Manžel výhradně užívající věci, které byly součástí dosud nevypořádaného společného jmění manželů, se bezdůvodně obohacuje na úkor státu, který se stal jednou z osob tvořících právní společenství bez samostatné právní subjektivity v důsledku uložení trestu propadnutí majetku druhého z manželů.

2 57 Co 5/2024 Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta P. č. j. 57 Co 5/2024-146 Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta P. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců Mgr. Daniely Teterové a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně:xxx, IČO xxx sídlem xxx proti žalované:xxx, narozená dne xxx bytem xxx zastoupená advokátem xxx sídlem xxx o zaplacení 459 152 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 9. 2023, č. j. 110 C 28/2022-56, takto: I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje. II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 306 638,20 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 264 980 Kč od 28. 10. 2021 do zaplacení a spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 41 658,20 Kč od 26. 10. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 4 104 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalovaná je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na soudním poplatku 22 958 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. VI. Žalovaná je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na soudním poplatku z odvolání 15 332 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 152 513,80 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 10. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (I). Žalobu pro částku 306 638,20 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 264 980 Kč od 28. 10. 2021 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 41 658,20 Kč od 26. 10. 2022 do zaplacení, zamítl (II). Dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 18 910,80 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce (III). 2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že do uzavření smlouvy o režimu oddělených jmění formou notářského zápisu dne 26. 10. 2018 byly nemovité věci (dále jen „nemovitosti“), a to pozemek parc. č. St. xxx, jehož součástí je stavba – rodinný dům č. p. xxx, a pozemek parc. č. xxx, vše v k. ú. xxx (dále jen „rodinný dům“), a pozemek parc. č. xxx v k. ú. xxx (dále jen „garáž“) ve společném jmění žalované a jejího manžela Petra C. Trestním rozsudkem, jenž nabyl právní moci dne 27. 11. 2019, byl manžel žalované odsouzen s uloženým trestem mj. propadnutí majetku i ve vztahu k dosud nevypořádanému společnému jmění manželů, jehož součástí byly i předmětné nemovitosti. K vypořádání společného jmění manželů nedošlo a po celou žalovanou dobu od 27. 11. 2019 do 30. 9. 2022 jsou nemovitosti užívány žalovanou a jejími rodinnými příslušníky, a to k bydlení v jediné bytové jednotce v rodinném domě s přilehlými pozemky a k podnikání a k uskladnění věcí v garáži, žalovaná měla tyto nemovitosti ve své dispozici, měla od nich klíče a měla tam své věci. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě bezdůvodného obohacení za užívání předmětných nemovitostí nad rámec jejího podílu. Obvyklá výše za užívání předmětných nemovitostí v žalovaném období, na níž se účastníci shodli, představovala za užívání rodinného domu 25 600 Kč měsíčně - (˝ podílu odpovídá částka 12 800 Kč), za garáž v letech 2019-2021 1 242 Kč měsíčně (˝ podílu odpovídá částka 621 Kč) a v roce 2022 částka 1 830 Kč (˝ podílu odpovídá částka 915 Kč). Žalovaná žalobkyni nezaplatila. 3. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud posoudil dle § 736, § 741 písm. b) a § 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že společné jmění žalované a jejího manžela zaniklo dohodou o režimu oddělených jmění dne 26. 10. 2018, přičemž ve tříleté lhůtě nedošlo k jeho vypořádání ani mezi manžely, ani mezi žalovanou a žalobkyní, která vstoupila do práv manžela žalované na základě odsuzujícího rozsudku trestem propadnutí předmětných nemovitostí dnem 27. 11. 2019, a to s odkazem na § 66 odst. 4 trestního zákoníku. Tímto výrokem není postižen veškerý majetek manželů, nýbrž pouze část, která po vypořádání společného jmění připadne odsouzenému manželovi. Aby mohl být výrok trestu o propadnutí majetku realizován je nutno přistoupit k vypořádání, kdy za odsouzeného manžela jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, neboť majetek, který má propadnout, připadá státu. Tento se má pokusit o uzavření dohody s druhým manželem, případně podat žalobu k soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 11 Tdo 696/2020). Uložením trestu propadnutí majetku vstoupila žalobkyně do práv a povinností týkajících se dosud nevypořádaného společného jmění za manžela žalované a měla se pokusit o vypořádání společného jmění manželů ve vztahu k předmětným nemovitostem, k čemuž však ve lhůtě do 26. 