2 15 Co 130/2024-84 Číslo jednací: 15 Co 130/2024-84 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 137 226,57 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 1. 2024, č. j. 28 C 9/2023-57, takto: I. Usnesení okresního soudu se ve výrocích I. a II. mění následovně: Mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu v Karviné se nevyslovuje a řízení o žalobě o zaplacení částky 137 226,57 Kč s příslušenstvím se nezastavuje. II. Usnesení okresního soudu se ve výroku IV. potvrzuje. Odůvodnění: 1. Okresní soud v záhlaví označeným usnesením vyslovil mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu v Karviné (výrok I.), řízení v celém rozsahu zastavil (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), uložil žalobkyni doplatit soudní poplatek za žalobu ve výši 1 372 Kč (výrok IV.) a rozhodl vrátit žalobkyni po splnění povinnosti dle výroku IV. poměrnou část zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 490 Kč (výrok V.). 2. V odůvodnění rozhodnutí okresní soud vyložil, že žalobkyně se vůči žalovanému domáhá zaplacení žalované částky 137 226,57 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze tří uzavřených smluv, dvou smluv o půjčce a jedné smlouvy o kontokorentním úvěru, které žalovaný uzavřel s předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]. – následně po fúzi společnost [právnická osoba].). Okresní soud zdůraznil, že žalovaný je státní příslušník Slovenské republiky, což dle jeho názoru zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012 (dále jen „Nařízení Brusel I bis“). Následně dospěl k závěru, že k projednání tohoto sporu není mezinárodně příslušný. Mezinárodní příslušnost je dle okresního soudu nutno určit podle čl. 17 odst. 1 písm. c) a čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, neboť smlouvy, na kterých žalobkyně zakládá své nároky, uzavírala právní předchůdkyně žalobkyně jako profesionál a žalovaný jako spotřebitel, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně z podstaty věci jako banka, tedy subjekt poskytující služby na základě povolení a licence [právnická osoba], zaměřovala svou podnikatelskou činnost na Českou republiku. Z toho, že žalovaný uzavřel rámcovou smlouvou o bankovních službách v roce 2013 a následně v letech 2019-2020 smlouvy o úvěru, soudu dovodil, že v době uzavření smluv, měl bydliště na území České republiky. Pojem bydliště je nutno dle judikatury Soudního dvora EU (usnesení ze dne 3. 9. 2020 ve věci C-98/20) vyložit tak, že se jím označuje bydliště spotřebitele ke dni podání žaloby. Okresní soud s tímto odůvodněním výrokem I. vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost, z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení výrokem II. zastavil, o náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 146 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Výrok IV. odůvodnil odkazem na položku 2 bod 2 Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a výrok V. ustanovením § 10 odst. 3 téhož zákona. 3. Proti tomuto usnesení v jeho celém rozsahu podala žalobkyně včasné blanketní odvolání s návrhem, aby odvolací soud usnesení změnil a rozhodl o pokračování v řízení. Namítala, že je dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky. Místem splnění závazků ze smlouvy o půjčce č. [číslo] je [adresa]. Mezinárodní příslušnost českých soudů je dána dle čl. 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka Nařízení Brusel I bis, neboť se jedná o nároky z půjček, které byly poskytnuty žalovanému bez uvedení účelu a žalobkyně ani její předchůdkyně neprovozují profesionální nebo podnikatelskou činnosti na území jiného státu. Žalobkyně odkázala na právní názory vyslovené Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, nebo ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1826/2011, dle nichž byla v obdobných věcech aplikována na mezinárodní příslušnost soudu dle čl. 7 Nařízení Brusel I bis (dříve čl. 5 Nařízení Brusel I) a nikoliv příslušnost dle čl. 17 odst. 1 Nařízení Brusel I bis (dříve čl. 15 odst. 1 Nařízení Brusel I). 4. Vyjádření žalovaného k odvolání žalobkyně nebylo podáno. 5. Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, přezkoumal napadené usnesení v plném rozsahu, neboť takto bylo včasným a přípustným odvoláním žalobkyně napadeno, a to v souladu s § 212a odst. 6 o. s. ř., přezkoumal i řízení vydání napadeného rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že zčásti jsou splněny podmínky pro potvrzení rozhodnutí a zčásti pro jeho změnu. 