2 15 CO 164/2022 Číslo jednací: 15 CO 164/2022 - 1101 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] za účasti účastníků v řízení před správním orgánem: 1. 1. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 2. 2. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] 3. 3. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] 4. 4. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] 5. 5. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] zastoupen advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 6. 6. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] 7. 7. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] 8. 8. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] 9. 9. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] 10. 10. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] [anonymizována tři slova] [příjmení] [příjmení] 11. 11. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 12. 12. [Právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] 14. 14. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] 15. 15. [právnická osoba], registrační [číslo] sídlem [adresa], Slovenská republika 17. 17. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] 18. 18. [Právnická osoba], [anonymizována tři slova], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 19. 19. [právnická osoba] [obec] [anonymizována tři slova], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] 20. 20. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 21. 21. [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 22. 22. [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] 23. 23. [právnická osoba] [anonymizováno] [příjmení], [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 24. 24. [právnická osoba] [anonymizováno 5 slov] [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 25. 25. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 26. 26. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] 27. 27. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 28. 28. [právnická osoba] [anonymizováno 5 slov], [IČO] sídlem [adresa] 29. 29. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] 30. 30. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] 31. 31. [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 32. 32. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] 33. 33. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] 34. 34. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 36. 36. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 37. 37. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] 38. 38. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] 39. 39. [právnická osoba] [anonymizováno 5 slov] [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] 40. 40. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 41. 41. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 42. 42. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 43. 43. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 44. 44. [právnická osoba] [anonymizováno 5 slov] [číslo] sídlem [adresa], Polská republika, zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 45. 45. [právnická osoba] [ulice] [anonymizována tři slova], [IČO] sídlem [adresa], Slovenská republika 46. 46. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] 47. 47. [právnická osoba] [jméno] [příjmení] [jméno], [anonymizována tři slova] [hmotnost] sídlem [adresa], Rakouská republika 48. 48. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] 49. 49. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 50. 50. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] 51. 51. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] 52. 52. [právnická osoba] [anonymizována čtyři slova] sídlem [adresa], Rakouská republika 53. 53. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] 54. 54. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 55. 55. [právnická osoba] [anonymizována tři slova], [IČO] sídlem [adresa] 56. 56. [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] 57. 57. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 58. 58. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] 59. 59. [právnická osoba] [anonymizována tři slova], [IČO] sídlem [adresa] 60. 60. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 61. 61. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], Slovenská republika 62. 62. [právnická osoba] [anonymizována čtyři slova], [IČO] sídlem [adresa] 63. 63. [právnická osoba] [právnická osoba] [anonymizováno], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 65. 65. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] 67. 67. [právnická osoba], [IČO] sídlem [ulice a číslo], [PSČ] [obec] 68. 68. [právnická osoba] v likvidaci, [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] 69. 69. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] 70. 70. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 71. 71. [právnická osoba],„ [anonymizována dvě slova]“, [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 72. 72. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 73. 73. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] 74. 74. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] 75. 75. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], Slovenská republika 76. 76. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] 77. 77. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 78. 78. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] 79. 79. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 80. 80. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] 81. 81. [právnická osoba] [anonymizováno 6 slov] [číslo] sídlem [adresa], Spolková republika Německo 82. 82. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] o žalobu dle části páté o. s. ř., k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 2021, č. j. 63 C 75/2019-816, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 5. 2023, č. j. 63 C 75/2019-942, takto: I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I., III. a IV. zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje. II. Soud žalobkyni poučuje, že má možnost podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví, a to k Městskému soudu v Praze. Podá-li tuto žalobu ve lhůtě 1 měsíce od právní moci tohoto usnesení, pak platí, že žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu v této věci. III. Žalobkyně ani žádný z dalších účastníků řízení před správním orgánem nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. IV. České republice se právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů vůči žalobkyni ani žádnému z dalších účastníků řízení před správním orgánem nepřiznává. Odůvodnění: 1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem zamítl žalobu (výrok I.), dále zastavil řízení ve vztahu mezi žalobkyní a účastníkem č. 35 v řízení před správním orgánem (výrok II.), zavázal žalobkyni nahradit účastníku č. 1 v řízení před správním orgánem na náhradu nákladů řízení částku 12 342 Kč (výrok III.) a ve vztahu mezi žalobkyní a účastníky č. 2 až č. 82 v řízení před správním orgánem rozhodl tak, že žádnému z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Okresní soud rozhodoval v řízení, v němž se žalobkyně žalobou došlou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 13. 