2 16 Co 56/2024 Číslo jednací: 16 Co 56/2024-115 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Daniely Kabátové a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa], [PSČ] [obec] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] proti žalované: [osobní údaje žalované] [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2023, č. j. 85 C 391/2022-89 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje. II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění takto: Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 25 628 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa]. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa]. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou (ve znění dalších doplnění) doručenou soudu dne 30. 10. 2022 domáhal určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 29. 6. 2022, doručená žalovanou žalobci téhož dne, je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že pracoval pro žalovanou na základě pracovní smlouvy jako učitel hudebního doprovodu a dne 29. 6. 2022 obdržel od žalované výpověď z důvodu nesplňování požadavků pro řádný výkon práce bez zavinění žalované, kdy měl ve dnech 16. 3. 2022, 8. 4. 2022, 22. 4. 2022 a 29. 4. 2022 zpívat v hodinách klasického tance, ačkoliv zpěv není součástí pracovní náplně žalobce, komentovat výuku, i když nebyl tázán, klepat prsty na pianino, brnkat na struny pianina v době, kdy hrát neměl a tím narušovat výuku žákyně. Žalovaná na neuspokojivé pracovní výsledky upozornila žalobce dne 15. 9. 2021 a dne 12. 7. 2022 žalobce obdržel od žalované upozornění na porušování pracovních povinností, které však byly popsány shodně jako předtím žalovanou vytýkané neuspokojivé pracovní výsledky žalobce. Žalobce má však za to, že výpověď je neplatná, neboť žalovaná nemůže platně označit jednání žalobce jednou jako neuspokojivé pracovní výsledky a jednou jako porušení povinností. Žalobce je u žalované zaměstnán déle než 23 let a jako učitel hudebního doprovodu úzce spolupracuje s učitelem tance, přitom již mnoho let si při výuce klasického tance potichu pro sebe pobrukuje a nikdy od roku 1999 mu nebylo vytýkáno, že by jakkoli nesplňoval předpoklady pro výkon své práce. Výtku ze dne 15. 9. 2021 považuje žalobce za neopodstatněnou. I pokud by soud shledal, že výše vytýkané jednání může být důvodem podání výpovědi dle ust. § 52 písm. g) zákoníku práce, byla by výpověď neplatná, neboť žalobce nebyl v posledních 6 měsících před dáním výpovědi upozorněn na možnost výpovědi. Soud zároveň nemůže případné porušení pracovních povinností žalobce hodnotit jako závažné nebo jako porušení zvlášť hrubým způsobem, protože by byl přísnější než žalovaná, což dle judikatury Nejvyššího soudu nelze. Žalovaná navíc v případech, kdy pro své zaměstnance neměla práci, a tito nechtěli uzavřít dohodu o pracovní činnosti, aplikovala vůči nim např. takové postupy, že u nich nepravdivě konstatovala porušování povinností, aby s nimi mohl být ukončen pracovní poměr výpovědí, což uskutečnila i u žalobce. 2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhovala její zamítnutí. Žalobce v řízení nezpochybňoval, že by došlo k jednáním, jak tato byla vymezena v předchozím upozornění na neuspokojivé pracovní výsledky a ve výpovědi. Důvodem přitom nebylo soustavné méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů, nýbrž neuspokojivé pracovní výsledky, tudíž bylo třeba, aby byl žalobce k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků vyzván v posledních 12 měsících vyzván, k čemuž ze strany žalované došlo. Žalobce přitom nerespektoval průběh vyučovací hodiny určovaný vyučujícím učitelem tance a již v minulosti byly vůči žalobci uplatňovány výtky ze strany žalované. Pro platnost výpovědi pro neuspokojivé pracovní výsledky je přitom podstatné pouze to, že objektivně existují. 3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 32 403,80 Kč. Po provedeném dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že účastníci řízení se dne 22. 