č. j. 25 A 13/2023 - 40           ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK   JMÉNEM REPUBLIKY    Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Petra Hluštíka, Ph. D., a JUDr. Daniela Spratka, Ph. D., ve věci   žalobkyně:  T. H. T. zastoupená advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Milady Horákové 1957/13, 602 00  Brno proti žalované:  Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1434/3, 140 21  Praha 4   žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 2. 2023 č. j. MV-222653-4/SO-22, ve věci povolení k přechodnému pobytu,     takto:     I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 2. 2. 2023 č. j. MV-222653-4/SO-22 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.   II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 10 800 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Marka Sedláka, sídlem Milady Horákové 1957/13, 602 00  Brno.       Odůvodnění:   1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkoumání shora označeného rozhodnutí žalované, jímž bylo zamítnuto žalobkynino odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 10. 11. 2022, kterým byla zamítnuta žalobkynina žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu z důvodu, že žalobkyně byla v době podání žádosti držitelkou krátkodobého víza, přičemž podle odůvodnění rozhodnutí správní orgány dospěly k závěru, že žalobkyně není rodinným příslušníkem občana Evropské unie. 2. Žalobkyně namítá, že: a)      pokud správní orgány dospěly k závěru, že žalobkyně není rodinným příslušníkem občana Evropské unie, bylo jejich povinností o tom rozhodnout samostatným výrokem podle § 87e odst. 1 písm. i) bodu 1. nebo 3. zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPC“); b)      jakkoli žalobkyně již v řízení před správním orgánem I. stupně uplatnila tvrzení, že je rodinným příslušníkem svého syna T. T. L., nar. X, správní orgány tuto argumentaci odbyly tvrzením, že s ním žalobkyně nežije ve společné domácnosti, tento žalobkynin syn žije u pěstounů, a to přesto, že žalobkyně tvrdila, že se svým druhem (nyní již manželem) o syna pečují a nebyly provedeny důkazy, které žalobkyně k této otázce navrhla. 3. Žalovaná navrhuje zamítnutí žaloby. Má za to, že žalobkyně po celou dobu správního řízení nedoložila žádné doklady, které by prokazovaly, že o svého syna skutečně pečuje. Další dokazování by bylo v tomto případě nadbytečné. 4. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 5. Z obsahu správních spisů soud zjistil, že žalobkyně podala kolkovanou žádost o povolení k přechodnému pobytu na předepsaném tiskopise, kde pod nadpisem „Ve vztahu k výše uvedenému občanu EU jsem“ uvedla v bodě „X) jiný“ tento text: „Dále se považuji za rodinného příslušníka občana EU, a to mého syna T. T. L., nar. X, st. občana CZE, bytem (…).“ Součástí spisu je i písemnost nadepsaná „Doklad rodinného příslušníka občana České republiky“ tohoto znění: „My, níže podepsaní (… - žalobkyně a její druh) tímto potvrzujeme, že jsme vzájemně rodinnými příslušníky, a to druh a družka, kdy na území ČR žijeme ve společné domácnosti na adrese (…). Dalším rodinným příslušníkem je náš společný syn T. T. L., nar. X, který žije na adrese (…). K prokázání výše uvedeného navrhujeme provedení našeho výslechu, provedení místního šetření na adrese (… - žalobkyně a jejího druha), popřípadě výslechy našich dalších rodinných příslušníků.“ 6. Tato žádost byla zamítnuta rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 10. 11. 2022, kde k otázce péče žalobkyně o syna správní orgán I. stupně uvedl: „Podle údajů uvedených v žádosti je sice účastnice řízení rodičem občana EU nebo občana České republiky mladšího 21 let (…), nicméně nesplňuje podmínky uvedené v ust. § 15a odst. 1 písm. b) zák. č. 326/1999 Sb., jelikož o svého syna sama nepečuje. (… - syn) se svou matkou nesdílí domácnost (…), syn účastnice řízení s ní a jejím druhem nežije ve společné domácnosti a žije u pěstounů (…). Z uvedeného vyplývá, že účastnice řízení se na péči o (… - syna) nepodílí (…). 7. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, v němž namítala, že ZPC neobsahuje podmínku, podle které by musela se svým synem sdílet společnou domácnost. Toto ustanovení vyžaduje skutečnou péči, což žalobkyně splňuje i přesto, že syn žije u pěstounů. S žalobkyní a jejím druhem, svým otcem, totiž syn tráví svůj volný čas a rodiče o něj skutečně pečují, což žalobkyně navrhla prokázat výslechem svým, svého druha a dalších rodinných příslušníků. Pokud měl správní orgán I. stupně nějaké pochybnosti, měl žalobkyni podle § 45 odst. 2 správního řádu vést k odstranění vad žádosti, což neučinil. Dále namítala, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně neobsahuje žádný výrok o tom, že by žalobkyně nebyla rodinným příslušníkem svého syna. 8. Žalobkynino odvolání bylo zamítnuto napadeným rozhodnutím. V něm uzavřela, že žalobkyně o svého syna nepečuje. Konkrétně uvedla: „Syn s účastnicí řízení nesdílí společnou domácnost a žije u pěstounů. Tyto skutečnosti sama účastnice řízení uvedla a vyplývají ze spisového materiálu. Účastnice řízení přicestovala na území ČR 28. 7. 2022. Komise hodnotí daný stav věci za prokázaný, je třeba brát v potaz i věk syna účastnice řízení a skutečnost, že syn žije na jiné adrese, u svých pěstounů. Účastnice řízení měla dostatek času se ke vztahu se svým synem vyjádřit, ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí žádné informace týkající se její péče o syna neuvedla. Výslech účastnice řízení navrhovala z důvodu prokázání partnerského vztahu, nikoliv prokázání skutečnosti, že skutečně pečuje o svého syna.“ 9. Předně krajský soud považuje za nedůvodný žalobní bod a). 10. Podle § 87e odst. 1 písm. i) bodů 1. a 3. ZPC ministerstvo žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítne, jestliže i) žadatel, který není rodinným příslušníkem občana Evropské unie podle § 15a odst. 1 nebo 2, v době podání této žádosti 1.  není podle tohoto zákona oprávněn pobývat na území, 3.  je držitelem krátkodobého víza; to neplatí pro držitele krátkodobého víza vydaného podle § 20 odst. 6. 11. Ze samotného návětí tohoto ustanovení plyne oprávnění a povinnost správního orgánu žádost zamítnout, nikoli vydávat samostatný výrok o tom, zda účastník řízení je či není rodinným příslušníkem občana EU. Další text obsažený v písm. i) bodech 1. a 3. toliko stanoví podmínky pro zamítnutí žádosti, s nimiž se musí správní orgán vypořádat v odůvodnění, aniž by tu byla stanovena pro správní orgán jakákoli povinnost cokoli dalšího deklarovat výrokem. 12. Žalobkyně neuvádí a soudu není ani známo jiné ustanovení, které by správním orgánům ukládalo povinnost rozhodnout o postavení účastníka řízení jako rodinného příslušníka občana EU samostatným výrokem. 13. Důvodným je však žalobní bod b). 14. Žalobkyně již v žádosti jasně uvedla, že své postavení rodinného příslušníka občana EU odvozuje i od svého syna, jakkoli ten žije u pěstounů a s matkou nevede společnou domácnost. 15. Současně – jak bylo citováno v odst. 5. tohoto rozsudku – znovu deklarovala nejen svůj partnerský vztah, ale i vztah k synovi. Až za údajem o vztahu o synovi učinila důkazní návrhy „k prokázání výše uvedeného“. Z předmětného textu nelze bez dalšího preparovat, jak činí žalovaná, že předmětné důkazní návrhy jsou navrženy jen k prokázání partnerského vztahu, naopak má soud za to, že tyto důkazní návrhy byly učiněny k prokázání všeho výše uvedeného, tj. i k prokázání vztahu rodinného příslušníka, který žalobkyně odvozuje od svého syna. 16. Podle § 15a odst. 1 písm. b) ZPC rodinným příslušníkem občana Evropské unie se pro účely tohoto zákona rozumí jeho rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, o kterého skutečně pečuje. Toto ustanovení bylo naposledy novelizováno zákonem č. 314/2015 Sb. 17. Důvodová zpráva k zák. č. 314/2015 Sb. uvádí: „S ohledem na požadavek skutečné výchovy je akcentován faktický stav péče, tj. skutečné výchovy nezletilého občana Evropské unie, přičemž není vyloučeno, aby za rodinného příslušníka byl považován např. i rozvedený rodič, který se skutečně podílí na péči, resp. výchově dítěte. Nejde tedy o formální existenci či neexistenci rodičovské odpovědnosti, ale o to, zda ji v daném případě rodič skutečně vykonává, tedy zda skutečně pečuje o dotyčné dítě.