3. 2013 a postoupenou Okresnímu soudu v Ostravě usnesením ze dne 19. 11. 2015, č. j. 25 C 23/2013-513, domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla rozhodnutí [anonymizována dvě slova] ze dne 10. 9. 2012, [číslo jednací] (dále jen„ rozhodnutí DÚ“), a [stát. instituce] ze dne 8. 1. 2013, [číslo jednací] (dále jen„ rozhodnutí MD“), zrušena a řízení, v němž byla výše uvedená rozhodnutí vydána, bylo zastaveno. Žalobkyně skutkově tvrdila, že jí bylo dne 9. 1. 2013 doručeno rozhodnutí MD, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí DÚ, jímž byl změněn text Prohlášení o dráze celostátní a regionální; Ceny za použití železniční dopravní cesty ve vlastnictví České republiky a podmínky jejich uplatnění od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012, které bylo zveřejněno v Přepravním a tarifním věstníku číslo 1-2/ 2012 ze dne 4. 1. 2012 v části G s označením G 2/1-2 2012 (dále jen„ Prohlášení o dráze“) a nahrazen novým obsahem čl. 6 .3.1.2. Těmito rozhodnutími bylo pravomocně rozhodnuto o sporu nebo jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních vztahů, neboť Prohlášení o dráze je nepochybně právním institutem vydávaným dle ustanovení § 34c zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách (dále jen„ ZoD“), a tedy povahou institutem soukromoprávním. Žalobkyně je přesvědčena, že výše uvedenými rozhodnutími byla ve smyslu § 246 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), dotčena na svých právech, neboť tato rozhodnutí byla vydána v rozporu s právními předpisy. 2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 12. 2014, č. j. 25 C 23/2013-392, byla žalobkyně vyzvána, aby doplnila svou žalobu tak, že určitě vymezí svůj žalobní návrh tak, aby obsahoval všechny náležitosti uvedené v § 79 a § 246 odst. 2 o. s. ř., tedy aby uvedla, jakým rozhodnutím ve věci má být v soudním řízení nahrazeno napadené rozhodnutí správního orgánu. 3. Na toto usnesení reagovala žalobkyně podáním ze dne 15. 1. 2015 (doručeným soudu dne 16. 1. 2015), které žalobkyně označila jako návrh na změnu/doplnění petitu žaloby dle výše uvedeného usnesení. Uvedla v něm, že svůj původní žalobní návrh doplňuje a tím opravuje tak, že se nově domáhá, aby soud rozhodl, že změna Prohlášení o dráze celostátní a regionální; Ceny za použití železniční dopravní cesty ve vlastnictví České republiky a podmínky jejich uplatnění od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012, zpracovaná přídělcem (žalobkyní) a zveřejněná v Přepravním a tarifním věstníku číslo 1-2/ 2012 ze dne 4. 1. 2012 v části G s označením G 2/1-2 2012, je platná, a dále, že tento rozsudek v plném rozsahu nahrazuje rozhodnutí DÚ a rozhodnutí MD. 4. Okresní soud dospěl v rámci svého rozhodnutí o věci k závěru, že žalobkyně podala původně ve věci žalobu, která není žalobou dle části páté o. s. ř., neboť se v ní žalobkyně domáhala zrušení správního rozhodnutí (rozhodnutí DÚ a rozhodnutí MD). Takový petit pak svým obsahem odpovídá žalobě ve správním soudnictví, jak bylo upraveno v o. s. ř. do 31. 12. 2002. Až dne 16. 1. 2015, tj. téměř po dvou letech od podání původní žaloby, se žalobkyně domáhala připuštění změny žaloby, která by již umožňovala projednání věci dle části páté o. s. ř. Avšak možnost podání takové žaloby je omezena dvouměsíční lhůtou stanovenou § 247 odst. 1 o. s. ř., jejíž zmeškání nelze prominout. Tato lhůta pak běží od okamžiku doručení rozhodnutí správního orgánu žalobkyni. S ohledem na tyto okolnosti proto okresní soud žalobkyní navrhovanou změnu žaloby v rámci jednání dne 10. 11. 2021 nepřipustil. Okresní soud totiž shledal postup žalobkyně v tomto směru jako obcházení zákona. V této souvislosti zmínil, že zákon (§ 247 odst. 1 o. s. ř.) stanoví poměrně krátkou lhůtu dvou měsíců pro podání žaloby dle části páté o. s. ř., která má především zajistit právní jistotu účastníků řízení před správním orgánem tím, že jejich práva a povinnosti, o kterých rozhodl příslušný orgán, nebudou zpochybňována po nepřiměřenou dobu. V daném případě však žalobkyně podala v zákonné dvouměsíční lhůtě žalobu, která nemohla být v řízení dle části páté o. s. ř. zjevně úspěšná, přičemž k nápravě tohoto stavu však žalobkyně přikročila až téměř po uplynutí dvou let. Žalobkyně se svým podáním ze dne 15. 1. 2015 domáhala změny žaloby v takovém rozsahu, který by znamenal žalobu zcela jiného typu. Akceptace této změny žaloby soudem by pak znamenala zvýhodnění žalobkyně, která by tak žalobu dle části páté o. s. ř. podala téměř dva roky po uplynutí zákonné lhůty stanovené § 247 odst. 1 o. s. ř. Okresní soud pak rovněž zohlednil, že ke změně o. s. ř. umožňující soudní přezkum rozhodování (ale i faktických zásahů a nečinnosti) orgánů veřejné správy došlo již od 1. 1. 2003. V době podání žaloby žalobkyní (tj. zhruba 10 let po této změně) se tak v případě žaloby dle části páté o. s. ř. nejednalo o žádný zcela nový institut, jehož existence by měla být pro žalobkyni nová a překvapivá. 5. Okresní soud tak dovodil, že se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí správních orgánů ([anonymizována dvě slova] – dále jen„ DÚ“ a [stát. instituce] – dále jen„ MD“) a zastavení řízení před těmito správními orgány, tj. něčeho, co nemá dle platné právní úpravy řízení části páté o. s. ř. v zákoně žádnou oporu. Okresní soud proto původní (nezměněnou) žalobu žalobkyně jako nedůvodnou zamítl a současně i rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. 6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, jímž se domáhala zrušení rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně okresnímu soudu především vytýkala, že nezohlednil, že k upřesnění petitu z její strany došlo na základě výzvy soudu, v důsledku čehož žalobkyně jen stěží mohla obcházet zákon. Pokud by pak okresní soud nepřipustil jí navrhovanou změnu žaloby, měl pak přistoupit k odmítnutí žaloby, o čemž byla žalobkyně poučena v usnesení ze dne 3. 12. 2014, jímž byla vyzvána k odstranění vady žaloby. Dle žalobkyně tak není možné dovodit, že by žalobkyně svým podáním ze dne 15. 1. 2015 měla v úmyslu měnit charakter žaloby, neboť již od samého počátku žalobkyně iniciovala řízení dle části páté o. s. ř. 7. Žalobkyně dále měla za to, že okresní soud mohl rozhodnout v režimu dle části páté o. s. ř. i o původním petitu žaloby. Správní orgán totiž může řízení probíhající před ním zastavit dle § 66 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, přičemž podmínky pro takový postup byly dle žalobkyně naplněny. Žalobkyně pak možná svůj petit v žalobě formulovala ne zcela obratně (měla zřejmě namísto termínu„ zrušit rozhodnutí“ použít termín„ nahradit rozhodnutí“), nicméně i tak je z petitu žaloby patrné, že se žalobkyně de facto domáhá toho, aby byla původní správní rozhodnutí nahrazena rozhodnutím, jímž bude řízení zastaveno. Navíc z tvrzení žalobkyně uvedených v doplnění žaloby ze dne 27. 5. 2014 jasně vyplývá, že žalobkyně pokládá rozhodnutí za bezpředmětná, neboť neměla být vůbec vydána, a tedy správní řízení mělo být zastaveno. Žalobkyně tak ani neměla za to, že by svým podáním ze dne 15. 1. 2015 jakkoliv změnila předmět žaloby, žalobní typ či že by navrhla jakoukoliv jinou zásadní změnu. 