2. 1999 dohodli tak, že žalobce bude pro žalovanou osobně pracovat jako korepetitor dle pokynů žalované, za což bude pravidelně odměňován. Žalobce doprovázel na klavír učitele klasického tance, kterým byl v některých případech nadřízený žalobce [jméno] [příjmení], přičemž žalobce si při hře na klavír mj. zpíval, čímž narušoval hodinu, a opakovaně nedodržoval [jméno] [příjmení] zadaná tempa. [jméno] [příjmení] žalobce na taková jednání vícekrát upozornil, stejně tak na toto dne 15. 9. 2021 žalobce písemně upozornila žalovaná, avšak žalobce svá jednání nenapravil a pokračoval v nich. Dne 29. 6. 2022 žalovaná předala žalobci osobně výpověď, ve které byla vymezena vzpomínaná jednání žalobce a vůči ní se žalobce vymezil žalobou doručenou soudu dne 30. 10. 2022. Z hlediska právního posouzení věci se soud prvního stupně předně zabýval tzv. cizím prvkem, jelikož žalobce je občanem Ruské federace. Vzhledem k tomu, že smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, uveřejněná vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 95/1983 Sb. neřeší otázku pravomoci soudů v oblasti závazkových právních vztahů (resp. vztahů pracovního práva) ani rozhodné právo, aplikoval ve vztahu k mezinárodní příslušnosti, a to s ohledem na bydliště žalobce v České republice, nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), a dospěl k závěru, že podle čl. 21 tohoto nařízení má pravomoc ve věci rozhodnout. Dále dovodil, že podle čl. 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), je rozhodným právem právo české. Při právní kvalifikaci použitého výpovědního důvodu vycházel ze skutkového vylíčení důvodu ve výpovědi, nikoli z toho, jak tento důvod právně kvalifikovala žalovaná ve výpovědi, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1524/98. V projednávané věci přitom důvody výpovědi hodnotil v celém jejich rozsahu jako důvody vymezené v § 52 písm. g) zákoníku práce, a to konkrétně jako závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci. 4. Ve výpovědi byly zahrnuty celkem čtyři skutky, a to zpívání v hodinách, nedodržování temp při hře na klavír, komentování výuky (mluvení nahlas) a klepání prsty do desky pianina, resp. brnkání na jeho struny. Okresní soud uzavřel, že přinejmenším první dvě z těchto jednání žalobce byla v řízení prokázána zejména prostřednictvím vyslechnutých svědků, o jejichž věrohodnosti neměl důvod pochybovat, neboť výpovědi všech svědků byly v podstatných bodech ve vzájemném souladu. Okresní soud měl za to, že všechny čtyři výše uvedené skutky lze považovat za porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále jen jako„ porušení povinností“), neboť žalobce byl subjektivně schopen se těchto jednání nedopouštět a pracovat v souladu s tím, co bylo mj. uvedeno pracovní náplni učitele hudebního doprovodu, jak vyplynulo v prvé řadě z výslechů svědků, dále z toho, že žalobce pracuje jako korepetitor i pro jiného zaměstnavatele. Jinými slovy, žalobce mnohdy pracoval (doprovázel učitele klasického tance hrou na klavír), aniž by při tom zpíval, mluvil nahlas, klepal prsty do pianina nebo nedodržoval učitelem zadané tempo, jak ostatně v řízení potvrdili slyšení svědci, kdy např. [jméno] [příjmení] uvedla, že byla období, kdy byl tzv. klid a s žalobcem žádné problémy nebyly a nikdo si nestěžoval. V závadném jednání žalobce tak nelze shledávat neuspokojivé pracovní výsledky, nýbrž právě porušování povinností. Přitom závěr o tom, zda výpovědní důvod skutkově vymezený ve výpovědi z pracovního poměru představuje neuspokojivé pracovní výsledky ve smyslu § 52 písm. f) zákoníku práce nebo porušení povinností ve smyslu § 52 písm. g) zákoníku práce, závisí podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu především na tom, zda vytýkané a prokázané jednání zaměstnance vykazuje znaky porušení pracovních povinností, jež bylo zaměstnancem zaviněno alespoň z nedbalosti. Žalobce shora vymezenými jednáními své povinnosti učitele hudebního doprovodu jednoznačně zaviněně porušoval. 