10. 2021 nedošlo, čímž se účastníci řízení stali podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, každý s podílem ve výši jedné poloviny. Předmětné nemovitosti užívala žalovaná, která tyto měla zcela ve své dispozici, žalobkyně je neužívala vůbec. Žalované období od 27. 11. 2019 do 30. 9. 2022 sestává ze 2 částí, a to jednak období od 27. 11. 2019 do 26. 10. 2021, kdy nemovitosti byly ještě součástí zaniklého nevypořádaného společného jmění, a období od 27. 10. 2021 do 30. 9. 2022, kdy nemovitosti byly součástí podílového spoluvlastnictví účastníků řízení. 4. Pokud se jedná o první část žalovaného období, dospěl okresní soud k závěru, že žalobkyně vstupem do práv manžela ve vztahu k vypořádání společného jmění manželů nemá právo na úhradu bezdůvodného obohacení vůči druhému spoluvlastníkovi za užívání nad rámec jejího spoluvlastnického podílu, a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, týkající se výkladu úpravy vztahů mezi manžely po zániku společného jmění do vypořádání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3569/2011 nebo rozsudek ze dne 26. 11. 2006, sp. zn. 22 Odo 1229/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7110). Pokud jde o druhou část žalovaného období, žalovaná nemovitosti užívala nad rámec svého spoluvlastnického podílu ve výši ˝ výhradně sama se svou rodinou (k bydlení v jediné bytové jednotce v rodinném domě i s přilehlými pozemky v xxx, k podnikání a uskladnění věcí v garáži v xxx), tyto měla zcela ve své dispozici včetně klíčů. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020, dospěl okresní soud k závěru, že žalovaná užívala nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu, žádnou dohodu o bezplatném užívání se žalobkyní neuzavřela, přičemž není rozhodné, že žalobkyně neužívala svůj podíl dobrovolně, a žalované tak vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení za užívání jejího podílu. Při rozhodování o výši bezdůvodného obohacení soud vycházel z nesporné výše obvyklé úhrady za užívání předmětných nemovitostí. 5. Proti tomuto rozsudku podaly odvolání obě účastnice, zatímco žalobkyně jej napadla ve výroku II, žalovaná – posuzováno z obsahového hlediska – jej napadla ve výroku I. 6. Žalobkyně namítala, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V sevřené formě vyjádřeno, nesouhlasila s tím, aby byla soudem předestřená judikatura analogicky vztažena i na ni. Stát není a nebyl účasten na společném jmění. Jde o třetí subjekt, který nabyl odpovídající vlastnické právo ke dni právní moci rozsudku, kterým byl vysloven trest propadnutí majetku manžela žalované. Navrhla, aby byl rozsudek v jí napadeném rozsahu změněn tak, že i v tomto rozsahu bude žalobě vyhověno a žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení. 7. Žalovaná brojila předně do skutkové roviny. Okresnímu soudu vytkla, že jeho zjištění ohledně užívání celých nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu žalovanou se vůbec nevztahují k období od 27. 10. 2021 do 30. 9. 2022. Dále poukázala na nesoulad tvrzení žalobkyně, která v jiných, avšak svým způsobem souvisejících řízeních, nepopřela držení klíčů; tyto byly zajištěny a odebrány Policií ČR a následně předány právě žalobkyni. Konečně se vyjádřila k postupu týkajícího se vypořádání společného jmění manželů, když dne 19. 1. 2023 došlo k podepsání dohody o narovnání ze strany žalobkyně, zápis v katastru byl proveden k datu 3. 2. 2023, přičemž od tohoto data jsou nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví, do té doby byla žalobkyně nesprávným postupem katastrálního úřadu zapsána jako výlučný vlastník. Žalovaná nezavinila dobu trvání jednání o uzavření dohody o narovnání. Žalobkyně hodlá z celé situace, kterou z větší části sama zavinila, těžit formou náhrady za užívání bytových i nebytových prostor, a z tohoto pohledu je uplatněný nárok v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby byl rozsudek v jí napadené části změněn tak, že žaloba bude zamítnuta. 8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána osobami oprávněnými, jsou včasná a přípustná, přezkoumal napadený rozsudek dle § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, se závěrem, že odvolání žalobkyně je důvodné, odvolání žalované důvodné není. 9. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby žalované byla uložena povinnost vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení za užívání nemovitostí specifikovaných v bodě 2 odůvodnění nad rámec svého spoluvlastnického podílu, a to v období od 27. 11. 2019 do 30. 9. 2022. 10. Procesní obrana žalované byla vybudována na argumentech, které se následně promítly v odvolání, na jehož shrnutí lze pro stručnost odkázat (blíže k tomu viz bod 7 odůvodnění). 11. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) nikterak neprotiví, pokud se odvolací soud k správnosti skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně „pouze“ přihlásí (připojí) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 355/2022, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14]. 12. Odvolací soud tak tomu může v posuzované věci učinit, a to v případě skutkových zjištění soudu prvního stupně, která jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a náležitě se odrážejí v závěru o skutkovém stavu věci. 13. K odvolacím námitkám žalované lze snad dodat, že pokud namítala, že zjištění okresního soudu ohledně užívání celých nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu žalovanou se vůbec nevztahují k období od 27. 10. 2021 do 30. 9. 2022, nepovažuje odvolací soud tuto námitku za důvodnou, když nelze přehlédnout, že žalovaná svou procesní obranu vystavěla pouze na popírání tvrzení žalobkyně, aniž by sama uvedla rozhodné (právně významné) skutečnosti. Oproti tomu závěr okresního soudu o skutkovém stavu věci má oporu v provedených důkazech, které okresní soud posoudil dle § 132 o. s. ř. a žalobkyně unesla důkazní břemeno ke svému tvrzení. 14. Odvolací námitka žalované ohledně skutkových tvrzení žalobkyně v jiných řízeních projednávaných u Okresního soudu ve Frýdku-Místku proti Adamovi C. a Mgr. Petru C. s obdobným předmětem řízení není způsobilá zpochybnit skutková zjištění okresního soudu v této věci. Lze dodat, že pokud žalovaná v odvolání v souvislosti s odkazem na jiná soudní řízení uvedla, že neměla (resp. ani její manžel) od garáží klíče, bylo v řízení před okresním soudem prokázáno, že klíče od garáže, která je předmětem tohoto řízení, měla. 15. Pokud jde o výši bezdůvodného obohacení za nadužívání spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitým věcem žalovanou, tato nebyla mezi účastníky sporná. 16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 17. Podle § 708 odst. 1 o. z. to, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů, je součástí společného jmění manželů (dále jen „společné jmění“). 18. Podle § 736 o. z. je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním. Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně. 19. Podle § 13 odst. 1 a 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „zákon o majetku státu“), stát nabývá majetek též zákonem, na základě zákona, děděním, rozhodnutím příslušného orgánu a na základě mezinárodní smlouvy, kterou je stát vázán, popřípadě na základě jiných skutečností stanovených zákonem. 20. Podle § 41 zákona o majetku státu nabyl-li stát majetek způsoby uvedenými v § 13, dluhy předchozího vlastníka na stát nepřecházejí a zástavní práva k majetku, který stát takto nabyl, okamžikem jeho přechodu na stát zanikají; to neplatí v případě dědění nebo odúmrti a v případech, stanoví-li tak zvláštní právní předpis, rozhodnutí příslušného orgánu nebo mezinárodní smlouva, kterou je stát vázán. 21. Podle § 712 o. z., není-li v této části zákona stanoveno jinak, použijí se pro společné jmění obdobně ustanovení tohoto zákona o společnosti, popřípadě ustanovení o spoluvlastnictví. 22. Pokud soud prvního stupně aplikoval v posuzované věci závěr vyjádřený Nejvyšším soudem v jeho rozsudku ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3569/2011, kterým dovolací soud navázal na rozsudek ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1229/2006, a uzavřel, že užívala-li manželka věci spadající do nevypořádaného společného jmění výhradně sama, nedochází k jejímu bezdůvodnému obohacení na úkor státu, neučinil tak v posuzované věci přiléhavě. 