6. Z dosavadního obsahu spisu plyne, že žalobkyně se žalobou došlou okresnímu soudu dne 29. 9. 2022 domáhá vůči žalovanému zaplacení částky 137 226,57 Kč s příslušenstvím ze tří smluv. Tvrdí, že předchůdkyně žalobkyně jako banka uzavřela se žalovaným v postavení spotřebitele dne 1. 2. 2020 smlouvu o půjčce na částku 35 000 Kč, dne 14. 12. 2020 smlouvu o kontokorentu s úvěrovým limitem 20 000 Kč a dne 25. 11. 2019 smlouvu o půjčce na částku 75 000 Kč. U všech smluv porušil žalovaný splátkovou povinnost, došlo k zesplatnění úvěrů a půjček a žalobkyně uplatňuje z těchto smluv nároky na nesplacené jistiny úvěrů, smluvní pokuty, poplatky, úroky a úroky z prodlení. Žalobkyně v žalobě uvedla u žalovaného adresu [adresa]. Na tuto adresu se nezdařilo žalovanému soudem doručit jakoukoliv písemnost, tyto se vracely zpět s poznámkou, že na této adrese je žalovaný neznámý a nemá zde ani domovní schránku. Okresní soud pátral po bydlišti žalovaného a zjistil, že žalovaný je státní příslušník Slovenské republiky, dle písemností a sdělení obsažených ve spise nemá žalovaný na území České republiky evidován jakýkoliv pobyt. Okresní soud nechal prověřit adresu [adresa], ze zprávy [právnická osoba] ze dne 20. 6. 2023 (na čl. 40 spisu) plyne, že jim není známo ničeho o tom, že by žalovaný bydlel na této adrese a že se v bytové evidenci jeho jméno nevyskytuje. Z dalšího šetření vyplynulo, že žalovaný jako cizinec není a ani nebyl veden v evidenci dočasně usídlených cizinců a k jeho osobě nebyl v systému cizinecké policie nalezen žádný záznam (zpráva ze dne 13. 12. 2023 na čl. 50 spisu). Rovněž ze zprávy [název instituce], ze dne 19. 12. 2023 (čl. 52 spisu) bylo zjištěno, že žalovaný není a ani nikdy nebyl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, dle sdělení ze dne 20. 12. 2023 rovněž nikdy nepobíral žádné dávky. [název instituce], provedla šetření na místě samém na adrese [adresa], přičemž z jejich zprávy ze dne 8. 1. 2024 plyne, že na této adrese žalovaný zřejmě nebydlí, ani zvonek a ani schránka nejsou označeny příjmením žalovaného. Ze zprávy [název instituce], ze dne 26. 6. 2023 (čl. 43 spisu) plyne, že žalovaný má hlášen trvalý pobyt na Slovensku na adrese [adresa], a to nepřetržitě od 16. 9. 1997 dosud. Okresní soud následně veškeré soudní písemnosti doručoval žalovanému na adresu jeho trvalého pobytu [adresa], a to v souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2020/1784. 7. Odvolací soud má za to, že rozhodnutí okresního soudu je ve výrocích I. a II. nesprávné, neboť oproti závěrům okresního soudu dovodil, že je dána mezinárodní příslušnost českých soudů. 8. O věc s mezinárodním prvkem jde zejména v případech, kdy účastníkem právního vztahu je cizí státní příslušník nebo osoba s bydlištěm v cizině (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004). V dané věci je zcela zřejmé, že toto řízení v sobě obsahuje cizí prvek, který je dán osobou žalovaného, který má bydliště (faktické) na území Slovenské republiky (a měl je tam i ke dni zahájení řízení). 9. V této souvislosti považuje odvolací soud za nezbytné poukázat na to, že při určování mezinárodní pravomoci (příslušnosti) není soud povinen provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku, i když jsou tvrzení jedné strany zpochybňována druhou stranou. Soud může posoudit mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici (srov. rozsudek SDEU ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, H. K. proti Barclays Bank plc, body 64 a 65, a také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015). 10. Nařízení Brusel I bis je podle čl. 66 odst. 1 použitelné jen na řízení zahájená dne 10. 1. 2015 a později. Okresní soud proto zcela správně posuzoval pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů podle Nařízení Brusel I bis, když řízení v této věci bylo zahájeno dne 29. 9. 2022. 11. Dle čl. 62 odst. 1 Nařízení Brusel I bis se pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudu byl podán návrh, použije soud své právo. 