smyslu evropského řízení o drobných nárocích na žalobním formuláři (čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007) podali žalobci žalobu vůči žalované. Ve skutkových tvrzeních popsali situaci, kdy si zakoupili u spol. [webová adresa] letenky označeného čísla na lety konané žalovanou, konkrétně z Říma do Zadaru dne 19. 9. 2022 v čase odletu 19:20 hodin, čas příletu 20:20 hodin a navazující let ze Zadaru do Vídně téhož dne v čase odletu 21:40 hodin a čas příletu 22:45 hodin. Došlo ke zpoždění prvního letu, jehož start byl až v čase 23:25 hodin a příletu do Zadaru v čase 00:15 hodin. V souvislosti s tím žalobci nestihli navazující spoj do Vídně. Došlo ke vzniku škody na straně žalobců, kteří v souladu s Nařízením č. 261/2004 požadují k zaplacení níže uvedené. Žalobci s vědomím, že nestihnou navazující let, zakoupili občerstvení v hodnotě 28,78 EUR, dále s ohledem na přílet na letiště v Zadaru byli nuceni vyhledat si ubytování a dopravu mezi letištěm a místem ubytování, kdy vynaložili částky 144 EUR za zapůjčení vozidla a za ubytování v hotelu 98,75 EUR. Dále byli nuceni vynaložit částku 26,90 EUR, jakožto doplatek za parkoviště ve Vídni. Za částku 543,24 EUR zakoupili letenky u spol. [anonymizována dvě slova] na den 20. 9. 2022 v čase odletu 13:35 hodin. Paušální náhradu dle Nařízení č. 261/2004 požadují ve výši 500 EUR (2x 250 EUR za zpožděný let). Celkem požadují zaplacení částky 1 341,67 EUR, pohledávka se stala splatnou dne 22. 12. 2022 na základě doručení předžalobní výzvy k zaplacení. 5. Následně soud I. stupně řízení zastavil pro nedostatek mezinárodní příslušnosti Českých soudů, kdy dospěl k závěru, že nelze aplikovat ani čl. 17 Nařízení Brusel I bis, ani jeho čl. 7. Postupoval ve smyslu § 103 a § 104 odst. 1 věta prvá o. s. ř. s tím, že jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení a řízení proto zastavil. 6. Odvolací soud byl při přezkumu správnosti rozhodnutí okresního soudu veden těmito úvahami: 7. Dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ve smyslu čl. 6 a 7 má cestující právo na náhradu škody při zpoždění o dvě hodiny nebo více v případě letu o délce nejvýše 1500 km 250 EUR. Dle čl. 12 toto Nařízení se použije, aniž jsou dotčena práva cestujících požadovat další náhrady. Náhrady poskytnuté podle tohoto Nařízení mohou být od dalších náhrad odečteny. 8. Soudní dvůr ve věci C -204/08 ([jméno] [anonymizováno] proti [anonymizována tři slova]) dospěl k závěru, že je-li návrh podán na základě Nařízení č. 261/2004, bude přezkoumán na základě Nařízení č. 44/2001 (pozn. soudu: Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 - Brusel I nahrazeno později Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 - Brusel I bis, kdy odvolací soud je toho názoru, že závěry v označeném rozsudku Soudního dvora jsou použitelné také za účinnosti Nařízení Brusel I bis). Soudní dvůr dospěl k závěru, že letecká doprava představuje již z důvodu své povahy služby poskytované nedělitelným a jednotným způsobem, a to z místa odletu do místa příletu letadla, takže v takových případech není možné na základě hospodářského kritéria rozlišit určitou část poskytování služby, která by představovala hlavní plnění, jež bylo poskytnuto v konkrétním místě. Za těchto podmínek musí být jak místo odletu, tak místo příletu letadla ze stejného důvodu považováno za místo hlavního poskytování služeb, které jsou předmětem smlouvy o letecké přepravě. 