23. Závěr o negaci bezdůvodného obohacení užívá-li věci, které náležely do společného jmění manželů, k jehož vypořádání nedošlo, výhradně jeden z bývalých manželů, je založen na absenci ideálního podílu, resp. že společné jmění je formou bezpodílového spoluvlastnictví. Dovolací soud v rozsudku ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1229/2006, totiž vysvětlil, že jím zformovaný závěr odráží argumentaci „podle které práva, která zákon přiznává vlastníku věci, může mít k téže věci i více fyzických osob; tento stav je důsledkem uznávané plurality subjektů vlastnického práva. Zatímco podílové spoluvlastnictví charakterizuje spoluvlastnický podíl, který je vyjádřen ve zlomku, popřípadě procentem, a je hlavním kritériem míry účasti spoluvlastníka na právech a povinnostech ze spoluvlastnického vztahu, u společného jmění manželů není vztah mezi spoluvlastníky vymezen ideálním podílem; tento vztah může být vyjádřen jen ke dni zániku společného jmění, a to vypořádáním. Institut tzv. společného jmění manželů v zásadě vyjadřuje rovné postavení manželů a je určitým průlomem do individualizovaného vlastnického práva. Jestliže zanikne manželství, zaniká i společné jmění manželů. Zanikne-li společné jmění manželů, má se provést vypořádání. Právní vztahy bývalých manželů v přechodném období, které vzniká mezi zánikem společného jmění manželů a jeho vypořádáním, nejsou zákonem výslovně upraveny a je nutné posuzovat je obdobně podle předpisů o společném jmění manželů. Každému z bývalých manželů tak náleží právo k celé věci omezené jen stejným právem druhého bývalého manžela. Užívá-li tudíž bývalý manžel věc, která náležela do společného jmění manželů, k jehož vypořádání dosud nedošlo, nelze dovozovat, že se na úkor druhého z bývalých manželů bezdůvodně obohacuje; důvodem užívání je jeho vlastnické právo k (celé) věci. Jinak řečeno, jestliže vztah mezi spoluvlastníky nelze vymezit ideálním podílem vyjadřujícím míru, jakou se podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci, je logicky vzato vyloučeno, aby se jeden ze spoluvlastníků na úkor druhého užíváním (celé) věci obohatil.“ 24. Přiměřené použití právní úpravy o společném jmění i pro období od jeho zániku do vypořádání – oproti právním poměrům účinným do 31. 12. 2013, kdy rozhodovací praxe dovolacího soudu vycházela z analogie (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní) – je aktuálně normována § 736 věta druhá o. z. 25. Pro přiměřenou aplikaci ustanovení o společném jmění za účelem zachování hodnotové koherence právního řádu je významné uplatnění zásady de similibus idem est iudicandum realizované prostřednictvím argumentu a simile. Vyjádřeno jinak, pro období od zániku do vypořádání společného jmění se použijí jen některá ustanovení a společném jmění, a to ta ustanovení, která ještě odpovídají změněnému účelu majetkového společenství. 26. V posuzované věci ovšem nelze přehlédnout, že manželovi žalované byl za trvání manželství pravomocně uložen trest propadnutí majetku (§ 66 trestního zákoníku) a propadlý majetek – nárok na vypořádání společného jmění – přešel na stát (srov. § 66 odst. 5 trestního zákoníku ve spojení s § 1114 o. z.). 27. Podstatným důvodem právní úpravy společného jmění přitom není jen snaha zákonodárce posílit majetkovou hodnotu manželů jak v jejich vzájemném vztahu, tak ve vztahu ke třetím osobám, ale i utužit prvky rovnoprávnosti, vzájemné pomoci a ekonomické solidarity mezi manžely. Jde o přiměřenou právní ochranu jednoho manžela před druhým, potažmo vytvoření takových legislativních zábran, které eliminují možnost zneužití silnějšího manžela, aby nevystupoval vůči druhému manželu nadřazeně z pozice osobní či ekonomické síly. Posilují se společné majetkové zájmy manželů, a tím i zájmy rodinné, oproti individuálním majetkovým zájmům každého z manželů, které by jinak mohly působit odstředivě (k tomu srov. například Dvořák, J., Spáčil, J. Společné jmění manželů v teorii a judikatuře. 3. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, s. 9). 28. Povaha subjektů právního vztahu je zde tedy zásadní a obdobně tomu tak je s otázkou rozvržení aktiv a pasiv, která na významu nabývá zvláště po zániku společného jmění. Vzhledem k tomu, že stát nenabývá majetek ze své vůle (srov. 41 ve spojení s § 13 zákona o majetku státu), nepřechází na něj dluhy. Stane-li se stát jednou z osob tvořících právní společenství bez samostatné právní subjektivity v důsledku uložení trestu propadnutí majetku druhého z manželů, odpadá důvod pro specifickou úpravu skrze společné jmění, což je umocněno věcnou modifikací sukcese, která se vůbec netýká případného rozvržení pasiv. Jak osobní, tak věcná stránka se nabytím propadlého majetku státem odlišuje od situace, ke které se vyjadřoval dovolací soud v rozhodnutích, na která soud prvního stupně odkázal. Nemůže-li vzniknout společné jmění mezi jinými osobami než mezi manžely (viz § 708 o. z.), představuje absence této osobní kvality, stejně jako věcná modifikace, diferenciační kritérium, pro které není namístě přiměřené použití ustanovení o společném jmění. Vzhledem k subsidiárnímu použití ustanovení o spoluvlastnictví podle § 712 o. z. (ustanovení o společnosti zde v úvahu nepřichází), se v případě následků výlučného užívání věcí, které byly součástí dosud nevypořádaného společného jmění jen jedním z manželů nemůže prosadit ani argumentace o absenci podílu mezi spoluvlastníky; v této situaci je namístě na stát a druhého z manželů nahlížet jako na rovnodílné spoluvlastníky, pročež v úvahu přichází bezdůvodné obohacení v důsledků nadužívání podílu jedním ze spoluvlastníků. 