5. Soud prvního stupně neshledal důvodnou argumentaci žalobce opírající se o právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4596/2014, který lze stručně shrnout tak, že rozhodne-li se zaměstnavatel pro rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem pro jeho porušení pracovní povinnosti z jím označeného zákonného důvodu, nemůže soud posoudit totéž porušení povinnosti z důvodu přísnějšího. Žalovaná totiž podle názoru okresního soudu v projednávané věci jednání žalobce posuzovala (nesprávně) jako nesplňování požadavků pro řádný výkon práce spočívající v neuspokojivých pracovních výsledcích a žádným způsobem nedala najevo, že by jednotlivé skutky představovaly (měly představovat) soustavné méně závažné porušení povinností, jak tvrdil žalobce. Takové hodnocení se neobjevuje ve výpovědi, ani v listině označené jako„ Neuspokojivé pracovní výsledky“ ze dne 15. 9. 2021 či v listině označené jako„ Porušování pracovních povinností“ ze dne 12. 7. 2022 Poslední listina byla navíc žalobci adresována až po výpovědi, tudíž její obsah je ve vztahu k důvodům ve výpovědi vymezeným zcela bez významu. Okresnímu soudu tak nebylo zapovězeno vyhodnotit porušení povinností ve výpovědi vymezených dle jakéhokoliv stupně intenzity porušení povinnosti ve smyslu ust. § 52 písm. g) zákoníku práce, kdy po vyhodnocení všech okolností dospěl k závěru, že žalobce se dopustil přinejmenším závažného porušení povinností. Při hodnocení intenzity okresní soud přihlédl k tomu, že prostředím, ve kterém žalobce jako zaměstnanec působil, byla konzervatoř a již z toho důvodu bylo třeba, aby se žalobce podřídil vyšším standardům, než kdyby působil např. v zájmovém kroužku pro děti učící se hře na klavír. Dále vzal na zřetel, že žalobce, přinejmenším pokud jde o komentování výuky, zpěv či klepání prsty, toto musel činit úmyslně, a to nejméně v úmyslu nepřímém, jelikož nelze přehlížet, že již v minulosti byl žalobce na svá závadná jednání upozorňován; pokud přitom žalobce např. netrpí nějakou poruchou, která ho nutila v hodinách zpívat či mluvit (toto v řízení tvrzeno nebylo ani jinak nevyšlo najevo), lze jeho (úmyslné) jednání přisuzovat toliko jemu. Právě skutečnost, že žalobce byl svým přímým nadřízeným [jméno] [příjmení] opakovaně žádán, aby při hodinách nezpíval, nemluvil a dodržoval tempa při hře na klavír, a žalobce toto dále soustavně nerespektoval, jednoznačně nasvědčuje závažnému porušování povinností. Pokud totiž zaměstnanec fakticky odmítá respektovat pokyny svého nadřízeného, porušuje tím svou základní povinnost vymezenou v ust. § 2 odst. 1 zákoníku práce, resp. ust. § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce (tj. vykonávat závislou práci dle pokynů zaměstnavatele) a v projednávané věci lze jednoznačně hovořit o porušování závažném. Zároveň, což vyplynulo především z výslechu svědka [příjmení] a [jméno] [příjmení], jednání žalobce vedlo k tomu, že vyučovací hodina (případně zkouška, což lze považovat za ještě závažnější) nemohla probíhat řádně a fakticky byla zmařena, tudíž práce žalobce se za takové situace pro žalovanou stala zcela zbytečnou a v zásadě ani nelze po žalované spravedlivě žádat, aby žalobce nadále zaměstnávala – to vše za situace, kdy žalobce byl na své pracovněprávně závadné jednání opakovaně upozorňován a marně vyzýván k nápravě. Samotná porušení byla v řízení jednoznačně prokázána, tudíž výpověď nelze považovat za neplatnou. Okresní soud se nezabýval tvrzením žalobce, že žalovaná k výpovědi přistoupila teprve poté, co žalobce odmítl dohodu o snížení pracovního úvazku, neboť taková skutečnost nemohla mít pro platnost výpovědi význam. Pokud totiž byly splněny předpoklady pro výpověď, jež jsou vymezeny v ust. § 52 písm. g) zákoníku práce, byla by irelevantní případně prokázaná skutečnost, že v minulosti žalovaná závadná jednání žalobce tolerovala a rozhodla se jej„ potrestat” výpovědí až poté, co žalobce případně nechtěl měnit svou pracovní smlouvu. 