8. Podle žalobkyně pak nelze ani přehlédnout, že dle judikatury není možné mít na formulaci petitu v řízení dle části páté o. s. ř. takové požadavky, jako v běžném řízení sporném. Žalobkyně pak dovozuje, že jak petit původní žaloby, tak i petit uvedený v podání ze dne 15. 1. 2015 požadují totéž, neboť se jimi žalobkyně domáhá odklizení rozhodnutí DÚ a rozhodnutí MD a jejich nahrazení novým rozhodnutím, jímž by bylo řízení zastaveno. Žalobkyně pak po celou dobu řízení uváděla, že svůj nárok uplatňuje ve smyslu části páté o. s. ř., přičemž pokud by se snad svého nároku domáhala dle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen„ s. ř. s.“), nutně by musela v žalobě uvést i požadavek na to, aby věc byla následně vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení. Toho se však žalobkyně nikdy nedomáhala, a to ani v původní žalobě, ani v jejím doplnění ze dne 27. 5. 2014 a ani v podání ze dne 15. 1. 2015. 9. Dle žalobkyně pak měla být rozhodnutí regulátora (jehož funkci na území ČR plnily v letech 2012 a 2013 DÚ a MD) dle směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. 2. 2001, č. 2001 /14/, o přidělování kapacity železniční infrastruktury, zpoplatnění železniční infrastruktury a o vydávání osvědčení o bezpečnosti (dále jen„ Směrnice I.“) a směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 21. 11. 2012, č. 2012 /34/, o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru (dále jen„ Směrnice II.“), přezkoumatelná soudem, přičemž okresní soud svým postupem znemožnil domoci se tohoto práva. Žalobkyně pak také poukázala na celkovou délku řízení, kdy skoro 9 let čekala na nařízení jednání, v jehož rámci pak ani nedošlo k reálnému posouzení jejích argumentů a soudem bylo rozhodnuto ryze formalisticky a nikoliv souladně se zákonem. Žalobkyně pak rovněž namítala, že okresní soud neměl rozhodovat o vzájemné povinnosti účastníků řízení o náhradě nákladů řízení, neboť žalobkyně v tomto řízení nebrojila proti postupu kteréhokoliv z účastníků řízení, ale žalobou napadla vydaná rozhodnutí správních orgánů. 10. K odvolání žalobkyně podal vyjádření účastník č. 6 v řízení před správním orgánem (společnost [právnická osoba]), v němž poukázal na stanovisko generálního advokáta Soudního dvora EU ze dne 21. 9. 2023 ve věci projednávané pod č. C [číslo], podle nějž není zásadního věcného rozdílu v úpravě Směrnice I. a Směrnice II. Závěry učiněné generálním advokátem ve vztahu ke Směrnici II. je tak možno vztahovat i k předchozí Směrnici I. Přitom dle závěrů generálního advokáta existuje možnost, aby regulační subjekt přezkoumal legalitu poplatků za již uplynulá období platnosti. 11. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tedy ve výrocích I., III. a IV.), a to včetně řízení předcházejícího jeho vydání. V této souvislosti odvolací soud připomíná, že k přezkumu těchto výroků přistoupil pouze ve vztahu k účastníkům řízení uvedeným v záhlaví tohoto usnesení, tedy nikoliv ve vztahu k účastníkům č. 35 a č. 66 v řízení před správním orgánem, kteří byli účastníky řízení v době vyhlášení rozsudku okresního soudu. Vůči účastníku č. 35 v řízení před správním orgánem bylo totiž řízení zastaveno výrokem II. odvoláním napadeného rozsudku okresního soudu, přičemž vůči tomuto výroku odvolání podáno nebylo a tento výrok tak nabyl odděleně právní moci. Žalobkyně pak ve svém odvolání uváděla, že si podává odvolání proti nákladovému výroku IV. rozsudku okresního soudu jen v souvislosti s podáním odvolání proti meritornímu výroku I., který se účastníka č. 35 v řízení před správním orgánem nijak netýkal. Proto odvolací soud dovodil, že žalobkyně nenapadla nákladový výrok IV. ve vztahu k účastníku č. 35 v řízení před správním orgánem. Obdobně to pak platí i ve vztahu k účastníku č. 66 v řízení před správním orgánem, vůči němuž bylo řízení zastaveno usnesením okresního soudu ze dne 4. 5. 2023, č. j. 63 C 75/2019-942, z důvodu jeho zániku. Současně pak bylo tímto usnesením nově rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení ve vztahu k tomuto účastníku řízení. A jelikož ani jeden z těchto výroků nebyl napaden odvoláním a nabyl tak právní moci, má odvolací soud za to, že již nemohl ve svém rozhodnutí rozhodovat ani ve vztahu k tomuto účastníku řízení. 12. Odvolací soud při svém přezkumu postupoval v souladu s § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř., přičemž dospěl k závěru, že řízení před okresním soudem bylo zatíženo vadou ve smyslu § 212a odst. 5 o. s. ř. Odvolacímu soudu tak nezbylo, než rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu zrušit. 13. Odvolací soud se v rámci svého přezkumu v prvé řadě zabýval posouzením otázky, zda podáním žalobkyně ze dne 15. 1. 2015 došlo ke změně žaloby, přičemž dospěl k závěru, že nikoliv. Dle odvolacího soudu totiž žalobkyně v tomto podání pouze precizovala petit žaloby, neboť se i nadále domáhala fakticky téhož, jako do té doby. V původní žalobě požadovala zrušení rozhodnutí DÚ a rozhodnutí MD, kterými bylo rozhodnuto o návrhu účastníka č. 1 v řízení před správním orgánem (nyní s obchodní firmou [právnická osoba], v době rozhodování správních orgánů s obchodní firmou [právnická osoba]) na přezkum změny Prohlášení o dráze. Skutkově žalobkyně svůj nárok vymezila tak, že rozhodnutím DÚ a rozhodnutím MD byla dotčena na svých právech, neboť tato rozhodnutí neměla být vůbec vydána. Pokud byla vydána, stalo se tak zcela v rozporu s právními předpisy, přičemž pro tento závěr snesla celou řadu argumentů. Domáhala se pak, aby řízení ve věci (tedy zcela zjevně řízení o návrhu účastníka č. 1 v řízení před správním orgánem) bylo zastaveno. 14. Na základě výzvy Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 12. 2014, č. j. 25 C 23/2013-392, následně žalobkyně v podání ze dne 15. 1. 2015 uvedla, že opravuje svůj petit tak, že se domáhá, aby byla změna Prohlášení o dráze prohlášena za platnou. I nadále pak žalobkyně uváděla, že považuje rozhodnutí DÚ a rozhodnutí MD za vydaná v rozporu s právními předpisy. 15. Odvolací soud tak má za to, že podáním ze dne 15. 1. 2015 žalobkyně svou žalobu nijak nezměnila. Co do obsahu se totiž i nadále jedná o totožný návrh jako v původní žalobě, byť je odlišný po stránce formální, a to zněním petitu. Soud však v civilním řízení není jakkoliv vázán petitem žaloby navrženým účastníkem řízení a může si jej naformulovat dle vlastního uvážení. Samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že soud je vázán skutkovým vymezením věci a toho, čeho se účastník řízení domáhá a nemůže mu přiznat více. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2313/2009 (s odkazem na Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 1066 s., str. 692), vázanost návrhem ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. soudu mimo jiné zakazuje, aby žalobci přiznal něco jiného než požadoval (tedy aby žalovanému uložil jinou než žalobcem navrhovanou povinnost) nebo aby žalobci přiznal sice požadované plnění, avšak z jiného skutkového základu (z jiného skutku), než který byl předmětem řízení. Vázanost soudu návrhem však nelze chápat tak, že by soud byl povinen do výroku svého rozhodnutí o věci samé doslovně„ převzít“ žalobcem formulovaný návrh znění výroku rozhodnutí. Není porušením § 153 odst. 2 o. s. ř., jestliže soud použitím jiných slov vyjádří přesněji stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce určitým a srozumitelným žalobním petitem domáhal. 