č. j. 72 A 50/2022-27   ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou ve věci žalobce:   Mgr. L. V. bytem X zastoupený advokátkou Mgr. Eliškou Faltýnkovou Rytířovou sídlem Trnkova 555/16, 779 00  Olomouc proti žalovanému:   Krajský úřad Olomouckého kraje sídlem Jeremenkova 40a, 779 00  Olomouc o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2022, č. j. X, ve věci přestupku takto:   I. Žaloba se zamítá.  II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. V posuzované věci byl spor o to, jestli se žalobce dopustil pokračujícího přestupku, který spočíval v tom, že žalobce 3. 4. 2021 pěti útoky naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 34 odst. 1 písm. a) zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „krizový zákon“) tím, že neměl nasazený ochranný prostředek dýchacích cest při účasti na shromáždění, které sám svolal a jestli toto jednání žalobce bylo společensky škodlivé. 2. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Jeseník (dále jen „městský úřad“) ze dne 23. 6. 2022, č. j. X. Městský úřad uložil žalobci pokutu ve výši 3 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. 3. Žalobce se měl dopustit přestupku tím, že 3. 4. 2021 v době od 10:30 do 11:00 hodin v Jeseníku na trase mezi prodejnou Kaufland na ulici Fučíkova po prodejnu Albert na ulici Dukelská, od 12:00 do 13:00 hodin na trase před prodejnou Lidl na ulici M. R. Štefánika, dále na ulici Gen. Svobody v Šumperku na místě zvaném „točák“, tj. u křižovatek ulice Slovanská, Hlavní třída a ulice Gen. Svobody, od 14:00 do 15:30 hodin v Prostějově na trase před prodejnou Kaufland na ulici Okružní, následně na ulici Brněnská a na ulici M. R. Štefánika, od 16:00 do 17:15 hodin v Přerově na trase od prodejny Tesco na ulici Kojetínská a dále na přilehlých ulicích Přerova až na náměstí T. G. Masaryka a od 18:00 do 18:55 hodin v Olomouci na trase od prodejny Globus na ulici Pražská a následně přes ulici Edvarda Beneše, to vše při účasti na shromáždění svolaném žalobcem v rozporu s usnesením vlády České republiky č. 299 ze dne 18. 3. 2021 (č. 134/2021 Sb., dále jen „usnesení vlády“), vydaným v návaznosti na usnesení vlády č. 196 ze dne 26. 2. 2021, o vyhlášení nouzového stavu a přijetí krizových opatření ve smyslu § 5 písm. a) až e) a § 6 krizového zákona pro řešení vzniklé krizové situace z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru způsobujícího onemocnění COVID-19, žalobce nepoužil jako účastník tohoto shromáždění ochranný prostředek dýchacích cest v souladu s mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR-15757/2020-45/MIN/KAN z 26. 2. 2021 (dále jen „opatření“), tedy nerespektoval omezení stanovené v čl. VI tohoto usnesení vlády, v tomto případě mít nasazen ochranný prostředek dýchacích cest (nos, ústa), kterým je respirátor nebo obdobný prostředek naplňující technické podmínky a požadavky. 4. Městský úřad v rozhodnutí o přestupku ze dne 24. 6. 2022 popsal, že vycházel z oznámení Policie ČR o přestupku v Jeseníku a z postoupení věcí Magistrátu města Olomouc, Městského úřadu Šumperk, Magistrátu města Prostějova a Magistrátu města Přerova. Jednání žalobce bylo prokázáno fotografiemi a videozáznamy ze shora popsaných shromáždění, na kterých je žalobce zachycen, jak se účastní shromáždění, zdraví se s účastníky shromáždění, podává si s nimi ruce a nemá ochranu úst a nosu. Městský úřad podrobněji popsal každé shromáždění zvlášť. 5. Shromáždění lze vymezit jako dobrovolné setkání nejméně dvou osob na veřejném místě za účelem vymezeným v § 1 odst. 2 podle zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o právu shromažďovacím“), tedy využívání svobody projevu a dalších ústavních práv a svobod, k výměně informací a názorů účastí na řešení veřejných a jiných společenských záležitostí vyjádřením postojů a stanovisek – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) č. j. 8 As 101/2011-186. Místem setkání byly prostory před supermarkety, náměstí a ulice měst, přičemž tato místa jsou veřejnosti přístupná. Byla naplněna podmínka veřejného místa. Lze vyjít z definice veřejného prostranství, kterým jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení a sloužící obecnému užívání bez ohledu na vlastnictví. Charakteristickým znakem veřejného prostranství je přístupnost veřejnosti. Shromáždění v Jeseníku se zúčastnilo asi 70 osob, shromáždění v Šumperku asi 100 osob, shromáždění v Prostějově asi 85 osob, shromáždění v Přerově asi 85 osob a shromáždění v Olomouci asi 150 osob. Důvodem shromáždění byl odpor proti omezujícím opatřením vlády a ministerstev, které měly zabránit šíření onemocnění COVID-19. Tento důvod shromáždění naplnil obsah práva shromažďovacího podle § 1 odst. 2 zákona o právu shromažďovacím. Žalobce tedy byl účastníkem shromáždění. 