29. Odvolací soud může uzavřít, že manžel výhradně užívající věci, které byly součástí dosud nevypořádaného společného jmění manželů, se bezdůvodně obohacuje na úkor státu, který se stal jednou z osob tvořících právní společenství bez samostatné právní subjektivity v důsledku uložení trestu propadnutí majetku druhého z manželů. 30. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále „R 17/2013“), dovolací soud, i s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 471/05, rozlišil situaci, v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu na základě řádného právního důvodu (dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny spoluvlastníků či rozhodnutí soudu), a v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by zde byl řádný právní důvod, jenž by jej z užívání vylučoval. Zatímco na nárok z užívání vyloučeného spoluvlastníka je v prvním případě třeba pohlížet jako na nárok podle § 137 odst. 1 obč. zák. (nyní viz § 1122 odst. 1 o. z.), s ohledem na absenci právního důvodu vyloučení z užívání v druhém případě půjde o nárok z bezdůvodného obohacení (dále k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5386/2016). Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li například existenci dohody o bezúplatném užívání společné nemovitosti. Neprokáže-li, že je oprávněn společnou nemovitost užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, vzniká mu bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, a další rozhodnutí v něm citovaná). Vztah z bezdůvodného obohacení je přitom právní úpravou i judikaturou pojímán jako objektivní (směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu). 31. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pevně ukotvena v konkluzi, že v obdobných případech lze na vznik bezdůvodného obohacení usuzovat buď tehdy, užívá-li vskutku bez právem aprobovaného důvodu některý ze spoluvlastníků společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu (důkazní břemeno o rozsahu „nadužívání“ společné věci v takovém případě tíží bezdůvodně ochuzeného), anebo - ať už technické uspořádání společné věci nebo faktické poměry vytvořené jedním ze spoluvlastníků - druhému spoluvlastníku neumožňují realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem (i v těchto situacích nese důkazní břemeno o prokázání rozhodných skutečností bezdůvodně ochuzený). Pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není přitom bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně. Oproti tomu se v těchto vztazích jeví významným, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti a její užívání například uzamčením stavby či oplocením pozemku [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016; judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je přitom se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a násl. obč. zák., použitelná i v poměrech ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. l. 2014 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018)]. 32. Jelikož žalobkyně nebyla vyloučena z užívání společných věcí v rozsahu odpovídajícím jejímu spoluvlastnickému podílu na základě řádného právního důvodu, jenž by jí z užívání vylučoval, vzniklo jí právo na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaná, která společné nemovitosti užívala nad rámec svého spoluvlastnického podílu, současně netvrdila, že je oprávněna společné nemovitosti užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, a proto se bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně, které musí poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně neužívala nemovité věci, které se týkají tohoto řízení, dobrovolně, že žalovaná měla klíče a užívala společnou věc sama. Druhý spoluvlastník, tedy žalobkyně, se na jejím užívání v rozhodném období žádným způsobem nepodílela. V takovém případě je dle judikatury pro posouzení samotného užívání věci nad rámec spoluvlastnického podílu kvalita a rozsah jednotlivých částí společné věci bez významu právě proto, že celou věc užívá jeden z podílových spoluvlastníků, a nutně tak užívá věc v rozsahu i spoluvlastnického podílu druhého podílového spoluvlastníka (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013, uveřejněný pod č. 27/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Za dané situace nárok žalobkyně nemůže být v rozporu s dobrými mravy, tedy i tuto otázku posoudil okresní soud správně. 