16. Přitom dle odvolacího soudu se žalobkyně v obou případech (tedy jak v původní žalobě, tak i v podání ze dne 15. 1. 2015) domáhá téhož (byť formulačně jinak). Žalobkyně v obou případech požaduje, aby i nadále platilo Prohlášení o dráze v původním znění, tedy ve znění nedotčeném řízením vedeným na základě návrhu účastníka č. 1 v řízení před správním orgánem a zakončeným vydáním rozhodnutí DÚ a rozhodnutí MD. Podání žalobkyně ze dne 15. 1. 2015 tak nebylo dle odvolacího soudu změnou žaloby, ale jednalo se pouze o úpravu formulace petitu žaloby, který však i nadále vyjadřoval co do svého obsahu totéž, jako do té doby. V této souvislosti je rovněž nutno zohlednit, že požadavky na vymezení toho, jak má být spor nebo jiná právní věc soudem podle části páté o. s. ř. rozhodnuta (tedy na návrh výroku rozhodnutí soudu), nemohou být zcela srovnatelné s požadavky na petit, který v žalobě podle části třetí o. s. ř. předpokládá § 79 o. s. ř. (jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 588/2004). Odvolací soud tak nemá za to, že by bylo nutno jakkoliv rozhodovat dle § 95 o. s. ř. o změně žaloby (ať již ve formě připuštění či nepřipuštění této změny), jak učinil okresní soud v rámci jednání dne 10. 11. 2021. Toto rozhodnutí proto považuje odvolací soud za zcela nadbytečné a nemající jakýkoliv vliv na další průběh řízení. 17. Odvolací soud pak nemá (na rozdíl od soudu okresního) jakýchkoliv pochyb o tom, že se žalobkyně po celou dobu řízení domáhá svého nároku dle části páté o. s . ř., tedy že se dovolává přezkumu rozhodnutí správních orgánů před soudem s tím, že těmito rozhodnutími (jimiž byla dotčena její práva) mělo být dle ní rozhodnuto o soukromoprávním sporu. Samotná skutečnost, že se žalobkyně původním petitem domáhala zrušení rozhodnutí DÚ a rozhodnutí MD, nemůže na tomto závěru nic změnit, neboť je z obsahu žaloby zcela zřejmé, že žalobkyně se domáhá zrušení těchto rozhodnutí proto, aby byla nahrazena rozhodnutím soudu, jímž dojde k zastavení řízení o návrhu účastníka č. 1 v řízení před správním orgánem. Je tak zjevné, že žalobkyně neměla v úmyslu podat žalobu ve správním soudnictví dle s . ř. s . 18. Pokud tedy okresní soud uvedl, že žalobkyně původně podala žalobu ve správním soudnictví, nepovažuje odvolací soud tento názor za správný. V této souvislosti je pak nutno připomenout, že kdyby okresní soud skutečně považoval původní žalobu za podanou jako žalobu ve správním soudnictví a nepřipustil (dle jeho mínění) následnou změnu žaloby na žalobu dle části páté o. s. ř., neměl přistoupit k věcnému projednání této žaloby, ale měl postupovat dle § 104b o. s. ř. a řízení zastavit. Okresní soud totiž není věcně příslušný k projednání žaloby ve správním soudnictví. 19. Odvolací soud pak s ohledem na výše uvedené skutečnosti posoudil žalobu žalobkyně jako žalobu podanou dle části páté o. s. ř. Nicméně s ohledem na současný vývoj judikatury Nejvyššího soudu dovodil, že rozhodnutí DÚ a rozhodnutí MD nejsou rozhodnutími, kterými by bylo ve smyslu § 244 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto o sporu nebo jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva. Proto odvolací soud postupoval dle § 104b odst. 4 o. s. ř. a vyzval účastníky řízení, aby se k otázce věcné příslušnosti soudu vyjádřili. 20. Této možnosti pak využila pouze žalobkyně, která ve svém podání ze dne 20. 5. 2024 uvedla, že řízení již v této věci trvá déle než 11 let, přičemž za tuto dobu bylo ve věci nařízeno pouze jedno jednání a po zbylou dobu se řeší pouze formální záležitosti. Žalobkyně pak nepovažuje tuto skutečnost za jakkoliv možnou a ospravedlnitelnou ve vyspělé demokratické společnosti, která se hlásí k zásadám právního státu. Žalobkyně tak neví, jakým způsobem odvolací soud zohlednil ustanovení § 6 o. s. ř. a ustanovení čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně dále poukázala na skutečnost, že dle § 65a odst. 2 ZoD jsou k soudnímu přezkumu rozhodnutí Úřadu vydaného podle tohoto zákona příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví. Přitom Úřadem se dle § 22a odst. 5 ZoD ve znění účinném do 31. 12. 2023 myslel Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále jen„ ÚPDI“). Dle ustanovení čl. X odst. 10 zákona č. 464/2023 Sb., kterým se mění a ruší některé zákony v souvislosti se zrušením ÚPDI, platí, že správní řízení a další postupy, zahájené ÚPDI v oblasti jeho působnosti a přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nedokončené, dokončí Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen„ ÚOHS“). Od 1. 1. 2024 tedy lze s ohledem na výše uvedené termín„ Úřad“ v rámci ZoD vykládat jako ÚOHS. Dle ustanovení § 54 odst. 1 ZoD vykonávají státní správu ve věcech drah drážní správní úřady, kterými jsou MD a DÚ, přičemž státní správu ve věcech drah vykonávají rovněž [ulice] [anonymizováno] a Úřad. Avšak [stát. instituce] nikdy nebylo„ Úřadem“ ve smyslu § 54 a § 65a ZoD. Žalobou napadené rozhodnutí MD však nebylo vydáno ÚPDI ani ÚOHS. Zákon č. 320/2016 Sb. v rámci přechodných ustanovení neobsahoval, z důvodu, že MD jeho zřízením nezaniklo, ustanovení obdobné ustanovení čl. X odst. 10 zákona č. 464/2023 Sb., a tedy úkony MD činěné před vznikem ÚPDI nebyly a nejsou úkony tohoto úřadu, ani úkony ÚOHS dle čl. X odst. 10 zákona č. 464/2023 Sb. Rozhodnutí MD je proto nutno i nadále považovat za rozhodnutí, které je v tomto řízení správním orgánem ve smyslu ustanovení § 250c odst. 2 o. s. ř. a nejde tak (a nikdy ani nešlo) o rozhodnutí Úřadu ve smyslu § 65a odst. 2 ZoD. Toto ustanovení upravuje pouze soudní přezkum rozhodnutí Úřadu, kterým však není MD a na jeho rozhodnutí se tak nevztahuje. Na takové rozhodnutí pak nelze aplikovat ani závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1349/2023. Již na základě těchto skutečností je dle žalobkyně zjevné, že řízení má být vedeno dle části páté o. s. ř. 21. Žalobkyně dále ve svém vyjádření zmínila odlišný pohled na problematiku, kterou Nejvyšší soud řešil v jeho výše zmíněném usnesení. Podle žalobkyně ustanovení čl. II bod 11 zákona č. 426/2021 Sb. jednoznačně stanoví, že řízení, která byla zahájena před účinností tohoto zákona se dokončí podle ZoD ve znění před novelou. Toto ustanovení pak hovoří obecně o řízeních, a proto jeho účinky nelze svévolným restriktivním výkladem (navíc k tíži účastníků řízení) omezovat toliko na vybrané typy řízení (zde jen na řízení správní) dle volní úvahy soudu. Proto i soudní řízení zahájená před účinností zákona č. 426/2021 Sb. mají být dokončena dle znění ZoD před jeho novelou, přičemž § 65a odst. 2 ZoD zavedla právě novela provedená zákonem č. 426/2021 Sb. Byť důvodová zpráva k čl. II bodu 11 zákona č. 426/2021 Sb. hovoří výslovně pouze o správních řízeních dle zákona č. 266/1994 Sb., samotný zákonný text již výslovně pouze správní řízení nezmiňuje. Pokud by novela měla mít účinky dovozované Nejvyšším soudem, jistě by se to promítlo i do čl. II bodu 11 tohoto zákona. V případě výkladu zastávaného Nejvyšším soudem by pak zůstalo otázkou určení příslušnosti soudů, které by měly ve věci dále rozhodovat, což by se dotklo práv účastníků řízení, kteří v případě řady soudních řízení čekají i několik let na rozhodnutí a byla by pak dotčena jejich Listinou základních práv a svobod garantovaná práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Žalobkyně rovněž poukázala na nesprávný argument Nejvyššího soudu, který své rozhodnutí opřel mimo jiné o důvodovou zprávu k novele ZoD provedené zákonem č. 426/2021 Sb. Tato důvodová zpráva se však nemohla jakkoliv vztahovat k § 65a odst. 2 ZoD, jelikož toto ustanovení bylo do novely připojeno až v rámci projednání tohoto zákona v Poslanecké sněmovně. Přitom důvodová zpráva nebyla po zahrnutí poslaneckého návrhu aktualizována. Nebyl tak jakýkoliv důvod, aby v rámci textu důvodové zprávy k čl. II. bod 11 byla zmíněna i jiná než správní řízení, když ke změnám jiných řízení dle vládního návrhu nemělo dojít. Důvodová zpráva k čl. II. bod 11 novely zákona č. 426/2021 Sb. tak nemůže sloužit jako interpretační vodítko vůle předkladatele návrhu. 