č. j. 62 Az 6/2023 - 83           ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK   JMÉNEM REPUBLIKY      Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Hluštíkem, Ph.D. ve věci   žalobce:  I. C státní příslušnost Moldavská republika zastoupen JUDr. Alešem Nytrou, advokátem sídlem Přívozská 703/10, 702 00 Ostrava   proti žalovanému:   Ministerstvo vnitra  Poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7   v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2023, č. j. OAM-403/LE-BA02-K01-2022, ve věci mezinárodní ochrany, takto:   I. Žaloba se zamítá. II.  Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:   Vymezení věci   1. Žalobce se domáhal žalobou doručenou soudu dne 1. 3. 2023 přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto tak, že se žalobci mezinárodní ochrana dle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) neuděluje. 2. Podle žalobce byla v řízení o udělení mezinárodní ochrany zkrácena jeho práva a žalovaný nedostatečným způsobem posoudil důvody podání žádosti o mezinárodní ochranu žalobcem. Žalobce je přesvědčen o relevantních důvodech pro udělení mezinárodní ochrany spočívající v tom, že by mu v případě návratu do země původu hrozilo nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Žalobce byl svědkem trestných činů a lidé, které žalobce jako svědek potvrdil, ho začali po propuštění pronásledovat a začali mu vyhrožovat. Na bezpečnostní složky se obrátit nemohl, jelikož předmětní lidé jsou napojení na policii a soudy a nebyla by tak žalobci poskytnuta ochrana. Podle žalobce dále skutečnost, že je Moldavsko začleněno do skupiny bezpečných zemí, nezbavuje žalovaného povinnosti posuzovat, zda žadatelům o mezinárodní ochranu nehrozí v zemi původu vážná újma. Podle žalobce má Moldavsko zásadní nedostatky v oblasti soudnictví, porušování lidských práv, dochází k diskriminačnímu trestnímu stíhání a jsou neúčinné prostředky nápravy porušování lidských práv. Situace v Moldavsku je silně destabilizovaná. Nelze vyloučit zavlečení země do válečného konfliktu s Ruskem. 3. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout a odkázal na dostačující zdůvodnění v napadeném rozhodnutí. Zdůraznil, že obavy prezentované žalobcem nelze považovat za azylově relevantní. Mezinárodní ochrana ani doplňková ochrana nebyla žalobci udělena, neboť na základě individuálního posouzení případu žalovaný neshledal přítomnost opodstatněných obav žalobce ze skutečného nebezpečí vážné újmy. V Moldavsku neprobíhá ozbrojený konflikt ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Zjištění z obsahu správních spisů 4. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce byl dne 19. 12. 2022 kontrolován policií, přičemž nedisponoval žádným oprávněním k pobytu na území ČR. Bylo zjištěno, že žalobci bylo dne 31. 8. 2022 uloženo správní vyhoštění na 2 roky, které žalobce nerespektoval. Byl proto rozhodnutím ze dne 20. 12. 2022 zajištěn za účelem správního vyhoštění. Dne 27. 12. 2022 požádal žalobce o udělení mezinárodní ochrany. 5. Při poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu dne 9. 1. 2023 žalobce uvedl, že důvodem žádosti je, že byl svědkem trestného činu, pachatelé jej pronásledují a hrozí mu, že jej zabijí. 6. V pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu dne 1. 2. 2023 žalobce dále uvedl, že o azyl chtěl požádat ve Francii, ale cestou jej v Německu kontrolovala policie a poslali jej do ČR. Po udělení správního vyhoštění nevycestoval, neboť v ČR by si mohl vydělat víc peněz a pomáhat matce. Kromě výhrůžek pachatelů trestného činu, jehož byl svědkem, neměl v zemi původu žádné problémy. K trestnému činu mělo dojít v roce 2007. Na státní orgány v Moldavsku se neobrátil, neboť příbuzní pachatelů jsou součástí policie a státních orgánů. 7. Žalovaný v průběhu správního řízení shromáždil informace o politické a bezpečnostní situaci a stavu dodržování lidských práv v Moldavsku, a to: Hodnocení Moldavska jako bezpečné země původu z července 2022, Informace MZV ČR o situaci v Podněstří, bezpečnostní situace a možnost přesídlení do Moldavska ze září 2022, Informace OAMP o bezpečnostní a politické situaci v zemi z července 2022. 8. Dne 3. 2 2023 rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. 