6. Žalobce neměl na shromážděních nasazenou ochranu úst a nosu. Čl. VI bod 1 usnesení vlády omezil právo pokojně se shromažďovat, pokud nejde o shromáždění uvedené v čl. VI bod 2. Může se ho zúčastnit celkem nejvýše 100 účastníků, a to ve skupinách po nejvýše 20 účastnících a při zachování rozestupů mezi skupinami účastníků alespoň 2 m. S ohledem na to, že se žalobce zúčastnil shromáždění v době, kdy se „formovalo“, rozložení účastníků shromáždění v té době bylo spíše nahodilé. Nebylo možné ho rozčlenit na skupinky a není možné zcela nade vši pochybnost tvrdit, že žalobce porušil omezení podle čl. VI bod 1 usnesení vlády. K povinnosti dodržování vzdálenosti dvou metrů účastníků od sebe s ohledem na logický pohyb demonstrantů při formování demonstrace je nemožné vynutit vzdálenost dvou metrů. Při samotném pochodu tak rozestupy dvou metrů dodrženy zcela jistě nebyly, protože účastníci demonstrace šli vedle sebe, aniž by se rozdělili na jednotlivé skupiny. Nicméně k porušení čl. VI usnesení vlády postačí, když je porušena nečíslovaná část čl. VI, na kterou navazuje plynule bod 1 čl. VI (dále „alinea“). Čl. VI usnesení vlády omezil právo pokojně se shromažďovat podle zákona o právu shromažďovacím tak, že každý účastník je povinen používat ochranný prostředek dýchacích cest v souladu s usnesením vlády, a nejde-li o shromáždění podle bodu 2, shromáždění se může konat pouze mimo vnitřní prostory staveb a může se jej účastnit celkem nejvýše 100 účastníků, a to ve skupinách po nejvýše 20 účastnících a při zachování rozestupů mezi skupinami účastníků alespoň 2 m. (Bod 2 se týká kostela nebo jiné místnosti určené pro náboženské obřady a na žalobce se nevztahuje). 7. Pro odpovědnost za přestupek podle § 34 odst. 1 písm. a) krizového zákona postačovalo porušení povinnosti mít nasazený ochranný prostředek dýchacích cest při účasti na shromáždění. Na čl. VI usnesení vlády je nutno pohlížet jako na celek a hledat jeho smysl a účel, kterým bylo zabránit šíření onemocnění COVID-19 v populaci. K efektivnímu zabránění šíření onemocnění bylo nutno dodržovat všechna omezení, a ne pouze vybrané fragmenty. 8. Žalobce tvrdil, že se na něho vztahuje výjimka v opatření. Městský úřad konstatoval, že opatření pouze konkretizovalo, jaký je nutno použít ochranný prostředek úst a nosu. Žalobce byl povinen respektovat usnesení vlády a při účasti na shromáždění zvolit takový ochranný prostředek úst a nosu, aby splňoval nároky uvedené v opatření. Ačkoliv opatření uvádělo okruh osob, na které se povinnost nošení ochrany úst a nosu v některých místech nevztahovala, žalobce se výjimky nemůže dovolávat. Usnesení pro žalobce totiž žádnou výjimku nestanoví. Podle opatření by mohla nastat situace, kdy žalobce mít roušku nasazenou nemusel. Taková situace však nenastala a v případě žalobce s ohledem na výjimky podle opatření ani nastat nemohla, protože jediná aplikovatelná výjimka byla účast dítěte do dvou let věku na shromáždění za podmínky, že účast na shromáždění byla jeho vážná vůle. 9. Na § 31 odst. 4 krizového zákona je nutno pohlížet jako na okolnost vylučující protiprávnost. Mohlo by se však jednat o čin jinak trestný. Jedinou možností odmítnutí plnění povinností podle § 31 odst. 3 krizového zákona je ohrožení života a zdraví vlastního nebo jiných osob. Druhou možností je to, že povinnost byla uložena v rozporu se zákonem. K odmítnutí plnění povinností dle § 31 odst. 3 krizového zákona z důvodu ohrožení života a zdraví je nutné naplnit příčinnou souvislost mezi plněním opatření a ohrožením života a zdraví. V případě žalobce však norma nebyla příliš obecná a její vynucení nemělo bezprostřední dopad na život a zdraví žalobce. Typickým příkladem důvodu pro odmítnutí by mohla být skutečnost, že osoba je po operaci a hrozí, že při splnění povinnosti dojde k roztržení stehů a otevření rány. Nošením respirátoru však nedochází k bezprostřednímu ohrožení života a zdraví. 10. Městský úřad se dále zabýval otázkou konzumace potravin a pití. Žádná výjimka pro konzumaci potravin a pití při účasti na shromáždění neexistuje. Zcela jistě by mohlo dojít k situaci, kdyby si účastník shromáždění na nezbytně nutnou dobu sundal ochranu úst a nosu a například se napil vody nebo kdyby trpěl například úplavicí cukrovou nebo si sundal ochranu úst a nosu na nezbytně nutnou dobu za účelem konzumace potravin, aby neměl diabetický šok. Takové jednání by nenaplnilo všechny pojmové znaky přestupku. Vždy je nutno sledovat smysl a účel, za kterým si osoba sundává ochranu úst a nosu. V případě žalobce, který v některých případech „konzumoval“ lízátka, přičemž shromáždění nesla označení „lízátková revoluce“, nešlo o nutnou konzumaci po nezbytně nutnou dobu. Smyslem a účelem konzumace lízátka bylo obejít usnesení vlády. 11. Městský úřad shrnul, že žalobce nenaplnil žádnou z výjimek opatření ani usnesení vlády, aby mohl odmítnout plnění povinností uvedených v § 31 odst. 3 krizového zákona, protože by jejich plněním ohrozil život nebo zdraví vlastní nebo jiných osob a konzumací potravin se nezprostil povinnosti mít nasazenou ochranu úst a nosu. Žalobce byl povinen podle § 31 odst. 3 písm. c) krizového zákona strpět omezení vyplývající z krizových opatření stanovených v době krizového stavu. 12. Městský úřad jednání žalobce posoudil jako pokračování v přestupku. Žalobce svými dílčími útoky naplnil stejnou skutkovou podstatu. Útoky byly provedeny stejného dne, a to při realizaci práva shromažďovacího na veřejně přístupných místech. Žalobce svým jednáním zasahoval stejný předmět. Žalobce naplnil znak subjektivní souvislosti a byl si vědom toho, že si ochranu úst a nosu při účasti na shromáždění nenasadí, což plynulo ze samotného důvodu účasti na uvedených shromážděních. Jednání žalobce ve všech dílčích útocích bylo posouzeno jako úmyslné, a to ve formě úmyslu přímého, protože žalobce věděl, že svým jednáním může porušit zákonem chráněný zájem a svým jednáním to i zamýšlel. 13. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že ve všech pěti případech byl žalobce zachycen na videozáznamech a fotografiích založených ve spise. Usnesení vlády omezilo právo pokojně se shromažďovat podle zákona o právu shromažďovacím mimo jiné tak, že každý účastník byl povinen používat ochranný prostředek dýchacích cest v souladu s opatřením. Ke shora popsaným shromážděním došlo 3. 4. 2021, tedy za doby účinnosti citovaného usnesení vlády, mělo charakter shromáždění ve smyslu zákona o právu shromažďovacím a žalobce se jich účastnil. Nebylo pochyb o tom, že popsané omezení práva svobodně se shromažďovat na žalobce v daném případě dopadalo. 14. Ve správním řízení bylo videozáznamy a fotografickou dokumentací prokázáno, že žalobce jako účastník shromáždění nepoužil v jejich průběhu ochranný prostředek dýchacích cest. Městský úřad postupoval v souladu se zákonem a jednání žalobce správně posoudil jako přestupek podle § 34 odst. 1 písm. a) krizového zákona, neboť žalobce v době krizového stavu nesplnil povinnost podle § 31 odst. 3 písm. c) krizového zákona, tj. nestrpěl omezení vyplývající z krizového opatření stanoveného v době krizového stavu. Z hlediska zavinění šlo o úmyslné jednání a zákonem předpokládaný následek nemohl v daném případě nenastat. Obě složky zavinění, srozumění a chtění, byly naplněny souběžně. 15. Žalovaný se neztotožnil s argumentem žalobce, že mu svědčí výjimka nebo výjimky podle opatření. S argumentací městského úřadu se žalovaný ztotožnil. Výjimky podle písm. q) a r) opatření dopadaly na osoby při provádění autorského díla a na moderátory, redaktory a další osoby vystupující v rozhlasových, televizních a dalších pořadech, nikoliv na blíže nekonkretizované řečníky vystupující na blíže nekonkretizovaných událostech. S tvrzením žalobce, že vedení veřejného projevu či vystoupení je neslučitelné s aplikací ochranných pomůcek zakrývající tvář řečníka, se žalovaný neztotožnil. Byť je užití respirátorů spojeno s nižším komfortem pro řečníka a posluchače, pronesení veřejného projevu objektivně neznemožňuje. Opakovaně takto v inkriminované době promlouvali k veřejnosti například členové vlády, členové krizových štábů a další osoby a setrvale museli respirátory používat osoby při kontaktu s veřejností v nesrovnatelně náročnějších situacích. 16. Společenská škodlivost jednání žalobce byla dána samotným naplněním skutkové podstaty popsaného přestupku, tedy všech jeho formálních znaků. Žalovaný nenalezl relevantní důvody, pro které by se materiální stránkou přestupku musel městský úřad podrobně zabývat. Nebyla zjištěna žádná okolnost, která by společenskou škodlivost jednání žalobce vylučovala. Nešlo ani o jednání hraniční. Městský úřad neporušil princip ultima ratio, nepostupoval ani přepjatě formálně. S bagatelizací jednání žalobcem se žalovaný neztotožnil. Tvrzení žalobce, že se snažil udržovat bezpečný rozestup od dalších osob, je lživé. Záznamy ve spise prokazují přesný opak. Žalobce byl aktivní, oslovoval ostatní osoby, promlouval s nimi, podával si s nimi ruce, a dokonce některé osoby políbil na tvář. To vše svědčí o flagrantním ignorování nařízení orgánu veřejné moci z jeho strany. Šlo o jednání vysoce společensky škodlivé. Bylo a je notorietou, že k přenosu onemocnění COVID-19 docházelo při setkávání lidí uvnitř budov i vně. Ochrana dýchacích cest ve venkovním prostředím tak měla své opodstatnění. Argumentace žalobce v tomto smyslu je lichá a nezbavila ho odpovědnosti za přestupek. Jednání žalobce bylo o to závažnější, že v něm v jeden den pokračoval na pěti různých místech. 17. Žalobce v žalobě namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu nevhodné a nesprávné interpretace opatření v rozporu se zásadou nulla poena sine lege. Výklad měl být restriktivní a výjimky z opatření měly být vyloženy extenzivně. Hraniční případy měly být sankcí nepostižitelné. Žalobce před správními orgány opakovaně argumentoval tím, že mu jako řečníku při veřejném vystoupení muselo být umožněno promlouvat k účastníkům shromáždění. Jinak by byl výkon práva shromažďovacího a samotný účel shromáždění ohrožen. Jistě nebylo úmyslem zákonodárce omezit natolik významné a základní právo k zajištění fungování demokratické společnosti. Ani krizová situace toho času nebyla natolik závažná, aby takový zásah do uvedených práv zdůvodnila. Pokud by řečník při veřejném vystoupení musel mít zakrytá mluvidla, způsobilo by to nesrozumitelnost jeho projevu a ztrátu mimického kontaktu s publikem. Musela zde být zákonná výjimka, která by realizaci shromažďovacího práva a práva svobody projevu zajišťovala. Omezení či vyloučení realizace těchto práv by bylo zjevně neproporcionální závažnosti krizové situace a míře hrozícího rizika. 