2 15 Co 69/2024 Číslo jednací: 15 Co 69/2024 - 52 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], Spolková republika Německo insolvenční správce dlužníka [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova]. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], Maďarská republika o zaplacení 14 685,60 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, ze dne 23. 10. 2023, č. j. 13 C 127/2022-32, takto: I. Usnesení okresního soudu se ve výroku I.: II. ohledně nároků žalobce na zaplacení částky 12 660 EUR s příslušenstvím mění následovně: Mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, se ohledně nároků žalobce na zaplacení částky 12 660 EUR s příslušenstvím nevyslovuje. III. ohledně nároku žalobce na zaplacení částky 2 025,60 EUR s příslušenstvím potvrzuje. IV. Usnesení okresního soudu se ve výroku II.: V. ohledně nároků žalobce na zaplacení částky 12 660 EUR s příslušenstvím mění následovně: Řízení se ohledně nároků žalobce na zaplacení částky 12 660 EUR s příslušenstvím nezastavuje. VI. ohledně nároku žalobce na zaplacení částky 2 025,60 EUR s příslušenstvím potvrzuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením okresní soud prohlásil svou mezinárodní nepříslušnost (výrok I.), dále řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění tohoto rozhodnutí okresní soud uvedl, že žalobce v žalobě dovozuje mezinárodní příslušnost českých soudů v důsledku aplikace čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení Brusel I bis“), přičemž odkazuje na smluvními stranami sjednanou doložku INCOTERM FCA. Z předložených listin však vyplývá, že zboží vyrobené dlužníkem pro žalovanou mělo být dodáno na adresy v Maďarsku a z žádné ze žalobcem doložených listin pak nevyplynulo, že by závazek ze strany dlužníka dodat zboží měl být splněn na území České republiky. V dané věci tak příslušnost českých soudů k rozhodování věci není dle čl. 7 odst. 1 písm. a) a b) Nařízení Brusel I bis dána, neboť zboží nebylo dodáno na území ČR, ale na území jiného státu – Maďarska. Pokud žalobce argumentoval ujednáním doložky INCOTERM FCA, pak se jedná pouze o výkladové pravidlo, které nemá přednost před ustanovením přímo použitelných předpisů EU. Jedná se totiž pouze o mezinárodní obchodní podmínky, které definují, kdo a za co během mezinárodních transakcí (přesunu zboží od prodávajícího ke kupujícímu) odpovídá. Za tohoto stavu tak okresní soud prohlásil ve věci svou mezinárodní nepříslušnost a zároveň řízení dle § 103 ve spojení s § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), zastavil. 2. Proti tomuto usnesení podal žalobce včasné odvolání, v němž navrhoval, aby odvolací soud usnesení okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce namítal, že okresní soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, na jejichž základě pak provedl nesprávné právní posouzení věci s tím, že se okresní soud dopustil porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu denegatio iustitiae. Žalobce uvedl, že doplnění odvolání provede ve lhůtě 30 dnů, avšak své odvolání nijak nedoplnil. 3. Žalovaná se k odvolání žalobce nijak nevyjádřila. 4. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího. Přitom postupoval v souladu s § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř., přičemž vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal. Odvolací soud pak rozhodl o odvolání bez nařízení jednání v souladu s § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., přičemž odvolání žalobce shledal důvodným pouze částečně. 5. Odvolací soud v prvé řadě uvádí, že Nařízení Brusel I bis je podle svého čl. 66 odst. 1 použitelné jen na řízení zahájená dne 10. 1. 