9. Uzavřel v něm, že v průběhu řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti žalobce je obava z osob, které po žalobci vymáhají peníze v souvislosti se svědectvím na policii v jejich neprospěch. Žalovaný neshledal naplnění zákonných důvodů pro udělení azylu, když žalobce neuvedl žádné konkrétní relevantní informace mimo svého tvrzeného důvodu k opuštění vlasti. Tvrzené obavy žalobce nelze vyhodnotit jako pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod dle § 12 písm. a) zákona o azylu. Stejně tak nelze vyhodnotit jako pronásledování dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Za 16 let mu tyto osoby dle tvrzení žalobce vyhrožovaly pouze třikrát, a to ještě nikoli osobně. Žalovaný neshledal ani důvod k udělení doplňkové ochrany, ani pro udělení azylu z humanitárních důvodů. Posouzení věci krajským soudem 10. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci soud rozhodl u ústního jednání dne 16. 12. 2024. Soud na tomto místě zdůrazňuje, že nevyhověl žádosti zástupce žalobce učiněné u tohoto jednání, aby bylo jednání odročeno a žalobce byl předvolán z aktuální adresy. Je totiž věcí zástupce žalobce, který byl žalobci ustanoven, aby si vlastními silami, např. ověřením ze soudního spisu, zjistil aktuální evidovanou adresu pobytu žalobce a aby zajistil možnost žalobce zúčastnit se ústního jednání. Nadto, žalobce sám nemá povinnost se jednání zúčastnit a je možné, aby jednání proběhlo pouze za účasti jeho zástupce. 11. Soud dále připomíná, že řízení v této věci bylo usnesením ze dne 17. 4. 2023 přerušeno do skončení řízení o předběžné otázce vedené u SDEU pod sp. zn. C-406/22. 12. SDEU ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 4. 10. 2024 takto: „1) Článek 37 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany ve spojení s její přílohou I musí být vykládán v tom smyslu, že třetí země nepřestává splňovat kritéria pro své označení coby bezpečné země původu pouze z toho důvodu, že využije právo na odstoupení od závazků stanovených v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla podepsána dne 4. listopadu 1950 v Římě, podle článku 15 této úmluvy, avšak příslušné orgány členského státu, který provedl takové označení, musí posoudit, zda podmínky uplatnění tohoto práva mohou toto označení zpochybnit. 2) Článek 37 směrnice 2013/32 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby třetí země mohla být označena jako bezpečná země původu, pokud některé části jejího území nesplňují materiální požadavky takového označení, jež jsou uvedeny v příloze I této směrnice. 3) Článek 46 odst. 3 směrnice 2013/32 ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že je-li k soudu podán opravný prostředek proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany, která byla posouzena ve zvláštním režimu použitelném na žádosti podané žadateli pocházejícími z třetích zemí, které jsou v souladu s článkem 37 této směrnice označeny za bezpečné země původu, musí uvedený soud v rámci úplného a ex nunc posouzení, které stanoví tento čl. 46 odst. 3, přihlédnout na základě skutečností obsažených ve spise a těch, se kterými byl seznámen v průběhu řízení, k tomu, že došlo k porušení materiálních požadavků takového označení uvedených v příloze I uvedené směrnice, i když toto porušení není na podporu tohoto opravného prostředku výslovně namítáno.“ 13. Krajský soud posoudil, zda závěry rozsudku SDEU svým obsahem dopadají také na projednávanou věc a dospěl k závěru, že nikoli. 14. Věc tedy soud posoudil optikou žalobních námitek a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. 15. Pokud se týče námitek žalobce stran nedostatků v Moldavsku v oblasti soudnictví, ochrany lidských práv atd., má soud za to, že se žalovaný uvedenými otázkami obsáhle zabýval a na rozdíl od žalobce má závěry žalovaného za správné. Tvrzení žalobce jsou přitom veskrze obecná, nepodpořená konkrétními fakty. 16. Žalovaný nejprve správně zdůraznil, že žalobce žil východně od Kišiněva, kde se i narodil a ani se nikdy nezmínil o tom, že by kdy žil v oblasti tzv. Podněstří, tedy, je moldavským občanem pocházejícím z území, které se nachází pod plnou kontrolou moldavské vlády. Z podkladů rozhodnutí přitom vyplývá, že moldavští občané mohou využít legální prostředky na ochranu svých práv, když žalovaný navíc zdůraznil, že Moldavsko po posledních prezidentských volbách spolu s aktivitami spojenými s žádostí země o vstup do EU posílilo právní stát, včetně reformy policie a reformy soudnictví. Moldavsko dále přijalo komplexní strategii pro zajištění nezávislosti a integrity justičního sektoru a odpovídající akční plán. Funkční je také veřejný ochránce práv. 17. Krajský soud se s uvedenými závěry, vyplývajícími z podkladů rozhodnutí žalovaného, ztotožňuje. Ve shodě s žalovaným je přitom podle krajského soudu podstatné, že žalobce se ani nepokusil hledat ochranu u státních orgánů země původu, a to s ohledem na jím tvrzené příbuzenské vztahy pachatelů ve vztahu k orgánům policie a soudů. Nic bližšího (zdroj těchto informací, konkrétní zkušenosti atd.) však k uvedenému žalobce ani nesdělil. 