“ 18. Výkladu pojmu „skutečně pečuje“ se věnoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2019 č. j. 10 Azs 178/2018-37, v němž varoval před ukvapenými závěry. Vycházel tehdy ze skutkové situace, kdy stěžovatel se synem a bývalou manželkou vskutku nežili v jedné domácnosti, navíc syn převážně žil v domácnosti matky. Případ byl však specifický v tom, že stěžovatel tvrdil a prokazoval pravidelnou péči o syna, a to v míře, která je v rozvedených manželstvích obvyklá (pobyt každý druhý víkend, delší pobyty během svátků). Žalovaná tyto skutečnosti nevzala v potaz. Nejvyšší správní soud neopomněl ani vyjádřit svůj údiv nad tím, že žalovaná nevyslechla syna stěžovatele, neboť jen tak lze vskutku zjistit sílu vztahu otce a syna a s tím související otázku „skutečné péče“ o dítě. 19. Krajský soud má za to, že v nyní posuzované věci je skutková situace obdobná. Žalobkyně tvrdí, že o syna skutečně pečuje a navrhuje k tomu výslech svůj, svého druha (nyní manžela) a dalších rodinných příslušníků (viz odst. 15. tohoto rozsudku). Aniž by byly tyto důkazy – kterými vskutku lze zjistit sílu vztahu syna a rodiče, jakož i další otázky k posouzení „skutečné péče“ – provedeny, správní orgány vyšly mechanicky z toho, že syn žije na jiné adrese než matka, a to u pěstounů, aniž se „skutečné péči“ matky o syna blíže věnovaly, a to přes výslovný důkazní návrh matky. 20. Krajský soud proto dospěl k závěru, že závěry napadeného rozhodnutí nemají oporu ve spise a v posouzení důkazních návrhů jsou s ním dokonce v rozporu. Proto napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil a podle § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V něm žalovaná posoudí po materiální (nikoli pouze formální) stránce, zda lze v nyní posuzovaném případě uvažovat o „skutečné péči“ žalobkyně o syna, přičemž k této otázce provede potřebné dokazování. 21. V dalším řízení jsou správní orgány vázány závěry vyslovenými v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). 22. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., když žalobkyně byla v řízení procesně úspěšný a vzniklo jí tak vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobkyně tvoří: a) b) zaplacený soudní poplatek z žaloby zaplacený soudní poplatek z návrhu na přiznání odkladného účinku   3 000 Kč   1 000 Kč c) náklady právního zastoupení advokátem       α) odměna advokáta za zastupování v řízení ve výši 3 100 Kč / úkon při těchto úkonech právní služby:     § 7, § 9 odst. 4 písm. d) § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.       1) příprava a převzetí věci       2) sepis žaloby 6 200 Kč   β) paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč / úkon při úkonech právní pomoci vypočtených pod písm. α)   § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.     600 Kč Celkem   10 800 Kč Soud proto uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení tuto částku, a to dle § 64 s. ř. s. ve spojení s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o. s. ř.“) k rukám advokáta, který žalobkyni v řízení zastupovala. Vzhledem k odlišné úpravě s. ř. s. a o. s. ř., týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s. ř. s., § 159, § 160 odst. 1 o. s. ř.), uložil soud žalované povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.     Poučení:   Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.     Ostrava 29. února 2024     Mgr. Jiří Gottwald předseda senátu     Shodu s prvopisem potvrzuje