2015 a později. Okresní soud proto zcela správně posuzoval pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů v tomto řízení zahájeném dne 24. 9. 2021 podle Nařízení Brusel I bis. 6. Podle obecného pravidla stanoveného čl. 4 Nařízení Brusel I bis platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 7. Jinak než čl. 4 nařízení Brusel I bis stanoví čl. 24 tohoto nařízení, které pro tam vyjmenované nároky stanoví výlučnou příslušnost. Odvolací soud však ze skutkových tvrzení týkajících se uplatněných nároků dovodil, že se nejedná o nároky, u nichž by byla dána výlučná příslušnost českých soudů dle čl. 24 Nařízení Brusel I bis. Podle skutkových tvrzení žalobce se pak nejedná ani o věc pojištění, či o spor ze spotřebitelské smlouvy (jedná se o spor mezi dvěma podnikateli), a proto nelze příslušnost založit ani dle oddílu 3 či oddílu 4 Nařízení Brusel I bis. 8. Žalovaná se dosud k podané žalobě (která jí byla doručena dne 19. 1. 2024) nijak nevyjádřila, a proto nemůže být příslušnost českých soudů založena ani postupem dle čl. 26 Nařízení Brusel I bis. 9. Pravidlo o obecné (základní) soudní příslušnosti stanovené čl. 4 Nařízení Brusel I bis je dále doplněno v čl. 7 a 8 pravidly o zvláštní příslušnosti ve smluvních věcech, které odpovídá cíli úzkého vztahu a je odůvodněno existencí úzkého vztahu mezi smlouvou a soudem, který má o sporu rozhodnout (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 3. 5. 2007 ve věci C -386/05, [anonymizována tři slova] proti [anonymizována tři slova] [anonymizováno], [anonymizováno] [anonymizováno]). Odvolací soud v této souvislosti podotýká, že předmětnou věc nelze podřadit pod kteroukoliv část čl. 8 Nařízení Brusel I bis. Proto se odvolací soud dále zaměřil na čl. 7 tohoto nařízení, z něhož připadá do úvahy (s ohledem na předmět tohoto řízení) pouze aplikace odst. 1. 10. Podle čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I bis platí, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány, c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 11. Za této situace může být mezinárodní příslušnost českých soudů dána jen tehdy, pokud bude dána dle čl. 7 Nařízení Brusel I bis. K příslušnosti dle čl. 7 nařízení Brusel I bis (tzv. mezinárodní příslušnost na výběr daná) pak Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ SDEU“) ve svých rozhodnutích standardně judikuje, že kromě sídla žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti založená na úzké vazbě mezi soudem a podanou žalobou nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti. Existence této úzké vazby by měla posílit právní jistotu a předejít možnosti, aby žalovaný byl žalován v řízení před soudem členského státu, jehož příslušnost nemohl rozumně předpokládat. Odvolací soud zdůrazňuje, že čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I bis řeší nejen otázku mezinárodní příslušnosti soudů, ale zároveň také otázku místní příslušnosti toho kterého konkrétního soudu členského státu. Tato právní úprava místní příslušnosti má přednost před pravidly určujícími místní příslušnost dle vnitrostátních předpisů. 12. Základem sporu v tomto řízení je pět tvrzených nároků žalobce (respektive insolvenčního dlužníka, za nějž žalobce jen pohledávky vymáhá do jeho majetkové podstaty) spočívající v nezaplacení ceny dodaného zboží na základě uzavřených kupních smluv. Dle žalobních tvrzení insolvenční dlužník žalované na základě jejích objednávek dodal dne 25. 9. 2019 celkem 200 ks zboží s označením [anonymizována tři slova] [číslo] [číslo] v celkové ceně 2 532 EUR (dále jen„ první zakázka“), a to předáním dopravci v místě sídla dlužníka ([obec]), neboť si strany kupní smlouvy sjednaly doložku INCOTERM FCA. Shodně pak insolvenční dlužník dodal žalované dne 5. 