18. Výklad žalovaného, že výjimky podle písm. q) a r) opatření se na žalobce nevztahovaly, jde proti principům trestního a přestupkového práva, jmenovitě je v rozporu s principem nullum crimen sine lege scripta. Pokud je zde pochybnost, je nutno použít výklad ve prospěch obviněného. Pokud zákonodárce do demonstrativního výčtu zahrnul práva odkazující na kategorii svobody (zejména uměleckého) projevu a svobodu tisku, je zřejmé, že výjimka musí zahrnovat i svobodu projevu, jde-li o projev učiněný z politických důvodů, a tím spíše je-li realizován během shromáždění. 19. Jinak lze vnímat posluchače jako pasivní účastníky shromáždění, jejichž právo na účast na shromáždění též omezit nelze. Užití ochranných pomůcek není výrazným zásahem do jejich výkonu tohoto práva. Cílem opatření bylo regulovat shromažďovací právo uložením povinnosti účastníků k nošení ochranného prostředku dýchacích cest. 20. Městský úřad dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že nějaké výjimky ve vztahu k účastníkům shromáždění musí existovat jako například konzumace potravin a pití vody po nezbytně nutnou dobu. Žalobce a městský úřad se shodují v tom, že okruh výjimek není v opatření přesně vymezen, zejména pak ve vztahu k jednání žalobce jako účastníka shromáždění. Městský úřad však uložením pokuty překročil „diskreci“. 21. Žalobce se neztotožnil s argumentem žalovaného o nezbytnosti užívání ochrany dýchacích cest při veřejném projevu s odkazem, že „opakovaně s respirátorem v inkriminované době promlouvali k veřejnosti například členové vlády, členové krizových štábů a další osoby a setrvale museli respirátorů užívat osoby při kontaktu s veřejností v nesrovnatelně náročnější situacích“. Žalobce se stavěl rozhodně proti tomu, aby vystupování a jednání nejvyššího výkonného vedení byla přisuzována normativita a aby soulad s chováním těchto činitelů byl stavěn na roveň zákonu. Naopak, tyto osoby spíše politicky demonstrovaly svůj názor na potřebnost užívání ochranných pomůcek a plnili tak tuto „povinnost“ i v situacích, kdy jim to zákon výslovně nenařizoval. Na základě toho však nelze postihovat žalobce, který v dané situaci pouze jednal praeter legem. Opačný názor by umožňoval postih pro občany za to, že jejich chování není konformní s chováním vedoucí politických činitelů, což je metoda, kterou demokratický právní stát neprosazuje. 22. Správní orgány dále vyhodnotily materiální stránku přestupku v rozporu se zákonem. Žalobce materiální znak přestupku vůbec nenaplnil, a to ani ve smyslu seznatelného ohrožení chráněných zájmů. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, shromáždění byla pořádána venku, čímž bylo riziko porušení chráněného zájmu výrazně sníženo. Žalobce se s dalšími účastníky shromáždění setkával pouze krátce, a nikoliv v době jednotlivě překračující 15 minut, spíše v řádu vteřin. Setkání probíhala dobrovolně. Žalobce neoslovoval náhodné kolemjdoucí. Celé shromáždění probíhalo pokojně a nenarušovalo veřejný pořádek. Žalobce nesouhlasil s tím, že společenská škodlivost jednání žalobce byla dána již samotným naplněním skutkové podstaty přestupku, tedy všech jeho formálních znaků. To je zjevný protimluv. Naopak je třeba vzít v potaz, že žalobce si počínal tak, aby riziko ohrožení chráněného zájmu minimalizoval nebo vyloučil za současného splnění oprávněného účelu, který svým veřejným vystoupením sledoval. 23. Žalobce nesouhlasil s tím, že jeho jednání bylo vedeno úmyslem, tedy snahou žalobce opatření porušit. Naopak z dokazování vyplynulo, že účelem jednání žalobce bylo zúčastnit se shromáždění a vést veřejný projev. I kdyby žalobce některou z norem porušil, nemohlo by se jednat o porušení samoúčelné, vedené v úmyslu ohrozit chráněný zájem. Domněnku o přímém úmyslu žalobce správní orgány nabyly z obecného povědomí o politickém přesvědčení žalobce, protože je známo, že žalobce se dlouhodobě zasazoval o minimalizaci omezujících opatření vydávaných v souvislosti s prevencí přenosů COVID-19. 24. Žalovaný ve vyjádření k žalobě poukázal na to, že žalovaným ve smyslu § 69 s. ř. s. je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, tedy Krajský úřad Olomouckého kraje, a nikoliv také Městský úřad Jeseník, který ve věci rozhodl v prvním stupni správního řízení, jak je oba označil žalobce v žalobě. 25. Žalobci nesvědčila žádná z výjimek stanovených v mimořádném opatření Ministerstva zdravotnictví z 26. 2. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-45/MIN/KAN. Žalovaný tento svůj závěr v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnil a současně aproboval závěr, který učinil městský úřad. Výjimky podle čl. I bodu 3 písm. q) opatření se vztahovaly na osoby při provádění autorského díla (například divadelního, tanečního nebo hudebního představení), osoby přednášející, osoby účinkující při tvorbě a výrobě audiovizuálního díla nebo pořadu, a dále na moderátory, redaktory a další osoby vystupující v rozhlasových, televizních a dalších pořadech, a to z důvodu, že nasazený ochranný prostředek na obličej těchto vystupujících by zásadně narušil podávaný (umělecký) výkon. Žalobce coby řečník na shromážděních nebyl uměleckým účinkujícím, nebyl tvůrcem audiovizuálního díla nebo pořadu, nebyl ani moderátorem nebo obdobnou osobou vystupující v médiích. Citované výjimky se tak vztahovaly na jiný okruh osob než na osobu žalobce. Výjimky byly správně vyloženy restriktivně, neboť jejich extenzivní výklad by vedl k nezamýšlenému rozšíření okruhu osob, na které by zákaz pohybu a pobytu bez ochrany dýchacích cest nedopadal. To by bylo v rozporu s primárním důvodem přijetí ochranného opatření, totiž zásadním způsobem snížit komunitní šíření epidemie onemocnění COVID-19 způsobené novým koronavirem. 