18. Krajský soud sdílí také pochybnosti žalovaného o intenzitě obav žalobce, a to zejména s ohledem na to, že k tvrzenému trestnému činu, jehož měl být žalobce svědkem, došlo v roce 2007 a žalobce měl být ze strany pachatelů konfrontován od této doby až do podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany pouze třikrát, a to ještě zprostředkovaně. 19. Nelze přehlédnout, že žalobce v ČR podle svých tvrzení o mezinárodní ochranu původně žádat vůbec nechtěl, žádost podal až v přímé návaznosti na jeho zadržení a zajištění policií poté, co nerespektoval uložené správní vyhoštění. 20. Krajský soud dospěl také k závěru, že žalovaný zjistil skutkový stav v potřebném rozsahu a obstaral si dostatek informací potřebných k vydání rozhodnutí. Shromážděné informace ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Moldavsku soud považuje za zcela dostatečné a přiměřeně aktuální k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Z obsahu správního spisu vyplývá zcela jednoznačně, že žalobce se nikdy na státní orgány v Moldavsku neobrátil, ačkoli nevyvstaly žádné okolnosti, z nichž by bylo možné reálně dovodit že by mu v tomto cokoli bránilo. Zprávy o politické a bezpečnostní situaci v Moldavsku považuje krajský soud za zcela dostačující a podložené. Krajský soud má za to, že žalovaný se zcela správně a podrobně vypořádal se situací v zemi původu žalobce při zohlednění žalobcem v průběhu řízení uvedených skutečností. 21. Krajský soud si v této souvislosti dovoluje připomenout judikaturu Nejvyššího správního soudu v otázce pronásledování soukromými osobami. Například v rozsudku ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48 dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, který formuloval v právní větě, že „Skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení § 12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ V rozsudku ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 – 54, pak Nejvyšší správní soud uzavřel, že „Obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu. Nebyla-li žádost o azyl podána bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co stěžovateli nebyl pro pozdní podání žádosti prodloužen pobyt, na území České republiky pobýval nelegálně a hrozilo mu správní vyhoštění, svědčí to o její účelovosti.“.  V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2015, č. j. 4 Azs 63/2005-55 tento uzavřel, že „Důvodem pro udělení mezinárodní ochrany formou azylu (§ 12 zákona č. 325/1999, o azylu) není, odešel-li žadatel ze země původu pro obavy ze msty soukromé osoby (věřitele, jemuž nesplatil dluh), nadto za situace, kdy vyhrožování ani neoznámil policii a o azyl požádal v České republice teprve poté, kdy mu zde bylo uděleno správní vyhoštění.“ 22. Optikou uvedené judikatury lze souhlasit s právním posouzením žádosti žalobce, tedy, že žalobcem uváděné skutečnosti nelze podřadit pod žádný z důvodů poskytnutí mezinárodní ochrany a s ohledem na zjištěný skutkový stav ani pro udělení mezinárodní ochrany formou doplňkové ochrany. Jak již soud uvedl výše, v neprospěch žalobce lze přitom vyhodnotit okolnost, že o mezinárodní ochranu požádal až v návaznosti na zajištění žalobce poté, co bylo zjištěno, že je v ČR nelegálně, když nerespektoval uložené správní vyhoštění. Za situace, kdy žalobce ani v řízení o udělení mezinárodní ochrany, ani v řízení soudním netvrdí žádné relevantní skutečnosti, které by mohly vést k závěru o naplnění podmínek pro poskytnutí jedné z forem mezinárodní ochrany, přičemž v průběhu správního řízení ani nenamítal nic proti podkladům rozhodnutí, nutno dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je správné a zákonné. Podle krajského soudu se žalovaný v dostatečné míře zabýval také podmínkami pro udělení humanitárního azylu a doplňkové ochrany, přičemž správně uzavřel, že pro udělení těchto druhů ochrany podmínky u žalobce splněny nejsou. 23. Krajský soud tedy uzavírá, že neshledal žádnou z uplatněných žalobních námitek důvodnou. Závěr a náklady řízení    24. Jelikož soud žalobní námitky důvodnými neshledal, žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7       s. ř. s. zamítl. 25. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce v řízení úspěšný nebyl a žalovanému nad rámec jeho úřední činnosti žádné náklady nevznikly. Soud tedy výrokem II. tohoto rozsudku žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.   Poučení:   Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu.    Ostrava 16. prosince 2024     JUDr. Petr Hluštík, Ph. D. samosoudce       Shodu s prvopisem potvrzuje I. Ch.