11. 2019 také celkem 200 ks zboží [anonymizována tři slova] [číslo] [číslo] v celkové ceně 2 532 EUR (dále jen„ druhá zakázka“), a to předáním dopravci v místě sídla dlužníka ([obec]), přičemž i v tomto případě si smluvní strany sjednaly doložku INCOTERM FCA. Obdobně pak insolvenční dlužník dodal žalované dne 21. 11. 2019 celkem 160 ks zboží [anonymizována tři slova] [číslo] [číslo] v celkové ceně 2 025,60 EUR (dále jen„ třetí zakázka“), a to předáním dopravci v místě sídla dlužníka ([obec]), přičemž i v tomto případě si smluvní strany sjednaly doložku INCOTERM FCA. Následně pak insolvenční dlužník dodal žalované dne 5. 12. 2019 celkem 280 ks zboží [anonymizována tři slova] [číslo] [číslo] v celkové ceně 3 544,80 EUR (dále jen„ čtvrtá zakázka“), a to předáním dopravci v místě sídla dlužníka ([obec]), přičemž i v tomto případě si smluvní strany sjednaly doložku INCOTERM FCA. Naposledy pak insolvenční dlužník dodal žalované dne 10. 12. 2019 celkem 320 ks zboží [anonymizována tři slova] [číslo] [číslo] v celkové ceně 4 051,20 EUR (dále jen„ pátá zakázka“), a to předáním dopravci v místě sídla dlužníka ([obec]), přičemž i v tomto případě si smluvní strany sjednaly doložku INCOTERM FCA. 13. Odvolací soud má za to, že na základě žalobcem předložených faktur a dodacích listů je možno dovodit, že se ve smluvních vztazích mezi insolvenčním dlužníkem a žalovanou jednalo vždy o uzavření kupní smlouvy, tedy smlouvy na dodání zboží vyrobeného předtím insolvenčním dlužníkem. S ohledem na výše uvedená tvrzení se pak odvolací soud dále zabýval tím, zda není dána mezinárodní příslušnost českých soudů dle čl. 7 Nařízení Brusel I bis. K čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I bis je nutno zdůraznit, že termín zde použitý (nároky ze smluv) je nutno vykládat nezávisle na národním (českém) právu, přičemž tímto termínem se rozumí nikoliv pouze nároky z uzavřených smluv, ale taktéž nároky odpovídající závazkům dobrovolně převzatým jednou stranou vůči druhé, aniž by došlo k uzavření smlouvy. Rovněž jde i o nároky ze smluv, jejichž uzavření či platnost jsou mezi stranami sporné a rovněž pod tento termín spadají například i nároky na náhradu škody způsobené porušením smluvní povinnosti. Dle čl. 7 Nařízení Brusel I bis je nutno se primárně zabývat tím, zda nelze aplikovat odstavec 1 písm. b) tohoto článku, až poté, kdy soud dospěje k závěru, že nelze mezinárodní příslušnost určit dle písmene b), je nutno se zabývat tím, zda příslušnost nelze určit dle písmene a). Přitom čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení Brusel I bis stanoví, že pro účely prodeje zboží je místem plnění závazku místo, kam mělo být či bylo zboží dle smlouvy dodáno, avšak pouze za situace, kdy nebylo mezi stranami smlouvy dohodnuto jinak. 14. Odvolací soud se proto dle čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení Brusel I bis zabýval v prvé řadě tím, zda se z obsahu spisu podává, které místo mělo být dle dohody stran místem plnění, přičemž pokud by se tato skutečnost nepodařila zjistit, bylo by nutno považovat za místo plnění místo, kam mělo být či bylo zboží dodáno. Žalobce v této souvislosti tvrdil, že zboží bylo dodáno kupujícímu (žalované) v České republice ([obec]), a to na základě dohody smluvních stran v podobě sjednané doložky INCOTERM FCA, podle níž dojde ke splnění závazku prodávajícího (tedy k dodání zboží kupujícímu) tím, že prodávající zboží předá dopravci. 15. Odvolací soud z faktury [číslo] ze dne 26. 9. 