6. Proti rozsudku okresního soudu podal žalobce odvolání z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Nesouhlasil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná nedala v listině ze dne 12. 7. 2022 najevo, že by jednotlivé skutky měly představovat soustavné méně závažné porušení povinností. Dle žalobce naopak z obsahu této listiny vyplývá, že jednání, která vedla k podání výpovědi, pokládá žalovaná za soustavné méně závažné porušení povinností, protože ho v této listině upozorňovala na možnost rozvázání výpovědí podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Pokud by žalovaná považovala jednání žalobce za závažné porušení pracovních povinností, dala by mu rovnou výpověď. Za nesprávné pokládal i stanovisko okresního soudu, že listina ze dne 12. 7. 2022 je ve vztahu k důvodům ve výpovědi vymezeným zcela bez významu. Žalovaná totiž v této listině popisovala zcela shodné jednání žalobce, které před podáním výpovědi považovala za neuspokojivé pracovní výsledky a po podání výpovědi za méně závažné porušení pracovních povinností. Byť to není explicitně napsáno v listině, ale vyplývá to jednoznačně z jejího obsahu. Doba vzniku této listiny je ve vztahu k výpovědi zcela irelevantní. Vznik a obsah listiny lze podle názoru žalobce interpretovat tak, že žalovaná dospěla k závěru, že výpověď může být neplatná, protože jednání žalobce mylně považovala za neuspokojivé pracovní výsledky, a z důvodu právní jistoty adresovala žalobci listinu, ve které jednání označila nepřímo za méně závažné porušení pracovních povinností. Soud prvního stupně tudíž v rozporu s judikaturou posoudil jednání žalobce přísněji než samotná žalovaná. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl. 7. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného, přičemž zdůraznila, že snaha žalobce bagatelizovat vytýkané jednání s tím, že není závažným porušením povinností, je absurdní. Pokud není významná právní kvalifikace výpovědního důvodu ze strany zaměstnavatele, tím méně může být podstatné to, zda a jak takové porušování zaměstnavatel kvalifikoval v jiné listině, a to v daném případě v přípise ze dne 12. 7. 2022. Žalovaná se zmiňovaným přípisem pouze pokoušela apelovat na žalobce, aby přes učiněnou výpověď ve svých jednáních nadále nepokračoval. Navíc žalovaná ani v tomto přípise netvrdila, že vytčená pochybení posuzuje jako méně závažná porušení pracovních povinností. Nic takového nelze dovodit z jejího textu a ani z jejího účelu a smyslu. Žalovaná byla nadále přesvědčena, že vytýkané jednání lze kvalifikovat jako neuspokojivé pracovní výsledky, protože je bez významu, zda jsou důsledkem zaměstnancovy neschopnosti, nezpůsobilosti či porušováním jeho povinností. 8. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející (podle pravidel nastavených v § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 9. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně, popsaná v bodech 4 až 17 odůvodnění napadeného rozsudku (včetně závěru o skutkovém stavu v bodě 20 odůvodnění napadeného rozsudku), jako správná a úplná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje. 10. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – s ohledem na to, že žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru přípisem ze dne 29. 6. 2022, který mu byl doručen téhož dne – podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 19. 8. 2022 (dále jen„ zákoník práce“), za subsidiárního použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 4. 1. 2023 (dále jen„ o. z.“). 11. Pro rozhodnutí soudu je stěžejní otázka právní kvalifikace skutku vymezeného ve výpovědi a pro případ, že by to měl být důvod podle § 52 písm. g) zákoníku práce, zda byl soud oprávněn hodnotit toto porušení jako závažné s ohledem na závěry vyslovené poprvé v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4596/2014. 