22. Nejvyšší soud pak ve svém rozhodnutí dle žalobkyně nesprávně nezohlednil ani aktuální rozhodovací praxi a výklad zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., který vydal dne 16. 1. 2023 usnesení pod sp. zn. Konf 3/2022, v němž se okrajově vyslovil též ve vztahu k časové působnosti § 65a odst. 2 ZoD. Zvláštní senát posuzoval věc skutkově dílem odlišnou, kdy se věnoval problematice žaloby dle části páté o. s. ř., která napadla nemeritorní rozhodnutí o předběžném opatření. V bodě 27. odůvodnění se však zvláštní senát vyjádřil k časové působnosti § 65a odst. 2 ZoD a uvedl, že s účinností od 1. 2. 2022 byl zákonem č. 426/2021 Sb. změněn ZoD, a byl do něj vložen § 65a dost. 2, podle nějž jsou k soudnímu přezkumu rozhodnutí Úřadu vydaného podle tohoto zákona příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví. Pro soudní přezkum rozhodnutí Úřadu je proto vyloučena aplikace části páté o. s. ř., přičemž tato úprava není použitelná na posouzení věcné příslušnosti v tam souzené věci z hlediska časové působnosti. Dle žalobkyně se tak na dříve zahájená řízení (včetně řízení soudních) ustanovení § 65a odstavec 2 ZoD nevztahuje a v rámci těchto řízení se pak postupuje dle dosavadní právní úpravy. Pokud pak Nejvyšší soud ve svém usnesení odkazoval na rozhodnutí Soudního dvora EU (dále jen„ SDEU“), pak dle žalobkyně není tato judikatura v podmínkách České republiky zohlednitelná, jelikož SDEU v řešených případech posuzoval zcela odlišné právní otázky. Ve věci [anonymizována čtyři slova] [příjmení] [příjmení] [jméno] sp. zn. C [číslo] se jednalo o možnost vedení alternativního soudního řízení vedle řízení před regulačním úřadem. Obdobně je tomu i ve druhém Nejvyšším soudem zmiňovaném rozhodnutí. 23. Žalobkyně tak s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti nepovažovala postup dle § 104b o. s. ř. zvažovaný odvolacím soudem za možný, neboť by věc měla být i nadále řešena soudem postupem dle části páté o. s. ř. 24. Odvolací soud však tento závěr nesdílí, přičemž vychází zejména z posledních rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to zejména z usnesení ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1349/2023, ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1455/2023 či ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3643/2023. 25. V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud řešil otázku přezkumu rozhodnutí ÚPDI a rozkladového rozhodnutí jeho předsedy soudem podle části páté o. s. ř. Dospěl k závěru, že problematika soudního přezkumu rozhodnutí ÚPDI podle právní úpravy účinné do 31. 1. 2022 byla vyřešena rozhodnutím zvláštního senátu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. Konf 3/2015, tak, že k přezkumu rozhodnutí ÚPDI jsou příslušné civilní soudy, které věc projednají podle části páté o. s. ř. Avšak novelou provedenou zákonem č. 426/2021 Sb. bylo s účinností od 1. 2. 2022 do ZoD vloženo ustanovení § 65a odst. 2, podle kterého jsou k soudnímu přezkumu rozhodnutí ÚPDI vydaného dle ZoD příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví (tedy dle s. ř. s.). Podle přechodného ustanovení (čl. II bod 11) novely č. 426/2021 Sb. se řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle ZoD ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Důvodová zpráva k přechodnému ustanovení čl. II bodu 11 novely č. 426/2021 pak upřesňuje, že přechodné ustanovení, které upravuje režim řízení zahájených před účinností novely č. 426/2021 Sb., se vztahuje na řízení správní, přičemž s ohledem na okolnost, že § 65a odst. 2 byl do novely č. 426/2021 Sb. včleněn až v průběhu zákonodárného procesu v Poslanecké sněmovně, nelze však tuto důvodovou zprávu použít jako výkladové vodítko tohoto ustanovení. 26. Proto Nejvyšší soud časové účinky ustanovení § 65a odst. 2 ZoD na soudní řízení zahájená před 1. 2. 2022 podle části páté o. s. ř. dovodil na základě dalších relevantních výkladových metod. V prvé řadě vyšel z toho, že předmětem úpravy ZoD je (mimo jiné) provedení Směrnice II., v níž byly sloučeny původní směrnice, a to mimo jiné i Směrnice I. V čl. 55 odst. 1 Směrnice II. je každému členskému státu stanovena povinnost zřídit jediný vnitrostátní regulační subjekt pro železniční odvětví, přičemž dle čl. 56 odst. 10 Směrnice II. je členským státům uloženo zajistit, aby rozhodnutí přijatá regulačním subjektem podléhala soudnímu přezkumu. V této souvislosti pak odvolací soud doplňuje, že obdobně bylo stanoveno i v čl. 30 odst. 1 Směrnice I. a v čl. 30 odst. 6 Směrnice I. 27. Zároveň vzal Nejvyšší soud v úvahu, že již před účinností novely č. 426/2021 Sb. existovala pochybnost, zda soudní přezkum rozhodnutí ÚPDI podle ZoD civilními soudy v řízení podle části páté o. s. ř. není v rozporu s unijním právem, konkrétně s čl. 55 a čl. 56 Směrnice II. (obdobně u Směrnice I. čl. 30), neboť v případě rozhodování civilních soudů v plné jurisdikci namísto ÚPDI může být dotčeno unijní pravidlo, že tak má v každém členském státě činit jediný vnitrostátní regulační subjekt. Tato pochybnost vyplývala rovněž z navazující rozhodovací praxe SDEU k výkladu této směrnice. 28. Byť otázka příslušnosti soudů k přezkumu rozhodnutí ÚPDI nebyla dosud SDEU přímo vyřešena, nelze dle Nejvyššího soudu opomenout, že SDEU v rozsudku ze dne 9. 11. 2017, ve věci [anonymizována tři slova] proti [příjmení] [příjmení] [jméno], sp. zn. C [číslo], zaujal názor, podle kterého si efektivní řízení a spravedlivé a nediskriminační využívání železniční infrastruktury žádají zřízení regulačního orgánu dohlížejícího na uplatňování unijních pravidel a působícího jako odvolací subjekt, nehledě na možnost soudního přezkumu. Podle čl. 30 odst. 5 druhého pododstavce Směrnice I. (obdobně pak dle čl. 56 odst. 8 Směrnice II.) jsou rozhodnutí regulačního subjektu závazná pro všechny strany, na něž se vztahují. Tato rozhodnutí tedy mají účinek erga omnes. 