2019 dovodil, že tuto fakturu vystavil insolvenční dlužník pro žalovanou, a to za dodávku první zakázky v podobě 200 ks zboží [anonymizována tři slova] [číslo] [číslo] v celkové ceně 2 532 EUR. V této faktuře je uvedena adresa místa vykládky [anonymizována tři slova], [anonymizováno] [anonymizováno], [anonymizována tři slova], [anonymizována tři slova], [číslo] [anonymizována dvě slova]. Z dodacího listu [číslo] ze dne 25. 9. 2019 pak odvolací soud dovodil, že se týká první zakázky, neboť je v něm uvedeno dodání 200 ks zboží [anonymizována tři slova] [číslo] [číslo] to prostřednictvím dopravce [anonymizováno], u nějž je uvedena poznámka [anonymizováno] [obec]. V tomto dodacím listu je zákazníkem (žalovanou) potvrzeno doručení zboží. 16. Odvolací soud dále z faktury [číslo] ze dne 6. 11. 2019 dovodil, že tuto fakturu vystavil insolvenční dlužník pro žalovanou, a to za dodávku druhé zakázky v podobě 200 ks zboží [anonymizována tři slova] [číslo] [číslo] v celkové ceně 2 532 EUR. V této faktuře je uvedena adresa místa vykládky [anonymizována tři slova], [anonymizováno] [anonymizováno], [anonymizována tři slova], [anonymizována tři slova], [číslo] [anonymizována dvě slova]. Z dodacího listu [číslo] ze dne 5. 11. 2019 pak odvolací soud dovodil, že se týká druhé zakázky, neboť je v něm uvedeno dodání 200 ks zboží [anonymizována tři slova] [číslo] [číslo] to prostřednictvím dopravce [anonymizováno], u nějž je uvedena poznámka [anonymizováno] [obec]. V tomto dodacím listu je zákazníkem (žalovanou) potvrzeno doručení zboží. 17. Odvolací soud z faktury [číslo] ze dne 6. 12. 2019 dovodil, že tuto fakturu vystavil insolvenční dlužník pro žalovanou, a to za dodávku čtvrté zakázky v podobě 280 ks zboží [anonymizována tři slova] [číslo] [číslo] v celkové ceně 3 544,80 EUR. V této faktuře je uvedena adresa místa vykládky [anonymizována tři slova], [anonymizováno] [anonymizováno], [anonymizována tři slova], [anonymizována tři slova], [číslo] [anonymizována dvě slova]. Z dodacího listu [číslo] ze dne 5. 12. 2019 pak odvolací soud dovodil, že se týká čtvrté zakázky, neboť je v něm uvedeno dodání 280 ks zboží [anonymizována tři slova] [číslo] [číslo] to prostřednictvím dopravce [anonymizováno], u nějž je uvedena poznámka [anonymizováno] [obec]. V tomto dodacím listu je zákazníkem (žalovanou) potvrzeno doručení zboží. 18. Odvolací soud z faktury [číslo] ze dne 11. 12. 2019 dovodil, že tuto fakturu vystavil insolvenční dlužník pro žalovanou, a to za dodávku páté zakázky v podobě 320 ks zboží [anonymizována tři slova] [číslo] [číslo] v celkové ceně 4 051,20 EUR. V této faktuře je uvedena adresa místa vykládky [anonymizována tři slova], [anonymizováno] [anonymizováno], [anonymizována tři slova], [anonymizována tři slova], [číslo] [anonymizována dvě slova]. Z dodacího listu [číslo] ze dne 10. 12. 2019 pak odvolací soud dovodil, že se týká páté zakázky, neboť je v něm uvedeno dodání 320 ks zboží [anonymizována tři slova] [číslo] [číslo] to prostřednictvím dopravce [anonymizováno], u nějž je uvedena poznámka [anonymizováno] [obec]. V tomto dodacím listu je zákazníkem (žalovanou) potvrzeno doručení zboží. 19. Jak tedy vyplývá ze shora uvedených skutečností, je možno v těchto čtyřech případech dovodit, že zboží bylo u první, druhé, čtvrté a páté zakázky sice zasláno prodávajícím na adresu vykládky v Maďarsku. Avšak současně nelze přehlédnout, že si smluvní strany v rámci smluvní volnosti sjednaly, že ke splnění závazku prodávajícího (insolvenčního dlužníka) dodat zboží kupujícímu dojde již tím, že prodávající zboží předá dopravci k přepravě pro žalovanou. Existenci této dohody je možno dovodit z uvedení doložky INCOTERM FCA v dodacím listu. Jeho podpisem pak žalovaná stvrdila, že se smluvní strany skutečně shodly na sjednání doložky INCOTERM FCA. Odvolací soud má za to, že