9. O závěr tohoto rozsudku se opírá také usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 2473/2018, kdy konstatoval, že nároky založené na dotčených ustanoveních Nařízení č. 261/2004 a nároky založené na Montrealské úmluvě se tak řídí dvěma odlišnými právními rámci. SDEU proto v jím posuzované věci uzavřel, že vzhledem k tomu, že byl podán návrh pouze na základě Nařízení č. 261/2004, nelze použít Montrealskou úmluvu. 10. Úmluva o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě podepsaná v Montrealu 28. května 1999 (dále jen Montrealská úmluva), je mezinárodní smlouvou, jíž je vázána Evropská unie, tudíž její jednotlivé státy včetně Česka. Dle čl. 19 Montrealské úmluvy dopravce odpovídá za škody způsobené zpožděním letecké dopravy cestujících, zavazadel nebo nákladů. Dle čl. 33 odst. 1 žalobu o náhradu škody je možno podat podle volby žalobce na území jedné ze smluvních stran, buď u soudu, kde má dopravce bydliště, nebo u soudu hlavního sídla jeho podnikání nebo u soudu v místě jeho podnikání, ve kterém byla přepravní smlouva sjednána, nebo u soudu v místě určení. Dle čl. 49 Úmluvy jakékoliv ujednání v přepravní smlouvě a ve všech zvláštních smlouvách uzavřených před vznikem škody, v nichž se strany záměrně zavazují nedodržovat předpisy a pravidla stanovená v této úmluvě buď tak, že byla sjednána platnost jiných zákonů, anebo tak, že byla změněna pravidla týkající se soudních pravomocí, jsou neplatná a právně neúčinná. 11. Z obsahu žaloby je zřejmé, že žalobci uplatňují vůči žalované dvě skupiny nároků: 1) nárok na paušální náhradu za zpoždění letadla ve smyslu čl. 7 Nařízení č. 261/2004 a 2) nárok na náhradu škody ve smyslu čl. 19 Montrealské úmluvy, kdy škoda je představována těmi částkami, které žalobci fakticky vynaložili na koupi nových letenek, ubytování, občerstvení, dopravy mezi ubytováním a letištěm a parkování automobilu na placeném parkovišti ve Vídni. Každá z těchto skupin uplatněných nároků je upravena jinou právní normou, kdy z Nařízení č. 261/2004 je zřejmé, že ohledně paušální náhrady za zpoždění letadla z Říma do Zadaru je mezinárodně příslušným buď soud odletu (Itálie), nebo příletu zpožděného letadla (Chorvatsko). Zároveň je však uplatněna náhrada škody dle Montrealské úmluvy, která v čl. 33 stanoví, u kterých soudů může žalobce podat žalobu pro náhradu škody v případě zpoždění letadla. 12. Odvolací soud by považoval za nespravedlivé a vůči žalobcům neúměrně tvrdé, pokud by museli žalobci z jednoho skutkového základu (zpoždění letadla) žalovat jeden nárok u jiných soudů, než druhý nárok. V tomto případě nárok uplatněný dle čl. 19 Montrealské úmluvy, který činí 841 EUR převyšuje nárok uplatněný z Nařízení č. 261/2004 ve výši 500 EUR Odvolací soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že je na místě aplikovat Montrealskou úmluvu, která ve svém čl. 33 odst. 1 upravuje mezinárodní příslušnost soudu. 13. Dle názoru odvolacího soudu je pro tento případ použitelné rozhodnutí Nejvyššího kasačního soudu Itálie z 13. 2. 2020, č. 3561. Uvedený soud řešil otázku, zda pod jurisdikci italských soudů spadá případ žaloby žalobců, kteří online zakoupili letenky pro let provozovaný [právnická osoba] a za zrušený let požadovali v souladu s Nařízením č. 261/2004 náhradu 250 EUR za každého z žalobců a dále požadovali náhradu nákladů vynaložených na nákup dvou letenek letadla na následující den, náklady za přenocování v hotelu a jídlo. Italský Nejvyšší kasační soud rozhodl, že pro určení soudu příslušného pro projednání sporu týkajícího se peněžité náhrady za zpoždění při provádění operací letecké dopravy, které utrpěli kupující s bydlištěm v Itálii, i když smlouva uzavřená s leteckou společností obsahuje ustanovení o rozšíření pravomoci, uplatní se kritéria uvedená v čl. 33 Montrealské úmluvy. 