12. Podle čl. 4 nařízení Brusel I bis platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 13. S ohledem na čl. 62 odst. 1 Nařízení Brusel I bis má odvolací soud za to, že ke dni zahájení řízení žalovaný neměl bydliště na území České republiky ve smyslu toho, jak termín bydliště vykládá naše právo (o. s. ř.). Bydlištěm se totiž rozumí místo pobytu fyzické osoby, ve kterém se zdržuje s úmyslem zdržovat se tam trvale, bydlištěm je zejména místo, kde má osoba svůj byt, rodinu, popřípadě kde pracuje, jestliže tam také bydlí, není vyloučeno, že fyzická osoba bude míti více bydlišť. Termín „bydliště“ nelze automaticky směšovat s adresou trvalého pobytu. Odvolací soud i nahlédnutím do listin, které žalobkyně připojila k žalobě (smlouvy o půjčkách a smlouva o kontokorentu) nezjistil, že by žalovaný měl ke dni uzavření smluv bydliště (ve smyslu faktického bydliště) na území České republiky. Ve všech smlouvách uvedl jako své bydliště adresu svého trvalého pobytu [adresa], přičemž na této adrese je dle centrální evidence Slovenské republiky hlášen dosud. Z podrobného šetření, které provedl okresní soud ke zjištění případného bydliště žalovaného na území České republiky (zpráva úřadu práce, vězeňské služby, cizinecké policie, bytového družstva z adresy [adresa] atd.) neplyne, že by žalovaný, kdy na adrese [adresa] či kdekoliv jinde na území ČR, bydlel, a to ke dni zahájení řízení, či ke dni uzavření smluv). Pokud okresní soud uvedl, že závěr o tom, že žalovaný ke dni uzavření smluv bydlel na území ČR, dovodil z uzavřených rámcových smluv, pak odvolací soud nahlédnutím do těchto smluv zjistil, že v nich naopak žalovaný jako své bydliště uvedl adresu svého trvalého pobytu na Slovensku. Skutečnost, že byly některé smlouvy uzavřeny (podepsány) žalovaným v [adresa], tj. na území České republiky, ještě neimplikuje závěr, že by musel mít žalovaný jen z tohoto důvodu na území České republiky v době podpisu smluv své bydliště. V rámci volného pohybu osob může spotřebitel uzavřít smlouvu v jakémkoliv státě, bez ohledu na to, kde má své bydliště. 14. Již nyní je zcela zřejmé, že mezinárodní příslušnost českých soudů ve vztahu k žalovanému nemůže být dána dle čl. 4 bod 1 Nařízení Brusel I bis, neboť žalovaný neměl ke dni zahájení tohoto řízení své bydliště v České republice, ale k tomuto datu měl bydliště (poslední zjištěné bydliště) v jiném členském státě EU, a to na území Slovenské republiky. Pro závěr, že měl žalovaný bydliště ke dni zahájení tohoto řízení na území České republiky se nepodařilo nalézt jakoukoliv oporu ve spise. 15. Za situace, kdy žalovaný neměl bydliště ani ke dni uzavření smluv na území České republiky, nelze ani dovodit, že by své bydliště přemístil po uzavření smluv na území Slovenské republiky, a proto se neuplatní ani závěry rozsudku SDEU sp. zn. C-296/20. Článek 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis a čl. 15 odst. 1 písm. c) Luganské úmluvy jsou shodné, sledují stejný cíl (ochranu spotřebitele), a proto je nutno výklad čl. 15 odst. 1 písm. c) Luganské úmluvy závazně podaný SDEU aplikovat i na čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis. Jelikož se však nejedná o situaci, kdy by spotřebitel měl bydliště ke dni uzavření smluv na území České republiky a až poté přesídlil na území Slovenské republiky, nelze článek 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis aplikovat. Pokud okresní soud aplikoval na mezinárodní příslušnost právě čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis, pak pochybil. 16. V daném případě není pochyb o tom, že předmětem řízení jsou nároky ze tří spotřebitelských smluv, které žalovaný uzavřel v postavení spotřebitele s právní předchůdkyní žalobkyně (původně [právnická osoba]. – následně po fúzi [právnická osoba].), která vystupovala při vzniku závazku jako podnikatel. Oddíl 4 Nařízení Brusel I bis by se použil jen tehdy, pokud by byly splněny podmínky stanovené v čl. 17 odst. 1 písm. a), b) nebo c) Nařízení Brusel I bis. Jelikož se nejedná o nároky ze smluv o koupi movitých věcí na splátky, ani o nároky ze smluv o návratné půjčce či jiného úvěrového obchodu určeného k financování koupě movitých věcí (žádný z úvěrů nebyl smluvně účelově vázán na financování koupě movité věci na splátky), a ani se nejedná o případ dle čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis (žalovaný neměl bydliště v době uzavření smluv na území ČR, kde byly smlouvy s předchůdkyní uzavřeny), nelze oddíl 4 na mezinárodní příslušnost aplikovat. 17. Mezinárodní příslušnost českých soudů, nebyla založena ani postupem dle čl. 26 Nařízení Brusel I bis. Žalovanému byla žaloba řádně předtím, než okresní soud vyslovil mezinárodní nepříslušnost, doručena, žalovaný se k žalobě žádným způsobem nevyjádřil. 