pravidla INCOTERM jsou souborem mezinárodních pravidel pro výklad nejvíce běžně používaných obchodních doložek v zahraničním obchodu. Tato pravidla se zabývají vztahy vyplývajícími z kupní smlouvy, povinnostmi při celním odbavení, balení zboží čí přebírání dodávky. Při použití doložky INCOTERM pak dochází k jejímu začlenění do obsahu kupní smlouvy a povinnosti z ní vyplývající tak váží prodávajícího (insolvenčního dlužníka) a kupujícího (žalovanou). Pokud se týče konkrétní doložky INCOTERM FCA (Free Carrier), jedná se o doložku„ vyplaceně dopravci“, kterou se ujednává místo dodání zboží. Vyplývá z ní, že prodávající splní své povinnosti vyplývající mu z kupní smlouvy dodáním celně odbaveného zboží pro vývoz dopravci, kterého určil kupující, na sjednané místo. 20. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak má odvolací soud za to, že z dohody insolvenčního dlužníka jako prodávajícího a žalované jako kupujícího (prokázané v průběhu řízení z žalobcem předložených listin) lze v případě první, druhé, čtvrté a páté zakázky jednoznačně dovodit, že místem splnění závazku dodat příslušné množství zboží bylo v důsledku dohody smluvních stran těchto závazků [obec], kde bylo zboží předáno dopravci. Místo vykládky zboží (v Maďarsku) pak již není z tohoto pohledu jakkoliv významné, neboť jej není možno považovat za místo dodání zboží ve smyslu čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I bis. Odvolací soud tak uzavírá, že dle čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení Brusel I bis je dána u první, druhé, čtvrté a páté zakázky (tedy u nároků žalobce na zaplacení částek 2 532 EUR s příslušenstvím, 2 532 EUR s příslušenstvím, 3 544,80 EUR s příslušenstvím a 4 051,20 EUR s příslušenstvím – tedy v celkové výši 12 660 EUR s příslušenstvím) mezinárodní příslušnost soudů České republiky a nadto je tím určena i místní příslušnost českých soudů, a to konkrétně Okresního soudu ve Vsetíně, v jehož obvodu se místo splnění nachází. 21. Tento závěr pak dle odvolacího soudu není ani v rozporu s tím, co uvedl Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2619/2008. Toto rozhodnutí sice bylo vydáno za účinnosti Nařízení Rady ES č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 22. 12. 2000 (dále jen„ Nařízení Brusel I“), nicméně s ohledem na zcela shodnou textaci čl. 5 odst. 1 tohoto nařízení a čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, by bylo možno jeho závěry aplikovat i na projednávanou věc. Ve výše zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud ČR zmínil, že z čl. 5 odst. 1 písm. b) první odrážka Nařízení Brusel I plyne, že smluvní strany se mohou dohodnout na určení místa dodání zboží, a proto je nutné v prvé řadě vždy posoudit, zda místo dodání nevyplývá z ujednání smluvních stran. Tento názor pak dle Nejvyššího soudu ČR zastává taktéž SDEU, jehož rozhodovací praxe je ustálena v názoru, že slovní obrat„ pokud nebylo dohodnuto jinak“, obsažený v čl. 5 bodu 1 písm. b) Nařízení Brusel I, svědčí o tom, že se smluvní strany mohou dohodnout na místě plnění závazku pro účely použití tohoto ustanovení (viz rozsudek SDEU ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. C -381/08, ve věci [název] [jméno] [příjmení] [anonymizována čtyři slova]). Navíc Nejvyšší soud ČR podotknul, že výraz„ podle smlouvy“ použitý v čl. 5 bodu 1 písm. b) první odrážky Nařízení Brusel I, odkazuje právě na skutečnost, že místem dodání zboží je v zásadě místo stanovené smluvními stranami ve smlouvě. V případě souzeném Nejvyšším soudem ČR se tak ovšem nestalo, neboť v něm byla dohodnuta doložka INCOTERM CPT, tedy Carriage Paid To (named place of destination/dopravné placeno do ujednaného