29. SDEU ve výše zmíněném rozhodnutí dále dovodil, že zásadě stanovení poplatků za využívání infrastruktury provozovatelem železniční infrastruktury, který je povinen dodržovat zásadu zákazu diskriminace, odpovídá dohled vykonávaný regulačním subjektem, který je zase povinen zajistit, aby poplatky byly nediskriminační. Pokud tedy vnitrostátní civilní soudy, kterým je předložen spor týkající se poplatků za využívání železniční infrastruktury, přezkoumávají výši těchto poplatků (dle německé právní úpravy na základě jejich přiměřenosti, přičemž rozhodnutí civilního soudu na návrh jediného podniku se uplatní i na všechny ostatní železniční podniky), je železniční právní úprava vyplývající ze Směrnice I. nejen předmětem posouzení příslušného regulačního subjektu, následně ex post přezkumu provedeného soudem, který rozhoduje o žalobě proti rozhodnutím tohoto subjektu, ale je rovněž uplatňována a upřesňována všemi příslušnými vnitrostátními civilními soudy, jež rozhodují o těchto sporech, a to v rozporu s výlučnou pravomocí přiznanou regulačnímu subjektu čl. 30 Směrnice I. (kterému dle odvolacího soudu zcela odpovídá také čl. 55 Směrnice II.). V důsledku toho by jednotlivá rozhodnutí nezávislých civilních soudů, případně nesladěná judikaturou vyšších soudů, nahradila jednotnost kontroly prováděné příslušným orgánem, s výhradou případného následného přezkumu ze strany soudů, které by rozhodovaly o žalobách proti rozhodnutím tohoto orgánu, v daném případě správních soudů, jak je rovněž stanoveno v čl. 30 Směrnice I. Existovala by tak prakticky nepřekonatelná obtíž, jak integrovat jednotlivá individuální soudní rozhodnutí vydaná civilními soudy do nediskriminačního systému, a to i v případě, že by se regulační subjekt snažil na tato rozhodnutí reagovat. 30. Obdobně pak SDEU v rozsudku ze dne 8. 7. 2021 ve věci [anonymizována tři slova] [právnická osoba] proti [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] a [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [anonymizováno], sp. zn. C [číslo], dovodil, že ustanovení čl. 30 odst. 2, 5 a 6 Směrnice I. jsou bezpodmínečná a dostatečně přesná, a mají proto přímý účinek. Těmito ustanoveními jsou vázány všechny orgány členských států, a tedy nejen vnitrostátní soudy, ale rovněž všechny správní orgány včetně decentralizovaných orgánů, a tyto orgány jsou povinny tato ustanovení uplatňovat. 31. Nejvyšší soud pak ve svých rozhodnutích rovněž nepominul, že v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté o. s. ř. nejde o přezkum správnosti rozhodnutí tohoto orgánu a jeho procesního postupu, ale o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento správní orgán. Projednání téhož sporu nebo jiné právní věci, o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, soudem v občanském soudním řízení nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby (bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu) požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a také nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům, než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou (v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení) soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí (v tomto smyslu odkázal Nejvyšší soud na své usnesení ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3546/2010). 32. Navíc místní příslušnost soudů v řízení podle části páté o. s. ř. není na prvním místě dána sídlem správního orgánu, který o sporu nebo o jiné právní věci rozhodl, nýbrž obecným soudem účastníka, jemuž byla nebo podle návrhu podaného u správního orgánu měla být uložena povinnost k plnění, popř. na jehož návrh bylo řízení před správním orgánem zahájeno (viz § 250 odst. 1 o. s. ř.), a tudíž se místní příslušnost soudů nahrazujících v jednotlivých věcech rozhodnutí ÚPDI může lišit. Což by rovněž vedlo k roztříštěnosti rozhodování, které jde proti smyslu jednotného a nediskriminačního systému vytvářeného regulačním subjektem (jak vyplývá z již výše citovaného rozsudku SDEU ve věci sp. zn. C -489/15). 33. V tomto duchu se pak vyjádřila i Evropská komise ve svém vyjádření k předběžným otázkám položeným SDEU ze strany Obvodního soudu pro Prahu 1, a to zda splňuje vnitrostátní úprava dle části páté o. s. ř. požadavky na soudní přezkum rozhodnutí regulačního subjektu dle čl. 56 odst. 10 Směrnice II. Tato žádost sice byla shledána ze strany SDEU pro formální vady za nepřípustnou (jeho usnesením ze dne 2. 5. 2022 ve spojených věcech sp. zn. C [číslo] a C [číslo]), ale Evropská komise ve svém vyjádření ze dne 30. 8. 2021 uvedla, že právní úprava, podle níž (některá) rozhodnutí regulačního subjektu podléhají přezkumu občanskoprávními soudy v řízení podle části páté o. s. ř. je v rozporu s čl. 56 odst. 10 Směrnice II., neboť v případě takového přezkumu vstupuje soud do pozice regulačního subjektu a takový postup proto není v souladu s povinností členského státu zřídit jediný regulační subjekt ani se zásadou jednotnosti přezkumu jeho rozhodnutí. 34. Nejvyšší soud tak uzavřel, že existovala-li pochybnost o souladu dosavadní právní praxe založené na přezkumu rozhodnutí ÚPDI vydaných podle ZoD civilními soudy v řízení podle části páté o. s. ř. s unijním právem (tedy dle odvolacího soudu jak s původní Směrnicí I., tak i s na ní navazující Směrnicí II., která jen rozvíjí základní zásady stanovené již Směrnicí I.), kterou zákonodárce legislativní cestou odstranil v rámci novely č. 426/2021 Sb. tak, že k soudnímu přezkumu rozhodnutí ÚPDI výslovně určil příslušnost soudů jednajících a rozhodujících ve správním soudnictví, pak účel a smysl této zákonné úpravy vede k závěru o jejím použití i na soudní řízení již zahájená a projednávaná podle části páté o. s. ř. Takové projednání je totiž zcela zjevně nesouladné s unijním právem. 35. Pokud tedy novela č. 426/2021 Sb. vložením ustanovení § 65a odst. 2 do ZoD postavila najisto, že přezkum rozhodnutí ÚPDI náleží soudům jednajícím a rozhodujícím ve správním soudnictví, lze uzavřít, že cílem této novelizace bylo zavést právě takový režim soudního přezkumu, u něhož nebude existovat pochybnost o souladu s unijním právem, což platí i pro soudní řízení již zahájená. Takový výklad ostatně konvenuje i důvodové zprávě k návrhu této novely, dle níž je jejím hlavním cílem dosažení souladu národních právních norem se závazky, které pro Českou republiku vyplývají z jejího členství v Evropské unii. 36. Tento závěr pak nevylučuje dle Nejvyššího soudu ani absence přechodného ustanovení k novelizované právní úpravě ani obecná aplikace zásady perpetuatio fori (§ 11 odst. 1 věty druhé o. s. ř.). K této problematice se již vyjádřil také zvláštní senát ve svých usneseních ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. Konf 104 /2008, ze dne 8. 6. 2007, sp. zn. Konf 4/2007, nebo ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. Konf 3/2015, tak, že okolnostmi ve smyslu § 11 odst. 1 věta druhá o. s. ř. jsou právní skutečnosti, se kterými úprava v zákoně spojuje právní důsledky. Těmito okolnostmi však není možné rozumět právní předpis, a tedy ani změnu právní úpravy. V případě takovéto změny je třeba vycházet především z přechodných ustanovení, chybějí-li, z účinné právní úpravy (srov. obdobně i v právní teorii WINTEROVÁ, Alena, a kol. Civilní právo procesní. 9. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2018, s. 49). 37. Nejvyšší soud tak uzavřel, že podle § 65a odst. 2 ZoD ve znění účinném od 1. 2. 2022 jsou k přezkumu rozhodnutí ÚPDI příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví i v řízeních zahájených před tímto datem. 38. Na všechny argumenty uvedené výše, jak je Nejvyšší soud vyjádřil ve svých shora zmíněných rozhodnutích, pak pro zestručnění odvolací soud plně odkazuje i v této věci a nevidí žádného důvodu na nich cokoliv měnit či se od nich odchýlit. A to ani s přihlédnutím k argumentům žalobkyně, jak je vyjádřila ve svém podání ze dne 20. 5. 2024, v němž se vyjádřila k zamýšlenému postupu odvolacího soudu dle § 104b odst. 1 o. s. ř. V souvislosti s touto argumentací však považuje odvolací soud za nutné doplnit následující. 