26. Společenská škodlivost jednání žalobce byla dána již naplněním formálních znaků přestupku (v době krizového stavu nestrpěl omezení vyplývající z krizového opatření stanoveného v době krizového stavu, čímž nesplnil povinnost podle krizového zákona). Nebyla zjištěna žádná okolnost, která by společenskou škodlivost přestupku žalobce vylučovala. Naopak byly nalezeny skutečnosti, které potvrdily závěr o tom, že jednání žalobce bylo společensky škodlivé. Byl jím zejména vědomý kontakt žalobce s účastníky shromáždění bez nasazené ochrany úst a nosu bez dodržení rozestupů. Žalobcovo tvrzení, že si při veřejném vystoupení počínal tak, aby riziko ohrožení zájmu minimalizoval, ba je dokonce vyloučil, nemohlo být opodstatněné s ohledem na spisové podklady, zejména audiovizuální záznamy a fotografie z míst shromáždění, na nichž si nepočínal tak, jak tvrdí. 27. Nedůvodné byly námitky žalobce v otázce zavinění. Jednání žalobce bylo správně posouzeno jako úmyslné. Bylo zřejmé, že následek jednání žalobce (nestrpění omezení vyplývajícího z krizového opatření) byl u všech jeho pěti dílčích útoků nevyhnutelný. Tento zákonem předpokládaný následek tak nemohl v jeho případě nenastat. Žalobce naplnil obě složky zavinění, srozumění a chtění. Žalobce se mohl shromáždění zúčastnit a vést veřejný proslov i při dodržení krizových opatření. Nasazená ochrana úst a nosu znesnadňovala hovor jen v minimální míře, což bylo zřejmé z proslovů uskutečněných jinými veřejně činnými nebo známými osobami, například politiky či televizními redaktory. Žalobci nic nebránilo, aby se krizovému opatření podrobil. Zasazování se o minimalizaci omezujících opatření v souvislosti s prevencí přenosu COVID-19 a úplné ignorování těchto opatření jsou dvě odlišné věci. Reakce žalobce spočívající v ignorování autoritami vydaných krizových opatření vypovídá o jeho postoji k právu. Pokud se rozhodl takto konat, byl si vědom důsledků svého počínání v podobě viny z přestupku a uložení správního trestu za něj. 28. Žalobce v replice upozornil, že žalovaný nevzal v potaz skutečnost, že výčet výjimek opatření je demonstrativní. Obecný zákaz není možné aplikovat v situacích, kdy by omezení bylo neproporciálním zásahem do jiného důležitého práva adresátů. Výjimky podle písm. r) resp. q) opatření se vztahovaly na moderátory, redaktory, resp. přednášející osoby a osoby při provádění autorského díla vzhledem k tomu, že přítomnost ochranného prostředku na obličeji vystupujícího by zásadně narušila jejich výkon. Toto ustanovení nelze vyložit mechanicky například s tvrzením, že popsané jednání nebylo prováděním autorského díla. 29. Naopak je třeba zvážit účel a smysl stanovených výjimek. Výjimka se vztahuje na osoby vykonávající veřejný projev, jímž je sledován legitimní účel, a to vzhledem k tomu, že ochranný prostředek na obličeji vystupujícího by zásadně narušil podávaný výkon. Není důvod, pro který by projev řečníka při shromáždění ve smyslu zákona o právu shromažďovacím měl být chráněn méně než například vystoupení účinkujících při tvorbě komerčního reklamního spotu, na který výjimka podle písm. q) nepochybně dopadala. V případě žalobce se jednalo o osobu přednášející, tedy samostatnou kategorii osob, která není rozsahem vázána na provádění autorského díla ani na účast na výrobě audiovizuálního díla. Není pochyb o tom, že osoba sdílející své názory a podstatné informace v rámci projevu při shromáždění je osobou přednášející. Konáním shromáždění jako venkovního, s omezením kontaktu s jednotlivými účastníky do několika vteřin, byla veškerá potenciální rizika minimalizována. Nebylo záměrem a přímým úmyslem žalobce porušení omezujících opatření, nýbrž realizace kvalitního a působivého řečnického projevu. Při vedení projevu ke shromáždění posluchačů je mimika zcela zásadním komunikačním prostředkem. Na tom nemění nic ani to, že si televizní redaktoři při pořizování reportáží nasazovali roušku. Ti svým jednáním nejspíš usilovali o ilustrativní doplnění situace, o které podávali zpravodajství. 30. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“), v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). 31. Soud zjistil ze správního spisu z úředního záznamu Policie ČR ze dne 6. 4. 2021, že shromáždění v Jeseníku, v Šumperku, v Přerově, v Prostějově a v Olomouci svolal žalobce v rozporu se zákonem o právu shromažďovacím, protože konání shromáždění jako svolavatel neoznámil městskému úřadu, resp. magistrátu, jak potvrdily jednotlivé magistráty či městské úřady. 32. Podle úředního záznamu Policie ČR z 14. 4. 2021 a přepisu přiloženého videozáznamu žalobce v projevu na síti Facebook tvrdil, že půjdou společně s ostatními svolanými účastníky na nákup, budou před obchodem konzumovat, aby nemuseli mít roušky, nejde o demonstraci, policie v tom nemůže bránit, protože budou jíst nebo pít. 33. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 34. Soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry správních orgánů obou stupňů a rovněž s argumentací žalovaného ve vyjádření k žalobě. 35. Podle čl. I bod 1 opatření „všem osobám se s účinností ode dne 1. března 2021 od 00:00 hod. do odvolání tohoto mimořádného opatření zakazuje pohyb a pobyt bez ochranných prostředků dýchacích cest (nos, ústa), kterým je respirátor nebo obdobný prostředek (vždy bez výdechového ventilu) naplňující minimálně všechny technické podmínky a požadavky“. 36. Podle čl. I bod 3 „zákaz podle bodu 1 nebo 2 se nevztahuje na: … písm. q) osoby při provádění autorského díla (např. divadelního, tanečního nebo hudebního představení), osoby přednášející a osoby účinkující při tvorbě a výrobě audiovizuálního díla nebo pořadu, r) moderátory, redaktory a další osoby vystupující v rozhlasových, televizních a dalších pořadech“. 37. Podle odůvodnění opatření byla stanovena povinnost na všech ostatních veřejně přístupných místech v zastavěném území obce a tam mimo zastavěné území obce, kde dochází na stejném místě a ve stejný čas k přítomnosti alespoň 2 osob vzdálených od sebe méně než 2 metry, nejedná-li se výlučně o členy domácnosti. Epidemiologická situace byla pospána jako nadále závažná a další potřebné zlepšování, tedy snižování počtu nově nakažených, lze dosáhnout jen trváním série protiepidemických opatření. Jedním z významných opatření, kterým lze dosáhnout omezení šíření epidemie je povinnost nosit ochranný prostředek dýchacích cest, který brání šíření kapének. Důkazy o vlivu roušek na prevenci přenosu SARS-CoV-2 jsou stále četnější a ochranu nosu a úst doporučují na jejich základě veřejnosti i významné odborné organizace, včetně Světové zdravotnické organizace (WHO), Evropského střediska pro kontrolu a prevenci nemocí (ECDC) a Středisek pro kontrolu a prevenci nemocí Spojených států amerických (CDC). Kapičky větší než 10 pm (velké kapky) jsou často generovány kašlem nebo kýcháním, ale i křičením, smíchem či běžnou mluvou, a dochází k jejich uvolňování někdy velkou rychlostí (50 m/s při kýchání, 10 m/s při kašli). Díky svým rozměrům a velké rychlosti se tyto velké kapky dostávají na daleko větší vzdálenosti než malé kapky. Velké kapky mohou bez bariéry doletět až do vzdálenosti více jak 2 metry (kašel) a více jak 6 metrů (kýchání). Samotné dodržování dvoumetrové distanční vzdálenosti nemusí zabránit přenosu těchto velkých kapek, které mohou obsahovat virus. Doma vyrobené roušky a chirurgické roušky však mohou šíření těchto velkých kapek zabránit. Ochrana použitím roušky může ovlivňovat pravděpodobnost míry přenosu viru v komunitě podobně jako dodržování dvoumetrového odstupu od ostatních osob a omezení volného pohybu osob na veřejnosti. V případě kombinace těchto přístupů, omezení shlukování se osob a nošení obličejových roušek může zdvojnásobit účinek opatření a vést k oploštění křivky pozitivních případů onemocnění COVID-19 v populaci. Snížení přenosu virů v populaci prostřednictvím nošení roušek je finančně nenákladná intervence, která může zabránit zvýšení úmrtnosti populace a vést ke snížení ekonomických ztrát souvisejících se zvýšenou nemocností. Kapičky větší než 10 pm (velké kapky) jsou často generovány kašlem nebo kýcháním, ale i křičením, smíchem či běžnou mluvou, a dochází k jejich uvolňování někdy velkou rychlostí (50 m/s při kýchání, 10 m/s při kašli). Díky svým rozměrům a velké rychlosti se tyto velké kapky dostávají na daleko větší vzdálenosti než malé kapky. Snížení přenosu virů v populaci prostřednictvím nošení roušek je finančně nenákladná intervence, která může zabránit zvýšení úmrtnosti populace a vést ke snížení ekonomických ztrát souvisejících se zvýšenou nemocností. Kapičky větší než 10 pm (velké kapky) jsou často generovány kašlem nebo kýcháním, ale i křičením, smíchem či běžnou mluvou, a dochází k jejich uvolňování někdy velkou rychlostí (50 m/s při kýchání, 10 m/s při kašli). Snížení přenosu virů v populaci prostřednictvím nošení roušek je finančně nenákladná intervence, která může zabránit zvýšení úmrtnosti populace a vést ke snížení ekonomických ztrát souvisejících se zvýšenou nemocností. Roušky představují jednoduchou bariéru, která zabraňuje, aby se infekční kapénky a aerosol z dýchacích cest dostaly k ostatním. Studie ukazují, že roušky snižují rozstřik a rozptyl infekčních kapének, pokud se nosí přes nos a ústa. Je důležité nosit roušku, i když nevykazujeme příznaky onemocnění COVID-19. Několik studií zjistilo, že osoby s onemocněním COVID-19, které jsou asymptomatické a ty, u nichž se příznaky dosud nevyskytují (předsymptomatické období), mohou virus šířit na další osoby (nejčastěji prostřednictvím kapének, které vznikají při mluvení, kýchání a kašlání). Hlavní funkcí roušky je chránit okolí, pokud je osoba s rouškou infekční, ale nevykazuje příznaky onemocnění. Je zvlášť důležité nosit roušku, když nelze nebo nejsme schopni dodržet vzdálenost 2 metrů od ostatních, protože onemocnění se šíří hlavně mezi lidmi, kteří jsou v těsném vzájemném kontaktu. V případě použití roušky se pravděpodobnost přenosu nákazy snižuje. Vzhledem k tomu, že ani ve venkovním prostředí se ne vždy podaří dodržovat odstup 2 metrů (převážně v obydlených částech), rouška