místa určení). Podle této doložky pak prodávající odbavuje zboží pro vývoz, zajišťuje přepravu a hradí přepravné až do ujednaného místa určení. Rizika spojená se ztrátou nebo poškozením zboží, jakož i rizika zvýšení nákladů během přepravy zboží, přecházejí na kupujícího předáním zboží prvnímu dopravci. V této situaci tak bylo zřejmé, že si tamější smluvní strany smluvně dohodly místo dodání odkazem na doložku CPT podmínek INCOTERMS, kterým byl [anonymizována dvě slova] [příjmení] v Německu, tedy místo, kde si zboží od dopravce osobně převzal kupující. Nebylo tak možno pro účely posouzení mezinárodní příslušnosti dle nařízení Brusel I vycházet z toho, že zboží bylo dodáno okamžikem předání dopravci. 22. S ohledem na okolnost, že v této procesní věci si u první, druhé, čtvrté a páté zakázky (oproti věci souzené Nejvyšším soudem ČR ve shora popsaném případě) strany kupní smlouvy výslovně sjednaly místo dodání zboží jako místo předání zboží prvnímu dopravci ve [obec] v České republice, nelze výše uvedené závěry zmíněné v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zcela přenést na poměry této procesní věci. Jedná se totiž o skutkově odlišnou situaci. Pokud tedy okresní soud dospěl k závěru, že dohodnutým místem splnění u první zakázky nebylo [obec], neposoudil věc správně. 23. Jinak tomu však bylo u třetí zakázky, tedy ohledně nároku žalobce na zaplacení částky 2 025,60 EUR s příslušenstvím. Odvolací soud z faktury [číslo] ze dne 22. 11. 2019 dovodil, že tuto fakturu vystavil insolvenční dlužník pro žalovanou, a to za dodávku druhé zakázky v podobě 160 ks zboží [anonymizována tři slova] [číslo] [číslo] v celkové ceně 2 025,60 EUR. V této faktuře je uvedena adresa místa vykládky [anonymizována tři slova], [anonymizována dvě slova], [anonymizována tři slova], [anonymizována tři slova], [číslo] [anonymizována dvě slova]. Z dodacího listu [číslo] ze dne 21. 11. 2019 odvolací soud dovodil, že se týká třetí zakázky, neboť je v něm uvedeno dodání 160 ks zboží [anonymizována tři slova] [číslo] [číslo] to prostřednictvím dopravce [anonymizována dvě slova], u nějž je uvedena poznámka [anonymizováno] [obec]. V tomto dodacím listu však nebylo jakkoliv žalovanou potvrzeno doručení zboží, neboť je zde uveden pouze podpis dopravce. Z tohoto dodacího listu (ale ani z žádné další listiny vztahující se k třetí zakázce) nelze jakkoliv dovodit dohodu žalované s insolvenčním dlužníkem ohledně sjednání doložky INCOTERM FCA. Ohledně třetí zakázky (týkající se nároku žalobce na zaplacení částky 2 025,60 EUR s příslušenstvím) tak nebylo možno na základě listinných důkazů předložených žalobcem mít za prokázanou výslovnou dohodu smluvních stran o místu splnění závazku (dodání zboží) ve [obec]. 24. Pokud žalobce tvrdil, že mezi smluvními stranami byla zavedena obchodní praxe v podobě dodávek s doložkou INCOTERM FCA, tedy že ke sjednání doložky INCOTERM FCA nedošlo výslovně, ale tím, že smluvní strany tuto doložku užívaly běžně ve svých předchozích smluvních vztazích a je tedy ji nutno považovat i za obsaženou ve smluvním vztahu týkajícím se třetí zakázky, a to aniž by byla výslovně mezi smluvními stranami dojednána. K prokázání tohoto svého tvrzení o sjednání místa splnění závazku ve [obec] prostřednictvím zavedené obchodní praxe žalobce navrhoval provedení výslechu tří svědků ([jméno] [anonymizováno], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]). V tomto smyslu pak odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (usnesení ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 94/2018), z něhož vyplývá, že rozsah dokazování stran přezkumu mezinárodní příslušnosti v rámci přípravy řízení je omezen, a to