39. Odvolací soud nijak nepřehlédl, že shora popsaná rozhodnutí Nejvyššího soudu se zabývají přezkumem rozhodnutí ÚPDI a rozhodnutím jeho předsedy o rozkladu proti rozhodnutí ÚPDI. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu, byla tato rozhodnutí vydána dle ZoD v souvislosti s přezkumem prohlášení o dráze. Odvolací soud pak má za to, že závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu zmíněná výše je možno aplikovat i na rozhodnutí týkající se přezkumu Prohlášení o dráze, která byla vydána DÚ a MD a jsou přezkoumávána v této procesní věci. V obou případech (tedy jak v případě rozhodnutí vydaných ÚPDI či jeho předsedou, tak i v případě rozhodnutí vydaných DÚ a MD) se totiž jedná o rozhodnutí shodné podstaty, kterými bylo rozhodováno o přezkumu prohlášení o dráze dle ZoD. 40. Při posouzení této procesní věci pak bylo nutno vycházet ze ZoD účinného v době rozhodování DÚ a MD, tedy ke dni 10. 9. 2012 (den rozhodnutí DÚ) a 8. 1. 2013 (den rozhodnutí MD). Jak pak vyplývalo ze ZoD účinného do 30. 11. 2016 (tedy do účinnosti zákona č. 320/2016 Sb., o ÚPDI), vykonával DÚ působnost regulačního subjektu, který byl mimo jiné oprávněn rozhodovat ve smyslu § 34g odst. 3 ZoD o změně prohlášení o dráze včetně kritérií v něm obsažených nebo o přidělení kapacity dopravní cesty včetně způsobu stanovení cen, pokud zjistí nesprávný postup při zpracování prohlášení o dráze včetně kritérií v něm obsažených nebo při procesu přidělování kapacity dopravní cesty včetně jeho výsledků a způsobu stanovení cen. DÚ byl přitom podle § 53 ZoD zřízen coby úřad s celorepublikovou působností podřízený MD. O odvolání proti rozhodnutí DÚ pak rozhodovalo dle § 54 odst. 1 ve spojení s § 56 písm. c) ZoD MD. Teprve zákonem č. 180/2014 Sb. byl s účinností od 29. 8. 2014 do ZoD včleněn § 64 odst. 2, který vylučoval působnost MD při přezkumné činnosti rozhodnutí DÚ vydaného dle § 34g odst. 3 ZoD. V době vydání rozhodnutí MD tedy byl přezkum rozhodnutí DÚ vydaného dle § 34g odst. 3 ZoD ze strany MD podle českého právního řádu přípustný. Byť jak vyplývá z rozsudku SDEU ze dne 11. 7. 2013 ve věci Komise proti České republice sp. zn. C [číslo], byl přezkum rozhodnutí DÚ jako regulačního orgánu dle čl. 30 Směrnice I. (tedy mimo jiné i rozhodnutí dle § 34g ZoD) v odvolacím (či obecně opravném) řízení ze strany MD v rozporu s čl. 30 odst. 1, 5 a 6 Směrnice I. Nicméně i tak je nutno dle odvolacího soudu dovodit, že rozhodnutí MD ze dne 8. 1. 2013 bylo součástí procesního postupu nastaveného tehdy účinným ZoD při rozhodování o změně prohlášení o dráze dle § 34g ZoD. Pokud tedy v této procesní věci posuzoval DÚ změnu prohlášení o dráze svým rozhodnutím ze dne 10. 9. 2012, je nutno jej shledat jako rozhodnutí postavené na roveň současného rozhodnutí ÚPDI. Obdobně pak rozhodnutí MD ze dne 8. 1. 2013 posuzované v této procesní věci je nutno vnímat jako rozhodnutí„ odvolacího“ správního orgánu, tedy jako rozhodnutí předsedy ÚPDI o rozkladu v současné době. 41. Odvolací soud tak nesouhlasí se závěrem žalobkyně, že MD nelze v této věci považovat za úřad ve smyslu § 54 a § 65a ZoD, tedy za úřad, na nějž by dopadaly závěry shora popsaných rozhodnutí Nejvyššího soudu. V souladu se skutečnostmi uvedenými v předchozím odstavci má naopak odvolací soud za to, že MD (stejně jako DÚ) je nutno s ohledem na vývoj právní úpravy považovat za úřad, který byl v době vydání svého rozhodnutí oprávněn rozhodovat o přezkumu prohlášení o dráze dle ZoD. Závěry uvedené v judikatuře Nejvyššího soudu je tak možno aplikovat i na tuto procesní věc, byť předmětem jejího přezkumu není rozhodnutí ÚPDI (či jeho předsedy jako přezkumného orgánu), ale rozhodnutí DÚ a rozhodnutí MD jako rozhodnutí přezkumné. 42. Proto pokud ve výše zmíněných rozhodnutích Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podle § 65a odst. 2 ZoD ve znění účinném od 1. 2. 2022 jsou k přezkumu rozhodnutí ÚPDI i v řízeních zahájených před tímto datem příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví, je nutno dle odvolacího soudu tyto závěry vztáhnout i na toto procesní řízení. Není totiž žádného důvodu, aby bylo totožné rozhodnutí (byť vydané jiným správním orgánem, či orgány) přezkoumáváno v jiném režimu. K takové odchylce zde není jakéhokoliv logického důvodu. Odvolací soud tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dovodil, že i rozhodnutí DÚ a rozhodnutí MD není možno považovat za rozhodnutí, která by bylo možno přezkoumat v řízení dle části páté o. s. ř. 43. Odvolací soud pak má (s ohledem na další námitku žalobkyně uvedenou v podání ze dne 20. 5. 2024) za to, že Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí vypořádal rovněž s výkladem ustanovení čl. II bod 11 zákona č. 426/2021 Sb. (jak byl zmíněn výše), který není možno s ohledem na argumentaci uvedenou v jeho rozhodnutích považovat za jakkoliv svévolný či restriktivní, jak zmiňovala žalobkyně. 44. Stejně tak je možno poukázat na lichý argument žalobkyně, že své závěry Nejvyšší soud opřel o důvodovou zprávu k novele č. 426/2021 Sb., která však dle žalobkyně nemohla obsahovat argumentaci k § 65a odst. 2 ZoD, neboť toto ustanovení bylo do novely č. 426/2021 Sb. vloženo až v průběhu legislativního procesu v Poslanecké sněmovně. Žalobkyně totiž zřejmě přehlédla, že Nejvyšší soud právě tuto skutečnost ve svých rozhodnutích akcentoval a právě proto uzavřel, že důvodovou zprávu nelze použít jako výkladové vodítko tohoto ustanovení. Své závěry pak Nejvyšší soud zdůvodnil s použitím dalších relevantních výkladových metod. 45. Nejvyšší soud pak ve svých rozhodnutích poukázal i na další skutečnost namítanou žalobkyní, a to že problematika časové působnosti novely č. 426/2021 Sb. dosud nebyla zvláštním senátem meritorně (ve věci samé) vyřešena, a to ani v žalobkyní citovaném usnesení ze dne 16. 1. 2023, sp. zn. Konf 3/2022, řešícím otázku přezkumu předběžného opatření vydaného ÚPDI. V tomto rozhodnutí se totiž zvláštní senát k otázce časové působnosti novely č. 426/2021 Sb. vyjádřil pouze nad rámec důvodů rozhodnutí ve věci samé (tj. formou obiter dictum). Takto učiněný závěr však nepředstavuje řešení otázky, na němž by soudní rozhodnutí záviselo (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2474/2018, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4812/2017, a ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1320/2020), a nemůže tedy být ani součástí ustálené rozhodovací praxe soudu (zvláštního senátu), od níž by se mohl soud ve svém rozhodnutí odchýlit. Rovněž tuto argumentaci žalobkyně tak považuje odvolací soud za lichou. 46. V souvislosti s námitkou žalobkyně, že řízení v této věci trvá déle než 11 let, pak odvolací soud pouze podotýká, že tato samotná skutečnost nemůže mít vliv na posouzení otázky týkající se věcné příslušnosti soudu. Byť si je odvolací soud samozřejmě vědom současné délky řízení, není při závěru o věcné nepříslušnosti soudu k projednání a rozhodnutí věci žádného prostoru pro zohlednění tohoto stavu. 47. Žalobkyně pak rovněž ve svém podání ze dne 20. 5. 