14. V předmětné právní věci žalobci zakoupili letenky na let [právnická osoba] z Říma do Zadaru a ze Zadaru do Vídně prostřednictvím [právnická osoba], která má své sídlo v [obec]. Je to český internetový vyhledávač letenek po celém světě umožňující jejich rezervaci a koupi. Vyhledávač se zaměřuje na propojování letů leteckých společností, které spolu normálně nespolupracují. Díky unikátnímu algoritmu umožňuje společnost kombinaci přepravy více než 750 dopravců (zdroj: [webová adresa]). Prostřednictvím uvedeného vyhledávače letenek žalobci mající bydliště v Česku si objednali a zakoupili letenky pro uvedené lety. Společnost [anonymizováno] mající své sídlo v Irsku provozuje své webové stránky rovněž v českém jazyce a také všeobecné podmínky přepravy jsou na internetu v českém jazyce. Je pravdou, že v bodě 2.4 podmínek je uvedeno, že pokud Úmluva nebo příslušné právní předpisy nestanoví jinak, smlouva o přepravě s touto společností a tyto všeobecné podmínky se řídí a vykládají v souladu s právem Irska. Zde odvolací soud poznamenává, že toto ujednání všeobecných přepravních podmínek považuje za neplatné a právně neúčinné v souladu s čl. 49 Montrealské úmluvy. Tento článek (viz citován shora) jednoznačně stanoví, že pokud před vznikem škody si strany ujednaly jurisdikci jiných soudů, než jak vyplývá z Montrealské úmluvy, toto ujednání je neplatné. K ujednání o jurisdikci irských soudů by muselo dojít po vzniku škody v předmětné věci, což se evidentně nestalo. 15. Je tak dána situace, kdy žalobci bydlící v Česku si prostřednictvím českého internetového vyhledávače zakoupili letenky na let z Říma do Zadaru a ze Zadaru do Vídně, tudíž v rámci Evropské unie, a let měl být uskutečněn leteckou společností mající rovněž sídlo na území Evropské unie, která v Česku provozuje své internetové stránky v českém jazyce. V souladu s rozsudkem Nejvyššího kasačního soudu Itálie z 13. 2. 2020, č. 3561 a čl. 33 odst. 1 Montrealské úmluvy dospěl odvolací soud k závěru, že je dána mezinárodní příslušnost českých soudů. Montrealská úmluva blíže neurčuje, co lze rozumět pod místem podnikání dopravce, nicméně lze vycházet z toho, že se jedná o území, v němž dopravce vykonává svoji podnikatelskou činnost, aniž by v takovém místě musel mít svoji pobočku či jiným způsobem zaregistrovanou organizační jednotku. Může se, stejně jako v daném případě, jednat o situaci, kdy [právnická osoba] provozuje lety také na území Česka a své internetové stránky pro české cestující má v českém jazyce, a to včetně všeobecných přepravních podmínek. Internetový vyhledávač [webová adresa] je rovněž českou společností, která provozuje nabízené služby v českém jazyce a tyto služby byly využity žalobci pro zakoupení letenek žalované společnosti, přičemž rovněž žalobci mají své místo bydliště v Česku a nebylo v žalobních tvrzeních ani v odvolání uvedeno, že by tyto letenky kupovali online z jiného místa než místa svého bydliště. 16. V souladu s čl. 17 odst. 3 nelze Ujednání o příslušnosti soudu u spotřebitelských smluv použít na uvedený případ. 17. V souladu se shora uvedenými závěry dospěl odvolací soud k závěru, že je dána mezinárodní příslušnost českých soudů a v souladu s § 220 odst. 1 o. s. ř. napadené rozhodnutí změnil tak, že se řízení nezastavuje. Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat dle § 239 o. s. ř. jen dovolací soud. Účastník může podat dovolání do 2 měsíců od doručení usnesení odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to k Nejvyššímu soudu ČR v Brně. Ostrava 29. ledna 2024 JUDr. Jana Palkovská předseda senátu