18. Jelikož se nejedná o spor ve věci pojištění a ani o spor z pracovní smlouvy, příslušnost dle oddílu 3 a 5 Nařízení Brusel I bis založena být nemůže. Rovněž se nejedná o řízení, jež by splňovalo kritéria stanovená v čl. 24 Nařízení Brusel I bis, a proto nemůže být určena mezinárodní příslušnost ani dle oddílu 6 Nařízení Brusel I bis. 19. Za této situace by žalovaný, který měl ke dni zahájení řízení bydliště (poslední bydliště) na Slovensku, mohl být dle čl. 5 odst. 1 Nařízení Brusel I bis žalován v České republice jen na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 kapitoly II Nařízení Brusel I bis. 20. Odvolací soud se proto zabýval tím, zda není založena mezinárodní příslušnost českých soudů dle některého z pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 Nařízení Brusel I bis. 21. Pravidlo o obecné (základní) soudní příslušnosti (čl. 4 Nařízení Brusel I bis) je doplněno v čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel I bis pravidlem o zvláštní příslušnosti ve smluvních věcech, které odpovídá cíli úzkého vztahu a je odůvodněno existencí úzkého vztahu mezi smlouvou a soudem, který má o sporu rozhodnout (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 3. 5. 2007 ve věci C-386/05, [Anonymizováno] proti [Anonymizováno], bod 22). 22. Dle článku 7 odst. 1 Nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 23. Dle názoru odvolacího soudu byla mezinárodní příslušnost soudů České republiky založena právě dle čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I bis. 24. Nelze-li aplikovat pro žalovaného jako spotřebitele příznivější zvláštní úpravu týkající se spotřebitelských smluv, je na místě použít, jak správně žalobkyně v odvolání poukazuje, úpravu zvláštní příslušnosti obsaženou v článku 7 Nařízení, konkrétně v odstavci 1 písm. b), pod druhou odrážkou, upravující poskytování služeb. Výkladem pojmu služba ve smyslu Nařízení se zabýval Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci [právnická osoba]. proti [právnická osoba], C-533/07, v němž uzavřel, že pojem služba je třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu. Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie je službou též poskytnutí úvěru (srov. rozhodnutí ve věci [Anonymizováno] proti [název], C-222/95), přičemž poskytnutí úvěru lze považovat za činnost vykonávanou za úplatu (shodné závěry přijal například i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz). 25. V daném případě se tedy pro určení mezinárodní příslušnosti v tomto sporu uplatní čl. 7 odst. 1 písm. b) odrážka druhá nařízení Brusel I bis, přičemž půjčky a úvěr byly poskytnuty jako služba na území České republiky, a proto je založena mezinárodní příslušnost soudů České republiky k projednání a rozhodnutí sporů ze smluv uzavřených mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, které jsou předmětem tohoto řízení. Závěr okresního soudu o absenci mezinárodní příslušnosti českých soudů proto není správný. Rovněž tak neobstojí ani závěr okresního soudu o nedostatku podmínek řízení v podobě absence mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů. Odvolací soud proto k odvolání žalobkyně výroky I. a II. napadeného usnesení změnil dle § 220 o. s. ř. tak, že se řízení nezastavuje a mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu v Karviné se nevyslovuje. 26. V návaznosti na toto rozhodnutí pozbyly podkladu i závislé výroky III. a V. napadeného usnesení. 27. Za závislý nelze považovat výrok IV., kterým okresní soud uložil zaplatit žalobkyni doplatek do plné výše 5 % soudního poplatku z vyměřovacího základu z důvodu, že elektronický platební rozkaz navrhovaný žalobkyní soudem vydán nebyl a bylo dále pokračováno v řízení. Toto rozhodnutí okresního soudu je zcela správné. Žalobkyně vskutku zaplatila za návrh na vydání elektronického rozkazu soudní poplatek 5 490 Kč, tj. ve snížené výši (4 %) dle Položky 2 odst. 1 písm. c) Sazebníku poplatků, který tvoří přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek v nesnížené výši (5 %) činí 6 862 Kč, žalobkyně je povinna zaplatit doplatek ve výši 1 372 Kč, jak správně stanovil okresní soud, neboť elektronický platební rozkaz vydán nebyl, věc byla převedena do rejstříku C a bylo dále pokračováno v řízení, a proto je nutno vybrat od žalobkyně poplatek do výše dle Položky 1, jak stanoví Položka 2 odst. 2 Sazebníku poplatků. Odvolací soud proto tento výrok jako zcela správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil. 28. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení odvolací soud nerozhodoval, neboť se řízení nekončí a o těchto nákladech rozhodne okresní soud v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v konečném rozhodnutí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ostrava 19. prosince 2024 Mgr. Dagmar Gottwaldová předsedkyně senátu