snižuje riziko nákazy, ať od osob s příznaky onemocnění nebo od asymptomatických osob. Před nákazou je možné se chránit minimalizací kontaktů, dodržováním odstupů, omezením času stráveného v blízkosti jiných osob zejména v nedostatečně větraných prostorách, ale pokud musíme být na veřejnosti v blízkosti jiných osob, nošení roušek může snížit šíření COVID-19 od asymptomatických i symptomatických osob. 38. Soud shledal jako nedůvodnou žalobní námitku, že se na žalobce vztahovala výjimka v opatření, tj. že vykonával shromažďovací právo a jeho projev na shromáždění byl výkonem srovnatelným s výkonem moderátora, redaktora, umělce, autora při předvádění díla, přednášejícího, osoby vystupující v médiích apod. Setkávání žalobce s jinými řadovými účastníky shromáždění není srovnatelné s projevy citovanými v opatření. Na žalobce se tedy žádná z výjimek v opatření nevztahovala. 39. Na fotografiích jsou zobrazeni účastníci shromáždění a téměř nikdo z nich nemá ochranu dýchacích cest. Naopak, zákazníci, kteří vycházeli z obchodních center, před kterými se shromáždění konala, ochranu dýchacích cest většinou měli. Z videozáznamu ze všech pěti shromáždění se podává, že žalobce si s účastníky shromáždění podává ruce a objímá se. 40. Žalobce nevytvářel autorské dílo, tj. literární, umělecké nebo vědecké dílo jakožto výsledek tvůrčí činnosti. Žalobce na shromáždění téměř žádné proslovy neměl, pouze se zdravil s účastníky, podával si s nimi ruce a objímal je, děkoval jim, že přišli, rozdával jim aktivně lízátka a uváděl je v právní omyl, že se na ně vztahuje výjimka z opatření. Část účastníků včetně žalobce má v ústech lízátko, žalobce je účastníkům aktivně rozdává. 41. Žalobce jako účastník shromáždění žádnou ochranu dýchacích cest vůbec nepoužil a dopustil se přestupku podle § 34 odst. 1 písm. a) krizového zákona. Ve správním řízení ani v soudním řízení správním nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by odpovědnost žalobce za přestupek vyloučily. Účast žalobce na shromáždění nebyla výkonem jeho zaměstnání, podnikání ani uměleckým výkonem. Na žalobce se nevztahovala žádná výjimka citovaná v opatření. Šlo o taxativní (uzavřený) výčet výjimek. Nešlo o výčet příkladmý (demonstrativní), nejsou zde uvedena slova „například“, „zejména“ apod. ani z textu a smyslu opatření žádné rozšiřování výjimek nevyplývá. 42. O shromáždění se nepochybně jednalo. Podle § 1 odst. 2 zákona o právu shromažďovacím „výkon tohoto práva slouží k využívání svobody projevu a dalších ústavních práv a svobod, k výměně informací a názorů a k účasti na řešení veřejných a jiných společných záležitostí vyjádřením postojů a stanovisek. Za shromáždění ve smyslu tohoto zákona se považují též průvody, slouží-li k účelu uvedenému ve větě první.“ 43. I když je právo pokojně se shromažďovat zaručeno především Listinou základních práv a svobod a zákonem o právu shromažďovacím, a je třeba vycházet z co nejširšího chápání tohoto práva, a ne všechny myslitelné situace lze za shromáždění považovat. Jde o případy, se kterými při negativním vymezení působnosti zákona o právu shromažďovacím počítá § 2 tohoto zákona, i o případy, kdy vůbec nejsou naplněny znaky shromáždění a nelze se dovolávat ochrany ani přímou aplikací čl. 19 Listiny základních práv a svobod. Při úvahách, zda se skutečně jedná o shromáždění požívající právní ochrany, vystupuje do popředí zejména účel (cíl) tvrzeného shromáždění, požadavek fyzické přítomnosti shromážděných osob, možnost jejich vzájemné interakce a organizace, místo konání shromáždění, jakož i průběh této aktivity v čase (srov. rozsudek NSS č. j. 8 As 101/2011-186, č. 2899/2013 Sb. NSS). 44. V posuzovaném případě cílem shromáždění bylo vyjádření nesouhlasu s opatřením vlády, žalobcem organizovaná fyzická přítomnost několika desítek osob na všech pěti projednávaných shromážděních na veřejných místech u obchodů, kde účastníci měli možnost komunikovat vzájemně i se žalobcem jakožto organizátorem po celou dobu shromáždění. 45. Soud se ztotožnil také s právním závěrem městského úřadu a žalovaného, že žalobce spáchal přestupek úmyslně. 46. Podle § 15 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, „přestupek je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší nebo ohrozí, s tím byl srozuměn.“ 47. Cílem svolaných shromáždění bylo protestovat proti opatřením a usnesením vlády. Soud nesouhlasí se žalobcem, že u něj nešlo o zaviněné jednání, a naopak se ztotožnil se správními orgány, že žalobce spáchal přestupek úmyslně, tj. vědomě a cíleně. Tento závěr není pouhou domněnkou, jak namítal žalobce, ale jasně se podává z projevů žalobce, zaznamenaných na videozáznamech ve správním spise. Žalobce si byl vědom zákazu shromažďování s uvedenými výjimkami v opatření, a právě proto nabádal ke „společné procházce“ a obcházení opatření a zákona o právu shromažďovacím. Žalobce si byl dobře vědom i výjimky z povinnosti nošení „roušek“ při konzumaci jídla a pití. Užití lízátka, resp. jeho vložení do úst (anebo vložení tyčinky od lízátka do úst) je nepochybným obcházením zákona a ryzím projevem nulového respektu k opatření, usnesení vlády i závažnosti nouzového stavu a ohrožení populace závažným až smrtelným onemocněním, jak žalobci někteří kolemjdoucí dali najevo svými nesouhlasnými pokřiky. 