12. První otázku okresní soud posoudil zcela v souladu s ustálenou judikaturou vyjádřenou např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 21 Cdo 758/2006, podle které závěr o tom, zda je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. f) zákoníku práce pro neuspokojivé pracovní výsledky, nebo výpovědní důvod podle § 52 písm. g) zákoníku práce pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závisí na posouzení, zda šlo o zaviněné porušení povinnosti, a to bez ohledu na to, že právní doktrína i soudní praxe shodně konstatují, že je bez významu, zda jsou neuspokojivé právní výsledky důsledkem zaměstnancovy neschopnosti, nezpůsobilosti či porušování jeho povinností. Soud prvního stupně přiléhavě odůvodnil, proč měl za to, že žalobce vytýkaným jednáním své povinnosti učitele hudebního doprovodu porušoval zaviněně a že se tudíž jedná o výpovědní důvod podle § 52 písm. g) zákoníku práce. 13. Odvolací soud souhlasí i s posouzením druhé otázky soudem prvního stupně a nemá co podstatného dodat. V právní teorii i soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že platnost právních jednání (včetně právních jednání učiněných podle pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn. Tuto zásadu soud uplatňuje i při posuzování platnosti právních jednání směřujících k rozvázání pracovního poměru (dohody, výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době). Právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají okamžikem, kdy byla doručena druhému účastníku pracovního poměru. Vzhledem k tomu soud zkoumá to, zda zaměstnavatel projevil vůli rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem určitým konkrétním způsobem, podle stavu v době výpovědi (jejího doručení druhému účastníku pracovního poměru) – k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1573/2004, nebo obdobně právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněném pod číslem 54/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Soud prvního stupně proto správně poukázal na to, že v tomto směru nelze přihlížet k přípisu žalované ze dne 12. 7. 2022 a že žalovaná vytýkané jednání žalobce posuzovala v samotné výpovědi mylně jako nesplňování požadavků pro řádný výkon práce spočívající v neuspokojivých pracovních výsledcích a žádným způsobem nedala najevo, že by jednotlivé skutky představovaly (měly představovat) soustavné méně závažné porušení povinností, jak tvrdil žalobce. Takové hodnocení se neobjevuje ve výpovědi, ani v listině označené jako„ Neuspokojivé pracovní výsledky“ ze dne 15. 9. 2021 či v listině označené jako„ Porušování pracovních povinností“ ze dne 12. 7. 2022. Byť odvolací soud ve shodě s okresním soudem pokládal poslední listinu za nevýznamnou, považoval za vhodné vypořádat žalobcovy odvolací námitky. Z obsahu této listiny nelze ani nepřímo výkladem projevu vůle dovodit, že jednání, která vedla k podání výpovědi, pokládá žalovaná za soustavné méně závažné porušení povinností. Žalovaná sice žalobce v této listině upozorňovala na možnost rozvázání výpovědí podle § 52 písm. g) zákoníku práce, což představuje hmotněprávní podmínku toliko pro uplatnění výpovědního důvodu pro soustavné méně závažné porušení povinností. Nicméně žalovaná v této listině nikterak nehodnotila intenzitu porušení povinností spočívajících v narušování průběhu výuky ve dnech 16. 3. 2022, 8. 4. 2022, 22. 4. 2022 a 29. 4. 2022 Odvolací soud se neztotožňuje ani s úvahou žalobce, že pokud by žalovaná považovala jednání žalobce za závažné porušení pracovních povinností, dala by mu rovnou výpověď. Existuje totiž řada dalších možných důvodů, pro které žalovaná nepřistoupila rovnou k další výpovědi podle § 52 písm. g) zákoníku práce, kromě vysvětlení samotné žalované, že se pokoušela apelovat na žalobce, aby přes učiněnou výpověď ve svých jednáních nadále nepokračoval, se nabízí např. prekluze lhůty pro výpověď podle § 58 odst. 1 zákoníku práce, jelikož od posledního skutku dne 29. 