s ohledem na to, že povinnost provést již v tomto stadiu řízení podrobné dokazování v souvislosti s relevantními skutečnostmi týkajícími se jak příslušnosti, tak věci samé, by se mohla dotknout věci samé. V rámci přezkumu příslušnosti podle nařízení Brusel I (či Brusel I bis) tak stačí, má-li soud možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle dostupných informací včetně tvrzení žalované. Provádění rozsáhlého dokazování není ostatně ani žádoucí, neboť v rámci posouzení podmínek mezinárodní příslušnosti mohou být prokazovány jiné skutečnosti (jiný rozsah skutečností), než jaké jsou prokazovány v rámci posouzení merita sporu ve světle hmotné úpravy rozhodného práva. To ostatně plyne z pojetí smlouvy ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis jako autonomního konceptu, kdy nelze vyloučit, že bude založena mezinárodní příslušnost podle daného ustanovení, ale po meritorním přezkumu dospěje soud k závěru, že smlouva ve smyslu rozhodného hmotného práva uzavřena nebyla. S ohledem na tyto skutečnosti tak odvolací soud při svém rozhodování vycházel pouze z předložených listin a nepovažoval za žádoucí provádět rozsáhlé dokazování výslechem výše uvedených svědků. 25. Pokud v této souvislosti žalobce poukazoval na skutečnost, že je insolvenčním správcem insolvenčního dlužníka, a proto je jeho pozice ztížena, neboť musí vycházet pouze z těch listin, které mu insolvenční dlužník předložil, pak odvolací soud nepovažuje tuto argumentaci za jakkoliv významnou. V souladu s § 18 odst. 1 o. s. ř. mají totiž účastníci v občanském soudním řízení rovné postavení a pro žalobce tak platí stejná procesní pravidla, jako pro žalovanou, tedy i povinnost tvrzení a povinnost důkazní. V tomto ohledu tak nelze jakkoliv zohledňovat postavení žalobce jako insolvenčního správce insolvenčního dlužníka. 26. Odvolací soud se tak s přihlédnutím ke shora uvedeným závěrům plynoucím z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ohledně nároku žalobce na zaplacení částky 2 025,60 EUR s příslušenstvím (tedy ohledně třetí zakázky) plně ztotožňuje se závěry okresního soudu. Z žalobcem předložených listin totiž nelze jakkoliv dovodit, že by se strany smluvního vztahu (v rámci třetí zakázky) dohodly na tom, že by ke splnění závazku insolvenčního dlužníka dodat předmětné zboží mělo dojít ve [obec] (tedy v České republice). 27. Pokud tedy okresní soud dospěl k závěru, že v rámci tohoto řízení není dána mezinárodní pravomoc soudů České republiky k projednání této věci, učinil tak správně pouze zčásti. Odvolací soud proto usnesení okresního soudu ve výroku I. písm. a) ve smyslu § 220 o. s. ř. změnil ohledně nároku žalobce na zaplacení částky 12 660 EUR s příslušenstvím (první, druhá, čtvrtá a pátá zakázka) a mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, v této části nevyslovil. V důsledku tohoto závěru pak současně odvolací soud v souladu s týmž ustanovením výrokem II. písm. a) tohoto usnesení změnil usnesení okresního soudu i ve výroku II. (ohledně týchž nároků žalobce) v tom smyslu, že se řízení v této části nezastavuje. Tím pozbyl podkladu i výrok III. usnesení okresního soudu o náhradě nákladů řízení. 28. Odvolací soud pak výrokem I. písm. b) a výrokem II. písm. b) tohoto usnesení potvrdil dle § 219 o. s. ř. jako věcně správné usnesení okresního soudu ohledně nároku žalobce na zaplacení částky 2 025,60 EUR s příslušenstvím (třetí zakázka) v jeho výrocích I. a II. v tomto rozsahu. Ohledně nároku žalobce na zaplacení částky 2 025,60 EUR s příslušenstvím tak řízení před soudy České republiky končí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ostrava 9. dubna 2024 Mgr. Dagmar Gottwaldová předsedkyně senátu