48. Lichá je námitka porušení zásady „není trestu bez zákona“. Žalobce jednoznačně porušil krizový zákon ve spojení s opatřením a usnesením vlády. Městský úřad žalobce postihl za jednání, které je v zákoně uvedeno a vysvětlil, proč se na žalobce nevztahuje žádná výjimka podle opatření. Šlo o výklad (interpretaci) opatření, nikoli „vymýšlení nové skutkové podstaty“. 49. Soud shledal jako neopodstatněnou námitku absence materiálního znaku přestupku. 50. Podle rozsudku NSS č. j. 5 As 104/2008-45 naplnění formálních znaků skutkové podstaty přestupku bude běžně znamenat i naplnění znaku materiálního, tedy porušení nebo ohrožení určitého zájmu společnosti, resp. jen v případě přistoupení dalších významných okolností bude moci orgán veřejné moci uzavřít, že k naplnění materiální stránky nedošlo. V daném případě však žádné takové významné okolnosti nenastaly. 51. Smyslem a účelem opatření a usnesení vlády bylo zabránit šíření koronaviru způsobujícího onemocnění COVID-19. Šlo o situaci novou, dosud společností nepoznanou a v době konání shromáždění zde nebyly poznatky, že jde o virus zcela neškodný. Naopak, v dubnu 2021 již byly známy závažné důsledky onemocnění způsobené onemocněním COVID-19. 52. Lichá je obecná námitka, že „městský úřad uložením pokuty překročil diskreci“. Městský úřad neměl prostor pro správní uvážení, jestli se o přestupek jedná či nikoli. Městský úřad byl povinen zjistit skutkový stav v souladu s § 3 a § 50 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, což učinil. Ostatně, v posuzovaném případě nešlo o žádnou důkazní nouzi. Jednotlivá shromáždění byla zaznamenána a zveřejněna na internetu prostřednictvím audiovideozáznámů a fotografií a bylo zde několik desítek svědků. Po zjištění skutkového stavu bylo na městském úřadu, aby vybral právní předpisy, pod které zjištěný skutkový stav podřadí, což provedl v souladu se zákony a ostatními obecně závaznými právními předpisy vydanými na základě zákona. Soud nezjistil v posuzované věci zneužití správního uvážení ani překročení jeho mezí. 53. Obhajoba žalobce je nedůvěryhodná. Žalobce tvrdí na videozáznamu (viz přepis v úředním záznamu Policie ČR z 14. 4. 2021, č. l. 6–7 spisu Městského úřadu Šumperk), že nejde o demonstraci ani žádnou jinou takovou akci, jen „společnou procházku“. Žalobce však věděl, že jde o shromáždění, které je třeba ohlásit. Ostatně, žalobce shromáždění svolal v rozporu s § 5 odst. 1 zákona o právu shromažďovacím a jeho konání v žádném z výše citovaných měst neoznámil. Proto ho Městský úřad Jeseník rozhodnutím z 27. 6. 2022 uznal vinným z přestupku podle § 14 odst. 3 písm. a) zákona o právu shromažďovacím a žalovaný toto rozhodnutí potvrdil rozhodnutím z 3. 10. 2022. Žalobce proti tomuto rozhodnutí žalobu nepodal, jak soud zjistil ve své evidenci. 54. Z videozáznamů a fotografií se podává, že žalobce má po celou dobu účasti na shromážděních v ústech lízátko, resp. bílou tyčinku lízátka. Žalobce nosí lízátka v držáku na lízátka nebo v tašce a aktivně je rozdává účastníkům shromáždění a ptá se jich, jestli mají co konzumovat. Konzumace lízátka však není konzumací jídla a pití, jak je má na mysli opatření či usnesení vlády a žalobce je tímto svým jednáním obcházel a naváděl k obcházení obecně závazných právních předpisů další osoby. Postoj žalobce k dodržování zákonů, opatření a dalších obecně závazných právních předpisů vypovídá o tom, že je nechce dodržovat a má sklony k jejich porušování, což je okolnost, ke které orgány veřejné moci přihlížejí při ukládání správních sankcí (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci č. j. 60 A 1/2013–49, č. 2912/2013 Sb. NSS a rozsudek NSS č. j. 5 As 259/2015–33, body 24-25, č. j. 1 As 80/2020-36, bod 36-37 a další). Ostatně právě proto, že žalobce organizoval a vedl nepovolené shromáždění v době nouzového stavu a ohrožení obyvatelstva onemocněním COVID-19, které se přenášelo zejména kapénkovou cestou, volala ostraha obchodního domu Globus v Olomouci Policii ČR k přijetí opatření. 55. Závěrem soud shrnuje, že žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu vytýkaného přestupku ve všech jeho znacích, přičemž nebyly přítomny významné okolnosti, které by vyloučily, aby byl jeho jednáním porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti. 56. Soud neshledal v postupech městského úřadu a žalovaného namítané vady, a proto napadené rozhodnutí shledal jako souladné se zákonem. Správní orgány zjistily skutkový stav v souladu se zákonem, vybraly správně právní předpisy, pod které jej subsumovaly a z toho vyvodily v souladu se zákonem skutkové i právní závěry, se kterými se soud ztotožnil. Proto soud žalobu zamítl jako nedůvodnou v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. 57. Soud rozhodl o nákladech řízení v souladu s § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, respektive ani úhradu nákladů řízení nepožadoval, proto se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II). Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Olomouc 28. června 2024     JUDr. Martina Radkova v. r.   samosoudkyně               Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. A. V.