4. 2022 uplynula doba delší než dva měsíce apod. Soudu prvního stupně tak nic nebránilo v tom, aby po náležitém vyhodnocení všech okolností dospěl k závěru, že žalobce se dopustil přinejmenším závažného porušení povinností. Okresním soudem zvažované skutečnosti podle názoru odvolacího soudu vzhledem ke všem okolnostem případu poskytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobce porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Odvolací soud souhlasí i s názorem soudu prvního stupně, že popsané okolnosti případu odůvodňují závěr, že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnávala. 14. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o věci samé podle § 219 o. s. ř. potvrdil. 15. Ke změně přistoupil odvolací soud u nákladového výroku II ve vztahu mezi účastníky. Nadále sice platí, že žalovaná byla v řízení procesně úspěšná a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. má právo na náhradu nákladů řízení. K účelně vynaloženým nákladům řízení žalované patří náklady právního zastoupení, jejichž náhradu odvolací soud přisoudil žalované ve shodě se soudem prvního stupně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Konkrétně náklady právního zastoupení sestávají z odměny advokáta za 7 úkonů právní služby po 2 500 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření k žalobě ze dne 2. 12. 2022, účast u jednání dne 16. 2. 2023, 2 úkony za účast u jednání dne 28. 3. 2023, účast u jednání dne 6. 9. 2023 a účast u jednání dne 15. 12. 2023). Dále náleží žalované náhrada hotových výdajů advokáta v paušální výši 2 100 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhrada za promeškaný čas v souvislosti s cestami ke shora uvedeným jednáním v celkovém rozsahu 8 půlhodin po 100 Kč podle § 14 advokátního tarifu a náhrada cestovních výdajů k těmto jednáním ve výši 780 Kč (ohledně výše cestovních náhrad odvolací soud odkazuje zcela na podrobné odůvodnění soudu prvního stupně na str. 11 napadeného rozsudku), tj. celkem 21 180 Kč. Tuto částku je třeba navýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 4 448 Kč, neboť zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty. Celkem činí výše náhrady nákladů řízení žalované 25 628 Kč. 16. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud nepřiznal žalované náhradu nákladů spojených s písemnými podáními ze dne 1. 3. 2023 a 3. 10. 2023. Za další písemná podání žalované (kromě vyjádření k žalobě) přiznává odvolací soud ve své rozhodovací praxi náklady jen výjimečně, a to zpravidla pouze tehdy, pokud se jedná na reakci na zcela novou situaci. Naopak za doplnění procesní obrany, která měla a mohla být již součástí prvotního vyjádření k žalobě, nebo za repliku k vyjádření protistrany, k němuž se mohl účastník vyjádřit v rámci přednesu u ústního jednání, resp. vyjádření k dokazování a návrhy na doplnění dokazování (jak tomu bylo u obou zmiňovaných podání) odvolací soud účastníku zpravidla náhradu nepřiznává. Odvolací soud přezkoumal shora uvedená písemná podání zástupce žalované a dospěl k závěru, že je nelze považovat za písemná podání nebo návrhy ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. 17. Rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněno ust. § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. Ve věci samé procesně úspěšné žalované vznikly v odvolacím řízení náklady ve výši 6 776 Kč, které představují odměnu za 2 úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání dne 27. 5. 2024) po 2 500 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu, a 2 režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. celkem 5 600 Kč. Tuto částku je třeba opět zvýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 1 176 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Ostravě. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuční návrh. Ostrava 27. května 2024 Mgr. Tomáš Zubek předseda senátu