33. Pokud žalovaná dále rozpor s dobrými mravy spatřovala v jednání žalobkyně, která oddalovala uzavření dohody o narovnání, v důsledku čehož byla žalobkyně nesprávně zapsána v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník, přičemž žalovaná nezavinila dobu trvání jednání o uzavření dohody o narovnání a žalobkyně hodlá z celé situace, kterou z větší části sama zavinila, těžit formou náhrady za užívání bytových i nebytových prostor. 34. Podle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 35. Podle § 6 odst. 1 o. z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. 36. Podle § 6 odst. 2 o. z. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. 37. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. 38. V rozporu s dobrými mravy nesmí být výklad a použití právního předpisu (§ 2 odst. 3 o. z.). Z odvolání žalované je zřejmé, že svou námitkou spíše cílila na § 6 odst. 2 o. z. s tím, že jednání žalobkyně bylo nepoctivé, popř. na § 8 o. z. Za situace, kdy předmětem tohoto řízení je povinnost žalované vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení za užívání předmětných nemovitostí pouze nad rámec jejího spoluvlastnického podílu, nelze jednání žalobkyně považovat za nepoctivé, či za jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu či se na jeho úkor obohatit. 39. Zjištěný skutkový stav okresní soud správně právně posoudil ve vztahu k výroku I, když v souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) aplikoval § 2991 odst. 1 a 2 o. z. a dospěl ke správnému závěru, že žaloba je v tomto rozsahu důvodná. Z tohoto důvodu odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I potvrdil dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný. 40. S ohledem na shora uvedené důvody, kdy právní posouzení věci okresním soudem ve vztahu k výroku II napadeného rozsudku není správné, odvolací soud změnil dle § 220 odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v tomto rozsahu tak, jak je uvedeno ve výroku shora, když i v tomto rozsahu byl shledán nárok žalobkyně důvodným. Žalovaná tím, že užívala společné nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu rovněž od 27. 11. 2019 do 26. 10. 2021, se obohatila na úkor žalobkyně o částku 306 638,20 Kč. 41. Protože se žalovaná dostala do prodlení se splněním peněžitého závazku vůči žalobkyni, když přes výzvu ze dne 15. 9. 2021 nezaplatila částku 264 980 Kč a ocitla se tak ode dne 28. 10. 2021 v prodlení s úhradou této částky, následně přes výzvu ze dne 22. 10. 2022 nezaplatila další částku ve výši 41 658,20 Kč a ocitla se tak v prodlení se zaplacením této částky ode dne 26. 10. 2022, je podle § 1968, § 1970 o. z. povinná zaplatit žalobkyni rovněž příslušenství z přiznané částky ve výši dané § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 42. V souladu s § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud změnil výrok III o náhradě nákladů řízení a procesně zcela úspěšné žalobkyni přiznal částku 3 000 Kč za 10 paušálních úkonů po 300 Kč dle vyhl. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za 1. sepis žaloby, 2. výzva k plnění, 3. podání žalobkyně ze dne 20. 3. 2023, 4. podání žalobkyně ze dne 16. 5. 2023, 5., 6., 7. – účast u jednání soudu ve dnech 20. 4. 2023, 16. 6. 2023 a 14. 9. 2023, 8., 9., 10. příprava na tato jednání, a cestovné k jednání soudu ve dnech 20. 4. 2023, 16. 6. 2023 a 14. 9. 2023 (vždy při vzdálenosti Ostrava- Frýdek-Místek a zpět celkem 50 km, průměrná spotřeba vozidla 5,03 l/100 km, nafty, v ceně dle vyhlášky), tj. celkem 1 104 Kč (3 x 368,05 Kč), náklady řízení celkem 4 104 Kč (po zaokrouhlení). 43. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je dán podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. kdy žalobkyni vznikly náklady řízení ve výši 900 Kč za 3 paušální úkony po 300 Kč dle vyhl. 254/2015 Sb. za sepis odvolání, přípravu na jednání a účast u jednání soudu. 44. Náklady řízení žalobkyně bylo žalované uloženo zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). 45. Jelikož žalobkyně je osvobozena podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, od soudních poplatků, došlo v souladu s § 2 odst. 3 tohoto zákona k přenosu poplatkové povinnosti na žalovanou, a to jak z návrhu, tak z odvolání podaného žalobkyní. Soudní poplatek z návrhu podle položky 1 písm. b) sazebníku činí 22 958 Kč (tj. 5 % z částky 459 152 Kč), soudní poplatek z odvolání podle položky 22 bod 1 písm. a) sazebníku činí 15 332 Kč (5 % z částky 306 638,20 Kč). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Ostrava 28. března 2024 JUDr. Lenka Severová v. r. předsedkyně senátu