2024 zmínila, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích odkazoval na dvě rozhodnutí SDEU (ve věci sp. zn. C [číslo] a ve věci sp. zn. C [číslo]), přičemž tato rozhodnutí nejsou v podmínkách České republiky zohlednitelná, jelikož SDEU v těchto věcech posuzoval zcela odlišné právní otázky. Jednalo se konkrétně o možnost vedení alternativního soudního řízení vedle řízení před regulačním úřadem. Rovněž tento argument žalobkyně není možno považovat za jakkoliv relevantní. Nejvyšší soud totiž ve svých rozhodnutích výslovně uvedl, že otázka příslušnosti soudů k přezkumu rozhodnutí ÚPDI nebyla ze strany SDEU dosud (tedy ani ve dvou jím zmíněných rozhodnutích) výslovně řešena. Tudíž je zřejmé, že si i Nejvyšší soud byl vědom toho, že v jím zmiňovaných rozhodnutích SDEU nebyla řešena zcela totožná otázka, jakou řešil Nejvyšší soud. Nicméně odvolací soud má za to, že Nejvyšší soud použil výše zmíněná rozhodnutí SDEU„ pouze“ pro předestření výkladu používaného SDEU ohledně účelu a smyslu regulace prováděného regulačním úřadem dle Směrnic I. a II. a následného přezkumu jeho rozhodnutí civilními soudy v řízeních o přiměřenosti stanovených poplatků (tedy v řízeních odlišných od tohoto procesního řízení). Teprve následně pak Nejvyšší soud odvozoval dopad tohoto výkladu použitého SDEU na výklad čl. II bod 11 zákona č. 426/2021 Sb., a tedy dopad na stanovení věcné příslušnosti soudu při přezkumu rozhodnutí ÚPDI. Přitom je nutno zohlednit, že pokud byl ze strany SDEU shledán roztříštěný přezkum přiměřenosti výše stanovených poplatků různými civilními soudy jako rozporný s výlučnou pravomocí přiznanou regulačnímu subjektu čl. 30 Směrnice I. (a dle čl. 55 Směrnice II.), pak je nutno zcela zjevně dovodit pro čl. II bod 11 zákona č. 426/2021 Sb. (tedy pro vnitrostátní právní normu) takový výklad, který bude se shora uvedeným výkladem v souladu. A bylo by zcela zjevně proti smyslu výkladu použitému ze strany SDEU, pokud by se měla časová působnost § 65a odst. 2 ZoD vykládat tak, že přezkum rozhodnutí regulačního orgánu budou provádět (byť jen v řízeních zahájených do doby účinnosti tohoto ustanovení) roztříštěně jednotlivé soudy v rámci řízení podle části páté o. s. ř. Podle § 250 odst. 1 o. s. ř. je totiž v těchto věcech stanovena místní příslušnost soudu podle sídla či bydliště účastníka, jemuž byla uložena ve správním řízení nějaká povinnost, či účastníka, na jehož návrh bylo správní řízení vedeno, což zcela zjevně vede k tomu, že o žalobě dle části páté o. s. ř. může rozhodovat kterýkoliv soud v rámci České republiky. Jednotnost rozhodování regulačního orgánu a jeho výlučnost, která je dle unijního práva považována za jednu ze zásadních priorit, by tak nebyla žádným způsobem zaručena. Odvolací soud tak má za to, že je možno při výkladu časové působnosti čl. II bod 11 zákona č. 426/2021 Sb. použít i výklad SDEU uvedený ve dvou jeho výše zmíněných rozhodnutích. 48. Odvolací soud pak uzavírá, že na výše zmíněných závěrech nemůže nic změnit ani okolnost, že v této procesní věci vydal Městský soud v Praze usnesení ze dne 29. 8. 2014, č. j. 24 Co 113/2014-387, kterým bylo zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 10. 2013, č. j. 25 C 23/2013-96, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 řízení zastavil, neboť měl shodně se soudem odvolacím za to, že věc by měly projednávat soudy ve správním soudnictví. Výše zmíněné předchozí rozhodnutí Městského soudu v Praze totiž dle odvolacího soudu netvoří překážku věci rozsouzené ohledně určení věcné příslušnosti soudů v této věci. 49. Odvolací soud tak na základě všech shora uvedených skutečností dovodil, že k přezkumu rozhodnutí [anonymizována dvě slova] ze dne 10. 9. 2012, [číslo jednací], a [stát. instituce] ze dne 8. 1. 2013, [číslo jednací], jsou příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví. Pokud pak v této věci rozhodl v prvním stupni okresní soud v řízení podle části páté o. s. ř., pak tím řízení zatížil vadou, neboť ve věci rozhodoval jako věcně nepříslušný soud. A protože v průběhu odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava této vady, odvolacímu soudu nezbylo, než odvoláním napadenou část rozsudku okresního soudu ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. výrokem I. tohoto usnesení zrušit. S ohledem na okolnost, že věc by měla být dle odvolacího soudu rozhodována soudy ve správním soudnictví, pak odvolací soud současně dle § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. řízení výrokem I. tohoto usnesení zastavil, neboť zde je takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. 50. Výrokem II. pak odvolací soud poučil ve smyslu § 104b odst. 1 o. s. ř. žalobkyni o tom, že může v této věci podat žalobu u místně a věcně příslušného soudu. Tím je dle § 7 odst. 1 a 2 s. ř. s. krajský soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, tedy sídlo DÚ. A protože se toto sídlo nachází na adrese [adresa], [PSČ] [obec a číslo], je místně a věcně příslušným soudem Městský soud v Praze Odvolací soud současně žalobkyni dle § 72 odst. 3 s. ř. s. poučil o tom, že pokud žalobu v této věci podá u tohoto soudu ve lhůtě 1 měsíce od právní moci tohoto usnesení, pak platí, že tato žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu v této věci (tedy dnem 13. 3. 2013). 51. Odvolací soud dále rozhodoval o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti považuje za nutné uvést, že o náhradě nákladů řízení bylo nutno rozhodnout ve smyslu § 245 o. s. ř., a to přiměřeně dle ustanovení části první až čtvrté o. s. ř. Proto odvolací soud dle § 151 o. s. ř. rozhodl o náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí. S ohledem na okolnost, že odvolací soud přistoupil ke zrušení rozsudku okresního soudu a k zastavení řízení, bylo namístě, aby odvolací soud rozhodl nejen o nákladech odvolacího řízení, ale rovněž originárně i o nákladech řízení prvostupňového. V této souvislosti pak odvolací soud dovodil, že v tomto konkrétním případě nelze ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. dovodit zavinění zastavení řízení na straně kteréhokoliv z účastníků řízení. K zastavení řízení totiž došlo v důsledku změny výkladových a judikatorních závěrů, které tu byly o té doby, a na jejichž základě byla žaloba podána jako žaloba dle části páté o. s. ř. Takovou změnu pak nelze dle odvolacího soudu přičítat žádnému z účastníků. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně ani žádný ze zbylých účastníků v řízení před správním orgánem nemají dle § 146 odst. 1 b) o. s. ř. vzájemně právo na náhradu nákladů řízení. A to jak v řízení prvostupňovém, tak i v řízení odvolacím, neboť výše uvedené závěry lze vztáhnout na obě tyto fáze řízení. V tomto smyslu proto odvolací soud rozhodl výrokem III. tohoto usnesení. 52. V průběhu řízení před soudy obou stupňů stát hradil náklady za překlad listin do němčiny, neboť řízení se účastnily právnické osoby založené podle německého či rakouského práva. S ohledem na okolnost, že se jedná o náklady mající ve smyslu § 18 odst. 1 o. s. ř. souvislost s jednáním těchto účastníků v jejich mateřštině, nezavázal odvolací soud výrokem IV. tohoto usnesení dle § 148 odst. 1 o. s. ř. ani žalobkyni, ani žádného z dalších účastníků v řízení před správním orgánem, k zaplacení těchto nákladů státu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Ostravě, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Proti tomuto rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné. Ostrava 20. června 2024 Mgr. Dagmar Gottwaldová předsedkyně senátu